Petr Fiala, Maxmilián Strmiska
Při hledání odpovědi na otázku po míře kontinuity a/nebo diskontinuity systému politických stran v českých zemích v průběhu XX. století je nutno zohlednit celou řadu teoretických a metodologických otázek. Proto není stanovení míry kontinuity či diskontinuity zdaleka tak jednoznačnou záležitostí, jak by se snad mohlo zdát při povrchním pohledu na “zlomové” momenty vývoje českého politického systému v letech 1918, 1938/9, 1945, 1948 a 1989. Přestože vývoj politického stranictví a systému politických stran je pochopitelně úzce svázán s těmito změnami politického systému a s charakterem politického prostředí, které v daném historickém období existovalo, je možné právě v případě politických stran nalézt některé prvky kontinuity, které nejsou tak patrné u jiných politických institucí (např. ústavních), které plní odlišné společenské funkce. Pomineme-li funkcionální a částečně obsahové diference, pak z formálního hlediska signalizuje tuto skutečnost již to, že z pěti politických stran zastoupených po volbách v roce 1998 v Poslanecké sněmovně českého parlamentu se navzdory všem politickým změnám mohou dva subjekty (komunistická a lidová strana) vykázat nepřerušenou existencí trvající téměř osmdesát, resp. sto let,[1] přičemž třetí politický subjekt, obnovená sociálně demokratická strana, zjevně navazuje na tradice sociálně demokratických organizací sahající až do sedmdesátých let XIX. století, které byly přerušeny nucenou integrací s KSČ po únoru 1948. Tyto formální příznaky kontinuity bychom měli vzít přinejmenším jako výzvu k prověření hypotézy, zda kontinuální znaky českého politického stranictví nejsou intenzivnější, než se obecně předpokládá. Zodpovězení této otázky je klíčové pro další úvahy vztahující se k povaze a dynamice procesů politické a sociální transformace - či spíše transformací - v jednotlivých historických obdobích, protože jednou z podstatných otázek “transformačního” politologického výzkumu je právě rozlišení kontinuitních a diskontinuitních momentů (srv. Beyme 1999).
Řešení této otázky vyžaduje objasnění několik teoretických a metodologických komplikací. Problémem výzkumu vývoje politických stran totiž nezřídka bývá, že probíhá paralelně v rámci historických i sociálních věd, aniž by byly jejich poznatky vzájemně propojovány. Přitom je vcelku zřejmé, že jedině kombinací těchto přístupů lze dospět k přesvědčivým výkladům a vysvětlením vývoje jednotlivých stranicko-politických soustav. Nejprve se krátce zastavme u pojmu transformace[2] a u možnosti aplikovat jej na systém politických stran. Pokud bychom například akceptovali definici transformace “jako shora iniciovanou a řízenou rozsáhlou změnu celého systému”, jež navrhla Christiane Brennerová,[3] pak pojem transformace můžeme vztáhnout na (sub)systém politických stran (subsystém z hlediska jeho začlenění do širšího politického systému) jen v těch případech, kdy byla jeho podoba násilně, “zvnějšku” pozměněna či redukována. Problém spočívá v tom, že politická strana jako zájmy zprostředkující instituce intermediárního subsystému je z definice, z povahy věci samé, dobrovolně utvářenou skupinou. Princip dobrovolnosti je dokonce považován řadou autorů za podstatné definiční kriterium politické strany (srv. Fiala/Strmiska 1998: 32-34), z čehož také plyne, že v případě systému politických stran lze - vycházíme-li v tomto případě z definice Brennerové - transformovat pouze politické a právní prostředí, podmínky popř. vymezit širší institucionální rámec, ale vlastní reorganizace či restrukturalizace stranicko-politického systému by měly probíhat svobodně “zdola”.[4] V situacích, kdy jsou podmínky utváření a fungování jednotlivých politických stran a celého stranického systému ohraničeny jinak než volebním mechanismem a obecným právním řádem a kdy do hry vstupují “vnější” mocensko-politická rozhodnutí, je zasažen sám princip politického stranictví. Při absenci určitých charakteristických příznaků jako jsou principy dobrovolnosti, přiměřeně svobodné soutěže apod. je otázkou, zda lze vůbec mluvit o politických stranách a jejich systému, a jestliže ano (např. s využitím schématu rozlišujícího kompetitivní a nekompetitivní stranicko-politické systémy; srv. např. Sartori 1976: 131, 276 a n.) - zda (či do jaké míry) je možno takto diferencované projevy politického stranictví navzájem srovnávat.
Podstatným momentem při zvažování možné transformace stranicko-politického systému, je skutečnost, že systém politických stran není ze své povahy statický, ale že se neustále více či méně proměňuje a vyvíjí a to nejen obsahově, ale zpravidla i formálně, tzn. že se mění počet, název-identita, síla a vliv, funkce či vlastnosti jeho jednotlivých subjektů, resp. operačních jednotek. Tato dynamická kvalita představuje určitý rozdíl proti jiným ústavním institucím, jejichž formální podoba může zůstat po dlouhou dobu zachována. Jinými slovy řečeno: vývoj stranicko-politického systému a jeho dramatické změny nemusejí být nezbytně spojeny s politickým “zlomovým” momentem (např. vznikem nového státu), ale mohou se uskutečňovat i v relativně stabilním ústavně-právním prostředí. Podíváme-li se například vývoj českých politických stran, pak můžeme říci, že mnohem větší změnou prošly na přelomu XIX. a XX. století, než po roce 1918. Je tomu tak proto, že určujícím faktorem pro vývoj stranického systému nejsou jen geopolitické či ústavně-právní faktory, ale také – a často v rozhodující míře - sociální stratifikace společnosti, sociálně morální milieu, existující cleavages a konec konců i faktory vysloveně konjunkturální povahy spjaté například se změnami strategií realizovaných jednotlivými stranicko-politickými aktéry apod. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že transformace se může různou měrou vztahovat k různým dimenzím fungování a reprodukce stranicko-politického systému, včetně jeho formátu a mechaniky. Pochopitelně velmi záleží na způsobu, jakým je systém politických stran definován. Přijmeme-li při této příležitosti jako východisko obvyklou definici systému politických stran jako souhrnu stran v jejich interakci v daném (institucionálně-politickém aj.) prostředí, pak se zde otevírají různé možnosti jak pojímat transformaci stranicko-politického systému, a to v komplexní vícerozměrné perspektivě zahrnující působení jak “vnitřních” (vzhledem ke stranické soustavě v užším slova smyslu), tak “vnějších” faktorů.
Při této příležitosti se pokusíme o konstrukci jednoduchého modelu transformace stranicko-politické soustavy (viz níže tab. č. 1), zdůrazňujícího jednak moment sepětí (či absence takového sepětí) transformace systému politických stran a širšího politického systému (jehož subsystémem je systém politických stran), jednak dimenze, resp. povahu změn v rámci stranického systému.
Tabulka č. 1
|
Vazba k transformaci politického systému/ dimenze proměny soustavy politických stran |
Transformace politických stran a systému politických stran není prvotně spjata s transformací politického systému |
Transformace politických stran a systému politických stran je prvotně spjata s transformací politického systému |
|
Významné změny počtu a/nebo identity stran (operačních jednotek systému) |
A1: Možná a “logická” varianta transformace |
B1: Možná a “logická” varianta transformace |
|
Změna převládajících vzorců interakcí a způsobu fungování stranického systému |
A2: Možná a “logická” varianta transformace |
B2: Možná a “logická” varianta transformace |
|
Zásadní změna funkce stranického systému v rámci širšího politického systému |
A3: Nepravděpodobná varianta transformace |
B3: Možná a “logická” varianta transformace |
Jedná se o velmi zjednodušené schéma (vztahující se ke složitým procesům), jež pochopitelně vyžaduje další, podrobnější komentář. Je třeba připomenout, že jednotlivé varianty transformace, zahrnuté v tomto schématu, by bylo docela dobře možné dále dělit na další varianty či subvarianty, přičemž se tyto varianty – ovšem nikoli neomezeně, nýbrž v rámci skupin variant typu A a B, mohou prolínat. Tak například varianta transformace A1 může – ale nemusí – být spjata s variantou A2 – a vice versa. Podobně můžeme být svědky komplexních procesů transformace zahrnující současně varianty B1, B2 a B3 nebo jen některé z těchto variant. Tak by bylo možné pokračovat dále, včetně rozlišování prvotných a druhotných momentů transformace a povahy vazeb mezi procesy změny není V dalším výkladu se zaměříme na posouzení jednotlivých variant - resp. jejich kombinací - transformace s upřednostněním perspektivy vycházející ze zázemí teorie systémů politických stran
Varianta A1
Klíčovou dimenzi této varianty stranicko-politické transformace představuje jednak změna vlastností a dispozic pro role jednotlivých relevantních operačních jednotek (politických stran a hnutí, aliancí, bloků atp příslušného stranického systému.), jednak změna jejich počtu - tedy změna formátu dané soustavy politických stran (viz tab. č. 2).
Tabulka č. 2
|
Změna vlastností a dispozic pro role jednotlivých politických stran / změna počtu relevantních politických stran |
Bez výrazných změn relevantních vlastností a dispozic pro role jednotlivých politických stran |
S výraznými změnami relevantních vlastností a dispozic pro role jednotlivých politických stran |
|
Změna počtu relevantních operačních jednotek stranické soustavy |
Dílčí změna formátu |
Kombinace A1-A2; změna profilu stranického systému a predispozic pro jeho fungování a reprodukci |
|
Obměna operačních jednotek beze změny formátu stranické soustavy |
Změna totožnosti operačních jednotek (politických stram, aliancí) |
Kombinace A1-A2; změna predispozic pro fungování a reprodukci stranického systému |
V úvahu je vhodné vzít rovněž okolnost, zda změna vlastností jednotlivých stran a/nebo formátu stranicko-politického uspořádání má - či naopak nemá - bezprostřední důsledky pro typovou změnu stranického systému (viz tab. č. 3). Posouzení této okolnosti by samozřejmě bylo nadbytečné, kdybychom se omezili na zřejmé transformace stranicko-politických soustav, což by ovšem znamenalo, že by se prvky “dílčí kontinuity” či “dílčí diskontinuity” v široké sféře vývoje fenoménů politického stranictví ocitly mimo náš badatelský horizont.
Tabulka č. 3
|
Impakt změny vlastností a dispozic politických stran a/nebo změny počtu relevantních politických stran |
Bez bezprostředních důsledků pro typovou změnu stranického systému |
S bezprostředními důsledky pro typovou změnu stranického systému |
|
Změna počtu relevantních operačních jednotek stranické soustavy anebo obměna operačních jednotek beze změny formátu stranické soustavy |
“slabá” verze A1 - ve zde uplatněné perspektivě nepravděpodobná ; dílčí změny nemají systémotvorný či systémoborný dopad; v takovém případě jde o studium a vysvětlení “dílčích diskontinuit” nemajících přímou souvislost s transformací stranicko-politické soustavy |
“silná” verze A1 (resp. kombinace A1-A2); dílčí změny mají systémotvorný, resp. systémoborný impakt |
Nutno dodat, že varianta A1 je - v podstatě nevyhnutelně, což vyplývá již ze způsobu jejího definování - spjata s poněkud neúplnou perspektivou posuzování změn stranicko-politických uspořádání, jejíž heuristický potenciál je omezený. Mimo jiné je zřejmé, že k této variantě lze přiřadit příliš široký okruh jevů a procesů, jež s transformací stranicko-politického uspořádání mohou souviset jen velmi volně. Proto je nevhodné pokoušet se aplikovat model varianty A1 izolovaně.
Varianty A2 a A3
V případě varianty A2 jsme konfrontováni se změnou převládajících vzorců interakcí politických stran a změnou způsobu fungování stranické soustavy, tedy se změnou typu systému politických stran, což usnadňuje ohraničení fenoménů stranicko-politických změn reprezentujících tuto variantu. Pochopitelně mnohé závisí na definování typu systému politických stran a na volbě či modifikaci nabízejících se nebo eventuálně na tvorbě nových typologií stranických systémů. Přinejmenším jednomu nepříjemnému teoreticko-metodologickému dilematu (se závažnými “praktickými” důsledky) však v této souvislosti uniknout nelze. Nemůžeme se totiž vyhnout problému posouzení souvislosti mezi typovou změnou systému a (zásadní) změnou role či funkce stranického systému v rámci širšího politického uspořádání (politického systému). Jde zde o posouzení vazby mezi variantami A2 a A3, o odpověď na otázku, zda je - z hlediska teorie - možná pouze kombinace A2 a A3 anebo zda (a pokud ano, pak za jakých podmínek) se tyto varianty mohou vyskytnout a uplatnit odděleně. Odpověď není tak jednoduchá. jak by se mohlo na první pohled zdát, neboť předpokládá přesné vymezení toho, co vše je (a co již není) typová změna systému politických stran. Vyjdeme-li kupříkladu z klasické Sartoriho typologie systémů politických stran, je naprosto zřejmé, že typové změny zahrnující přechody od kompetitivních k nekompetitivním (a vice versa) stranicko-politickým soustavám jsou spjaty se zásadní změnou postavení a funkce stranického systému v rámci širšího politického systému. Mohlo by se tedy jednat o kombinaci A2-A3, kdybychom ovšem předpokládali, že transformace systému politických stran není prvotně spjata, resp. odvozena od transformace politického systému. Pokud odvozena je, pak jde o kombinaci B2-B3. Ve zde upřednostněném teoretickém rámci a specificky v tomto případě sice bezezbytku nevylučujeme možnost uplatnění kombinace A2-A3, avšak spíše jako výjimky potvrzující pravidlo. Zbývá tedy posouzení typových změn probíhajících uvnitř kategorií nekompetitivních a kompetitivních soustav. V kategorii nekompetitivních stranických soustav můžeme kombinaci A2-A3 a izolovanou variantu A3 prakticky vyloučit (narozdíl od variant B2-B3 a B3), protože můžeme stěží předpokládat, že by tyto změny nebyly prvotně odvozeny od systémových-režimních změn, přičemž s výhradami lze připustit výskyt varianty A2. Při relativně volném pojímání “zásadní změny” funkce či role stranické soustavy v širším politickém systému můžeme v případě typových změn probíhajících v rámci kompetitivních stranicko-politických uspořádání připustit uplatnění varianty A2, za jistých podmínek i kombinace A2-A3, přičemž výskyt izolované varianty A3 je nepravděpodobný. Aplikujeme-li při této příležitosti Sartoriho koncepty, lze tvrdit, že například proměna fungujícího kompetitivního dvoustranického systému v kompetitivní umírněný pluralismus (či naopak) by představovala variantu A2, zatímco transformace umírněného pluralismu v pluralismus polarizovaný (a vice versa) anebo umírněného pluralismu či bipartismu v systém predominantní strany by reprezentovaly kombinaci A2-A3 (popřípadě B2-B3).
Tabulka č. 4
|
Druh změny: v rámci anebo mezi skupinami kompetitivních a nekompetitivních soustav / impakt proměny soustavy politických stran |
Změna typu kompetitivních systémů politických stran (“kompetitivní v kompetitivní”) |
Změna typu kompetitivních systémů politických stran v nekompetitivní uspořádání a naopak |
Změna typu nekompetitivních systémů politických stran (“nekompetitivní v nekompetitivní”) |
|
Změna převládajících vzorců interakcí a způsobu fungování stranického systému bez zásadní změny funkce stranického systému v rámci širšího politického systému |
v rámci varianty A2 jsou možné proměny nepolarizovaných anebo polarizovaných soustav (“nepolarizované v nepolarizované”, “polarizované v polarizované” ); sporné je posouzení proměn systémů predominantní strany |
absurdní situace - nemůže nastat |
B2 (výskyt varianty A2 možný, leč nepravděpodobný)
|
|
Změna převládajících vzorců interakcí a způsobu fungování stranického systému včetně zásadní změny funkce stranického systému v rámci širšího politického systému |
proměny polarizovaných soustav v nepolarizované a naopak; vznik a zánik systémů predominntní strany |
B2-B3
|
B2-B3
|
Varianty B1, B2 a B3
Z hlediska teorie systémů politických stran jsou tyto varianty nezajímavé, protože v těchto případech transformační procesy nejsou primárně spjaty s děním uvnitř či vůbec s vývojem příslušného stranického systému či jeho jednotlivých operačních jednotek (pokud se vůbec jedná o útvar, který je možné za systém politických stran považovat). Teorie systémů politických stran v těchto případech nemůže samo o sobě poskytnout klíč k vysvětlení těchto procesů, může však ad hoc vytvářet pomocné hypotézy.
Předcházející teoreticko-metodologický exkurs, dotýkající se pojetí změny stranicko-politických uspořádání, poskytuje - jak alespoň doufáme - podněty pro úvahy o komparaci stranicko-politických systémů rakousko-uherské monarchie po roce 1897, československé meziválečné republiky a stranicko-politických soustav Československa po roce 1989. Na základě výše diskutované diferenciace změn soustav politických stran lze například pochopit, proč je poměrně obtížné provádět efektivní komparaci výše zmíněných uspořádání s (quasi)stranicko-politickými systémy existujícími v Československu v letech 1938-1989 anebo srovnávat tyto (quasi)stranicko-politické systémy mezi sebou. A to i přesto, že je vcelku zřejmé, že i mezi nimi existuje mnoho rozdílů. Nicméně jejich společným znakem je mocensko-politicky motivované, vynucené omezení počtu stranicko-politických subjektů a oslabení jejich funkcí ve společnosti. Tento funkcionální moment je velmi důležitý. Posuzujeme-li systémy politických stran, nemůžeme jako hlavní kriterium zvolit jen jejich počet nebo skutečnost, že se v nich opakují určité typy politických stran. Mnohem důležitější je, v jakých podmínkách, prostředí, v jakém politickém systému se (sub)systém politických stran utváří, jaké může plnit funkce jako celek a jaké funkce mohou plnit jednotlivé politické strany, zda jsou schopny artikulovat a agregovat společenské zájmy apod.[5] I z tohoto hlediska nemůžeme mluvit v případě Československa resp. českých zemí o pokračující transformaci jednoho systému politických stran, ale spíše o různě definovaných a historicky určených, rozdílných stranicko-politických systémech, které samozřejmě mohou být propojeny určitými kontinuálními prvky (např. přetrváváním určitého typu politické strany apod.). Podrobnější rozvedení těchto metodologických a teoretických otázek a jejich konkrétní aplikace musí být teprve provedena v následujících studiích.[6]
Literatura:
Beyme, K. v. (1992): Parteien in westlichen Demokratien. München, Piper.
Beyme, K. v. (1999): Osteuropaforschung nach dem Systemwechsel. Der Paradigmawandel der “Transitologie”, Osteuropa 3/99, s. 285- 304.
Cotta, M. (1992): Building New Party Systems after the Dictatorship. The East European Cases in a Comparative Perspective, Working Papers, Università di Siena.
Cotta, M. (1996): Structuring the new party after the dictatorship. Coalicions, aliances, fusions and splits during the transition and post-transition stages, in: Pridham, G., Lewis, P.G. (eds.): Stabiling fragile democracies. Comparing new party systems in Southern and Eastern Europe, Routledge, London, New York, s. 69-99.
Daalder, H. (1966): Parties, Elites, and Political Developments in Western Europe, in: LaPalombara, J.; Weiner, M. (eds.): Political Parties and Political Development, Princeston, Princeston University Press, s. 43-78.
Duverger, M. (1959): Die Politische Parteien. Tübingen, Mohr (Siebeck).
Epstein, L.D. (1967): Political Parties in Western Democracies, New York, London, Praeger Publ.
Fiala, P. (1997): Christian Politics in the Czech Lands: The Past, the Present, and the Parties, Politologické studie, SPFFBU T 1, 1997, Brno, Masarykova univerzita, s. 7 - 28.
Fiala, P. Strmiska, M. (1998): Teorie politických stran, Brno, Barrister & Principal.
LaPalombara, J.; Weiner, M. (1966): The Origin and Development of Political Parties, in: LaPalombara, J.; Weiner, M. (eds.): Political Parties and Political Development, Princeston: Princeton Univ. Press., s. 3-42.
Lipset, S. M.; Rokkan, S.(1967,eds.): Party Systems and Voter Alignments, New York: Free Press.
Rokkan, S. (1999): Cleavages and Their Political Translation, in: Flora, P. (ed.): State Formation Nation-Building and Mass Politics in Europe. The theory of Stein Rokkan. Oxford, Oxford Univ. Press, s. 278 – 302.
Sartori, G. (1976): Parties and Party Systems. A Framework for Analysis. Cambridge, Cambridge Univ. Press.
Strmiska, M. (1999): Pluralita, polarita a geneze nových středo- a východoevropských systémů politických stran, in: Strmiska, M. (ed.): Postkomunistické stranické soustavy a politická pluralita. Brno, Masarykova univerzita, s. 11-36.
Strmiska, M. (2000): The Czech Multipartism in the Late 1990s, Středoevropské politické studie, II, 2/00 (http://www.iips.cz/seps.html).
[1]Poznámky:
Více než stoletá existence je doložitelná u křesťanské politické strany (dnes označované KDU-ČSL), budeme-li akceptovat její přímé předchůdce, jejichž spojením v roce 1919 s názvem Československá strana lidová vznikla. Takový postup je obhajitelný, protože u nejsilnějších z těchto subjektů katolicko národní strany (1896) a křesťansko-sociální strany (1899) lze doložit programovou, personální a částečně i organizační kontinuitu s nástupnickou ČSL (srv. Fiala 1997). Jinak ovšem platí, že s výrazy jako “kontinuita” a “nepřerušená existence” musíme zacházet velmi opatrně a nechápat je absolutně, protože se v těchto případech vztahují vždy pouze na některé aspekty stranicko-politických subjektů.
[2] V tomto textu se snažíme mj. ukázat, že vztahovat pojem transformace na systém politických stran lze jen v některých speciálních případech, ale nikoliv všude tam, kde hovoříme o společenské, politické či ekonomické transformaci, což vyplývá z povahy a funkcí politických stran a stranických systémů. To samozřejmě neznamená, že politické strany není možno zkoumat v rámci “transitologie” či “konsolidologie”, ale měla by z toho vyplývat jistá teoretická a metodologická zdrženlivost.
[3] Toto vymezení pojmu transformace navrhla Christiane Brenner v úvodním textu ke konferenci “Formy a fáze transformace v Československu v letech 1918-1993” (listopad 2000).
[4] Jsme si vědomi toho, že toto hledisko není nesporné a v odborné literatuře se lze setkat s řadou jiných výkladů. Pomíjení principu relativní dobrovolnosti a svobodného utváření stranicko-politických subjektů vede ovšem k těžko řešitelným problémům, protože potom je za rozhodující hledisko politického stranictví považováno pouze to, zda se nějaký subjekt nazývá nebo nenazývá politickou stranou. I v případě, že by byl tento postup akceptován, je nezbytné trvat na tom, aby při srovnání jednotlivých “stranicko-politických” subjektů či jejich systémů v různých sociálně-politických situacích, bylo hledisko relativní plurality, svobody a dobrovolnosti, zohledněno, protože jinak jsou za typově stejné považovány zcela odlišné subjekty.
[5] Je ovšem potřeba zdůraznit, že zprostředkování sociálně-ekonomických zájmů prostřednictvím politických stran i výše zmiňované svobodné utváření politických stran, je vždy omezeno, např. ústavně-právním řádem, volebním systémem apod. Kvalitativní rozdíl ovšem např. je, zda jsou tato omezení obecná (tzn. že se vztahují na všechny subjekty) nebo speciální (tzn., že se formou např. formou zákazů nebo povolení vztahují na konkrétní strany).