Maxmilián Strmiska

Osobní strany a (quasi)charismatičtí předáci

Mauro Calise: Il partito personale, Editori Laterza  (Saggi Tascabili Laterza, 240), Roma, Bari 2000, 126 s.

 

 

         Italskému politologovi Mauro Calisemu, známému nejen v  akademických kruzích, nýbrž díky novinářsko-publicistické aktivitě i v širším okruhu laické italské a částečně i mimoitalské veřejnosti, se  podařilo v rozsahem nevelké knize (kapesního formátu), napůl odborným, napůl esejistickým způsobem konfrontovat pozoruhodný soubor problémů expanze fenoménu osobních stran a (quasi)charismatických předáků v současných demokratických pluralismech. Caliseho kniha je rozdělena na dvě části, z nich první, nesoucí příznačný název "Strana, jež není" (Il partito che non c’č), představuje vlastně jakýsi obecněji zaměřený úvod, zatímco druhá, analytičtější  část práce, je věnována italským ztělesněním tendence k personalizaci stranicko-politických jevů. V první kapitole (Il tramonto dei dinosauri)  Calise nastínil historické souvislosti  současné krize a delegitimace masových politických stran -dinosaurů odsouzených k pozvolnému zániku  anebo k radikální proměně. Druhá kapitola (Il fantasma di Rousseau) komentuje jednak proces oslabení a vyčerpání politických stran jako privilegovaného nástroje masové participace, jednak zesílení tendencí  obcházet "neúčinné stranické zprostředkování" prostřednictvím ustavení přímé vazby  (il direttismo) mezi mocensko-politickými elitami a veřejností. V této souvislosti Calise zdůraznil klíčový význam   politické role masových sdělovacích prostředků, jež se staly  novým subjektem zprostředkování mezi občany a institucemi  a - mimo jiné - umožnily  návrat (zdánlivě velkých) charismatických vůdců skrze "malou obrazovku"  (Calise 2000: 27-28). Ve třetí kapitole (La frontiera americana) Calise ilustroval proces personalizace moci (podle jeho názoru zasahující na prahu třetího tisíciletí všechny demokracie) na sérii příkladů severoamerické provenience, přičemž zvláštní pozornost věnoval fenoménu  "stran kandidátů", personalizaci volebně-politické mašinérie a delegitimaci politických stran ve prospěch jiných organizací a jiných způsobů politické komunikace. Rozlišil přitom tři možnosti reakce stran na nezadržitelně postupující krizi tradičních modelů stranicko-politické organizace:  ryze defenzívní uzavření se do sebe, spojené  s kultem více či méně slavné minulosti, která se ovšem již nemůže vrátit;  posílení sepětí stran se státem, zejména  monopolizace  kontroly nad přístupem k mocenským institucím;  přijetí výzvy a nejistot s ní spjatých. Mauro Calise zřetelně upřednostňuje právě tuto třetí možnost, kterou podle jeho názoru zvolila Blairova New Labour,. jediná masová strana staré Evropy, jež se z hlubin porážky pozvedla k novému vzestupu díky přizpůsobení se nové realitě, především prostřednictvím revolučních změn ve způsobu komunikace s voliči a veřejností (Calise 2000: 37).  Čtvrtá kapitola  (La rivincita inglese) ukazuje na příkladu  New Labour různé souvislosti a důsledky  profesionalizace, centralizace a personalizace tradičních masových stran, probíhající  v novém prostoru komunikace, hegemonizovaném (starými i novými) masovými sdělovacími prostředky a charakterizovaném reprodukcí  veřejného mínění stále více nepřístupného tradičním komunikačním kanálům a poselstvím politických stran. Uspěch  New Labour byl podle Caliseho umožněn centralizací funkce komunikace strany s voliči,  projekcí  celistvého obrazu strany, jednotné linie ve všech nejdůležitějších otázách, jinak řečeno tento úspěch spočíval v umění propojit tendenci k personalizaci, dominující volební scéně, jako nástroje k obnovení programové soudržnosti a jednoty Labouristické strany. Pozornost věnovaná New Labour a britské stranické politice nevyplývala však v Caliseho případě pouze z vazby těchto fenoménů k obecnému tématu "proměny stran"; Calisemu šlo zároveň o to ukázat, jak zavádějící a kontraproduktivní byl  v Itálii (v kontextu  tzv. Druhé republiky) velmi rozšířený mýtus  balzamovaného, údajně dokonalého a neměnného britského bipartismu.  

             Druhá část knihy, nazvaná Návrat vůdce (Il ritorno del capo), je - jak bylo již řečeno -  věnována italské problematice. Pátá kapitola, nevhodně a nepřesně nazvaná "Osobní strany" (I partiti personali), představuje pouze úvod, a to úvod poněkud chaotický a značně mezerovitý, k tématům rozebíraným v následujících čtyřech kapitolách. Šestá kapitola (I principi democratici) je věnována fenoménu přímo volených italských starostů velkých měst, "demokratických vladařů", jež byli prvními a patrně jedinými veskrze úspěšnými "obročníky" či uživateli  prvků "direttismo" charakterizujících demokratickou ideologii tzv. Druhé republiky, uživateli kombinujícími municipalismus s populismem (Calise 2000: 64)  a experimentujícími s novým vztahem k voličům a masovým sdělovacím prostředkům. Ani tito exponenti přímé lidové investitury však - alespoň prozatím, jak přiznal Calise - nedocílili rozhodujícího průlomu v italské praxi zastupitelské demokracie, doposud zatížené modely spjatými s předcházejícím "režimem stran" z éry tzv. První republiky. V  sedmé kapitole (Il cavaliere senza paura)   se Calise snažil  na příkladu Silvia Berlusconiho a jeho strany Vzhůru Itálie (FI, Forza Italia) doložit, že nejvíce radikální proměny politických stran jsou spíše produktem vnitřního vývoje organizace a experimentů s novými organizačními prvky (Calise 2000: 82), než změn vnějšího prostředí. Berlusconiho strana přitom  neměla nic společného s masovými stranami minulosti, byla to  umělá, patrimoniální strana vytvořená "shora" (instant party) a u "zeleného stolu" s využitím sofistikované analýzy "politického trhu" a  mimořádné manažersko-organizační kapacity a soukromé masmediální sítě (Calise 2000: 75). Vzhůru Itálie se podle Caliseho názoru mnoha svými rysy přibližuje  ideálnímu typu osobní strany.  Calise  ovšem neopomněl zdůraznit, že sám tento fakt ještě FI nepředurčoval ke spektakulárnímu úspěchu a že volební  úspěchy Vzhůru Itálie  v r. 1994 byly podmíněny neopakovatelnou souhrou různorodých faktorů. Berlusconiho pak Calise charakterizoval jako politika, resp. podnikatele-komunikátora,  podřízeného logice voličského trhu, který je trhem fluktuujících mínění. ovlivnitelných a částečně manipulovatelných (Calise 2000:  83).  V osmé kapitole (I capitani di ventura) Mauro Calise obhajoval tezi, že  osobní strana představuje konec konců nejstarší formu soutěže o politickou moc a že "staré" osobní strany nezmizely automaticky s expanzí ideově-programatické stranicko-politické krystalizace a s nástupem masových stran.  Calise v této souvislosti odmítl příliš rigidní schémata evoluce organizačních forem politických stran a položil důraz na četné kontaminace a fůze "starých" a "nových" forem. Za úspěšný hybrid považoval - příznačně - italskou Křesťanskou demokracii (DC; Democrazia Cristiana),  která jako "strana frakcí" (il partito delle correnti) kombinovala "osobní" a "programové" elementy (Calise 2000: 87), přičemž výsledkem byla  jakási  oligachie předáků jednotlivých frakcí (oligarchia dei capicorrente), resp. předáků řady "osobních ministran" (minipartiti personali) shromážděných pod jednou vlajkou (Calise 2000: 88). Rozklad Křesťanské demokracie a jejich nástupnických stran v letech 1993-1998 vedl vlastně k renesanci jejích frakcí,  nyní ovšem v odlišné podobě osamostatněných osobních stran. Projekty dokonalého dvoustranictví  (bipartitismo perfetto) v italském případě ztroskotaly  na tvrdém jádru křesťanskodemokratických frakcí a proudů (Calise 2000: 88-89). Calise s patrnou ironií hovořil  o dramatu či spíše frašce italského bipolarismu intenzívně  vydíraného "osobními straničkami" (partitini personali), o frašce, v níž se sice obměňují  herci (více méně recyklované stranicko-politické "firmy"), povaha hry se však nemění  (Calise 2000: 92).  V deváté kapitole (Il partito del premier) chtěl Calise na okolnostech ustavení  vlády  M. D’Alemy  demonstrovat nejen proměnu-posílení pozice předsedy vlády v rámci italské exekutivy, nýbrž rovněž paralelní úpadek  masové politické strany  jako modelu organizace určené k volební soutěži, tj. především k soutěži o premiérství  (v tomto případě úpadek Strany demokratické levice, PDS, resp. Levicových demokratů, DS jakožto nástupnické formace někdejší Italské komunistické strany, PCI), úpadek spjatý s jejím přizpůsobením se "železným zákonům personalizace" (Calise 2000: 100). Jak Calise zdůraznil, pro konzolidaci pozice premiéra nemá význam ani tak vazba k ústředním orgánům příslušné "mateřské" strany, jako spíše vazba k veřejnosti (veřejnému mínění) a osobní síť institucionálních aliancí (Calise 2000: 102). V novém kontextu se italský premiér  (někdejší primus inter pares parlamentní partokracie) podle Caliseho názoru  může stát skutečně rozhodující mocenskou figurou (dominus).

            V závěrečné kapitole (L’altra faccia di Weber) se Mauro Calise pokusil na necelých osmi stranách komentovat problém mutace politického charismatu. Charisma "nových předáků" je podle Caliseho velmi zeslabeno a sekularizováno.(Calise 2000: 113) a především  podléhá diktátu reklamy, která nemůže být  brána příliš vážně a která - což je velmi významné - musí rychle střídat argumenty a obrazy, což ve svých důsledcích  vede k  "vyprázdnění" a znehodnocení  jakéhokoli poselství. Vzestup osobních stran svědčí zároveň o vzestupu i úpadku "nových vůdců";  získání mocenských pozic je v tomto případě vykupováno vykořeněním a faktickým znehodnocením účelu  a  významu (přesahujícího samotný fakt získání mocenských-institucionálních pozic) jejich politické aktivity. Nehledě k  některým podnětným úvahám a hypotézám, se ovšem právě v závěru - představujícím paradoxně patrně nejslabší část Caliseho knihy -  projevily negativní stránky upřednostněného  publicisticko-esejistického stylu, v prvé řadě nepřehledného hromadění  nápadů, dojmů a různých přirovnání  bez ohledu na provázanost a propracovanost použité argumentace. Jako daleko závažnější nedostatek se ovšem v této souvislosti jeví Caliseho neschopnost rozlišit  jednotlivé typy osobních stran a povahu jejich vazby k charismatickým či quasicharismatickým předákům - i když z jeho výkladu jasně vyplynulo  že tyto strany vykazují významné odlišnosti. Klíč k vysvětlení těchto odlišností Caliseho kniha nepřináší, přičemž neobsahuje ani odkazy na relevantní práce či autory, jež se touto problematikou v poslední době zabývali.

        Zajímavou typologii osobních stran a zároveň rozbor "necharismatického personalismu" přinesla kupříkladu studie  Christophera K. Ansella a Stevena M. Fishe (The Art of Being Indispensable. Noncharismatic Personalism in Contemporary Political Parties, Comparative Political Studies, XXXII, n. 3, May 1999), publikovaná přibližně o rok dříve, než  kniha M. Caliseho. Aplikace schématu rozlišujícího  čtyři základní typy osobních či "personalistických" stran (noncharismatic personalist party; quasi-charismatic party; patronage party; charismatic party) by s největší pravděpodobností umožnila daleko lépe uspořádat a teoreticky zdůvodnit Caliseho postřehy vztahující se k minulosti i žhavé současnosti osobních stran, a to nejen v Itálii, nýbrž  i v jiných zemích. Ostatně Ansell a Fish věnovali svoji pozornost záměrně nestejnorodé trojici předáků H. Kohl - F. Mitterand - G. Zjuganov a s nimi spjaté trojici politických stran (CDU; PS; KPRF), mimo jiné proto, aby ukázali, že v různých kontextech mohou být uplatněny druhově stejné či alespoň příbuzné prvky politického vůdcovství (v daném případě necharismatického personalismu), jež je vhodné a účelné podrobit teoreticky fundovanému srovnávacímu výzkumu. Pokud jde o fenomény personalizace vztahující se k vývoji politických stran v postkomunistické středovýchodní a východní Evropě, pak lze jen dodat, že se zde komparativnímu bádání nabízí vskutku rozsáhlé a neobyčejně pestré výzkumné pole.