Transformace slovenské komunistické strany na sociálnìdemokratický subjekt

Transformace slovenské komunistické strany

Případ relativního úspěchu transformace – vstupní sonda

Zpracoval Lubomír Kopeček pro SEPS

Fenomén “sociáldemokratizace” bývalých komunistických stran se stal jedním z nejzajímavějších jevů, které přinesly systémové změny konce 80. a začátku 90. let. Dnes, více jak deset let po odstartování těchto proměn, je možné s odstupem času bilancovat a srovnávat úspěšnost této transformace v jednotlivých státech střední a východní Evropy. Tento referát se zaměřuje na přeměnu Komunistické strany Slovenska (KSS), přičemž se omezuje pouze na léta 1989 – 1991, tedy na první, nicméně asi nejdůležitější, fázi její transformace. Transformace, která skončila jen relativním úspěchem. Úspěchem proto, že na rozdíl od českých komunistů (Komunistické strany Čech a Moravy) u nichž transformace na sociálnědemokratickou stranu neproběhla vůbec, se transformace podařila. Avšak nově vytvořený subjekt – Strana demokratické levice (SDĽ) – sice měl ve slovenské politice 90. let značný význam, ale nestal se, na rozdíl od polských, maďarských či třeba litevských postkomunistů, hlavním pólem levé části slovenského politického spektra.

Míru úspěšnosti transformace KSS ovlivnila celá řada faktorů. Tato analýza si vybírá pouze dva nejdůležitější, jež se naplno projevily v rozhodující době po změně režimu v roce 1989. Za prvé je to připravenost stranické elity k reformě strany a za druhé ochota členské základny tuto reformu akceptovat a podporovat. Komparačním rámcem, v němž je posuzována míra úspěchu transformace KSS jsou komunistické strany tří sousedních států – Polska, Maďarska a Česka. Maďarští a polští (post)komunisté (Maďarská socialistická strana a Sociální demokracie Polské republiky) jsou příkladem nejenom poměrně hladké transformace, ale i úspěšného procesu hegemonizace levé části politického spektra.

Za prvé – připravenost stranické elity k reformě strany

Až do listopadu 1989 stálo v čele KSS staré vedení tvořené lidmi, které vynesla k moci éra normalizace. Na rozdíl od sousedního Polska či Maďarska, kde se ve vedení komunistické strany postupně vytvořilo silné reformní křídlo, k podobnému vývoji na Slovensku nedošlo. Reformně naladění lidé sice v KSS nechyběli, ale fungující vzpomínka na rok 1968 bránila tomu, aby získali vliv na vedení strany. Klíčová pro přeměnu KSS se po listopadu 1989 ukázala reformní skupina z bratislavského Ústavu marxismu-leninismu. Paradoxně právě na tomto pracovišti se pod ochranou (kontroverzního) Viliama Plevzy vytvořilo v druhé polovině 80. let podhoubí pro úvahy o nutnosti přeměny strany. Toto centrum reformního myšlení ovšem nemělo žádné praktické nástroje ani moc k prosazování svých názorů.

Po 17. listopadu Předsednictvo a Sekretariát Ústředního výboru KSS nedokázali reagovat na spád událostí. Vyčkávali, jak byli léta navyklí, na příkazy z pražského ÚV KSČ, které ovšem nic neřešily. Díky tomu rychle staré vedení ztratilo ve straně téměř veškerou podporu. 6. prosince 1989 odstoupilo a byl ustaven Akční výbor KSS, v němž se vůdčími osobnostmi stali Peter Weiss, pozdější dlouholetý předseda strany, a Pavol Kanis ze zmíněného Ústavu marxismu-leninismu. Je přitom zajímavé, že mezi členy tohoto akčního výboru nechyběl třeba dnešní slovenský prezident Rudolf Schuster. Teprve od tohoto okamžiku se dá mluvit o tom, že reformátoři pronikli i do vedení strany. Dále je důležité to, že jiné skupiny tvořené komunisty vyloučenými po roce 1968, což je třeba příklad Obrody, neprojevily dostatek vůle k moci a ocitly se při reformě strany na vedlejší koleji.

Ovšem ani teprve se formující Weissova reformní skupina nebyla připravena na okamžité ovládnutí strany. Jasně se to projevilo na mimořádném sjezdu strany v prosinci 1989. Sice bylo pozastaveno členství nejzkompromitovanějším představitelům bývalého vedení, ale Weiss neuspěl mezi delegáty sjezdu s návrhem, aby bylo ihned a bez jakýchkoli podmínek vráceno členství lidem vyloučeným po roce 1968. To připravilo stranu do budoucna o nemalý lidský potenciál. Pozdější revokace tohoto rozhodnutí už na tom nedokázaly nic změnit, protože tito lidé v řadě případů mezitím zamířili do jiných politických stran. (Asi největší ztrátou byl v tomto ohledu na Slovensku mimořádně populární A. Dubček.). Prosincový mimořádný sjezd dále zvolil personálně téměř úplně nové nejvyšší orgány strany (v ÚV KSS pouze 3 z 93 jeho členů působili i ve starém výboru, ve Výkonném výboru ÚV KSS nezůstal nikdo ze starých členů), nicméně velké části nových nejvyšších funkcionářů nebylo zpočátku příliš jasné, kam mají stranu vést. Většina těchto nerozhodnutých jen váhavě souhlasila s reformními kroky. Skutečně skalních konzervativců ovšem bylo, jak se později ukázalo, v novém vedení strany poměrně málo.

I aktivním přívržencům reformy strany ve vedení ale určitý čas trvalo vyjasnění toho, jak má vlastně tato přeměna vypadat. Za připomenutí v této souvislosti stojí prohlášení tehdy tajemníka strany Kanise z února 1990. K jednomu z nejdiskutovanějších témat uvnitř strany - k historickému hodnocení února 1948 řekl, že jej lze hodnotit “jako završení procesu národní a demokratické revoluce. Vznikly podmínky pro utvoření nové, sociálně spravedlivé společnosti. Bohužel tyto možnosti byly zčásti před únorem a hlavně v dalším období negativně limitované stalinistickými představami”.[1][1] O člověku, který o tři roky později bude ve straně patřit k nejrozhodnějším stoupencům vstupu Slovenska do NATO, se v tomto okamžiku dá asi hovořit jako o reformním komunistovi, ale ne jako o přesvědčeném zastánci “sociáldemokratizace” strany.

Teprve během roku 1990 se reformní křídlo především na základě kontaktu se západními socialistickými stranami a zkušeností z Polska a Maďarska “zorientovalo” ohledně toho, jak má vlastně strana v budoucnosti vypadat. Svědčí o tom vyhlášení “Platformy socialistické orientace” ze září 1990, které se už v zásadě dá označit za přihlášení se k vytvoření klasické sociálnědemokratické strany. Konzervativní stranický beton potom zastupovala “Platforma komunistické obnovy KSS”.[2][2] Někde mezi nimi se potom pohybovala početná skupina nerozhodných, která se ovšem postupně přidávala k reformátorům. Na sjezdu strany v říjnu 1990 v Prešově “Platforma socialistické orientace” prosadila nový program, znovuzvolení Weisse do čela strany a symbolické pozměnění názvu strany na KSS – SDĽ s tím, že Ústřední výbor později rozhodne o vyškrtnutí první části zkratky. To tento orgán odhlasoval drtivou většinou v lednu 1991 spolu s tím, že bude do konce roku právně ukončena existence staré strany a bude vytvořena nová politická strana - Strana demokratické levice. Zastánci konzervativní linie zjistili při klíčových rozhodováních jak na sjezdu tak v ÚV, že jsou příliš slabí, aby mohli reformu strany zabrzdit. Postupně stranu opustili a pokusili s mizivým úspěchem o obnovu komunistické strany.

Ve srovnání s maďarskými a polskými komunisty, kteří o ukončení existence své strany a o vytvoření nové levicové formace rozhodli na mimořádných sjezdech v říjnu 1989 respektive v lednu 1990, nebyli slovenští komunisté k podobnému kroku v prosinci 1989 ještě dostatečně “zralí”. Neexistence reformního křídla ve vedení strany se ukázala důležitým handicapem, který znamenal, že diskuse o reformě začínala v podstatě z bodu nula. To, k čemu se čelní maďarští a polští straničtí reformátoři postupně dopracovávali díky pravidelnému styku se západoevropskou realitou v průběhu 80. let (často prostřednictvím studia na západoevropských univerzitách) a vyjednávání s politickou opozicí u kulatých stolů na konci existence starého režimu, slovenští teprve “zjišťovali” v úplně jiných podmínkách otevřené politické soutěže až po změně režimu. Výsledkem bylo časové opoždění za analogickým vývojem v polské a maďarské komunistické straně. Na rozdíl od českých komunistů jejichž výchozí pozice byla prakticky stejná (v KSČ před listopadem se prakticky nedá mluvit o nějaké reformní skupině), dokázalo nové Weissovo vedení rozběhnout transformační proces a za dva roky vytvořit nový politický subjekt.

Za druhé – ochota členské základny reformu strany akceptovat a podporovat

Jak demonstrují na jedné straně příklady Polska, Maďarska, ale i např. Slovinska, je třeba k úspěšné transformaci komunistické strany dosáhnout souhlasu značné části řadových členů, pro něž je taková změna přijatelná a případně se jim jeví jako nevyhnutelná. [3][3] Na druhé straně příklad České republiky potvrzuje, že členská základna může proces “sociáldemokratizace” zabrzdit i přes snahu vedení strany. Dokládá to vývoj KSČM v době, kdy stál v jejím čele na začátku 90. let Jiří Svoboda.

Situace v členské základně KSS se na počátku transformace lišila od situace v Čechách. V tomto ohledu byly klíčové události, které se odehrály dvacet let před koncem komunistického režimu na počátku normalizace. Vlna masového vylučování stoupenců socialismu s lidskou tváří ze strany po roce 1968 se na Slovensku na rozdíl od českých zemích odehrála mírněji a v menším rozsahu. Zatímco v Čechách bylo v rámci čistek ve straně vyloučeno během roku 1970 23% členů, na Slovensku to bylo “jen” 17,5%. Ještě více rozdíl mezi oběma částmi republiky vynikne při srovnání celkového úbytku členů strany od ledna 1968 do října 1970. Zatímco v české části republiky se jejich počet snížil o téměř 31%, ve slovenské to bylo pouze o necelých 16%.[4][4] O tom, že slovenské orgány strany postupovaly v rámci čistek mnohem mírněji svědčí i to, že k zostřování postupu vůči jednotlivcům docházelo přímo z podnětu nejvyšších stranických orgánů v Praze. [5][5] Další jev, který zatím bohužel není přesně statisticky podchycen (a v české části republiky se opět projevoval minimálně), je přijímání některých vyloučených členů po určité době zpět do strany.

K hlavním důvodům mírnějšího postupu při čistkách i pozdějšího znovupřijímání vyloučených členů patřilo to, že ze sociálního hlediska téměř polovinu z nich tvořili příslušníci inteligence. Ve slovenských podmínkách byli na rozdíl od české situace mnohem obtížněji nahraditelní v zaměstnáních, jež vykonávali, a o které díky ztrátě stranické legitimace přišli. Po listopadu 1989 tak mohlo nové Weissovo vedení strany počítat s členskou základnou, která mnohem ochotněji než v Čechách naslouchala jejím reformním návrhům.

K obecnému vývoji členské základny bezprostředně po změně režimu se dá říci, že především výrazně zeštíhlela díky vystupování ze strany. Z téměř 450 tisíc předlistopadových členů zůstalo v červenci 1990 pouhých 194 tisíc. Stoupenci udržení marxisticko-leninského charakteru strany potom opustili stranu během tzv. přeregistrace. 26. ledna 1991 totiž schválil Ústřední výbor strany v souvislosti s cílem vytvořit novou stranu – SDĽ - i rozhodnutí, že stávající členové musí do ní znovu podat přihlášku. Do prosince 1991 to udělalo pouze necelých 47 tisíc bývalých členů KSS. Weissovo vedení pak s touto základnou začalo budovat novou stranu. [6][6]

Taková obrovská redukce členstva strany nebyla v rozporu s tím, o co šlo Weissovi. V zásadě totiž okopíroval postup, který už před ním zkusili maďarští a polští postkomunisté, tj. zbavit se nejenom nejzkompromitovanějších členů a ortodoxních straníků, ale i té části členské základny, která zpravidla zůstávala ve straně jen ze setrvačnosti. Jeho cílem bylo vybudovat kádrovou stranu. Jak polští, tak i maďarští straničtí reformátoři to udělali téměř okamžitě po změně režimu (maďarští ještě v roce 1989, polští na začátku roku 1990). Na Slovensku proběhl tento proces mnohem pozvolněji, což by ovšem nepředstavovalo nejzávažnější problém. Důležitou roli hrála i skutečnost, že jak polští i tak maďarští postkomunisté ztrátu masového charakteru strany z velké části kompenzovali úzkým propojením (i volebním) se silnou odborovou organizací a dalšími zájmovými skupinami (svazy žen, organizace mládeže atd.), které byly navázány na komunistickou stranu už v éře starého režimu. [7][7] Slovenským postkomunistům tato vazba na spřátelené zájmové skupiny chyběla, a byť se ji snažili vytvořit, příliš neuspěli. To mělo poměrně značný vliv na volební výsledky SDĽ.

Závěr – výsledky transformace

Obecně je možno říci, že slovenští postkomunisté mohli těžit z pozitivního hodnocení éry reálného socialismu a nízkého stupně antikomunismu u velké části populace. [8][8] Vedení slovenské komunistické strany po roce 1968 dbalo na to, aby neuplatňovalo příliš tvrdé metody při prosazování svých názorů. Politika, kterou na Slovensku provádělo, byla v mnoha ohledech “měkčí” než v Čechách a společnost ji do jisté míry akceptovala. Jedním z důsledků potom bylo, že ve slovenské části republiky téměř neexistoval disent. Praktických dokladem je výše zmíněný postup při vylučování nespolehlivých členů ze strany. Současně ale nepřipustilo, aby se ve vedení strany vytvořila nějaká vlivná reformní skupina.

Poslední skutečnost opozdila počátek transformace strany až na první měsíce po změně režimu. Boj mezi reformátory a konzervativci, který se v KSS poté odehrál, sice skončil jasným vítězstvím reformátorů, ovšem za cenu ztráty většiny členské základny. Dále to přibrzdilo proces včleňování strany do krystalizujícího se stranického systému. Znovu je nutno připomenout, že názorový střet mezi reformátory a konzervativci ohledně budoucnosti strany polští a maďarští komunisté absolvovali postupně v posledních letech existence starého režimu. Na Slovensku tento vývoj začal až listopadem 1989 a potom probíhal zrychleně během asi dvouletého časového období. Nedošlo tak k situaci jako v KSČM, kde byly všechny pokusy o reformu neúspěšné a reformně naladění členové postupně stranu opustili.

Pokud jde o zdůvodnění toho, proč na rozdíl od sousedního Polska a Maďarska slovenští postkomunisté neovládli levou část stranického spektra, musíme se podívat na situaci, která se na Slovensku v roce 1991 vytvořila. Hlavním konkurentem SDĽ se nestala, jak se dlouho předpokládalo, “historická” sociálnědemokratická strana. Ta zůstala trvale ve slovenských podmínkách téměř marginální politickou formací. Skutečným nebezpečím se ukázal vznik nového politického subjektu vedeného bývalým komunistou, vyloučeným ze strany po roce 1968 Vladimírem Mečiarem. Vznik jeho širokospektrálního Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) spadá právě do doby, kdy vrcholila první fáze transformace komunistické strany, tj do první poloviny roku 1991. Přestože se to nedá přesně statisticky doložit, HZDS si při svém širokém ideovém záběru od pravého do levého středu dokázalo získat a udržet právě tu část elektorátu, která by se jinak pravděpodobně dřív nebo později přiklonila k SDĽ. Z tohoto hlediska lze zpětně výsledek parlamentních voleb v roce 1992 pro SDĽ hodnotit jako neúspěšný, přestože to tak v dané chvíli nevypadalo. SDĽ se v těchto volbách sice stala druhým nejsilnějším slovenským politickým subjektem se 14,7% hlasů, nicméně to byl současně maximální strop, který už nikdy v budoucnu nepřekročila (v parlamentních volbách 1994 získala v koalici s třemi menšími levicovými stranami 10,4% a v roce 1998 znovu 14,7% hlasů).

Opožděná transformace, která nedokázala podchytit většinu potenciálně perspektivních komunistických kádrů, připravila SDĽ o místo, které mezitím zabrala pro sebe jiná strana, tj. HZDS. Je to sice jen hypotetický závěr, který nejde verifikovat, nicméně se lze domnívat, že je oprávněný.

Politický vývoj po roce 1992 SDĽ donutil k opakovanému uzavírání spojenectví s přirozenými protivníky z pravé části politického spektra proti HZDS. Navazujícím důsledkem tohoto schizofrenního stavu, se staly periodické krize uvnitř strany, z nichž nejvážnější prožívá SDĽ právě nyní.

Chronologický průběh první fáze transformace KSS (1989 – 1991):

1. Začátkem prosince 1989 odstoupilo staré Předsednictvo a Sekretariát Ústředního výbor KSS a je ustaven Akční výbor KSS, který přebírá rozhodující moc ve straně.

2. V prosinci 1989 se schází mimořádný sjezd strany, který volí nový Ústřední výbor.

3. V lednu 1990 se předsedou Výkonného výboru ÚV KSS stává Peter Weiss.

4. V říjnu 1990 je v Prešově přijat nový program strany a nový název Komunistická strana - Strana demokratické levice (KSS – SDĽ)

6. V lednu 1991 Ústřední výbor rozhodl o ukončení existence komunistické strany a změně názvu na Stranu demokratické levice

7. V prosinci 1991 se schází 1. sjezd SDĽ.

Literatura a prameny

Attila, A.: Partial Consolidation of the East-Central European Parties – The Case of the Hungarian Socialist Party, Party Politics, 1995, n. 4, , pp. 491-514

Balut, A., Cabada, L.: Postkomunistické strany v České republice a Slovinsku, Politologická revue červen 2000/1

Dauderstädt, M.-Gerrits, A.-Győrgy, M.: Troubled Transition – Social Democracy in East Central Europe, Amsterdam 1999

Dudek,A.: Pierwsze lata III. Rzeczypospolitej, Kraków 1997

Ishiyama, J.: The Communist Successor Parties and Party organizational development in Post-communist Politics, Political Research Quarterly, 1999, n. 1, pp. 87 – 112.

Irmanová, E.: Kádárismus – vznik a pád jedné iluze, Praha 1998

Lipták, L (ed.): Politické strany na Slovensku, Bratislava 1992

Kitschelt, H.: Formation of Party Cleavages in Post-communist Democracies, Theoretical Propositions, Party Politics, 1995, n. 4, pp. 447-472

Krupavicius, A.: The Post-communist Transition and Institutionalization of Lithuania´s Party, Political Studies, 1998, XLVI.

Maňák, J.: Čistky v Komunistické straně Československa 1969 - 1970, Praha 1997

Pravda ročníky 1989-1991

Vykoupil, L.: Slovník českých dějin, Brno 1994

Waller, M.: Adaptation of the Former Communist Parties of East-Central Europe, A Case of Social-democratization?, Party Politics 1995, n. 4, pp. 473 - 490

Wiatr. J.: Socjaldemokracja wobec wyzwań XXI wieku, Warszawa 2000