Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review
ČÍSLO 3, ROČNÍK III., LÉTO 2001, ISSN 1212-7817 - PART 3, VOLUME 3, SUMMER 2001, ISSN 1212-7817
PROTIPŘISTĚHOVALECKÉ XENOFOBNÍ STRANY V EVROPSKÉM KONTEXTU
PŘÍSPĚVEK K CHARAKTERISTICE XENOFOBNÍCH STRANICKO-POLITICKÝCH FORMACÍ
Analýza protipřistěhovalecky orientovaných stran a hnutí představuje specifickou součást výzkumu stranicko-politických ztělesnění rasismu a xenofobie v soudobém evropském kontextu. Na úvod je třeba připomenout, že se jedná o téma, které se do popředí politologického zájmu dostalo především v devadesátých letech XX. století, poté, co postupně nabývalo na politickém významu v uplynulých třech dekádách. Charakteristickým, dominantním rysem tohoto tématu bylo a do značné míry stále je jeho sepětí s problematikou expanze vlivu radikálně pravicových a/nebo xenofobních a populistických stran v evropských (především – ale nikoli výlučně – západoevropských) zemích. Toto sepětí také částečně vysvětluje fakt, že se těmto fenoménům dostávalo v rámci evropské politologie relativně značné pozornosti, odrážející společenskou a politickou poptávku po zpracování tohoto tématu (bez ohledu na přetrvávající pochybnosti, zda míra této pozornosti a poptávky odpovídala ve všech případech skutečné politické relevanci protipřistěhovaleckých, xenofobních stran a hnutí). V každém případě vznikla díky této skutečnosti svým způsobem mimořádná příležitost k zajímavé konfrontaci různých metodologických přístupů k analýze a klasifikaci stranicko-politických ztělesnění xenofobie. V rámci tohoto analyticky pojatého příspěvku bude pozornost věnována dvěma navzájem propojeným souborům problémů: jednak často diskutovanému vztahu mezi protipřistěhovaleckou, xenofobní či (quasi)rasistickou a radikálně pravicovou orientací, jednak pokusům o klasifikaci protipřistěhovaleckých politických stran a hnutí jako monotematických, protestních nebo extremistických a antisystémových stranicko-politických formací.
V zájmu kultivace otevřené badatelské perspektivy je třeba otevřeně připustit, že reflexe problematiky protipřistěhovaleckých politických stran a hnutí v současné odborné literatuře se vyznačuje několika rozpornými -- či přinejmenším potenciálně rozpornými -- momenty. Na jedné straně je explicitně připouštěn konceptuální i empirický deficit ve výzkumu těchto fenoménů (zejména na poli komparativní analýzy) a zdůrazňována zjevná problematičnost operacionalizace těch pojmů a schémat, jež jsou k dispozici, na druhé straně se ovšem vědomí těchto nedostatků obvykle -- až na výjimky, potvrzující však pravidlo -- nijak výrazně neprojevuje při formulaci závěrů a hypotéz, představujících produkty příslušných výzkumů (cf. např. van der Brug, Fennema,Tillie 2000; Fennema 1996; Gomez-Reino 2001; Freeman 1997; Mudde 1996; Mudde 2000c; etc.). Vzniká tak dojem nesouladu mezi poměrně velkým společenským a politickým významem, připisovaným výzkumu tohoto předmětu, a často velmi rozpačitými závěry, jež je tento výzkum schopen nabídnout. Na otázku, proč tomu tak je, přitom nelze poskytnout jednoduchou a jednoznačnou odpověď. V obecné rovině lze pouze poznamenat, že zmíněný nesoulad je výsledkem působení různorodých faktorů, které není možné převést na jediného společného jmenovatele. Tomuto stavu se však ani nelze příliš divit, vezmeme-li v úvahu charakter teoreticko-metodologických východisek, používaných při výzkumu protipřistěhovaleckých a xenofobních stranicko-politických formací.
Často používané “pracovní vymezení” protipřistěhovaleckých stran jako stran pokoušejících se “využívat protipřistěhovaleckých nálad” (“these parties attempt to exploit anti-immigrant sentiments”; van der Brug, Fennema,Tillie 2000: 78-79) vykazuje zcela zjevně závažné nedostatky, které nemohou být eliminovány tím, že je za druhý konstitutivní znak těchto formací uznána jejich “stigmatizace” ze strany příslušného politického establishmentu (cf. van der Brug, Fennema,Tillie 2000: 78, 83). Dokonce lze říci, že zdůraznění tohoto druhého konstitutivního znaku může v některých ohledech představovat kontraproduktivní postup. Jádro problému spočívá ve vcelku zřejmé slabosti konceptu “protipřistěhovalecké strany”, v jeho na první pohled velmi omezené heuristické kapacitě. Bylo by naivní se domnívat, že s pomocí takového -- jen prozatímně definovaného -- pojmu lze dospět k nějaké smysluplnému, efektivnímu ohraničení či klasifikaci skupiny protipřistěhovalecky orientovaných stranicko-politických formací. Odtud vyplývá snaha o propojení vymezení protipřistěhovaleckých stran s definicemi xenofobních, xenofobně-populistických a extrémně pravicových stran. Nelze se ovšem domnívat, že tato snaha sama o sobě a za jakýchkoli okolností může kompenzovat slabost výchozího konceptualizace protipřistěhovaleckých stran. Klíčový bod představuje spojení protipřistěhovaleckých stran se specifickými zdroji volební mobilizace a politické legitimace. Lze říci, že existuje všeobecný konsensus v otázce, že protipřistěhovalecké strany využívají protipřistěhovaleckých nálad (přičemž samy tyto nálady podněcují, ospravedlňují a dávají jim politické vyjádření) k volební mobilizaci. Je jasné, že ty strany, které nepoužívají takovou mobilizační strategii, nelze považovat za protipřistěhovalecké. Musíme si ovšem položit otázku, co vše je možné ze stejné či podobné mobilizační strategie vyvodit. Obecně lze prohlásit, že zjištění faktu používání stejné či velmi podobné mobilizační strategie není dostatečným důvodem proto, aby byly strany-nositelky protipřistěhovalecké mobilizační strategie považovány v rámci jednotlivých politických systémů a v širším “nadnárodním” kontextu za druhově stejné stranicko-politické aktéry. A to tím spíše, že nebylo specifikováno, zda se v jejich případě jedná o skutečně ústřední, profilující moment aplikované strategie volební mobilizace. Je tedy třeba, z hlediska žádoucího dodržení analytických postupů, v této fázi diskuse oddělit protipřistěhovalecké formace od stran, používajících zmíněnou mobilizační strategii jen jako strategii doplňkovou či pouze příležitostnou. K problému společných rysů či míry příbuznosti těchto stran se ještě krátce vrátím v závěrečné části této stati. V ohnisku našeho zájmu však nyní -- alespoň prozatím -- zůstávají pouze strany, v jejichž případě již má plný smysl tázat se po propojení protipřistěhovalecké mobilizace s určitými vzorci politické legitimace. Je přitom zřejmé, že pouze některé vzorce politické legitimace jsou slučitelné s dlouhodobým, systematickým používáním protipřistěhovalecké mobilizace jakožto ústřední součásti volební a politické soutěže. Jinak řečeno, pouze některé vzorce politické legitimace jsou kompatibilní se soustavným volebně-politickým využíváním, podněcováním, ospravedlňováním a politickou artikulací protipřistěhovaleckých postojů a nálad. Dva klíčové prvky, charakterizující tyto vzorce politické legitimace, představují principy exkluze a diskriminace ve vztahu k přistěhovalcům.
Identifikace těchto dvou klíčových prvků ovšem sama o sobě neposkytuje postačující východisko ke konstrukci typu protipřistěhovalecké strany. Je totiž třeba položit si otázku, zda jsou (či mohou být) principy exkluze a diskriminace ve vztahu k přistěhovalcům spjaty pouze s homogenním či naopak i s heterogenním ideologickým a kulturním podkladem? Odpověď se jeví poněkud složitější, než se na první pohled může zdát. Mnohé záleží na rámci, v němž je ona stejnorodost posuzována. Podle mého názoru je v této souvislosti třeba zdůraznit dva momenty: za prvé; určitý soubor vzorců stranicko-politické legitimace (kupříkladu těsně spjatých s kosmopolitním či bytostně multikulturním světonázorem) je principiálně neslučitelný s explicitní exkluzí a diskriminací ve vztahu k přistěhovalcům; za druhé; zbývající rozsáhlý -- a v řadě ohledů nepochybně nestejnorodý -- okruh modelů a zdrojů politické legitimace je v tomto případě výhodné posuzovat jako kontinuum, zahrnující jak vzorce bezprostředně favorizující drastickou exkluzi a diskriminaci, tak (na druhém pólu) vzorce v omezené míře a podmínečně sice kompatibilní s obhajobou a uplatňováním exkluze a diskriminace ve vztahu k přistěhovalcům, jejichž efektivní a dlouhodobě reprodukovatelné propojení se zmíněnými principy exkluze a diskriminace je ovšem velmi nepravděpodobné.
Velmi důležitý je mocensko-politický, kulturní a socioekonomický kontext hlásání a uplatňování vzorců politické legitimace spjatými s principy exkluze a diskriminace přistěhovalců, který je vždy -- z definice -- charakterizován nerovností (cf. zejména Freeman 1997). V tomto ohledu je zcela příznačné, že všechna v současném západoevropském prostředí dominantní stranicko-politická ztělesnění protipřistěhovalecké orientace jsou spjata s fenoménem takzvaného šovinismu blahobytu či šovinistického sociálního zabezpečení (welfare chauvinism). Rovněž je pozoruhodné, že jimi uplatňovaná mobilizační strategie vyloučení a diskriminace, obsahovala a obsahuje ve všech případech -- byť v různé míře -- prvky xenofobie (cf. Ignazi 1994; Fennema 1996; Freeman 1997; Mudde 2000c; van der Brug, Fennema,Tillie 2000). V tomto bodě dostává diskuse o (eventuálních) typových rysech protipřistěhovaleckých stran novou dynamiku, uvědomíme-li si, že tzv. šovinismus blahobytu a xenofobie (potažmo různé formy rasismu či quasi-rasismu) jsou v současném evropské politologii považovány za součást souboru konstitutivních znaků extrémní pravice, resp. nové extrémní pravice (cf. Mudde 2000c; Fennema 1996).
V této souvislosti se nelze vyhnout otázce: které formace bývají považovány za typické představitelky protipřistěhovaleckých stran a jak jsou tyto strany klasifikovány? Okruh těchto stran není nijak zvláště rozsáhlý, což bývá zdůvodňováno nutností omezit se na více méně relevantní strany, eventuálně však i jinými důvody. Za “prominentní” reprezentanty evropských protipřistěhovaleckých a zároveň zřetelně xenofobních stran jsou nejčastěji pokládány belgický Vlámský blok (VB), italská Lombardská liga (LL) a Liga Severu (LN), rakouští Svobodomyslní (Freiheitlichen) a francouzská Národní fronta (FN; zejména -- ale nejenom -- v období před svým rozkolem). Wouter van der Brug, Meindert Fennema a JeanTillie, jež se ovšem omezili na zkoumání politických stran v Belgii (resp. ve vlámském a valonském stranicko-politickém systému), Dánsku, Francii, Itálii, Německu a Nizozemí, připojili k Lize Severu, Vlámskému bloku a francouzské FN například valonskou Národní frontu (FN), nizozemské Centrumdemocraten, dánskou Pokrokovou stranou (Fremskridtspartiet) a německé Republikány (cf. van der Brug, Fennema,Tillie 2000:78). Při jiných příležitostech, v závislosti na uplatnění různých badatelských perspektiv, byly k seznamu evropských xenofobních a protipřistěhovaleckých stran připojovány další formace, například bavorská Křesťansko-sociální unie (CSU) (cf. Luverà 1999), Italské sociální hnutí (MSI), britská Konzervativní strana ve své thatcherovské éře nebo řecké Panhellénské socialistické hnutí (PASOK) v období hegemonie Andrease Papandrea (cf. Fennema 1996).
Ani jedna z výše zmíněných stran řazených mezi typické představitele protipřistěhovaleckých formací nebyla ovšem považována sensu stricto za monotematickou “stranu jednoho požadavku” (single-issue party), což implikovalo, že se pokusy o jejich klasifikaci neomezovaly pouze na jejich protipřistěhovalecké zaměření, nýbrž braly v úvahu jejich další znaky, které s tímto zaměřením mohly, ale také nemusely, bezprostředně souviset. Bohužel, nebylo pravidlem, že by povaha této korelace byla vždy důkladně objasněna. Kupříkladu Herbert Kitschelt a badatelé jeho názory a hypotézy přejímající či rozvíjející považovali Ligu Severu a rakouské Svobodomyslné za reprezentanty distinktivní kategorie v rámci nových radikálních pravicových stran (New Radical Right), za populistické antietatistické strany (populist antistatist party), zneužívající příležitostně rasistických sentimentů, avšak převážně orientované na vyjadřování protestu vůči státu a tradičním politickým stranám (politickému establishmentu), přičemž však jejich stranické elity (nikoli nutně elektorát) nebyly charakterizovány bytostným sepětím s radikálně pravicovou agendou (cf. nejnověji Gomez-Reino 2001; etc.). Tito badatelé tvrdili, že Vlámský blok (VB) představuje jiný druh strany, než Svobodomyslní či Liga Severu, že VB může být charakterizován jako extrémní pravicová strana (a/nebo jako specifická welfare chauvinist party), charakterizovaná protipřistěhovaleckými postoji jak stranických elit, tak voličské základny (cf. Gomez-Reino 2001). Více méně podobným způsobem a v obvykle totožném nebo jen mírně modifikovaném kontextu používali jiní badatelé konceptů jako neopopulistická strana (Roberto Biorcio) či Nový populismus (Paul Taggart), Nová radikální pravice (Hans-Georg Betz) atp. Výběr typických reprezentantů neopopulistických či nových radikálně pravicových stran se přitom v jednotlivých případech mohl lišit podle geografického zaměření příslušných výzkumů, přičemž jako obzvláště sporná se ukazovala otázka diferenciace subtypů těchto stran.[S1][1] Cas Mudde za typické reprezentanty extrémní pravicové stranické rodiny (příslušné k tzv. třetí vlně pravicového extrémismu, aktivní od osmdesátých let XX. století), vykazující -- mimo jiné -- hluboce zakořeněnou xenofobii a tzv. šovinismus blahobytu, považoval německé Republikány a Deutsche Volksunion-Liste D, Vlámský blok, nizozemské Centrumdemocraten a Centrumpartij ’86 (cf. Mudde 2000c: 86-87). Wouter van der Brug, Meindert Fennema a JeanTillie v rámci jimi upřednostněné selekce protipřistěhovaleckých stran zase připouštěli určité vydělení Ligy Severu a Vlámského bloku jako stran disponujících jiným než protipřistěhovaleckým (totiž separatistickým) ústředním momentem politické agendy a sebeidentifikace (cf. van der Brug, Fennema, Tillie 2000: 94). Meindert Fennema navíc -- příznačně -- poukazoval na obtíže pojmout protipřistěhovalecké strany jednoznačně jako strany protestní (protest parties), rasistické (racist parties), radikálně či extrémně pravicové (extreme-right parties), nemluvě o jejich pojetí jako “stran jednoho požadavku” (cf. Fennema 1996). Tento přehled, jakkoli zkratkový a potenciálně zkreslující, ad hoc postačuje k ilustraci problematického charakteru pokusů o efektivní politologickou klasifikaci protipřistěhovaleckých stran.
Je třeba připustit, že otázka přistěhovalců, resp. “nežádoucích” přistěhovalců a ilegální imigrace mohla být v evropském a specificky západoevropském kontextu politizována různým způsobem aktéry různé provenience. Ostentativně protipřistěhovalecký postoj přitom nemusel být primárně namířen proti přistěhovalcům samotným: nýbrž prvotně například proti nekonsensuální a neefektivní imigrační politice vlády, popřípadě proti “pokrytectví” projevovanému v této otázce vládními elitami a politickým establishmentem. Rovněž prvky xenofobie, rasismu či quasi-rasismu mohly být při legitimaci protipřistěhovalecké orientace uplatněny v různé míře a uvedeny do různých souvislostí (viz specifický případ Lombardské ligy a Ligy Severu; cf. Costantini 1994; Moioli 1990).[2] Názory badatelů se rozcházejí, pokud jde o celkový význam a roli protipřistěhovalecké agendy a rétoriky v ideologiích a programech více či méně xenofobních stran a v otázce oprávněnosti použití označení “rasistická” pro jednotlivé politické strany. Politické využití či zneužití rasistických předsudků pro některé badatele představuje primárně "shora", elitami uskutečňovanou manipulaci, pro jiné badatele pak jde spíše o vyjádření již etablovaných a rozšířených postojů vůči imigrantům (cf. Gomez-Reino 2001; Triandafyllidou 1999).
Na druhé straně lze ovšem stěží popřít skutečnost, že, odmítnutí přistěhovalců z “ne-západních” kultur a etnik představovalo v sedmdesátých a osmdesátých letech XX. století obecně -- vedle revolty proti (domněle) vysokému daňovému zatížení -- klíčové politické téma, jež poskytlo příležitost k profilování se a volební expanzi xenofobních populistických formací, což představovalo proces částečně se časově i obsahově překrývající a prolínající se “třetí vlnou pravicového extrémismu”. Právě interpretace míry a povahy tohoto překrývání a prolínaní představuje problém, který ostatně není jen metodologické povahy. Kdyby zde nebyl výrazně přítomen moment tohoto překrývání a prolínání, bylo by možné se konec konců spokojit -- pochopitelně jen v obecné rovině -- s více méně tradičním pojetím protipřistěhovaleckých hnutí, resp. jejich vůdčích organizačních složek jako specifických “mobilizujících podnikatelů” (mobilising entrepreneurs), využívajících daných podnětů a struktury příležitostí. Jako klíčový podnět mobilizace se v této perspektivě jeví přímý fysický každodenní kontakt domorodého obyvatelstva s “cizími” přistěhovalci; odtud vyplývá potřeba potvrzení vlastní totožnosti a vztyčení organizačně-kulturních, popřípadě i administrativně-politických bariér. Rozpoutaný proces verzuiling (doprovozený eventuálně požadavkem mocensky vynucené exkluze) zvětšuje sociální vzdálenost, když fyzická distance již domorodému obyvatelstvu nezaručuje kulturní odlišnost. Potřeba sociálního ohraničování vzrůstá právě tehdy, když fyzické (teritoriální) bariéry padly. Pak je uvolněn prostor pro doplňkovou mobilizaci (additional mobilisation) sloužící k ochraně identity domorodého obyvatelstva a s touto identitou spjatých -- třebas relativních -- privilegií (cf. Rokkan 1999: 273).[3] Je ovšem zřejmé, že na této bázi, resp. pouze na této bázi není možné nabídnout adekvátní explanaci zmíněného propojení expanze vlivu xenofobních populistických formací se “třetí vlnou pravicového extrémismu”, tím spíše, že tuto “třetí vlnu” není možné pojímat pouze jako fenomén založený na jakési doplňkové identitární mobilizaci, byť radikální či extrémistické formace z této “třetí vlny” mohly, což je evidentní, různých identitárních mobilizací (včetně protipřistěhovaleckých) vydatně a svým způsobem nemilosrdně využívat.
* * *
Členitost a metodologická náročnost při této příležitosti pojednávaného tématu, nemluvě o jeho konfliktních, ideologicky zabarvených momentech a politických konotacích, znemožňuje vyvození efektních jednoznačných závěrů, přinejmenším nikoli bez rizika teoreticky i empiricky neobhajitelných drastických zjednodušení. Střízlivé posouzení stavu výzkumu evropských protipřistěhovaleckých xenofobních stran a hnutí přitom neopravňuje k přílišnému optimismu, pokud jde o očekávání nějakého náhlého, pozitivního teoreticko-metodologického průlomu. Na druhé straně by však bylo chybou paušálně znehodnocovat či radikálně relativizovat výsledky dosavadních bádání. Nepochybně zde existují rozsáhlé oblasti otevřené expanzi empirických výzkumů, která by byla velmi žádoucí. Ani možnosti rozšíření či transformace teoreticko-metodologického horizontu tohoto druhu bádání nejsou zdaleka vyčerpány. V této souvislosti bych chtěl, na závěr tohoto příspěvku, připomenout dva klíčové momenty a upozornit na potřebu přesnější formulace (či reformulace) východisek či pracovních hypotéz, jež by mohla přispět ke kultivaci teoreticko-metodologické báze výzkumu protipřistěhovaleckých xenofobních stran a hnutí. Za prvé; koncept “protipřistěhovalecké strany” se vyznačuje velmi omezenou heuristickou kapacitou. Tento pojem neumožňuje efektivní ohraničení ani klasifikaci “protipřistěhovalecky orientovaných” stranicko-politických formací. Zjištění společného prvku v uplatňování protipřistěhovalecké volebně-politické mobilizační strategie není pro smysluplnou klasifikaci postačující. Evropské (západoevropské) protipřistěhovalecké strany tedy netvoří ani specifickou “spirituální” či stranickou rodinu ani samostatný stranicko-politický tábor. Protipřistěhovaleckou mobilizační strategii mohou, často z ryze konjunkturálních důvodů, používat politické strany různé provenience, s různou ideově-programovou totožností a tradicemi, příslušné k různým stranicko-politickým rodinám. Volně pojaté “protipřistěhovalecky orientované” strany tedy nelze ani přiřadit k nějaké jediné konkrétní stranicko-politické rodině či táboru, např. k táboru extrémní pravice či nové extrémní pravice. Za druhé; nabízí se zde jako jisté, v některých ohledech poměrně slibné východisko pojmout dominantní (v současném západoevropském prostředí) stranicko-politické nositele a uživatele protipřistěhovalecké orientace jako xenofobní populistické (či neopopulistické) strany, charakteristické propojením soustavně a dlouhodobě uplatňované protipřistěhovalecké mobilizační strategie s fenoménem tzv. šovinismu blahobytu a otevřeně xenofobními postoji. Toto propojení, které má svou logiku, je empiricky prokazatelné u všech typických (a badateli nejčastěji zmiňovaných) západoevropských vyhraněně protipřistěhovaleckých politických stran. Ani xenofobní populistické (a protipřistěhovalecké) strany ovšem -- podle mého názoru -- neutvářejí, alespoň prozatím nikoli (možnost, že by tomu tak jednou mohlo být, nelze a priori vyloučit), samostatnou stranicko-politickou rodinu. Až na výjimečné, obtížně klasifikovatelné případy, lze naprostou většinu těchto stran přiřadit buďto k extrémní pravici (popřípadě “nové” extrémní pravici) anebo k různým sektorům nacionálně-konzervativní pravice (ať již radikální či relativně umírněné), eventuálně je umístit do prostoru mezi těmito uskupeními. V prvním případě hraje rozhodující roli posouzení prvků antidemokratičnosti a antisystémovosti příslušných formací, včetně momentu zdůraznění “přirozené” sociální hierarchizace, autoritářských prvků a obecně vypjatého kultu “zákona a pořádku”. Ve druhém případě (přiřazení k sektorům nacionálně-konzervativní pravice) je rozhodující absence výrazných prvků antidemokratičnosti, byť jinak kulturní matrice těchto formací může zahrnovat kombinaci stejných či zřetelně příbuzných profilujících prvků, pochopitelně včetně odmítnutí principu rovnosti, jeho znehodnocení anebo velmi restriktivní interpretace. V tomto kontextu lze také pochopit, proč mohly některé nacionálně-konzervativní strany, představující součást politického establishmentu (například bavorská CSU či nizozemská Lidová strana pro svobodu a demokracii, VVD), “úspěšně” převzít protipřistěhovaleckou rétoriku více radikálních a proti establishmentu vystupujících xenofobních stran (cf. van der Brug, Fennema, Tillie 2000). Je přitom zřejmé, že při analýze uplatnění protipřistěhovaleckých mobilizačních strategií je třeba přihlížet ke kontextu příslušného stranicko-politického systému, poskytujícího různé pobídky jednotlivým aktérům pro experimenty s mobilizačními strategiemi a jejich uvedení do různých souvislostí. To se pochopitelně vztahuje i na využívání politizované konstrukce kulturní (etnické etc.) inkompatibility a ideologické legitimace předsudků, které se zdaleka neomezuje jen na sféru extrémní pravice.
Bibliografie
Barša, Pavel (1999): Politická teorie multikulturalismu, CDK, Brno.
Barša, Pavel, Strmiska, Maxmilián (1999): Národní stát a etnický konflikt. Politologická perspektiva, CDK, Brno.
Betz, Hans-Georg (1997): Fascism: Past, Present Future by Walter Laqueur; The Radical Right in Western Europe. A Comparative Analysis by Herbert Kitschelt, Political Science Quarterly, CXI, Issue 4, Winter 1996/1997, recenze, elektronická verze (s. 716-717).
Dézé, Alexandre (2001): An Alternative to the System or an Alternative within the System? An Analysis of the Relationship of Extreme Right Parties with the Political Systems of Western Democracies, XXIX Joint Sessions of Workshops, ECPR, Workshop: Democracy and the New Extremist Challenge in Europe, 6-11 April 2001, Grenoble.
Fennema, Meindert (1996): Some Theoretical Problems and Issues in Comparison of Anti-immigrant Parties in Western Europe, ICPS Working Paper n. 115, Barcelona.
Freeman, Gary (1997): Immigration as a source of political discontent and frustration in Western democracies, Studies in Comparative International Development, XXXII, Fall 1997, Issue 3, elektronická verze (s. 42-64).
Gomez-Reino, Margarita (2001): Identity Politics and Party Elites Strategic Dilemmas: Comparing Varieties of Extremism. the Vlaams Blok and Lega Nord, XXIX Joint Sessions of Workshops, ECPR, Workshop: Democracy and the New Extremist Challenge in Europe, 6-11 April 2001, Grenoble.
Hunger, Uwe (2000): Party Competition and Inclusion of Immigrants in Germany, APSA Papers (August 31 – September 3, 2000).
Ignazi, Piero (1994): L’estrema destra in Europa, il Mulino, Bologna.
Luverà, Bruno (1999): I confini dell’odio. Il nazionalismo etnico e la nuova destra europea
Roma, Editori Riuniti.
Melucci, Alberto (1990): The Voice of the Roots Ethno-National Mobilizations in a Global World, Innovation, III, Issue 3, 1990, elektronická verze (s. 351-363).
Merkl, Peter H. (2000): Elements of Extremism, Conference "Enhancing Security of States in a Multipolar World: Focus on Extremism", 18-22 September 2000, Garmisch-Partenkirchen.
Moioli, Vittorio (1990): I nuovi razzismi. Miserie e fortune della Lega Lombarda, Ed. Associate, Roma.
Mudde, C. (1996): The War of Words. Defining the Extreme Right Party Family, West European Politics, XIX, n.2, April 1996, s. 225-248.
Mudde, Cas (2000a): Extreme-Right Parties in Eastern Europe, Patterns of Prejudice, XXXIV, n. 1, s. 5-27.
Mudde, Cas (2000b): The Impact of Extremism, Conference "Enhancing Security of States in a Multipolar World: Focus on Extremism", 18-22 September 2000, Garmisch-Partenkirchen.
Mudde, Cas (2000c): Stranická rodina: rámcová analýza, Politologická revue, VI, č. 1, červen 2000, s. 78-93.
Poirier, Philippe (2001): Subsidiarity, Regionalism and State-Nationalism: An Ideological Gap between European Parties of the New Right?, XXIX Joint Sessions of Workshops, ECPR, Workshop: Democracy and the New Extremist Challenge in Europe, 6-11 April 2001, Grenoble.
Rex, John (1992): Ethnic mobilization in a multicultural society, Innovation, V, Issue 3, elektronická verze (s. 65-74).
Rex, John (1994): The second project of ethnicity: Transnational migrant communities and ethnic minorities in modern multicultural societies, Innovation, VII, Issue 3, elektronická verze (s. 207-217).
Shafir, Michael (1999): The Mind of Romania’s Radical Right, in: Ramet, Sabrina Petra (ed.): The Radical Right in Central and Eastern Europe, The Pennsylvania University Press, University Park, s. 213-232.
Rokkan, Stein (1999): Numerical Democracy and Corporate Pluralism, in: Flora, Peter, Kuhnle, Stein, Urwin, Derek (eds.): State Formation, Nation-Building, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan, Oxford University Press, Oxford, s. 261-273.
Shafir, Michael (2000a): Radical Politics in East-Central Europe. Part VIII: Radical Continuity In Romania: The Greater Romania Party, East European Perspectives, II, n. 16 a 17 , 16 August 2000, 13 September 2000, RFE/RL (http://www.rferl.org/eepreport).
Shafir, Michael (2000b): Radical Politics in East-Central Europe. Part VIII: Radical Continuity In Romania - The Party of Romanian National Unity, East European Perspectives, II, n. 19, n. 20, n. 21, 11 October 2000, 25 October 2000, 22 November 2000, RFE/RL, (http://www.rferl.org/eepreport).
Schierup, Carl-Ulrich (1994): The right to be different: Multiculturalism and the racialization of Scandinavian welfare politics. The Case of Denmark, Innovation, VII, Issue 3, elektronická verze (s. 277-288).
Taggart, Paul (1995): New Populist Parties in Western Europe, West European Politics, XVIII, n. 1, January 1995, s. 34-51.
Triandafyllidou, Anna (1999): Nation and Immigration: A Study of the Italian Press Discourse, Social Identities, V, Issue 1, March 1999, elektronická verze (s. 65-88).
van der Brug, Wouter, Fennema, Meindert, Tillie, Jean (2000): Anti-immigant parties in Europe: Ideological or protest vote?, European Journal of Political Research, XXXVII, s. 77-102.
Wimmer, Andreas (1997): Explaining Xenophobia and Racism: A Critical Review of Current Research Approaches, Ethnic and Racial Studies, XX, January 1997, Issue 1, elektronická verze (s. 17-39).
Young, Frank W. (1970): Reactive Subsystems, American Sociological Review, XXXV, Issue 2, April 1970, elektronická verze (s. 297-307).
[1] Hans-Georg Betz kupříkladu -- s odvoláním na vývojové tendence neopopulistických a radikálně pravicových stran (zejména MSI, LN, FN a Svobodomyslných, resp. FPÖ) v polovině devadesátých let XX. století -- otevřeně zpochybnil platnost Kitscheltova klasifikačního schématu i modelu vývoje nové radikální pravice: “Most simply put, both his model and his classification scheme have failed the test of time. (...)These developments make clear that Kitchelt’s distinction between radical right-wing parties and populist anti-statist parties is less useful than he claims. They suggest that the new radical right in Western Europe is much more flexible in its political strategies than Kitschelt would allow. It might well be, for example, that the radical right will in the future abandon market liberalism in favour of a return to Keynesianism and some form of protectionism should the ideological tide turn in Western Europe and elsewere.” (Hans-Georg Betz 1997).
[2] V. Moioli a L. Costantini v souvislosti s protesty (nejen “ligistické” provenience) vůči ilegálnímu, “divokému” přistěhovalectví (l'immigrazione selvaggia) zdůrazňovali rovněž vhodnost a nezbytnost rozlišování různých druhů intolerance (l'intolleranza di tipo concorrenziale, l'intolleranza di tipo addizionale, l'intolleranza di tipo culturale), spjatých s různými momenty soutěže o materiální územní zdroje, identitární obrannou reakcí, etnickou nevraživosti či (quasi)rasistickými postoji (cf. Costantini 1994; Moioli 1990). Luciano Costantini v případě Ligy Severu příznačně hovořil o “xenofobii bez nacionalismu” (xenofobia senza nazionalismo) (cf. Costantini 1994).
[3] Toto pojetí protipřistěhovalecké mobilizace je kompatibilní například i s teorií reaktivních subsystémů (cf. Young 1970), zahrnující -- což v daném kontextu jistě není bez zajímavosti -- rovněž různé projevy xenofobie.
[S1]1