Při hodnocení stavu transformace a míry konsolidace je pro politickou vědu někdy obtížné odlišit, co je součástí specifických transformačních a demokratizačních procesů, a které procesy jsou standardní součástí konsolidované demokracie. Souvisí to mj. s často neuspokojivými teoretickými a metodologickými koncepcemi nových politologických oblastí označovaných pojmy tranzitologie a konzolidologie, (Crawford/Lijphard 1995, Beyme 1999) jejichž kvalitou resp. deficity se zde ovšem nechci zabývat. Cílem tohoto z jistého hlediska experimentálního textu, je aplikovat obecně užívaná kriteria a indikátory stavu transformace resp. konsolidace na český politický systém. [1] Výstupem nemá být jen prvoplánové konstatování, zda je Česká republika již konsolidovaný politický systém nebo ne (i když takový závěr bude explicitně formulován), ale z příspěvku by mohlo pro čtenáře implicitně vyplynout, nakolik skutečně mají akceptované indikátory pro posouzení stavu konsolidace relevanci.[2]
Fáze konsolidace středo- a východoevropských politických systémů
Abychom mohli dosáhnout nějaké rozumné výpovědi o stavu transformace resp. konsolidace v konkrétní zemi, potřebujeme nějaký teoretický rámec vzniklý na základě srovnávacích studií, kterým můžeme reálnou situaci poměřovat. Pro jednoduchost jsem z celého množství různých návrhů vybral souhrnný pokus o stanovení různých fází konsolidace středo- a východoevropských politických systémů a stanovení kritérií konsolidované demokracie, který zformuloval Klaus von Beyme (1999).[3] Beyme, který se vlastně pokouší shrnout a uspořádat v odborné literatuře nejčastěji se objevující kriteria, hovoří o čtyřech základních rovinách či fázích konsolidace, přičemž měřítkem stupně konsolidace je skutečnost, v jaké míře jsou v transformujícím se nebo již transformovaném politickém systému tyto fáze nebo roviny realizovány. Rozhodující jsou tedy tyto čtyři roviny: 1. konstituční (ústavní) konsolidace, kterou se rozumí v širším smyslu ustanovení a fungování ústavního systému (popř. ústavního řádu); 2. konsolidace systémů zájmových skupin a politických stran; 3. konsolidace poměrů (pravidel) u neformálních, nepřímých politických aktérů jako jsou např. armáda, podnikatelé, radikální skupiny apod. 4. konsolidace občanské společnosti, která teoreticky trvá nejdéle. (Beyme 1999: 298-299) Pokusme se nyní aplikovat takto vymezené fáze na stav demokratizačních procesů v České republice.
Pokud jde o první rovinu konstitucionální konsolidace, lze říci, že ve formálním smyslu byla ukončena přijetím ústavy České republiky v prosinci 1992, přičemž ústava platí od roku 1993, tedy od okamžiku rozpadu bývalého Československa. (srv. Fiala 1994, Urubek 1998: 25-28) Tento vývoj samozřejmě odpovídá teoretické představě i praktické zkušenosti z jiných postkomunistických zemí, že konstitucionální konsolidace je v podstatě nejrychlejší konsolidační fází. Česká ústava je zajímavá v tom, že ve chvíli, kdy byla přijata, neexistovaly některé instituce, které v ní jsou zmiňovány, a tyto instituce byly teprve dodatečně v souladu s ústavním vymezením zřizovány. Tak byla např. až v roce 1996 ustavena druhá komora českého parlamentu – Senát, v roce 2000 bylo volbami do krajských zastupitelstev a následným ustanovováním krajských hejtmanstev završeno vytváření regionální politické roviny, jež také byla v obecných rysech ústavou z roku 1993 předpokládána. Po sedmi letech praktické realizace normativního vymezení politického řádu, jak ho představuje česká ústava, můžeme říci (na základě toho, jak plní ústavní systém předpokládané funkce), že se rámcově osvědčila, ale že zkušenosti s jejím fungováním si v některých bodech zřejmě v budoucnu vyžádají její úpravu. Toto doznívání konstitucionální konsolidace je poměrně obvyklé, připomenout můžeme ústavní změny v Polsku, kdy nová ústava byla přijata jako celek až v roce 1997, a diskuse o změnách ústavy v Maďarsku. V České republice se diskuse o ústavních změnách týká spíše některých drobnějších úprav, které zřejmě podstatným způsobem nenaruší logiku ústavního systému. Uvažovalo se především o zpřesnění (nikoliv posílení) pravomocí prezidenta, o přesnějším vymezení vztahu prezidenta a vlády (např. postup při jmenování nové vlády apod.) atd. O konstitucionální konsolidaci svědčí nepřímo i to, že ačkoliv ústavní změny byly již nejen připraveny, ale dokonce schváleny v červnu 2000 Poslaneckou sněmovnou, jejich přijetí odmítl o několik hlasů Senát, a ústava tak zůstává v zásadě v podobě z roku 1993. Jediná ústavní změna, kterou se podařilo prosadit, souvisela se vstupem České republiky do NATO a týkala se změny úpravy povolování pobytu cizích ozbrojených sil na území České republiky (a některé drobné změny např. v Listině základních práv a svobod).
Budeme-li rovinou ústavního pořádku chápat celou dimenzi polity, pak do úvah o konstitucionální konsolidaci musíme zahrnout i neústavní zákony, které však mají podstatný vliv na podobu politického systému. Největší politický boj probíhal v České republice v posledních dvou letech o novelu volebního zákona. Česká ústava předepisuje pouze obecně, že do Poslanecké sněmovny se volí poměrným způsobem, při volbách do Senátu má být užíván většinový volební systém. Konkretizaci těchto volebních mechanismů však samozřejmě ponechává na volebním zákoně. Úprava volebního zákona do Poslanecké sněmovny byla v parlamentu schválena tak, aby byly posíleny jeho většinové prvky. Důsledkem těchto změn, oslabujících poněkud míru proporcionality volebního systému, by mělo být zlepšení postavení stran s větší voličskou podporou při distribuci mandátů ve sněmovně. Přijatý zákon byl napaden jak prezidentem republiky, tak některými menšími stranami a rozhodnutí o jeho osudu je nyní v rukou Ústavního soudu, který musí rozhodnout, zda volební mechanismus je stále ještě v souladu s ústavou poměrný. Tento případ ostatně svědčí o významné funkci, kterou postupně Ústavní soud v českém politickém systému získal a jež má své nepopiratelné výhody, ale i rizika pro politickou odpovědnost, což ostatně není jen český případ. Nicméně ani úpravy ústavy ani změny volebního zákona nejsou ničím specifickým, co by neprobíhalo v rozvinutých konsolidovaných demokraciích. Z tohoto hlediska lze tvrdit, že v rovině konstitucionální, je již český politický systém srovnatelně konsolidován.
Jako druhá fáze konsolidace je vymezena rovina zájmových skupin a politických stran, přičemž bývá v odborné literatuře často poukazováno na to, že stranické systémy bývají v transformujících se zemích rychleji a lépe strukturovány než systém zájmových skupin. (srv. Juchler 1994) To platí také pro Českou republiku, i když disproporce mezi systémem organizovaných zájmů a stranicko-politickým systémem není ani tak velká z hlediska struktury, jako spíše z hlediska funkcí.
Systém politických stran se v České republice formoval v několika fázích. První trvala od listopadu 1989 do prvních svobodných voleb v červnu 1990, kdy se vytvářely základy stranicko-politického systému přičemž dominantní pozici na české politické scéně mělo Občanské fórum. Další fáze pak trvala do června 1992, kdy se po rozpadu Občanského fóra začaly formovat jeho nástupnické subjekty a mezi nimi probíhal boj o pozici uvnitř stranicko-politického spektra. Třetí fáze trvala do června 1996, kdy se postupně strukturovala podoba levice, pravice a politického středu. V české politologické literatuře bývá toto období někdy označováno jako období stabilizace stranicko-politického systému, nicméně slovem stabilizace se zde nemyslí to, že už byla jasná podoba jednotlivých stranicko-politických subjektů, jako spíše to, že do voleb v roce 1996 se v podstatě rozhodlo o struktuře stranicko-politického spektra a o tom, kdo bude hrát dominantní roli v pravé a levé části politického spektra. (Fiala/Mareš/Pšeja 1999: 269-285) Po roce 1996 bychom sice mohli rozlišovat další fáze vývoje politických stran a jejich systému, ale některé klíčové momenty z hlediska struktury tohoto systému zůstávají již konstantní.
To se plně projeví, podíváme-li se na podobu stranicko-politického spektra, jak se zformovala po posledních volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998. Parlamentní zastoupení získalo pět politických stran: ČSSD, ODS, KSČM, KDU-ČSL, US. S výjimkou Unie svobody všechny tyto strany jsou v českém stranicko-politickém systému relevantní nejpozději od roku 1991, přičemž komunistická a lidová strana existovaly i v období komunistické diktatury. Nově založenou stranou je pouze Unie svobody, která vznikla v důsledku vládní krize po rozpadu druhé středopravé vlády Václava Klause v roce 1997, přičemž ovšem v politickém systému “funkčně” v podstatě nahradila Občanskou demokratickou alianci, která ve volbách v roce 1998 neuspěla.
Podíváme-li se na současný systém českých politických stran v určitém zjednodušení, můžeme ho popsat následujícím způsobem. V pravé části spektra je dominantní silou konzervativně-liberální Občanská demokratická strana (získala 28% hlasů v posledních volbách) doplňovaná liberální Unií svobody (která měla necelých 9% hlasů). V levé části spektra má dominantní postavení Česká strana sociálně demokratická (zhruba 32%), jejíž levicovou konkurenci představuje netransformovaná Komunistická strana Čech a Moravy (s 11% hlasů). Tyto čtyři stran doplňuje tradiční součást českého stranicko-politického systému Křesťansko-demokratická unie-Československá strana lidová (s 9%), která v současnosti představuje zhruba střed stranicko-politického systému.[4] Jinými slovy: český stranicko-politický systém má jednoduchou strukturu, kdy na pravici i na levici je jeden dominantní subjekt doplňovaný jednou menší politickou stranou a křesťanští demokraté se pohybují uprostřed s velkým (obousměrným) koaličním potenciálem. Fungování tohoto systému samozřejmě není tak jednoduché, jako jeho struktura, ale pro další podrobnosti není v tomto přehledovém příspěvku prostor. (viz Strmiska 1999: 162-169)
U českého systému politických stran je možno zdůraznit dvě skutečnosti: tento systém je ve středoevropském kontextu do značné míry specifický v tom, že zde existuje netransformovaná komunistická strana, která se dosud nepokusila přetvořit v modernější levicovou stranu. To má mimo jiné ten důsledek, že Komunistická strana Čech a Moravy má prakticky nulový koaliční potenciál, protože pro tzv. demokratické strany je trvalejší spolupráce s ní z mnoha důvodů neakceptovatelná. To způsobuje, že v českém stranicko-politickém systému nemůže alternovat levicová a pravicová koalice, jak by mohlo vyplývat z povrchního pohledu na strukturu českého systému, protože čeští sociální demokraté nemají v levé části koaličního partnera a jejich volební zisky na utvoření levostředé vlády zpravidla nestačí. (Fiala/Holzer/Mareš/Pšeja 1999) Druhá poznámka se týká toho, že parlamentní zastoupení nemá po volbách v roce 1998 žádná krajně pravicová strana, protože čeští republikáni (Sdružení pro republiku-Republikánská strana Československa) nepřekročili pětiprocentní hranici a není ani pravděpodobné, že by se ve střednědobé perspektivě mohli znovu stát relevantní politickou silou.
Český stranicko politický systém proto můžeme z hlediska struktury a některých funkcí považovat za v zásadě konsolidovaný, s tím, že toto konstatován nevylučuje další vývoj, který je u stranických soustav typický i v etablovaných západních demokraciích.[5]
Mnohem méně konsolidovaný je podle očekávání systém zájmových skupin, který sice můžeme v současné době považovat z hlediska strukturálního za již dotvořený, ale z procesuální stránky dosud za nedokončený, protože zájmové skupiny zatím často hledají mechanismy svého politického působení, optimální adresáty nátlaku i způsob, jakým se v oblasti politického rozhodování pohybovat.[6] Na rozdíl od situace v rozvinutých evropských demokraciích byl dlouho hlavním adresátem tlaku řady českých zájmových organizací spíše parlament než politicko-administrativní systém. Přitom je dokázáno, že právě působení na aparát jednotlivých ministerstev, tedy přímo na ta místa, kde se připravuje naprostá většina politických rozhodnutí, představuje nejúčinnější způsob prosazení vlastních požadavků. První náznaky toho, že tato forma působení začíná být zájmovými skupinami více využívána se však již projevuje v některých subsystémech zájmových skupin (zemědělské zájmové skupiny, skupiny v oblasti životního prostředí apod.).Lze předpokládat, že právě v oblasti metod ovlivňování politických rozhodnutí a v otázce výběru adresátů působení českých zájmových skupin dojde ještě k určitým posunům. V této chvíli však nemáme k dispozici dostatek kvalifikovaných dílčích studií o působení českých zájmových skupin v jednotlivých oblastech, a proto můžeme politologicky analyzovat celý systém zájmových skupin jen velmi opatrně. Přesto je možno na základě srovnávání se systémy organizovaných zájmů v rozvinutých evropských zemích některé základní charakteristiky a tendence českého systému již nyní stanovit.
Podíváme-li se podrobněji na jednotlivé typy zájmových skupin a jejich relevantní zástupce, zjistíme, že se v České republice velmi záhy vytvořila struktura organizovaných zájmů, jež je v mnoha směrech analogická se strukturou systémů v okolních státech (např. v SRN). To je zřejmě dáno nejen obdobnými politicko-kulturními vzorci, ale i mnohými sociálními faktory; ne nepodstatnou úlohu zde hrají také historické aspekty. Kromě strukturálních podobností se postupně objevují i některé další analogické momenty, především shoda v tom, které typy zájmových skupin patří k politicky nejvlivnějším. (srv. Fiala 1997a, Fiala/Rožňák/Schubert/Šimíček 1994:98-108)
S definitivní odpovědí na otázku, zda se systém organizovaných zájmů v ČR přibližuje spíše pluralistickému nebo neokorporatistickému modelu, budeme jistě muset ještě nějakou dobu počkat, ale některé dílčí tendence už i v této záležitosti opravňují alespoň k vyslovení dílčích hypotéz. Především je zřejmé, že v České republice neexistují podmínky pro vytvoření převážně korporatistického modelu zprostředkování zájmu, který známe např. z Rakouska, skandinávských zemí nebo v modifikované podobě z Nizozemí. Stejně tak není vzhledem k politicko-kulturním determinantám myslitelné, aby se zde vytvořil striktní pluralistický model, který je praktikován v některých anglosaských zemích. Nejpravděpodobnější variantou je smíšený, převážně pluralistický model s některými korporativními rysy. (srv. Fiala/Kříž 1997) Do jaké míry budou ovšem korporativní prvky zastoupeny je dosud obtížné říci především proto, že procesuální stránka působení českých zájmových skupin se částečně ještě tvoří a česká společnost i její politická reprezentace si na politické působení zájmových skupin, se všemi jeho pozitivními, ale i negativními důsledky, teprve zvykají. (Fiala 1997b)
Třetí rovina je konsolidace poměrů (pravidel) u neformálních, nepřímých politických aktérů jako jsou např. armáda, podnikatelé, radikální skupiny apod. Klaus von Beyme poznamenává, že tato konsolidace nebyla např. ve Španělsku zajištěna až do konce osmdesátých let, ale současně dodává, že v zemích jako je Česká republika, Maďarsko či Polsko, je tato konsolidace v zásadě provedena. (Beyme 1999: 299) Toto kriterium není samozřejmě jednoduše měřitelné, jistým nepřímým indikátorem zde může být důvěra občanů v tyto instituce. Např. v České republice od poloviny devadesátých let kontinuálně vzrůstá důvěra v armádu, přičemž na konci roku 1999 ji důvěřovalo 45% dotázaných, zatímco nedůvěřovalo 44%. (IVVM 1999)
Ještě obtížněji je vyjádřitelná čtvrtá rovina, totiž konsolidace občanské společnosti, která – slovy Klause von Beymeho – trvá zpravidla jednu generaci. Nemohu se zde pouštět do diskuse o občanské společnosti, protože je to pojem velmi nejednoznačný, který navíc do značné míry souvisí s druhou rovinou konsolidace, tedy s etablováním systému zájmových skupin. Poznamenám jen, že v České republice, z důvodů, o nichž se zmíním za chvíli, je diskuse o občanské společnosti v posledních čtyřech letech trvalou součástí politických debat a že v málokteré jiné transformující se zemi, je této otázce věnována taková pozornost. (srv. Fiala 1999b)
Indikátory konsolidace
Tyto čtyři fáze konsolidace, které jsem se pokusil aplikovat na situaci v České republice, jsou samozřejmě hodně obecné a ke srovnání transformujících se a konsolidujících se zemí, mohou být použity pouze rámcově. Proto bývají v odborné literatuře jmenovány další klíčové indikátory pro určení toho, zda lze demokratický systém považovat za konsolidovaný. (Beyme 1999: 299-300)
Nicméně ani tyto klasické indikátory konsolidace se v tranzitologické a konsolidologické literatuře neukázaly jako dostatečné, a to především pro svou přílišnou obecnost. Proto byly vytvořeny ještě další detailnější indikátory, které mají ukázat, zda jsou akceptována demokratická “pravidla hry”. Jako tyto detailní indikátory byly podle Beymeho např. určeny: prosazení solidarity ministrů a jasná struktura odpovědnosti, akceptování politické odpovědnosti a omezení přenášení politických konfliktů do soudnictví, redukce pravomocí hlavy státu v oblasti zákonodárství, sestavování vlády a odvolání vlády, redukce funkcí druhé komory a demokratizace volebního mechanismus a zmenšení symetrie mezi oběma komorami, akceptace stran jako svorníku mezi vládou a parlamentní většinou a akceptace skutečnosti, že poslanci jsou profesionální politici, jejichž činnost musí být kompenzována dietami a současně tím alespoň částečně chráněna před získáváním finančních prostředků mimo parlament apod. (Beyme 1999:300)
Když se zamyslíte nad těmito vylepšenými kriterii konsolidace, zřejmě vás napadne zda tu není politická věda příliš náročná. Přísně vzato, tato kriteria by bezezbytku nenaplnila ani mnohá (možná většina) z etablovaných západních demokracií. Nicméně můžeme je použít jako určité srovnávací schéma: pokusím se proto nyní situaci v České republice ještě srovnat s některými z těchto detailních indikátorů.
Česká republika se navázáním na meziválečné tradice parlamentní demokracie a ustanovením funkce prezidenta, který není volen v přímých volbách a jehož pravomoci jsou omezeny, vyhnula problémům, které prožívaly semiprezidentské systémy některých jiných (středo)východoevropských zemí. Instituce českého prezidenta, jehož pravomoci se rámcově spíše podobají německému vymezení prezidentského úřadu, je konstruována tak, aby prezident nezasahoval do každodenní politiky, ale vykonával spíše určité reprezentativní a kontrolní funkce. Úřad českého prezident byl však dosud vykonáván pouze jedním politikem, totiž Václavem Havlem. Havel se jako svého druhu charismatická osobnost může opřít nejen o autoritu prezidentského úřadu, ale i o mimopolitickou autoritu danou jeho minulostí. Je oprávněně považován za symbol odporu ke komunistickému režimu a jako rozhodující postava sametové revoluce a první prezident Československa mimořádně respektovaný v zahraničí, se těší nebývalé důvěře obyvatelstva. Není náhoda, že přestože důvěra v prezidenta v posledních letech kontinuálně klesá, projevuje v průzkumech důvěru v instituci prezidenta stále ještě více než 50% – prezident má tak stále nejvyšší důvěru ze všech ústavních institucí. (IVVM 2000) Havel je také typem politika, který se nespokojí s formálním výkonem prezidentských pravomocí, ale má ambici dalekosáhle ovlivňovat různými způsoby formování české politiky. Není proto divu, že se dostává do častého sporu především z představiteli silných politických stran, které se cítí být k realizaci každodenní politiky legitimovány voličskými hlasy. Toto napětí mezi formálně slabým prezidentským úřadem vykonávaným ovšem V. Havlem s jeho mimořádnou politickou a mimopolitickou autoritou na jedné straně a parlamentem a vládou na straně druhé, představuje v posledních letech jeden z problematických momentů české politiky. To se plně projevilo např. v diskusi o ústavních změnách a úpravě pravomocí prezidenta. Tato diskuse byla záhy personifikována a místo věcných argumentů byla ve sdělovacích prostředcích interpretována v rovině “pro nebo proti” Havlovi. Podobných příkladů by bylo možno nalézt více, stranou nechávám třeba celou otázku částečně “nepolitické” vlády Josefa Tošovského v roce 1998, která názorně ukázala, jak část politické elity nedisponující dostatečným voličským mandátem spoléhá na autoritu a pomoc V. Havla. Začátkem roku 2003 skončí druhé funkční období Václava Havla jako českého prezidenta a teprve v tomto okamžiku se plně projeví reálná funkce prezidentského úřadu v ústavním systému České republiky.
V indikátorech konsolidace se hovoří také o druhé komoře parlamentu a o tom, že má mít omezené pravomoci a jiný volební systém než komora první. Tyto “zásady” druhá komora českého parlamentu bezezbytku splňuje. Přesto však Senát ustavený v roce 1996, do nějž je v jednomandátových obvodech volena každé dva roky jedna třetina poslanců na šest let absolutním většinovým systémem, patří k nejproblematičtějším ústavním institucím. Česká druhá komora není totiž napojena na regionální členění České republiky a díky své omezené roli v legislativním procesu tak jen velmi obtížně přesvědčuje občany o své užitečnosti. O tom svědčí trvale nízká důvěra občanů, která se projevuje nejen v nízké účasti v senátních volbách, ale také přesvědčivě v průzkumech veřejného mínění. Důvěra v Senát se trvale pohybuje pod hranicí 20% a není pravděpodobné, že by se ve střednědobé perspektivě tato situace změnila. (Dančák/Hloušek/Urubek 1999: 75-81) Diskuse o funkcích druhé komory jsou ovšem vcelku obvyklou součástí politických debat v demokratických státech.
Za největší problém české politiky posledních let je však možno považovat tendence části intelektuální a politické elity, jež se těší mimořádné přízni sdělovacích prostředků, zpochybňovat funkci politických stran v demokratickém politickém systému a vyjadřovat odpor ke každodenní politice. Pod nespecifikovanými hesly o občanské společnosti, novém politickém stylu apod., se zde znovu vrací idea jakýsi blíže nespecifikovaných širokých intelektuálních hnutí ze začátku devadesátých let, která napraví všechno, co je na politice nedokonalé a špatné. Tato diskuse nabyla v posledních dvou letech rozměru, který překračuje běžných rámec podobných úvah v jiných západních zemích, ale i v transformujících se zemích střední Evropy jako je Maďarsko či Polsko. Zpochybňování klíčových institucí demokratického politického systému je o to závažnější, že v České republice je v protikladu k vysoké akceptaci demokratického politického systému, poměrně nízká důvěra v jeho jednotlivé instituce. Např. v roce 2000 se důvěra ve vládu pohybovala kolem 30% a důvěra v Poslaneckou sněmovnu dokonce jen kolem 20 %, což je mimochodem trvalý stav. Připočteme-li k tomu skutečnost, že např. důvěra veřejnosti k soudům nedosahuje trvale ani 35% a je zhruba srovnatelná s důvěrou v odbory, (IVVM 1999, 2000) pak je soustředěné zpochybňování funkcí politických stran v demokratické společnosti možno považovat za závažný problém.
Pokusil jsem se zde pouze naznačit stav politické transformace České republiky a poměřit stupeň konsolidace demokratického politického systému s obvyklými kriterii a indikátory, jež jsou v odborné literatuře považovány za relevantní. Pokud bych měl shrnout výsledek takové analýzy – a pominul mnohdy evidentně problematickou hodnotu samotných kritérií - , pak bych musel konstatovat, že z tohoto hlediska je – přes všechny problémy - možno Českou republiku považovat spíše za konsolidovanou demokracii než za transformující se politický systém.[8] Toto konstatování však zdaleka neznamená, že se Česká republika může bezezbytku ve všech politických a společenských aspektech srovnávat se současnými západními demokracie a bylo by skutečně naivní něco takového po deseti letech po pádu komunistické diktatury očekávat. Abych si pomohl příkladem: přirovnávat českou situaci k současné Velké Británii nebo Německu by bylo jistě problematické. Přirovnat ji však např. ke Španělsku přelomu osmdesátých a devadesátých let by bylo mnohem ilustrativnější. To už ovšem Španělsko bylo členem Evropské unie a o jeho úspěšné demokratizaci nikdo nepochyboval. Z hlediska vnitřní demokratizace a konsolidace demokratického politického řádu na tom není Česká republika hůře. Podařilo-li se jí o tom přesvědčit své sousedy a další demokratické země (nebo alespoň sama sebe), je již jiná otázka.
Literatura:
Beyme, K.v.(1999): Osteuropaforschung nach dem Systemwechsel. Der Paradigmawandel der “Transitologie”. Osteuropa 3/99, s. 285- 304.
Crawford, B.; Lijphard, A. (1995): Explaining Political and Economic Change in Post-Communist Eastern Europe. Comparative Political Studies, Jul 95, Vol. 28, Iss. 2, s. 171-200.
Dančák, B.; Hloušek, V.; Urubek, T.(1999): Česká republika, in: Dančák, B. (ed.): Integrační pokusy ve středoevropském prostoru II. Brno: Masarykova univerzita, s. 69-102.
Fiala, P.(1994): Der tschechoslowakische Föderalismus. Eine Analyse der Krise eines föderativen Systems. In: Evers, T.(Hrsg.): Chancen des Föderalismus in Deutschland und Europa. Baden-Baden: Nomos 1994, s. 209 - 216.
Fiala, P.(1997a): Interessen und Außenpolitik. Politische Parteien und organisierte Interessen als relevante Faktoren der Außenpolitik der Tschechischen Republik und der Bundesrepublik Deutschland. In: Höhne, S.; Nekula, M.(Hg.): Sprache, Wirtschaft, Kultur: Deutsche und Tschechen in Interaktion. München: Iudicium, s. 31 - 44.
Fiala, P.(1997b): Funkce zájmových skupin v politickém systému ČR.. Parlamentní zpravodaj 10/96-97, s. 525 - 528.
Fiala, P.(1999a): Die katholische Kirche im postkommunistischen Transformationsprozess der Tschechischen Republik. Středoevropské politické studie, č. 1/1999, s. 10-18.
Fiala, P.(1999b): Die Situation der Staatsphilosophie und der Sozialphilosophie in der Tschechischen Republik. KAS/Auslandsinformationen, 07/99, s. 94 – 104.
Fiala, P.; Holzer, J.; Mareš, M.; Pšeja, P.(1999): Komunismus v České republice. Brno: Masarykova univerzita.
Fiala, P.; Kříž, Z.(1997): Metody a strategie prosazování požadavků zemědělských zájmových skupin v ČR. Sborník Vojenské akademie v Brně. Řada C-D (aplikované sociální a ekonomické vědy), 1/97, s. 22 - 36.
Fiala, P.; Rožňák, P.; Schubert, K.; Šimíček, V.(1994): Politický systém Spolkové republiky Německo. Brno: Masarykova univerzita.
Fiala, P.; Mareš, M.; Pšeja, P.(1998): Vývoj politických stran a jejich systému po listopadu 1989. In: Večerník, J. (ed.): Zpráva o vývoji české společnosti 1989 - 1998. Praha: Academia 1998, s. 269 - 296.
IVVM (1999): Jak občané důvěřují některým institucím veřejného života. Institut pro výzkum veřejného mínění, listopad 1999, Praha.
IVVM (2000): Důvěra ústavním institucím. Institut pro výzkum veřejného mínění, 3.7.2000, Praha.
Juchler, J. (1994): Schwierige Demokratisierungsprozesse. Zur politischen Entwicklung in den Reformländer Osteuropas. Osteuropa 2/94, s. 125 – 141.
Juchler, J. (1997): Probleme der Demokratisierung in den osteuropäischen Transformationsländern. Osteuropa 9/97, s. 898 – 913.
Strmiska, M. (1999): Utváření českého multipartismu: příběh na pokračování. Politologický časopis 2/99, s. 162-169.
Urubek, T.(1998): Česká republika, in: Dančák, B. (ed.): Integrační pokusy ve středoevropském prostoru I. Brno: Masarykova univerzita, s. 25-42.
[1] Příspěvek vznikal v září 2000 nejprve v německé verzi pro zahraniční publikum. To je také důvodem, proč jsem do něj (až na výjimky) nezahrnul události z podzimu a zimy 2000; ostatně se domnívám, že pro celkovou argumentaci a její experimentální ráz není zohlednění nejaktuálnějšího vývoje rozhodující. Původní cíl textu ovšem také předurčuje některé jeho charakteristiky a vysvětluje, proč jsou některé – pro českého čtenáře samozřejmé - souvislosti podrobněji vysvětlovány, a to i přesto, že jsem text pro publikování v českém prostředí zkrátil. Zachoval jsem ovšem snahu podívat na český politický systém zvenčí: to samozřejmě vyžaduje jistou míru zjednodušovaní, které je ostatně pro většinu srovnávací tranzitologické produkce typické. Text je nezbytné chápat jako experiment, který nemá jen “prověřit” stupeň konsolidace politického systému České republiky, ale také aplikovatelnost a výpovědní hodnotu v odborné literatuře uváděných kritérií a indikátorů demokratické konsolidace.
[2] Nabízí se ovšem také otázka, zda lze vůbec empiricko-analytickými postupy dospět u tak složitého subjektu jakým je politický systém, k objektivně platné výpovědi o jeho “konsolidaci”. Není nakonec každé takové konstatovaní, byť by bylo prováděno na základě zdánlivě objektivních a srovnatelných kriterií, přece jen normativním vybočením z empirické argumentace?
[3] Stejnou ideu měl L.Brokl, který Beymeho text využil podobným způsobem při své přednášce na I. kongresu českých politologů v září 2000 v Brně. Protože Broklův text nebyl dosud publikován (alespoň podle mých informací), nemám možnost srovnat, zda jsme došli k obdobným závěrům. (Pokud by šlo o případné prvenství či “originalitu” nápadu, rád ji přiznávám L.Broklovi, protože s aplikací Beymeho článku na českou situaci vystoupil veřejně dříve.)
[4] Záměrně zde pomíjím vytvoření Čtyřkoalice a další možné posuny, které dosud nenašly odraz ve volebních výsledcích a jejichž předjímání by bylo spíše spekulativní, jakkoli by se mohlo opřít např. o zjištěné tendence ve výzkumech preferencí.
[5] Jakýkoliv subsystém politického systému, jehož struktura není např. ústavně vymezena, ale který vzniká na základě zájmů a slouží jejich zprostředkování, nemůže být nikdy “konsolidován”, protože je ze své povahy proměnlivý a dynamický. Je vůbec otázka, nakolik je v případě systému politických stran žádoucí jeho dlouhodobá stabilita.
[6] Pro subsystém organizovaných zájmů platí konstatování z předcházející poznámky, přičemž jeho platnost jeho v tomto případě ještě vyšší, než u politických stran.
[7] Na základě nejnovějšího politického vývoje v souvislosti s událostmi kolem ČT bude nutno toto tvrzení znovu prověřit.
[8] Text vznikl před krizí kolem ČT, která přinejmenším ukázala, že ČR vykazuje určité deficity v politické kultuře a v akceptaci postupů, jež jsou pro demokracii klíčové, a vrátila politickou diskusi v mnoha směrech k počátkům transformačních procesů. Vzhledem k tomu, že v těchto událostech bylo možno identifikovat některé “revoluční” momenty, což bylo provázeno tomu odpovídající emotivní atmosféře ve společnosti, není v tak krátkém období možno tyto události analyzovat a správně určit jejich vliv na český politický systém a politickou kulturu. Proto je také nezahrnuji do celkové argumentace.