Biehl, Janet – Staudenmaier, Peter: Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc, Votobia, 1999, 101 stran.
Následující seznámení se s jmenovanou publikací svým záběrem i členěním přesahuje rámec obvykle recenze a v tomto smyslu jde spíše o recenzní stať.
V současnosti frekventovaná kritika různých forem ekologie a environmentalismu[1] vychází z teze, že ekologická scéna (jako celek) svými metodami a způsoby reakce na postoj dominantní společnosti absorbuje „totalitární“ perspektivu, „diktátorské“ případně „teroristické“ praktiky (v českém prostředí např. řada publicistů mainstreamových médií či „analytiků“ Občanského institutu). Tyto (českým) ekologům přiřčené charakteristiky obvykle nenacházejí žádnou solidnější podporu v popisované zkušenosti a představují ryzí hypotetické konstrukty. Jsou však také jedním z politicky velmi efektních nástrojů, jak ekologické hnutí, jednotlivé skupiny i jejich činnost degradovat (v systematické, avšak zcela „zcestně-koherentní“ podobě viz Postrel, 1993).
Nic to nemění na faktu, že i mezi některými ekologickými aktivisty lze vypozorovat jakousi samozřejmost a laxnost, která souvisí nejen se zavedením některých environmentálních skupin, ale i se způsobem, jakým teoreticky a filosoficky zdůvodňují své pozice. Nejvíce sofistikovanou a předvídavou odpovědí na možnost myšlenkového zatuhnutí, ztrátu sebereflexe a možnou ideovou dogmatiku je vnitřní kritika. U environmentálních skupin a stran zelených utvořených přívrženci těchto skupin je o to více potřebná, neboť aspirují na roli klíčového činitele paradigmatické proměny v nahlížení projevů krize moderních společností. Na tomto zhodnocení nic nemění to, že environmentalismus ve své „módně-povrchní“ formě ztratil lecos ze své počáteční ostrosti, obecně se stal se součásti politické programatiky a některé ze zavedených stran zelených se ve svém politickém tažení ve vybraných zemích dokonce staly (vlivnými) členy vládních koalic (Německo, Francie aj.).
A. Ekofašismus v podání (německé) sociální ekologie
Původem němečtí autoři Janet Biehl a Peter Staudenmaier, vzhledem k obsahu recenzované publikace paradoxně sami kritičtí ekologové, se primitivnosti shora zmíněné kritiky nahony vzdalují. Jejich společná kniha Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti, která vyšla v českém jazyce se čtyřletým zpožděním (něm. orig. 1995), představuje skutečné informační novum nejen u nás a v zahraničí (v USA, San Francisco, AC Press, 1995), ale v systematické podobě dokonce i v samotném Německu. Témata zpracovaná ve dvou na sobě nezávislých esejích obou autorů na sebe do jisté míry historicky a ideově navazují; zároveň obdivuhodně doplňují mozaiku dějinného prolínání myšlenek fašismu, rasismu a environmentalismu v německém myšlení a politické praxi.[2]
Staudenmaier nejprve na prvních třiceti stranách knihy (s. 9-43) v eseji „Fašistická ekologie: „zelené křídlo“ nacistické strany a jeho historičtí předchůdci“ zpracoval zvláště obsažně a zhuštěně ale i obdivuhodně čtivě ideovou historii snoubeneckého spojení ekologické filosofie a rasové antihumanistické (později nacistické) ideologie. Biehl potom na dalších stránkách (s. 45-100) ve stati „Ekologie a modernizace fašismus na německé extrémní pravici“, v rozsáhlejším a více současnost zahrnujícím pojednání, zachytila konkrétněji minulou praxi a dnešní podobu jednotlivých forem ekologického myšlení inklinujícího k nacistické ideologii. Staudenmaier v rámci své statě upozorňuje na zrození mýtu o krvi a německé půdě, jež podporoval srůst environmentalismu s národním (vlkisch) hnutím případně xenofobním nacionalismem. Toto souznění se v německém ekologickém myšlení objevovalo od jeho samého počátku. Formuje se u myslitelů Moritze Arndta a Heinricha Riehla z počátku 19. století, rozhodně dříve než zoolog Ernste Haeckel v roce 1867 poprvé užil termín ekologie. Antihumanistický výraz německého environmentalismu smíšený s antiurbanismem a antiindustrialismem potom Haeckelovi žáci R. Francé a L. Woltman přenesli do mládežnického hnutí výmarského Německa („pravicoví hippies“), které ovlivnil filosof Ludwig Klages. Klages svým pojmem „Geist“ obžaloval hyperracionalistický či instrumentální rozum. Odsud již, s mystickými chvalozpěvy na Heimat (domovinu) a Lebensraum (životní prostor) vstoupilo toto vtělení ekologie přímo do nacistické ideologie, koncepcí Hitlera a jeho environmentálně zaměřených kolegů (Darrého, Hesse, Himmlera, Rosenberga, Todta, Seiferta, ale v omezené míře i Goebbelse a Gringa) (první část práce, s. 21-25).[3]
Empiričtější Biehl, na rozdíl od více filosoficky orientovaného Staudenmaiera, operuje s materiálem počínaje obdobím formování nacistické ideologie v dvacátých letech a konče současností devadesátých let. Úvodní pasáž již dříve publikovaného příspěvku (Biehl, 1994), tak Staudenmaierovu esej dále dokresluje. Ústředním ohniskem zájmu Biehl ale jsou především skupiny příp. marginální stranická uskupení německé ultrapravice posledních dvaceti let. Neofašistickou ideologii Biehl identifikuje u Národních revolucionářů (NR), Republikánů, Německé lidové unie (DVU) (viz Mareš, 1997), stejně jako Světové ligy na ochranu života (WSL) a mnoha jiných skupin, hnutí a politických stran (s. 51-66). Zvláštní pozornost Biehl potom věnuje i osobnostem environmentalismu kříženého s vlkisch ideologií jako W. G. Haverbeckovi (vůdčí postava WSL) a environmentalismu vyrostlého v „přírodní ekologii národa“ Rudolfa Bahra, jednoho z nejprominentnějších německých myslitelů současnosti (s. 66-78). Právě na případě vlivného a známého (kdysi rebelujícího marxisty) Bahra Biehl oprávněně poukazuje na nebezpečí, které hrozí soudobému německému environmentalismu ze strany esoterických proudů New Age toužících spasit naše duše, obvinit údajně špatnou lidskou přirozenost a v odpovědi na to rozvinout „ekologickou diktaturu“ (Bahro). Obdobné zobrazení původu a důsledků ekologické krize lze nalézt také v „ekologických“ sociálně darwinistických koncepcích, jež jsou v soudobém Německu užívány jako „argument“ proti migraci ze třetího světa (Ekologická demokratická strana – ÖDP – a její zakladatelé Herbert Gruhl a Baldur Springmann). Koneckonců pod taktovkou obou posledně zmíněných vznikalo i samotné německé ekologické hnutí (přelom 70. a 80. let, politická skupina GAZ) a jmenované uskupení (ÖDP) se je po jistou dobu pokoušelo ovládnout (s. 78-84).
V podání ekopravice představuje ekologie redukci lidské bytosti pouze na její biologické atributy; za kulturu podle nich odpovídají spíše geny než životní prostředí a kultury by v důsledku toho měly existovat ve vzájemné izolaci. Pasáže o politických souvislostech pravicového environmentalismu jsou ve vztahu ke studiu politiky částmi nejzajímavějšími a politicky nejvíce instruktážními: představují politické formace, jež za obvyklých okolností v zahraničí nejsou předmětem každodenního zájmu. Staudenmaier ekofašistickou zkušenost (a pojem) ekofašismu (u moci) líčí jako „genocidu, která se pod pláštíkem ochrany životního prostředí stala nutností“ (s. 34).
Biehl i Staudenmaierovi jde v zásadě o to, interpretovat ekologickou politiku bez reakční či fašistické ideologie a proto podle nich „musí ekologické hnutí udržet své široké sociální zaměření, které nahlíží ekologickou krizi ve společenském kontextu“ (s. 7). Kořeny dnešní ekologické krize leží v „iracionální společnosti – nikoliv v biologickém ustrojení lidských bytostí, nikoli v některém konkrétním náboženství, rozumu, vědě nebo technologii“ (s. 7), jak se pokouší tvrdit ekopravice a fašizující proudy. I proto Biehl a Staudenmaier zdůrazňují roli rozumu, jenž by mohl přetrvávají stav obrátit. Staudenmaier konstatuje, že existuje rozsáhlá historická literatura, ale její význam uniká jak profesionálním historikům, tak i environmentalistům, a ti, co se již problému dotkli, „trpí buďto nebezpečnou intelektuální afinitou interpretátorů nebo naivním odmítnutím prozkoumat v plném rozsahu ideologické přeryvy mezi environmentalismem a nacionálním socialismem.“ (s. 10) Oba autoři se tedy nesnaží ukázat nic menšího než, že hranice mezi iracionalistickým ekologickým antiindustrialismem, racionalismem a hyperracionalismem může být někdy až nebezpečně křehká. Zároveň s tím se ale bytostně tuto hranici pokouší vyjasnit jak jen to je možné. Usilují upomínat na to, jak hrozivou ideovou větev environmentální myšlení má, stejně jako na nutnost si tuto minulost stále uvědomovat. Přinejmenším proto, že „dnešní fašisté mohou vycházet z výrazného ideologického odkazu svých předchůdců“ (s. 46).
Reforma společnosti podle verze „soulad s přirozeným řádem“ je podle nich od počátku problematická, neboť nebere v potaz hlubší společenské procesy, protože v důsledku toho jsou „všechny koncepce přírody produktem společnosti“ (s. 35). Toto radikálně subjektivistické stanovisko (v souladu s nevyřčenou tezí „žádná realita neexistuje mimo vědomí, v němž vzniká“) je typické pro některé postmoderní a v širším smyslu radikální pozice. Není však žádnou velkolepou pravdou dějin ani novou koncepcí pravdy (pravdivosti), ale odpovídající reakcí na převažující negativní politizaci některých vážných ekologických souvislostí. Ze strany Biehl a Staudenmaiera tedy nejde o nic podobného jako nový útisk šílenství, citu, smyslu rozumem (Foucault), ale o hlubší promýšlení sociálních aspektů poznání a vztahu poznání ke sféře sociálna obecně. Totiž „pokud nás účelový a analytický rozum nemají obrat o naši vášeň po hledání pravdy, zcela jistě budeme potřebovat jak city, tak sentiment i morálku, ale … mýty, ohlupující rituály a charismatické osobnosti nás mohou rovněž obrat, tentokrát o kritické schopnosti vlastní procesu myšlení“ (Bookchin, 2000). Není zde prostor, ale několik témat, jež kniha v hrubých obrysech naznačuje, by si jistě zasloužilo samostatné pojednání, jako např. úvaha o syntéze racionalistických a iracionálních motivů v nacistické ideologii, jež lze pozorovat na koexistenci důrazu na technologii a mysticky pojatého sociálna.
Zcela zásadní jsou i zmínky o osobnosti a filosofii Martina Heideggera, guru německého myšlení 20. století. Staudenmaier, ačkoli si je jistě vědom jeho významné a vlivné kritiky instrumentálního rozumu a lidské moci vymykající se technologické civilizaci, správně upozorňuje na fakt, že Heidegger je využíván jako ideologický nástroj hlubinné ekologie: „jeho mystické chvalozpěvy na Heimat provázel vášnivý antisemitismus a jeho metafyzicky zformulované útoky proti technologii a moderní době elegantně konvergovaly s populistickou demagogií“ (s. 19). A jistě také Heideggerovo „náckovství“, bez ohledu na několik v češtině nedávno vydaným pracem (Ebeling, 1997, Lang, 1998 aj.), u nás dosud není tak často skloňované téma. Navzdory jeho vlastním pozdějším vyjádřením (Heidegger, 1995) proto „nezapomínejme, že filosof bytí byl … aktivním členem nacistické strany a po jistou dobu nadšeně obdivoval Fhrera“ (kurziva Staudenmaier, s. 19).
Knihu Ekofašismus je též možné v jistém ohledu vnímat jako příspěvek k aspektům dějin nacismu, v českém prostředí doposud neznámým. V knize vyobrazený environmentální rozměr nacistické ideologie doplňuje dnes již bohatou nabídku (či snad nepřehlednou přehršel) literatury k vývoji nacismu, postavě nacistického vůdce a dalších čelních představitelů Třetí říše (zvl. 21-32). Ačkoliv jsou environmentální aspekty nacismu jen jednou z konstituujících částí drobné knížky, Staudenmaier na vymezeném prostoru skutečně velmi dobře vystihuje odstíny „zelené“ politiky v nacistickém Německu. Kromě historické dimenze ekofašismu a pokusu o přehledné zmapování současné německé ekologické pravice ale publikace nabízí i zjevné přesahy (pozadí debat v rámci ekologické filosofie a odkazy na koncepci „sociální ekologie rozvíjenou Murrayem Bookchinem). A v tomto smyslu ji lze považovat za alespoň drobnou korekci zobrazení proudů ekologického myšlení uvnitř obecně rozšířených (tzv. učebnicových) publikací, jakou jsou např. Politické ideologie Andrewa Heywooda. Heywood přinejmenším schematicky a redukcionisticky zobrazuje tzv. „reakční environmentalismus“, „ekosocialismus“ a také „anarchoenvironmentalismus“ (Heywood, 1994: 242-246).
Oba autoři výborně pracují s větším množstvím pramenů i sekundární literaturou. Literatura, z níž vycházejí, představuje pro běžného českého čtenáře produkci víceméně nedostupnou o to významnější je skutečnost, že do češtiny byla publikace přeložena tak brzy. Příspěvky v knize jsou nepochybně velmi přemýšlivé, chápou dějiny myšlení v jeho bohatosti, v jeho širokých mantinelech a také s hrozbami. V tomto smyslu představují jednoznačný boj s představou statismu a ukončenosti (politického) myšlení. Vzhledem k časté laciné kritice environmentálních proudů se Staudenmaier spolu s Biehl rozhodli věnovat daleko hodnotnějšímu kritickému promýšlení environmentálních idejí. Z tohoto úhlu oba velmi dobře chápou, že injektace jakýchkoliv idejí různým možným obsahem je bez výjimek hrozbou každého myšlení a jakýchkoliv idejí. Pokud v krátkosti přehlédneme souvislosti jejich kritiky ekofašismu nalezneme v ní několik metodologických i teoreticko-praktických rovin:
1. Kritika environmentalismu jako kritika naivní utopie.
2. Kritika environmentalismu jako kritika domnělé „autenticity“ jeho zastánců. Moderní sociální ekologie útočí nejen na mystické (postmodernismem ovlivněné) pozice New Age, ale také ještě více na tradicionalistickou taktovku různých forem „návratu k přírodě“ (obě pozice jsou leckdy vzácně prorostlé).
3. Kritika environmentalismu jako kritika debaty mezi antropocentrickou a neantropocentrickou environmentalistickou extenzí: Autoři projevují snahu v diskusi o veřejných pravidlech chování distinkci mezi oběma směry překročit (viz také Barša, 1997: 375).
4. Kritika environmentalismu v podobě, v níž je nadřazován nad demokracii (paralela k Rortyho tezi o prioritě demokracie před filosofií, v češtině Rorty 1991). Oponenturu ekofašismu je podle autorů možné rozvíjet pouze na půdě upřímné snahy o demokracii. Z hlediska ekofašismu je možné pochopit, že možnost ekologické diktatury není jen pomlouvačným výmyslem nepřátel ekologického hnutí … žádná diktatura by však netrvala dlouho a je pravděpodobné, že by ve svém důsledku vedla spíše než k ekologickým hodnotám k jejich destrukci (Librová, 2000). Koneckonců i podle předního teoretika sociální ekologie Murraye Bookchina by „ekologická diktatura nemohla být ekologická – vedla by ke konečné destrukci planety“, „ekologická diktatura je již z názvu protikladem, jedná se o oxymorón“ (s. 76).
5. Kritika domnělé případně toužebně inzerované apolitičnosti environmentalismu ve skutečnosti pojaté jako biologický determinismus.
6. Kritika environmentalismu situujícího se mimo pravolevé ideologické kontinuum (kritika Bahrem akcentované teze „nejsme nalevo ani napravo, ale vpředu“).
Posledně zmíněný bod souvisí s jedním z nejzajímavějších témat současné politické teorie i praxe, s otázkou, zda mohou být progresivní politické síly rozloženy mimo pravici a levici (či jinak: souvisí s jednou z možných odpovědí na znovuobjevení otázky po možnosti třetí cesty).
C. Environmentalisté mimo pravici a levici?
Podle autorů je zřejmé, že ekologická rétorika se naplňuje pravicovými obsahy již od samého počátku 20. století, kdy reagovala na hlubokou kulturní krizi a díky níž upustila od tvrdé sociální kritiky. Pozdější zkušenost se „zeleným křídlem“ německého fašismu je podle Staudenmaiera nepřehlédnutelnou připomínkou politické výbušnosti ekologie. Rozhodně ale „neukazuje na nějaký inherentní či nevyhnutelný vztah mezi ekologickými problémy a pravicovou politikou.“ (Staudenmaier, s. 34). „Environmentální témata proto mohou sloužit k politické mobilizaci zprava nebo zleva … kdyby byl slogan zelených ´nejsme nalevo ani napravo, jsme vpředu` vůbec kdy smysluplný, pak zrod ´ekologické pravice` jednoznačně ukazuje na jeho krach.“ Autorům se proto jeví naléhavá nutnost konstituovat ekologickou levici, a to takovou, která by pevně zastávala jasný a koherentní soubor protikapitalistických, demokratických a antihierarchických postojů. „Musí být pevně zakořeněn v levicovém internacionalismu a v racionální, humanistické a upřímně egalitářské kritice sociálního útlaku, jež byla součástí osvícenství, zvláště pak jeho revolučně-libertariánských směrů.“ (Biehl, s. 86).
Odmítnutí zdánlivě velkolepého projektu překročení rozporu pravice a levice se dnes, na pozadí neslábnoucího konfliktu o pojetí dnešní a zítřejší společnosti, autorům ukazuje jako jediná možná odpověď na existující sociální realitu. Přes jistotu, že politické a ideologické obrazy pravice vs. levice 19. století zastaraly (Keller, 1996), pokud chtějí být i dnes efektivní, nemohou být ideologiemi minulého času (viz teorie a praxe nových sociálních hnutí). Odvržení pokusu definitivně překračovat rozpor pravice/levice též ukazuje, jak hluboce jsou zakořeněny osvícenstvím ustavené linie jednotlivých politických tradic. Ostatně v diferenci mezi nimi šlo vždy o (pouze často nepřiznaný) rozdíl relativní (Bobbio, 1995). I dobu, v níž recenzovaná kniha vyšla, nelze označit jinak než údobí střetu o pojetí třetí cesty či tzv. Nového středu (Blair, Schröeder) neboli nové identity levice. V podání teoretiků (nové Nové – „new New“) radikální levice se ostatně nejedná o nic jiného, než o poukaz na to, že tzv. Nový (evropský) střed je pouze novým konsensem o trhu a formách nového neoliberalismem ovlivněného kapitalismu. V tomto souboji jde i o tvář ekologického hnutí, které je v souvislosti s evropským nástupem nacionalistické ultrapravice v ohrožení (viz dnešní symptom Rakouska). Protože dochází k novému sociálnímu vzepětí, nelze ekologii jednoduše chápat striktně v termínech „analýzy stavu věcí“, ale především v zorném úhlu nově obohacované a politicky uchopené sociální dimenze.
Práce Biehl a Staudenmaiera pod povrchem upozorňuje na zdánlivě samozřejmé souvislosti, jakou je např. více než staletá geneze ekologického myšlení. Toto zjištění je odpovědí na zjednodušenou představu, že „příchod“ ekologických myšlenek byl ztělesněn až razantním nástupem stran zelených do stranického spektra v evropských i některých mimoevropských zemích (konec 70. a počátek 80. let). Kniha tak vlastně jaksi implicitně představuje zřejmou oponenturu naivního názoru, že ekologické myšlenky byly vždy „hotové“, že se nijak neformovaly, nekoincidovaly, nesyntetizovaly, nenapájely, nebyly využívány a samozřejmě i zneužívány.
Dějiny ekologického myšlení jsou od svého počátku skutečným bojem o interpretaci. Snad ještě významněji než v případě dějin kterýchkoliv jiných idejí během tak krátkého časového údobí. To je snad nejzásadnější, i když z knihy ne na první čtení zcela patrný závěr. K němu je nutné připojit neméně podstatný dovětek: Staudenmaier ale především Biehl velmi spolehlivě ukazují, že tento boj pokračuje a pokračovat bude, stejně jako (pod taktovkou sociálních hnutí) pokračuje radikalizace a neukončené oživování minoritních sektorů všech moderních společností, a tak i společností jako celků. Bohužel ve vztahu k budoucnosti již dnes boj není veden na tak generální a zřetelné úrovni, jakou jsou „zelení Adolfové“ (s. 86). Jeho nuance budou daleko méně zřetelné, méně uchopitelné a pochopitelné, podprahové a vnitřně rozvratné.
V souvislosti s realistickou představou, že žádná idea není nepolitická, že o formu politizace environmentálních myšlenek je třeba bojovat, je ideová stanoviska Biehl a Staudenmaiera třeba vidět paralelně k vývoji celosvětového ekologického hnutí. Fašizace, rasová čistota a doktrinářství zaměřené proti lidským právům a osvícenské ideji participační demokracie má různé podoby. Polemika s pravicovými tendencemi v ekologickém hnutím je v celosvětových diskusích představována nejen kritikou fašistické a nacistické minulosti a soudobých forem pravicového ekologismu, ale i odmítnutím některých forem hlubinné ekologie. Hlubinná ekologie, ačkoli překračuje obvyklou, utilitarismem injektovanou antropomorfní představu přírody jako prostředku (případně kulturní hodnoty) směrem k pojetí přírody jako hodnoty o sobě (Barša, 1997), nenese jen striktně filosofické a hodnotové souvislosti. Mnohé její soudobé proudy se v souladu s poblouzněním hnutí New Age nadmíru dovolávají pouze mystické stránky lidské existence. Stále více, mnohdy nechtěně, tak otevírají dveře představám přírody jako metafory sociobiologické „morálky genů“, oslavy „rasové čistoty“, „lásky k Vlasti“ (s. 86) apod. Ty jsou přímou předzvěstí ekologické fašizace a rasového nacionalismu. V této souvislosti Biehl hovoří o americkém hlubinném ekologu Billu Devanovi. Ačkoli není jistě fašistou, do jeho slovníku, stejně jako slovníku mnoha jeho dalších současníků, se velmi rychle vloudilo protipřistěhovalecké téma, tak typické i pro německou ekologickou pravici (s. 51-57, s. 78-84).
Navzdory tomu, že se obě stati zaměřují na „německou zkušenost“ a jsou proto při analýze ekofašismu prostorově (empiricky) omezeny, střízlivý pohled obou autorů zakládá možnost generalizace. Už při formulaci pojmu ekofašismus (spojení výrazů ekologie fašismus) jsou Staudenmaier a Biehl ovlivněni tradicí anarchistického myšlení směřujícího k vykořenění autority a dominance, neznamená to však, že výkon, který v knize podali, je odsouzen k nezdaru. Jejich úsilí je totiž v obou statích vedeno striktním požadavkem zabránit konceptuální inflaci, která se obvykle projevuje při neuváženém ohánění se výrazy „fašismus“ a „ekofašismus“. Podaná analýza vybraných proudů moderního environmentalismu (ekofašismu) není vyčerpávající, ale v rozsahu necelých sto stran ani být nemůže. I proto, že by jinak muselo jít o několikasetstránkovou syntézu, Staudenmaier svůj příspěvek chápe jako „stručný a nezbytně poněkud schematizovaný přehled“ (s. 10). Na úrovni identifikace tendencí a konkrétních projevů pravicového environmentalismu (autoritářství, rasová politika, lidská práva) jsou ale obě stati korektní a přesné (zajímavé je, že se ve vztahu k ultrapravici v knize na několika místech objevuje i známý degradační pojem „ekologismus“, např. s. 5). Otevřenou možností problematizace pojmu ekofašismu přesto zůstává otázka po existenci nefašizujícího pravicového environmentalismu.
S knihou Ekofašismus se do českého prostředí dostává moderní sociální ekologie s neskrývaným politickým záměrem měnit kontury stávající politické reality. Biehl i Staudenmaier představují následovníky Murraye Bookchina, propagátory jeho angažované koncepce, zároveň však i samostatné politické myslitele. Oba autoři, známí v celosvětovém měřítku (zvl. Biehl, autorka činná v kontextu ekologicky laděného feminismu a aktivní překladatelka statí jiných autorů), ztělesňují silnou sebereflexi současného německého (potažmo evropského) ekologického hnutí. Jejich nahlédnutí funguje jako účinná kritika vnitřních řad. S ohledem na jejich „sociální ekologii svobody“ (s. 84-87) Biehl se Staudenmaierem představují antisystémové politické teoretiky zakotvené v tradici odporu proti novým formám útlaku, zvláště v podobě jeho poosvícenských revolučně-libertariánských směrů. V politické současnosti není daleko od Bookchina k Noamu Chomskému či Ralphu Naderovi a ataku stávajících politických vzorců a modelů stranických systémů.
„Myslitele“, jmenované na počátku, žijící v zajetí „totalitární“ ekologické perspektivy nechme živořit v jejich psychicky rozháraném světě postiženém honbou „extremistů“ a „totalitářů“. Staudenmaierem a Biehl upevňují vědomí kritických momentů v dějinách (i současnosti) ekologického hnutí a idejích s ním spjatých. Tyto krize však, při veškeré zvláštnosti ekologických idejí, nejsou a nemohou být důsledkem samotného environmentálního myšlení. Právě proto, že myšlenky a myšlení „nemají hranice“, jediná skutečná hrozba plynoucí z idejí (tedy jejich zneužití), jednoduše nemůže být specifickým atributem environmentálního myšlení, ale pouze hrozbou zneužití myšlení jako takového. A toto uznání je samo o sobě krokem od myšlení k původu myšlení – antropologii subjektu.
Literatura:
Barša, Pavel: „Etika zvířat a životního prostředí v současné angloamerické filosofii“, Politologický časopis No. 4, 1997, s. 363-380.
Biehl, Janet: „Ecology and Modernization of Fascism on German Extreme Right“, Society and Nature: The International Journal of Political Ecology, Vol. 2, No. 2 (1994).
Bobio, Norberto: Prawica i lewica, Warszawa, Spoeczny Instytut Wydawniczy Znak, Kraków, Fundacja Im. Stefana Batorego, Warszawa, seria Demokracja, Filosofia i praktyka, 1996, z italského originálu vydaného v roce 1995.
Bookchin, Murray: „Sociální ekologie a dialektické myšlení“, Svobodná práce, Časopis sociálního anarchismu, číslo 17, únor 2000, s. 36-44 (překlad Úvodu knihy The Philosophy of Social Ecology: Essays on Dialectical Naturalism, Montreal, Black Rose Books, 1995).
Bookchin, Murray: Remaking Society, Boston, South End Press, 1989.
Bookchin, Murray: Urbanization Without Cities, Montreal, Black Rose, Books, 1992.
Ebeling, Hans: Martin Heidegger, Filosofie a ideologie, Olomouc, Votobia, 1997, z německého originálu „Martin Heidegger – Philosophie und Ideologie“, který vydalo nakladatelství Rowohlt.
Heidegger, Martin: „Už jenom nějaký bůh nás může zachránit“ (poslední rozhovor pro časopis Spiegel z 23. září 1966, uveřejněn až po Heideggerově smrti), Filosofický časopis, ročník XLIII, 1995, číslo 1, s. 3-35, komentář Jan Patočka a Ivan Chvatík.
Heywood, Andrew: Politické ideologie, Praha, Victoria Publishing, 1992 (z anglického originálu z roku 1992).
Keller, Jan: Šok z ekologie, Aneb politické systémy v rozpacích, Praha, Český spisovatel, 1996.
Lang, Berel: Heideggerovo mlčení, Praha, Prostor, 1998.
Librová, Hana: „Život není náhoda“, Sedmá generace, Společensko-ekologický měsíčník, Ročník IX, leden 2000, s. 13-14.
Mareš, Miroslav: „Deutsche Volksunion a volby v Hamburku v roce 1997“, Politologický časopis No. 3, 1997, s. 231-248.
Meyer, Thomas: Transformace sociální demokracie, Strana na cestě do 21. století, Brno, Doplněk, 2000.
Postrel, Virginia I.: Zelená cesta k nevolnictví, Praha, Občanský institut, květen 1993, Bulletin číslo 21.
Rorty, Richard: „Priorita demokracie před filosofií“, In: Gál, Fedor: Za zrkadlom moderny, Bratislava, Archa, 1991.
[1] Pokud neuvedu jinak, budu termíny ekologie a environmentalismus považovat za synonymní. Bez ohledu na to, že environmentalismus je obvykle chápán jako širší termín, bez ohledu nato, že mnohdy je používán pro označení umírněného nebo reformistického proudu v rámci ekologicky orientovaných pozic (s různými, více či méně zřejmými antropocentrickými atributy).
[2]Uváděné stránkování, citace a odkazy odkazují na recenzovanou publikaci.
[3] Walther Darré byl předním teoretikem „rasové politiky“ nacistické strany. Fritz Todt ve Třetí říši odpovídal za otázky technologie a průmyslové politiky, Alwin Seifert byl jeho pravou rukou. Alfred Rosenberg se svým kolosálním dílem Der Mythus des 20. Jahrhhunderts (Mýtus 20. století) patřil k nejvýznamnějším ideologům nacistického hnutí.