Utváření pólů a polarity v postautoritářských multipartismech: moldovský případ
(Moldovské stranicko-politické konfigurace v období 1994-2001)
Maxmilián Strmiska
Soudobá moldovská stranicko-politická soustava představuje velmi pozoruhodný předmět studia v rámci výzkumu vývoje postkomunistických (postsovětských) systémů či spíše quasi- nebo protosystémů politických stran, a to v několika různých oblastech badatelského zájmu (cf. Strmiska 2000). Jednu z těchto oblastí představuje vývoj pólů a polarity v postautoritářských stranicko-politických uspořádáních (cf. Strmiska 2001). Utváření stranicko-politických pólů jakožto formací ztělesňujících hlavní volebně-politické opce a hlavní operační jednotky příslušného stranicko-politického uspořádání[1] a s tím související utváření polarity, zahrnující nejen ustavení určité konfigurace pólů, nýbrž do značné míry rovněž souboru predispozic pro reprodukci základních vzorců interakcí hlavních stranicko-politických formací, představuje klíčový moment v procesu profilování a “zrání” pluralitních kompetitivních systémů politických stran. Tak tomu bylo a je i v případě více nových (a více méně “nezralých”) stranicko-politických soustav, zrodivších se v rámci procesů transformace autoritářských a totalitárních režimů. Je ale třeba připomenout, že se zde jedná o osobitou kapitolu studia utváření stranicko-politické polarity.[2] Dynamika a charakter vyústění procesu formování pólů a polarity v transformujících se politických systémech a politických obcích nemůže být totiž posuzován striktně podle stejných měřítek, jež nalezla uplatnění v případě stranických systémů, jimž bylo dopřáno “zrát” a rozvíjet se po dlouhá historická období v prostředí ušetřeném traumatizujících momentů mocensko-politické, socio-kulturní a případně i socio-ekonomické diskontinuity. Tato okolnost musí být vzata plně v úvahu při konstrukci perspektivy vhodné pro rozvoj efektivního zkoumání a srovnávání jevů spjatých s utvářením stranicko-politické polarity. Je přitom zřejmé, že takových potenciálních badatelských perspektiv, v kontextu studia profilování stranických systémů více či méně legitimních a aplikovatelných, je celá řada, přičemž v rámci každé z nich mohou být favorizovány různé postupy a pozornost věnována v různé míře jednotlivým aspektům zkoumané problematiky. Tato studie představuje pouze dílčí příspěvek k výzkumu polarity postautoritářských multipartismů, soustřeďující se na posouzení geneze konfigurace hlavních a vedlejších stran-pólů či aliancí-pólů v kontextu vývoje soudobého moldovského multipartismu (se zvláštním zřetelem k jeho evoluci v závěru devadesátých let XX. století), multipartismu, jenž by mohl být v řadě ohledů považován za příklad ”chaotické” (inchoate) či ”slabě institucionalizované” stranické soustavy s doposud málo stabilními, resp. obtížně identifikovatelnými vzorci převládajících stranicko-politických interakcí, jakož i s do značné míry neustálenými vazbami klíčového významu v komplexu společnost – politické strany a systém politických stran – stát.
* * *
Již na první pohled je zřejmé, že vývoj konfigurací stranicko-politických pólů a v širším smyslu polarity soudobého moldovského multipartismu (zahrnující nejen evoluci konfigurace pólů, nýbrž také evoluci totožnosti, vlastností a dispozic jednotlivých pólů) je charakterizován směsicí momentů diskontinuity a kontinuity. Bylo by rovněž možné tvrdit, že moldovská stranická soustava byla podrobena několika relativně rychle po sobě následujícím vlnám restrukturace, pokud bychom ovšem termín “restrukturace” pojímali spíše volně a jeho použití přizpůsobili poněkud fluidnímu moldovskému kontextu. S jistou nezbytnou dávkou zjednodušení nicméně lze ad hoc vytvořit schéma, zachycující nejdůležitější etapy vývoje konfigurace hlavních a vedlejších moldovských stranicko-politických pólů (viz Tabulku č. 1) a poskytující východisko pro další výklad.
Tabulka A: Konfigurace hlavních a vedlejších stranicko-politických pólů[3]
|
Období |
Hlavní pól |
Potenciální hlavní či “druhý” hlavní pól |
Aktuální či potenciální vedlejší póly |
|
Po parlamentních volbách r. 1994 |
PDAM |
|
PSM/UE*, BŢI* (CI), AFPCD* (FPCD) |
|
Po lokálních volbách r. 1995 |
PDAM |
|
AFD*, PCRM, PSM/UE* |
|
Po parlamentních volbách r. 1998 |
|
PCRM |
CDM* (PRCM + FPCD), BEPMDP*, PFD |
|
Po lokálních volbách r. 2000 |
|
BCAS* (PCRM) |
ACM*,CDM*, PPCD, PFD |
|
Po parlamentních volbách r. 2001 |
PRCM |
|
BEAB*, PPCD |
* Složené póly (aliance).
Hodnocení vývoje moldovské stranicko-politické polarity je zdánlivě usnadněno skutečností, že postavení hlavních pólů docílily – v příslušných fázích vývoje moldovské stranické soustavy – pouze dvě formace, Agrární demokratická strana Moldovska (PDAM) a Strana komunistů Moldovské republiky (PCRM).[4] V úvahu je ale třeba vzít okolnost, že volební a v širším smyslu rovněž politický potenciál PDAM jako hlavního pólu byl záhy vystaven drastické erozi. Ztráta postavení hlavního pólu byla v případě PDAM stvrzena již průběhem a výsledky prezidentských voleb v roce 1996, přičemž degradaci této strany dokonaly parlamentní volby v roce 1998, v nichž Agrární demokratická strana Moldovska ztratila parlamentní zastoupení i statut relevantní strany. V případě Strany komunistů Moldovské republiky je pak zapotřebí zdůraznit, že její nesporně působivá volební expanze nebyla přímo úměrná expanzi jejího vládního potenciálu a prestiže. Volební zisky komunistů byly v převážné míře (a zejména zpočátku) výsledkem “protestního hlasování”, nikoli výrazem uznání této strany jakožto věrohodné, kvalitativně odlišné vládní alternativy přijatelné pro politické elity i širokou veřejnost. Naopak, v podstatě až do parlamentních voleb v únoru 2001 PCRM představovala abnormální nejsilnější stranu-pól s deficitem ideologické a politické legitimace, která byla – vyloučíme-li satelitní strany a hnutí – v rámci stranické soustavy izolována a nedisponovala dostatečným vládním, resp. koaličním potenciálem.
Vzhledem ke zřejmé volebně-politické vulnerabilitě PDAM a poté specifickému postavení PCRM lze tvrdit, že se vlastně jednalo o jakési náhražky “plnohodnotných” hlavních pólů, kolem nichž nemohla být dost dobře efektivně “organizována” či uspořádána postsovětská moldovská stranicko-politická soustava. Z tohoto závěru – mimo jiné – vyplývá, že rozlišování mezi hlavními a vedlejšími póly není možné v moldovském kontextu připisovat stejný význam, jako tomu obvykle je v rozvinutých systémech s etablovanými a náležitě profilovanými stranami-póly. Pomineme-li – nakolik je to jen možné - čistě kvantitativní stránku rozdílu ve volebním potenciálu, je navíc třeba přiznat, že posouzení rozdílů “kvalitativní povahy”, vztahující se k vlastnostem a dispozicím relevantních moldovských stran pro roli hlavních či vedlejších pólů, je nesnadnou a v řadě ohledů velmi spornou záležitostí. V každém případě zde platí, že vzhledem ke zjevným deficitům PDAM a PCRM jakožto hlavních pólů byla zvýrazněna role pólů vedlejších, což je zapotřebí vzít plně v úvahu při zkoumání vývoje moldovských konfigurací stranicko-politických pólů.
Pokud jde o počet stranicko-politických pólů, v letech 1994 až 2001 se v moldovském kontextu uplatnily různé varianty quadripolarity, pentapolarity a – nejnověji – rovněž tripolarity. Vedle PDAM a PCRM se v roli stranicko-politických pólů v letech 1994 až 200/2001 – v různé míře, resp. v různých fázích a po různou dobu – uplatnilo celkem šest dalších stranicko-politických útvarů. Stanovení tohoto počtu není přitom tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát, neboť je třeba reflektovat jednat transformace těchto útvarů, jednak “složený” charakter jednotlivých pólů-aliancí či volebních bloků.
PDAM, jak bylo již řečeno, představovala hlavní pól v letech 1994-1995/1996, ovšem minimálně od prezidentských voleb v roce 1996 zaznamenala drastický úpadek, jenž vyústil ve ztrátu parlamentního zastoupení této formace v roce 1998. Agrární demokratická strana Moldovska tudíž přišla nejen o statut samostatného pólu, nýbrž pozbyla i politické relevance a jako mimoparlamentní formace byla vytlačena na periferii moldovské stranicko-politické scény (cf. Strmiska 2000). PCRM – po legalizaci a “obnovení” předtím zakázané komunistické strany – se ve všeobecných lokálních volbách v roce 1995 etablovala jako vedlejší pól, pak toto postavení potvrdila v prezidentských volbách roku 1996 a v roce 1998 se stala nejsilnější parlamentní stranou a – s již zmíněnými výhradami – mohla být poté považována za hlavní pól či alespoň za jeho náhražku. Toto postavení PCRM potvrdila v lokálních volbách v roce 1999, ovšem teprve v okamžiku, kdy Strana komunistů Moldovské republiky dosáhla absolutní parlamentní většiny v únorových volbách roku 2001, byl eliminován dřívější nedostatek koaličního potenciálu a důsledky izolace PCRM (vzhledem k ostatním relevantním stranám) a tato strana začala ztělesňovat “plnohodnotný” hlavní pól moldovského stranicko-politického uspořádání.
Pokud jde o vedlejší póly, lze konstatovat, že aliance Socialistické strany a Hnutí “Jednota”, podobně jako PDAM – a z podobných, nikoli ovšem sensu stricto totožných důvodů - nesehrála ve vývoji moldovské stranické soustavy po roce 1995/1996 výraznější roli a byla v důsledku expanze PCRM vcelku rychle a účinně marginalizována. Pětice zbývajících vedlejších pólů byla, resp. je tvořena Křesťansko-demokratickou lidovou frontou (FPCD; a nástupnickou Křesťansko-demokratickou lidovou stranou, PPCD), Kongresem intelektuálů (CI; resp. jeho nástupnickými stranami - Spojeným demokratickým kongresem, CDU, a Stranou demokratických sil PFD), Stranou obrody a usmíření Moldovska (PRCM), Hnutím "Za demokratické a prosperující Moldavsko" (PMDP; resp. nástupnickou Demokratickou stranou Moldovska, PDM ) a nejnověji Volebním blokem Braghişova Aliance (BEAB či AB). Tento výčet je však poněkud zjednodušený, neboť odhlíží od uplatnění volebních aliancí, jejímiž součástmi, resp. identifikovatelnými jádry, se staly zmíněné strany a hnutí. Pokud zde nebudeme – z důvodů přehlednosti – věnovat pozornost aliancím z lokálních voleb (cf. Tabulku C a E), je zapotřebí zmínit v této souvislosti především alianci Blok rolníků a intelektuálů (BŢI; ústřední složkou byl CI), Spojenectví Křesťansko-demokratické lidové fronty (AFPCD, vedené FPCD) z roku 1994 a Demokratickou konvenci Moldovska (CDM, založenou na ose PRCM--FPCD). Hnutí "Za demokratické a prosperující Moldavsko" (MPMDP či PMDP), jež tvořilo v roce 1998 jádro Volebního bloku "Za demokratické a prosperující Moldovsko (BEPMDP), představovalo samo o sobě “složenou” formaci (až do přeměny v Demokratickou stranu Moldovska). To platí dvojnásob o Braghişově alianci (AB), resp. o Volebním bloku Braghişova aliance (BEAB) z roku 2001, neboť v tomto případě se jednalo o útvar, jenž nedisponoval ani žádným identifikovatelným stranicko-politickým jádrem.
Quadripolární povolební uspořádání z roku 1994 PDAM--PSM/UE--CI--FPCD, představující inherentně nestabilní a prozatímní konfiguraci, se nejprve změnilo po lokálních volbách v roce 1995 v pentapolární, zahrnující kromě zmíněných čtyřech pólů Stranu komunistů (PCRM), a poté se zhroutilo v roce 1996, mimo jiné v důsledku bipolarizace soutěže o prezidentský úřad mezi M. Snegurem a P. Lucinschim. Bylo však příznačné, že tato bipolarizace s sebou nepřinesla žádné výrazné zjednodušení moldovské stranicko-politické scény. Nové uspořádání zahrnovalo tři “staronové” póly, Kongres intelektuálů (CI) transformovaný nejprve ve Spojený demokratický kongres (CDU) a poté ve Stranu demokratických sil (PFD), Křesťansko-demokratickou lidovou frontu (FPCD) a Stranu komunistů - a dvě nová uskupení, obě spjatá se zmíněnými prezidentskými kandidaturami a bloky tyto kandidatury podporujícími (“Pro Snegur”, “Pro Lucinschi”). Strana obrody a usmíření Moldavska (PRCM) představovala zjevně “osobní” stranu bývalého prezidenta a neúspěšného uchazeče o znovuzvolení Mircei Snegura, zatímco hlavním nástrojem stranicko-politické agregace přívrženců nového prezidenta Petru Lucinschiho se stalo Hnutí za demokratické a prosperující Moldovsko. Ani v tomto případě se nedalo tvrdit, že by tato pentapolarita vykazovala velkou míru stability, nicméně zcela zřetelně se nejednalo o “prozatímní” konfiguraci předcházejícího typu, nakolik byly patrné významné posuny v profilování přinejmenším některých stranicko-politických pólů a novou dynamiku získal i “učební proces” politických elit. Pozoruhodný moment představovalo nové, "triangulární" uspořádání vztahů v oblasti moldovské pravice a pravého středu. Sílící tendence ke spojení "demokratických a národních sil" ve společném volebním bloku vytvářely základní podmínky pro kooperaci hlavních pravicových a středo-pravicových formací, tj. FPCD, PRCM a PFD. Realizace takového svazku se však ukazovala jako příliš komplikovaná, vzhledem k četným konfliktním momentům patrným zejména v interakčních polích FPCD--PFD a PRCM--PFD (cf. Strmiska 2000). I když byla nakonec utvořena pravostředová aliance Demokratická konvence Moldovska (CDM), byla založena jen na ose FPCD--PRCM a spolupráci některých menších formací různé provenience (zejména LDCFM, PEM, PŢCD). Strana demokratických sil (PFD) nakonec zůstala mimo tuto alianci a dala přednost nárokování si pozice samostatného vedlejšího stranicko-politického pólu. Dalším význačným momentem byla pokračující expanze Strany komunistů, úspěšně usilující o hegemonizaci celé moldavské levice a proto z taktických důvodů odmítající - v dané fázi pro ni nepříliš výhodné - utváření jakýchkoli širších aliancí, jež by jednoznačně neovládala. Pozornosti pochopitelně nemohla uniknout ani relativní konzolidace filoprezidentského "středu" (ztělesňovaného zejména PMDP) v prostoru "mezi" antireformní levicí a opoziční nacionalistickou pravicí. Tento "střed" nicméně zůstával amorfním útvarem, vyznačujícím se relativně nízkou mírou ideově-programové krystalizace (cf. Shafir 1998).[5]
Výsledky březnových parlamentních voleb roku 1998 potvrdily předcházející restrukturaci moldovské stranicko-politické scény (viz Tabulku D). Pokud jde o konfiguraci pólů, tyto volby vedly k etablování čtyř- až pětipólového modelu. Bezprostředně povolební čtyřpólové uspořádání zahrnovalo Stranu komunistů, Demokratickou konvenci Moldovska, Hnutí (resp. Volební blok) "Za demokratické a prosperující Moldavsko" a Stranu demokratických sil. Tato quadripolarita byla zřetelně hierarchizována; dalo se hovořit o třech kategoriích pólů, z nichž první představovala PCRM, druhou dvojice CDM a PMDP, třetí pak PFD. Straně komunistů se zdařilo ovládnout moldovskou levici a ztělesnit hlavní alternativu vůči establishmentu a získat postavení potenciálního hlavního pólu, prozatím izolovaného a nedisponujícího vládním potenciálem. O jasně profilovaném jiném či alternativním hlavním pólu se přitom dalo jen stěží hovořit. Relativně nejblíže k této pozici měla Demokratická konvence Moldavska (CDM), ovšem její volební mobilizační zdroje byly stále ještě příliš omezené. Navíc rozdíl mezi voličským potenciálem CDM a elektorátem podporujícím Hnutí "Za demokratické a prosperující Moldavsko" (PMDP), byl příliš malý na to, aby umožňoval jejich jednoznačné rozlišení na hlavní a vedlejší pól. Dalším důležitým momentem bylo, že CDM představovala "složený" pól, pól-alianci bez jednoznačně vymezeného jediného jádra či jediné vůdčí formace. Tuto roli si totiž zároveň nárokovaly dvě velmi ambiciózní strany, PRCM a FPCD. Osa PRCM--FPCD, na níž byla Demokratická konvence založena, se od počátku jevila jako nestabilní, přičemž jak PRCM, tak FPCD se netajily vysokými ambicemi. Ve srovnání s poněkud vágní centristickou opcí PMDP byla sice CDM co do ideologicko-politického (pravostředového, resp. pravicového) zaměření a legitimační zdrojů výrazněji profilována, ovšem nebylo možné přehlédnout, že se vedle této aliance prosadila - byť v omezené míře - příbuzná, leč separátní stranicko-politická opce, reprezentovaná Stranou demokratických sil, jež si podržela statut vedlejšího pólu. Hlavním pólem se tedy Demokratická konvence mohla stát pouze za předpokladu expanze na úkor PFD, popřípadě též na úkor PMDP či obou těchto formací, pochopitelně však jen při splnění "podmínky bez níž nic", tj. zachování elementární vnitřní koherence. Zatímco pole interakcí CDM--PFD (resp. FPCD--PFD a PRCM--PFD) ovšem představovalo pole “vnitroblokového” charakteru, u pole interakcí CDM--PMDP tomu tak nebylo a tato uskupení používala odlišných zdrojů politické legitimace. Povolební poměr sil donutil všechny tři hlavní nekomunistické parlamentní formace ke koaliční spolupráci (satelitní strany s parlamentním zastoupením nejsou při této příležitosti brány v úvahu).[6] Pravostředová koalice nazvaná Spojenectví pro demokracii a reformy přetrvala ovšem ve své původní podobě jen po velmi krátkou dobu (necelý rok) a její bilance byla povýtce neuspokojivá. Jednalo se o inherentně nestabilní koalici, v níž zpočátku největším vlivem disponovalo filoprezidentské Hnutí "Za demokratické a prosperující Moldavsko", pokoušející se hrát úlohu pivotální formace, jež je s to "držet v šachu" levici i pravici. Pozice tohoto hnutí byla však záhy oslabena jeho postupným rozchodem s prezidentem P. Lucinschim a paralelní ztrátou části politického potenciálu a manévrovací kapacity. Po kolapsu koaliční vlády I. Ciubuce a v souvislosti s utvářením nového koaličního kabinetu I. Sturzy došlo k faktickému vydělení se nespokojené FPCD z vládní sestavy, což bylo doprovozeno rozkolem v rámci Demokratické konvence. Rovněž Sturzova vláda byla nestabilní a brzy padla (na podzim roku 1999), přičemž pozoruhodnou roli při této příležitosti a rovněž při nastolení provizorního Braghişova nestranického kabinetu sehrála účelová spolupráce Strany komunistů a Křesťansko-demokratické lidové fronty (koncem roku 1999 přejmenované na Křesťansko-demokratickou lidovou stranu, PPCD).[7] To vše se odehrávalo na pozadí krize demokratické vládnutelnosti, bujícího klientelismu, korupčních skandálů zasáhnuvších rovněž stranicko-politické elity, nemluvě o sociálně-ekonomických obtížích (cf. Shafir 1999). Projevy politické destabilizace byly přitom ještě umocněny opakovanými pokusy úřadujícího prezidenta P. Lucinschiho o zavedení prezidentského systému, jež vyvolaly protireakci, jejímž výsledkem bylo odstranění, resp. znehodnocení dosavadních prvků semiprezidencialismu a prosazení parlamentního systému. V tomto kontextu nebyla překvapivá relativní konzolidace pozice Strany komunistů, nyní již příležitostně spolupracující s menšími mimoparlamentními formacemi (zejména s PDAM a se socialisty) a kultivující okruh užitečných satelitních spojenců; tato alianční strategie se projevila zcela jasně při příležitosti všeobecných lokálních voleb v květnu roku 1999 (zformováním Bloku komunistů, zemědělců a socialistů, BCAS). Jinak ovšem výsledky těchto lokálních voleb ještě neukazovaly na nějakou drastickou proměnu poměru sil mezi hlavními politickými stranami ani na riziko další restrukturace moldovské stranicko-politické scény (viz Tabulku E). Lze dokonce říci, že tyto volby spíše uzavíraly stále ještě “povolební” období, než otevíraly novou, předvolební etapu vývoje moldovské politiky. Relativní úspěch v těchto volbách sice zaznamenala Centristická aliance Moldavska (ACM), zformovaná kolem PMDP, ovšem tento úspěch s sebou nepřinesl upevnění a posílení volebního potenciálu a prestiže tohoto centristického útvaru. Naopak, rozchod s Lucinschim zbavil PMDP, přeměněné v dubnu 2000 v Demokratickou stranu Moldovska, jeho “filoprezidentského” charakteru, přispěl k rozštěpení centristického tábora a v některých ohledech fakticky znehodnotil jeho strategické středové (a přinejmenším potenciálně pivotální) postavení. Rovněž z poměrně slabého volebního zisku kupříkladu PPCD vzhledem k CDM (a částečně i ve srovnání s PFD, zaznamenávající pozvolný úpadek prestiže a kredibility) nebylo možné vyvozovat žádné dalekosáhlé závěry. Politická krize eskalující v roce 2000, jejímž nejvíce viditelným, avšak zdaleka ne jediným výrazem se stala neschopnost zvolit – tentokrát již parlamentem, nikoli v přímých volbách – nového prezidenta, vedla k předčasným parlamentním volbám. Projevy krize, zahrnující momenty delegitimace politických stran reprezentujících vládnoucí elitu a v širším smyslu celý establishment, spolu s dalšími faktory, zejména neschopností významné části relevantních stran (zejména PRCM a PDM) využít alianční politiky a přizpůsobit svou volební strategii ustanovení zvyšujícímu “práh” pro parlamentní zastoupení politických stran či volebních bloků z dosažení 4% hlasů na zisk 6% hlasů, pak ovlivnily celkový výsledek únorových parlamentních voleb, znamenajících – a to nesporně – novou vlnu restrukturace moldovské stranicko-politické soustavy (viz Tabulku F). Nedostatek časového odstupu pochopitelně znemožňuje vyvozování jakýchkoli rádoby jednoznačných a dalekosáhlých závěrů o systémotvorném. a/nebo systémoborném dopadu těchto voleb. Rovněž lze jen stěží odhadovat, nakolik stabilní bude tripolární konfigurace PCRM--AB--PPCD. S velkou pravděpodobností vzroste role dualismu PCRM--PPCD.[8] Pokud jde o Braghişovu alianci, její příští roli nelze přesně předpovědět. Lze jen připomenout, že se jedná o specifický “středový” konglomerát, do jisté míry představující obdobu předcházejících centristických uskupení, jež však nedisponuje žádným identifikovatelným stranicko-politických jádrem a jehož potenciál spjatý se zdánlivě výhodným středovým postavením je nyní poněkud znehodnocen existencí absolutní parlamentní většiny PCRM.[9] V této souvislosti se navíc nelze zbavit podezření, že se jedná – mimo jiné – o další projev tendence k vytváření "personalizovaných" aliancí (popřípadě stran či jakýchsi náhražek politických stran), která v minulosti zvýrazňovala prvky chaotičnosti a neustálenosti v moldavské stranicko-politické soustavě, neustálenosti která se zdaleka netýkala jen převládajících vzorů interakcí politických stran, nýbrž také vlastností a umístění jednotlivých pólů, resp. operačních jednotek (stran či aliancí) a utváření celé sféry mechanických predispozic pro fungování a reprodukci stranicko-politické soustavy Moldovska.[10] Tuto otázku bude ovšem možné adekvátně posoudit samozřejmě teprve na základě reflexe dalšího vývoje moldovské stranické soustavy.
Tabulka B: Výsledky parlamentních voleb 27. 2. 1994
|
Politická strana (kandidátka) |
Počet hlasů (%) |
Počet mandátů |
|
PDAM |
43,18 |
56 |
|
PSMUE |
22,0 |
28 |
|
BŢI |
9,21 |
11 |
|
AFPCD |
7,53 |
9 |
|
Ostatní strany |
15,54 |
0 |
|
Nezávislí kandidáti |
2,54 |
0 |
Zdroj: Comisia Electorală Centrală - Alegeri parlamentare, 27 Februarie 1994 (http://www.alegeri.md/parlament94/).
|
Politické strany – kandidátky |
Volby do obvodních rad a obecního zastupitelstva Kišiněva (% hlasů /počet mandátů) |
Volby do místních zastupitelstev (% hlasů/ počet mandátů) |
Volby starostů (% hlasů/počet mandátů) |
|
PDAM |
46,97/643 |
53,70 /6504 |
53,03/520 |
|
AFD |
19,67/252 |
21,43 /2333 |
15,93/83 |
|
PC (PCRM) |
15,74 /206 |
10,73 /848 |
7,65/43 |
|
PSM/UE |
7,17/82 |
3,83/286 |
2.73/13 |
|
PSD |
3,56/39 |
2,82/2,73 |
3,09/23 |
|
AF |
0,67/9 |
0,56/45 |
0,36/4 |
|
PRE |
0,17/2 |
0/0 |
0/0 |
|
LNT |
0,09/1 |
0,06/8 |
0,04/0 |
|
Nezávislí kandidáti |
5,97/28 |
6,87/300 |
17,18/117 |
Zdroj: Comisia Electorală Centrală - Alegeri locale generale, 16 Aprilie 1995 (http://www.alegeri.md/locale95/).
Tabulka D: Výsledky parlamentních voleb ze 22. 3. 1998
|
Politická strana (kandidátka) |
Počet hlasů (%) |
Počet mandátů |
|
PCRM |
30,01 |
40 |
|
BECDM (CDM) |
19,42 |
26 |
|
BEPMDP (PMDP) |
18,16 |
24 |
|
PFD |
8,84 |
11 |
|
Ostatní strany |
18,05 |
|
|
Nezávislí kandidáti |
5,52 |
|
Zdroj: Comisia Electorală Centrală - Alegeri parlamentare, 22 Martie 1998, (http://www.alegeri.md/parlament98/).
Tabulka E: Výsledky všeobecných lokálních voleb 23. 5. 2000
|
Politické strany – kandidátky |
Volby do okresních rad a obecního zastupitelstva Kišiněva (% hlasů) |
Volby do místních zastupitelstev (% hlasů/ počet mandátů) |
Volby starostů (% hlasů/počet mandátů) |
|
BCAS |
33,26/118 |
32,17/2235 |
22,78/124 |
|
ACM |
18,36/64 |
18,53/1214 |
15,29/93 |
|
CDM |
12,24/42 |
12,78/859 |
11,89/87 |
|
FPCD (PPCD) |
7,72/24 |
6,21/341 |
4.81/24 |
|
PFD |
7,05/24 |
8,19/505 |
7,73/51 |
|
USDFS |
5,68/16 |
4,93/249 |
3,84/18 |
|
PNL |
3,76/11 |
4,00/227 |
3,46/21 |
|
PNŢM |
1,58/4 |
1,73/102 |
1,55/13 |
|
PSM |
1,51/2 |
1,59/40 |
1,98/5 |
|
MSPRR |
0,75/1 |
0,17/4 |
0.09/0 |
|
PDPM |
0,76/0 |
0,49/25 |
0,48/0 |
|
PDSEM |
0,13/0 |
0,10/8 |
0,06/1 |
|
NPNM |
0,15/0 |
0,07/4 |
0,03/0 |
|
Nezávislí kandidáti |
6,83/6 |
9,01/292 |
28,5/191 |
Zdroj: Comisia Electorală Centrală - Alegeri locale generale, 23 Mai 1999, (http://www.alegeri.md/locale99/); IFES Moldova: Rezultatele alegerilor - Alegeri locale 1999 (http://www.ifes.md/ro/elections/electionresults/1999/).
Tabulka F: Výsledky parlamentních voleb ze 25. 2. 2001
|
Politická strana (kandidátka) |
Počet hlasů (v %) |
Počet mandátů |
|
PCRM |
49,93 (50,07) |
71 |
|
BEAB |
13,40 (13,36) |
19 |
|
PPCD |
8,31 (8,24) |
11 |
|
PRCM |
5,72 (5,79) |
0 |
|
PDM |
5,05 (5,02) |
0 |
|
Ostatní strany |
15,28 (15,23) |
0 |
|
Nezávislí kandidáti |
2,31 (2,29) |
0 |
Poznámka: údaje uvedené v závorkách se vztahují ke závěrečné bilanci po dodatečné revizi tzv. neplatných hlasů, jež si vynutila úpravu původně vyhlášených výsledků voleb. Tato úprava nicméně nepřinesla změnu v rozdělení mandátů. Pro zajímavost zde uvádím rovněž volební zisky (procenta hlasů) dosažené dalšími stranicko-politickými kandidátkami, jež zůstaly pod hranicí 6% hlasů: BECD 0,67%; PNL 2,81%; MSPOD 1,46%; PŢCDM 0,27%; BE “AJE” 0,93%; BEE 0,46%; MSPRR 0,44%; PNTCDM 1,74%; PFD 1,22%; PDAM 1,16%; BEPN 1;58%; PSDM 2.47%; pokud jde o nezávislé kandidáty, nikdo z nich nepřekonal stanovenou bariéru 3% hlasů, přičemž pozoruhodná byla v této souvislosti pouze voličská podpora V. Ghiletchiho (1,73%), ostatní nezávislí kandidáti dosáhli pouze zanedbatelných volebních zisků.
Zdroj: Comisia Electorală Centrală - Alegeri parlamentare, 25 Februarie 2001, (http://www.alegeri.md/parlament2001/). Electorala 2001 - Rezultatele finale (http://elections.parlament.md/).
Seznam literatury a pramenů
Ágh, A. (1998): The End of the Beginning: the Partial Consolidation of East Central European Parties and Party Systems, in: Pennings, P., Lane J.-E. (red.): Comparing Party System Change, Routledge, London, s. 202-216.
Alegerea Moldovei – Vybor Moldovy (http://www.alegeri-moldova.com/).
Alegeri Parlamentare (http://elections.parlament.md/).
Comisia Electorală Centrală - Alegeri în Republica Moldova (http://www.alegeri.md/).
Cotta, M. (1996): Structuring the New Party Systems after the Dictatorship. Coalitions, Alliances, Fusions and Splits during the Transition and Post-Transition Stages, in: Pridham, G., Lewis, P. G. (red.): Stabilising Fragile Democracies. Comparing New Party Systems in Southern and Eastern Europe, Routledge, London, New York, s. 69-99.
Crowther, W. (1997): The Politics of Democratization in Postcommunist Moldova, in: Dawisha, K., Parrot, B. (red.): Democratic Changes and Authoritarian Reactions in Russia, Ukraine, Belarus, and Moldova, Cambridge University Press, Cambridge, s. 282-329.
Fiala, P., Strmiska, M. (1998): Teorie politických stran, Barrister & Principal, Brno.
Flux, (http://flux.press.md/).
International Foundation for Election Systems – Moldova, (http://www.ifes.md/).
Luceafărul, (http://home.moldpac.md/~luceafar/lhome.htm).
Martínez, R. (1998): El semipresidencialismo: estudio comparado, Working Paper 154/98, Institut de Ciències Polítiques i Socials, Universitat Autònoma de Barcelona
(http://diba.es/icps/working_papers/docs/WP_I_154.html)
Munteanu, I. (nedat.): Republica semiprezidentialã. Itinerarii pentru o intelegere a sistemului politic din Republica Moldova, Arena Politicii, nedat. (http://www.ecst.csuchico.edu/~dinup/Political_Arena/republica.html).
Parlamentul Republicii Moldova (http://www.parlament.md/).
Partidul Democrat din Moldova (http://www.pdm.moldova.md/main/).
Partidul Popular Crestin Democrat (http://ppcd.dnt.md/romana/titlu.htm).
Shafir, M. (1998): Moldova’s Upcoming Parliamentary Elections (Part One; Part Two), RFE/RL Newsline, 19-20 March 1998.
Shafir, M. (1999): Lucinschi Baba and the Moldovan Parliamentary Deputies, RFE/RL Newsline, 13 July 1999.
Shafir, M. (2001): Moldova’s Elections Redrawing Regional Map?, RFE/RL Newsline, 6 March 2001.
Strmiska, M. (1998): Póly, polarita a utváření středo- a východoevropských multipartismů, Politologický časopis, V, č, 4, 1998, s. 347-365.
Strmiska, M. (1999a): Pluralita, polarita a geneze nových středo- a východoevropských systémů politických stran, in: Strmiska, M. (red.): Postkomunistické stranické soustavy a politická pluralita, Masarykova univerzita, Brno, s. 11-36.
Strmiska, M. (1999b): Fragmentace a polarita v latinskoamerických systémech politických stran, Politologický časopis, VI, č. 1, s. 4-30.
Strmiska, M. (2000): Moldavský multipartismus. Poznámka k interpretaci utváření moldavského systému politických stran (1990-1999), Středoevropské politické studie, II, č. 1, zima 2000 (http://www.iips.cz/cisla/texty/komentare/moldova100.html).
Strmiska, M. (2001): Póly a polarita v postautoritářských multipartismech.. Polarita, centrismus a transformace “středu” ve stranicko-politických soustavách Řecka, Španělska a Portugalska, Politologický časopis, VIII, č. 1, v tisku.
Uniunea Social-Democrata Furnica-Speranta, (http//www.furnica.md/usdfs/usdfsmain.htm).
Vybory – Reporter, (http://www.reporter.md/g_elect.html).
Waller, M. (1994): Groups Parties and Political Change in Eastern Europe from 1977, in: Pridham, G., Vanhanen, T. (red.): Democratization in Eastern Europe. Domestic and International Perspectives, Routledge, London, New York, s. 38-62.
Waller, M. (1996): Party Inheritances and Party Identities, in: Pridham, G., Lewis, P. G. (red.): Stabilising Fragile Democracies. Comparing New Party Systems in Southern and Eastern Europe, Routledge, London, New York, s. 23-43.
Seznam zkratek názvů vybraných politických stran, hnutí, bloků, aliancí
Alianţa Centristă din Moldova (ACM); Asociaţia Femeilor (AF); Alianţa Forţelor Democratice (AFD); Alianţa Frontului Popular Creştin Democrat (AFPCD); Blocul Comuniştilor, Agrarienilor şi Socialiştilor (BCAS); Blocul Electoral "Alianţa Braghiş" (BEAB); Blocul Electoral "Alianţa Juriştilor şi Economiştilor" (AJE); Blocul Electoral "Blocul Social-Democrat" (BSD); Blocul Electoral "Blocul Ţăranilor şi Intelectualilor" (BTI); Blocul Electoral "Credinţă şi Dreptate" (BECD); Blocul Electoral "Edinstvo" (BEE); Blocul Electoral Partidul Socialist şi Mişcarea "Unitate-Edinstvo" (PSMUE); Blocul Electoral "Pentru o Moldova Democratica si Prospera" (BEPMDP); Blocul Electoral "Plai Natal" (BEPN); Congresul Democrat Unit (CDU); Congresul Intelectualitătii din Moldova (CI); Frontul Popular Crestin-Democrat (FPCD); Frontul Popular din Moldova (FPM); Liga Democrat-Crestina a Femeilor din Moldova (LDCFM); Liga Naţională a Tineretului (LNT); Mişcarea Social-Politică "Pentru Ordine şi Dreptate" (MSPOD); Miscarea "Pentru o Moldova Democratica si Prospera" (MPMDP; PMDP); Mişcarea Social-Politică "Forţa Nouă" (FN); Mişcarea Social-Politică Republicană "Ravnopravie" (MSPRR); Partidul Civic din Moldova (PCM); Noul Partid Naţional Moldovenesc (NPNM); Partidul Comuniştilor (PC; PCRM); Partidul Democrat Agrar din Moldova (PDAM); Partidul Democrat din Moldova (PDM); Partidul Democraţiei Sociale "Furnica" (PDS); Partidul Dreptăţii Social-Economice din Moldova (PDSEM); Partidul Ecologist "Alianta Verde" (AVE) din Moldova (PEM); Partidul Forţelor Democratice (PFD); Partidul Naţional Liberal (PNL); Partidul Naţional Ţărănesc Creştin Democrat (PNŢCD); Partidul Renaşterii Economice (PRE); Partidul Popular Creştin Democrat (PPCD); Partidul Renaşterii şi Concilierii (PRC); Partidul Socialist din Moldova (PSM); Partidul Ţărănesc Creştin Democrat (PŢCD); Uniunea Centristă din Moldova (UCM); Uniunea Muncii (UM); Uniunea Social-Democrată "Furnica-Speranţa" (USDFS).
[1] Póly mohou ztělesňovat relevantní politické strany či jejich seskupení, jež se vyznačují dostatečnou koncentrací či akumulací voličské podpory a/nebo reprezentují jasně rozlišitelnou ideově-politickou opci. Plnohodnotné politické strany-póly či aliance-póly musí vyhovovat oběma kritériím: musí se jednat o “viditelné” odlišné a oddělené - tzn. v daném kontinuu dostatečně od sebe vzdálené - útvary s dostatečně velkou a rovněž přiměřeně konsolidovanou a ohraničenou - voličskou základnou (cf. Strmiska, 1998; Strmiska 1999a; Strmiska 1999b).
[2] Studium formování hlavních stranicko-politických pólů a uspořádání v raných stádiích přechodu k demokracii často představuje z hlediska teorie systémů politických stran spíše vedlejší záležitost. To je způsobeno především tím, že se jedná o situace, kdy stranicko-politické formace obvykle nejsou ještě jednoznačně privilegovanými politickými aktéry, teprve se takovými stávají, přičemž obvykle nemají ustálené vztahy k voličům a lze tedy jen stěží v žádoucí míře postihnout, nakolik vyhraněné, stabilní a efektivní jsou - v daném prostředí, podléhajícím pochopitelně také proměnám - jimi používané zdroje politické legitimace a volební mobilizace. Je ovšem zároveň jasné, že tato raná vývojová stadia není možné - byť je brán plný ohled na výše zmíněné momenty charakterizující prozatímní, “nezralé” stranicko-politické útvary - vyloučit z výzkumného pole, prostě z toho důvodu, že jde o formativní fáze, které jsou nedílnou součástí evoluce stranicko-politických soustav (žádný “zralý” systém politických stran se ostatně neobjevil zčista jasna) a které nezřídka významnou měrou předurčují další vývoj těchto útvarů, zejména pokud jde o jejich “historické zvláštnosti”, z funkcionalistického-ahistorického hlediska obtížně vysvětlitelné či vůbec nevysvětlitelné (cf. Strmiska 2001).
[3] V rámci jednotlivých povolebních období je brána v úvahu vždy bezprostředně povolební situace a poměr sil; nejsou zde reflektovány následující změny totožnosti stran-pólů a aliancí-pólů a “mimovolební” posuny poměru sil (způsobené “migrací” poslanců, frakčním štěpením atp.). Z důvodů větší přehlednosti nejsou také v Tabulce A reflektovány změny vyplývající z přeskupování politických stran a aliancí při příležitosti prezidentských voleb (zejména v r. 1996).
[4] V této souvislosti ponechávám stranou otázku, zda by bylo možné pro období počátku devadesátých let XX. století přisoudit roli a postavení hlavního stranicko-politického pólu Lidové frontě Moldovska (FPM). Rozlišení stranických pólů a polarity v moldovském kontextu počátku devadesátých let by však tak jako tak mělo omezený význam, vzhledem k fluidní a “chaotické” povaze tehdejší moldovské stranicko-politické scény.
[5] V tomto smyslu bylo moldavskými publicisty nikoli neoprávněně poukazováno na skutečnost, že Lucinschiho centrismus (zejména z let 1997-1998) nebyl organickým centrismem, nakolik přinejmenším zčásti čerpal z legitimačních a mobilizačních zdrojů levice a do jisté míry také z nostalgie části voličů po starém sovětském systému; což nebyly zdroje vhodné pro dlouhodobou, volebně a politicky úspěšnou kultivaci centrismu a středového pólu. Cf. Tanase, C.: Manevrele de centru sunt dirijate din flancul stang, Flux, 18-2-1998.
[6] Těmito satelitními formacemi byly: Křesťansko-demokratická liga žen Moldovska (LDCFM), Ekologistická strana Moldovska-Zelená aliance (PEM-AVE), Křesťansko-demokratická rolnická strana (PŢCD), Hnutí “Nová síla” (MFN) a Občanská strana Moldovska (PCM). LDCFM, PEM-AVE a PŢCD byly součástí CDM, zatímco MFN a PCM náležely do sestavy BEPMDP. Pomíjím vědomě v této souvislosti otázku parlamentní reprezentace nových formací (včetně uskupení “nezávislých”), dosaženou mimovolební cestou, tedy měněním stranické příslušnosti poslanců.
[7] Formálně nestranický kabinet D. Braghişe získal podporu PPCD (FPCD), PCRM a skupiny nezávislých poslanců (zformované z větší části na úkor poslanecké frakce PMDP).
[8] S jistou nadsázkou lze tvrdit, že PPCD, hledající vždy příležitost k agresivnímu uplatnění svého "profilujícího" působení v celé sféře moldavské pravice a pravého středu, se “konečně dočkala své velké chvíle”.
[9] Volební blok Braghişova aliance utvořilo kromě “nezávislých” šest menších politických stran a hnutí: Hnutí “Nová síla” (MFN), Hnutí “Naděje” (“Speranţa-Naděžda”), Socialistická strana Moldovska (PSM), Svaz dělnictva (UM), Centristický svaz Moldovska (UCM) a Strana sociální demokracie “Mravenec” (PDS "Furnica"). Všechny tyto formace získaly parlamentní zastoupení: PDS tři mandáty, PSM dva a ostatní po jednom mandátu; po kvantitativní stránce ovšem v rámci Braghişovy aliance převažují “nezávislí” (s 10 parlamentními křesly). Srv. Portret sociologic al deputaţilor în Parlamentul de legislatura a XV, IFES Moldova (http://www.ifes.md/ro/elections/2001parliamentaryelections/preliminaryresults/listofdeputies/sociologicalportrait/).
[10] V této souvislosti působí paradoxně skutečnost, že právě díky Braghişově alianci získal – po předcházejících marných pokusech o prosazení se samostatných sociálně-demokratických stran či aliancí – parlamentní zastoupení sektor nekomunistických (či ne-postkomunistických) sociálních demokratů, ztělesňovaný Stranou sociální demokracie “Mravenec”. Posouzení reprezentace a role proevropského nekomunistického sociálně-demokratického sektoru na moldovské politické scéně je ovšem komplikováno rozdělením sociálně-demokratického proudu (například konkurenční PSD, kandidující samostatně, parlamentní zastoupení nezískala) a snahou dalších formací (zejména PDM) nárokovat si sociálně-demokratickou identitu.