Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review
ČÍSLO 2, ROČNÍK III., JARO 2001, ISSN 1212-7817 - PART 2, VOLUME III., SPRING 2001, ISSN 1212-7817
Utváření stranicko-politického systému v Estonsku
příklad napětí mezi institucionálním a dynamickým rámcem tranzice
1. Vztah mezi institucionální a dynamickou složkou transformačních procesů - vymezení problému
Podoba a “výsledky” tranzice a konsolidace politických systémů zemí střední a východní Evropy jsou do značné míry závislé na institucionálním pozadí (institutional background), v jehož rámci k těmto procesům dochází, nicméně samotné pozadí je na druhou stranu produktem takových procesů. Výzkum transformace těchto zemí tak musí respektovat vzájemnou “koincidenční dynamiku” obou těchto faktorů: institucionální rámec do značné míry předurčuje “prostor” pro transformační procesy, tyto procesy však současně směřují k utváření či změnám tohoto institucionálního rámce (Parrot 1997: 15 a násl., Dawisha 1997: 54 an.). A priori “nastavené” instituce vznikající na počátku tranzice tak často předurčovaly podobu a směr transformačních procesů, což zvláště za situace, kdy institucionální podoba transformace vznikala spíše “shora dolů”, než “zdola nahoru”, vyvolávalo a vyvolává jisté napětí mezi dynamikou procesů a jejich institucionálním pozadím. Systém institucí formovaný shora teprve posléze nacházel nebo často přímo formoval možné vazby na socioekonomické prostředí, v němž fungoval. V určité fázi tranzice tak dochází ke střetu mezi tímto systémem konstituovaným shora a procesy, které institucionální prostředí vyvolalo, ale které již nemusí být s institucionálním rámcem zcela kompatibilní.
Z toho důvodu může být značně problematické analyzovat ustavování stranicko-politických systémů zemí střední a východní Evropy Lipsetovou a Rokkanovou koncepcí cleavages, neboť počáteční logika transformace byla spíše opačná: institucionální rovina teprve vyvolávala či “vyhledávala” rodící se konfliktní linie. Klaus von Beyme např. v této souvislosti hovoří o tzv. “Taxi-Parteien”, které ex post nacházejí vazbu na socioekonomické a další struktury (Beyme 1997: 37; Lawson 1999: 19 an.; Strmiska 2000).
Zvláště zřetelně je možné toto napětí identifikovat v případech, kdy již nevyhovující systém institucí je nahrazován systémem novým, nikoliv však spontánně v reakci na podobu a dílčí výsledky transformace (tj. ve smyslu ustavení systému - system evolving), ale opět necitlivými zásahy shora (tj. ve smyslu nového “zavedení” systému - system designing). Namísto původního napětí se objevuje napětí nové, nicméně jiného charakteru. Tyto tendence tak vytvářejí jeden z předpokladů pro “transformační bludný kruh” či lépe řečeno permanentní transformaci: postupně vznikající vazby mezi institucionálním systémem a transformačními procesy jsou přerušeny, resp. modifikovány a ustavují se vazby v nové podobě.
Tento fenomén je markantní zejména při analýze vlivu volebních systémů na utvářející se stranicko-politické soustavy v zemích střední a východní Evropy: institucionální základ těchto soustav zaváděný v prvních fázích tranzice spíše shora teprve ex post vytvářel vazby na “přirozené” socioekonomické struktury; jakýkoliv zásah do uspořádání institucionálního sytému komplikoval ustavování těchto vazeb. Několikeré změny volební aritmetiky tak v některých zemích způsobovaly problematické utváření stranicko-politických soustav. Navíc, jak již bylo uvedeno, vytváření podoby stranicko-politického systému se v těchto zemích komplikuje také dynamikou celého transformačního procesu: na konstituování stranicko-politické konstelace tak mají vliv nejen změny v rámci institucionálního subsystému (vliv změn volebního systému na stranicko-politickou soustavu), ale také pokračující fáze socioekonomické transformace, tj. ona procesní dynamika transformace. Jakékoliv zásahy do vzájemných relací jednotlivých složek institucionálního subsystému tak v kombinaci s transformační dynamikou vytváří určitý “hyperbolizační efekt”, který se ve finále projevuje sníženou stabilitou celého systému a může vést k oné transformační pasti naznačené výše.
Z uváděných perspektiv může sloužit jako zajímavý příklad tohoto fenoménu utváření stranicko-politického systému v Estonsku, ačkoliv tato země nebývá častým předmětem zájmu tranzitologických či konsolidologických analýz a zůstává, podobně jako dvě zbývající pobaltské země, spíše na okraji pozornosti. Z tohoto hlediska však Estonsko představuje pozoruhodný fenomén, neboť v jeho případě lze sledovat nebývalou koncentraci všech faktorů, které jsme shora naznačili:
1) původní podoba institucionálního rámce stranicko-politického systému vznikala spíše shora než zespodu (ačkoliv v tomto bodě se některé analýzy rozcházejí, což je dáno odlišným posuzováním kontinuity “občanských hnutí” a politických stran)([1]),
2) snaha různých stranicko-politických subjektů vytěžit v rámci transformace z volební aritmetiky maximum vedla k četným změnám volebních systémů (navíc často diametrálně odlišným), a
3) dynamika socioekonomické transformace je relativně značná vzhledem k předchozímu vývoji v rámci SSSR (Estonsko neprochází pouze procesem vytváření nezávislého státu - state-building - a procesem ekonomické transformace, ale de facto budováním nové národní identity - nation-building).
Všechny tyto faktory lze v průběhu utváření estonské stranicko-politické soustavy identifikovat a analyzovat jejich dopad na profilování, popř. konsolidaci tohoto systému. Vzhledem k tomu se v této studii pokusíme analyzovat alespoň některé nejvýraznější rysy výše uvedených dimenzí a jejich důsledky na podobu stranicko-politického uspořádání v Estonsku.
2. Konstituování institucionálního rámce transformace a jeho vliv na podobu stranicko-politického systému
Počátky hnutí směřujícího k obnovení nezávislosti estonského státu lze spatřovat již v aktivitách občanských iniciativ z druhé poloviny 80. let, ačkoliv tento požadavek byl alespoň z počátku přítomen spíše latentně: tato otázka byla součástí ideové báze několika odlišných hnutí. V průběhu jara 1987 se aktivizovalo ekologické hnutí vyvolané odporem proti sovětské exploataci země, které směřovalo v květnu 1988 k ustavení Estonského hnutí zelených (Eesti Roheline Liikumine).([2]) V létě 1988 dochází k institucionálním změnám v rámci Estonské komunistické strany (EKP), neboť její reformistické křídlo zakládá pod vedením Edgara Saavisaara Lidovou frontu (Rahvarinne), jejímž cílem bylo v rámci glasnosti a perestrojky vytvořit proud mezi extrémním stalinismem a “nereálnými restauračními snahami občanských aktivistů” (původní název Lidové fronty zněl Lidová fronta na podporu perestrojky). To znamená, že jednotlivé aspekty celkové liberační otázky se odkrývají převážně za asistence proreformních členů EKP – již v srpnu 1987 vzniká návrh ekonomické autonomie Estonska vypracovaný právě Edgarem Savisaarem, tehdejším předsedou plánovací komise. Nicméně samotná EKP měla v této otázce zásadní roli a z tohoto hlediska bývá uváděno, že liberační otázku značně podpořilo zejména plenární zasedání ústředního výboru EKP 9. 9. 1987, neboť to naznačilo perspektivu formování tzv. národní tváře estonského komunismu (tehdejší gen. tajemník Väljas vyjádřil ve svém projevu nový akcent komunistické politiky spočívající ve vytvoření národního státu a dokonce použil pro “nezávislost” estonský termín “iseseisvus”, čímž dal zároveň najevo nový status estonštiny). Komunistická strana v inkriminovaném období 1988 - 1992 tak de facto obětovala svou vlastní existenci a svůj program národním zájmům: komunisté v Estonsku se svým manévrováním mezi národními zájmy a moskevským centrem vyhnuli kolizím - často tragickým - k nimž došlo v Lotyšsku a na Litvě (Arter 1996: 100).([3])
Další významný proud v rámci této fáze představovalo nacionalisticky laděné hnutí vedené historikem Martem Laarem, který již v roce 1986 založil Společnost pro ochranu estonského národního dědictví, iniciativu směřující k obnově svébytné estonské kultury.
Tento liberační proces samozřejmě vedl k vytváření protireakcí zejména v podobě politické mobilizace nacionalisticky orientované rusofonní populace, která současně zastávala významné pozice v rámci stranické nomenklatury. Tyto skupiny se posléze koncentrovaly v rámci Mezinárodního hnutí pracujících (Interfrontu), který otevřeně požadoval přičlenění severovýchodních částí Estonska a Tallinu k leningradské oblasti.
Ze všech těchto proudů se v průběhu roku 1989 konstituovaly jednotlivé podoby protostran, které již současně vytvářely jakousi základní podobu stranicko-politického uspořádání. Nejsilnější pozici získávala Lidová fronta Estonska (Eestimaa Rahvarinne), která zaujala v rámci vznikajícího politického spektra centristickou pozici. Na obou koncích tohoto spektra pak působily dva velké bloky: Strana estonské národní nezávislosti (Eesti Rahvusliku Sõltumatuse Partei), jejímž základem byla Společnost pro ochranu estonského národního dědictví, která požadovala plnou restauraci estonské nezávislosti a zdůrazňovala mezinárodněprávní neplatnost začlenění Estonska do SSSR, a Mezinárodní hnutí pracujících ESSR (Interfront, Interdviženie), které se prezentovalo jako reprezentant zájmů rusofonní populace.
Jak však vyplývá z analýzy jednotlivých kořenů protostran, kterou velmi detailně provedl ve své monografii D. Arter (Arter 1996: 155 - 189)([4]), tato uskupení vznikala shora sdružováním stávajících či nových politických elit.
Estonská strana národní nezávislosti byla zformována z Estonského národního hnutí, Estonského demokratického hnutí a Společnosti pro ochranu estonského národního dědictví, tj. disidentských skupin s nepočetnou “členskou základnou”. Podobně Lidová fronta byla představována převážně reformními komunisty, z nichž řada v počátečních fázích vývoje Lidové fronty setrvávala v EKP. Volební aliance Vlast (Isamaa) vzniklá až v roce 1992 v souvislosti s prvními volbami do estonského parlamentu (Riigikogu) byla tvořena 5 protostranami (Křesťansko-demokratickou stranou, Křesťansko-demokratickou unií, Konzervativní lidovou stranou, Estonskou liberálně demokratickou stranou a Republikánskou koaliční stranou), které byly založeny po vzoru křesťansko-demokratických, konzervativních, popř. agrárních stran první estonské republiky. Podobně volební koalice Umírnění (Mõõdukad) byla tvořena Estonskou sociálnědemokratickou stranou (Eesti Sotsiaaldemokraatlik Partei - ESDP) - původně zahrnovala Estonskou demokratickou stranu práce (založena převážně reformními komunisty sdruženými kolem Andrese Mandre) a Estonskou sociálnědemokratickou stranu nezávislosti (založena pod vedením Marju Lauristinové, dcery vedoucího představitele EKP na konci 40. let) - a Agrární stranou středu založenou skupinou zemědělských inženýrů.
Podle Artera tak lze identifikovat v podstatě dvě, resp. tři skupiny elit, které participovaly na utváření institucionálního rámce estonské transformace: jedna skupina byla tvořena disidenty a emigranty, druhá bývalými vrcholnými představiteli EKP, kteří postupně infiltrovali do nově vznikajících stran, často v celých skupinách, přičemž ideologické zázemí hrálo mnohdy podružnou roli (Arter 1996: 185). Zvláště bizarní je to například v případě seskupení Svobodné Estonsko, které vzniklo v lednu 1990 (zakládajícími členy byli bývalí komunisté Indrek Toome, Siim Kallas, Mikk Titma, mezi nimi také Jaak Allik, prominentní člen Ústředního výboru EKP). Právě toto seskupení vytvářelo předpoklady pro vznik sociálnědemokratického hnutí skandinávského typu (pokoušelo se včlenit do sociálních demokratů M. Lauristinové), nicméně nakonec se paradoxně integrovalo do centristické Estonské koaliční strany (Eesti Koonderakond - EKE), která vznikla po vzoru finské konzervativní strany Kokoomus. Estonská koaliční strana tak posléze mobilizovala celou nomenklaturu sestávající povětšinou z bývalých stranických elit, předsedů sovchozů a kolchozů, plánovačů apod. (Arter 1996: 187).
V souvislosti s tím nevznikaly dostatečné vazby mezi politickými stranami a estonskou populací: podle průzkumů veřejného mínění prováděných v letech 1992 - 1993 se se stranou a stranickou politikou identifikovalo v průměru pouze 13% populace, což je v kontextu ostatních zemí střední a východní Evropy nejméně (např. v ČR to bylo v tomto období 36%, na Slovensku 31%, v Maďarsku 23%) (Rosimannus 1995: 31 an.). V průběhu parlamentních voleb se tak ukazovalo, že převládala spíše negativní identifikace s politickou stranou, což však podporovala také zvolená varianta volebního systému - viz dále (Rose - Mishler 1998: 230 - 231).
V návaznosti na absenci pevných vazeb mezi socioekonomickým prostředím a politickými stranami v Estonsku razí David Arter koncepci tzv. antistranického systému (anti-party system). Mezi základní znaky takového systému podle Artera patří:
Tyto charakteristiky vyplývají jednak z faktorů utváření estonské stranicko-politické soustavy v její protofázi v podobě, která byla naznačena výše (nedostatečná ukotvenost stran v sociálním prostředí, velká role elit včetně někdejších elit komunistických, “ideologická propletenost” či ideologický zmatek), jednak jsou výsledkem jistých specifik ve dvou dalších dimenzích systému (zavádění volebních systémů oslabujících pozitivní identifikaci s politickými stranami a neukončený proces dotváření estonské společnosti ve smyslu permanentního “vtahování”, naturalizace určitých kategorií obyvatelstva do politických procesů).
3. Změny volebního systému a jejich vliv na formování stranicko-politické soustavy
Jak již bylo konstatováno, “nastavení” a případné změny volebních systémů v průběhu transformačních procesů představují jeden z podstatných faktorů formování podoby stranicko-politické soustavy. Změny v institucionálním rámci politických procesů mohou mít totiž v případě transformujících se zemí střední a východní Evropy hyperbolizované důsledky pro fungování stranicko-politického systému, neboť nedostatečná institucionalizace, resp. institucionalizace, která v počáteční fázi transformace nekoresponduje s charakterem změn v sociální sféře, nenaráží pouze na možnou inkompatibilitu jednotlivých institucí (stranicko-politický systém versus volební systém), ale je simultánně konfrontována s dynamikou transformačního procesu. Výsledkem je nedostatečná stabilita stranicko-politického systému, který reaguje nejen na změny ve volební aritmetice, ale na souběžně probíhající změny v sociální oblasti.
Hlubší analýzou vlivu volebních systémů na stranicko-politickou soustavu v Estonsku se zabývali např. J. Ishiyama (Ishiyama 1996) nebo přímo jeden z tvůrců volebního systému v Estonsku R. Taagepera (Taagepera, Grofman, Mikkel 1999; Taagepera 1996; Taagepera 1999). Taagepera ve svých analýzách především vychází z toho, že vzhledem k specifickým podmínkám transformace by měla být volební pravidla v ideální podobě vybírána na základě srovnávání dat získaných aplikací kvantitativních teorií, která by pak byla verifikována v různých podmínkách a po té přizpůsobována místním podmínkám daného politického systému. S ohledem na to rozlišuje tzv. volební pravidla (electoral rules) a volební systémy (electoral systems): zatímco volební pravidla mohou být vybírána a recipována jakkoliv a odkudkoliv, volební systém se teprve ustavuje v rámci aplikace volebních pravidel v závislosti na dalších specifických (sociálních, ekonomických, kulturních atd.) podmínkách daného systému. Volební systém tak podle Taagepery nelze vytvářet, neboť ten se ustavuje spontánně po té, co se volební pravidla "zaběhnou" a stanou součástí politické kultury (tzn. když všichni ti, kdo na volbách participují - strany, kandidáti, elektorát - budou schopni využívat pravidel pro svůj tzv. "osvícený sebezájem"). Samotné zavedení a aplikace volebních pravidel ještě neznamená, že se jedná o volební systém; k jeho vytvoření, resp. ustavení dochází podle Taagepery pouze tehdy, pokud byla daná volební pravidla aplikována v nezměněné podobě alespoň ve třech po sobě následujících volbách. Jestliže jsou pravidla mezitím změněna, vývoj volebního systému je přerušen. Z toho vyplývá, že celkovou podobu systému nelze dopředu předpovídat, je možné pouze v omezené míře navrhnout jakési "počáteční, startovní body" v podobě oněch volebních pravidel, která by za dané konstelace mohla vést k ustavení stabilního volebního systému.
V nově vznikajících systémech zemí střední a východní Evropy však hrají velkou roli také tzv. predominantní faktory, tj. ty, které představují určitá zažitá rezidua předchozího politického systému. Mezi ně patří např. neschopnost rozlišovat možné nové alternativy či snahy udržet výhody existujících volebních pravidel ve vztahu k nákladům a možným rizikům při zavádění nových pravidel. Aktéři si však neuvědomují, že i bez těchto změn se za nových podmínek ustavuje zcela nový systém, který však nemusí těmto podmínkám vyhovovat.
Taagepera tak dospívá k vymezení určitých etap v přístupu jednotlivých zemí střední a východní Evropy k aplikaci volebních pravidel:
Estonský volební systém prošel v tomto ohledu ještě mnohem radikálnějšími změnami, než jak naznačuje Taageperovo schéma. Každé parlamentní volby v období od roku 1989 do roku 1999 provázela změna volebních pravidel, často velmi drastická, pokud jde o mechanismus systému. V tomto období se v Estonsku konalo 6 parlamentních nebo kvaziparlamentních voleb, přičemž každé probíhaly podle nových volebních pravidel. Výsledkem byla nemožnost ustavení jednoznačného volebního systému (v Taageperově smyslu), což samozřejmě mělo dopad na fungování stranicko-politického systému, tj. zejména ve směru jeho nedostatečné profilace.
Volby do estonského Nejvyššího sovětu 18. 3. 1990 probíhaly na základě dohodnutého kompromisu mezi EKP a Lidovou frontou: ve 42 pětimandátových obvodech se uskutečňovala volba podle systému “převoditelných hlasů” (single transferable vote). Neprobíhala tak volba kandidátů na stranických kandidátkách, ale volič přiděloval preferenční hlasy jednotlivým kandidátům bez ohledu na stranickou příslušnost. Tím do jisté míry tyto volby vytvořily precedens identifikace voličů s osobnostmi a nikoliv se stranou.
Ve stejném období (24. 2. - 1. 3. 1990) se také konaly volby do Estonského kongresu([5]), v jejichž případě byla zvolena varianta “omezeného hlasování” (limited vote): volič mohl v devítimandátových obvodech volit 3 kandidáty, ve čtyřmandátových pouze dva.
V rámci změněného volebního systému se uskutečnily další parlamentní volby (nyní již do estonského parlamentu - Riigikogu) v září 1992. Zkušenost z voleb do Nejvyššího sovětu, která odkryla potencialitu oslabování stranických struktur, vedla ke snahám vyvážit principy volby osobností a stranické opce. Vznikl tak systém, který předznamenal podobu stranicko-politického systému. Volební systém totiž kombinoval princip vázaných a volných (otevřených) kandidátek: vycházel z finského modelu “personalizovaných” stranických kandidátek ve 12 volebních obvodech, které zahrnovaly od 5 do 13 mandátů. V obvodech voliči hlasovali pro jednotlivé individuální kandidáty vedené na stranické kandidátce či kandidátce nezávislých kandidátů. Kandidát, který dosáhl tzv. jednoduchého kvocientu, byl přímo zvolen. Zbytkové (kompenzační) mandáty pak byly přiřazovány v druhém skrutiniu na celostátní úrovni (stranám, které překročily 5% uzavírací klauzuli) podle stranického klíče modifikovanou d’Hondtovou metodou (dělitel 0,9), což posilovalo větší uskupení. Tvůrci systému totiž předpokládali, že většina mandátů bude přidělena již na úrovni obvodů. Nicméně vlivem vysokého počtu kandidujících stran (17) bylo na úrovni volebních obvodů přiděleno pouze 41 mandátů, zatímco zbývajících 60 (Riigikogu má celkem 101 členů) bylo přiděleno až na celostátní úrovni prostřednictvím vázaných stranických kandidátek.
Tyto faktory vedly k několikeré disproporci: kombinace volných (na úrovni volebního obvodu) a vázaných (na celostátní úrovni) kandidátek ve spojení s modifikovanou d’Hondtovou metodou přepočtu hlasů přispěla k trendu uzavírání rozsáhlých předvolebních koalic, které se však v povolební situaci ukázaly jako zcela “nesměrodatné”. Výsledkem byla atomizace celého systému, neboť zatímco před volbami se posilovala tendence k maximální koalescenci, povolební situace směřovala spíše ke kompetitivnosti systému, což bylo vyvoláváno zejména tím, že prostřednictvím koalic se do Riigikogu dostávala marginální uskupení.
Navíc však samotný volební systém představoval jeden ze zdrojů delegitimizace stran, tj. posiloval tendenci k systému, jenž D. Arter označuje jako antistranický. Systém otevřených a volných kandidátních listin umožňoval voličům volit nezávislé kandidáty, avšak přerozdělování většiny zbylých mandátů na celostátní úrovni prostřednictvím vázaných kandidátek stran, které překročily 5% klauzuli, posléze vedlo spíše k oné negativní identifikaci ve snaze volit subjekt, který má větší potenciál získat mandát na celostátní úrovni - propad voličských hlasů byl v některých případech značný: např. v obvodu Ida-Virumaa byly z původně celkových 5 mandátů přiděleny pouze 2 (ostatní, tzv. kompenzační tak propadly ve prospěch celostátního přerozdělení) (Taagepera, Grofman, Mikkel 1999: 240).
Změny volebního systému však ovlivňovaly podobu stranicko-politické soustavy také mezi léty 1995 a 1999, neboť nový volební zákon přijatý 7. 6. 1994, podle něhož proběhly volby v březnu 1995, zaznamenal další výrazné změny v průběhu roku 1998 a ty měly vliv především na profilaci jednotlivých stranických subjektů v souvislosti s posledními parlamentními volbami (březen 1999). První novela volebního zákona z 27. 10. 1998 se týkala pouze zjednodušení voleb z hlediska jejich technické realizace, to znamená, že byla umožněna volba mimo volební okrsek, v němž má volič trvalý pobyt, a současně bylo umožněno volit také občanům Estonska, kteří mají trvalý či přechodný pobyt mimo estonské území. Mnohem zásadnější změnu však představovala novela volebního zákona ze 17. 11. 1998, která zakázala vytváření volebních koalic, jež byly typickým znakem právě pro předcházející volby a též pro celý stranicko-politický systém (viz výše). Volební systém, vycházející ze zásad proporčního zastoupení, je však ve třetím skrutiniu při dělení tzv. kompenzačních mandátů nadále modifikován d´Hondtovou metodou, která, jak již bylo uvedeno, v předcházejících volbách znamenala zvýhodňování velkých volebních koalic. (Ve volbách v roce 1995 bylo registrováno 30 politických stran na 16 kandidátních listinách, přičemž sedm z nich byly listiny volebních koalic). Přibližně 60% hlasů, které získaly volební koalice, znamenalo zisk 61 mandátu; z toho největší počet získala volební koalice Koaliční strana a Unie venkova (KMÜ). Ta v roce 1995 jako vítěz voleb obdržela 32,23% hlasů, což jí ve finále vyneslo až 41 mandátů v Riigikogu. Postavení volebních koalic bylo navíc oproti roku 1992 zvýhodňováno také tím, že 5% uzavírací klauzule se vztahovala bez rozdílu jak na politické strany kandidující jednotlivě, tak na koalice bez ohledu na počet sdružených subjektů.
Ve většině případů se objevila již v průběhu podzimu 1998 tendence k přeměně volebních koalic v politické strany, čímž mělo dojít k nastartování procesu deatomizace směrem k integraci jednotlivých subjektů,([6]) což v některých případech vedlo k posílení postavení stranických subjektů v rámci politického spektra, v jiných však došlo k ústupu z někdejších pozic.([7]) Přesvědčivost zamýšlené deatomizace spektra v důsledku změn volebního systému se však oslabuje v perspektivě povolebního vývoje v roce 1999 (zejména pokud jde o vzorce chování jednotlivých stranických subjektů při vytváření vládní koalice).
Tab. 1: Rozložení mandátů podle volebních obvodů ve volbách v roce 1999
|
Volební obvod |
Velikost elektorátu |
Volební kvocient |
Mandát |
|
Obvod č. 1: Tallinn: Haabersti, Pőhja-Tallinn a Kristiine |
65 594 |
7,6986 |
7+1 |
|
Obvod č. 2: Tallinn: Tallinn, Lasnamäe and Pirita |
87 046 |
10,2164 |
10 |
|
Obvod č. 3: Tallinn: Mustamäe a Nőmme |
67 222 |
7,8897 |
7+1 |
|
Obvod č. 4: Harjumaa (kromě Tallinnu) a Raplamaa |
99 075 |
11,6282 |
11+1 |
|
Obvod č. 5: Hiiumaa, Läänemaa a Saaremaa |
59 285 |
6,9581 |
6+1 |
|
Obvod č. 6: Lääne-Virumaa a Ida-Virumaa |
115 468 |
13,5522 |
13 |
|
Obvod č. 7: Järvamaa a Viljandimaa |
77 455 |
9,0907 |
9 |
|
Obvod č. 8: Jőgevamaa and Tartumaa (kromě Tartu) |
66 991 |
7,8626 |
7+1 |
|
Obvod č. 9: Tartu |
68 667 |
8,0593 |
8 |
|
Obvod č. 10: Vőrumaa, Valgamaa a Pőlvamaa |
84 881 |
9,9623 |
9+1 |
|
Obvod č.11: Pärnumaa |
68 860 |
8,0819 |
8 |
Celkem |
860 544 |
101 |
95+6=101 křesel |
Politická strana199919951992
Eesti Keskerakond (K)
Estonská strana středu23,4%14,2%12,2%
Isamaaliit (I)
Vlastenecká unie16,1%7,9%22,0%
Eesti Reformierakond (ER)
Estonská reformní strana15,9%16,2% -
Mõõdukad (M)
Umírnění15,2%6,0%9,7%
Eesti Koonderakond (EK)
Estonská koaliční strana7,6%32,2%13,6%
Eesti Maarahva Erakond (EME)
Estonská lidová strana 7,3% - -
Eestimaa Ühendatud Rahvapartei (EÜR)
Estonská sjednocená lidová strana 6,1%5,9%
Vene Erakond Eestis (VEE)
Ruská strana Estonska2,0% - -
Vabariiklaste ja Konservatiivide
Rahvaerakond (VKR)
Republikánská a konzervativní
lidová strana -5,0% -
Eesti Rahvuslik Soltumatuse Partei (ERSP)
Strana estonské národní nezávislosti - I8,8%
Ostatní6,4%12,6%33,7%
4. Dynamika transformace a podoba stranicko-politického systému
Analýza volebních změn a jejich dopadů na stranicko-politický systém vedou Taageperu k závěru, že je především nutné provádět takové ústavní zakotvení voleb, které umožní flexibilní přizpůsobování volebního systému měnící se podobě stranicko-politické soustavy. Z tohoto hlediska jde tedy o to vytvořit institucionální rámec natolik volně, aby umožňoval jakékoliv jeho další změny. V případě voleb do Riigikogu tak mohlo podle Taagepery dojít v letech 1992 - 1999 k několika zásadním změnám, které ve svém důsledku vedly k odstranění atomizace politického spektra (zákaz volebních koalic v roce 1998) a integraci některých politických bloků, což se projevilo ve stabilitě systému a vlád.
V tomto směru lze především polemizovat se samotným Taageperovým závěrem, že vhodnost pouze stručného vymezení volebního systému v ústavě a následné peripetie volebních pravidel vedly k deatomizaci spektra a zejména vládní stabilitě, neboť zatím nejstabilnější vládou je vláda, která vznikla po prvních volbách v roce 1992 (udržela se více než 2 roky), naopak s dalšími změnami volebních pravidel se stabilita vlád snižovala. Navíc, jak jsme již uvedli, výsledkem zvoleného volebního systému je maximální předvolební koalescentnost a výrazná kompetitivnost ve volebním období a s tím spojená atomizace a nestabilita - do voleb vstupuje pouze několik subjektů, na půdě parlamentu jich působí desítky. V období od voleb 1995 do roku 1997 se tak projevovala nižší vládní stabilita; je však otázka do jaké míry to bylo skutečně způsobeno nevhodnými volebními pravidly (k rozpadu většinových koaličních vlád docházelo jejich vnitřní nesoudržností a vlivem personálních sporů mezi ministry - předsedy stran).
Změny v roce 1998, které znamenaly zákaz volebních koalic, skutečně vedly k deatomizaci spektra (integrace koalic v politické strany), je však předčasné hovořit o stabilitě vládní (samotné sestavování současné vlády probíhalo stejně obtížně jako v předcházejících obdobích, neboť ve volbách zvítězila Strana středu - Eesti Keskerakond, K -, s níž však žádná další relevantní strana nechtěla koalici vytvořit).([8]) Naopak, strany již “zvyklé” na předvolební projektování možných povolebních vládních koalic, po volbách v roce 1999 obtížněji hledaly koaličního partnera. Spíše se tak potvrdily Taageperovy teoretické vývody o tom, že systém se už začal ustavovat (aktéři si postupně zvykali na existenci ve volbách zvýhodňovaných koalic), před volbami 1999 však byl jeho vývoj ukončen. Taageperou pozitivně vnímaná stručná úprava parlamentních voleb v ústavě se tak spíše projevila negativně, tj. změnami volebního zákona před každými volbami a obtížným ustavováním systému stran.
Závěry, které Taagepera činí, navíc setrvávají pouze v institucionálním rámci systému, kdy sleduje závislost změn jedné kategorie institucí (politické strany a jejich uspořádání) na kategorii druhé (volební pravidla). Již v úvodu jsme se však zmínili o tom, že na konstituování stranicko-politické konstelace mají vliv nejen změny v rámci institucionálního subsystému (vliv změn volebního systému na stranicko-politickou soustavu), ale také pokračující fáze socioekonomické transformace, tj. ona dynamická stránka transformace.
Vliv těchto faktorů na utváření podoby estonského stranicko-politického systému je zcela zjevný, neboť Estonsko v tomto období neprošlo pouze transformací ekonomickou či sociální, ale v průběhu 90. let došlo de facto k budování nové estonské národní identity. Aniž bychom se zde chtěli hlouběji zabývat analýzou možných konfliktních linií (Rosimannus 1995; Hloušek 2000), které se postupně v estonské společnosti ustavovaly, je možné identifikovat mnohem zásadnější jevy ovlivňující podobu stranicko-politického systému. Oním faktorem je především značná nestabilita elektorátu (jak z hlediska kvantitativního, tak z hlediska demografické struktury), která však není dána neschopností systému mobilizovat voliče, ale je opět do jisté míry předurčována institucionálním rámcem transformace.
Jednotlivých voleb, které se v rozmezí let 1989 - 1999 uskutečnily, se totiž účastnily různé kategorie voličů. Zatímco na volbách do Nejvyššího sovětu ESSR v březnu 1990 mohly participovat všechny osoby s trvalým pobytem na území Estonska, voleb do Estonského kongresu (24. 2. - 1. 3. 1990) se účastnili pouze někdejší občané první estonské republiky a jejich potomci, ostatní kategorie obyvatel byly z voleb vyloučeny.
Nestabilní složení elektorátu je pak po roce 1992 určováno zejména výraznými změnami v naturalizační politice Estonska (Pospíšil 2000: 193 - 194). Znovunabytí účinnosti zákona o občanství z r. 1938 na jaře 1992 znamenalo automatické udělení občanství pouze osobám, které měly estonské občanství ke dni 16. 6. 1940, a jejich potomkům. Ostatní kategorie obyvatelstva musely žádat o naturalizaci, jejíž podmínkou byl trvalý pobyt na území Estonska nejméně dva roky před podáním žádosti a jeden rok po jejím podání. Přitom však za výchozí pro stanovování trvalého pobytu bylo považováno až datum 30. 3. 1990, což znamená, že těmto obyvatelům mohlo být uděleno estonské občanství nejdříve až k 30. 3. 1993. Velká část obyvatelstva (především ruské národnosti) byla tudíž vyloučena z participace na prvních parlamentních volbách konaných 20. 9. 1992. Pokračování naturalizačního procesu, tj. potenciální “vtahování” dalších kategorií obyvatelstva do politické participace se projevilo jak ve volbách v březnu 1995, tak ve volbách v roce 1999, kdy vítězná Estonská strana středu získala nečekaný počet hlasů v severních volebních obvodech, obývaných právě příslušníky ruské menšiny (některé analýzy vycházejí z toho, že právě “ruské hlasy” přispěly k vítězství Strany středu).
5. Závěr
V předchozích částech jsme se pokusili na příkladu formování stranicko-politického systému v Estonsku alespoň rámcově naznačit jednotlivé projevy možného napětí mezi institucionálním pozadím a dynamikou transformačních procesů. Jak již bylo konstatováno, estonské reálie poskytují z tohoto hlediska poměrně zajímavé podklady pro analýzu tohoto fenoménu. Jednotlivé aspekty uváděné výše samozřejmě nejsou zdaleka vyčerpávající, stejně tak nemohou být komplexní ani závěry, které by měly vyplynout. Vzhledem k tomu se jedná spíše o podtržení základních a nejsnáze identifikovatelných projevů potvrzujících hypotézu o korelaci institucionálních rámců transformace a dynamické složky transformace a jejich možné inkompatibilitě. Snahou tak bylo především ukázat, že estonský příklad, ačkoliv z hlediska zájmu politologického výzkumu zůstává spíše na okraji, může představovat zajímavou heuristickou bázi pro další výzkum v této oblasti.
Použitá literatura
Arter, D. (1996): Parties and Democracy in the Post-Soviet Republics: The Case of Estonia. Darthmouth, Hants - Brookfield.
Beyme, K. von (1997): Parteien im Prozess der demokratischen Konsolidierung. In Merkel, W. - Sandschneider, E. (Hrsg.): Systemwechsel 3. Parteien im Transformationsprozess. Leske + Budrich, Opladen, str. 23 - 56.
Dančák, B.(ed.) - Pospíšil, I. - Rakovský, A. (1999): Pobaltí v transformaci. Politický vývoj Estonska, Litvy a Lotyšska. MPÚ MU, Brno.
Dawisha, K. (1997): Research Concepts and Methodologies. In Dawisha, K. – Parrott, B. (eds.): The Consolidation of Democracy in East-Central Europe. Cambridge University Press, Cambridge.
Everly, R. (1997): Ethnic Assimilation or Ethnic Diversity? Integration and Estonia’s Citizenship Law. In Kirch, A. (ed.): The Integration of Non-Estonians into Estonian Society: History, Problems, Trends. Estonian Academy Publishers, Tallinn.
Hloušek, V. (2000): Stranický systém Estonska. SEPS, č. 2.
Ishiyama, T. J. (1996): Electoral Systems Experimentation in the New Eastern Europe: The Single Transferable Vote and the Aditional Member System in Estonia and Hungary. East European Quarterly 4, str. 487 - 507.
Ishiyama, J. (2000): Institutions and Ethnopolitical Conflict in Post-Communist Politics. Nationalism & Ethnic Politics, vol. 6, No. 3, str. 51 / 67.
Lawson, K. (1999): Cleavages, Parties and Voters. In Lawson, K. et al.: Cleavages, Parties and Voters. London.
Parrot, B. (1997): Perspectives on Postcommunist Democratization. In Dawisha, K. – Parrott, B. (ed.): The Consolidation of Democracy in East-Central Europe. Cambridge University Press, Cambridge.
Pospíšil, I. (2000): Od separace k integraci: perspektivy budování národnostně a etnicky integrované společnosti v Estonsku a Lotyšsku. In Dančák, B. - Fiala, P. (eds.): Národnostní politika v postkomunistických zemích. MPÚ MU, Brno, str. 188 - 200.
Raik, K. (1998): Towards Substantive Democracy? The Role of the EU in the Democratisation of Estonia and the other Eastern Member Candidates. Tampere Peace Research Institute, Tampere.
Raun, T. U. (1997): Democratization and Political Development in Estonia, 1987 – 96. In: Dawisha, K. – Parrott, B. (ed.): The Consolidation of Democracy in East-Central Europe. Cambridge University Press, Cambridge.
Rose, R. - Mishler, W. (1998): Negative and Positive Party Identification in Post-Communist Countries. Electoral Studies, vol. 17, No. 2, str. 217 - 234.
Rosimannus, R. (1995): Political Parties: Identity and Identification. In: Park, A. - Ruutsoo, R. (eds.): Visions and Policies: Estonia’s Path to Independence and Beyond, 1987 - 1993. Nationalities Papers 1, str. 29 - 41.
Strmiska, M. (2000): Scott Mainwaring a teorie stranických systémů ve třetí vlně demokratizace (Několik podnětů pro diskusi). SEPS, č. 1.
Taagepera, R. - Grofman, B. - Mikkel, E.(1999): Electoral Systems Change in Estonia, 1989 - 1993. Journal of Baltic Studies, vol. XXX, No. 3, str. 227 - 249.
Taagepera, R. (1996): The Tailor of Marakesh: Western Electoral Systems Advice to Emerging Democracies, el. verze.
Taagepera, R.(1999): Designing Electoral Rules and Waiting for an Electoral System to Evolve, el. verze.
Thiele, C. (1999): The Criterion of Citizenship for Minorities: The Example of Estonia. European Centre for Minority Issues, Flensburg.
Titma, M. - Tuma, N. B. - Silver, B. D. (1998): Winners and Losers in the Postcommunist Transition: New Evidence from Estonia. Post-Soviet Affairs, 14, 2, str. 114 - 136.
[1] Např. Rein Ruutsoo charakterizoval estonskou společnost v období 1986 - 1991 jako “společnost hnutí” (movement society), přičemž odlišil tři fáze vytváření této podoby: “tavící vliv” glasnosti a perestrojky (1986 - 1987), zpívající revoluce (1988 - 1989) a radikální nacionalismus (1989 - 1991). Naopak z analýzy Davida Artera, který se zabýval identifikací jednotlivých kořenů pozdějších stranicko-politických subjektů, spíše vyplývá, že vytváření institucionálního rámce bylo výsledkem aktivit přetrvávajících či nově se rodících politických elit - viz dále v textu (Arter 1996: 124 - 126, 155 a n.).
[2] Toto hnutí představovalo jednak reakci na černobylskou katastrofu, na lokální úrovni se jednalo například o studentské protesty proti rozšiřování těžebních aktivit ve fosfátových dolech v Maardu.
[3] D. Arter v této souvislosti konstatoval: “V Estonsku nedošlo ani k tomu typu ekonomické blokády, jaká byla uplatněna vůči Litvě na počátku jara 1990, ani nedošlo k násilí jako ve Vilniusu v lednu 1991. Byla to čirá náhoda, nebo to bylo výsledkem velkého sebeobětovacího gesta nezávislé komunistické strany, která si ponechala své jméno (a tudíž ztratila možnost vládnout), aby udržovala komunikaci s Kremlem?”
[4] Viz zejména kap. 7 Patterns of Party Formation in Estonia.
[5] Estonský kongres představoval kvaziparlamentní shromáždění, jehož ustavení zorganizovaly tzv. občanské výbory zakládané v průběhu roku 1989. Toto těleso mělo jako jediný estonský orgán na rozdíl od Nejvyššího sovětu ESSR podle principu kontinuity legitimitu vyjednávat o estonské nezávislosti. Založení tohoto orgánu vyvolalo až do září 1992 dualitu ústavních, resp. protoústavních institucí. Současný estonský ústavní systém je pak výsledkem kompromisu mezi Kongresem a Nejvyšším sovětem, na jejichž základě vzniklo v roce 1991 Ústavní shromáždění, které přijalo v únoru 1992 novou ústavu a zákon o její aplikaci (Dančák, Pospíšil, Rakovský 1999: 21 an.) .
[6] K integračním tendencím však docházelo již od konce roku 1995, což bylo mimo jiné vyvoláno změnou zákona o politických stranách, podle něhož musely ukončit činnost ty strany, které nedosáhly žádné zastoupení v Riigikogu ve dvou po sobě následujících volebních obdobích. V prosinci 1995 tak došlo ke spojení Vlasti (Isamaa) a Strany estonské národní nezávislosti (Eesti Rahvusliku Soltumatuse Partei) ve Vlasteneckou unii (Isamaaliit).
[7] Např. v případě stran reprezentujících ruskou menšinu došlo k rozpadu koalice Náš domov je Estonsko (Meie Kodu on Eestimaa, MKE), což vedlo v březnových volbách 1999 k posílení pouze jedné z těchto stran - Estonské sjednocené lidové strany (Eestimaa Ühendatud Rahvapartei , EÜRP).
[8] Estonská strana středu sice vykazovala v předvolebních preferencích nejvyšší počet hlasů a již před volbami uzavřela dohodu o povolební spolupráci s Estonskou lidovou stranou (Eesti Maarahva Erakond, EME), nicméně povolební absence přirozeného koaličního partnera (EME obdržela v Riigikogu pouze 7 mandátů) vedla k neschopnosti Strany středu sestavit většinovou vládu. Navíc předseda Koaliční strany (Eesti Koonderakond, EK), bývalého koaličního partnera Strany středu, M. Siimann, ohlásil těsně po volbách spolupráci s potenciální středopravou koalicí Isamaaliitu, Mõõdukadu a Reformní strany (Eesti Reformierakond, RE), která disponovala v Riigikogu většinou 53 mandátů (vládní koalice nakonec nalezla i podporu “ruské” EÜRP).