1
AREÁLOVÉ PROMĚNY A KONSTANTY STŘEDOEVROPSKÝCH STUDIÍ
-
Problém fenoménu střední Evropy představuje jednu z oněch vědních zapeklitostí, které nemilosrdně překračují relativně úzce postulované limity jednotlivých humanitních nauk a jejichž postižení premituje širší, interdisciplinární přístup. Pod tlakem této konstatace lze pak hovořit o existenci nebývale rozmanitého rejstříku náhledů, reflektujících jednotlivé nabízející se analytické dimense tzv. středoevropské otázky a představujících cosi jako speciální teoretickou bázi, možný metodologický podklad osobitého vědního oboru. Předmět zájmu této předpokládejme specifické disciplíny - středoevropských studií - je přitom (viz vlastní název) primárně vymezen geograficky. Právě proto představuje areálové definování hranic zkoumaného prostoru první a zásadní skupinu problémů a sporných otázek. Permanentní posuny pomyslných mezí prostranství střední Evropy ovšem zároveň (logicky) vyvolávaly a vyvolávají měnící se okruh tématických priorit. Třebaže suma nabízejících se problémových okruhů zahrnuje v podstatě tří základní přístupy: kulturní (civilizační), sociální a (geo)politický, bude v centru pozornosti tohoto textu především politický rozměr středoevropského regionu a jeho reflexe v tématické sestavě středoevropských studií.
Přes takto zvolený námět není naším zamýšleným cílem ani historické zachycení v tomto prostoru se křížících událostí, postav, vlivů a dějů, ani jakkoli ambiciózní manifest středoevropské identity, která je ostatně reprezentována rozmanitými a často konfliktními rovinami místní regionální interakce a jejíž integrita byla v minulosti podrobována nebývalým zkouškám. Motivem tohoto textu je spíše naznačení možných východisek použití termínu střední Evropa v aktuálním pojmoslovném rejstříku sociálních věd, určení předmětu zkoumání tzv. středoevropských studií a především pak odhalení vztahu mezi proměnami zkoumaného středoevropského prostoru a tématickými prioritami uvedeného oboru - to vše optikou politické vědy. Jako logické výchozí body se přitom dle našeho soudu nabízejí (1) sestavení přehledu jednotlivých termínů, vztahující se k danému regionu a definování obsahu a účelu těchto pojmů v soudobé vědní a politické praxi, a (2) naznačení jednotlivých problémů a charakteristických znaků, které by tento region a jeho aktéry mohly vnitřně spojovat a na jejichž bázi by bylo možno alespoň hypoteticky stanovit minimální integrační jmenovatel středoevropských studií.
Samotný pojem střední Evropa (Mitteleuropa, Middle Europe, Средняя Европа) se jeví být překvapivě novým, ba řeklo by se moderním, neboť se v podstatě týká pouze dvacátého, dodejme již minulého[*] století. Přes tuto “mladost” je však jeho geneze mimořádně komplikovaná, při vymezování jeho obsahu se lze setkat s překvapivými proměnami a posuny a jeho užití je spojeno s mnohými, často kontradiktorními ambicemi, touhami, plány a představami.
Metodologicky správným postupem by jistě bylo primární vyjádření se k vlastnímu a jedinečnému pojmu Evropa. Stanovené priority a limity tohoto materiálu ovšem vylučují otevření natolik široké a sporné otázky, k níž se navíc vyjadřuje celá řada autorů (srovnej např. práce N. Daviese), třebaže již námi předkládané argumenty a postřehy přirozeně reprezentují jisté (řekněme spíše civilizačně-kulturologické než geografické) stanovisko k předkládané otázce.
Pro tento text se ovšem klíčovým jeví adjektivum střední (popřípadě centrální). Možným amatérským (trochu geometrickým, trochu teatrálním) vymezením středu jako “bodu od obou konců stejně vzdáleného”, které pochopitelně vyžaduje permanentní destinaci těchto pólů, jinými slovy podmíněnost termínu Střed pojmy Západ a Východ a přesvědčením o jejich polaritě, je naznačena pouze jedna, byť nikoli méně podstatná z úrovní daného problému. Druhou rovinou je “organické” pojetí středu jako srdce, klíčového orgánu, ztělesnění jádra daného fenoménu, odpovědi na hledání smyslu, podstaty vlastní substance. Obě tyto argumentační a výkladové linie představují nezastupitelné momenty z hlediska objasnění jednotlivých terminologických a definičních posunů, které námi zkoumaný pojem postihly.
Při analýze vlastního pojmu střední Evropa je zaznamenáníhodná především již zmíněná omezená doba používání tohoto termínu, skutečnost, že do obecného povědomí vstupuje až ve XX. století. Příčinou tohoto faktu je existence státní formace, která po čtyři staletí onen analyzovaný a jak uvidíme poněkud sporný prostor vyplňovala; totiž habsburské (habsbursko-lotrinské, rakouské) monarchie, od r. 1867 Rakouska-Uherska. V tomto státním útvaru je také, domníváme se, nutno hledat většinu fenoménů, které dodnes střední Evropě dodávají její zvláštnost, její osobitý kolorit, její specifickou mytologii, její osudovost, to, co z ní činí jedinečný předmět studia. Právě rozpad Rakouska-Uherska, jeho příčiny a zajisté i procesy, které bezprostředně vyvolal, to vše stojí v pozadí kvasu, který se kolem “nového” pojmoslovného spojení střední Evropa objevil a který v podstatě trvá dodnes. Příliš mnoho pretendentů následně vystoupilo se svými nároky na rakousko-uherské dědictví, naznačujíce a předpokládajíce tak jeho hodnotu, jeho jak historický (minulý), tak i perspektivní (přítomný a budoucí) význam.
Zánik habsbursko-lotrinské domény, oné novověké reflexe “bájné Atlantidy” (K. Lipiňski) je pochopitelně nutno zasadit do širšího rámce v té době v Evropě probíhajících procesů. Na prvním místě jmenujme německé emancipačně sjednocovací snahy, které vedly v druhé polovině XIX. století ke vzniku nového mocenského faktoru v Evropě - Německé říše. Druhá vyžadovaná, totiž východní vlivová polarita, tedy ruský stát, v této periodě svou pozornost do tohoto prostoru prozatím nesměrovala a koncentrovala se spíše na konfrontaci jihozápadní, balkánskou. Zde se ovšem střetávala právě s Rakouskem-Uherskem, což byl i jeden z důvodů, který nikoli naposledy propojil Balkán a obecně jihovýchodní Evropu se středoevropským regionem (Ágh 1998: 3-5). Skutečnost, že vlivy Německa a Ruska na střední Evropu nebyly paralelní, ale spíše proměnlivé v čase, kvantitou i kvalitou, v zásadě nepředstavuje problematický faktor, naopak právě tato situace způsobila zaznamenáníhodné posuny v diskusi o středoevropské lokalitě včetně měnící se množiny dominantních témat.
Máme tak naznačeno základní schéma, které střední Evropa reprezentuje. Tedy prostor bývalého rakouského státu, na konci XIX. století narušený vnitřními, především národními a demografickými (populačními), ale také socioekonomickými a politickými ambicemi etnik, tvořících mimořádně spletitou a rozmanitou strukturu habsburského domu. A v tomto prostoru nebývale silnou, nicméně kolísavou ingerenci na straně jedné západního okruhu, takřka výhradně ovšem zprostředkovávanou německou kulturou (a to nikoli pouze ve smyslu aktivit Berlína, ale spíše prostřednictvím početných německy hovořících menšin v tomto regionu po staletí usazených), a na straně druhé “doteky” z východu, prozatím nespojené s přímou orientací zahraničněpolitické linie ruského státu, ale spíše reprezentované exkluzivními aktivitami jednotlivců, vkládajících své naděje ve všeslovanskou celistvost.
Narušení tohoto modelu přináší první světová válka, jejíž vznik lze mj. pochopit na základě nejprve diplomatického a následně vojenského střetu obou již zmíněných vlivů, zastupovaných dvěma velmocenskými bloky - Dohodou a Trojspolkem. Další existence Rakouska-Uherska jako partnera vilémovského Německa, v první fázi nezpochybňovaná, se postupem času stala neudržitelnou. Velmocenská participace na zániku Rakouska-Uherska byla paralelně provázena masivní propagandou, nicméně ochota spojenců k dalšímu podílení se na vnitřních problémech středoevropského regionu byla překvapivě nízká, přičemž tato starost byla přenechána nečekaně triumfujícím místním národním reprezentacím, nejprve nekriticky optimistickým a následně (často bolestně) konfrontovaným s realitou.
Pro region, dosud definovaný výhradně na bázi habsburské zahraniční politiky, a jej vyplňující jednotlivé, tzv. nástupnické státy bylo nutno najít adekvátní pojmoslovné vyjádření. S odkazem na některé historické fáze geneze této oblasti, ale též jako výraz chápání nového versailleského mocenského uspořádání se pro centrálně evropský areál vžil termín střední Evropa, reprezentující (ba symbolizující) mimořádně četnou sumu peripetií a komplikací.
Nástupnické státy, které zaplnily prostor po habsburské monarchii, tedy Rakousko, Maďarsko a Československo, a částečně pak Polsko a Jugoslávie, byly záhy konfrontovány s celou řadou problémů, na něž nebyly tyto země a jejich politické reprezentace připravené. Ty na sebe vzaly především podobu razantního nástupu “nových” ideologických schémat, z habsburské éry vycházejících, ovšem ve srovnání s ní mimořádně potentních. Z chronologického hlediska je nutno začít revolučním socialismem (komunismem), jehož ruská podoba při svém pokusu o export idejí bolševické revoluce na západ narazila ve střední Evropě na již zformovanou a “dospělou” ideovou půdu (viz polsko-ruská válka, maďarská a slovenská republiky rad či rozmanité vnitroněmecké příklady). I při vědomí vlivu vnitřních problémů jen postupně se etablujícího bolševického režimu, které zapříčinily jisté (třicetileté) zdržení realizace nového zahraničně politického směřování, ideologicky motivované strategie evropského “rozkročení” Ruska, je nutno zdůraznit mimořádnou roli komunismus hlásajících levých křídel v sociálně demokratických stranách středoevropských zemí, především pak v československém a rakouském případech. V roce 1921 se vytvořivší Komunistická strana Československa se dokonce stala vedle svého francouzského protějšku nejvýznamnějším v příslušném stranickém spektru etablovaným reprezentantem doktríny revolučního socialismu v Evropě.
Na druhém místě z hlediska ideologických novinek je nutno jmenovat integrální nacionalismus, reflektující komplikovanou (nyní co se týče dominace a podřízenosti s převrácenými rolemi jednotlivých etnik) národnostní situaci regionu, zděděnou z rakouských dob. Ta ovšem stála v pozadí nebývalého potenciálu jiného ideologického schématu, charakteristického pro střední Evropu v druhé polovině dvacátých let a reagujícího mj. na fenomén komunismu, totiž nacionálního socialismu (Nolte 1999: 19-20). Nejednalo se přitom o výhradně (staro)německou inspiraci, jak se poněkud mylně vžilo. Naopak je nutno upozornit na takřka čistě středoevropský kontext, konkrétně reflexi postavení německých minorit i majorit v nástupnických státech, především Rakousku a Československu (Zeman 1998: 89 an.). Teprve institucionalizace nacionálního socialismu v 30. letech do totální podoby hitlerovské Třetí říše exkluzivně identifikovala nacismus s německým národem. A dodala také této skutečnosti příslušné terminologické vyjádření v pojmu Mitteleuropa, chápaného jako německá sféra vlivu. Určení směru rozmachu, dané doktrínou Drang nach Osten, se nyní svým způsobem transformovalo do přiznání předpokládaného prostorového zázemí pro realizaci této myšlenky.
V obou případech, tedy jak v otázce revolučního socialismu, tak v otázce socialismu nacionálního, se střední Evropa ukázala být regionem nejen náchylným k přijímání ideologických schémat, ale přímo plodícím jejich vlastní doktrinální mutace. Tato situace v podstatě vydržela po celé meziválečné období. Střední Evropou byly v této éře myšleny nástupnické státy, tedy Rakousko, Československo, Maďarsko a Polsko (v jeho “východních” hranicích). Limitace pomyslných hraničních čar mezi kulturními entitami západní a východní Evropy přitom nikomu nečinila potíže.
Již v druhé polovině 30. let se však začala rýsovat zásadní proměna. Byla způsobena oboustranným vnějším tlakem, který na sebe po jisté přípravné fázi vzal i konkrétní podobu v agresivních aktivitách jak ze Západu, tak z Východu. Jednotlivé kroky Berlína - anšlus Rakouska, obsazení Sudet a následně v březnu 1939 i zbytku česko-moravského území, tedy potvrzení historického “odsouzení” Německa k východní expanzi (Béhar 1994: 15), byly kompenzovány opačně orientovaným posunem zájmů Moskvy: anexí pobaltských států a záborem Besarábie. Vrcholným potvrzením této tendence definitivně (jednou provždy) vstoupit do centrální Evropy se pak stalo německo-ruské čtvrté dělení Polska v září 1939. V tomto okamžiku přestala střední Evropa v původním slova smyslu existovat, termín ztratil svůj obsah, svou logiku a velmi záhy se stal mýtem, legendou. A ty, jak známo, bývají vystaveny na jedné straně deformacím a zneužití, na straně druhé ztrácejí reálné kontury, podléhají nostalgii a teskným reminiscencím.
Konec druhé světové války neznamenal přirozenou revitalizaci fenoménu střední Evropy. Nucený “ústup” poraženého Německa byl totiž provázen razantním vstupem sovětského komunismu do tohoto prostoru, tvářícího se stejně definitivně a věčně, jako před nedávnem nacionální socialismus. Pojem středu ztratil v polaritně rozděleném světě a tím pádem stejně tak v Evropě, tedy na území, jímž procházela hlavní dělící linie, zcela smysl. Veškeré úvahy se soustředily na konflikt Západ versus Východ. Z bývalého středoevropského prostoru se řízením osudu pouze Rakousku, na rozdíl od Československa, Polska a Maďarska, dostalo možnosti nebýt vstřebán komunistickým blokem.
I tato skutečnost se stala důvodem pro teoretické novinky, odrážející změnivší se situaci centrálně evropského areálu. Na začátku 50. let přichází polský historik O. Halecki s novou terminologií, odrážející proměnu tohoto prostoru po druhé světové válce a zároveň i způsobující adekvátní posun těžiště středoevropských studií. O. Halecki rozdělil Evropu na čtyři základní, v podstatě civilizační sféry: (1) západní, definovanou zásadním vlivem latinské vzdělanosti a jejím kulturním okruhem (to pro něj znamenalo výhradně románskou a anglosaskou identitu v rámci “atlantického” společenství ve smyslu jisté kompenzace za “ztráty” na východě), (2) středozápadní, zahrnující čistě německý jazykový areál, adekvátní herderovskému pojetí kulturní identity, (3) pro nás klíčovou sféru středovýchodní (Ostmitteleuropa), odpovídající celému (přitom až doposud středovému bez přívlastků) prostoru na východ od Německa a na západ od Ruska, a konečně (4) na okruh východní, reprezentovaný samotným Ruskem (Halecki 1952: 22 an.). Značně se tím umocnil “terminologický zmatek” (Pfaff 1994: 14), zvláště vzhledem k Haleckého v řadě bodech poněkud problematické až neuspořádané argumentaci. Ke kontroverzním momentům patřily především z klasifikace nedostatečně plynoucí definování, co vlastně činí Západ Západem a Východ Východem, dále samotným autorem zpochybněná určitost hranic mezi jednotlivými oblastmi a nakonec (but not least) paradoxní zdůraznění evidentní hodnoty až nenahraditelnosti středovýchodní Evropy pro civilizační a kulturní identitu celého kontinentu. Proto je možno respektovat většinu výhrad proti Haleckého teorii, zvláště těch, které vyjadřují námitky proti vnitřnímu definování zmíněných sfér.
Ovšem z následných debat vyplynuvší postoj, trvající na “nepřeložitelnosti” a “monstróznosti” pojmu Ostmitteleuropa (Pfaff 1994: 14-18), již sdílet nelze. Etablace termínu středovýchodní Evropa v češtině totiž nakonec, především v 90. letech, proběhla, používá jej např. J. Rupnik, v potaz jej berou překladatelé (viz J. Valenta při translaci Wandyczovy práce Cena svobody, který v úvodní poznámce přímo vyzývá k diskusi nad tímto terminologickým krokem). Těžko opominutelná je také anglická verze East-Central Europe, o jejíž vitalitě včetně neanglicky mluvících zemí (viz široká polská reflexe oborová i autorská - Antoszewski, Dumala, Herbut, Pietras ad.) není sporu. Není tudíž vyloučeno, že kromě pojmu střední Evropa, o jehož vzkříšení (a důvodech tohoto procesu) bude ještě řeč, se vžije i termín středovýchodní Evropa, např. právě jako označení pro čtyřicetiletou éru, v níž se tento prostor stal součástí sovětského bloku.
Jako zásadní je ovšem nutno ohodnotit výhradu o “nevědeckosti” a “ahistoričnosti” pojmu středovýchodní Evropa. Pfaff jej totiž svojí stížností na “nacistický původ” tohoto termínu kategoricky (a jak bylo poznamenáno oprávněně) zařazuje mezi pojmy s politickým pozadím, což v jeho pojetí znamená ostře negativní konotaci (Pfaff 1994: 15). Z našeho pohledu je spíše namístě pragmaticky tento postřeh přijmout, neboť odhalením vysoké míry politizace daného tématu naznačuje skutečné historické osudy středoevropského areálu, k němuž není možno přistupovat bez znalosti kromě kulturních též geopolitických souvislostí.
Konstatujme tedy, že pojem středovýchodní Evropa aspiruje zastupovat v terminologickém sumáři sociálních nauk kromě prostorové úrovně také rovinu časovou, jednak oddělující poválečnou rakouskou cestu od osudů Československa, Polska a Maďarska, jednak vztahující tyto tři země spíše k areálu východoevropskému a jihoevropskému. Za důvod tohoto řešení je nutno označit rozdělení světa do bipolárního modelu mezi západní demokracie a totalitní sovětský blok, jehož přítomnost ve středu Evropy byla posvěcena v podstatě již jaltskými úmluvami. Komunistickou hegemonii v tomto regionu lze komentovat i převládajícím soudobým pojmoslovným žargonem, který termín střední Evropa v podstatě nezná a upřednostňuje spíše výrazy východní Evropa, střední a východní Evropa, popřípadě jihovýchodní Evropa, či přímo a zcela pochopitelně Evropa komunistická (Zeman 1998).
Konec 70. let a léta osmdesátá představují periodu, v níž došlo k pokusu o jakési terminologické zmrtvýchvstání pojmu střední Evropa. Důvodů k tomuto kroku bylo více: (1) čtyřicet let trvající aplikace sovětského modelu na státy jako Československo, Maďarsko a Polsko nevedla k takovému stupni vnitřní nivelizace a setření rozdílů, jak bylo Moskvou zamýšleno a předpokládáno; (2) svou logiku a vnitřní obsah vývojem ztratil Haleckého pojem středozápadní evropské sféry, neboť po druhé světové válce se Německo nejen začlenilo jako plnoprávný člen do západoevropského společenství, ale dokonce se (víceméně překvapivě) stalo jeho vzorovým, modelovým příkladem, spolehlivě reprezentujícím hodnotovou bázi atlantického okruhu (pomiňme v tuto chvíli komplikovanou otázku Německé demokratické republiky - tedy tzv. východního Německa a jeho osudů a úloh v komunistickém bloku).
Nu a (3) se objevila mimořádně silná tendence přispět k “zmrtvýchvstání” pojmu střední Evropa mezi středoevropskými intelektuály, jejichž cílem bylo potvrdit historickou a kulturní a tím pádem i politickou příslušnost zemí střední Evropy k západnímu civilizačnímu vzorci. Nejprve byl (viz výše) odmítnut Haleckého pojem středozápadní sféry jako vnitřně prázdný a v podstatě umělý (Szűcs 1983; ovšem jakási rehabilitace Haleckého sférové palety není zcela vyloučena, viz debata o specifičnosti role Německa pro evropské dění - srovnej Rupnik 1992: 60). Svým způsobem paralelně byl zpochybněn i termín “středovýchodní okruh” (např. G. Rhode či K. Zernack), aby se následně rozproudila debata o symbolickém návratu pojmu střední Evropa do aktuálního terminologického rejstříku. I když, jak již bylo naznačeno, vznášená argumentace (M. Kundera, G. Konrád, C. Milosz) sledovala především obecně kulturní stránku problému, jako evidentní podprahovou motivační linii lze pozorovat snahu o opětovné zařazení Československa, Polska a Maďarska mezi standardní demokracie západního střihu. Zvyk vnímat tyto země jako “východní” totiž nemilosrdně symbolizoval jejich reálné postavení v éře studené války, jinými slovy neúnosně “implikoval násilně provedené oddělení tohoto regionu od ostatní Evropy” (Wandycz 1992: 12).
Svým způsobem za paralelní termíny, které se v tomto období objevily, lze označit pojmy jiná či druhá Evropa (J. Rupnik), mladší Evropa (J. Kloczowski), popřípadě podunajský prostor (C. Magris). I motivace jejich použití se příliš neodlišovala od předcházejících konstatování; stály za nimi jak snaha poukázat na neúnosnost kategorického zařazení centrální Evropy do “východního svazku” a odhalit politickou konotaci tohoto jevu, tak zdůraznění kulturní jednoty středoevropských států se Západem (i při vědomí možného jakéhosi historického opožďování se), ba dokonce určité strážní role středu jako ochránce identity a zdroje inspirace. Na druhé straně nelze pominout ani vědomí odlišnosti, zvláštnosti, “jinakosti” této části Evropy a z ní plynoucí specifické funkce a údělu střední Evropy pro celou křesťanskou civilizaci.
Do obdobné kategorie patří i termín malá Evropa, používaný pro střední Evropu a vyjadřující skutečnost koncentrace většiny typických (pohříchu především právě těch problematických) rysů, reprezentujících celoevropskou identitu, právě v tomto regionu. Je ovšem namístě zapochybovat, zda adjektivum “malý” není použitelné spíše pro západní Evropu, která se může bez středu a východu jevit “neúplná” a tudíž zbavená své vnitřní podstaty, soudržnosti či kupříkladu i obranného potenciálu.
Veškeré tyto pojmoslovné (často poněkud křečovité) pokusy najít pro námi zkoumaný prostor nové názvosloví velmi pregnantně naznačovaly jednak nespokojenost se stavem, daným výsledkem druhé světové války a následným mocenským uspořádáním, jednak sílu přežívajících vzpomínek svázaných s fenoménem předválečné střední Evropy, jednak též naděje vkládané do případné revitalizace tohoto areálu jako svébytného politického faktoru. Problémy a otázky pochopitelně převažovaly: do jaké míry se ještě jedná o “naši”, “starou”, meziválečnou střední Evropu? Je obnovení střední Evropy na konci XX. století reálným a smysluplným konceptem? Nejedná se spíše o poslední symbolický a poněkud nostalgický záchvěv? Soudobé dotazy po potenciální vitalitě “nové” střední Evropy je tudíž nutno ohodnotit jako zcela relevantní.
Proměny v centrální Evropě po roce 1989 se logicky odrazily i v pojmoslovném aparátu s tímto prostorem spojeném. Euforie, plynoucí z nadějí, spojovaných s návratem zemí střední Evropy - českých zemí, Slovenska, Maďarska a Polska do západního civilizačního okruhu, byla brzy vystřídána pochybnostmi o oprávněnosti takovéhoto nároku. Diskuse o hranicích tohoto prostoru, o oprávnění Pobaltí či některých balkánských zemí, ba dokonce některých postsovětských republik (přinejmenším pravobřežní Ukrajiny a určitě Lvova) patřit do střední Evropy, poukazy na nestandardnost vnitřního (politického, ekonomického, sociálního) vývoje těchto zemí v devadesátých letech, na jejich hašteřivost v procesu diskusí o přistoupení k Evropské unii a koneckonců vlastní pochyby západoevropských států o jejich zájmu participovat na těchto krocích, to vše sice nepřehlušilo “proevropskou” rétoriku transformujících se zemí, ovšem počáteční optimismus logicky nahradil realismus. A ač šíře dodnes používaných termínů přirozeně reflektuje dřívější politické konotace, nelze nepřiznat, že především reprezentuje přirozený odraz vědeckého zájmu o minulost i budoucnost střední Evropy jako svébytného areálu, snad dokonce ukrývajícího klíč k celému “starému kontinentu”.
Nyní se dostáváme k druhé tématické rovině tohoto materiálu. Proměny centrálně evropského areálu, popsané na bázi terminologických posunů v předcházející části, způsobovaly vrtkavost množiny a hierarchie témat, tvořících předmět zájmu středoevropských studií. Ač jak již bylo popsáno, podléhaly charakteristické znaky středoevropského prostoru logicky určitým posunům, lze hovořit o jisté sumě tématických konstant, které velmi pravděpodobně zastupují skutečné obsahové jádro, k němuž by v současnosti měla středoevropská studia optikou politologa směřovat.
Z hlediska zájmu vymezit tématický areál samotné disciplíny středoevropských studií je přitom nutno konstatovat nemožnost jednoduchého soustředění se na náměty, tvořící aktuální sumář současných prací, které se k termínu střední Evropa nějakým způsobem hlásí. Naprostá většina z nich totiž evidentně a proklamativně zastupuje historiografický směr bádání, nutně premitující zohlednění geneze celého prostoru a s ním propojených fenoménů na bázi historizujících přístupů. Nemělo by tudíž překvapit, když se u následujícího výčtu jednotlivých témat pokusíme hledat a odhalovat také chronologické souvislosti, a že se budou námi postulovaná témata často překrývat, že jejich hranice nebudou striktně vzato jasně vymezitelné. Toto konstatování by nicméně nemělo působit jako alibistická rezignace na nabídku sevřeněji (politickovědně) strukturované soustavy témat a jejich kořenů.
Ukázali jsme v první části tohoto textu podmíněnost námi zkoumaného pojmu střední Evropa fenoménem Rakouska-Uherska. Zánik habsburské monarchie jako vyjádření nástupu “mladých”, ambiciózních sociálních sil představoval otevření zcela nové etapy ve vývoji tohoto regionu. První téma, úzce svázané s pojmem střední Evropa, tudíž zastupuje syžet zdánlivě poněkud starosvětský: totiž zkoumání, kde se vzala ona legendárnost, onen mýtus střední Evropy, ponoukající k neustálému návratu, vyvolávající nostalgické vzpomínky, nutící k ohlédnutí se zpět. Otázka zní, zda byla habsbursko-lotrinská monarchie skutečně oním bukolickým prostorem, idylickým “hájemstvím dědiců Svaté říše římské” (R. Preisner), hodnotou, ke které stojí zato se vracet, ba pokoušet se o její reinstalaci? Či zda spíše máme co do činění s dávnými ozvuky, steskem a svým způsobem projevem nedospělosti národů tento prostor obývajících? Ať tak či onak, studium podstaty fungování rakousko-uherského státu představuje mimořádně zajímavý a předpokládejme i plodný příspěvek tzv. středoevropským studiím. A to nikoli ve výhradně úzce historickém smyslu, ale skutečně s přesahem do současnosti. (Neodvažujeme se přitom nijak aktualizovat tyto řádky odkazy na nevyhnutelnost zájmu kupříkladu o česko-rakouské vztahy, že.)
Z hlediska aktuálních politologických studií pak lze za primární označit téma forem státu - demokracie, totalitarismu a autoritativního modelu a jejich proměn ve středoevropském prostoru. Jako v naší perspektivě první ozvuk tohoto námětu se nabízí střet klasických sociálních reliktů z dob středověkého regna s překvapivou institucionální modernitou rakousko-uherského státu, dokumentovatelnou přinejmenším v posledních desetiletích jeho existence. Vídeňská cesta k pluralistickému modelu, zahrnujícímu veškeré nutné komponenty standardní demokratické státní formy, počínaje rozvinutou soustavou politických stran, všeobecným volebním právem či adekvátním administrativním systémem, narážela na obdivuhodně stabilní a vitálně se tvářící relikty z dob tradičních společenství (Hye 1998). Na mysli máme především výsadní postavení církve z hlediska samotného státního tělesa, ale snad ještě více mnohokráte a skvěle umělecky ztvárněnou zvláštní atmosféru mocnářství (Czokor, Doderer, Musil, Roth, Werfel, Zweig; blíže srovnej např. Magris 1992: 2-9). Ono tajemné (funkční?!) propojení (nicméně nepřeživší) dvou tendencí - tradicionalistické a modernistické, stálo v pozadí vzniku osobitého modelu byrokratické demokracie, ztělesňovaného rakouskou administrativní (ale např. také armádní) mašinérií.
Snad také z tohoto důvodu byl nástup demokracie, pro niž se nový prostor v tomto regionu otevřel porážkou vilémovského Německa a jeho spojenců v první světové válce, tak rozpačitý. Některé z nástupnických států k otevřené demokratické soustavě v meziválečném období vůbec nedospěly (Maďarsko), ostatní pak při budování vlastních politických systémů neopomenuly aplikovat řadu postupů, evidentně inspirovaných vídeňskou zkušeností. V symbióze s novými doktrinálními trendy dané doby (revoluční socialismus, integrální nacionalismus, fašismus) se pak vydávaly na cestu specifických mimodemokratických modelů (Maďarsko - polofašistický systém generála Horthyho od r. 1920; Polsko - autoritativní a svým způsobem antimodernistický režim premiéra Pilsudského po revizi ústavy r. 1926; Rakousko - stavovský stát kancléře Dolffuse od r. 1933), ovšem přece jen poněkud odlišných od klasických autoritativních podob jihoevropských (španělské či portugalské). Není pak bez zajímavosti, že tato tendence navozuje časovou i systémovou souvztažnost a podobnost středoevropských systémů jednak s Pobaltím (na Litvě došlo k převratu r. 1926, v Estonsku a Lotyšsku existovaly autoritativní režimy od r. 1934), jednak s jihovýchodem Evropy, tedy balkánskými zeměmi, např. s Cankovovou diktaturou v Bulharsku.
V této souvislosti je pochopitelně značně obtížné vyhnout se zvláštnímu případu Československa. Piedestal vzorové demokratičnosti První republiky byl již (ať již oprávněně, nebo nikoli) vystaven řadě kritik (srovnej např. texty P. Heumose), ostatně některé kupříkladu korporativní momenty nelze považovat za definitivní degradaci prvorepublikového systému jako nedemokratického. Tyto postřehy je spíše namístě pojmout jako oporu při odhalování příčin “tuzemských” autoritativních období, totiž Druhé republiky (otázku Slovenského státu ponechejme pro tuto chvíli stranou). V každém případě zde máme co do činění s příkladem jisté vnitřní inkoherence námi zkoumaného prostoru, s časově odlišně se vyvíjejícími “státními” cestami přímo uvnitř tohoto regionu, snad dokonce s kausou jakési středoevropské hereze.
O obou stránkách daného tématu, tedy o meziválečných osudech jak demokratických, tak autoritativních režimů ve střední Evropě, lze tedy hovořit jako o mimořádně nosných, a to ať již z hlediska hledání pramenů těchto tendencí před první světovou válkou (a snad ještě mnohem dříve), rozchodu československého příkladu se zbytkem tohoto prostoru, určení míry působení mezinárodních okolností, či dopadu a vlivu vývoje meziválečného na úděl tohoto regionu po druhé světové válce.
Geneze středoevropských zemí se totiž z hlediska aplikace demokratické státní formy ukázala problematickou i po roce 1945. Československo, Polsko a Maďarsko byly po rozmanitých peripetiích a různorodě silném odporu začleněny do sovětského bloku a přijaly na sebe podobu klasických totalitních modelů. Mimo jiné se tak definitivně vzdálily Rakousku, kterému se (navzdory, díky?!) desetileté velmocenské protektorátní kontrole podařilo udržet kontakt se západním civilizačním okruhem, převzít tak po Československu roli odpadlíka ze středoevropské množiny, opustit tak střední Evropu a zavdat příčinu k terminologické proměně. S oporou v již předložené argumentaci - Rakousko, tento středoevropský stát, již nelze zařadit do Evropy středovýchodní. Konstatování, že rakouské “nesdílení” moderních dějin po r. 1955 se středovýchodní Evropou diskvalifikuje “nárok” (“zájem”?) Vídně do tohoto regionu patřit, nepřeváží ani argument, odvolávající se na habsburskou minulost.
Návrat středoevropských států k demokracii jako formě státu po “roce zázraků”, jeho příčiny, okolnosti, které jej umožnily, vlastní průběh událostí, motivace jeho aktérů, reakce jednotlivých složek společnosti, ale především perspektivy, naděje do budoucna, a paralelně možné komplikace a zklamání, to vše lze v současnosti označit za nejvlivnější látku v aktuální tématické sestavě politické vědy.
Po sumě transitologických prací, pojednávajících o “techné” změn přelomu 80. a 90. let, tedy o technologii transformace totalitních komunistických režimů k demokratické státní formě (u nás především Dvořáková - Kunc 1994, komparativně pak např. Przeworski 1992), se zájem badatelů soustředil na problém vnitřních procesů v těchto tzv. “křehkých demokraciích” (Pridham - Lewis 1996) a jejich postupnou stabilizaci. Logicky se pak jako nosná témata objevily studie, analyzující jednotlivé problematické prvky tohoto vývoje, momenty, která již představují, či potenciálně by mohly představovat nikoli pouze stinné nebo ožehavé, ale přímo kritické stránky demokratického procesu.
Vedle klasických institucionálních otázek, tedy především postupné etablace komplexní komponentní substruktury politického systému těchto zemí (stát a jeho instituce, politické strany a jejich systémové uspořádání, právní soustava atd.) se jako prvořadé téma v tomto smyslu jeví studium doktrinálních novinek na ideologické scéně tohoto prostoru. Po jistou dobu se v této souvislosti zájem soustřeďoval takřka výhradně na problém revitalizace nacionalismu ve střední Evropě, odrážející velmi razantně skutečnost mimořádně komplikované národnostní struktury centrální Evropy a faktické neshody etnických a politických hranic v tomto areálu (Rupnik 1992: 54). Národnostní menšiny jako sociální pramen výše popsaného ideologického fenoménu, jejich existence, role a potenciál (to vše ovšem překračující úzký rámec střední Evropy a pozorovatelné v širším měřítku) jsou studovány jako prvek, který se stal v 90. letech XX. století jakýmsi záchytným bodem pro politicky, sociálně i ekonomicky znejistělé, vnitřně náhle inkoherentní společenství jednotlivých středoevropských zemí. Rozdrobenost a kvůli ní hledání nového opěrného bodu (a jeho nalezení ve fenoménu národa) jako jedny ze základních poznávacích znaků postkomunistických zemí reprezentují nejčastější a nejvlivnější téma středoevropských studií konce století, téma, jehož vnitřní obsah není bezesporu vyčerpán (Eberhardt 1996).
Na doktrinální scéně těchto zemí se však lze setkat též s reflexí nedávné minulosti a jejích možných dopadech na současnost. Téma komunismu, jeho dědictví a vypořádání se s ním se však až na výjimky (Černá kniha komunismu) nestalo dominantním, přičemž větší pozornost je spíše věnována schopnosti této ideologie přežít a nadále vystupovat jako potenciálně ambiciózní prvek posttotalitního politického systému. Odtud zaznamenáníhodná tématická geneze teorie politických stran jako subdisciplíny politologie, mj. rozpracování typologie postkomunistických stranických systémů (Beyme 1994).
Nosnými se pak v souvislosti se stavem středoevropských studií a paralelně potřeb nových demokracií v tomto prostoru jeví celá řada dichotomicky se vymezujících témat mezinárodních vztahů: centralizace versus decentralizace, integrace versus dezintegrace, či strategie versus hra. Jedná se zároveň o metodologické pohledy ne zcela typické pro “europocentrický” přístup k problematice transformačních procesů, přístup, pro nějž jsou charakterističtější spíše (1) důraz na politické systémy a (2) soustředění se na jednotlivé aktéry dějinných procesů. Výše uvedené dichotomické báze naopak reprezentují globálnější (např. velmocenské) náhledy na téma rozpadu komunistického bloku a budoucího vývoje jak jednotlivých postkomunistických zemích, tak celého regionu, což lze dokumentovat tématy vstupu zemí středoevropského okruhu do euroatlantických i evropských organizačních struktur, tématy, v nichž otázka střední Evropy získává přinejmenším celoevropský rozměr právě položením důrazu na procesy integrace (např. Wilson - Dussen 1995).
Právě doložená šíře tématického záběru, spojeného s fenoménem střední Evropy v posledním desetiletí, vede až k odvážnému (a snad tedy neoprávněnému) konstatování, že se středoevropská studia stala tématicky a svým způsobem i metodologicky mimořádně významným, ne-li primárním impulsem pro sociální vědy končící dekády. Centrum pozornosti těchto nauk, po druhé světové válce poněkud těkající mezi jednotlivými světadíly (50. a 60. léta - Afrika a Asie a obecně “třetí svět”, později v 70. létech Latinská Amerika), se tak v souvislosti s dějinnými událostmi pádu sovětského impéria a rozpadu komunistického bloku vrátilo do “srdce” Evropy. Svým způsobem je namístě přání, aby další zkoumání tohoto areálu měla spíše historizující nádech, neboť budoucí (jistě nastoupivší) “nezájem” sociálních věd o daný areál bude možno interpretovat jako důkaz spíše poklidného a stabilního rázu dalšího vývoje. Střední Evropa si již snad svou roli jako aktuální a módní téma splnila. Např. Balkánu, zdá se, toto “štěstí” zatím není dopřáno.
Pod “tíhou” předcházejících úvah se volba názvu periodika, v němž je uveřejněn tento materiál, jeví svým způsobem jako diskuse hodný krok. V množině areálových studií, jak jsme se snažili ukázat, lze jen těžko najít tématický prostor, který by byl více nežli střední Evropa zatížen permanentními významovými posuny a proměnami, definováním a redefinováním náplně, zneužíváním či přímo vytrácením se obsahu, a koneckonců i opětovnými návraty. Zároveň se však v případě středoevropských studií jedná o látku, která přímo volá po zpracování, po zaujmutí stanoviska, po osobnímu vyjádření se. Látku, která nabízí mimořádně vděčnou a širokou (takřka nelimitovanou) tématickou paletu.
A tak se jako možná konkluze jeví následující konstatace: z hlediska tohoto textu je název středoevropská studia vyjádřením nikoli definičním, tedy postižením obsahu pracovního materiálu (“o čem”), nýbrž spíše pokusem o naznačení východisek, určení autorské perspektivy (“kým”, z “čí”, popřípadě “jaké pozice”) této areálové nauky. Reprezentuje tak svým způsobem poněkud sebestředné, autocentrické stanovisko, premitující důležitost až klíčovost středoevropských studií, konečně snad překonávající onu “bídu” tohoto prostoru a národů, které jej vyplňují (Bibó 1997), jejich logiku areálovou, tématickou a pravděpodobně i (potenciálně) metodologickou, jinými slovy jejich mimořádný význam pro současné sociální vědy a politologii obzvláště. Představuje reflexi jisté rezignace nad možností pregnantního určení časových, prostorových i tématických hranic termínu střední Evropa (a jeho jednotlivých variant) a upřednostnění autorského a tudíž subjektivního pohledu, metody a perspektivy před marností pokusů o objektivní definici.
Základní literatura:
[*] Čtenáři snad odpustí; autor jednoduše neodolal “rozkoši” (a nostalgii zároveň) tohoto připomenutí.