SLOVINSKÝ STRANICKÝ SYSTÉM A MODEL UMÍRNĚNÉHO PLURALISMU
Popis vývoje a analysa fungování systému politických stran ve Slovinsku v letech 1996-2000
Vít Hloušek
Následující článek je možno rozdělit do dvou částí, které však není zcela vhodné separovat. V první části, která má ryze deskriptivní charakter, se budeme zabývat podstatnými rysy vývoje slovinské politiky, které jsou důležité z hlediska chování systému politických stran, respektive jednotlivých aktérů tohoto systému. Na základě této deskripce pak ve druhé části článku rozvineme úvahy nad případným modelem fungování slovinského systému politických stran (v podstatě v intencích Sartoriho typologie a klasifikace). Domníváme se, že v případě stranického systému jako je slovinský, který nepatří ani v rámci zkoumání stranických systémů střední a východní Evropy k těm nejznámějším, může být toto propojení popisu a analysy fungování metodologicky oprávněným a heuristicky vhodným postupem.
I. Slovinská politika 1996-2000[1]
Slovinská politická scéna v letech 1996-1999
Volby 1996 skončily opětovným vítězstvím LDS, která ještě oproti volbám 1992 posílila. Po značně komplikovaných jednáních[2] vznikla v lednu 1997 vláda, složená ze zástupců dvou nejsilnějších parlamentních stran - LDS a SLS - a strany DeSUS, v jejímž čele stál opět Janez Drnovšek. Přesto se už v témže roce projevoval zřetelně příliš fragmentovaný charakter slovinského parlamentního spektra a absence jasné vládní většiny ideologicky i reálně politicky koherentního bloku. Došlo ke zpoždění při procesu schvalování státního rozpočtu. Kvůli různým pohledům jednotlivých parlamentních stran na žádoucí podobu slovinské rozpočtové politiky byl rozpočet pro rok 1997 schválen až v září 1997. (Kajzer 1997:32) Kontroverse vzbudila rovněž snaha SKD a SDS prosadit přijetí lustračního zákona. Obě strany vypracovaly vlastní návrhy a tyto byly v průběhu roku 1997 zamítnuty. Předsedové obou stran Peterle a Janša poté předložili společný návrh lustračního zákona, který byl odmítnut liberálními demokraty, Sjednocenou kandidátkou, stranou důchodců, Jelinčičovými nacionalisty a zástupci menšin.
26. a 27. 11. 1997 se konaly volby do druhé komory slovinského parlamentu: Státní rady (Državni svet). Pouze 22 představitelů místních zájmů ze čtyřicetičlenného sboru bylo voleno z představitelů politických stran. Zbytek zastupitelů v této komoře zatupuje na neokorporativní bázi funkcionální zájmy. Z oněch 22 křesel získala nejvíce LDS (6), následovaná SDS, SLS a ZLSD (všechny shodně po čtyřech mandátech), SKD získalo 3 mandáty a jeden zástupce místních zájmů byl nezávislý.[3]
6. 12. 1997 by uplynulo pětileté volební období prezidenta Milana Kučana. Podle slovinské ústavy se nové volby musí konat 15 dní před vypršením volebního období a datum presidentských voleb bylo tedy stanoveno na 23. 11. 1997. Jako favorit se od začátku jevil Kučan, který nekandidoval za žádnou politickou stranu, šance kandidátů jednotlivých politických stran byly výrazně nižší. Tyto předpoklady byly ve volbách potvrzeny. Kučan obdržel 55,6% hlasů voličů a další kandidáti zůstali daleko za ním.
Rok 1998 začal ve znamení skandálu, který destabilisoval na určitou dobu nejen zainteresovanou SLS, ale celou politickou scénu. V souvislosti s kritikou ministra obrany Tita Turnšeka (SLS) za to, že došlo k úniku utajených informací ze Slovinské vojenské zpravodajské služby (OVS) požadovalo vedení jeho strany Turnšekovu demisi. Turnšek odmítl odstoupit a otevřeně vystoupil proti předsedovi strany Marjanovi Podobnikovi. V rámci slovních přestřelek uvnitř SLS byl vytažen doklad tajných styků OVS s izraelskou vojenskou rozvědkou a oposice začala útočit i na LDS. Její vedení tvrdilo, že o tomto dokumentu neví, ale SDS přesto iniciovala proces, který měl vést k obžalobě předsedy vlády Drnovšeka před Ústavním soudem. Potíže SLS ale touto kausou nekončily. Týdeník Mladina publikoval dokumenty o přinejmenším pochybném financování volební kampaně SLS v roce 1992 farmaceutickou firmou Lek. Marjan Podobnik využil vyhrocené aféry s izraelskou rozvědkou k překrytí spekulací o nečistém financování své strany. V parlamentu hlasovala SLS proti vydání Drnovšeka ústavní obžalobě, přestože oposice předložila důkazy o tom, že o dohodě věděli blízcí Drnovšekovi spolupracovníci. Aféra nakonec odezněla po jmenování Alojze Krapeze novým ministrem obrany. Postavení vlády zkomplikovala i dosti negativní správa EU o pokrocích slovinského přibližování se této organisaci za rok 1998.
Na sklonku roku 1998 - 22. 11. a 6. 12. - se konaly místní a obecní volby. Přestože jejich výsledky mají vzhledem k volebním preferencím v parlamentních volbách pouze omezenou hodnotu, lze na základě těchto výsledků vysledovat určité posuny voličské přízně jednotlivých parlamentních stran. V místních volbách zvítězila na procenta hlasů LDS, která obdržela 22,59%. Tento výsledek však znamenal oproti parlamentním volbám pokles o zhruba 4,5 procentního bodu. Ještě více byla v místních volbách oslabena i SLS, když získala pouze 11,66% (propad skoro o 8 procentních bodů). Poslední vládní strana DeSUS si ziskem 5,08% mírně polepšila. Z oposičních stran získaly SKD (ta obdržela v místních volbách 12,41%) a ZLSD (11,37%), poněkud ztratila SDS (15,99%) a zejména SNS (1,93%).
Událostí roku 1999 z hlediska vývoje slovinské stranické soustavy bylo rozpracování kroků k fůzi dvou silných centropravých stran SKD a SLS. 19. 2. 1999 učinilo vedení SKD v tomto smyslu oficiální nabídku lidovcům. Vedení SLS odpovědělo 13. 4. 1999 tím, že souhlasilo se zahájením oficiálních rozhovorů mezi delegacemi obou stran.
Sloučení SLS s SKD a pád Drnovšekova kabinetu
V polovině března 2000 bylo s konečnou platností oznámeno datum ukončení procesu integrace SLS a SKD. 15. 4. došlo ke slučovacímu sjezdu obou formací. Nová strana přijala název SLS+SKD Slovenska ljudska stranka. V boji o předsednictví nové strany se střetli Franc Zagožen (ex-SLS) a Lojze Peterle, kteří předtím zvítězili v jakýchsi stranických primárkách SLS a SKD.[4] Zagožen poměrem hlasů 300:195 přesvědčivě zvítězil. Místopředsedy se stali Peterle, Bajuk (oba ex-SKD) a Marjan Podobnik. Už na tomto slučovacím sjezdu se jednalo i o budoucnosti Koalice Slovinsko, kterou už v roce předchozím vytvořily SDS, SLS a SKD. Kontroverse budila zejména snaha SDS, aby se v případě nepřijetí většinového volebního systému celá koalice neúčastnila voleb, dále i otázka těsnosti koaličního spojení. Bylo zřejmé, že SLS+SKD je v otázce spolupráce s SDS, respektive její míry, rozdělená. (Dnevnik 17. 4. 2000)
V souvislosti s blížícím se sloučení SKD a SLS začalo být zřejmé, že koaliční vláda pod Drnovšekovým vedením, která vzešla ze složitých jednání po volbách 1996, nebude nadále funkční. Už 16. 3. 2000, když bylo jasné datum slučovacího sjezdu SLS a SKD, oznámil předseda SLS Marjan Podobnik předsedovi vlády Drnovšekovi, že k datu sloučení opustí deset ministrů SLS vládní koalici. Podobnik zároveň vyjádřil přesvědčení, že tato aktivita nepovede k “vládní krisi v tom smyslu, že by stát nefungoval normálně...” K otázce předčasných voleb se Podobnik vyjádřil v podstatě tak, že podporu jejich konání připustil jen v tom momentu, pokud by se konaly podle nově navrhovaného většinového systému. (Dnevnik 16. 3. 2000)
Drnovšek odmítl protahovat faktickou vládní krisi a už před 15.dubnem se pokusil nominovat osm nových ministrů[5] a s jejich schválením svázal zároveň hlasování o důvěře vládě. V hlasování (8. 4.) ovšem 55 poslanců ovšem hlasovalo proti a jen 31 hlasů bylo pro.[6] Podle slovinské ústavy, která v tomto případě zná variantu německého modelu konstruktivního hlasování o důvěře vládě, byly nadále možné tři varianty postupu. Drnovšek se mohl jednak ve lhůtě do 30 dnů od odhlasování nedůvěry vládě pokusit znovu získat dolní komoru parlamentu pro vyslovení důvěry. Další možností bylo zvolit v téže lhůtě nového předsedu vlády. pokud by ani jedna z variant neprošla, musel by president republiky Státní shromáždění rozpustit a vypsat nové volby. (Srov. Dnevnik 17. 3. 2000) Drnovšek předem další pokus o získání důvěry odmítl a vyslovil se pro předčasné volby. (Dnevnik 4. 4. 2000) K tomuto stanovisku se postupně propracovaly i ostatní parlamentní frakce s výjimkou SLS+SKD. Ještě před sloučením obou stran navrhl poslanecký klub SLS na nového předsedu vlády ministra národní obrany France Demšara, padlo i jméno France Arhara, později (20. 4. 2000) pak už společná parlamentní frakce navrhla jako kandidáta na post předsedy vlády Andreje Bajuka. V tajném hlasování však Bajuk nezískal potřebnou většinu, přestože 44 poslanců hlasovalo pro a jen 33 proti. (CER No 15 a No 16, Vol 2; Dnevnik 21. 4. 2000)
Rovněž druhé hlasování 56 let starý ekonom Bajuk[7] prohrál poměrem 43:10. Prošel až na potřetí (3. 5.), nejtěsnějším možným poměrem 46:44 hlasům. To ovšem znamenalo pouze tolik, že Bajuk získal možnost vybrat si členy kabinetu, s nímž pak ovšem musel ještě předstoupit před státní shromáždění v hlasování o důvěře. Vzhledem k tomu, že strany, které delegovaly své zástupce do vlády (strany, sdružené v koalici “Koalicija Slovenija”, SLS+SKD, SDS) měly dohromady jen 44 křesel, nebylo zdaleka zřejmé, že se Bajukovi podaří důvěru pro svůj kabinet nakonec získat.
Od nahrazení Drnovšekovy vlády vládou Andreje Bajuka do voleb 2000
V prvním hlasování vláda neuspěla těsným poměrem 45:45 hlasům. Ve druhém hlasování, které se konalo 7. 6. 2000 a bylo na návrh ZLSD veřejné, dolní komora parlamentu Bajukův kabinet schválila nejtěsnějším možným poměrem hlasů (46:44), když se k hlasům stran jejichž ministři byli designováni, přidaly poslankyně Polonca Dobrajc a Eda Okretič Salmičeva. Osmnáctičlenný kabinet, složený ze členů SLS+SKD, SDS a nezávislých, se tak mohl ujmout vládní funkce.[8] (Dnevnik 8. 6. 2000)
Přesto nová vláda neměla ani zdaleka jednoduchou posici. Předchozí kabinet byl relativně populární, Drnovšek sám byl nepopulárnějším politikem a jeho LDS nejoblíbenější stranou. Podle průzkumu listu Dnevnik z 24. června 2000 důvěřovalo Bajukově vládě jen 20,9% respondentů, přičemž 56,6% jí nedůvěřovalo. Bajuk měl poměrně nízkou podporu i u členů stran vládní koalice - jeho kabinet podpořilo jen 67,8 členů SDS a 66% členů SLS+SKD. Navíc 49,1% členů SLS+SKD a 47,5% členů SDS přiznalo, že fakticky podporovalo Drnovšekův kabinet (v celé populaci to bylo 71,7% respondentů). (Srov. rovněž Suša 2000)
Navíc nastoupil Bajukův kabinet ani ne půl roku před řádným termínem parlamentních voleb a tak bylo možno očekávat, že nebude podnikat příliš rozsáhlé zásahy do vládní politiky a koncepce řízení státu. Bajukova vláda však nejen, že během svého funkčního období vyměnila skoro dvě třetiny úředníků pracujících na procesu vstupu Slovinska do Evropské unie (jeden z hlavních argumentů proti Drnovšekově vládě zněl totiž ve smyslu malé faktické aktivity na poli přibližování Slovinska EU), ale zejména radikálně obměnila složení dozorčích rad velkých státních podniků.
Další komplikací pro stabilitu Bajukovy vlády byla separace části vedení a členské základny SLS+SKD od této strany a následné vytvoření NSi (do níž přešel vedle Bajuka i Peterle) na počátku srpna 2000. Vláda však vydržela i tento zvrat a dokončila svůj mandát až do voleb a pak jakožto úřadující vláda až do doby zvolení vlády nové.
Důležitým předvolebním sporem byla pokračující snaha zejména SDS (ale i SLS a SKD) protlačit změnu volebního systému na absolutní většinový.[9] Parlament o tomto návrhu hlasoval na přelomu dubna a května 2000 a ze 79 přítomných poslanců pro hlasovalo tehdy 45 a proti 20. Nepodařilo se tudíž získat potřebnou ústavou danou dvoutřetinovou většinu hlasů. SDS se i poté pokoušela tento systém prosadit, ale narazila na určitou změnu postoje svého koaličního spojence. Na sklonku července 2000 deklarovala SLS+SKD ústy svého předsedy Zagožena, že sice nadále podporuje projekt změny volebního mechanismu do Státního shromáždění z poměrného na většinový, ale že tato změna musí dosáhnout širšího konsensu v rámci stranického spektra, což v praxi znamenalo, že k této změně aktuálně nedojde. (CER No 17, Vol 2; Dnevnik 1. 8. 2000) Oproti předchozím volbám však byla zvýšena uzavírací klausule pro distribuci mandátů ve státním shromáždění na 4%.[10]
SDS se na svém kongresu v Portoroži v roce 1999 dokonce zavázala k tomu, že nebude účastnit parlamentních voleb v případě, že nebudou probíhat podle většinového volebního systému. Tento názor pevně deklarovala až do kongresu, který se konal 9. 9. v Murské Sobotě. Tento kongres doporučil, aby se SDS přece jen voleb zúčastnila, ale zároveň vyzval případné zvolené poslance k tomu, aby usilovaly o změnu ústavy ve smyslu předepsání většinového volebního systému pro volby do Státního shromáždění. (Ljubljanske novice - Volitve 2000)
Volby 2000, jejich výsledek a sestavení vládní koalice
Ze 33 politických stran, registrovaných ministerstvem vnitra ke dni voleb, kandidovalo pouze jedenáct formací (DeSUS, DS, LDS, Nova stranka, NSi, SDS, SLS+SKD, SMS, SNS, ZLSD a zelení) ve všech obvodech. Další strany kandidovaly jen v některých obvodech.
1. 9. 2000 podepsali předseda SOPS Bogo Rogina a místopředseda Tone Rop dohodu o připojení SOPS k LDS, na kandidátní listině LDS se umístili i členové ZZP. DeSUS se zase dohodla na kooperaci s DEUS a IDZ. Na kandidátce ZLSD zase byli i členové KSU, s níž ZLSD podepsala dohodu o společném postupu ve volbách. V několika obvodech kandidovali na kandidátce SDS i zástupci Nezávislé kandidátky za Maribor. Celkem kandidovalo na 88 poslaneckých mandátů 1001 kandidátů (v roce 1992 to bylo 1467, v roce 1996 pak 1300).[11]
Nejdůležitější dohodou o společném postupu bylo podepsání koalice “Slovenija” mezi SDS a NSi, k němuž došlo 26. 9. 2000. Součástí koaliční dohody je společný postup ve volených orgánech, společná taktika v jednáních o sestavení vlády po volbách, kooperace při vypracovávání návrhů zákonů a v neposlední řadě i určitá forma koordinace volební kampaně. V koaliční smlouvě ale nebyla předvídána společná kandidátka obou stran a ty také skutečně šli do voleb v tomto smyslu samostatně.[12]
Volby samotné se konaly 15. 10. 2000. Volební účast byla ve srovnáním s rokem 1996 o několik procent nižší, dosáhla ale slušných 70,37%. 44 z 90 zvolených poslanců bylo poslanci již ve volebním období 1996-2000. (CER No 37, Vol 2)
Výsledky voleb do Státního shromáždění 2000[13]
(a): v letech 1992 a 1996 jde o součet výsledků SKD a SLS.
Jakým způsobem byly oproti roku 1996 přesměrovány voličské preference? Určitou představu nám může dát průzkum veřejného mínění, který provedla agentura CATI mezi 19. 8. a 15. 9. 2000. Tento průzkum ukázal, že nejloajálnější elektorát má LDS - 75% těch, co volilo stranu v roce 1996 ji chtělo volit opět. Obdobně stabilní je i voličská základna SDS (74%) a ZLSD (72%). ZLSD byla úspěšná i co se týče rozšiřování elektorátu o nové voliče: ti představovaly podle průzkumu 45% potenciálního elektorátu strany. LDS nově přitáhla zejména voliče DS (30% elektorátu DS z roku 1996 se chystalo volit LDS), SNS (25%) a DeSUS (22%). Z potenciálních voličů SLS+SKD jich polovina volila v roce 1996 SLS a čtvrtina SKD. NSi získala zejména hlasy někdejších voličů SKD. Ze všech potenciálních voličů NSi jich volilo v minulých volbách 1996 41% právě SKD, 23% SLS a 19% SDS. Následující tabulka, opět vypracovaná podle průzkumu CATI z 19. 8. - 15. 9. ukazuje, koho volili voliči v roce 1996, kteří se rozhodli pro danou stranu. Kursivou jsou označeny strany v roce 2000, tučně jsou označeny strany v roce 1996. Číslo v příslušném okénku tabulky pak udává, jaké procento ze současných voličů kursivou vytištěné strany volilo v roce 1996 tučně vytištěnou stranu.[14]
Drnovšek jakožto předseda vítězné strany zahájil ihned po volbách jednání o vytvoření nové vlády. SDS a NSi, vázané smlouvou, předem odmítly vytvoření vlády s LDS. Rovněž SMS, která byla Drnovšekem vyzvána k participaci na budoucí vládní koalici, sice o vládě jednala, odmítla však do ní vstoupit s odůvodněním, že ji nezajímá boj o účast na moci a že bude bez ohledu na to, jaká bude vláda, v parlamentu podporovat všechny konstruktivní návrhy. Drnovšek tedy jednal s ZLSD, SNS, DeSUS a SLS+SKD, přičemž dával spíše přednost vytvoření koalice, v níž by byla i SLS+SKD, nad koalicí, opírající se jen o podporu ZLSD. (Požun 2000) Zdlouhavá jednání vyústila v polovině listopadu v situaci, za níž LDS postupně získala souhlas se vstupem do vládní koalice od ZLSD, SLS+SKD i DeSUS. (Srov. Dnevnik 15. 11. 2000) Hlasování o kandidátu na předsedu vlády Janezi Drnovšekovi se konalo 16. 11. 2000. Ze 67 přítomných poslanců hlasovalo pro Drnovšeka 61, proti bylo 5. Poslanci Koalice Slovinsko (SDS a NSi) hlasování bojkotovali, předem však o tomto záměru neinformovali předsedu sněmovny Boruta Pahora (ZLSD).[15] (Dnevnik 17. 11. 2000) Nová vláda byla složena a obsazena již podle nového zákona o vládě, který byl přijat rovněž 16. 11. 2000. Podle něj byl zredukován počet resortů na 14. Z nich LDS kontrolovala 8 a ZLSD a SLS+SKD po šesti. DeSUS vzhledem k tomu, že se jedná o malou parlamentní stranu, nezískal ve vládě žádný post a podporuje tak vládu v jistém slova smyslu zvenčí.
Programatická charakteristika relevantních slovinských stran podle volebních programů
SNS je v rámci relevantních slovinských stran řazena nejvíce napravo. Volební kampaň strany odpovídala obecnému modelu, který používá většina nacionalisticky orientovaných stran. Namísto jasně definovaného programu převládala vágní rétorika inovace politiky (“...jsme strana, která Vám představí novost.”), populistické prvky (“Jsme ve slovinském politickém prostoru jediní, které neomámila moc.”) a momenty, které nelze označit jinak, než jako jakýsi politický kabaret (“Pět lidí, kteří by nás volili: Bill Clinton, Vladimir Putin, Esmeralda, papež Jan Pavel II., Štefka Kučan.”). Obecně lze říci, že centrálním momentem něčeho, co bychom mohli nazvat volebním programem, byly sliby sociálních jistot, orientované zejména na mladou generaci (týkaly se především školství) a nacionalistické prvky (ať už v souvislosti s EU, nebo přihlášením se k tradici slovinského národně-osvobozovacího boje).[16]
NSi vznikla jako odštěpenecká organisace od SLS+SKD z iniciativy Andreje Bajuka na přelomu července a srpna 2000 (ustanovující sjezd se konal 4. 8.), přičemž Bajuk hodlal vytvořit stranu, která by byla křesťanská a hlásila se ke slovinským kulturním a duchovním tradicím, podporovala liberální ekonomiku svobodné podnikání, ale zároveň hájila sociální práva, která ovšem musejí vycházet nejen ze solidarity, ale také z osobní odpovědnosti. (Dnevnik 1. 8. 2000) K datu voleb vykazovala zhruba 5200 členů. Svou programovou profilací má strana dosti blízko k někdejší SKD.[17]
Ve svém volebním programu se explicitně přihlásila k tradici koalice DEMOS. Zdůraznila skutečnost toho, že jde o novou stranu. Deklarovala nutnost určité další liberalisace ekonomiky, která by ale byla doprovázena zlepšením právního servisu (lepší vymahatelnost platební discipliny, zrychlení soudního jednání). Ani NSi ovšem nepřekročila směrem doprava koncept sociálně-tržního hospodářství, přestože například volala po zredukování státního byrokratického aparátu (a to už od úrovně ministerstev) a dokončení privatisace. Hlavní kategorií, na niž byla agitace NSi zacílena, byli zemědělci, řemeslníci a malí a střední podnikatelé. NSi dále deklarovala ekonomickou podporu rodinám (a to zejména mladým). Důležitou součástí volebního programu NSi byla jasná podpora úsilí Slovinska ve vstupu do EU a NATO. Obecně lze shrnout volební program NSi jako nacházející se v pravém středu, kdy požadavky faktické liberalisace ekonomiky jsou “vyvažovány” širokou paletou sociálních služeb státu.[18]
SLS+SKD programaticky samozřejmě navázala na dědictví SLS i SKD, stran, které se pohybovaly mezi pravým středem a pravicí slovinského stranického spektra. Pro její volební program platí v podstatě totéž, co bylo možno říci o volebním programu NSi. Ekonomický program kombinuje volání po ekonomické (a zejména měnové) stabilitě a určité liberalisaci hospodářského procesu se sadou slibů, které by měly být zajišťovány z veřejných rozpočtů (nejde jen o sociální jistoty, ale také o výstavbu dopravní infrastruktury, jako jasné dědictví po SLS je možno vnímat explicitní důraz na protekcionářskou politiku ve vztahu k zemědělství). Analogie platí i v oblasti zahraniční politiky. SLS+SKD je jednoznačně pro vstup do EU a NATO.[19] Momentem, který byl také součástí volební kampaně strany, byla presentace France Arhara (guvernéra cedulové banky) jakožto kandidáta strany na post předsedy vlády.
SDS je v rámci nejen slovinského, ale i středoevropských stranických systémů, zajímavým případem. Kombinuje prvky klasicky sociálně demokratické programatiky v oblasti ekonomiky a sociálních věcí (rozšiřování a prohlubování nabídky sociálních oprávnění, prvků solidarity, aktivní kontrola hospodářských procesů státem, podpora silnému vlivu odborového hnutí etc.) a historických odkazů na slovinské sociálně demokratické hnutí s hodnotově dosti konservativními postoji. Navíc ve straně přetrvává silná antikomunistická mentalita, která stranu orientuje na spolupráci spíše s pravicí, než ze stranami typu ZLSD a LDS. V kulturně-morální oblasti SDS podporuje ochranu slovinské národní identity, což se má projevovat i ve vztahu k EU, kde SDS hájí důsledně naprostou rovnoprávnost EU i Slovinska během procesu přibližování se Slovinska členství v EU. Narozdíl od ZLSD také SDS zcela jednoznačně deklaruje vůli vstoupit do NATO.[20] Přesto však podle našeho soudu není možno SDS označit jednoznačně za pravicovou stranu - rozhodně to neplatí, podíváme-li se na umístění strany na ose, generované socioekonomickou linií transformace. Zde je SDS jednoznačně vlevo. Její postavení je do značné míry ambivalentní a souvisí se strukturou důležitých konfliktních linií transformace ve Slovinsku.
LDS již tradičně vypracovala nejkomplexnější a také nejrozsáhlejší volební program (v elektronické versi[21] má přes 150 stran). Vedle toho, že byly zdůrazněny úspěchy Drnovšekových vlád (jejichž osou byla vždy LDS), zdůraznil program i skutečnost, že fakticky nelze sestavit novou vládní koalici bez LDS. LDS se představila jako strana, která snížila zásadním způsobem důraz na ideologii. Namísto toho se snažila presentovat jako strana, orientující se na dynamický ekonomický rozvoj (podpora rozšiřování nových informačních i jiných technologií etc.), na přibližování se EU, na rozvoj možností podnikání, na podporu posilování vlivu autonomních občanských zprostředkujících institucí vůči státu a státnímu aparátu. Stranou pochopitelně nezůstala ani sociálně liberální rétorika lidských práv a rovností (jedna kapitola programu se věnuje detailně zrovnoprávnění šancí mužů a žen), solidarity a sociálních práv.
DeSUS je do určité míry single-issue party v tom smyslu, že zastupuje dosti specificky a úzce profilovaný sektor elektorátu - důchodce (starobní i invalidní). Touto skutečností a rovněž tak způsobem svého vzniku (oddělení od ZLSD) je dána levicová profilace strany. Podobně jako SNS není ani DeSUS (byť i z odlišných důvodů) orientována v první řadě na politický program.[22]
ZLSD představuje slovinskou variantu úspěšně transformované (post)komunistické strany ve stranu sociálně demokratického typu. (Srov. Balut, Cabada 2000) Také ona vypracovala pro volby 2000 poměrně komplexní volební program, ve kterém rozvíjí svoji “sociálně demokratickou vizi Slovinska” jakožto alternativu “liberálně křesťanské a liberálně lidové” (míněna SLS) politice. ZLSD se ale zároveň vyslovuje pro širší používání principu partnerství a to i mezi politickými stranami. Sociálně demokratické orientaci strany plně odpovídá rovnostářský pohled na žádoucí podobu sociální a ekonomické politiky státu (štědré sociální programy, podpora vytváření pracovních příležitostí státem, harmonisace vztahů práce-kapitál s ohledem na takový ekonomický růst, který by byl redistribuován v smyslu rozšiřování “státu blahobytu” etc.). V oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky se ZLSD vyslovuje pro vstup do EU, kooperaci se státy Visegrádské skupiny i se zeměmi Balkánu. O NATO otevřeně nehovoří, spokojujíc se s vágním konstatováním nutnosti pěstování evropsko-atlantických závazků.[23]
SMS vznikla v červenci 2000, zaregistrována byla 8. 8. 2000. Do jejího čela byl zvolen Dominik S. Černjak. Strana od počátku deklarovala programovou antiideologičnost a neideologičnost s tím, že se bude zabývat pouze těmi tématy, které se dotýkají slovinské mládeže. Mezi červencem a říjnem 2000 se jí podařilo získat relativně solidní členskou základnu zhruba 6000 členů. (CER No 27 a No 35, Vol 2) Strana vznikla z jakéhosi ne zcela jasně vysvětleného pocitu znechucení nad současnou slovinskou politikou, kterou vnímá jako příliš ideologickou a příliš řízenou konflikty mezi jednotlivými etablovanými stranami. Dále vychází z pocitu určité krise mládežnického organisování se. Presentuje nejen konkrétní požadavky (zřízení třetí slovinské university v Koperu, zvýšení platů mladých vysokoškolských pedagogů, rozšíření toku prostředků na výstavbu nových kolejí), ale obecně volá po lepším sociálním zabezpečení mladých a po vstupu do EU coby prostředku rychlého a radikálního zlepšení slovinské situace.[24]
II. Model pro stranický systém Slovinska
V následující části textu budeme konfrontováni s ne zcela jednoduchou úlohou posoudit, jakým směrem se ubírá slovinská stranická soustava z hlediska logiky fungování. Pokusíme se, jinými slovy řečeno, stanovit, jaký typ tato stranická soustava ztělesňuje či k jakému typu se blíží. Budeme přitom vycházet ze standardní Sartoriho typologie stranických systému a zohledníme i přístup Klause von Beymeho. Ještě před tím, než posoudíme konkrétní slovinský případ, musíme se dotknout několika problémů, bez jejichž rozboru by takové posouzení nebylo možno učinit. Bude nezbytné analysovat, do jaké míry můžeme ve slovinském případě hovořit o konsolidovaném kompetitivním stranickém systému, tedy analysovat proměny na stranické scéně Slovinska, které přinesly volby roku 2000. Rovněž považujeme za důležité posoudit dopad řady konsociačních prvků ve slovinském politickém systému na chování stranického systému jako celku i jeho jednotlivých jednotek, což je nezbytné vzhledem k tomu, že zejména Sartoriho typologie a klasifikace vyžaduje jako hlavní kritérium své aplikace existenci stranického soutěžení, respektive analysu konkrétních ustálenějších vzorců tohoto soutěžení v daných konkrétních případech.
Typologie “postkomunistických” stranických soustav: Sartori nebo von Beyme?
Sartoriho typologie stranických systémů představovala dlouho klasický a dosti obecně akceptovaný model pro rozdělení stranických systémů spojující formát systému s logikou fungování. Od vypracování základního Sartoriho modelu uplynulo dnes již čtvrt století, v jehož průběhu povstaly poměrně radikální nové výzvy vůči teorii stranických systémů. Je proto nutno posoudit, zda sartoriánská perspektiva má v současné době co nabídnout. Vyjdeme-li z analysy Maxmiliána Strmisky, patří k hlavním problémům Sartoriho typologie její geografická, geopolitická a historická podmíněnost obdobím vzniku v kontextu studené války. (Srov. Fiala, Strmiska 1998:142-144) Tato podmíněnost však v kontextu výzkumu střední a jihovýchodní Evropy nepředstavuje podle našeho soudu ten nejdůležitější problém.[25] Závažnější výzvu představuje otázka přípustnosti jednorozměrného zjednodušení (unidimensional simplification). Jednorozměrné zjednodušení předpokládá, že je v zásadě možné ignorovat jiné konfliktní linie, než socioekonomickou a že na této socioekonomické linii lze umístit všechny články systému. Sartori předpokládal, že pokud dochází ke stranické soutěži (a ta byla naprostým základem jeho pojetí), musí existovat společný prostor, o nějž a v němž mohou jednotlivé strany soupeřit. Proto předpokládal, že strany, které nevstupují do tohoto společného prostoru (etnické, náboženské či jiné) vlastně nerozšiřují soutěž o další rozměr. Ten by vznikl (a museli bychom jej také brát v úvahu) pouze tehdy, pokud by existovaly přinejmenším dvě formace, které by spolu v tomto rozměru soupeřily. Podle Sartoriho jsou takové případy pouze výjimkami. Zásadní zpochybnění tohoto pojetí nepřinesly ani tak “postkomunistické” případy, které byly chápány spíše jako dočasné výjimky, ale zkoumání expandujících regionálních stranických systémů v západních zemích. Tento výzkum vedl zejména k přehodnocení Sartoriho předpokladu, že strany, které nelze zařadit v socioekonomické dimensi, představují monotematické strany (single-issue-parties). Takové strany naopak mohou s různou intensitou operovat ve všech potenciálních rozměrech stranické soutěže, čímž je činí relevantními. Otevřela se tak cesta k uznání multidimensionální podoby stranické soutěže. (Srov. Strmiska 1998:20-25) Uznání perspektivy multidimensionální stranické soutěže přináší některé komplikace při uplatňování Sartoriho klasifikace a typologie. Vyvstává zde poněkud obtížná situace s posouzením relevance některých formací, které mohou figurovat pouze v některé dimensi soutěže. Zejména se ale velmi znejišťuje posouzení antisystémovosti některých stran, neboť konformita s režimem například v socioekonomickém rozměru může být doprovázena naprosto antisystémovým postojem v dimensi etnické či náboženské. Podobně bude při uznání více rozměrů stranické soutěže nutno komplexněji posuzovat ideologické vzdálenosti a polarisaci vůbec, neboť do hry takto vstupuje (přinejmenším potenciálně) více zdrojů této polarisace. Přesto nečiní aplikaci samotnou nemožnou, neboť konec konců základní Sartoriho postulát o tom, že musí existovat určité pole, v jehož rámci spolu strany mohou soupeřit, je stále platný. Pouze podoba tohoto pole není tak jednoduchá, jaká byla (či se jevila) v kontextu Sartoriho práce.
Typologie Klause von Beymeho zdánlivě rozvíjí podněty Sartoriho modelu. Von Beyme pracoval se sartoriovským pojmovým aparátem, ale činil tak poměrně volně.[26] V první polovině 90. Let se explicitně pokusil aplikovat svoje dělení stranických systémů i na “postkomunistické” země. (Beyme 1994:313) První věcí, kterou je nutno v souvislosti s von Beymeho pojetím zdůraznit, je skutečnost, že jeho koncepce překročila horizont a východiska stanovená Sartorim. Při bližším pohledu na jeho typologii je zřetelně patrné, že v mnoha ohledech rozvolňuje sartoriánskou vazbu mezi formátem a typem stranických soustav. To je patrné zejména na jeho konceptu umírněného pluralismu, jehož varianty spojuje formát stranické soustavy, ale logika jejich fungování je zřetelně odlišná a nepředstavují v tomto smyslu prvky koherentního typu. (Viz Fiala, Strmiska 1998:182-186) Von Beyme se od Sartoriho liší rovněž v pohlížení na bipartistické systémy, které u Sartoriho představují svébytnou a plnohodnotnou kategorii, zatímco u von Beymeho spíše teoretickou možnost. V jistém smyslu podobně pohlížel von Beyme i na svou kategorii systému s dominující stranou, kterou považoval za typickou spíše pro rozvojové státy. V případě polarisovaného pluralismu rovněž opustil von Beyme sartoriánskou perspektivu už tím, že zpochybnil hranici kritického formátu etc. Skutečnost, že von Beyme rozvolnil sartoriánská měřítka, neimplikuje pochopitelně nutně automaticky znehodnocení jeho koncepce. V jistém slova smyslu spíše uvolnil poněkud strnulou perspektivu a umožnil pohlédnout na fenomén typologie stranických systémů z nových úhlů. Na druhou stranu je nutno připustit, že jistý eklekticismus von Beymeho koncepce znamená, že jeho typologie je méně vnitřně koherentní a logicky vystavěná. Přesto (nebo právě proto) se svou širší perspektivou může z jistého úhlu pohledu hodit k zachycení složité “postkomunistické” reality lépe v tom smyslu, že aplikace jejích poněkud volnějších kriterií bude snazší.
Kontinuita a diskontinuita slovinského stranického systému
Klaus von Beyme stanovil následující podmínky pro konsolidaci parlamentního systému (Beyme 1999:299):
·minimálně dvoje volby bez násilností shora či zdola
·akceptování mocenské změny politických táborů
·žádná vysoká fluktuace voličských hlasů
·žádná velká antisystémová strana
·internalisace pravidel parlamentního systému většinou občanů jako (slovy Juana Linze) “the only game in town”.
V intencích těchto požadavků bychom mohli Slovinsko chápat jako v podstatě konsolidovaný politický systém. Volby roku 2000 byly už čtvrté svobodné a nenásilné volby, které na tomto teritoriu proběhly. Přehled penetrace voličské přízně napříč stranickým spektrem, srovnávající volby 2000 a 1996, ukazuje, že fluktuace elektorátu nedosahuje hodnot, které by odporovaly premise postupné konsolidace. Ve Slovinsku nepůsobí žádná velká antisystémová formace a lze říci, že základní pravidla hry slovinské podoby parlamentní demokracie (včetně pravidel o změně těchto pravidel) jsou všeobecně akceptována. Konečně lze říci, že v roce 1999 si i Slovinsko vyzkoušelo (dočasnou) změnu vládní garnitury.
Platí-li premisa o postupné konsolidaci pro politický systém jako celek, je ještě nutno prozkoumat, platí-li i pro stranický (sub)systém. Volby 2000 vynesly do postavení parlamentních formací několik nových formací. Za zcela novou je však možno označit pouze SMS. SLS+SKD a způsobem svého vzniku i NSi jsou formace, jejichž organisační i ideové kořeny lze spatřovat již v počáteční etapě vývoje slovinského stranického spektra na přelomu 80. a 90. let. Lze říci, že této logice odpovídá i role, kterou tyto subjekty hrají v rámci stranického spektra a jejich postavení na nejdůležitějších konfliktních liniích. Opět platí, že nový prvek představuje pouze SMS. Tato strana, která není zařaditelná na socioekonomické konfliktní linii, a jejíž konkrétní politické kroky nejsou v současné době ještě příliš předvídatelné, představuje nový prvek ve slovinském stranickém systému. Svým postavením v parlamentu a voličskou podporou (jakož i dobrovolným se apriorním zřeknutí se možnosti participovat na vládní koalici) však nespadá do kategorie relevantních stran. V případě SLS+SKD a NSi lze s trochou zjednodušení říci, že zaujaly postavení srovnatelné s původní SLS (SLS+SKD), respektive SKD (NSi). Důležitějším posunem z hlediska fungování slovinské stranické soustavy je radikalisace postojů SDS, k níž došlo v průběhu let 1999 a 2000.
Přesto lze říci, že elektorát a stranické spektrum ve Slovinsku je poměrně konsolidované. Jako relevantní strany se udržují dlouhodobě LDS, SDS, ZLSD a (s poukazem na výše uvedenou organisační a ideovou kontinuitu) SLS+SKD a NSi. Oproti roku 1996 si svou posici relevantní strany upevnil DeSUS, zatímco SNS naopak toto postavení ztratila. Po volbách 1996 i 2000 lze tedy ve Slovinsku hovořit o sedmi relevantních stranách. (Srov. Hloušek 2000:122)
Neméně důležitá pro posouzení míry konsolidace je i otázka kontinuity hlavních vzorců stranických interakcí. Tyto interakce se odehrávají v prostoru, který je definován formátem stranického systému a jehož rozměry a dynamika vycházejí ze struktury a intensity konfliktních linií. V případě Slovinska lze již od poloviny 90. let hovořit o převládající socioekonomické konfliktní linii transformace, která je důležitá jednak vzhledem k sebeidentifikaci a vymezení programové identity politických stran, jednak jako prostředek sebeidentifikace a diferenciace elektorátu. Označení této konfliktní linie za dominující ovšem neznamená, že na podobu slovinské stranické soutěže nemají vliv i jiné konfliktní linie. Zatímco konfliktní linie, na níž se střetávali representanti rurálně-katolických a urbánně-sekulárních hodnotových vzorců a jež byla virulentní ještě v polovině 90. let (Srov. Hloušek 2000:111-113), dnes již svůj význam ztratila, přetrvává modifikovaná podoba jiné konfliktní linie. Její rozměr byl (historicky vzato) dán původně mírou antikomunismu jednotlivých segmentů politické elity Slovinska a proměňoval se, či lépe řečeno rozšiřoval, pozvolna do otázky optimálního modelu fungování slovinské politiky. Na jedné straně stojí strany LDS, ZLSD či DeSUS (a zdá se, že i SMS), které podporují konsociační a kompromisní prvky v podobě slovinského politického systému a procesu. Opačnou posici zastávají strany současné Koalice Slovinsko (SDS a NSi), které podporují zavedení prvků, zvětšujících míru kompetitivity uvnitř systému. Středovou posici zaujímá v tomto smyslu SLS+SKD, které sice nevylučuje zásadnější proměnu, ale to této straně nebrání participovat aktivně na evidentně konsociačních mechanismech. SNS se na této konfliktní linii profiluje pouze v zanedbatelné míře. Existence této důležité vedlejší konfliktní linie transformace ve Slovinsku vysvětluje například kooperaci SDS a NSi bez ohledu na jejich zařazení na protichůdných stranách socioekonomické konfliktní linie, uvědomění si existence této konfliktní linie pak pomáhá získat daleko plastičtější obraz rozměrů a intensity stranické soutěže. Souhrnně lze však říci, že ani větší míra akcentuace poslední uvedené konfliktní linie transformace, která byla patrná v období Bajukovy vlády a sestavování nové Drnovšekovy koalice, neznamená podstatné převrácení vzorců stranické soutěže a že i v tomto směru lze nalézt dostatečnou míru kontinuity.
Obecně tedy lze považovat slovinský stranický systém za konsolidovaný do té míry, že umožňuje pokus o stanovení modelu jeho fungování formou přiblížení tohoto systému určitému ideálnímu typu.
Konsociační momenty slovinské demokracie a jejich vliv na chování politických stran
Model konsociační demokracie v té podobě, ve které byl vypracován Arendem Lijphartem, byl původně určen jako model uspořádání politických institucí, který měl mírnit konflikty ve společnostech, které bylo lze považovat za etnicky či nábožensky fragmentované a kde byla nízká očekávatelná míra předběžného konsensu jednotlivých fragmentů populace. Předpokládal, že heterogenní společnost potřebuje pro klidné (politickými prostředky realisované) soužití koalitativně se chovající elity svých jednotlivých fragmentů. (Srov. Lijphart 1969:216-222 a zejm. Lijphart 1977:25-103) Lijphart doporučil konsociační model (či alespoň jeho důležité prvky) i pro národnostně (etnicky) a/nebo ideologicky fragmentované společnosti střední a jihovýchodní Evropy po pádu komunismu. (Srov. Crawford, Lijphart 1995) Přestože Slovinsko je zemí, které je etnicky i nábožensky homogenní a míra ideologické polarisace slovinské společnosti není v “postkomuistickém” kontextu vysoká, obsahuje slovinský politický systém řadu prvků typických pro konsociační demokracie. Jedná se o bikamerální parlament, jehož dolní komora je naplňována podle principu poměrného volebního systému, silná regionální i profesní samospráva a konečně i vědomá snaha velké části politické elity po ustavení co nejvíce representativní (nejširší vládní koalice). (Srov. Adam 1995:106) V této chvíli je pro nás otázka po příčině existence tohoto v mnoha ohledech semikonsociačního politického systému druhořadá, přestože jde nepochybně o velmi zajímavý předmět historického, politologického i sociologického výzkumu. Spíše se pokusíme posoudit, zda, případně jak, se toto uspořádání projevuje v oblasti interakcí uvnitř systému politických stran.
V tomto ohledu je potřeba pečlivě rozlišovat chování politických stran v momentech voleb a v rovině vzájemného politického soupeření a v momentech, kdy dochází k sestavování vládní koalice. V prvním případě vykazuje i slovinský stranický systém, respektive jednotlivé strany, vysokou míru kompetitivity, která se projevuje snahou odlišit vzájemně pozice jednotlivých stran a posílit relativně ostrou konfrontační rétorikou svoje šance v nerozhodnutých a fluktuujících sektorech elektorátu. Tato kompetitivita, která je nejvíce patrná v období předvolební kampaně, se projevuje i průběžně ve střetech o důležitá politická témata na parlamentní půdě. Poněkud jiná situace je patrná v procesu sestavování vlád. Přestože jednání o nové vládě byla v letech 1996 i 2000 poměrně dlouhá a obtížná, výsledkem byla nakonec vždy koalice, která se zahrnula významné sektory stranického spektra. Tato tendence je ve slovinské politice dlouhodobá. Jestliže širokou vládní koalici DEMOS z počátku 90. let můžeme interpretovat jako jev, který je analogický vládám utvářeným stranami typu fóra, a který vychází ze skutečnosti dočasné nedostatečné diferenciace stranicko-politických alternativ, následující Drnovšekovy kabinety již takto vysvětlit nelze. Na koalici se v letech 1992-1996 podílela LDS, ZLSD (do ledna 1996) a SKD, v letech 1997-1999 LDS, SLS a DeSUS a po intermezzu Bajukovy vlády (která svým složením z tohoto vzorce širokých konsensuálních a de facto do středu orientovaných koalice vybočuje) vzniká koaliční vláda LDS, ZLSD, SLS+SKD a DeSUS. Je přitom symptomatické, že jak SKD v roce 1992, tak SLS v roce 1996 vedly předvolební kampaň poměrně ostře proti LDS. Přesto i uvnitř takových vládních koalic existovalo určité vnitřní pnutí, což se nejlépe projevovalo v konkrétních hlasováních v parlamentu. (Srov. Balut, Cabada 2000:70)
Obecně lze tuto otázku uzavřít konstatováním, že přes pozoruhodné kooperační (a v tomto smyslu konsociativní) prvky chování slovinských politických stran, které jsou na poměry v “postkomunistických” zemích mimořádné, nelze z těchto skutečností vyvozovat, že by byl slovinský stranický systém málo kompetitivní. Snahu o široké vládní koalice lze vysvětlit spíše (úspěšným) taktickým úsilím LDS o částečné rozložení vládní zodpovědnosti na širší politické spektrum, z druhé strany pak snahou menších koaličních partnerů o valorisaci své moci a vlivu prostřednictvím koaliční participace.
Slovinský stranický systém mezi umírněným a polarisovaným pluralismem
Pokud bychom se pohybovali striktně v intencích Sartoriho klasifikace a typologie, museli bychom předpokládat, že Slovinsko, jehož stranická soustava překročila kritickou hranici formátu ve směru k extrémnímu pluralismu, bude mít tendence fungovat spíše jako systém polarisovaného pluralismu.[27] Problém je dán skutečností, že se slovinský stranický systém logikou svého fungování v mnoha ohledech blížil typu polarisovaného pluralismu pouze v první fázi své existence (1987-1990). Systémový pól byl představován těmi formacemi (či frakcemi), které požadovaly politické, společenské a ekonomické reformy, ale zůstávaly myšlenkově neustále v podmínkách existence Jugoslávie, jakkoliv si přály její další decentralisaci a rozvolnění. Antisystémová oposice byla představována z jedné strany těmi frakcemi ZKS, které nebyly ochotny liberalisovat politické prostředí, jednak nacionalistickými skupinami, které budoucnost Slovinska viděli už mimo jugoslávský horizont. Pro další vývoj logiky systému politických stran ve Slovinsku byly důležité dvě skutečnosti. Ortodoxně komunistický proud byl od počátku velmi slabý a pocit o nutnosti reformy se opíral o široký společenský konsensus. V situaci, kdy se ukázalo, že další existence Jugoslávie není pouze brzdou, ale přímým ohrožením dalších reforem, došlo k dosažení širokého společenského konsensu i v otázce secese Slovinska.
To znamená, že dva ze začátku silné zdroje společenské a stranické polarisace ztratily už na začátku 90. let svůj vliv. Pro slovinské stranické spektrum se tím otevřela v „postkomunistickém“ kontextu ojediněle jednoznačná šance fungovat spíše podle logiky umírněného pluralismu. Je nutno předem konstatovat, že po určité přechodné fázi (1991-1992), v níž došlo k určitému novému „rozdání karet“, stává se tato šance realitou. Přestože existují pochopitelně konfliktní linie, které mají tendenci polarisovat voličskou obec i stranickou scénu, silné konsensuální (konsociační) prvky ve slovinském politickém systému preferují umírněnější politiku a tím značně oslabují řadu prvků polarisace. Potvrzuje to skutečnost, že žádná opravdu relevantní strana není antisystémová, existence koaličních vlád i centripetální charakter stranické soutěže.
Existují však také momenty, které umírněně pluralistický charakter slovinského stranického systému zpochybňují. Je to zejména skutečnost, že v praxi fungovala dlouhodobě (1992-1999) pouze částečná obměna vládní koalice (LDS jako jádro všech koaličních vlád v tomto období).[28] Navíc je možno tvrdit, že vznikem NSi a určitou radikalisací SDS se (přinejmenším dočasně) zvýšila míra polarisace v systému. Přesto je možno shrnout tuto úvahu tím, že slovinský stranický systém obsahuje v kontextu transformujících se zemí střední a jihovýchodní Evropy pozoruhodné množství prvků způsobu fungování, jež jej řadí spíše mezi stranické systémy umírněného pluralismu.
Jak by slovinský stranický systém pojala von Beymeho typologie? Můžeme vyjít z předpokladu, že se jedná o jeden ze subtypů umírněného pluralismu. V podstatě připadá v úvahu buď model umírněného pluralismu s praxí alternujících koalic, nebo model, v němž dvě hlavní středové strany vytváří velkou koalici. Model velké středové koalice naplňovaly dvě Drnovšekovy vlády v letech 1996-1999. Od ledna do voleb 1996 vládla LDS a SKD, v letech 1997-1999 pak LDS a SLS (účast strany DeSUS na vládě není z tohoto hlediska rozhodující). Období Bajukovy vlády byla doba, kdy se alespoň teoreticky mohl vytvořit prostor pro zformování alterujících jader koalic. Současná podoba vládní koalice se nejenže vrací k modelu kooperace dvou středových stran, ale překračuje jej zapojením ZLSD (velmi podobná koalice ale působila už v letech 1992-1996). Slovinský stranický systém tedy potenciálně osciluje mezi modelem umírněného pluralismu s praxí velké koalice a mezi modelem pluralismu polarisovaného se stranami středu schopnými vládnout. Potvrzuje se tak von Beymeho předpoklad, že polarisovaný a umírněný pluralismus jsou poměrně obtížně rozlišitelné typy a že hranice mezi nimi je neostrá. Protože však ještě není možno říci, zda bude současná podoba vládní koalice dlouhodobě úspěšná, můžeme uzavřít tuto úvahu konstatováním, že zatím má Slovinsko i ve von Beymeho typologii blíže k umírněnému pluralismu.
III. Slovinsko - umírněný pluralismus
Jak ve von Beymeho, tak i v Sartoriho typologii, je možno zařadit slovinský multipartismus do kategorie umírněných pluralismů. Zatímco struktura konfliktních linií a formát stranického systému představují prvky, které potenciálně působí spíše ve směru polarisovaného pluralismu, projevuje se rozhodující převažující tlak následujících prvků, které působí příznivě pro konstituci a reprodukci umírněného pluralistického fungování. Jedná se v první řadě o skutečnost, že kromě dominující socioekonomické konfliktní linie jsou ostatní prakticky působící konfliktní linie ve Slovinsku relativně málo intenzivní. Tento fakt spolu s řadou konsociačních prvků slovinského politického systému pak „usměrňuje“ chování elit relevantních politických stran ve směru k větší ochotě kooperovat v rámci politického procesu.
Zkratky použitých názvů politických stran:
DeSUS - Demokratična stranka upokojencev Slovenije - Demokratická strana důchodců Slovinska
DS - Demokratska stranka Slovenije - Demokratická strana Slovinska
IDZ - Istrski demokratski zbor - Istrijské demokratické shromáždění
KSU - Krščansko-socialna unija - Křesťansko sociální unie
LDS - Liberalni demokrati Slovenije - Liberální demokraté Slovinska
NSi - Nova Slovenija - Krščanska ljudska stranka - Nové Slovinsko - Křesťanská lidová strana
SDS - Socialdemokratska stranka Slovenije - Sociálně demokratická strana Slovinska
SKD - Slovenski krščanski demokrati - Slovinští křesťanští demokraté
SLS - Slovenska ljudska stranka - Slovinská lidová strana
SMS - Stranka mladih Slovenije - Strana mladých Slovinska
SNS - Slovenska nacionalna stranka - Slovinská národní strana
SOPS - Slovenska obrtno podjetniška stranka - Slovinská řemeslnicko-podnikatelská strana
ZLSD - Združena lista socialnih demokratov - Sjednocená kandidátka sociálních demokratů
ZZP - Zveza za Primorsko - Svaz za přímoří
Použité prameny a literatura:
Pozn.: Odkazy na elektronické materiály vycházejí ze stavu v období září - listopad 2000.
ADAM, F. (1995): Democracy and Stability. Lessons from an Accelerated Evolution of the Political System. In: Šubrt, J.; Toš, N. (eds.): Crossroads of Transition. Praha, s. 97-113.
Balkan report (http://www.rferl.org/balkan-report)
BALUT, A.; CABADA, L. (2000): Postkomunistické strany v České republice a Slovinsku. Politologická revue č. 1, s. 60-77.
BEYME, K. von (1985): Political Parties In Western Democracies. Aldershot.
BEYME, K. von (1999): Osteuropa Forschung nach dem Systemwechsel. Der Paradigmawandel der “Transitologie”. Osteuropa č. 3, s. 285-304.
BEYME, K. von (1994): Systemwechsel in Osteuropa. Frankfurt am Main.
CRAWFORD, B.; LIJPHART, A. (1995): Explaining Political and Economic Change in Post-Communist Eastern Europe. Comparative Political Studies, č. 2, s. 171-200. (elektronická verse)
DANČÁK, B. (ed.) (1998): Integrační pokusy ve středoevropském prostoru I. ( = Pracovní studie MPÚ, sešit č. 1). Brno.
DANĆÁK, B. (ed.) (1999): Integrační pokusy ve středoevropském prostoru II. ( = Pracovní studie MPÚ, sešit č. 6). Brno.
Delo na spletu (http://www.delo.si)
Demokratična stranka upokojencev Slovenije (http://www.desus.si)
Dnevnik online (http://www.dnevnik.si)
EON - volitve 2000 (http://www.eon.si/portal/volitve2000.asp)
FIALA, P.; STRMISKA, M. (1998): Teorie politických stran. Brno.
HLOUŠEK, V. (2000): Stranické systémy Chorvatska a Slovinska. Diplomová práce na Fakultě sociálních studií Masarykovy university. Brno 2000.
HLOUŠEK, V. (1998): Systém politických stran ve Slovinsku. Politologický časopis č. 4, s. 468-478.
KAJZER, A. (ed.) (1997): Slovenia: analysis of Economic Developments in 1997 and Prospects for 1998: Autumn Report 1997. Ljubljana.
LDS - Volitve 2000 (http://www.2000.lds.si)
Liberalni demokrati Slovenije (http://www.lds.si)
LIJPHART, A. (1969): Consociational Democracy. World Politics č. 2, s. 207-225.
LIJPHART, A. (1977): Democracy in Plural Societies. A Comparative Exploration.New Haven and London.
Ljubljanske novice (http://www.ljnovice.com)
News from Slovenia. Central Europe Review (= CER) (http://www.ce-review.org/slovenianews)
Nova Slovenija (http://www.nsi.si)
POŽUN, B. J. (2000): Slovenia’s Return to the Left. Central Europe Review, No 36, Vol 2.
RAMET, S. P. (1997): Democratization in Slovenia - the Second Stage. In: Dawisha, K.; Parrot, B. (eds.): Politics, Power and the Struggle for Democracy in South-East Europe. Cambridge, s. 189-225.
SLS SKD SLovenska ljudska stranka (http://www.sls.si)
Slovenska nacionalna stranka (http://www.sns.si)
Socialdemokratska stranka Slovenije (http://www.sds.si)
Stranka mladih Slovenije (http://www.sms-mladi.com)
STRMISKA, M. (1998): Regionální strany a stranické systémy. Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko. Brno.
SUŠA, U. (2000): Zmedena desnica. (http://www.cati.si/volitve/analiza/anal.html)
www.volitve.org (http://www.volitve.org)
Združena lista socialnih demokratov (http://www.zlsd.si)
Združena lista socialnih demokratov - Volitve 2000 (http://www.novaenergija.com)