Stranicko-politické rodiny a ideologické sektory
(Příspěvek k diskusi o pojetí rodin politických stran)
Petr Fiala, Maxmilián Strmiska
Pojmy jako "duchovní rodina", rodina politických stran, stranicko-politický tábor, ideologický blok, sektor, "ohnisko" či "krystalizační bod" se v rámci výzkumu politických stran a stranických systémů uplatňují, již tradičně, v různých pojetích a souvislostech (cf. Mudde 2000). Odlišné způsoby vymezení a aplikace těchto konceptů odrážejí pluralitu přístupů ke studiu stranicko-politických fenoménů a procesů. Tato pluralita je sice podle našeho názoru neredukovatelná, avšak zároveň se domníváme, že z uznání této neredukovatelnosti nevyplývá automatická legitimace jakéhokoli pojetí a jakékoli aplikace uvedených konceptů, zejména jsou-li používany k operacím klíčového významu, jako je například strukturování pole výzkumu politických stran Již na první pohled je zřejmé, že se zde jedná o poměrně rozsáhlé a teoreticko-metodologicky náročné téma. Při této příležitosti se pokusíme - s využitím mimořádně zajímavého příkladu, jež poskytuje pokus Michaela Coppedge o klasifikaci latinskoamerických politických stran (cf. Coppedge 1997a) - o reflexi problému pojetí konceptů stranicko-politické rodiny a ideologického sektoru, včetně otázky propojování či faktického ztotožňování těchto pojmů. Tuto reflexi nechápeme - při vědomí nedostatků vyplývajících ze zdůraznění některých aspektů dané problematiky na úkor jiných a mezerovitosti námi použité argumentace (podmíněné v neposlední řadě charakterem této krátké stati ) - jako samoúčelnou kritiku nedostatečně zdůvodněných a podložených "mutací" politologických pojmů, nýbrž jako dílčí příspěvek k širší diskusi o pojetí soudobých rodin politických stran.
Pokus amerického politologa Michaela Coppedge o klasifikaci latinskoamerických politických stran podle ideologických bloků (ideological blocs) lze stručně charakterizovat jako v metodologickém i faktografickém ohledu velmi kontroverzní experiment. V námi upřednostněné perspektivě jsou zajímavé především metodologické aspekty Coppedgeovo klasifikačního schématu, pochopitelně včetně zaměňování termínů stranicko-politické, ideologické “bloky” (blocs) a “rodiny” (families), resp. jejich používání jakožto synonym. Coppedge své klasifikační schéma založil na dvou hlavních a několika vedlejších dimenzích: v rámci klasické pravo-levé škály M. Coppedge rozlišil pět bloků (pravice, pravý střed, střed, levý střed, levice), které dále rozdělil na křesťanské a sekulární sektory-bloky. Výsledkem bylo rozlišení deseti bloků, zahrnujících křesťanskou pravici, sekulární pravici, křesťanský pravý střed, sekulární pravý střed, křesťanský střed, sekulární střed, křesťanský levý střed, sekulární levý střed, křesťanskou levici a sekulární levici. K těmto blokům byly dále přičleněny jako zvláštní, svým způsobem zbytkové kategorie jednak personalistické (personalist) strany, jednak jiné či ostatní (other) strany (podle Coppedge např. strany environmentalistické, regionální, etnické či feministické), přičemž poslední skupinu v jeho schématu představovaly strany neklasifikovatelné, resp. “neznámé” (unknown) (cf. Coppedge 1997a; Coppedge 1997b).
Michael Coppedge předpokládal, že náboženská a pravo-levá dimenze se překrývají, takže každá politická strana, která může být klasifikována v rámci pravo-levé škály, může (resp. podle Coppedge vlastně “musí”) být také klasifikována jako křesťanská či sekulární. Coppedge se současně domníval, že strany klasifikovatelné jako levicové či pravicové nesplňují - z definice - kritéria pro jejich zařazení do kategorie personalistických anebo “jiných” stran. Křesťanské strany Coppedge vymezil jako strany zakládající (deklarativně) svou ideologii na učení a autoritě katolické církve, náboženské tradici či náboženské filosofii,
hájící světské zájmy katolické církve a/nebo odmítající oddělení církve od státu či usilující o omezení jeho důsledků. Připouštěl přitom, že za křesťanské strany je možné považovat i formace uspokojující některé z výše uvedených kritérií, i když náboženství již není významným aspektem jejich ideologie, programu či politické linie. Sekulární strany pak pro něj představovaly víceméně residuální kategorii negativně vymezených (ne-křesťanských) stran, do níž samozřejmě spadaly i strany vystupující otevřeně proti světským zájmům katolické církve či podporující odluku církve od státu. Latinskoamerická pravice byla v Coppedgeově schématu reprezentována a) stranami s privilegovanou, úmyslně pěstovanou vazbou na “dědice” tradičních elit devatenáctého století, bez zmírnění jejich diskursu za účelem rozšíření stranického apelu na voliče ze středních či nižších tříd; b) stranami uplatňujícími fašistický či neofašistický diskurs; c) stranami sponzorovanými bývalými či současnými vojenskými vládami, pokud se vyznačují konzervativním (organicistním, autoritářským, elitářským, k minulosti zaměřeným) poselstvím a pokud nejsou primárně personalistickými nástroji pro jednotlivé autoritářské vůdce. Pravý střed reprezentovaly politické strany zaměřené kromě elit (bývalých či současných) na voliče středních nebo nižších tříd, zdůrazňující kooperaci státní moci se soukromým sektorem, řád, “čistou” vládu, morálku a “prioritu růstu před rozdělováním”. Střed podle Coppedge v latinskoamerickém kontextu ztělesňovaly a) strany zdůrazňující klasický politický liberalismus (včetně principu široké politické participaci, občanské ctnosti, vlády zákona, dodržování lidských práv či obecně pravidel a hodnot demokracie), to vše bez profilujícího momentu sociální a ekonomické agendy; b) vládní strany, jejichž politická linie je natolik rozprostřena mezi pravicovými a levicovými pozicemi, že není rozeznatelná žádná konzistentní stranická orientace v období mezi volbami. Levý střed představovaly politické strany, programově zdůrazňující spravedlnost, rovnost, sociální mobilitu a/nebo komplementaritu distribuce a akumulace, ovšem tak, aby jejich program – pokud možno - neodradil voliče ze středních a vyšších vrstev. Levice byla v Coppedgeově schématu zastoupena stranami používajícími marxistické ideologie či rétoriky, zdůrazňujícími prioritu rozdělování před akumulací a/nebo obecně zdůrazňujícími moment vykořisťování dělnické třídy kapitalisty a imperialisty, stranami obhajujícími silnou roli státu, korigujícího sociální a ekonomické nespravedlnosti a příkoří, které přitom podle Coppedgeova názoru mohou (nikoli však nezbytně) považovat násilí za přijatelnou či vhodnou formu boje o politickou moc, a které se příliš nestarají o odcizení voličů ze středních a vyšších vrstev. Za personalistické formace Michael Coppedge považoval a) strany, jež zakládají svůj primární potenciál a politický apel na charismatu, autoritě či vůdcovské kapacitě svého předáka, spíše než na nějakých principech či platformách, které jsou v jejich případě příliš vágní či inkonzistentní, než aby dovolovaly plausibilní klasifikaci těchto stran jiným způsobem; b) tzv. nezávislé kandidáty či uskupení; c) obvykle nestejnorodé aliance či “volební fronty” (electoral fronts), vytvářené ad hoc za účelem podpory příslušného kandidáta. Do skupiny-bloku “jiných” stran (other; other bloc) byly Coppedgem zařazeny všechny strany reprezentující identifikovatelnou ideologii, program, princip, region, zájmovou či sociální skupinu, které nemohou být klasifikovány v rámci pravo-levé či křesťansko-sekulární škály (a nespadají do kategorie personalistických stran; cf. Coppedge 1997a; Coppedge 1997b).
Michael Coppedge se tedy, jak je patrné, pokoušel o vícerozměrnou klasifikaci, neboť si uvědomoval “bizarnost” universa latinskoamerických politických stran, jíž nelze efektivně popsat podle jediného homogenního kritéria. Byl si navíc dobře vědom i ošidnosti rigidního posuzování totožnosti politických stran v příliš úzké perspektivě. Kupříkladu pokud jde o výpovědní hodnotu názvů latinskoamerických stran, označení jako "komunistický" a “levicový” či "levice" Coppedge považoval za spolehlivé indikátory levicovosti, resp. příslušnosti k levicovým stranám, zatímco označení "socialistický" již nikoli. Za nespolehlivá (z hlediska odkazování na vyhraněnou ideově-programovou identitu) a potenciálně zavádějící považoval rovněž označení "revoluční", "demokratický", "radikální", "liberální", "dělnický", "sociální", "lidový", "republikánský", "agrární" atp. Připouštěl rovněž rozdíly v pojímání levice a pravice (obecně i v různých partikulárních kontextech).[1] Výhrady bylo možné vznést i k velmi širokému časovém rozpětí Coppedgeovy klasifikace.[2] Čím více přitom byla reflektována, resp. přiznávána různá “sporná místa” v pojetí dimenzí a kritérií totožnosti latinskoamerických politických stran a vymezení jednotlivých stranicko-politických, resp. ideologických bloků, tím hůře se Coppedgeovo schéma obhajovalo a tím více vystupoval do popředí jeho eklektický charakter.
Jak bylo naznačeno v úvodu, naším cílem není rádoby efektní kritika “slabých míst” Coppedgeova či jiného klasifikačního schématu, a je nám též zcela cizí snaha po účelovém “uzavření” této problematiky. Naopak, jde nám o ilustraci teoreticko-metodologické obtížnosti heuristicky účelné klasifikace politických stran, vystupující do popředí zejména – avšak nejenom – v kontextech ve větší či menší míře se vymykajících “klasickým” modelům západoevropské či severoamerické provenience. V tomto ohledu nabízí srovnávání latinskoamerických, středo- a východoevropských či případně východoasijských stranicko-politických fenoménů řadu podnětů pro konstrukci nových či alespoň modifikaci “starých” klasifikačních schémat a typologií. Takové komparace musí však vycházet, mimo jiné, z přiměřeně rozvinuté teoreticko-metodologické báze, vyžadující v podstatě neustálou kultivaci badatelských strategií, pojmů a modelů. To se pochopitelně týká i klasifikace a typové charakteristiky politických stran a systémů politických stran. Při této příležitosti se pokusíme o formulaci několika – v daném kontextu podle našeho názoru relevantních - problémů a hypotéz:
1. Dimenze (pravo-levá, křesťansko-sekulární), jež se v Coppedgeově schématu uplatnily jakožto hlavní, nejsou zdaleka rovnocenné a je otázkou, nakolik symetrický výsledný obraz lze jejich kombinováním získat. Již letmý pohled na Coppedgeovo schéma navíc ukazuje, že určující pro stanovení identity jednotlivých bloků jsou zřetelně asymetrické (ne-li bytostně asymetrické) konfigurace různorodých prvků. To do jisté míry vysvětluje (avšak v přísném slova smyslu neospravedlňuje) velmi vysokou dávku eklekticismu obsaženou v Coppedgeově klasifikaci. Je přitom otázkou, nakolik by bylo vůbec možné dospět k vymezení jednotlivých bloků (ať již pojatých obdobně či odlišně ve srovnání s Coppedgeovým vymezením) na základě "čistých" symetrických dělení, beroucích v úvahu výhradně konfigurace homogenních znaků. V tomto kontextu lze také lépe posoudit důvody, jež Coppedge vedly k tomu, že nedal přednost jinému postupu a nepoužil kupříkladu pojmů cleavages k vysvětlení geneze, povahy a struktury jednotlivých bloků (které by však v takovém případě musely být definovány poněkud odlišným způsobem; cf. např. Dix 1989; Dix 1992).[3]
2. Posouzení vazby mezi příbuzností (původem) a ideologickou orientací, resp. totožností stran je do značné míry závislé na zvoleném úhlu pohledu. Je přiřazení určité politické strany kupříkladu k “duchovní rodině” liberálů automaticky a za všech okolností spjato s jejím bezproblémovým, jednoznačným zařazením do “prostorově” pojatého bloku na pravo-levé škále? Existuje v tomto ohledu nějaký výrazný rozdíl mezi "klasickými" “duchovními rodinami” a novými společenstvími politických stran? V této souvislosti se domníváme, že příslušnost ke stranicko-politické rodině (zahrnující různé druhy a stupně příbuznosti, včetně “spříznění volbou”) podmiňuje či spolupodmiňuje - nikoli však bezezbytku a nikoli nezávisle na dalších faktorech - umístění příslušné politické strany na pravo-levé škále. Je jasné, že zde – až na výjimky potvrzující pravidlo - existuje určitá (různě rozvinutá a různě silná) vazba mezi “rodinnou příslušností” politických stran a zdroji jejich politické legitimace a totožnosti strany (ve smyslu ideově-programového vymezení, sebeidentifikace, avšak též třebas “mezinárodního uznání” politické strany jakožto strany určitého ideologického zaměření).
3. Umístění politické strany do určitého sektoru pravo-levé škály může naznačovat její příslušnost (eventuálně kompatibilitu) k určité stranicko-politické rodině či dokonce rodinám, ale nezdá se, že by zkoumání zaměřené právě tímto směrem bylo nějak zvlášť slibné. Nelze ztrácet ze zřetele skutečnost, že umístění politických stran v rámci pravo-levé škály představuje konec konců produkt interakcí stran (v rámci daného systému politických stran) a v širokém slova smyslu interakcí stran s příslušným prostředím. Je tedy třeba připustit, že a) v různých prostředích se strany náležející ke stejným stranicko-politickým rodinám mohou ocitnout v odlišných (“prostorově pojatých”) sektorech pravo-levé škály a že jim může připadnout i velmi odlišná role a pozice (cf. Pennings 1998); b) analogické sektory pravo-levé škály mohou být v jednotlivých stranicko-politických systémech okupovány stranami přináležejícími k různým stranicko-politickým rodinám; c) samotná konfigurace ideologických sektorů (přinejmenším sektorů okupovaných relevantními stranami) se může měnit.
4. Je otázkou, nakolik lze rozlišení ideově-programové orientace, hodnotového ukotvení či orientace strany, přilnutí k určité tradici či "volbu" tradice, vymezení a sebevymezení strany (pozitivního i negativního) v širokém slova smyslu posuzovat v rozsáhlých časových-historických úsecích, vyznačujících se směsicí momentů kontinuity a diskontinuity v rozvíjení a reprodukci relevantních politických konfliktů či témat. V případech zjevné diskontinuity těchto témat by bylo z hlediska posuzování ideologických bloků a stranicko-politických rodin vhodnější omezit se na zkoumání přetrvávání a recepce stranicko-politických tradic, přičemž diferenciace politických stran, rodin-táborů atp. by měla být posuzována primárně v rámcí jednotlivých historicko-politických horizontů; změní-li se tento horizont, je třeba změnit - více či méně - příslušná kritéria, pochopitelně při respektování geneze symbolů stranicko-politické identity, souvislostí a dynamiky jejich používání.[4] V úvahu je zapotřebí také vzít fakt, že identita i s touto identitou spjatá role politických stran prochází přeměnami, jež mohou vyústit v migraci politických stran nejen po pravo-levé škále, nýbrž i mezi “duchovními rodinami”.
5. Rozlišování zdrojů ideově-politické legitimace a v širším smyslu ideově-programové identity a s ní spjatých rysů či vlastností jednotlivých stran, stejně jako stranicko-politických táborů, sektorů, rodin má - z hlediska utváření a reprodukce systému politických stran - pouze malý význam, pokud nejsou tyto strany či jejich uskupení totožné s relevantními operačními jednotkami, resp. s hlavními aktéry - příslušného uspořádání. Nejde tudíž o zkoumání jakýchkoli stran-nositelek druhově stejné či příbuzné ideově-programové identity a s ní spjatého kulturně-politického poselství či projektu, nýbrž v prvé řadě volebně a politicky dlouhodobě či alespoň střednědobě úspěšných politických stran. Jen prostřednictvím studia těchto úspěšných stran lze zachytit onen podstatný prvek propojení mezi ideově-programovou identitou a volebně-politickým potenciálem (v příslušném kontextu relevantní) strany Tato vazba představuje nezbytnou, klíčovou podmínku pro rozvíjení dispozic tak či onak spjatých s identitou daného aktéra. V případě volebně neúspěšných anebo jen vysloveně krátkodobě úspěšných stran ovšem takovéto propojení chybí, což znamená že jejich dispozice zůstávají právě jen dispozicemi a ponechány "mimo hru" neovlivňují - leč výjimečně a ve velmi omezené míře - procesy utváření, profilování a reprodukce stranicko-politického systému.
6. Velmi podstatnou otázkou, která musí být při pokusech o jakoukoliv klasifikaci politických stran důkladně zvažována, je výběr kriterií a materiálu, na jehož základě je třídění prováděno. To platí zvláště tehdy, jde-li o vytváření klasifikace stranicko-politických rodin, tedy v případě, kdy není třídění prováděno na základě formalizovaných (a tedy snadno operacionalizovatelných) kritérií (jako je např. organizační struktura nebo počet členů), ale podle ideově-politického programového vymezení a ideologických aspektů. Kromě obecných problémů, které mívá analyticko-empiricky ukotvený výzkum s normativně podmíněnými jevy resp. s normativními soustavami výroků, se zde setkáváme s některými dalšími obtížemi. Jak je dobře vidět i z Coppedgeova pokusu, představuje rozhodující kriterium pro klasifikaci politických stran do jednotlivých rodin především jejich identifikace (a nezřídka i sebeidentifikace) na základě stranicko-politické programatiky, přičemž ostatní kriteria jsou považována buďto za doplňková, nebo plní funkci náhražky v případech, kdy je klasifikace podle ideově-programového vymezení stran sporná či neúčelná. Už zde se dotýkáme podstatného problému, protože v jiných případech požadovaná jednoznačnost a stejnorodost kritérií, bývá právě v případě typologie politických stran nezřídka porušována. Proto jsme často svědky toho, že některé strany jsou přiřazovány k určitému typu nebo do určité rodiny jen na základě své programového vymezení, zatímco u jiných stranicko-politických subjektů je programatické hledisko doplňováno dalšími pomocnými kritérii, jako je složení členské a voličské základny, demokratičnost vnitrostranických mechanismů apod. Tato nepřijatelná nedůslednost svědčí především o tom, že pro řadu autorů není jejich typologie či klasifikace politických stran výsledkem jejich výzkumné analýzy, ale naopak představuje apriorní schéma, jehož naplnění “výzkum” pouze slouží. Avšak i v případě, že je klasifikace prováděna podle jednotných kriterii na základě programového vymezení politických stran, nelze se vyhnout řadě otázek. Už před více než dvaceti lety bylo v politologické literatuře poukázáno na skutečnost, že se programatika politických stran (silně je tomu u moderních masových stran) stále více "instrumentalizuje", a že je nutno rozlišovat mezi strategickou “základní koncepcí”, která určuje jednání politické strany, a taktickými “ústupky” v programu, které jsou v rámci propagandistické a reklamní práce zaměřeny na “publikum”, ale na vlastní chování strany mají jen minimální vliv. (Beyme 1982:45) Taková diferenciace je však velmi obtížná. Navíc pokud by se skutečně potvrzovala teze o odideologizování tradičních politických stran směrem k propagandistické instrumentalizaci jejich programového vymezení, bylo by na místě zvažovat otázku, nakolik má na programatické vymezení strany vedle historických “ideologických” kořenů vliv také její pozice v konkrétním politické systému; nakolik je tedy nucena v rámci uhájení nebo rozšíření příslušné pozice vkládat ze strategických důvodů do své programatiky témata a prvky, jež jsou k dispozici na politickém trhu, ale která mohou být modifikací nebo i popřením původního ideového vymezení.
Vybraná literatura
Beyme, K.v. (1982): Parteien in westlichen Demokratie, Piper, Munchen.
Budge, I., Keman, H. (1990): Parties and Democracy. Coalition Formation and Government Functioning in Twenty States, Oxford University Press, Oxford, New York..
Coppedge, M. (1997a): A Classification of Latin American Political Parties, Working Paper 244 - November 1997, The Helen Kellogg Institute for International Studies Working Paper Series, University of Notre Dame, Notre Dame.
Coppedge, M. (1997b): The Dynamic Diversity of Latin American Party Systems, Michael Coppedge: Pre-Publication Papers and Graphics on Latin American Party Systems, 1997 (Party Politics, I,V n. 4, October 1998, s. 547-568); (http://www.nd.edu:80/~mcoppedg/crd/ddlaps.htm).
Dix, Robert H. (1989): Cleavage Structures and Party Systems in Latin America,
Comparative Politics, XXII, n. 1, October 1989, s. 23-37.
Dix, Robert H. (1992): Democratization and the Institutionalization of Latin American Political Parties, Comparative Political Studies, XXIV, n. 4, January 1992, s. 488- 511.
Fiala, P., Strmiska, M. (1998): Teorie politických stran, Barrister a Principal, Brno.
Kitschelt, H. (1992): The Formation of Party Systems in East Central Europe, Politics and Society, XX, n. 1, March 1992, s. 7-50.
Kitschelt, H. (1995): Formation of Party Cleavages in Post-Communist Democracies: Theoretical Propositions, Party Politics, I, n. 4, October 1995, s. 447-472.
Markowski. R. (1997): Political Parties and Ideological Spaces in East Central Europe, Communist and Post-Communist Studies, XXX, n. 3, September 1997, s. 221-254.
Mudde, C. (1996): The War of Words. Defining the Extreme Right Party Family, West European Politics, XIX, n.2, April 1996, s. 225-248.
Mudde, C. (2000): Stranická rodina: rámcová analýza, Politologická revue, VI, č. 1, červen 2000, s. 78-93.
Pennings, P. (1998): The Triad of Party System Change: Votes, Office and Policy, in: Pennings, P., Lane, J.-E. (red.): Comparing Party System Change, Routledge, London, New York, s. 79-100.
Rokkan, S. (1989): Towards a Generalized Concept of Verzuiling, in: Mair, P. (red.): The West European Party System, Oxford University Press, Oxford, s. 139-149.
Seiler, D.-L. (1993): Les partis politiques, Armand Colin, Paris.
Shabad, G., Slomczynski, K. M. (1999): Political Identities in the Initial Phase of Systemic Transformation in Poland: A Test of Tabula Rasa Hypothesis, Comparative Political Studies, XXXII, n. 6, September 1999, s. 690-723.
Strmiska, M. (1999): Pluralita, polarita a geneze nových středo- a východoevropských systémů politických stran, in: Strmiska, M. (red.): Postkomunistické stranické soustavy a politická pluralita, Masarykova univerzita, Brno, s. 11-36.
Waller, M. (1996): Party Inheritances and Party Identities, in: Pridham, G., Lewis, P. G. (red.): Stabilising Fragile Democracies. Comparing New Party Systems in Southern and Eastern Europe, Routledge, London, New York, s. 23-43.
[1] M. Coppedge v této souvislosti konstatoval: “Probably the only element that is common to all definitions is the association of "left" with change and "right" with either preservation of the status quo or a return to the past” (cf. Coppedge 1997a).
[2] Toto rozpětí bylo největší v případě argentinských politických stran, když zahrnovalo periodu mezi lety 1912 a 1995 (cf. Coppedge 1997a).
[3] Například vůči pracím Roberta H. Dixe, které byly do značné míry založeny na uplatnění konceptu cleavages, vznesl Coppedge – příznačně – námitku, že nebraly ohled na malé politické strany (cf. Coppedge 1997a; Dix 1989; Dix 1992).
[4] Rozlišuje-li Coppedge kupříkladu mezi názvy stran “spolehlivě” a “nespolehlivě” indikujícími jejich pravicovost či levicovost, lze se tázat, zda je tato “(ne)spolehlivost” obecným fenoménem a vztahuje se třebas na celé období dvacátého století, anebo zda se míra této (ne)spolehlivosti” měnila v závislosti na historickém či geokulturním kontextu.