Rumunské parlamentní a prezidentské volby v roce 2000
(Příspěvek k analýze výsledků voleb a k charakteristice postavení a profilu rumunských
politických stran)
Tomáš Setnička, Maxmilián Strmiska
Průběhu a výsledkům rumunských parlamentních a prezidentských voleb, jež se uskutečnily v listopadu a prosinci loňského roku, bylo v následujících dvou měsících věnováno poměrně značné množství komentářů nejrůznější povahy a úrovně, určených různému cílovému publiku. Pokud jde o publicistická hodnocení nerumunské provenience, lze říci, že většina z nich představovala produkty ryze konjunkturálního zájmu o rumunské politické dění, které - až na výjimky potvrzující pravidlo - neměly výrazné analytické ambice a omezovaly se obvykle na povrchní, ne-li přímo stereotypizovaný a účelový komentář nejvíce “bizarních” momentů volebního chování a stranicko-politického života v Rumunsku, přičemž nijak výrazně nepřispívaly ani k nepředpojaté deskripci pestrého a v některých ohledech bouřlivého politického vývoje postkomunistického Rumunska, ani k pochopení trendů, souvislostí a hlavních faktorů tento vývoj spoluurčujících. V tomto příspěvku si neklademe za cíl bezprostřední totální nápravu tohoto stavu (taková náprava by představovala, přinejmenším po faktografické stránce, extrémně náročný úkol), jde nám spíše o dílčí korekci neúnosně zjednodušujících publicistických pohledů na průběh a výsledky nedávných rumunských parlamentních a prezidentských voleb, vycházející přednostně z materiálů a pramenů rumunské provenience. Při této příležitosti chceme především upozornit na některé obzvláště důležité a/nebo zajímavé momenty vztahující se jednak k profilu rumunských politických stran (se zvláštním zřetelem k nejdůležitějším centristickým stranám) a k pozicím, jež tyto strany zaujaly v předvolební kampani, jednak k chování voličů jednotlivých stran v parlamentních a prezidentských volbách.
* * *
Je třeba zdůraznit, že význam různých manévrů a strategie uplatňované jednotlivými rumunskými stranami v předvolebním období roku 2000 (tedy v užším smyslu v období vymezeném ukončením – a bilancováním - červnových lokálních voleb a vlastními parlamentními a prezidentskými volbami, resp. druhým kolem prezidentských voleb) byl umocněn četnými prvky nestability a nejistoty, vztahujícími se jak ke skutečnému poměru sil mezi relevantními rumunskými stranami, tak k možným formám jejich předvolební a povolební spolupráce V podstatě jediný “pevný bod” či jakousi “jistotu” v tomto ohledu představovala zřejmá převaha volebních preferencí PDSR vůči preferencím ostatních stran. Ovšem míru této převahy bylo obtížné přesněji odhadnout. Výsledky lokálních voleb (zahrnujících volby starostů, místních a okresních rad) ukázaly, že PDSR disponuje podporou 25% až 28% voličů, zatímco podpora druhé momentálně nejsilnější formace, PD, oscilovala mezi 10% až 12% (Alegeri locale 2000). Specifika lokálních voleb a relativně nízká voličská účast však nabádaly ke zdrženlivosti při vyvozování jakýchkoli dalekosáhlých závěrů pro další vývoj volebního potenciálu jednotlivých stran před blížícími se parlamentními a prezidentskými volbami. Lokální volby pouze potvrdily existenci heptapolární konfigurace PDSR – PD – PNL – ApR – CDR – PRM – UDMR. V tom se shodovaly s průzkumy veřejného mínění, jež se však velmi různily, pokud šlo o zjištění voličské podpory zejména PD, PNL, ApR, CDR a PRM. Všechny strany ostatně shodně tvrdily, že průzkumy veřejného mínění jsou manipulovány. Dlouho nebyla ostatně jasná ani struktura případných předvolebních stranicko-politických aliancí. Z tohoto úhlu pohledu byla velmi zajímavá – pokud jde o relevantní strany – pole interakcí PD–PNL, PNL–CDR, PD-ApR, ApR-PDSR tedy příznačně pole interakcí zahrnující většinu významných centristických a “středově umístěných” formací (ApR, PD, PNL). Nemalou roli zde však sehrály také menší politické strany. Tak například PDSR uzavřela spojenectví s Humanistickou stranou (PUR) a pak i s Rumunskou sociálně demokratickou stranou (PSDR), což posílilo její sociálně-demokratickou legitimaci. Příklon PSDR k PDSR znamenal, nejen to, že PD přišla o svého někdejšího spojence, nýbrž také jisté znehodnocení touto stranou dříve vehementně nárokované sociálně-demokratické identity. Tím padla také idea ustavení centristického sociálně-demokratického trojúhelníku PD-PSDR-ApR. Strana Moldovanů (PM) zase současně jednala o fůzi s PNL a o svém začlenění do CDR 2000 (nástupnické alianci vzhledem k “redukované” CDR – po odchodu PNL), a to v situaci, kdy byl jasně vyhraněn konkurenční vztah mezi PNL a CDR 2000.
Vztahy mezi stranicko-politickými elitami byly v řadě případů navíc prostoupeny zjevnou osobní nevraživostí, nezřídka spojenou s předcházejícím měněním stranické příslušnosti (“migrací”) poslanci a senátory. Jedna čtvrtina rumunské parlamentní reprezentace totiž v průběhu volebního období změnila svou stranickou příslušnost. V tomto odhledu byly výrazně zasaženy největší poslanecké a senátorské kluby PNŢCD a PDSR (na rozdíl od PNŢCD však PDSR zaznamenala v daném ohledu nejen “ztráty”, ale i “zisky”), zatímco kupříkladu UDMR a PRM nepostihly žádné významné “dezerce”. Nové strany tak mohly mimovolební cestou získat parlamentní zastoupení (ApR, ANCD, Vasileho lidová strana). Z etablovaných stran se největší změny dotkly parlamentní reprezentace PNL, která také celkově posílila svoje zastoupení (nově příchozí pocházeli z PD a PNŢCD, naopak odcházející mířili do UFD a PNR). Kupříkladu PD opustilo 8 poslanců (ve prospěch ApR, PDSR, PNL), dva senátoři odešli do PDSR a další dva do PNL; naopak dva senátoři přišli z PDSR. Morálně-politické ohledy přitom při těchto migracích a posléze při zařazování jednotlivých politiků na stranické kandidátky hrály - až na čestné výjimky - jen velmi omezenou roli, což lze ilustrovat na různých příkladech. Několik dnů před konáním voleb byly zveřejněny seznamy někdejších spolupracovníků Securitate, avšak přes předchozi ujišťování, nikdo z kandidátů figurujících v těchto svazcích neodstoupil. Doprovodným skandálem byla patrně nejvíce poškozena PLN, jejíž osmdesátidvouletý předseda Ionescu-Quintus (zařazený na prvním místě kandidátky PNL v okrese Prahova) zde byl také uveden. Vedení PDSR prohlásilo, že si "s každým jednotlivě promluví" (viz Adevărul, 24. 11. 2000). Podobně vedení UDMR tvrdilo, že "kolaboranti nemohou mít vedoucí pozice v UDMR, lidé by neměli mít pochybnosti o morálce kandidátů UDMR" (viz Adevărul, 24. 11. 2000). Praktický dopad těchto prohlášení byl ovšem nicotný. Jinou, i v rumunském kontextu dosti osobitou kapitolu, představovaly manévry spjaté s měněním stranické příslušnosti bývalého premiéra a význačného představitele Radu Vasileho v letech 1999-2000. Poté, co Vasile prohrál zápas jednak o vedoucí pozici v PNŢCD, jednak o udržení v křesle předsedy vlády, byl donucen opustit řady PNŢCD a pokusil se svými přívrženci utvořit nové uskupení ad hoc nazvané Lidová strana (PP), které díky disidentům z PNŢCD získalo “mimovolební cestou” parlamentní zastoupení. To nepředstavovalo v rumunských poměrech nic obzvláště pozoruhodného - až do okamžiku, kdy se Vasileho strana odhodlala k fůzi s extrémně pravicovou, přinejmenším v některých ohledech filofašistickou stranou Rumunská pravice (DR). Negativní reakce, jež toto spojení vyvolalo, se Vasile snažil zmírnit pozoruhodným tvrzením, že o extrémistickém charakteru DR sice předtím nevěděl, nicméně že již sám fakt spojení DR s jeho “umírněnou” stranou přivodil pozitivní, prodemokratickou transformaci eventuálních extrémistů. Kdo však koho - a nakolik - vlastně v této souvislosti transformoval, zůstávalo nejasné (cf. Shafir 2001). Vasileho příběh měl ovšem zajímavé pokračování. Poté, co jeho strana neuspěla v lokálních volbách se Radu Vasile před blížícími se parlamentními snažil dostat na kandidátku některé relevantní, respektované strany, což se mu nakonec povedlo - a byl nakonec zvolen senátorem na kandidátce Demokratické strany (PD). Vasileho migrace od vládní konzervativní a formálně křesťansko-demokraticky zaměřené PNŢCD k uskupení “vlastní výroby” a velmi pochybného profilu a odtud k sociálně-demokraticky či sociálně-liberálně orientované PD svědčilo o mimořádné “pružnosti” politiků typu Vasileho, “pružnosti” neomezované žádnými pevnými vazbami k ideově-programově jasně vymezeným a přiměřeně ukotveným politickým opcím.
Vzhledem k již zmíněné evidentní převaze PDSR a vcelku zjevnému úpadku volebního potenciálu PNŢCD (a “zbytkové” CDR) nabylo v předvolebním období mimořádně na významu profilování se centristických stran PNL a PD, které mohly oprávněně kalkulovat s tím, že za příznivých okolností budou s to hrát roli vedoucích sil prosystémové, demokratické opozice vůči PDSR a/nebo budou alespoň těžit ze svého strategického “středového” postavení, či se eventuálně budou moci stát v daném kontextu pivotálními formacemi.
Centrismus PNL jasně vyjadřovala její předvolební hesla "Rovnou do středu", "Kdo má odvahu, jde rovnou do středu".[1] Otevřeně centristická orientace umožňovala také ponechat do značné míry otevřenou otázku povolební spolupráce PNL s jinými, ať již podobně či naopak odlišně profilovanými stranami. Z důvodů konflikty zatížené minulosti se přitom jako velmi problematický jevil vztah PNL k PNŢCD a k Demokratické konvenci Rumunska, komplikovaný také složitým vývojem liberálního proudu rumunské politiky po roce 1990, poznamenaném neobvykle velkým počtem štěpení a organizačních experimentů, doprovázeném bujením různých osobních averzí uvnitř i vně okruhu liberálních předáků. Připomeňme zde alespoň to, že PNL (resp. organizace ztělesňující stranicko-politické “jádro” rumunské liberální tradice) byla spoluzakládajícím členem Demokratické konvence, kterou ovšem ještě před parlamentními volbami roku 1992 opustila. Volební neúspěch ovšem “jádro” PNL donutil před dalšími parlamentními volbami k návratu do CDR a díky volebnímu vítězství CDR v roce 1996 se PNL stala součástí vládní koalice. V rámci CDR - a sekundárně též v rámci vládního kabinetu byla ovšem PNL permanentně nespokojena s tím, že není ve vztahu k PNŢCD “rovnocenným” partnerem. To vedlo k četným konfliktům, jež vyústily v odchod PNL z CDR před lokálními volbami na jaře 2000 a k “semiopozičnímu” chování Národní liberální strany ve vládách V. Ciorbei, R. Vasileho i M. Isăresca, vedených PNŢCD. I po samostatném vystoupení PNL v lokálních volbách nebyly však možnosti předvolební spolupráce s PNŢCD (nyní zjevně velmi oslabené) úplně vyloučeny. Restrukturace CDR v Rumunskou demokratickou konvenci 2000 (CDR 2000) se ovšem PNL nakonec nezúčastnila, mimo jiné proto, že zařazení nové ostentativně pravicově a liberálně orientované strany, Svazu pravicových sil (UFD) do sestavy CDR 2000 liberálové pochopili jako pokus PNŢCD najít za liberální komponent CDR efektivní náhradu. Pak v rámci předvolebního boje převládly ve vztahu CDR 2000 a PNL vysoce konkurenční momenty, jež ovlivňovaly i pohled na jejich eventuální povolební spolupráci. CDR 2000 ovšem nepřestala být považována za přirozeného potenciálního spojence liberálů v duchu hesla "Chceme byt důležitou silou v rumunske politice, náš program je zaměřen proti levici, xenofobii a nacionalistům" (viz Ziua, 21. 10. 2000). Kupříkladu straníci z místni organizace PNL v okrese Caraş - Severin tvrdili, že nejblíže PNL stojí CDR (CDR 2000). Člen vedeni PNL Puin Haşotti ovšem o CDR prohlásil: "Je to jako v nájemním domě, kde nikdo nic neplatí, žijí jen ze vzpomínek" (viz Adevărul, 17. 10. 2000).
Proti PNL byla zejména v posledním týdnu před volbami rozpoutána masivní kampaň ze strany CDR 2000, ve které byli liberálové obviňováni mimo jiné ze skryté snahy o spolupráci s PDSR ("Každý hlas co dáte PNL je hlas pro PDSR"; "PNL je jako plaz, co mění barvu podle objektu, na kterém sedí" - některé z hesel prezentovaných v kampani CDR 2000) (viz Ziua, 20. 11. 2000). A. Năstase (PDSR) k tomu ovšem dodal: “Jen idiot tomu může věřit" (viz Adevărul, 20. 11. 2000).
Vnitrostranické konflikty uvnitř PNL ovlivnily počet hlasů pro prezidentského kandidáta PNL T. Stolojana. Jen 62% voličů PNL v parlamentních volbách podpořilo Stolojana v prezidentských volbách, 16% jich při této příležitosti volilo M. Isăresca, 9% V. Tudora a 6% I. Iliesca. Fakt, že Stolojan nedosáhl vyšší, než oné 62% podpory, má řadu vysvětleni. Jedním z nich je to, ze Stolojan neměl dost času prokázat liberálům svoje kvality opravdového "lídra". Vstoupil do strany v srpnu 2000, to znamená měsíc a půl před začátkem kampaně, tudíž jako nový předák nemohl řádně obsáhnout a především efektivně “ztělesnit” celou politiku strany. Druhým vysvětlením může být skutečnost, že liberálové měli různé představy o tom, koho kandidovat - pro řadu z nich byl přijatelným kandidátem dosavadní prezident E. Constantinescu. Potom, co Constantinescu prohlásil, že kandidovat nebude, někteří liberálové chtěli za svého kandidáta Mugura Isăresca (zejména Remeş); to vysvětluje skutečnost, že Isăresca podpořilo 16% voličů PNL. Uvnitř PNL proběhla skutečna bitva o to, kdo se stane jejím prezidentským kandidátem. Po této bitvě Remeş a někteří další liberálové odešli do CDR 2000, aby vyjádřili podporu kandidatuře Isăresca. Liberálů, podporujících Remeşe, ovšem z PNL mnoho neodešlo, ale ti z tohoto názorového proudu, co v PNL zůstali, stejně volili Isăresca. Pokud jde o liberální voliče, kteří podpořili Tudora či Iliesca, jednalo se patrně o produkt širších souvislostí a specifické atmosféry. Přenesení hlasů pro Tudora a Iliesca postihlo v podstatě každou politickou stranu, dokonce ani G. Frunda, kandidát etnicko-regionální formace UDMR, nedostal všechny hlasy voličů své strany. Je možné, že 9% voličů PNL hlasujících pro Tudora vyjádřilo sympatii jakémusi "autoritářskému řešení". Obecně lze říci, že fakt, že relativně velké množství voličů PNL hlasovalo pro jiného kandidáta než byl Stolojan, byl umožněn a podmíněn zejména existencí vnitrostranických zmatků (confuzia).
Rovněž další významná centristická formace, Demokratická strana (PD), nezůstala ušetřena vnitřních sporů, jež ovlivnily její volební performanci. PD uškodil kupříkladu skandál v okrese Constanţa, do té doby nejsilnější stranické organizace. Spor vznikl kvůli umístěni jistého Duvăze na první místo kandidátky, přičemž vůdčí postava místní volební kampaně PD S. Duţu se tímto cítil poškozen. Spolu s ním rezignovalo 24 z 28 představitelů PD v okrese Constanţa, o nichž Duvăz prohlásil: "Jsou to oportunisté, kteří chtěli PD zničit" (viz Adevărul, 18. 10. 2000). Členové mládežnické organizace rezignovali také a odešli (28 osob) - stejně jako 61 dalších členů - do PNL. Petre Roman, hlavní představitel PD, k tomu podotkl: "Ti co odešli z PD Constanţa stejně nebyli tak dobří reprezentanti strany" (viz Adevărul, 19. 10. 2000). Pravděpodobnost daleko ničivějších vnitrostranických sporů ovšem spíše narůstala a to úměrně tomu, jak se v rámci PD prosazoval Traian Băsescu, populární starosta Bukurešti a politik svérázného “nekompromisního” stylu, a sláblo postavení P. Romana.
Skutečnost, že někdejší absolutní autorita nedotknutelného “nejvyššího vůdce” ("el lider maximo”) Petre Romana se v rámci Demokratické strany stává minulostí a sám Roman pak starým, poněkud opotřebovaným symbolem, byla potvrzena tím, že 73% voličů PD volilo jiného kandidáta na funkci prezidenta, než Romana, oficiálního kandidáta PD. Petre Roman obdržel od "svých" voličů jen o něco málo více hlasů, než například Stolojan. Romanův vliv uvnitř strany započal slábnout, když Roman začal demonstrovat svoji sílu agresivně, kupříkladu vyloučením Adriana Severina, po němž mnoho lidi odešlo z PD spolu se Severinem. Na druhé straně politicky vzestup Traiana Băsesca přiměl členy PD k zamyšlení nad tím, ze by Romana mohl nahradit někdo jiný. Băsescu - oproti Romanovi, ministru zahraničí a bývalému prezidentovi Senátu, užívajícímu standardní politický slovník - vystupuje velmi "nově" a "neprotokolárně". Fakt, ze velmi vysoké procento členů strany by rádo vidělo v čele Băsesca, souvisí úzce i s tím, ze část voličů PD podpořila T. Stolojana. Volební kampaň Băsesca v lokálních volbách (v rámci kandidatury na bukurešťského starostu) a Stolojana se totiž velmi podobaly. Băsescu představuje typ politika populistického ražení, který "opravdu pracuje" a “řeší věci”, zatímco Roman je spíše "diplomatický typ". Relativně značný počet voličů PD, jež dali svůj hlas Tudorovi (16%) a Iliescovi (11%), lze také vysvětlit tím, že v nich pravděpodobně viděli stejný typ politika, jakým je Băsescu. Romanovou fatální chybou bylo, ze se během kampaní uzavřel v "slonovinové věži" své strany. Velmi zřídka se účastnil tiskových konferenci a každý reportér na sebe mohl být pyšný, podařilo-li se mu udělat s Romanem interview. Každému dával Roman najevo, že jeho čas je velmi drahý. Na poslední chvíli se tento styl snažil změnit, ale bylo již pozdě.
Pokud jde o CDR 2000, předvolební alianci utvořenou, jak bylo již zmíněno PNŢCD, UFD, ANCD, FER a PM, nejenže bylo její zrození složitou záležitostí, nýbrž rovněž její povolební osud byl od počátku nejasný. Ion Diaconescu, předseda Křesťansko-demokratické národní rolnické strany (PNŢCD), v polovině října příznačně tvrdil, že CDR 2000 je zde jen pro volby a že "den po volbách půjde každý svojí cestou" (viz Adevărul, 17. 10. 2000). PNŢCD přitom také vážně sama uvažovala o tom, ze opustí tuto alianci, zejména proto, ze předvolební průzkumy nedávaly naději na překročení nově zavedeného desetiprocentního prahu pro parlamentní zastoupení aliance. Celá předvolební kampaň byla provázena častými spory mezi jednotlivými stranickými lídry uvnitř CDR 2000.
PNŢCD opakovaně prohlašovala, že "nechce vládnout s PDSR, PNL, PD, protože jsou to bývalí komunisté" (viz Adevărul, 17. 10. 2000). Představitelé PNŢCD a spojeneckých stran tvrdili, že jsou "osamoceni v boji s levicí, která se chce vrátit o deset let nazpět; PDSR nechce reformy, nechce integraci do EU ani nechce pro Rumunsko nic dobrého" (Radulescu) (viz Adevărul, 20. 10. 2000), že “sliby dané PDSR jsou neuskutečnitelné" (viceprezident UFD Mircea Coşea) (viz Ziua, 25. 10. 2000). D. Marian (šéf volební kampaně CDR 2000) ironizoval kampaň PDSR: "Jediný slib PDSR, který chybí, je, že v řekách bude mléko a med" (viz Ziua, 27. 10. 2000). Přestože CDR 2000 vystupovala jako "osamocená strana proti levici" (viz Adevărul, 20. 10. 2000), někteří voliči CDR 2000 volili Tudora (6%) a Iliesca (5%). PNŢCD začala ztrácet politickou autoritu a vliv již v zimě 1999, kdy ztratila přímou kontrolu nad funkcí premiéra (Mugur Isărescu byl formálně nestranickým předsedou vlády). Posledním "úderem" bylo Constantinescovo oznámení, ze nebude znovu kandidovat na prezidenta. V polovině volebního roku 2000 se začala situace strany zřetelně zhoršovat, mnoho členů stranu opustilo, uvnitř strany propukaly ostré konflikty. Odešel i Constantinescu, mnohými považovaný za žádoucího nového vůdce PNŢCD. Vedení PNŢCD se nedokázalo vypořádat s vnitřními problémy, a to ještě výzkumy volebních preferencí začaly ukazovat, ze práh 10% aliance vedená PNŢCD stěží překročí. Když z CDR odešla PNL, alianci nezbylo než se transformovat. Přeměnu v CDR 2000 doprovázelo rozhodnutí, že M. Isărescu může vylepšit image strany, resp. staronové aliance (tato image byla špatná zejména v důsledku "půtek" s PNL a PD), ale Isărescu neustále deklaroval, ze je nezávislý, a jeho projev byl přiliš technokratický a "odborný”.[2] Isărescu tedy mnoho CDR 2000 nepomohl, kampani této aliance celkově chyběla větší kredibilita. PNŢCD a CDR 2000 nevysvětlila, proč nečinila to, co v roce 1996 slibovala. Slogan "Sami proti levici" (viz Adevărul, 20. 10. 2000) na věrohodnosti PNŢCD a CDR 2000 nepřidal, spíše vedl k jejich neproduktivní izolaci. Kdyby PNŢCD kandidovala sama, oněch 6% hlasů by na vstup do parlamentu stačilo, ale pro koalici nikoli. Ani performance CDR 2000 v prezidentských volbách nebyla uspokojivá; 29% voličů CDR 2000 volilo jiné kandidáty, než Isăresca. Zklamaná PNŢCD na svoje voliče do jisté míry dokonce zapomněla, ani je systematicky nepodněcovala, aby šli k prezidentským volbám, ani důrazněji nedoporučovala, koho z tandemu Iliescu - Tudor vybrat ve druhém kole prezidentských voleb.
Strana sociální demokracie v Rumunsku (PDSR), představující jádro volebního uskupení Sociálně demokratický pól (Polul Democrat-Social din România), koncem října tvrdila, že pokud získá pouze 51%, neutvoří vládu sama, protože chce silnou vládu se silnou podporou, přičemž koalici vytvoří jen se stranou se stejnou programovou platformou. Popularita PDSR byla především - byť nikoli výlučně - odrazem nespokojenosti širokých vrstev se svou sociálně-ekonomickou situací a zklamání z výsledků vlády CDR. Je otázkou, nakolik se v předvolební kampani PDSR uplatnila v podstatě nic neříkající volební hesla typu "Lepší vládu pro lepší život". Fakt, že PDSR získala mnoho protestních hlasů, jí automaticky nepřinášel větší kredibilitu jako politické síle schopné efektivně vládnout a uskutečňovat potřebné reformy. Ač se to může zdát paradoxní, PDSR byla po parlamentních volbách označena za "vítěze, který prohrál" (învingătorul învins) (viz Adevărul, 5. 12. 2000). Výsledky parlamentních voleb byly velmi vzdáleny očekáváním strany. Všechny předvolební průzkumy totiž ukazovaly, ze PDSR zvítězí s pohodlnou většinou dosahující minimálně 51%. Jenže značná část voličů, o níž se předpokládalo, že bude volit PDSR, volila nakonec PRM a Vadima Tudora. Kampaň PDSR byla přitom velmi dobře organizována, pokryla celou zemi. O její efektivitě bylo však možné pochybovat a to do jisté míry i pokud jde o některé sektory z elektorátu, jenž by bylo možné považovat za "tvrdé jádro voličů" (electoratul dur) PDSR. V parlamentních volbách četní sympatizanti PDSR přešli k PRM. Další ztráty pak PDSR vůči PRM zaznamenala v prezidentských volbách, když 11% jejich voličů podpořilo Vadima Tudora. Možným vysvětlením 11% hlasů z elektorátu PDSR pro Tudora může být i to, že, tito voliči chtěli, aby Iliescova cesta do paláce Cotroceni byla ve druhém kole voleb snazší a proto takticky hlasovali pro nejméně “strategicky” nebezpečného protikandidáta. Dalo se očekávat totiž, že ze rumunští voliči dají konec konců přednost Iliescovi před Tudorem.[3] Změna v "diskursu" PDSR a také změny na kandidátkách ostatně přiměly některé "pravicové" voliče, kteří by jinak spíše volili Stolojana či Isăresca, aby dali svůj hlas Iliescovi.[4] Jinak ovšem platilo, že voliči PDSR a Iliesca byli - v daném kontextu - relativně disciplinovaní, větší disciplínu prokázali v těchto volbách jen voliči PRM; na třetím místě se pak v tomto ohledu umístil elektorát UDMR.
Demokratický svaz Maďarů v Rumunsku (UDMR) šel do voleb s jasným cílem, a tím byl vznik státní maďarské univerzity, radikální zlepšení postavení maďarštiny a vůbec statutu rumunských Maďarů jako národnostní menšiny, mimo jiné prostřednictvím změn příslušných článků ústavy. Prezidentská kandidatura G. Frundy plnila v případě UDMR, tak jak tomu bývá u stran “permanentních menšin”, jen pomocnou funkci pokud jde o posílení prestiže UDMR jakožto vyhraněné a samostatné volebně-politické opce. Celkem 79% voličů UDMR podpořilo Frundu. 21% voličů UDMR hlasovalo pro jiného kandidáta, což mohlo být způsobeno jak diferenciací maďarského elektorátu ve vztahu k Frundově osobě, tak vnitrostranickými rozdíly uvnitř UDMR. V úvahu je také třeba vzít “podpůrný” charakter Frundovy kandidatury: část maďarských voličů UDMR při vědomí jasné skutečnosti, že Frunda se stejně prezidentem nestane, volila již v prvním kole jiné kandidáty (Stolojana a Isăresca). Kupříkladu Petre Roman však překvapivě nedostal téměř žádné hlasy od elektorátu UDMR.
Spojenectví pro Rumunsko (ApR), jež představovalo zdánlivě dynamickou stranu s nadějnými vyhlídkami, v parlamentních ani prezidentských volbách neuspělo. ApR chtělo po volbách vytvořit alianci s PDSR, jak prohlásil v říjnu hlavní představitel této strany, T. Meleşcanu. Předáci ApR dávali ještě v říjnu okázale najevo, že ApR jistě nebude mít méně hlasů, než 7 - 8%. Meleşcanovým cílem byl podle jeho slov volební zisk 20% (a například členové místní organizace ApR ve městě Reşiţa optimisticky tipovali volební zisk 15%). Varovná znamení se ovšem vyskytla. Koncem října například hromadně rezignovalo 75 členů ApR, kteří odešli do PDSR, kde "byli přijati s velkou vroucností" (viz Adevărul, 24. 10. 2000). Volební porážku vysvětlil Meleşcanu tím, že jeho poselství bylo příliš racionální, založené na ekonomických měřítcích, přičemž voličům se však více zalíbilo radikální poselství Tudorovo. Skutečnost, že Tudora jako prezidentského kandidáta volilo 27% voličů ApR jeho slova potvrzuje. Neúspěch ApR v parlamentních i prezidentských volbách byl však příliš výrazný, než aby se dal vysvětlit jen poukazem na špatně formulované a zacílené volební poselství. Po lokálních volbách byla ApR třetí nejsilnější stranou v zemi. Měla kvalitně zpracovaný sociálně-liberální program. Meleşcanu se v této době objevoval v průzkumech popularity politiků na druhém místě za Iliescem. Meleşcanu se tehdy rozhodl, že potřebuje ještě jednoho “silného muže”, aby posílil image strany, kterýmžto mužem se měl stát Stolojan, vhodný pro funkci premiéra (pokud by se Meleşcanu stal prezidentem). ApR také začala vyjednávat s PNL o případné alianci. K vytvoření aliance však nedošlo, přičemž liberálové navíc získali pro sebe Stolojana. V létě se začaly množit problémy s fungováním ApR a někteří členové začali stranu opouštět, obviňujíc Meleşcana, že ji vede špatným směrem.. V srpnu pak oznámil svoji prezidentskou kandidaturu technokrat Isărescu. Tyto dva momenty, totiž Isărescova a Stolojanova kandidatura "rozprášily" (spulberă) Meleşcanovy voliče. Nastal propad v průzkumech veřejného mínění a kredibilita nejen Meleşcana, nýbrž i ApR velmi utrpěla. Svoji roli v tomto směru sehrál rovněž vzestup popularity Tudora a PRM. Nakonec se ApR nepodařilo - byť těsně - překročit pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu. Lze říci, že ApR doplatila na přehnané Meleşcanovo sebevědomí; kdyby Meleşcanu stáhnul svoji kandidaturu na prezidenta a podpořil Stolojana a na základě tohoto uzavřelo ApR alianci s PNL (popřípadě s PD), mohla být dnes ApR relevantní politickou stranou s koaličním potenciálem.
* * *
Výsledky parlamentních a prezidentských voleb přivodily výraznou změnu poměru sil na rumunské stranicko-politické scéně. Změnily se nejen uplatňované vzorce interakcí politických stran nýbrž i vlastnosti a dispozice jednotlivých politických stran, vymezující jejich postavení a roli v rumunské soustavě politických stran. Deskripce a vysvětlení těchto změn představuje úkol a výzvu pro další politologické výzkumy.
Literatura a prameny:
Adevărul, 2000.
Alegeri 2000 (http://domino.kappa.ro/election/election2000.nsf/All/Home).
Alegeri locale 2000 (4 si 18 iunie) (http://domino.kappa.ro/election/locale2000.nsf/All/Home).
Caţavencu, 2000.
Parlamentul României – Camera Deputaţilor: Elections for Chamber of Deputies, November 26, 2000; Elections for Senate, November 26, 2000 (http://www.cdep.ro/pls/alegeri/aleg.cd?ilg=2000&idl=2), (http://www.cdep.ro/pls/alegeri/aleg.se?ilg=2000&idl=2).
Monitorul - Alegeri 2000 (http://alegeri2000.monitorul.ro/).
Shafir, M. (2001): Radical Politics in East-Central Europe, Part IX: The Romanian Radical Return, RFE/RL East European Perspectives, III, January - February 2001 (http://www.rferl.org/eepreport/index.html).
Interview se členy místních stranických organizací PDSR, PRM, PD, PNL, ApR, PNŢCD ve městě Reşiţa (okres Caraş – Severin), uskutečněná v říjnu až prosinci 2000 Tomášem Setničkou.
[1] Viz volební letáky PNL, 2000
[2] Stolojan a Isărescu skončili v prvním kole prezidentských voleb s překvapivým odstupem za Tudorem, což bylo připisováno zejména tomu, ze "obyčejní lidé" jim nerozuměli a že oba vystupovali spíše jako ekonomičtí experti (to platí zejmena o Stolojanovi) a nikoli jako budoucí prezidenti, zatímco kupříkladu Iliescu se stylizoval do role jakéhosi "tatíčka rumunského národa", nechávaje se demostrativně líbat od starších žen a dětí. T. Stolojan vstoupil do volebního boje s heslem: "Ekonomika před politikou, práce před mluvením" (viz volební letáky T. Stolojana, 2000) a na jeho plakátech se objevil nápis "Přišel prezident" (viz volební letáky T. Stolojana, 2000). Členove PNL měli vesměs za to, že hlavním Stolojanovým soupeřem bude Isărescu, proti němuž také byla, podle slov jednoho z členů místni organizace ve městě Reşiţa, fakticky zaměřena Stolojanova kampaň.
[3] Ion Iliescu získal v prvním kole prezidentských voleb daleko méně hlasů, než se čekalo, o jeho vítězství však bylo v podstatě rozhodnuto předem, protože bylo jasné, že většina voličů bude volit v druhém kole "menší zlo", tedy Iliesca.
[4] Iliescu byl během předvolebního boje napadán pro svůj pokročilý věk, v duchu rumunského úsloví "moartea te căuta acasă şi tu pleci să nu te găsească" (Smrt tě již hledala doma, ale byl jsi pryč, tak tě nenašla). Iliescu v rámci prezidentské kampaně omezil na minimum svoje vystupování v přímém přenosu médií, což bylo připisováno jeho psychické labilnosti, kvůli níž se občas v minulosti před novináři přestával ovládat a docházelo až k fyzickému napadení zástupců sdělovacích prostředků. Jeho hlavním heslem bylo: "Blízko k lidem - společně s nimi." Uplatnil též slogan "Síla udělat věci dobře" (viz volební letáky I. Iliescu, 2000). M. Isărescu (předseda vlády a někdejší guvernér Rumunské národní banky) příznačně tvrdil, že bude spolupracovat jen se stranami, které ukáží, že mají konkrétní plány a nejsou demagogické. Tyto plány musí začínat i končit stejným slovem: peníze. Jedním z jeho oblíbených hesel bylo: "Vlády odcházejí, profesionálové zůstávají" (viz Ziua, 20. 11. 2000) a též "Isărescu prezidentem - krok vpřed" (viz volební letáky M. Isărescu, 2000).