Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review
ČÍSLO 1, ROČNÍK III., ZIMA 2001, ISSN 1212-7817 - PART 1, VOLUME III., WINTER 2001, ISSN 1212-7817
In margine tzv. slovanství
Na okraj studie Miroslava Mareše Slovanství a politický extremismus v České republice
Je dobře, že se česká politologie začala zabývat areály (tento pojem neznamená pouze geografický prostor, a nelze jej tedy nahradit pojmem “teritoriální”, “územní” nebo podobně; běžně se užívá i ve smyslu prostoru jazykového, kulturního, politického a ekonomického; viz anglosaské pojetí tzv. area [areal] studies) střední a východní Evropy se zvláštním zřením k Polsku, baltským zemím, Bělorusku, Ukrajině a Rusku. Tento zájem se ovšem nemohl nestřetnout jednak s konceptem Střední Evropy (kniha F. Naumanna Mitteleuropa z roku 1915 je založena na vyhraněně nacionálním a eidologickém pojetí, jehož jádrem je němectví a jeho dominance; proto se i v některých německy psaných studiích na toto téma užívá někdy pojmu “Zentraleuropa”), jednak se slovanským prvkem a jeho vědeckými a ideologickými reflexemi.
S pojmem slovanství vstupujeme na neklidnou, nejistou půdu, kde se doporučuje pohybovat s lupou a lékárnickými vahami, jinak se můžeme dopustit nepřesností a nevyhneme se ani myšlenkovým a koncepčním zkratům. K těmto poznámkám mě v dobrém slova smyslu podnítila studie Miroslava Mareše (Mareš 1999), která s poměrně přesnými rozlišovacími kritérii pracuje a počítá. Myslím, že podstata jeho metodologického postupu je in nuce obsažena v této pasáži z úvodní partie: “Bylo by ale absurdní, kdyby jakákoli zmínka o reálném faktu, totiž o příslušnosti českého národa ke Slovanům, byla vnímána jako projev politického extremismu. V ČR existuje řada odbnorníků na slavistiku i historii jednotlivých slovanských zemí a národů, kteří se nikterak politicky neprojevují, jejich aktivity jsou právně i politicky zcela konformní a z akademického i společenského hlediska přínosné. Případnou větší afinitu k myšlenkám slovanské vzájemnosti lze u řady z nich vysvětlit právě odbornou specializací. Přesto však některé práce či závěry slavistů mohou posloužit extremistickým exponentům v prohlubování a propagaci jejich ideologie. Začne-li být ale slovanská vzájemnost dávána do souvislosti s tradicemi českého vyhroceného nacionalismu, popř. jsou-li vyzdvihována pozitiva doby, kdy slovanské státy byly součástí lidově demokratického, resp. socialistického bloku, je vazba na politický extremismus mnohem zřetelnější.” (Mareš 1999: 20). Právě v tomto textu se jako v kapce vody zrcadlí rozsáhlý trs problémů. Především si nejsem jist, zda politická nebo společenská konformita může být vůbec přínosem: to bychom se nutně ocitli na bázi Haškovy Strany mírného pokroku v mezích zákona; pro vědecké bádání - pokud má mít alespoň trochu objevitelský ráz - je naopak conditio sine qua non nekonformnost. Zda může vědecká práce sloužit extremismu ponecháme stranou, stejně jako problémy svobody vědeckého bádání, které z toho vyplývají (takto bychom však museli označit za potenciálně extrémní celé vrstvy světové filozofie - a někdy se v těchto intencích i v rámci filozofie dnes opravdu uvažuje), stejně jako sám pojem “extrémismus” a spojování slovanství s vývojem po roce 1945 a s jinými seskupeními jako doménu politologie a jiných sociálních věd. Chápu tedy své poznámky jako svého druhu koncizní, leč zjevně neúplný komentář k této problematice a jako komplementární informaci k Marešovu přehledu, zejména ve smyslu mezioborové komunikace, jíž je nám třeba jako soli.
Mareš správně vystihl, že myšlenka tzv. slovanství může inspirovat krajní levici i krajní pravici: to se ostatně projevovalo i v minulosti. Jinak řečeno: jestliže Marešova stať začíná citací zprávy Ministerstva vnitra ČR, jde o využití účelového, spíše povrchově synchronního dokumentu, jakým monitoring - ať již se provádí jakýmikoli prostředky - je. K pochopení takového vícevrstevnatého jevu, jakým je tzv. slovanství, nutno však využít i diachronního přístupu a podívat se na problém paradigmaticky, tedy na jeho časové ose, ale i syntagmaticky a kontextově, tedy v širších horizontálních souvislostech. Především nutno rozlišovat slovanství, tj. amorfní plazmu všeho, co vykazuje zájem, afinitu, příchylnost k problematice Slovanů s eventuálním přesahem k obrysům jakési ideologie, a slavofilství, tj. vyhraněnou, emotivně zabarvenou lásku ke všemu slovanskému, dále slavjanofilství, tedy ruskou variantu slovanské ideje, za níž již prosvítají obrysy ruské dominance, slovanskou vzájemnost, tj. koncepci vzájemné podpory slovanských národů, která nemusí být zaměřena proti někomu jinému, a panslavismus jako pojetí skutečné nebo potenciální slovanské jednoty, jazykové, literární, kulturní a kulturně politické stavěné často proti ideologii pangermánství. Nutno konstatovat, že idea slovanství vzniká za silného německého vlivu (Herder) často jako zrcadlový obraz pangermánství, jako idea zvláště živá v podunajském prostoru, kde se střetaly zájmy řady národních společenství.
Snad drobná digrese neuškodí. Podívejme se, jak etnicky a národně psychologicky charakterizuje Slovany na počátku své dosud nepřekonané studie Slovesnost Slovanů (1928) zakladatel brněnské literárněvědné slavistiky Frank Wollman (1888-1969; mimochodem právě tato práce vyjde zásluhou některých německých a českých slavistů brzy i v Německu): “Srovná-li se s charakteristikou Slovanů ze zprávy Prokopiovy Tacitova charakteristika Germánů, zvláště poslušnost k jedinému králi, ctnosti společného soužití, dostává se tím pravděpodobně u starých Slovanů povahová základna individualistická a u starých Germánů celkem kolektivistická. Toto kolektivum jevilo se Slovanům cizí, jak snad dosvědčuje jazykozpytná sounáležitost gotského thiuda ve významu lid, něm. deutsch, praslov. *tjudjь (štuždь), českého cizí, pol. cudzy, slov. tuj, srbochorv. tudj, rusk. čužoj, bulh. čužd atd. Tato osudná a osudová povaha je tedy dána skutečností; sotva by bylo možno vyložiti ji jen zpomalením vývoje, zaostalostí, stejně jako ekonomicky, historicky, biologicky, geograficky atd.; z povahy celkem neměnné tak, jako jsou v říši ostatního tvorstva zvířata samotářská a stádní - plyne delší trvání velkorodiny, rodů, plyne neschopnost zakládati státy, tedy vyšší civilisační celky, v nichž zaniká jednotlivec a rod v kolektivu, představovaném např. knězem (tj. knížetem, z něm. kuning) a králem (ze jména Karla Velikého).” (Wollman 1928: 5-6). Pro toho, kdo si Slovany představuje v onom pojetí ruského kolektivismu a protiindividualismu je to pojetí jistě překvapivé, paradoxní, i když jen zdánlivě; je však zjevně logické a historicky oprávněné.
Na počátku byl zájem o Slovany vzbuzený osvícenskou vědou a pak katalyzovaný romantismem a nacionalismy 19. století. Právě F. Wollman v polemice s některými polskými slavisty poukazoval na to, že u kolébky ideje slovanské vzájemnosti a panslavismu nestáli obrozenští Češi či Slováci (Jan Kollár), ale Poláci; je zřejmé, že idea mezislovanské podpory visela v první polovině 19. století ve vzduchu a byla nahlas vyslovována reprezentanty různých slovanských národů. Vznikala jako všechna národně obrodná hnutí (německo-germánské, resp. později třeba keltské - Celtic Revival) jako reakce na jednosměrný politický a kulturní tlak, který vyvolává protitlak. Poznámka na okraj: Před třemi desítkami let jsme se jako mladí anglisté učili o gaellic, tedy o jazyce skotských Keltů, jímž prý mluví asi 80 000 lidí na severu Skotska a na některých skotských ostrovech - sám jsem tento jazyk poprvé slyšel v jeho prostředí v roce 1973. Nyní mají jeho mluvčí svůj televizní kanál a rozhodně nejsou na vymření. A jeden skotský student mi vyprávěl, jaké byly kdysi snahy tento jazyk vymýtit například ze škol, a to i fyzickými tresty. Jinak řečeno: starosti s různými národními koncepcemi mají a hlavně budou mít i jinde. U kořene všeho je nepochopení, intolerance: to se nepochybně týká i podmínek, za jakých vznikala koncepce tzv. slovanství.
Je zřejmé, že například Češi hráli v 19. století často slovanskou nebo všeslovansky zabarvenou ruskou kartou a že to byl postup hodně pragmatický (kritický vztah k Rusku měli Češi od časů Havlíčkových Obrazů z Rus; v tom důsledně pokračoval i T. G. Masaryk; současně těchto myšlenek využívali jako protetsu proti Vídni, nehledě na známé deziluze: viz českou pouť do Moskvy právě v roce vyhlášeného dualismu 1867). Český filozof, estetik, a rusista Zdeněk Mathauser, jehož pojetí tohoto fenoménu je mi blízké, mluví o bytostné české potřebě přesahu: slovanství chápe jako projev této potřeby, stejně jako přesah česko-slovenský: v pozadí stojí česká snaha zastřít vlastní nerozlehlost přináležitostí k většímu celku (Mathauser 1998: 18 an.). Snad se i nově utvářené české evropanství pohybuje v tomto řečišti (dokladem mohou být české reflexe jednotné Evropy za posledních 10 let: vynikající to materiál pro disertaci!).
Ve 20. století mělo slovanství a jeho všeliké, již zmíněné odrůdy složité osudy. Na jedné straně se jako vyústění úspěšné slovanské politiky chápal vznik nástupnických států po roce 1918 (Československo, Polsko, Jugoslávie). Současně se utvářela představa Československa jako přirozeného centra demokratického Slovanstva, zejména v souvislosti Masarykovou tzv. Ruskou akcí, tj. finanční a institucionální podporou východoslovanské emigrace. V této atmosféře také vzniká Slovanský ústav jako zařízení ministerstva národní osvěty, ale také ministerstva zahraničních věcí. Československo mělo podporovat demokratické ruské emigranty, kteří po pádu bolševismu převezmou v Rusku moc - to by také zřetelně posílilo úlohu Československa ve světě. Slovanství bylo tehdy chápáno jako všeobecné úsilí k zviditelnění a etablování nového státního útvaru na Západě i na Východě (Masarykova aktivita v USA, Velké Británii, Benešova a Štefánikova ve Francii a Itálii, zmíněná Ruská akce, Masarykovy kontakty s demokratickými Rakušany, Němci, s ruskou emigrací apod.) - ze zbytků tohoto olbřímího úsilí těží dnešní Česká republika v jistém myslu dodnes. To se změnilo se stabilizací sovětské moci, se vznikem SSSR, jeho světovým uznáním a se světovou hospodářskou krizí - vše vrcholí navázáním diplomatických styků Československa a SSSR, spojeneckou smlouvou a pražskými oslavami 100. výročí smrti A. S. Puškina, které již do značné míry probíhaly v režii Moskvy. Tato linie pak pokračuje za války a po ní, neboť také Stalin hrál slovanskou kartou (činnost Zdeňka Nejedlého v Moskvě), a stala se módou, jinak řečeno všeobecně závazným diskursem (E. Beneš).
Po roce 1948 se situace prudce mění: slovanství je nastaveno svou odvrácenou stranou, je znovu chápáno jako konzervativní, reakční, pravicové: to se promítlo do osudů Slovanského ústavu zrušeného již Němci roku 1942 a znovu rozptýleného v 60. letech pod tlakem aktuální tzv. novodobé historie socialistických zemí. Je tedy fenomén slovanství jako politický koncept, ale vůbec bádání o Slovanech, tedy slavistika v širokém slova smyslu, jakýmsi horkým bramborem, který se na politické šachovnici ocitá tam i onde, je využíván, zatracován a znovu obnovován.
Slovanství bylo u nás vždy silné a různě se projevovalo: ovšem především jako rusofilství (zakládání Ruských kroužků - také skvělý materiál pro disertaci! Například v Brně byl představitelem takového kroužku Leoš Janáček - to mělo svou souvislost v ruských látkách jeho tvorby - , ale Ruské kroužky pracovaly na počátku 20. století v podstatě v každém větším českém městě - po válce zájem o Rusko zesílil vlivem legionářů, zejména po jejich návratu v letech 1920-1921). Bezprostředně po roce 1945 i po roce 1948, kdy se motiv slovanství z tehdejší politiky totalitního a posléze autoritářského státu vytrácel, byla slovanská idea všeobecně chápána ještě spíše pozitivně, i když s výrazně slábnoucím nadšením; tato tendence vrcholila v 60. letech. Je v zásadě nesprávné, když se někdy zdůrazňuje, že antisovětismus, negace všeho ruského a tzv. sovětského jako primitivního a tím nediferencovaně i všeho tzv. slovanského (a je to v jistém smyslu pochopitelné jako reakce na oficiální politiku) nastal až po 21. srpnu 1968: všechno to však žilo v české společnosti již dávno a navazovalo na četné kritické výhrady vůči Rusku a na špatné zkušenosti s velkoruským nacionalismem, šovinismem a mesianismem. Tyto rysy byly právem i neprávem ztotožňovány s komunistickým režimem v SSSR. Nutno si uvěvodmit, že ani česká společnost nebyla nikdy totálně slavofilská: tyto protislovanské proudy se znovu dostaly na povrch později v jiných souvislostech. Jinak řečeno: nic nelze zcela potlačit, pouze odsunout do nižších vrstev, které jsou hůře vidět: odtud však mohou znovu v příhodných konstelacích vystupovat jako spodní proud, který se však může stát nakonec i proudem dominantním. To platí obecně a moderní politika s tím musí počítat (potlačení živnostníci zbavení majetku, nyní restituenti a noví podnikatelé - buď oni, nebo jejich rodinní příslušníci, velcí sedláci nyní jako majitelé polí a lesů, dříve často úspěšní předsedové JZD, kteří měli smysl pro velkohospodaření apod. - tento koloběh plný protikladů postupuje a bude postupovat - pro někoho překvapivě - i dál; vzpomínám si v této souvislosti na jednoho svého univerzitního učitele, který se v 70. letech rétoricky tázal, co bude po dosažení cílové mety tehdejších ideologů - komunismu: to se snad pak zastaví vývoj a přestanou platit zákony dialektiky? V podobném smyslu například Ivan Sviták v roce 1968 upozorňoval, že komunistické režimy sovětského typu uťaly marxismu jeho dialektickou základu a tím jeho kritičnost).
Vývojovým paradoxem je fakt, že marxismus v podání Marxe a Engelse i ruský bolševismus směřovaly zcela zjevně proti slovanským tendencím (proti slavjanofilství, velkoruskému šovinismu; nikoli nadarmo hovořili nacionalisté o židobolševismu). Známé jsou Marxovy negativní postoje k rekonstituování slovanských národů a slovanskému národnímu obrození, známé jsou Leninovy věty o amerikanizaci Ruska. Ruští sociální demokraté obou frakcí (bolševiků i menševiků) byli pokračovateli ruského západnictví, tedy evropské linie ruského myšlení, která stála proti slavjanofilství (většina členů bolševického ústředního výboru, byli, jak známo, ruští Židé, kteří prožili valnou část života ve střední a západní Evropě). Právě Frank Wollman (1888-1969) ve své poslední knize Slavismy a antislavismy za jara národů (Wollman 1968) vydané jakoby symbolicky roku 1968, prokázal, že idea slovanství byla pro Marxe nepřijatelná (knihu uvozuje dedikací “Rudé armádě osvovoditelce” - v exempláří, který chová Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, list s touto dedikací někdo po listopadu 1989 vytrhl: snad i v tomto emblému se zračí paradoxnost slovanství a slovanské otázky a její rozpornost a nevyhraněnost i různé funkce v našem národním a občanském životě). F. Wollman věnoval de facto celý svůj život vědeckému bádání o vnitřních spojitostech duchovních produktů Slovanů a ukázal na jejich vnitřní sepětí, ať již objektivní, nebo subjektivní povahy: slovanské literatury pojímal v kulturně morfologických blocích (Slovesnost Slovanů, 1928). Nicméně 20. století - nehledě na uvedené využívání či zneužívání tzv. slovanské myšlenky či ideje slovanské vzájemnosti - odhalilo spíše krizi pojmu; i slovanská vzájemnost bývá někdy ztotožňována s panrusismem a panslavismem a vzbuzuje obavy.
Pokud jde o fenomén slovanství obecně, doporučoval bych přísně historický pohled, který nám umožní pochopit funkce tohoto jevu v žhavé současnosti, lépe a jasněji porozumět potencialitě jevu a různým jeho polohám. To nám nijak nezabrání, abychom přistupovali kriticky k jeho extrémním výkladům, jak bylo ukázáno v Marešově článku; měli bychom být však při těchto interpretacích obezřetní a připustit, že někdy jde o rétoriku politického boje, v němž extrémní akce vyvolává extrémní reakci (například, jak Mareš správně podotýká, záporné hodnocení útoku sil NATO na Jugoslávii nemusí být hned ztotožňováno s reziduy panslavismu a slovanské vzájemnosti, neboť bylo kriticky hodnoceno i jinými osobnostmi a politickými proudy, ale může být v těchto politických postojích využito, aniž by šlo o extrémní předpojatost).
V současné době bývá tzv. slovanství, panslavismus aj. vtahovány do určitých geopolitických her a strategií, jejichž cílem je zaměření na fenomén Ruska a Balkánu. Ponechejme Balkán stranou, neboť jde o záležitost složitou, která svými kořeny sahá hluboko do minulosti a souvisí s ruskou, prusko-německou a britskou politikou a jejími důsledky. Jedna koncepce chce Rusko z Evropy eliminovat, postavit proti němu nový sanitární kordon a postupně z Ruska územně “ukusovat” (což se zdůvodňuje historicky). Druhou tendencí - podle našeho názoru zdravější a perspektivnější - je vtáhnout Rusko více do Evropy, a tím pacifikovat jeho agresivní síly. Tento proud - alespoň v široce slavistických (tedy i politologicko-historických) mezinárodních kruzích - dnes převládá (svědčí o tom např. světový kongres ICCEES v Tampere roku 2000 - viz dále). Ani u nás v tom však není jednota: často se setkáváme s výroky o Slovanech jako o verbeži Evropy, o nutnosti vytlačit Rusko na okraj evropského dění, neboť prý jde o asijskou zemi (na to Rusko reagovalo sblížením s Čínou a Japonskem). V tomto smyslu, jak jsem již někde napsal (Pospíšil: 2000a), jsou i podivení světově proslulého česko-francouzského romanopisce z faktu, že ve francouzské encyklopedii našel Husa vedle Ivana Hrozného, zcela zbytečná: pro svět jsou Češi i Rusové Slovany a samo srovnání obou mužů (neboť Ivan Hrozný nebyl na svou dobu a své prostředí ignorant - a je - stejně jako Jan Hus - součástí národní literatury) není nijak nepochopitelné. Podle mého soudu je lepší Rusko vtahovat do evropského dění, neboť Evropou i ve smyslu civilizačním nikdy nepřestalo být a jedním z rozhodujících faktorů evropské politiky se stalo bitvou u Poltavy (1709) a zejména napoleonskými válkami (jeho úloha v letech 1812-1814 a 1941-1945 by si zasluhovala samostatného srovnávacího pojednání z dnešního pohledu). Nehledě na tuto digresi nelze však pojmy “slovanství” nebo “slovanská vzájemnost”, dokonce ani “panslavismus” ztotožňovat s Ruskem, jeho agresivní politikou a jeho pozdním slavjanofilstvím nebo ruským mesianismem, i když s tím vším souvisejí: v tomto propletení a paradoxnosti je právě veškerá složitost a veškerý půvab tzv. slovanství.
Při zkoumání fenoménu slovanství nutno brát do úvahy také horizontální linii, tedy to, jak tento jev chápou jinde. V tomto smyslu bych se přimlouval za polskou variantu. Nikdo jistě nebude Poláky podezírat z panslavismu nebo panrusismu, i když také oni “slovanské” myšlenky kultivovali - mají ostatně s Ruskem své zkušenosti. Právě oni však chápou slovanství, Slovany, slovanské země a slovanské kultury jako přirozený integrační stupeň k Evropě, slovanství jako přirozenou součást evropanství, které nelze ztotožňovat se západoevropanstvím (Dorovský: 1997, Dorovský: 2000). Často se mluví o tzv. evropských hodnotách a jistě se tím myslí třeba křesťanství, euroamerická civilizace, parlamentní demokracie, lidská práva, humanismus apod. To je však zapotřebí explicitně říci, neboť jinak mohou být za tzv. evropské hodnoty pokládány plynové komory, koncentráky, gulagy, přímá či nepřímá genocida jiných ras a kultur či upalování kacířů a čarodějnic. Polské pojetí slovanství jako evropanství je podle našeho soudu nosné a perspektivní. Z úst polských státníků protichůdných politických orientací (Kwaśniewski - Buzek) slyšíme o Slovanech a slovanství často (Kwaśniewski takto mluvil například na mezinárodním kongresu slavistů v Krakově v roce 1998, Buzek tam poslal pozdravný dopis: oba chápou slovanství jako evropanství, každý ovšem poněkud jinak; Buzek vidí hodnotu slovanství jen ve spojitosti s evropanstvím, Kwaśniewski chápe Slovanství i jako hodnotu autochtonní; viz projev Kwaśniewského na Masarykově univerzitě při přebírání velké zlaté medaile, 2000). Poláci se slovanství nebojí, posílají na různá slovanská shromáždění různé politické orientace své zástupce, papež pro ně pořádá sympozia (mluví se o něm ostatně často jako o prvním slovanském papeži) v Castel Gandolfo (Współczesni Slowianie wobec własnych tradycji i mitów, 1996), kde výrazně participuje Polský komitét slavistů v čele s krakovským rusistou Lucjanem Suchankem. Poláci zastávají názor, že je lepší naplňovat pojmy reálným, střídmým, věcným obsahem, než je ponechat napospas politickým šarlatánům. Stěží by se v Polsku někdo odvážil označit polské slavisty a Svatého otce za politické extrémisty. Je tedy slovanství často kluzký a rozporný pojem: záleží na tom, jak se s ním pracuje a jak se využívá. Toto racionální pojetí slovanství vyjádřil snad nejpregnantněji již v této souvislosti uváděný Zdeněk Mathauser: “Proti fundamentalismu jsme postavili slovanství jako bytostný přesah; proti rasovosti stojí znakový aspekt slovanství - jazykový v první řadě; proti apriorismu, proti slepému předpokladu, že něco obecně slovanského musí být nalezeno při zkoumání kteréhokoli jevu z kultury slovanských národů a že slovanské má vždy přednost proto, že je slovanské, stavíme kritérium jen empiricky aposteriorního, induktivního zjištění, event. společného slovanského znaku a v každém případě naprosté nepředpojatosti při jeho hodnocení (Mathauser, 1998, s. 19-20). Někdy je slovanská myšlenka chápána jako legitimní součást evropské sebereflexe, která je přirozenou protiváhou dominantního racionalismu a technicismu, současně však také jako příliš komplikovaná, než aby se mohla stát živou součástí praktické politiky (Svatoň, 1998).
Samostatnou kapitolou slovanství jsou vědecké aktivity spjaté se slavistikou jako vědní discplínou (Pospíšil, 2000). Zde se omezíme jen na konstatování, že obor vyrůstá z bohaté tradice slavistiky 18. a 19. století (na čele s “patriarchou” slavistiky Josefem Dobrovským, jemuž budou v letech 2002 a 2003 věnovány u nás hned dvě vědecké konference, a to v Olomouci a v Praze; je pravěpodobné, že 250. výročí jeho narození bude i světovým výročím UNESCO) - kromě toho se mu bude věnovat zvláštní sekce na Mezinárodním kongresu slavistů ve slovinské Lublani roku 2003). V současné době se slavistika u nás pěstuje nejen ve Slovanském ústavu AV ČR (obnoveném v 90. letech prof. Antonínem Měšťanem a jeho spolupracovníky, mezi nimiž byl a je také syn zakladatele brněnské slavistiky Franka Wollmana Slavomír), ale v podstatě na každé větší univerzitě (Praha, Brno, Olomouc, Ostrava i jinde). Navenek tyto aktivity reprezentuje Český komitét slavistů, který je součástí Mezinárodního komitétu slavistů (jeho světové kongresy se pořádají každých pět let: roku 1993 byl v Bratislavě, 1998 v Krakově). Aktivita komitétu je orientována spíše filologicky, méně folkloristicky, etnologicky a historicky. V opozici vůči tomuto pojetí a v důsledku studené války vznikla organizace ICCEES (International Council for Central and East European Studies - tak se jmenuje dnes, dříve šlo o “Soviet Studies” - její kongresy jsou také každých pět let; například v roce 1990 byl v Harrogate ve Velké Británii, o pět let později ve Varšavě, v roce 2000 ve finském Tampere, roku 2005 se má konat v Německu). Tato organizace sdružuje nejen filology, ale masivně také sociology, politology, ekonomy, filozofy apod. Současné vedení Českého komitétu slavistů usiluje o navázání užších vztahů s ICCEES. S tím také souvisí metodologické otevření směrem k sociálním vědám, jak to dokumentuje činnost Kabinetu integrované žánrové typologie při Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a projekt oborové rady doktorského studia teorie areálových studií (Pospíšil: 1999b). To je otázka přímo klíčová a implicitně se jí dotkla i Marešova stať: totiž nezbytí spolupráce a v jistém smyslu metodologického prolnutí sociálních a filologických věd, které dosud nenechází v sociálněvědních institucích náležitou podporu. Je však zcela zřejmé, že se obě sféry potřebují z důvodů vědeckých a obecně poznávacích: filologové mají často zkreslené představy z oblasti sociálních věd, naopak sociální vědci studující určitý areál postrádají někdy hlubší znalosti jazykově literární a obecně kulturní.
Budiž tedy tento přehled chápán nejen jako komplementární komentář ke studii Miroslava Mareše, ale také jako tichá výzva k vzájemné komunikaci a spolupráci. A k vůli naslouchat, neboť dnes - paradoxně - v době boomu informačních technologií (a možná právě proto), kdy informace doslova destruují naše soukromí, pociťujeme značnou informační izolaci, oborovou disperzi a někdy i mezioborovou hluchotu a slepotu. Audiatur et altera pars.
Literatura
Vavřínek, V. (ed.) (2000): Current State and Further Perspectives of Slavonic Studies in Central Europe. Proceedings of the International Workshop, Prague 11th - 12th November 1998. CEU, Slavonic Institute, Prague.
Dorovský, I. - Pospíšil, I. (1998): Dialog o Slovanech, slavistice, Balkánu a o lecčems jiném. Univerzitní noviny, č. 3, s. 16-18.
Dorovský, I. (1997): Balkán a Mediterán. Brno.
Dorovský, I. (2000): Slované a Evropa. Brno.
Mareš, M. (1999): Slovanství a politický extremismus v České republice. In: Středoevropské politické studie -Central European Political Studies Review, zima - winter, s. 19-36.
Mathauser, Z. (1998): Slovanství jako přesah. In: K úloze Slovanů v historii a současnosti. Kolokvium u příležitosti 150. výročí Slovanského sjezdu v Praze. Emauzy - klášter Na Slovanech, 29. května 1998, Praha, s. 18-20.
Pospíšil, I. (1994): Václav Černý a ruská literatura. Slavia, č. 3, s. 331-337.
Pospíšil, I. (1997): K voprosu ob otnošenii T. G. Masarika k russkoj literature. In: T. G. Masarik i Rossija. Razvernutyje tezisy dokladov meždunarodnoj naučnoj konferencii. Institut "Otkrytoje obščestvo", Obščestvo brat’jev Čapek v Sankt-Peterburge, Sankt-Peterburgskaja Associacija meždunarodnogo sotrudničestva, Sankt-Peterburgskaja Associacija druzej Čechii i Slovakii. Sankt-Peterburg.
Pospíšil, I. (1998a): Slovanské literatury na počátku nového věku. In: K úloze Slovanů v historii a současnosti. Kolokvium u příležitosti 150. výročí Slovanského sjezdu v Praze. Emauzy - klášter Na Slovanech, 29. května 1998, Praha, s. 34-37.
Pospíšil, I. (1998b): T. G. Masaryk a literárnost ruské revoluce. In: Tomáš Garrigue Masaryk a ruské revoluce. Sborník příspěvků z V. ročníku semináře Masarykova muzea v Hodoníně, 19. listopadu 1997. Masarykovo muzeum v Hodoníně, Hodonín, s. 5-13.
Pospíšil, I. (1999a): Demokratija kak tiranija bol’šinstva? Individuum – sistema – čuvstvitel’nost’ u A. S. Puškina. In: Náš Puškin – Naš Puškin. Filozofická fakulta Univerzity Konštantína Filozofa v Nitre, Asociácia rusistov Slovenska, Nitra, s. 118-129.
Pospíšil, I. (ed.) (1999b): Integrovaná žánrová typologie (Komparativní genologie). Projekt – metodologie – terminologie – struktura oboru – studie. Hlavní autoři: Ivo Pospíšil – Jiří Gazda - Jan Holzer. Brno.
Pospíšil, I. (2000a): Slavistika pro třetí tisíciletí. Universitas, č. 3, s. 9-14.
Pospíšil, I. (2000b): Svět se dívá z Finska na Rusko (VI. kongres ICCEES v Tampere, 29. 7.-3. 8. 2000). Univerzitní noviny, s. 7-8, 15-16.
Pospíšil, I. (2000c): T. G. Masaryk jako rusista. In: Tomáš Garrigue Masaryk a věda. Sborník příspěvků ze VII. ročníku semináře Masarykova muzea v Hodoníně 10. listopadu 1999. Masarykovo muzeum v Hodoníně, Hodonín, s. 88-99.
(1998): Slavica Pragensia ad tempora nostra. Praha.
(2000): Slovanský ústav v Praze. 70 let činnosti. Sborník statí. Bibliografie. Praha.
Svatoň, V. (1998): Slovanská myšlenka a ruské slavjanofilství. Několik poznámek o dávné otázce. In: K úloze Slovanů v historii a současnosti. Kolokvium u příležitosti 150. výročí Slovanského sjezdu v Praze. Emauzy - klášter Na Slovanech, 29. května 1998, Praha, s. 21-25.
Malevič, O. - Kamenskaja, A. (red.) (1997): T. G. Masarik i Rossija. Sankt-Petěrburg.
Wollman, F. (1928): Slovesnost Slovanů. Praha.
Wollman, F. (1968): Slavismy a antislavismy za jara národů. Praha.
Wollman, S. (2000): Osudy Slovanského ústavu od jeho zrušení v roce 1963 do současnosti. In: Slovanský ústav v Praze. 70 let činnosti. Sborník statí. Bibliografie. Praha, s. 39-44.
(1997): Współczesni Slowianie wobec własnych tradycji i mitów. Sympozjum w Castel Gandolfo 19-20 sierpnia 1996. Pod redakcją M. Bobrownickiej, Lucjana Suchanka, Franciszka Ziejki. UNIVERSITAS, Kraków.