Stranický systém Litvy v letech 1996 - 2000 a problematika kontinuity jeho vývoje
Vít Hloušek
Problematika konsolidace, její míry a důsledků plynoucích z toho pro politiku a politický systém obecně, je polem výzkumů a analýz, které se v současné době dostává stále více do popředí v rámci zkoumání procesů politické transformace v zemích střední a východní Evropy (nebo, chcete-li, transitologie). (Srov. Beyme 1999) Otázka konsolidace je přirozeně velmi důležitá rovněž pro posouzení mechanismů a tím i typologie jednoho ze subsystémů politického systému - stranické soustavy. Systém, který není alespoň do jisté nezbytné míry konsolidovaný, nemůže vykazovat nic takového, jako stabilní vzorce interakcí a reprodukce těchto vzorců, což jsou prvky, jejichž analýza je pro jakýkoliv pokus o klasifikaci a typologisaci daného systému klíčová. Zhruba deset let po pádu komunistického panství ve střední a východní Evropě pomalu nastává doba, v níž by alespoň v některých státech mohlo dojít k naplnění této nezbytné míry konsolidace. V našem příspěvku zaměříme svou pozornost na stranický systém Litvy v současné fázi svého vývoje.
Jestliže bylo možno s jistou opatrností označit v souvislosti s deskripcí vývoje a analýzou litevské stranické soustavy v období do roku 1996 tento systém jako relativně konsolidovanou soustavu s tendencí k přiblížení se logikou fungování Sartoriho modelu umírněného pluralismu (Hloušek 1999:118), je nutno nyní konstatovat, že v posledních čtyřech letech došlo na litevské stranické scéně k závažným přesunům, které vyzývají k prozkoumání problematiky kontinuity vývoje litevského stranického systému po roce 1988 (respektive její míry či stupně) a následné hledání typu fungování stranického systému adekvátního litevské realitě. Následující článek by měl sloužit ke shrnutí podstatných momentů vývoje litevského stranického systému a jeho aktérů - politických stran, přičemž ústřední pozornost bude věnována letošním parlamentním volbám. Toto shrnutí pak bude doplněno pokusem o hledání odpovědi na výše naznačené otázky.
Hlavní momenty vývoje litevské politiky a stranické scény v letech 1996-2000
Parlamentní volby v roce 1996 znamenaly ve svém jednoznačnou alternaci většinové jednobarevné vlády LDDP, která byla vystřídána centropravou většinovou koalicí TS (LK) - LKDP premiéra Gediminase Vagnoriuse. (Srov. Dančák 1999:112-115; Hloušek 1999:107-108) Volby do obecních samospráv 23. 3. 1997 ještě v podstatě potvrzovaly výsledky parlamentních voleb. TS (LK) z nich vyšla nejlépe, když získala 34% hlasů, následovala LDDP s 15% a LKDP se 13%. (Country Profile 1998:10)
Podle litevské ústavy znamená změna osoby presidenta republiky automaticky nutnost demise kabinetu a jmenování nového (čl.92). Zvolení Valdase Adamkuse v lednu 1998 a následné odstoupení Vagnoriusovy vlády otevřelo prostor pro hledání nové koaliční kombinace. LCS se pokusila vzhledem ke skutečnosti, že Adamkus byl jejím kandidátem, převzít křeslo premiéra. Nenašla však podporu dalších parlamentních uskupení a litevský ústavní soud navíc konstatoval, že president nemůže představit vlastního kandidáta na úřad ministerského předsedy. V této konstelaci se projevila převaha TS (LK) na půdě parlamentu a v březnu 1998 president jmenoval obměněnou vládu Gediminase Vagnoriuse, jejíž osu tvořily opět TS (LK) a LKDP.[1] (Dančák 1999:116-117)
Přestože v rámci volební kampaně jednali konservativci Vytautase Landsbergise s oběma kandidáty pro druhé kolo presidentských voleb a Adamkus získal pro toto druhé kolo dokonce jejich oficiální podporu, začaly se v průběhu roku 1998 a zejména na počátku roku následujícího vztahy mezi presidentem republiky a nejsilnější stranou (co do počtu křesel v parlamentu, nikoliv aktuální voličskou podporou) silně zhoršovat. Celý spor se navíc stále více posouval do roviny osobního mocensky motivovaného střetu Adamkuse s předsedou parlamentu Landsbergisem. Podnětem k těmto sporům se stala otázka nominace Lapinskase jako kandidáta do funkce státního kontrolora (tuto funkci je nutno chápat jako funkci ombudsmana), neboť podle mínění konservativců neměl k této funkci dostatečné ekonomické vzdělání.[2] Lapinskas však získal podporu ostatních stran (včetně LKDP). Přesto nebyl zvolen (62:62 hlasů). Adamkus jej nicméně opět jmenoval kandidátem na tento úřad, avšak ani v druhém kole nebyl zvolen. Pro třetí kolo byl presidentem vybrán jako kandidát člen oposiční LSDP Rudys, ještě před volbou samotnou jej však president stáhl. Volba byla odložena na neurčito. (Huang 1999b; týž 1999a) Landsbergis a TS (LK) obecně začaly být obviňováni z pokusů o hegemonisaci litevské politiky a jejich popularita mezi veřejností začala klesat. Další skutečností, která oslabila postavení vládnoucích konservativců, byla ekonomická krise, způsobená v první řadě drastickým poklesem litevského exportu do Ruské federace v důsledku tamních hospodářských obtíží. Vagnoriusova vláda tak byla postavena před nelehký úkol čelit zvyšování státního dluhu, což se snažila částečně zpomalovat omezováním redistribuční politiky ve prospěch méně majetných občanů. (Prekevičius, Clark 2000)
Výše naznačené spory velmi silně podkopávaly postavení ministerského předsedy Vagnoriuse. Navíc existovaly spory mezi ním a presidentem, které sice byly částečně v pozadí soupeření Adamkus-Landsbergis, nicméně latentně přetrvávaly. 19. 4. 1999 vystoupil dokonce Adamkus v televizním vysílání s projevem, v němž deklaroval, že ztratil důvěru v kabinet. Využil skutečnosti, že ministerstvo hospodářství bylo zapleteno do korupčního skandálu ze strany energetických koncernů a vyzval parlament k vyvolání procesu hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Vagnorius reagoval tím, že sice deklaroval ochotu v zájmu stability resignovat na svůj post, ale obvinil zároveň Adamkuse z pokusů vybudovat presidentský stát. Hlasování samotné, které se konalo 21. dubna formou tajného hlasování potvrdilo poměrem hlasů 77:46 Vagnoriuse a jeho kabinet v úřadě. Adamkus označil výsledek hlasování za zklamání a na adresu TS (LK) prohlásil, že dal této straně šanci udělat to, co bylo dobré pro Litvu a že strana tuto šanci promarnila. (Huang 1999a) Tlak však byl natolik silný, že Vagnorius 30. dubna resignoval .Vydržel jakožto úřadující ministerský předseda do 3. 5. 1999, načež byla dočasným vedením stále pouze úřadující vlády pověřena ministryně práce a sociálních věcí Irena Degutiené (TS (LK)), přičemž Degutiené explicitně odmítla možnost, že by stála v čele plnohodnotného kabinetu (zdůvodnila to nedostatečnou zkušeností v politice, ministryní však byla od prosince 1996) a 18. 5. 1999 se úřadu vzdala. Poté, co se jednoznačně ukázalo, že není možná jiná vládní kombinace, než modifikovaná reprodukce současného kabinetu, byla 1. 6. 1999 jmenována vláda Rolandase Paksase (TS (LK)), která převzala část ministrů předchozího kabinetu.[3] Ani tato vláda však nevydržela do nových parlamentních voleb. 27. 10. 1999 vláda podala demisi, kterou president přijal. Důvodem, který Paksas pro tento krok uvedl, byl způsob privatisace státní ropné společnosti Mezakiai Nafta, zejména nevýhodné finanční podmínky celé transakce z hlediska litevského státu. Novou vládu sestavil opět člen konservativců Andrius Kubilius ve spolupráci s LKDP. LCS do této vlády vstoupit odmítla (podílela se přitom explicitně jak na druhé Vagnoriusově tak na Paksasově vládě). Do úřadu byla jeho vláda jmenována 29. 10. 1999 a s vyjímkou osoby premiéra a tří ministrů byla personálně totožná s předchozím kabinetem.[4] Tato vláda skutečně vydržela v úřadě až do října 2000.
19. 3. 2000 se konaly místní volby,[5] které znamenaly výrazné oslabení etablovaných politických stran ve prospěch nových uskupení. Jako vítěz voleb se jevila NS, která navíc měla srovnatelně dobré výsledky jak v urbánních, tak i v rurálních obvodech. Následovala LVP, která byla úspěšná ve venkovských regionech a jíž pomohla ostrá protivládní rétorika jejího předsedy Ramúnase Karbauskise.[6] Nejlépe z etablovaných parlamentních stran si vedla TS (LK), která skončila třetí, ale v porovnání s předchozími lokálními volbami ztratila zhruba 300 křesel v místních radách. (Huang 2000a)
Výsledky místních voleb 2000[7]
Parlamentní volby 2000 - potvrzení přesunů na stranické mapě Litvy
Na konci volebního období 1996-2000 bylo rozložení poslanců parlamentu podle jednotlivých frakcí následující:[8]
Už předvolební průzkumy dávaly tušit, že se do značné míry bude opakovat situace z regionálních voleb na jaře 2000, kdy strany vládní koalice i některé oposiční strany (zejména LCS a LSDP) zřetelně ztrácely ve prospěch LDDP, LLS a NS. Podle průzkumu z počátku května 2000 měla nejsilnější podporu voličů NS (19,7%), následovaná Brazauskasovou koalicí (11,2%), LLS (10,1%) a LCS (6,8%), žádná další strana přitom už v preferencích respondentů nepřekročila 5% hranici.[9]
Sociální liberálové (NS) je strana levého středu, na jejíž popularitě lze nejlépe ukázat tendenci k personalisaci litevské stranické politiky, kdy programové rozdíly jsou pro voliče méně důležitým identifikačním faktorem k rozlišení jednotlivých stran, než osoby jejich charismatických vůdců.[10] Úspěch NS nepramení ani tak ze zdůrazňování ideologické afinity k modernímu sociálnímu liberalismu, jako spíše ze skutečnosti, že v čele této formace stojí jeden z nejpopulárnějších litevských politiků Arturas Paulauskas. Paulauskas, který neúspěšně kandidoval na presidenta ve volbách 1998, působil předtím na státním zastupitelstvu. Ve srovnání s Brazauskasem představuje pro litevské voliče levicovou alternativu, která není přijatelnější ani tak pro svou umírněnost (tu mohou LDDP a LSDP vykázat rovněž), ale spíše kvůli skutečnosti, že Paulauskas nezastával nikdy takovou funkci, kde by se mohl politicky zdiskreditovat a je tak v rámci litevské politické elity v tomto smyslu “homo novus”.
Ve volební koalici pro poměrně volenou část sejmu vedenou Algirdasem Brazauskasem, Adamkusovým předchůdcem v úřadu presidenta republiky, byly sjednoceny tradiční levicové strany LDDP a LSDP, které obě měly zastoupení i v předchozím parlamentu. Vedle těchto stran participovaly na Sociálně demokratické koalici A. Brazauskase další menší levicové strany NDP a zástupkyně minoritní populace Litevská unie Rusů. LDDP vznikla v roce 1990 transformací Komunistické strany Litvy (v čele stál tehdy právě Brazauskas) a postupně se programově profilovala jako strana sociálně demokratické orientace. V letech 1992-1996 vytvářela jednobarevnou většinovou vládu, v letech 1996-2000 byla v oposici. LSDP představuje organisaci, hlásící se ke kontinuitě tradiční litevské sociálně demokratické strany (ta vznikla v roce 1896). Z těchto důvodů soupeřila ostře s LDDP, které hlavně v období její vládní aktivit vytýkala nejen její komunistickou minulost, nýbrž zejména malý zájem o hájení potřeb dělníků a méně majetných vrstev. Teprve převzetí moci pravicovými stranami otevřelo prostor pro spolupráci těchto programově si velmi blízkých stran, což vyústilo ve spolupráci v rámci volební koalice. Sbližování s LDDP ovšem část strany odmítla a tak došlo v roce 1999 k odtržení minoritní frakce od LSDP, která přijala název Sociální demokracie 2000. Tato strana ale zůstala dosti marginální. NDP je nový název (od 5. 2. 2000) pro LMP, kterou lze chápat jako stranickou představitelku levicově orientovaného politického feminismu na Litvě. Kořeny této strany spadají do roku 1992 a v čele stojí někdejší ministerská předsedkyně Litvy Kazimira Prunskiené.[11]
Podobně jako NS, je i LLS produktem personalisace litevské politické scény. Z dříve nevýznamné strany se stala vlivná formace až poté, co si jako své nové působiště vybral disident z TS (LK) a krátkodobý předseda vlády Rolandas Paksas a stal se záhy předsedou strany. Strana sama vznikla reorganisací Liberálního klubu, jež působil ve Vilniusu už v roce 1990. LLS od počátku hájila hodnoty klasického liberalismu, kladla důraz na svobodu jedince a po debaklu ve volbách 1992 (pouze 2,1% hlasů a žádný mandát) rozhodla její členská základna transformovat LLS v pravicovou stranu západního typu a obrátit se na podnikatelské kruhy jako přirozené adresáty liberální politiky. Ve volbách 1996 se do parlamentu dostali tři poslanci za LLS, ale dva z nich později přešli do LCS. Teprve příchod Paksase a dalších 50 jeho podporovatelů z TS (LK) do LLS v prosinci 1999 znamenal obrat k vytvoření masové liberální pravicové strany.[12]
TS (LK) představoval v letech 1993-1999 hlavní pravicovou stranu v rámci stranického systému Litvy. Vznikl 1. 5. 1993 transformací reformního hnutí Sajúdis. V současné době má zhruba 18000 členů. Hlásí se k principům konservativní ideologie, moderního nezávislého státu jakožto výrazu konsolidace současné litevské státnosti, tržní ekonomice a konceptu otevřené společnosti, který ovšem musí rezonovat s nezbytností hájit tradiční hodnoty Litvy. Svou politickou orientaci strana utvrdila v roce 1998 přistoupením k EDU.[13]
Značné šance na získání mandátů v proporčně volené části parlamentu měly i LVP a KDS, které navíc spolupracovaly v řadě regionů pro místní volby 2000. Do parlamentních voleb však postavily každá svou kandidátku. LVP je stranou, která se hlásí k silné tradici agrární politiky v meziválečné Litvě. Jde o stranu orientovanou na specifickou skupinu voličů - litevských zemědělců, a tomu odpovídá i radikální rétorika v duchu euroskepticismu. KDS, v jejímž čele stojí Litevec amerického původu Kazys Bobelis, představuje populističtější variantu LKDP. Ani LKDP, ani KDS nevyvinuly žádné kroky ke vzájemné spolupráci a tak varianta koalice na křesťansko demokratickém ideovém základě byla neadekvátní realitě. KDS se spíše pokouší koncentrovat spolupráci na radikálním a populistickém okraji litevského stranického spektra. Pro LKDP je nejpřirozenějším partnerem TS (LK). LKDP měla určitou šanci překonat 5% bariéru nutnou pro vstup do parlamentu, ale po odštěpení křídla požadujícího celkovou modernisaci politiky strany (tito modernisté založili MKDS) bylo rozbito i jádro elektorátu LKDP.
Co se týče volebního systému, předpokládá litevská ústava jednokomorový parlament se 141 mandáty, který je volen na 4 roky. Platí přitom, že parlament se pokládá za zvolený, pokud bylo zvoleno minimálně 3/5 poslanců (čl. 55). Toto ustanovení odpovídá logice litevského smíšeného volebního systému.[14] (Srov. Dančák 1999:90-93; Krupavičius 1998:477-479) Vládní TS (LK) se podařilo ve spolupráci se svým koaličním partnerem LKDP krátce před volbami změnit podstatnou náležitost volebních pravidel, totiž zrušit jejich dvoukolovost. 4. 7. 2000 byla přijata novelisace volebního zákona, která znamenala změnu nutnosti dosažení absolutní většiny v jednomandátových obvodech. Nadále je volba prováděna v rámci relativního většinového systému (winner-takes-all). (Huang 2000b)
Výsledky parlamentních voleb 2000[15]
V novém parlamentu můžeme identifikovat čtyři hlavní skupiny stran. Jedna je složena z poslanců za strany, které se na pravolevé ose vymezují v oblasti pravého středu a pravice a které zároveň lze označit za spíše konservativní. Sem by bylo možno zařadit strany TS (LK), LKDP, KDS, NKS, Mladá Litva a Unie svobody. Tento blok má má potenciálně 16 poslanců, to je 11,3%, přičemž klasifikace všech tří poslanců za KDS a Unii svobody osciluje mezi tímto vymezením a jejich zařazením do skupiny potenciálně extrémistických poslanců, kde by byla zřejmě ještě LVP. Páteř pravice tvoří liberální LLS a konservativní TS (LK).
Liberální pravice (či spíše pravý střed) je ztotožněn s frakcí LLS, jejíž mandáty představují 24,1% z celkového počtu poslanců parlamentu.
Početně nejslabší (nepočítáme-li polské poslance a nezávislé) je skupina stran levého středu (NS, LCS), která disponuje 31 poslanci (22%). Tím, že naprostou převahu má NS a že LCS ztratila voličskou přízeň právě participací na vládě s pravicí, je dána orientace této skupiny poslanců spíše na strany Brazauskasovy koalice.
Nejsilnější skupinou poslanců disponuje levice. Brazauskasova koalice má 51 křesel (36%).
V rámci rozhovorů o vládní koalici se zformovala skupina, složená z pravostředových a levostředových stran liberální provenience. Tato koalice “Nová politika” se opírá zejména o hlasy LLS a NS, patří k ní však i LCS a MKDS. Přestože strany koalice netvoří parlamentní většinu, dokázaly prosadit svého kandidáta na úřad ministerského předsedy Paksase (prošel poměrem 79:51). Vládní program však byl 9. 11. 2000 schválen většinou pouze osmi hlasů.
Formát a póly stranické soustavy na Litvě
Lze plně souhlasit s názorem litevského politologa Prekevičiuse a jeho amerického kolegy Clarka, že v období let 1992-1999 vykazoval litevský stranický systém relativní stabilitu. (Prekevičius, Clark 2000) Všechny relevantní politické strany byly seřaditelné na jediném kontinuu, které odpovídalo dominanci socioekonomické konfliktní linie transformace.[16] Na této konfliktní linii se jako nejdůležitější soupeřící síly profilovaly LDDP a TS (LK), jejichž spor byl posilován i rozdílným pohledem na zahraničněpolitickou orientaci státu, když konservativci preferovali jednoznačně prozápadní volbu a tomu odpovídající snahu o plné zapojení Litvy do EU a NATO, zatímco LDDP preferovala dlouhodobě spíše neutralitu. (Srov. Krupavičius 1998:486-490)
Dvojí vystřídání kabinetu znamenalo plnou alternaci vládních formací podle schématu pravice-levice. V roce 1992 bylo pravicové hnutí Sajúdis vystřídáno jednobarevnou vládou LDDP, která byla nahražena koaličním kabinetem, jemuž dominovaly pravicové strany konservativců a LKDP. Navíc získala strana ovládající kabinet vždy zřetelnou (v případě LDDP dokonce nadpoloviční) většinu křesel v parlamentu v porovnání s ostatními parlamentními frakcemi. O značné stabilitě takové konstelace svědčí i skutečnost, že přes všechny snahy oposice rozbít koaliční kooperaci TS (LK)-LKDP přežila tato koalice s modifikacemi až do konce volebního období 1996-2000.
Výsledky letošních voleb otevřely ve svém důsledku cestu k obměně koaličního způsobu vládnutí, které přešlo na dosud nevyzkoušený model, v němž žádná z participujících stran nemá zřetelnou převahu. Koalice samotná navíc nemá zajištěnu parlamentní většinu. Navíc propojuje pravostředová a levostředová uskupení, čímž svým způsobem ruší litevskou variantu střídání pravice a levice u moci.
Zamyslíme-li se nad formátem litevského systému politických stran, musíme konstatovat, že i tyto volby potvrdily formát omezeného pluralismu, v němž je pět relevantních stran: LDDP, LLS, LSDP, NS a TS (LK). Počet relevantních stran je shodný s obdobím po volbách 1996. Zdá se být zřejmé, že relevantní stranou se nemůže stát žádná formace, která nepřekročí hranici nutnou pro distribuci mandátů v poměrně volené části parlamentu. Jedinou stranou, která by mohla získat relevanci prostřednictvím úspěchu v (rurálních) jednomandátových obvodech, je LVP, které navíc unikla hranice 5% relativně těsně. Přesto ani 4 mandáty získané ve většinově volené části parlamentu z LVP s ohledem na celkové rozložení sil relevantní stranu nečiní.
Které formace lze v současné konfiguraci litevského stranického systému označit za samostatné póly? Ještě než se pokusíme na tuto otázku odpovědět, je třeba předeslat, že situace je v tomto směru méně jistá, než v roce 1996, kdy jedinou formací, která získala svým voličským zázemím možnost plnit roli pólu a která zároveň tuto možnost neměla i předtím, byla LCS. Právě u ní se však schopnost stát se autonomním vedlejším pólem litevské stranické scény nepotvrdila. V současné době máme co do činění se dvěma novými stranami NS a LLS, z nichž zejména LLS, ale i NS, splňují jednoznačně podmínku ztělesňování vyhraněné a odlišitelné ideologické opce, ale lze jen obtížně předpokládat, zda jim “vydrží” dostatečně početný elektorát.
Roli samostatného pólu tedy hrají LDDP, LSDP, TS (LK) a s výše uvedenou výhradou samozřejmě také NS a LLS. V případě LDDP a LSDP je přes všechny kroky ke spolupráci, které tyto strany podnikly, málo pravděpodobné, že by vytvořily dlouhodobě stabilní složený vedlejší pól sociálně demokratické orientace. Zajímavou otázkou je, zda existuje prostor pro revitalisaci křesťansko demokratického pólu, který byl v letech 1990-1999 představován LKDP. Je zřejmé, že pokud si uvědomíme souhrnnou voličskou podporu stranám, které se deklarují jako křesťansko demokratické (KDS, LKDP, MKDS), existovala by matematická šance poukazující na možnost existence složeného vedlejšího pólu. Jak už bylo však řečeno, není kooperace KDS s dalšími dvěma stranami z různých důvodů možná. Jedinou šanci pro valorisaci potenciálu křesťansko demokratické politiky na Litvě do budoucna představuje dohoda LKDP a MKDS, což vzhledem k tomu, že MKDS vznikla secesí od LKDP bude možné až za určitou dobu, pokud vůbec.
Zcela otevřená je v současné době otázka, které formace budou představovat hlavní a vedlejší póly litevské stranické soustavy. Opět zde existuje tendence k uspořádání se třemi vedlejšími póly a dvěma póly hlavními, na jejichž roli v současné době aspirují LLS a NS. Zatímco NS ale může do budoucna o roli hlavního pólu soupeřit s LDDP (a možná dokonce i s LSDP), není do budoucna vyloučené, že TS (LK) opět převezme svou tradiční roli hlavního pólu na úkor liberálů. Přes současnou podobu vládní koalice se zdá být dosti nepravděpodobné, že by LLS a NS vytvořily do budoucna jeden složený hlavní pól.
Závěr: prvky kontinuity a diskontinuity na cestě litevského systému politických stran k modelu umírněného pluralismu
Z výše uvedeného plyne, že litevský stranický systém obsahuje jak kontinuitní, tak i řadu diskontinuitních momentů. K první skupině je nutno přiřadit primární stabilisaci socioekonomické konfliktní linie jako dominující vzorcům jak stranického soupeření tak voličské identifikace, dlouhodobou existenci formátu umírněného multipartismu, absenci relevantních antisystémových formací a tendenci litevského stranického systému k vytváření pentapolární konfigurace s dvěma hlavními a třemi vedlejšími póly. Diskontinuitním momentem je skutečnost, že se proměňují konkrétní aktéři, působící v těchto podmínkách.
Podobně jako před dvěma lety můžeme konstatovat, že litevský stranický systém má stále nejblíže k typu umírněného pluralismu. Zatímco tehdy však bylo možné predikovat model existence dvou hlavních alternujících formací, které budou zpravidla potřebovat jako doplněk menší strany s tím, že LCS byla malou formací, které nebyla teoreticky uzavřená ani pravicová, ani levicová koalice, je současná situace složitější. Koaliční praxe, která v letech 1992-1996 absentovala a při sestavování vlády v roce 1996 by mohla být obejita (TS (LK) měl se svými 70 poslanci faktickou většinu, neboť nebyli zvoleni všichni poslanci v jednomandátových obvodech), se nadále jeví jako naprosto nutnou. Tento fakt opět přibližuje Litvu Sartoriho modelu umírněného pluralismu. Alternace vládních seskupení mezi levicí a pravicí, ke které na Litvě pravidelně dochází, měla navíc pro působení relevantních stran určité umírňující účinky. Dále je nutno vzít v úvahu, že procento voličů, jejichž hlasy nejsou representovány v rámci poměrně volené části sněmovny, kleslo z 34% na zhruba 23%. Můžeme tedy konstatovat, že se Litva, respektive její stranická soustava, od perspektivy umírněného pluralismu nevzdaluje, ale naopak se tato varianta zdá být stále pravděpodobnější.
Méně jasné už je, jaká bude konkrétní varianta umírněně multipartistického uspořádání “na litevský způsob”. Zatímco rozložení sil po volbách v letech 1992 a 1996 preferovalo model, v němž by fungování systému odpovídalo standardnímu Sartoriho předpokladu o v zásadě bipolární struktuře stranické soutěže mezi dvěma jádry koalic (konservativci a LDDP), otevírá aktuální podoba litevského stranického spektra více perspektiv. Jednou z nich je perspektiva reprodukce stávající struktury s tím rozdílem, že na místa někdejších aktérů bipolarisujícího soupeření aspirují spíše LLS a NS než TS (LK) a LDDP. Ta je však vzhledem k tomu, že právě LLS a NS spolu v současné době velice úzce spolupracují, představitelná až v případě, že by tyto formace stabilisovaly své postavení, “odstavily” tak TS (LK) a LDDP na druhou kolej, aby je následně mohly využít jako potenciální menší koaliční partnery a opustit tak vzájemnou spolupráci ve prospěch soupeření. Druhou variantou je pak přechod k fakticky tripolární struktuře stranické soutěže, kde jednotlivé póly, tvořící jádra alternujících koalic, by byly představovány zřejmě TS (LK)), NS+LLS a LDDP (či LSDP). Vyloučen není ani přechod ke quadripartismu TS (LK)-LLS-NS-LDDP (zde možná LDDP+LSDP, nebo dokonce jen LSDP), předpokládal by ovšem zároveň revitalisaci potenciálu litevských konservativců a zároveň částečné obroušení třecích ploch na ose socioekonomické konfliktní linie, které by umožnilo posílit centripetalitu stranické soutěže litevských politických stran. Právě toto směřování do středu ze strany TS (LK) a LLDP/LSDP není v současnosti příliš představitelné v míře, která by byla nutná pro úspěšnou reprodukci této varianty.[17] Zásadní opuštění logiky umírněného pluralismu také není pravděpodobnou variantou vývoje litevského systému politických stran a tak nezbývá než počkat na to, zda současná vládní koalice přetrvá a jaké důsledky to bude mít pro vývoj konkrétní formy litevského (umírněného) multipartismu.
Použité zkratky názvů litevských politických strana a hnutí
JVP - Jungtiné valstiečiu partija - Sjednocená rolnická strana
KDS - Krikščioniu demokratu sajunga - Křesťansko demokratická unie
LCS - Lietuvos centro sajunga - Litevská unie středu
LDDP - Lietuvos demokratiné darbo partija - Litevská demokratická strana práce
LKDP - Lietuvos krikščioniu demokratu partija - Litevská křesťansko demokratická strana
LLRA - Lietuvos lenku rinkimu akcija - Volební akce Poláků na Litvě
LMP - Lietuvos moteru partija - Litevská strana žen
LNPJL - Lietuviu nacionaliné partija “Jaunoi Lietuva” - Litevská národní strana “Mladá Litva”
LP “Socialdemokratija 2000” - Lietuvos partija “Socialdemokratija 2000” - Litevská strana “Sociální demokracie 2000”
LLS - Lietuvos liberalu sajunga - Litevská liberální unie
LVP - Lietuvos valstiečiu partija - Litevská rolnická strana
MKDS - Moderniuju krikščioniu demokratu sajunga - Moderní křesťansko demokratická unie
NDP - Naujosios demokratijos partija - Nová demokratická strana
NKS - Nuosaikiuju konservatoriu sajunga - Umírněná konservativní unie
NS - Naujoji sajunga (socialliberalai) - Nová unie (sociální liberálové)
TS (LK) - Tévynés sajunga (Lietuvos konservatoriai) - Vlastenecký svaz (Litevští konservativci)
Literatura a prameny:
Elektronické materiály jsou citovány podle stavu v období září-říjen 2000.
A. Brazausko socialdemokratiné koalicija (http://www.brazauskas.lt)
Baltic States Report (http://www.rferl.org/balticreport)
BEYME, K. von (1999): Osteuropaforschung nach dem Systemwechsel. Der Paradigmawandel der “Transitologie”. Osteuropa Nr. 3, s. 285-304.
Central Europe Review (http://www.ce-review.org)
DANČÁK, B. (1999): Litevská republika. In: Dančák, B. (ed.); Pospíšil, I.; Rakovský, A.: Pobaltí v transformaci. Politický vývoj Estonska, Litvy a Lotyšska (= Monografie MPÚ, svazek č. 3). Brno, s. 71-149.
FIALA, P.; STRMISKA, M. (1998): Teorie politických stran. Brno.
HLOUŠEK, V. (1999): Stranické systémy Litvy a Lotyšska ve srovnávací perspektivě. Politologický časopis č. 1, s. 104-120.
HLOUŠEK, V. (2000): Stranický systém Estonska. Středoevropské politické studie č. 2 (http://www.iips.cz/cisla/texty/clanky/estonsko200.html).
HUANG, M. (2000a): A Leap into the Unknown, Central Europe Review Vol 2, No 12.
HUANG, M. (2000b): Changing the Rules at the Half. Central Europe Review Vol 2, No 27.
HUANG, M. (1999a): War of Words Explodes. Central Europe Review Vol 0, No 31.
HUANG, M. (1999b): Who Runs Lithuania? Central Europe Review Vol 0, No 10.
Information about Lithuania (http://www.litnet.lt/litinfo)
KRUPAVIČIUS, A. (1998): The Post-communist Transition and Institutionalization of Lithuania’s Parties. Political Studies No 3, s. 465-491.
Lietuvos centro sajunga (http://www.lcs.lt)
Lietuvos demokratiné darbo partija (http://www.lddp.lt)
Lietuvos krikščioniu demokratu partija (http://www.lkdp.lt)
Lietuvos liberalu sajunga (http://www.lls.lt)
Lietuvos nacionaldemokratu partija (http://www.lndp.lms.lt)
Lietuvos partija “Socialdemokratija 2000” (http://www.socdem2000.lt)
Lietuvos politiniu kaliniu ir tremtiniu sajunga (http://www.lpkts.lt)
Lietuvos Respublikos Seimas (http://www.lrs.lt)
Lietuvos socialdemokratu partija (http://www.lsdp.lt)
Lietuvos valstiečiu partija (http://www.lvp.lt)
Lithuania - Constitution (http://www.uni-wuerzburg.de/law/lh00000_.html)
Lithuanian Ministry of Economy (1998): Lithuania. Country Profile. B. m.
Naujoji sajunga (socialliberalai) (http://www.nsajunga.lt)
Naujosios demokratijos partija (http://www.5ci.net/ndmp)
PREKEVIČIUS, N.; CLARK, T. D. (2000): Shifting Party Sands. Forecasting Lithuania’s political future. Central Europe Review, Vol 2, No 27.
Tévinés liaudies partija (http://www.tlp.lt)
Tévinés sajunga (Lietuvos konservatoriai) (http://www.tslk.lt)
The Law on Election To The Seimas of Republic of Lithiania (http://vingis.sc-uni.ktu.lt/polsci/elect-l.htm)