Transformace středoevropských komunistických stran - polský a maďarský příklad([1])

Lubomír Kopeček

V rámci systémových změn na přelomu 80. a 90. let ve střední Evropě se objevil nový jev – přeměna bývalých monopolních komunistických stran na strany sociálnědemokratické. V některých případech byla snaha o reformu komunistické strany skutečná, v jiných se s odstupem času ukázala spíše jako maskující záležitost, která měla v dané době spíše odvrátit hrozbu zákazu strany. Přechod z jedné stranické rodiny do druhé vyvolal značný zájem politologů. Tato studie se zaměřuje na zachycení transformace dvou původně komunistických stran – polské a maďarské, které došly v tranzičním procesu patrně nejdál a v podstatě se přiblížily klasickým západoevropským sociálnědemokratickým stranám.([2]) Všímá si přitom historických projevů reformních tendencí v komunistických stranách střední Evropy a stručně nastiňuje průběh transformace. Zvláštní pozornost je věnována klíčovému přechodovému období v posledních měsících starého a v prvních měsících nového režimu.

Historie revizionismu a jeho význam pro transformaci komunistických stran

Polský politolog Jerzy Wiatr si při analýze transformace komunistických stran všímá faktu, že v éře starého režimu v Československu, Polsku a Maďarsku se v různých obdobích v rámci vládnoucích komunistických stran objevovaly velmi silné revizionistické tendence.([3]) Wiatr tomu přisuzuje značný význam pro pozdější reformu těchto stran. Význam tohoto faktu pro pozdější reformu komunistické strany zaznamenali i někteří západní politologové.([4]) Neznamená to, že by v jiných státech východního bloku neexistovaly podobné reformní proudy, nicméně v těchto třech státech byly nejsilnější.

Při bližším pohledu zjistíme, že v rámci monopolní strany se tu delší čas prosazovaly politické proudy či přímo frakce nazývané revizionistické či reformátorské. Odmítaly sovětský model socialismu v té podobě, v jaké byl vnucen středoevropským režimům Stalinem. Jako alternativní model prosazovaly “humanitní socialismus” (Polsko) či “socialismus s lidskou tváří (Československo).([5])

Jednotlivé revizionistické proudy se od sebe často silně lišily, nicméně se dají vysledovat jisté společné rysy. V prvé řadě to byla snaha dát socialismu více humánní charakter a rehabilitovat problematiku práv a svobod člověka.V oblasti řízení státu chtěly demokratizovat styl řízení a vztahy ve straně. Neznamenalo to ovšem rezignaci z mocenského monopolu strany. Určitou výjimkou tu byli pouze reformátoři v Polsku v době hluboké krize režimu na začátku 80. let, kdy se v rámci strany objevily návrhy na vzdání se monopolu moci. V oblasti ekonomiky hodlali revizionisté uvolnit model centrálně plánovaného hospodářství a prosadit zavedení některých tržních prvků. V zahraniční politice předpokládali obnovení suverenity svých států a zrovnoprávnění jejich postavení v rámci východního bloku. Fakticky by to ovšem znamenalo likvidaci sovětské hegemonie ve střední Evropě.

Představiteli revizionistických pohledů v komunistických stranách byla celá řada předních intelektuálů. Například v ekonomické oblasti patřili k nejznámějším Oskar Lange, Edward Lipiński, Czesław Bobrowski v Polsku, Janos Kornai v Maďarsku a Oto Šik v Československu. Obdobně by se daly jmenovat osobnosti z celé řady dalších oblastí. Někteří reformátoři se dostali i do vrcholného vedení strany (Władysław Bieńkowski, Josef Smrkovský). Neměli ale příliš štěstí při prosazování svých představ. Reformátorský proud podle Wiatra v soupeření s konzervativním křídlem ve straně vždy prohrával v důsledku společného působení dvou faktorů. Za prvé díky tomu, že návrhy reformistů byly příliš radikální, aby je akceptovala strana jako celek a naopak příliš umírněné, aby se mohly stát základem nějakého masového hnutí. Za druhé tu byl až do druhé poloviny 80. let sovětský tlak, který vedl k tomu, že i když se reformátorům podařilo získat většinu strany, sovětská hegemonie v této části Evropy nepřipustila žádné zásadní změny (příklad pražského jara, budapešťské revoluce roku 1956).([6])

Dodnes se přitom vedou diskuse, jestli šlo či nešlo o realizovatelný model socialismu. Pro potřebu této práce není tato otázka zásadní. Důvodem, proč je důležité problematiku revizionismu zmínit, je jeho význam pro tranzici komunistických stran v době konce starých komunistických režimů. Zatímco v českých poměrech konce 80. let v důsledku neexistence vlivného reformního křídla v komunistické straně (to se po čistkách začátku 70. let ocitlo mimo KSČ) nesehrál tento fakt žádnou roli, v polských a maďarských podmínkách mělo reformní křídlo klíčový význam.([7]) Obecně se přitom dá říci, že jeho síla a vliv byly dány relativní “liberálností” maďarského a polského komunistického režimu v posledních fázích jeho existence.([8])

Od Polské sjednocené dělnické strany k Sociální demokracii Polské republiky

Komunistický režim v Polsku procházel v 80. letech latentní krizí. V letech 1980-81 se Polská sjednocená dělnická strana (PZPR) dostala do situace, kdy v důsledku hospodářských problémů došlo k několika mohutným vlnám stávek, které ochromily život v zemi. Jako krátkodobé řešení se ukázalo povolení existence nezávislých odborů - Nezávislého samosprávného odborového svazu “Solidarita”. Hrozbu této mocenské konkurence (počet členů “Solidarity” v 35 milionovém dosáhl téměř 10 milionů) “vyřešil” až vojenský převrat provedený předsedou vlády a současně generálním tajemníkem komunistické strany generálem Jaruzelským v prosinci 1981. Jaruzelský se potom během 80. let snažil s částečným úspěchem stabilizovat režim.

Ekonomické potíže, které se v druhé polovině 80. let stále více prohlubovaly, a jež byly provázeny pokračujícími projevy nespokojenosti obyvatel, jej ale donutily k vyjednávání se Solidaritou. Ta od vojenského převratu působila v ilegalitě. Výsledkem byla jednání mezi zástupci režimu a opozicí u kulatého stolu na začátku roku 1989. Na jejich základě potom proběhly v červnu 1989 polodemokratické parlamentní volby, které vedly poprvé po více jak čyřiceti letech k ustavení nekomunistické vlády a ukončily tak mocenský monopol komunistické strany. Od léta 1989 tak v Polsku začal fungovat pluralitní politický systém. Důležité přitom je, že systémové změny až do okamžiku červnových voleb 1989 byly především dílem reformátorů v PZPR.

Jak proměna polských komunistů probíhala. Z krize na začátku 80. let vyšla komunistická strana téměř rozložená a Jaruzelský ji teprve postupně obnovoval. V roce 1986 čítala více jak 2 milióny členů. V jejím rámci působily různé názorové proudy, z nichž mnohé se daly označit za “liberální” či “demokratizační” (ke stávajícímu politickému režimu) jeden dokonce za “sociálnědemokratický”.([9]) Jejich tradice byla spjata s událostmi začátku 80. let, ale mnohdy sahala ještě hlouběji někdy až do poloviny 50. let. Důležité přitom bylo, že reformě naladění lidé se nacházeli přímo ve vedení strany. Polská historiografie k nim řadí nejenom posledního komunistického předsedu vlády Mieczysława Rakowského, či členy politbyra Ústředního výboru PZPR Kazimerze Barcikowského či Stanisława Cioska, ale i Jaruzelského a Czesława Kisczaka, tedy lidí, kteří byli přímo odpovědní za provedení vojenského převratu v roce 1981. K reformnímu křídlu patřila i skupina tzv. mladých stranických sekretářů (např. Leszek Miller).

Toto reformní křídlo si uvědomovalo katastrofální ekonomický stav země a životní důležitost hospodářských a společenských reforem. Právě proto prosadilo ve straně vyjednávání s opozicí a akceptaci systémových změn.

Prosazení tohoto rozhodnutí ovšem nebylo jednoduché. Značná část stranické elity se stavěla k systémovým reformám velmi opatrně. Např. podle reprezentativního průzkumu, který byl proveden mezi středními funkcionáři PZPR (tajemníci vojvodských sekretariátů strany) na přelomu let 1988/1989 se 85% z nich přiklánělo k modelu politického systému z roku 1948, tedy s monopolním postavením komunistické strany, ale bez represí spojených s následným stalinským obdobím.([10])

Vedle reformistů existovala ve vrcholném vedení PZPR i početná skupina tzv. “tvrdohlavých” (příznačně nazývaní stranický “beton”), kteří odmítali o změnách vůbec uvažovat. Někde mezi reformátory a “tvrdohlavými” se pohybovala početná skupina “opatrných”. V PZPR tak existovaly přibližně tyto tři skupiny: 1) odmítala spolupráci s opozicí, 2) se vyslovovala za určité rozšíření spolupráce se satelitními stranami PZPR (lidovci a demokraty) a posílení vlivu už existujících “konzultačních” institucí v politickém systému, 3) po reálné analýze hospodářské situace se přikláněla k dohodě s umírněnou “opozicí” (tj. stávajícím vedením Solidarity okolo Lecha Walęsy).([11])

Klíčové pro prolomení odporu “tvrdohlavých” se ukázalo plénum Ústředního výboru PZPR na přelomu prosince 1988 a ledna 1989. Jaruzelský na něm prosadil souhlas s legalizací Solidarity. Dosáhl toho pod hrozbou svého odstoupení. Současně s ním pohrozili rezignací i šéfové “silových” vládních resortů - ministerstva obrany a vnitra. V dané chvíli za ně chyběla odpovídající náhrada a navíc díky mocenským prostředkům, které kontrolovali (armáda a bezpečnostní složky), byli v takové pozici, že stranickému “betonu” nezbylo než ustoupit.

V dubnu 1989 bylo na základě výsledků kulatého stolu vyškrtnut z ústavy článek o vedoucí úloze strany. Volby v červnu 1989 skončily porážkou PZPR (viz výše) a současně odstartovaly novou éru, v níž se musela strana přizpůsobit změněným podmínkám. Konec starého režimu předpokládal i změny uvnitř strany. V této souvislosti hrálo podstatnou roli to, že se reformnímu stranickému křídlu podařilo zvládnout plynulý převod části struktur, členů a majetku PZPR do nového politického subjektu. Svou roli přitom hrál fakt, že většina poslanců strany v nově zvoleném Sejmu (dolní komoře parlamentu) byla reformě orientovaná.

V lednu 1990 se sešel poslední sjezd PZPR. Ve výzkumu provedeném před sjezdem mezi členy strany se více jak 70% z nich vyslovilo “pro její hlubokou transformaci”.([12]) Během sjezdu se reformisté rozdělili. Jedna radikálně reformní skupina okolo Tadeusze Fiszbacha opustila sjezd, protože odmítala jakoukoliv spojitost s předchozí komunistickou stranou a chtěla budovat novou sociálnědemokratickou formaci “na zelené louce”. Strana, kterou tato skupina založila - Polská sociálnědemokratická unie - ovšem brzy zanikla. Svým odchodem ze sjezdu rozbila Fiszbachova skupina jednotu tzv. “Sociálnědemokratického bloku”, který se před kongresem zformoval.([13])

Prozíravější se naopak ukázali dva pozdější lídři reformované strany Alexander Kwaśniewski (ministr v poslední komunistické vládě Rakowského) a Leszek Miller (tajemník Ústředního výboru PZPR) podporovaní stávajícím prvním tajemníkem strany Rakowským. Těm se podařilo aktivní zákulisní politikou získat velkou část delegátů a přes odpor stranického betonu prosadit symbolickou změnu názvu strany na Sociálnědemokratická strana Polské republiky (SdRP). V dalším hlasování pak prosadili formální ukončení právní existence staré strany a vytvoření nové strany. Poslední sjezd PZPR se stal i zakladatelským sjezdem SdRP. Kwaśniewski byl (na návrh Rakowského) zvolen předsedou SdRP a Miller generálním sekretářem. Velmi důležité pro budoucnost nové strany se ukázalo uchování majetku staré PZPR.([14]) Část majetku SdRP sice vrátila, nicméně zbytek jí umožnil nový začátek. (Fakt je ten, že o řadu nemovitostí bývalé PZPR se dodnes vedou soudní spory.)

Skupina členů PZPR nespokojených s koncem PZPR, už v únoru 1990 začala obnovovat komunistickou stranu. V červnu 1990 se potom sešel sjezd nové komunistické strany, která si dala název Svaz polských komunistů “Proletariát”. Strana, ale bez majetku a struktur původní komunistické strany zůstala naprosto marginálním subjektem na polské politické scéně 90. let.([15]) Stejně tak neúspěšně skončily pokusy o obnovu významu “historické” Polské socialistické strany. Zdařilejší se ukázala jiná levicová strana sociálnědemokratické orientace svým původem vycházející ze “Solidarity” – Unie práce (UP). Ta byla parlamentní stranou až do voleb v roce 1997. V nich propadla a následovalo sbližování s postkomunisty. Ani tento pokus o levicovou alternativu SdRP tak v konečném důsledku nevyšel.

Sociální demokracie Polské republiky a Svaz demokratické levice

SdRP se vymezovala od počátku své existence jako strana levicová. Odvolávala se na tradici polských socialistů. Ideově se postupně vyhranila jako strana, která se hlásí k regulovanému tržnímu hospodářství a garantovanému minimálnímu sociálnímu standardu pro všechny občany. Její program se vyslovoval k éře mezi lety 1945 – 1989, přičemž konstatoval, že si zaslouží “uznání všichni ti, kteří obnovovali zemi po válečných škodách a dobře pracovali pro Polsko, v době kdy se nazývalo Polská lidová republika”.([16]) Velmi silný byl v něm důraz na ochranu základních práv a svobod. V zahraničněpolitické oblasti se SdRP brzy začala orientovat na členství Polska v EU a později i v NATO.

Podle názoru polské politoložky Barbory Rogowské SdRP odmítla komunistickou koncepci a orientovala se na demokratický socialismus. Výtky vůči ní, že změnou názvu pouze “přemalovala vývěsní štít” sice nelze zcela odmítnout jako neopodstatněné, nicméně proměna, kterou strana prodělala se ukázala skutečná, s cílem programově, ideově a organizačně se přiblížit západním sociálním demokratům.([17])

Na začátku 90. let byla SdRP politicky izolovaná. Snažila se to řešit spoluprací s dalšími subjekty, které měly často svůj původ v předchozím režimu. Na tomto základě před parlamentními volbami 1991 vytvořila koalici nazvanou Svaz demokratické levice (SLD). Součástí koalice se vedle SdRP stalo několik desítek organizací, z nichž nejvlivnější byla Celopolská dohoda odborových svazů (OPZZ), což byly odbory vytvořené v 80. letech Jaruzelského režimem na místo Solidarity. V parlamentních volbách 1991 získal SLD 12% hlasů a stal se druhým nejsilnějším politickým subjektem. Ze strany postsolidaritních stran, které měly v parlamentu většinu, ale byla stále vnímána jako nebezpečí pro demokracii, a proto byla politicky ostrakizována.

Svou izolaci prolomila SdRP v předčasných parlamentních volbách v roce 1993, kdy SLD získal přes 20% hlasů a utvořil vládní koalici s Polskou lidovou stranou (PSL). Ta měla svůj původ rovněž v éře komunistického režimu. Za éry vlády SLD a PSL pokračovaly politické a ekonomické reformy z předchozí éry, byť byly v mnoha ohledech zpomaleny. V prosinci 1995 byl potom Kwaśniewský zvolen prezidentem (členství ve straně se vzdal, jeho nástupcem ve funkci předsedy strany se stal Józef Oleksy).

V parlamentních volbách 1997 sice SLD získala o 7% hlasů více než v roce 1993, nicméně vítězem voleb se stal blok pravicových stran – Volební akce Solidarity. SLD odešel do opozice. Volební neúspěch vedl SdRP k úvahám o nutnosti sjednotit pevněji dosavadní koalici. Na tomto základě se rozhodla SdRP transformovat koalici SLD na politickou stranu. Na bázi SdRP tak vznikla nová strana, která převzala původní název koalice – Svaz demokratické levice. Její zakládající kongres se sešel v prosinci 1999. Šéfem nové strany byl zvolen Miller. Ne všechny subjekty původní koalice SLD souhlasily se svým vplynutím do nové strany (mimo zůstala např. OPZZ). V ideové deklaraci nového SLD se strana označuje za levicovou formaci, která “odsuzuje zločiny komunistického totalitarismu (…) a nedemokratického systému reálného socialismu”.([18]) Na podzim 2000 Kwaśniewský suverénně znovu zvítězil v prezidentských volbách. Před letošními parlamentními volbami má podle průzkumů veřejného mínění SLD velkou šanci, že zvítězí a vrátí se k vládní moci.

Vznik “sociální demokracie” před kolapsem starého režimu – maďarský příklad

Maďarsko se od 60. do první poloviny 80. let pokoušelo zavést specifický model socialismu, který postupně liberalizoval hospodářství a výrazně uvolnil ideologickou kontrolu nad celou společností. Meze tohoto modelu se ovšem ukázaly v polovině 80. letech, kdy se maďarské hospodářství dostalo do vleklé strukturální krize. V roce 1987 pak začíná období otevřeného působení pololegání opozice (v září 1987 vzniká pozdější hlavní opoziční síla Maďarské demokratické fórum). Stárnoucí první tajemník strany Kádár se snažil manévrovat a udržet svou pozici, nicméně byl odstaven reformistickým křídlem ve straně na vedlejší kolej. V listopadu 1988 reformátoři ovládli klíčové vládní posty. Během roku 1989 potom pod tlakem společnosti probíhala postupná pluralizace politické soutěže. V červnu 1989 začaly rozhovory mezi vládou a opozicí u kulatého stolu, které skončily v říjnu 1989 rozhodnutím o konání svobodných parlamentních voleb. Ty proběhly v březnu 1990 a ukončily éru starého režimu.

Spor mezi konzervativním a reformním křídlem ve vládnoucí Maďarské socialistické dělnické straně (MSZMP) probíhající v různých podobách už od 60. let, se začal vyhrocovat po výměně Kádára na postu prvního tajemníka strany Karolym Groszem v březnu 1988. Grosz se snažil mezi oběma křídly ve straně manévrovat, ale bez velkého úspěchu. Postupně se dostal do konfliktu s reformní skupinou ve vedení MSZMP, kterou tvořili zejména Imre Pozsgay, Gyuala Horn, Resző Nyers. Tito lidé zastávali významné posty v poslední komunistické vládě technokrata Miklóse Németha (listopad 1988). Otázky, na nichž se štěpilo vedení MSZMP přitom nespadaly jen do oblasti vztahu k opozici a změn ekonomiky, ale i v hodnocení historických událostí. O roku 1956 Pozsgay na stranickém fóru v únoru 1989 prohlásil, že to bylo lidové povstání proti partajní oligarchii, která ponižovala národ. Tím fakticky zahájil oddělování strany od historické tradice předchozích čtyřiceti let.([19])

V dubnu 1989 proběhlo plénum Ústředního výboru MSZMP, které posílilo pozice reformního křídla. Současně už probíhala diferenciace uvnitř strany, která se začala rozpadat. V květnu 1989 přijala MSZMP nový program, který se ve své preambuli hlásil k pokrokovým demokratickým silám, “vycházejícím z tradic reformního období maďarských dějin, občanské a lidové pokrokovosti a z tradic dělnického hnutí”.([20]) Došlo tak k zajímavému myšlenkovému posunu, kdy jako priorita byl vyzdvižen občanský princip a důraz na dělnickou tradici byl odsunut poněkud do pozadí. Základními hodnotami o něž se v budoucnosti chtěla strana opírat, byla tvůrčí práce, svoboda, spravedlnost a solidarita.

Tlak na prvního tajemníka strany Grosze se v průběhu jara a léta 1989 stupňoval a v červenci 1989 vedl k jeho nahrazení představitelem reformního křídla Nyersem. Ten už ovšem nebyl zvolen jako první tajemník, ale jako předseda strany. Reformisté také definitivně ovládli celé předsednictvo strany. Když v říjnu 1989 skončily rozhovory u kulatého stolu, kde MSZMP souhlasila s vytvořením pluralitního politického systému a svobodnými volbami, přineslo to přímý důsledek v definitivním rozkolu ve straně. Dva dny před posledním sjezdem premiér Németh na otázku, co od něj očekává, odpověděl jasně: “Po zlikvidování stranického státu zrušení státní strany”.[21] Hned první den sjezdu 7. října 1989 bylo rozhodnuto o ukončení činnosti MSZMP a její nástupkyní se stala Maďarská socialistická strana (MSzP). Nová strana se označila jako levicová socialistická strana. Za cíl si dala budování právního státu, parlamentní demokracie a tržního hospodářství. Předsedou strany byl zvolen Nyers. Stejně jako polským postkomunistům se podařilo uchovat část majetku a organizačních struktur staré strany, což se ukázalo velice důležité pro budoucnost.

Záhy po vzniku MSzP se nespokojené konzervativní křídlo okolo Grosze rozhodlo založit vlastní stranu, které dalo původní název Maďarská socialistická dělnické strana (později byla přejmenována jen na Dělnickou stranu). Ta se ale nedokázala v politické soutěži prosadit a zůstala marginální formací. Podobně neúspěšně skončila “historická” sociálnědemokratická strana, která v prvních demokratických parlamentních volbách v roce 1990 dosáhla pouhých 3,6% hlasů (volební klauzule byla 4%). V pozdějších volbách ovšem zůstala i pod tímto výsledkem.

Maďarský politolog Attila Agh později označil vznik MSzP ne za reakci na kolaps režimu, ale jako důsledek jeho postupného úpadku. Podle něj maďarští socialisté vznikli před kolapsem státního socialismu a ne až po něm, jako ostatní reformující se sociálnědemokratické strany střední a východní Evropy.([22]) Agh tak vlastně označil maďarské postkomunisty za průkopníky sociáldemokratizace komunistických stran střední Evropy. Současně ovšem poukázal na jejich silnou kontinuitu po organizační a personální stránce se starou komunistickou stranou. Fakt je ten, že maďarští postkomunisté byli z bývalých komunistických stran středovýchodní Evropy první, kteří navázali po roce 1989 úzké styky se Socialistickou internacionálou. Za plnoprávného člena byli ale přijati ve stejné době jako polští a slovenští postkomunisté, tj. až v roce 1996.

Z opozice do vlády a nazpět

V parlamentních volbách v roce 1990 získala MSzP 8,5% hlasů, což znamenalo pouhých 33 mandátů v parlamentu z 386. (V Maďarsku platil od roku 1990 poměrně složitý smíšený volební systém.) V roce 1991 uzavřela strana dohodu o spolupráci s největším odborovým svazem v zemi. Cílem bylo vytvořit společnou koalici, která by byla schopná aktivně vystupovat proti ekonomické politice vlády vedené Maďarským demokratickým fórem. Ve vedení strany došlo před dalšími parlamentními volbami v roce 1994 k personálním změnám, kdy novým lídrem se stal jeden z aktivních reformistů 80. let (a poslední ministr zahraničí komunistického režimu) Guala Horn. Ten dovedl stranu podporovanou nejenom odbory, ale i podnikatelskými organizacemi (!) k vítězství ve volbách (zástupci odborů a podnikatelů byli na kandidátce MSzP). Strana získala přes 54% hlasů a 209 mandátů, což jí zaručovalo bezpečnou nadpoloviční většinu v parlamentu.

Horn dal s ohledem na veřejné mínění (reminiscence na éru před rokem 1989) místo jednobarevné vlády přednost vytvoření koaliční vlády s liberální Aliancí svobodných demokratů. Tato koalice pokračovala v tvrdých ekonomických opatřeních předchozí koalice. Jedním z důsledků byl potom neúspěch ve volbách v roce 1998, kdy strana získala jen 34,7% hlasů a 134 mandátů. Výsledkem byl odchod do opozice a výměna předsedy strany (novým se stal László Kovács).([23])

Srovnání polských a maďarských postkomunistů

Mezi oběma režimy v krizi existovaly v poslední etapě jejich existence rozdíly, jež úzce souvisely se situací v obou státostranách. Zatímco polští komunisté byli k strukturálním změnám režimu donuceni takříkajíc “zdola”, v maďarských podmínkách hrál podstatnější roli fakt tlaku jdoucího takříkajíc “shora”, z mocenských pozic. Společenská a ekonomická krize dosáhla v Polsku podstatně hlubších rozměrů než v Maďarsku. Maďarská opozice byla slabší a roztříštěnější než polská. Dále měli maďarští reformátoři prostě mnohem silnější postavení ve straně než jejich polské protějšky a mohli si tak dovolit mnohem více. K tomu přistupoval i ten fakt, že konzervativní křídlo v maďarských podmínkách se výrazně lišilo od stranického “betonu” v Polsku i od konzervativních skupin v jiných komunistických stranách střední Evropy. Jeho představitelé nesouhlasili sice s politikou radikálních reforem, nicméně obecný princip určitých změn politického systému vcelku akceptovali. Hlavní protagonista konzervativců János Berecz ve svých projevech nabádal k uvážlivosti. Podle jeho představ měla být politická přeměna vnitropolitického života v Maďarsku dlouhodobým procesem, realizovaným postupně v průběhu několika let pod záštitou a vedením jedné strany.[24]

Jak polští, tak maďarští reformní komunisté rozběhli ke konci 80. let ve svých zemích společenské reformy, v jejichž rámci chtěli demokratizovat stávající režim. Neměli přitom v úmyslu zavádět multipartijní systém, ani se nehodlali vzdát monopolu moci. V mnoha ohledech tím následovali změny, ke kterým docházelo v Gorbačovském SSSR. Celý tento proces “řízené” demokratizace se jim ovšem brzy začal vymykat z rukou. Ekonomická situace a probouzející se občanská společnost vedly k ochotě dohodnout se s politickou opozicí, což vyústilo v předání moci. V kvalitativně nové situaci systémové změny se ukázalo setrvávání v omezeném rámci původního revizionistického programu jako neperspektivní a vyústilo v příklon k demokratickému socialismu podle západoevropského vzoru. Mezi oběma přechody k demokracii přitom existovaly značné rozdíly (viz výše), které se odrazily i na transformaci obou komunistických stran.

Srovnáme-li výsledky snahy o “sociáldemokratizaci” polských a maďarských komunistů dojdeme k zajímavým výsledkům. Polská politoložka Katarzyna Sobolewska-Myślik konstatuje, že “obnovení” komunistické strany v prosinci 1989 pod původním názvem zbavilo maďarské socialisty (MSzP) většiny bývalých komunistických aparátčíků. V Polsku naproti tomu přeměna PZPR v SdRP, vedla nejen k oddělení konzervativního křídla (stranického “betonu”), ale i skupiny reformistů, kteří chtěli dosáhnout úplného přervání vazeb s minulou stranou, což mělo být vyjádřeno budováním nové stranické struktury.([25])

To mělo důležité konsekvence pro budoucnost. John Ishiyama oprávněně upozorňuje na mnohem větší ideovou a programatickou koherenci maďarských socialistů, ve srovnání s jejich polskými kolegy. Všímá si rovněž toho, že maďarští socialisté prováděli po svém nástupu k moci v roce 1993 ekonomickou politiku s mnohem tvrdšími sociálními dopady na společnost než SLD. Ta naopak při provádění ekonomických reforem postupovala mnohem opatrněji. SLD tak vlastně byla více posunuta doleva, než MSzP. Důvodem jednak byly rozdíly v síle reformistů v nové straně (viz výše odchod části reformistů z SdRP). Dále hrálo roli to, že koalice SLD se Kwaśniewskému s Millerem mnohem hůře ovládala než Hornovi jednotná MSzP (vazba na odbory tu nehrála tak významnou roli). A konečně tu působil ten faktor, že maďarští postkomunisté neměli v levé části spektra žádného výrazného konkurenta, zatímco SdRP musela brát ohled na levicovou postsolidaritní Unii práce. Ta sehrávala úlohu strany, která by eventuelně mohla převzít nespokojené voliče postkomunistů.([26])

Poslední věcí, kterou je třeba vzpomenout, je proměna členské základny pro roce 1989. Jak SdRP, tak i MSzP oproti stavu před tranzicí výrazně zmenšily členskou základnu. Polští postkomunisté z více jak 2 miliónů na méně jak 60 tisíc, maďarští ze 725 tisíc na 35 tisíc (údaje k roku 1993, v následujících letech zůstal u obou stran počet členů stabilizovaný). Zajímavé je v této souvislosti srovnání s českými komunisty, u nichž k reformě strany v podstatě nedošlo, a kteří masový charakter strany velmi dlouho zachovávali (pokles z 1,2 miliónu v roce 1989 na 300 tisíc v roce 1993).([27])

Ještě pozoruhodnější je celková proměna složení nové strany. Zhruba polovina členů MSzP má vysokoškolské vzdělání. Ještě vyšší podíl měla SdRP. Naproti tomu slabě byli v obou stranách zastoupeni lidé se základním vzděláním a dělníci.([28]) Polským a maďarským reformistům tak drastická redukce počtu členů (ve straně zůstala z velké části jen intelektuální elita nakloněná reformě) výrazně pomohla při její “sociáldemokratizaci”.