Deficit stranické politiky v regionalizované oligarchii?
Regionální elity, stranicko-politické bloky a fenomén “gubernátorských stran” v
současném Rusku
Maxmilián Strmiska
Procesy utváření a reprodukce jednotlivých politických stran a soustav politických stran v heterogenních, vnitřně diferencovaných a často zřetelně asymetrických politických systémech, již tradičně představují velmi zajímavé pole politologického výzkumu. K tomu lze podotknout, že se jedná o dvojnásob zajímavé a ovšem také velmi složité téma v případech celkové transformace politického systému (nemluvě již o rozsáhlém komplexu sociálních, kulturních a ekonomických změn), jako je tomu v současném Rusku. V ruském případě - až na výjimky potvrzující pravidlo - nemáme co do činění s ustálenými a zřetelně strukturovanými stranickými soustavami, nýbrž se stále ještě relativně křehkými a slabě rozvinutými útvary a konstelacemi, jejichž “systémové vlastnosti” je obtížné jednoznačně určit. Interpretace vývoje ruské stranicko-politické plurality (ve smyslu diferenciace a etablování se různých volebních, stranicko-politických opcí) se jeví jako velmi problematická. Nejde zde jen o proměnlivost konfigurací stranicko-politických opcí, nýbrž také o to, že tyto konfigurace se souběžně utvářejí, mění, vzájemně propojují a ovlivňují v různých - také více či méně proměnám podléhajících - kontextech. Hovoříme-li tedy v ruském případě o politické pluralizaci, je pochopitelně třeba rozlišovat mezi pluralizací odehrávající se v rámci jednoho politického prostoru (makrosystému), jedné volebně-politické arény, a pluralizací primárně spočívající v diferenciaci volebně-politických arén, resp. v rozrůznění či oddělování jednotlivých rovin stranicko-politické soutěže, sekundárně pak v dalším rozrůzňování či pluralizaci aktérů operujících v těchto prostředích (cf. Holzer, Strmiska 2000). Tato pluralizace pochopitelně zahrnuje i moment uplatňování různých strategií různými stranicko-politickými aktéry. V tomto ohledu představuje jedno z velmi důležitých a navýsost aktuálních témat problematika vlivu či podílu ruských regionálních elit na utváření stranicko-politických formací a na rozvíjení a kultivaci ruské stranické politiky vůbec.
Ruský politolog Grigorij Golosov, který ve druhé polovině devadesátých let XX. století věnoval značnou pozornost problematice ruské regionální stranické politiky včetně fenoménu “gubernátorských stran” (cf. Gel'man, Golosov 1998; Golosov 1999a; Golosov 1999b; Golosov 2000a; Golosov 2000b), nedávno rozvinul pozoruhodnou kritiku obecně rozšířeného mínění spojujícího v krátkodobé i střednědobé perspektivě vyhlídky na zformování relevantních stranicko-politických útvarů s představou, že právě nejvyšší představitelé ruské regionální výkonné moci disponují rozhodujícími zdroji volební mobilizace, a to nejen v příslušném regionálním, nýbrž rovněž ve federálním kontextu. Nepochybně se zde jedná o jedno z klíčových témat současného výzkumu utváření ruských politických stran či aliancí a stranicko-politických soustav. Golosovova argumentace je přitom v metodologickém i faktografickém ohledu velmi zajímavá již sama o sobě, což se vztahuje jak k jejím silným, tak slabým stránkám.
Počáteční bod Golosovova výkladu, tj. porovnání vlivu stranické příslušnosti kandidátů na výsledky gubernátorských voleb, se jeví jako sporný. Golosovova interpretace budí v tomto případě rozpaky a vyvolává dojem jistého nedorozumění, protože jeho argumentace poukazující na úspěšnost či neúspěšnost stranicky profilovaných kandidátů ve volbách gubernátorů nemá bezprostřední vztah k problému “celoruských voleb” a tudíž na základě zmíněného porovnání (vyznívajícího, pokud jde o posouzení volební úspěšnosti jednotlivých kandidátů, jednoznačně v neprospěch kandidátů “stranických”)[1] není principiálně možné vyvozovat bezprostředně nějaké všeobecně platné závěry ohledně uplatnění “stranictví” nejvyšších představitelů regionálních establishmentů v celoruské, federální sféře. Takto by bylo možné postupovat pouze tehdy, kdyby bylo předem naprosto jasné, že regionální, gubernátorské volebně-politické arény jsou totožné (a to ve všech svých relevantních dimenzích) s regionálními arénami pojímanými jakožto výsek federální politiky. To však v tomto případě jasné není; vše nasvědčuje tomu, že G. Golosov takové ztotožnění prostě předpokládal, aniž je ovšem náležitě zdůvodnil a obhájil. Tato okolnost mu však nezabránila ve vytýčení ústřední teze, že ruští gubernátoři nenaplnili naděje tvůrců stranicko-politických bloků a že byli svým způsobem odsouzeni k tomu, zůstat bezpartijními kvůli své ústavně zakotvené specifické pozici v mocenském systému a v neposlední řadě také kvůli svým vlastním politickým zájmům. Podle Golosovova názoru ruští gubernátoři politické strany vlastně nepotřebují, neboť příslušnost k politickým stranám za prvé: nepřináší vítězství v gubernátorských volbách; za druhé: nevyhovuje konsolidaci regionálních politických režimů; za třetí: nepředstavuje užitečný zdroj ve sféře vztahů gubernátorů s federálním centrem; za čtvrté: projevuje se škodlivě, pokud jde o organizační vývoj a konzolidaci stran (Golosov 2000a: 97). Pokud jde o roli všeruských stran v gubernátorských volbách, Grigorij Golosov konstatoval, že z 69 předáků regionální exekutivní moci, zvolených v období od počátku roku 1995 do podzimu 1997, jich pouze 12 bylo oficiálně postaveno a podpořeno volebními sdruženími a stranicko-politickými bloky, přičemž pouze dva z nich (kteří byli nakonec úspěšní) představovali kandidáty všeruských organizací (hnutí Čest a vlast, resp. Liberálně demokratické strany Ruska, LDPR): Alexej Lebeď (v Chakásii) a Jevgenij Michajlov (v Pskovské oblasti). V ostatních případech “stranické” příslušnosti významných gubernátorských kandidátů se jednalo o místní hnutí typu Patriotičeskaja Brjanščina, Trudovaja Rjazaň (jejichž součástí se staly odnože všeruských stran) anebo o bloky vytvořené ad hoc, speciálně za účelem podpory určitého kandidáta (např. “Volební blok na podporu Volkova Nikolaje Michajloviče”; Jevrejskaja avtonomnaja oblasť). Stranicky profilované kandidatury se vystříhali nejen úřadující gubernátoři-kandidáti, nýbrž povětšinou i opoziční kandidáti (v řadě případů dokonce i ti z řad Komunistické strany Ruské federace atp.). Ani takoví známí kandidáti levicových sil jako Nikolaj Kondratěnko (Krasnodarskij kraj), Aman Tulejev (Kemerovskaja oblasť) anebo Pjotr Sumin (Čeljabinskaja oblasť) nevystupovali primárně - alespoň podle Golosovova názoru - jakožto reprezentanti Komunistické strany Ruské federace (KPRF). V jejich volebních kampaních eventuální stranická podpora hrála sekundární roli; větší význam měly jiné mobilizační zdroje, především zdroje osobního charakteru. Řada úspěšných gubernátorských kandidátů zdůrazňovala příznačně svoji nestranickost a vytvářela si image nestranického “dobrého hospodáře” (Golosov 2000a: 98; . Ljuchtěrchandt-Michaljeva 2000: 158). Výjimky se sice vyskytly, ale byly velmi vzácné. V této souvislosti lze zmínit například úspěch gubernátorské strany Přeměna Uralu (Preobraženije Urala, PU) ve Sverdlovské oblasti (cf. Strmiska 2000a), ovšem je třeba připomenout, že zde šlo z hlediska gubernátora Eduarda Rossela o do značné míry vnějšími okolnostmi vynucenou opci.[2] V této souvislosti Grigorij Golosov věnoval pozornost i specifickým případům tzv. varjagů ruské regionální politiky, tedy Alexandru Lebeďovi (v Krasnojarském kraji), Alexandru Ruckému (v Kurské oblasti), Jevgeniji Michajlovovi (Pskovská oblast), v jejichž případě jistou roli hrála podpora všeruských stranicko-politických organizací. Dodal však, že vyhlídky “varjagů” v regionálních politických arénách byly vždy velmi skromné kvůli obecně chladnému vztahu místních elit k “cizákům”. Golosov tedy mohl konstatovat, že v boji o gubernátorské křeslo se politické strany uplatnily a “hodily se” jen ve vzácně se vyskytnuvších a vyskytujících situacích (Golosov 2000a: 98).
Vcelku lze souhlasit s názorem, že z teoretického hlediska je - za určitých podmínek -snaha silných kandidátů distancovat se od politických stran pochopitelná a může představovat efektivní strategii. V této souvislosti je možné oprávněně poukazovat na skutečnost, že institucionální politická struktura, převládající v ruských regionech, je neoddělitelně spjata s většinovým volebním systémem a charakterem volební politiky. Gubernátorem se stane kandidát, jež obdrží podporu většiny hlasujících, což znamená, že vítězství závisí na sestavení aliancí či koalic, přitažlivých pro maximálně široký okruh voličů. Tato strategie podle Golosovova názoru není v rozporu se stranickou příslušností a aktivitou perspektivních kandidátů v jediném případě: v podmínkách etablovaného dvoustranického systému jaký existuje například v USA (Golosov 2000a: 98). V Rusku však nejsou “strany většiny” či “většinové strany” charakteristické pro takový bipartismus, takže je zde pro získání žádoucí většiny nezbytné - ať již v celé zemi či v jednotlivém regionu - utvářet nadstranické koalice, jež nejsou omezeny a podmíněny existujícími stranickými strukturami a ideologickými profily.[3] Pak se zdá výhodnou strategií utvářet jakýsi stranicko-politický koktejl vyznačující se “tlumenými barvami”. Vyhraněná stranická příslušnost brání úspěchu v gubernátorských (ale i prezidentských) volbách (Golosov 2000a: 98-99). Podle Golosova tento závěr platí pro jakékoli prezidentské systémy v kombinaci s multipartismem (Golosov 2000a: 99).[4] Nedostatečná rozvinutost a omezená mobilizační kapacita ruských stranicko-politických formací vede k tomu, že stranickost, resp. explicitní stranická příslušnost kandidátů vnáší do gubernátorských kampaní dodatečný element rizika. Při této příležitosti Grigorij Golosov poukázal na signifikantní případ novosibirského gubernátora Vitalije Muchy, který se koncem roku 1998 aktivně účastnil vytváření Vlasti (Otěčestva; jehož šance stát se privilegovanou “koalicí většiny” se tehdy zdály velmi vysoké). Vlast, resp. Vlast - Celé Rusko (OVR) však v Novosibirské oblasti stejně jako ve většině dalších regionů utrpělo porážku a současně s tím byl poražen i V. Mucha. který nepostoupil do druhého kola gubernátorských voleb. Na osudu Muchy chtěl Golosov ukázat, že ani jedna ze všeruských stran či bloků není s to zaručit svým členům, že politicky “přežijí” v příslušné regionální politické aréně. Imperativem konsolidace regionálních režimů se tedy - v daném ruském kontextu - stalo udržování distance gubernátorů od politických stran.[5]
Golosov přišel navíc s tvrzením, že proběhla také významná změna ve vztahu gubernátorů k regionálním legislativám. Někdejších vyhrocených kontrapozic typu gubernátor versus zákonodárné shromáždění zbylo podle jeho názoru již jen málo. Gubernátoři se prostě postarali o to, aby měli ve shromážděních dostatečný počet svých přívrženců - a dokonce ani k tomuto nepotřebovali politické strany. Z 86 regionálních zákonodárných shromáždění zvolených v letech 1996-1998 v 18 chybí reprezentanti stran či voličských sdružení a v dalších 19 tito nepřesahují 10%; většinu takoví více méně straničtí zástupci tvoří jen v sedmi regionálních shromážděních (Golosov 2000a: 100). Jinými slovy, i v tomto ohledu se gubernátoři obešli beze stran. Bylo to umožněno – mimo jiné - převahou většinového volebního systému. Dosavadní zkušenosti ukázaly, že v podmínkách většinového systému se straničtí kandidáti mohli uplatnit například v některých regionech “rudého pásu” (např. ve Volgogradské a Rjazaňské oblasti), kde podpora KPRF představovala záruku úspěchu (cf. Matsuzato 2000). Ale takových regionů je v Rusku málo. Častěji stranická příslušnost připoutává kandidáta k disciplinovanému, spolehlivému, ohraničenému - ale příliš malému - voličstvu. Gubernátoři proto častěji a raději podporují - výměnou za jejich budoucí loajalitu - kandidáty disponující individuálními zdroji volební a politické mobilizace a legitimace. Jasně nestranickými byly kupříkladu regionální kandidátky podporované Jurijem Lužkovem či Vladimirem Jakovlevem anebo též gubernátorským hnutím “Za sociálně-ekonomický pokrok a občanskou shodu” v Rostovské oblasti (Golosov 2000a: 100-101). Častěji se však gubernátoři zdrželi veřejné podpory či vytváření stranicko-politického hnutí a prostě podporovali nezávislé kandidáty, z nichž pak učinili - na bázi osobní loajality - své spojence. Tímto způsobem lze také vysvětlit, proč propadl pokus přetvořit Náš dům Rusko (NDR) ve vertikální strukturovanou “stranu moci”, stranu establishmentu (partiju vlasti). Formace jako NDR se výrazněji uplatnila pouze v dumských volbách 1995. V regionech, jak se záhy ukázalo, nebyla zapotřebí; podíl zvolených kandidátů NDR nepřevyšoval nikde 11,1% (Korjagskij avtonomnyj okrug). Třebas v Rostovské oblasti místní gubernátor dlouho náležel k vedení NDR, ale v regionálních zastupitelských volbách podporoval nezávislé kandidáty či exponenty jiných uskupení (v daném případě některé loajální “jabločniki”), neboť kandidáty NDR považoval za slabé či nezasluhující podpory. Golosov v této souvislosti příznačně poznamenal, že své kádry formace NDR často čerpala z bývalých aktivistů demokratického post-perestrojkovského hnutí, kteří hledali - přimknutím se ke straně establishmentu - cestu ke zvýšení vlastního volebního potenciálu. Takové, potenciálně neloajální kandidáty s vlastním politickým profilem či se silnými dispozicemi pro vytvoření takového profilu gubernátor vskutku nepotřeboval (Golosov 2000a: 101). Je ovšem třeba vzít v úvahu, že uplatnění proporčního volebního systému kardinálně mění situaci. V Krasnojarském kraji a Sverdlovské oblasti je role stranické podpory velká, a to i mezi kandidáty operujícími ve sféře většinového volebního systému (resp. v těch regionálních legislativních orgánech-komorách volených tímto způsobem). Role politických stran vzrostla i v dalších třech regionech používajících proporční systém. Problém však spočívá v tom, že tento volební systém je používán zřídka a tak tomu zřejmě bude i v dohledné budoucnosti. “Postaru” zvolení poslanci ani gubernátoři nemají na zavádění proporčního volebního systému zájem. Jako příklad může posloužit navrhovaná volební reforma v Omsku, která byla “zmrazena” z politicky účelových důvodů (příslušný establishment vzal v úvahu, že opoziční komunisté by díky změně volebního systému zvýšili své zastoupení). V Krasnodarském kraji a v Kemerovské oblasti, v jejichž legislativních tělesech je podíl stranických zástupců obzvláště velký, přísluší téměř všichni (viz Golosov 2000a: 101-102) k místním gubernátorským formacím (Vlast - Nikolaj Kondratěnko, Blok Amana Tulejeva). Obě tyto formace se utvářely na bázi strategického spojenectví levicových organizací s neobvykle vlivnými “nestranickými” gubernátory. V prvním případě se zástupci levice podřídili gubernátorovi, jenž spíše než komunistu připomíná radikálního nacionalistu. Ve druhém případě se místní komunisté pokoušeli zachovat si nezávislost, Tulejev však provedl ve “svém” bloku čistku a vypudil z něj neloajální komunisty a levicová uskupení. Novými pilíři bloku se pak staly dvě málo známé politické skupiny; přičemž komunisté loajální vůči Tulejevovi se do tohoto bloku začlenili individuálně. Není patrně třeba zdůrazňovat, že levicové hnutí v Krasnodarském kraji a zejména v Kemerovské oblasti bylo poté přinejmenším po organizační stránce degradováno (Golosov 2000a: 102). Podobné tendence se vyskytly v Čeljabinské oblasti, kde Suminovo hnutí Obrození Uralu (Vozrožděnije Urala) prakticky udusilo politickou samostatnost místních levicových sil. Podobný vývoj bylo možné sledovat též v Burjatsku a Altajském kraji. Golosovovy úvahy vyústily v charakteristický závěr: regionů, ve kterých odnože všeruských stran hrají samostatnou důležitou roli je málo a takové regiony, kde při tom probíhá ještě něco jako mezistranická soutěž, téměř neexistují (Golosov 2000a: 102; Golosov 1999a; cf. Golosov 1999b). Výjimku představuje Novosibirská oblast a - s některými výhradami - Karélie, Tuva a Sankt-Petěrburg. Je příznačné, že ve všech těchto případech se místní exekutivní moc jeví jako relativně slabá a regionálnímu politickému vývoji jsou vlastní ostré konflikty, svědčící o tom, že konzolidace těchto regionálních režimů není ještě zdaleka završena. Pro Golosova z toho - mimo jiné - vyplynulo, že přítomnost (relevantních) politických stran tak svým způsobem nejen nenapomáhá procesu konzolidace regionálních režimů, nýbrž může svědčit o krachu či neúspěchu tohoto procesu (Golosov 2000a: 102). V takovéto perspektivě ani nepřekvapuje, že absence konfliktu či “války” mezi gubernátorem a regionálním zákonodárným shromážděním je pro Golosova důležitým, nikoli však jediným znakem konsolidace regionálního režimu. Ještě důležitější jsou však vztahy mezi gubernátorem a místními (regionálními či spíše subregionálními) politickými a administrativními elitami. Ale i v této sféře je role politických stran téměř nicotná. Členové demokratických stran, pokud vůbec takové mocenské pozice zaujmou, obvykle zapomínají na svou stranickou příslušnost a jsou dříve či později kooptováni, resp. integrováni do regionální elity (Golosov 2000a: 102). Pokusy gubernátorů “odměnit” své přívržence (v daném kontextu “outsidery”) z politických stran mocenskými posty navíc vyvolávaly ostré konflikty uvnitř regionální elity. Jedna z příčin ostré konfrontace A. Lebedě s většinou krasnojarské mocensko-politické elity tkvěla právě ve snaze tohoto gubernátora rozšířit místní establishment o aktivisty formace Čest a vlast (Česť i rodina). Podobné, avšak méně ostré konflikty se ostatně odehrály rovněž v Kurské a Pskovské oblasti (Golosov 2000a: 103). To vše ukazuje, že gubernátoři v zásadě nepotřebují politické strany jako nástroj konsolidace svých režimů a že se tudíž vesměs zdržují systematické aktivity, jež by mohla působit ve prospěch reprodukce politických stran a rozvíjení stranické politiky.
Slabá dosavadní pozice a role politických stran ve vztazích mezi gubernátory a federálním mocenským centrem je spjata s okolností, že v podmínkách ruského politického systému neexistuje nárok na sestavování federálních vlád dle stranického klíče. Sám federální prezident má své důvody - stejně jako gubernátoři - být “nestranickým”, resp. nadstranickým činitelem.[6] Nabízí se tedy otázka: jak a čím si vysvětlit vzepětí “gubernátorského stranického budování” před nedávnými parlamentními (dumskými) volbami v roce 1999? Vše dle Golosova spočívá v tom, že tehdy, v dlouhém předvolebním období, nebylo jasné, kdo získá nejvyšší výkonnou moc. Na podzim 1998 se zdálo, že nejlepší šance má J. Lužkov a znakem příslušnosti k Lužkovovi mohla být příslušnost k Vlasti (Otěčestvu), proto měli gubernátoři zájem o členství či propojení s touto formací (Golosov 2000a: 103). V dalších případech se jednalo o nic jiného než o prodej podpory na “volebním trhu”: tak se zrodila uskupení Hlas Ruska (Golos Rossii) a pak Celé Rusko (Vsja Rossija) na základě osobní aliance mezi některými gubernátory a málo vlivnými všeruskými politiky, nepostradatelnými pro formální založení volebně-politických bloků. O nějakém výrazném ideologickém prvku při vytváření těchto bloků však nelze hovořit (Golosov 2000a: 104). Šlo o smíšené aliance, v nichž rozhodovala osobní loajalita. V těchto případech nevznikaly ani autentické místní odnože politických stran-bloků; gubernátoři s sebou totiž přiváděli nikoli masy přívrženců, nýbrž především jimi kontrolované administrativní aparáty a více či méně vlivné politické klienty rekrutované z místních elit. Tím si lze vysvětlit, proč ve více méně programově profilovaných supraregionálních stranách gubernátoři chyběli či se zde jednalo nanejvýš o výjimečné případy (např. samarský gubernátor Konstantin Titov se ke Svazu pravicových sil, SPS, přidal kvůli svým osobním prezidentským ambicím).[7] Ani k formování výhodných vazeb s federální výkonnou mocí se tudíž politické strany gubernátorům nehodily. Pokud pak jde o vztah k federální dumě, poslanci “regionálních” či gubernátorských stran se zpravidla chovali jako nezávislí, “nestraničtí” zástupci. Nebylo ostatně jejich prvotním úkolem sloužit nějaké politické straně, nýbrž především zájmům svého regionálního patrona. Vcelku vzato se tedy politické strany ve vzájemných vztazích mezi federálními a regionálními mocenskými uskupeními ukázaly být zbytečným, de facto postradatelným prostředníkem či nástrojem. Ideální poslanec z “regionální strany moci” - která vlastně autentickou masovou politickou stranou není - závisí jen na ní, což paradoxně znamená, že není spjat se stranami (Golosov 2000a: 104-105; k fenoménu “osobních stran” srv. Calise 2000). Tuto úvahu Grigorij Golosov uzavřel konstatováním, svým způsobem provokativním, že racionální strategií gubernátorů před dumskými volbami nebylo vytváření stranicko-politických bloků, “blokostrojitělstvo”, nýbrž spíše podpora nezávislých kandidátů operujících v jednomandátových okrscích. (Golosov 2000a: 105). Právě v rámci volební soutěže a kooperace v jednomandátových okrscích fungovaly nejlépe a relativně přímočaře “administrativní zdroje” gubernátorů. V podmínkách proporčního volebního systému bylo uplatnění těchto zdrojů pochopitelně poněkud omezené a složitější. Ovšem tento rozdíl měl doposud jen malý dopad na převládající model vztahů mezi ruskými stranicko-politickými organizacemi a předáky regionální exekutivy. Klíčový problém představuje právě cena za spojení stran s gubernátory. Podle Golosovova názoru tato cena spočívá v tom, že se politické strany musí jednak vzdát jasné ideologické pozice (pro gubernátory jsou totiž ideově-programově vymezené strany jako partneři nežádoucí), jednak musí dopustit faktické podlomení stimulů ke stranické aktivitě (v tomto případě se jedná o problém uplatnění selektivních-individuálních stimulů; cf. Golosov 1998; Golosov 1999b; Panebianco 1982). Pak lze jen lakonicky konstatovat: “Čto gubernatoru zdorovo, to partii směrť” (Golosov 2000a: 106). Gubernátoři chtějí do kandidátek zařadit úředníky, kteří jsou z hlediska vytváření funkčních politických stran nejen nepotřební, nýbrž nežádoucí, protože zůstávají loajální vůči svému patronovi-gubernátorovi, nikoli vůči “své” straně (Golosov 2000a: 106). Navíc je třeba vzít v úvahu, že gubernátoři obvykle manévrují bez ohledu na spojenecké politické strany. Kupříkladu Aman Tulejev byl parlamentním kandidátem postaveným místní odnoží Komunistické strany Ruské federace (po dohodě s jejím moskevským vedením), což ovšem přispělo k rozvratu této regionální organizace KPRF. Tato okolnost však nezabránila tomu, aby Tulejev v jednomandátových okrscích nepodporoval kandidáty Jednoty (Medvěda). Aliance s Tulejevem tedy přišla KPRF velmi draho.
V případě Meziregionálního hnutí Jednota (Medvěd) Grigorij Golosov příznačně tvrdil, že Jednota se jako strana regionálních předáků vlastně nerealizovala. V této souvislosti Golosov formuloval provokativní hypotézu, že Jednota zaujala na ruské federální stranicko-politické scéně doposud neobsazenou, výhodnou pozici právě proto, že v ní regionální bossové chyběli. Podle jeho názoru se jedná o pozici strany bránící regionální obyvatelstvo (neprivilegovanou periferii) nejen vůči vykořisťovatelské, zkorumpované, oligarchické Moskvě, nýbrž i vůči zvůli místních oligarchií. Jednota tak mohla využít image nesobecké strany jednotného státu, nabízející překonání důsledků předcházející územně-politické fragmentace, jakési “strany dobrého cara” (Golosov 2000a: 107).[8] Golosov se při této příležitosti vyjádřil skepticky k úvahám o možné transformaci Jednoty ve skutečnou, efektivní prezidentskou stranu a o možném přechodu k dvoustranickému modelu (Jednota versus Komunistická strana Ruské federace) na ruské federální úrovni. Podotkl, že opakování scénáře s NDR zaručuje neúspěch a že působení prezidencialistických prvků v ruském politickém systému brání budování stran ve federální i regionální sféře. Příliš významná účast příliš mocných regionálních předáků je s to rozvrátit každou politickou stranu, včetně strany prezidentské. V přetrvávajících ruských podmínkách se předáci regionální exekutivy ještě nemohou úspěšně integrovat do stranické politiky a bylo by tedy lepší - než dojde ke změně těchto podmínek - aby byli od stranické politiky drženi v bezpečné vzdálenosti (cf. Golosov 2000a: 108).
Golosovova kritika zjednodušeného vidění a optimistického zveličování role a významu gubernátorů a regionálních elit v procesu utváření politických stran, resp. bloků a stranicko-politických uspořádání v současném ruském kontextu nepochybně představuje cenný příspěvek k diskusi o charakteru a vývojových tendencích ruských stranických soustav (federálního uspořádání, regionálních i subregionálních útvarů), samozřejmě včetně posouzení různých aspektů geneze jednotlivých operačních jednotek, jež tyto soustavy utvářejí. Je ovšem třeba připomenout, že se zde jedná o poněkud kontroverzní téma a že vůči Golosovově argumentaci - argumentaci místy úmyslně provokativní - lze vznést některé důležité výhrady. Například není zcela jasné, do jaké míry je možné závěry učiněné pro období 1995-1997 přímočaře přenášet do období následujícího, tj. v daném případě do let 1998 až 2000. To platí jak pro federální, tak regionální sféru ruské stranické politiky. V tomto ohledu by byla zřejmě namístě větší dávka zdrženlivosti a opatrnosti, a to zejména vzhledem k sérii změn zaznamenaných v závěru devadesátých let ve stranicko-politických konfiguracích na federální úrovni. Pokud jde o zachycení souvislostí mezi těmito změnami a strategiemi uplatňovanými regionálním elitami a aktéry z federálního mocensko-politického centra, Golosovova argumentace se v tomto bodě jeví jako mezerovitá a poněkud nedostatečná. Nejde totiž jen o to, ukázat, že naděje vkládané do výrazného - podle Golosova ovšem jen zdánlivě výrazného - podílu regionálních elit na utváření efektivních stranicko-politických formací (“blokostrojitělstvo”) byly přehnané a nenaplnily se, leč pouze v malé míře. Bylo by zapotřebí mnohem zevrubněji analyzovat důvody, proč se v ruském kontextu takové naděje vůbec objevily, a v této perspektivě důkladně rozebrat také interakce předáků z federálního centra s jejich (aktuálními či potenciálními) regionálními spojenci. Podle mého názoru se ovšem nejedná o největší slabinu Golosovem použité argumentace; tato slabina, jak bylo již naznačeno v úvodní části této stati, spočívá jinde. Grigoriji Golosovovi je třeba vytknout nedostatečnou snahu o diferenciaci arén stranicko-politické soutěže a kooperace - regionální a federální - zejména regionální arény jakožto v pravém slova smyslu regionálního prostoru a regionální arény jakožto regionálního výseku federální politiky.[9] Ruské “blokostrojitělstvo” a rozvíjení stranické politiky v těchto arénách nesporně vykazuje specifické rysy, jejichž pečlivá reflexe je nezbytná pro pochopení průběhu a výsledků procesů utváření (evidentně rozrůzněných) stranicko-politických soustav v Rusku.
Bibliografie:
Alexseev, Mikhail A. (1999): Assymetric Russia, in: Alexseev, Mikhail A. (red.): Center-Periphery Conflict in Post-Soviet Russia. A Federation Imperiled, Macmillan, Basingstoke, London 1999.
Bielasiak, Jack (1997): Substance and Process in the Development of Party Systems in East Central Europe, Communist and Post-Communist Studies, XXX, n. 1, March 1997, s. 23-44.
Brzinski, Joanne Bay, Lancaster, Thomas D., Tuschhoff, Christian (1999): Federalism and Compounded Representation: Key Concepts and Project Overview, Publius, XXIX, n. 1, Winter 1999, elektronická verze (start page: 1).
Calise, Mauro (2000): Il partito personale, Laterza, Roma, Bari.
East/West Institute (2000): Political Affiliations of Russian Governors, (http://www.iews.org/rrrabout.nsf/pages/governors+party+affiliation).
Gel'man, Vladimir, Golosov, Grigorij (1998): Regional Party System Formation in Russia: The Deviant Case of Sverdlovsk oblast' , in: Loewenhardt, J. (red.): Party Politics in Post-Communist Russia, Frank Cass, London, s. 31-53.
Gel'man, Vladimir, Alexander, James, Degtyarev, Andrei (nedat.: 1999): Introduction: Is Democracy Developing in Russia’s Regions?, The University of Arizona, Regional Russia Working Group, (http://geog.arizona.edu/~web/rrwg/democracy.html).
Golosov, Grigorij (1998): "Karěristy" i "věrujuščije" (Partii-prejemnicy v processe demokratizaciji), Pro et contra, III, n. 3, 1998, s. 57-73.
Golosov, Grigorij (1999a): From Adygeya to Yaroslavl: Factors of Party Development in the Regions of Russia, 1995-1998, Europe--Asia Studies, LI, n. 8, December 1999, elektronická verze (s. 1333-1365).
Golosov, Grigorij (1999b): Partijnyje sistěmy Rossii i stran Vostočnoj Jevropy, Věs Mir Izdatělstvo, Moskva.
Golosov, Grigorij (2000a): Gubernatory i partijnaja politika, Pro et contra, V, n. 1 (Centr i regiony Rossii), Zima 2000, s. 96-108.
Golosov, Grigorij (2000b): Poveděnije izbiratělej v Rosii: těoretičeskije perspektivy i rezultaty regionalnych vyborov, in: Ljuchtěrchandt-Michaljeva, Galina, Ryženkov, Sergej (red.): Vybory i partii v regionach Rosiii, IGPI, Moskva, Sankt Petěrburg, s. 85-103.
Holzer, Jan (1999): Předehra k dramatu. Ruská stranická scéna před prosincovými volbami do státní dumy, Politologický časopis, VI, č. 4, s. 366-377.
Holzer, Jan (2000a): Symptomy tradice - volby do Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace 19. prosince 1999, Politologický časopis, VII, č. 1, s. 30-51.
Holzer, Jan (2000b): Jasný výsledek versus nejasná perspektiva. Ruské prezidentské volby 2000, Středoevropské politické studie, II, č. 2, jaro 2000, (http://www.iips.cz/seps.html).
Holzer, Jan (2000c): “Proprezidentská strana”. Modelový typ ruské stranické soustavy?, Středoevropské politické studie, II, č. 4, podzim 2000, (http://www.iips.cz/seps.html).
Holzer, Jan, Strmiska, Maxmilián (2000): Utváření stranicko-politických pluralismů v ruském regionálním kontextu, Středoevropské politické studie, II, č. 3, léto 2000 (http://www.iips.cz/ seps.html).
Keating, Michael (1999): Assymetrical Government: Multinational States in an Integrating Europe, Publius, XXIX, n. 1, Winter 1999, elektronická verze (s. 71-86).
Ljuchtěrchandt-Michaljeva, Galina (2000): Izbiratělnyj process i partii v rossijskich regionach, in: Ljuchtěrchandt-Michaljeva, Galina, Ryženkov, Sergej (red.): Vybory i partii v regionach Rosiii, IGPI, Moskva, Sankt Petěrburg, s. 142-169.
Machovcová, Eva (2000): Komunistická strana Ruské Federace, in: Holzer, Jan (red.): Komunistické strany v postsovětských stranicko-politických soustavách, Masarykova univerzita, Brno, s. 40-61.
Mainwaring, Scott (1993): Presidentialism, Multipartism, and Democracy: The Difficult Combination, Comparative Political Studies, XXVI, n. 2, July 1993, elektronická verze (s. 198-228).
Matsuzato, Kimitaka (2000): Elektoralnaja geografija v Rossii: Bělyj, Krasnyj, Seryj i Vzryvnoj pojasa, in: Ljuchtěrchandt-Michaljeva, Galina, Ryženkov, Sergej (red.): Vybory i partii v regionach Rosiii, IGPI, Moskva, Sankt Petěrburg, s. 170-194.
Panebianco, Angelo (1982): Modelli di partito. Organizzazione e potere nei partiti politici, il Mulino, Bologna.
Privalov, N. (1998): Etapy formirovanija sovreměnnoj mnogopartijnoj sistěmy v Rossii, text on-line, (http://politics.e-reliz.ru/politics/plso/prival/).
Strmiska, M. (1998): Regionální strany a stranické systémy. Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko, CDK, Brno.
Strmiska, Maxmilián (2000a): Geneze stranicko-politických (sub)systémů v ruském regionálním kontextu. Sverdlovský případ, Středoevropské politické studie, II, č. 2, jaro 2000 (http://www.iips.cz/ seps.html).
Strmiska, Maxmilián (2000b): Dez anos depois: consolidando os sistemas partidários na Europa Centro-Oriental pós comunista, Teorie e Sociedade, número 6, outubro de 2000, s. 178-211.
[1] Nutno podotknout, že Golosov při této příležitosti zkoumal “stranickost” kandidátů v gubernátorských volbách ve vztahu k supraregionálním stranicko-politickým formacím jako Náš dům - Rusko (NDR), Vlast - Celé Rusko (OVR), Meziregionální hnutí Jednota (Jedinstvo; “Medvěd”), Komunistická strana Ruské federace, (KPRF), Svaz pravicových sil (SPS), Blok generála A. Nikolajeva a akademika S. Fjodorova (Golosov 2000a).
[2] Je docela dobře možné, že za jiné mocensko-politické situace by vytvoření vlastní stranické formace bylo z hlediska tohoto gubernátora nadbytečné (cf. Strmiska 2000a).
[3] Pro etablované gubernátory usilující o znovuzvolení byla příznačná snaha o ztělesnění jakéhosi nadstranického “otce regionu” (cf. Ljuchtěrchandt-Michaljeva 2000: 158).
[4] Srv. inspiraci závěry Scotta Mainwaringa (Mainwaring 1993).
[5] Je otázkou, zda se tento Golosovův obecný závěr vztahuje prvotně k všeruským stranicko-politickým formacím anebo ke všem stranicko-politickým organizacím (tzn. regionálním a subregionálním), operujícím v jednotlivých regionálních arénách.
[6] Je vhodné připomenout, že kupříkladu za Černomyrdinovy éry bylo členství předáků regionální výkonné moci ve vedení NDR fiktivní, a po výměně předsedy vlády vůbec přestalo k čemukoli zavazovat. Politický zisk tak dosáhli především ti gubernátoři kteří “neplýtvali silami” a nechápali vážně svůj svazek se “stranou moci” centrálního establishmentu.
[7] K. Titov uplatňoval ovšem ve vztahu k ruských stranicko-politickým formacím různé strategie (cf. Ljuchtěrchandt-Michaljeva 2000: 159).
[8] V této souvislosti Golosov upozornil na možnost srovnání politické role, resp. image Jednoty s justicialisty (Partido Justicialista, PJ) jakožto strany provinčních mas v Argentině. K tomu lze dodat, že pokud jde o srovnávání ruské regionální politiky s obdobnými latinskoamerickými fenomény pak se kromě argentinských reálií nabízí především – potenciálně velice zajímavé - srovnání s regionální politikou (pochopitelně včetně role guvernérů a regionálních elit) v Brazílii.
[9] V této souvislosti je třeba připomenout, že Grigorij Golosov ve svých pracích (cf. například Golosov 1999a; Golosov 2000a; Golosov 2000b) specifičnost regionálních politických arén různou měrou reflektoval, ovšem v jím obvykle upřednostněných badatelských perspektivách nebyla zmíněnému problému diferenciace přiznána absolutní priorita.