„PROPREZIDENTSKÁ STRANA“
MODELOVÝ TYP RUSKÉ STRANICKÉ SOUSTAVY?[1]
Rozpad komunistického bloku na konci 80. let otevřel v regionech střední a východní Evropy prostor pro nastartování procesu zásadních ekonomických, sociálních a politických změn (Ágh 1998, Beyme 1994, Linz - Stepan 1996, Pridham - Vanhanen 1996 ad.).[2] Podstatou tohoto procesu se stal více či méně razantní rozchod s dosavadními (rozmanitými) v tomto prostoru panujícími totalitárními a autoritářskými modely a politická opce směřování k demokratické státní formě. Historická zkušenost obou regionů s fenoménem demokracie ovšem byla a je značně rozdílná (Wandycz 1998: 254 - 258), proto lze jako přirozenou označit předpověď o pravděpodobné vnitřní rozdílnosti, ba nesouměřitelnosti nastoupeného procesu transformace z hlediska jednotlivých v tomto prostoru se nacházejících státních celků.
Tato prognóza, postavená na předpokladu odlišných politických priorit nositelů změn ve středo- a východoevropských zemích, se ukázala jako oprávněná. Politické elity ve státech střední Evropy se relativně rychle a relativně úspěšně odpoutaly od komunistického dědictví a získaly legitimitu, kterou dokázaly potvrdit pomocí již převážně demokratických procedur (voleb), aby následně nastartovaly etapu budování nových pluralitních poměrů. Pro ni již byl (a je) charakteristický v podstatě společensky či politicky nezpochybňovaný konsensus v otázce směru nastoupeného trendu, konsensus narušovaný pouze přirozenými debatami o instrumentální stránce tohoto procesu.
Naopak politické elity v zemích východní Evropy se soustředily na téma (nikoli nepravděpodobné) možné restaurace bývalých komunistických režimů. Z tohoto důvodu představovala v tomto areálu diskuse o žádoucím směru změn a o podobě nového politického modelu, pokud byla vůbec otevřena, spíše marginální rozměr dané periody (Rose - Mishler - Haerpfer 1998: 12 an.), pozornost byla koncentrována spíše na peripetie spojené s průběhem vlastní mocenské a personální etablace nových režimů. Proto je též rejstřík podob politických systémů ve východní Evropě tak „rozmanitý“.
Z tohoto významného rozdílu vyplynuly některé systémové odlišnosti transformačních a konsolidačních procesů ve střední a východní Evropě. Oba regiony se z hlediska řady kvalitativních a kvantitativních znaků nových politických soustav v podstatě rozešly: pomineme-li jednak odlišný pohled na minulé komunistické období, jednak již zmíněné lišící se chápání vlastního pojmu demokracie, tedy body, od kterých lze následující postřehy odvodit, pak na prvním místě je nutno jmenovat pojetí fenoménu moci a prostředky (nástroje), používané politickými aktéry pro získání, akumulaci a realizaci moci v politické praxi.
Ve středoevropských zemích se (navzdory všem peripetiím) prosadil model, který zohledňuje pluralitní realitu daného společenského uspořádaní a „šetrně“ přistupuje k názorům jednotlivých participantů zápasu o moc (srovnej Antoszewski - Herbut 1998: 12 - 23). Východoevropská praxe se naopak pragmaticky zaměřila na čistě mocenskou stránku věci, lze ji charakterizovat ne příliš velikou ochotou brát v rámci praktické politiky v úvahu vize dalších subjektů či hledat s adekvátní mírou tolerance kompromisní řešení aktuálních problémů. Toto konstatování přitom v sobě neskrývá apriorní či dokonce „nadřazený“ axiologický rozměr, jedná se o střízlivou deskripci daného stavu, tak jak se v areálu východní Evropy formoval během posledního desetiletí.
Naznačená systémová odlišnost středo- a východoevropských modelů získala pochopitelně i svou institucionální dimenzi. Náš zájem se v tomto smyslu koncentruje na fenomény reprezentace a zprostředkování zájmů jako významné atributy procesu konstituování posttotalitních soustav, znaky se značnou výpovědní hodnotou při oceňování hloubky a trvalosti daných změn v jednotlivých zemích. Pro Českou republiku, Polsko, Maďarsko a Slovensko je z hlediska reprezentace zájmů možno za typickou označit ideologickou rozmanitost a různorodost, které se adekvátně myšlence dělby moci odrážejí v pluralitně formovaných systémech politických stran, zájmových a nátlakových skupin a jejich svobodně utvářených zprostředkujících vazbách na soustavu státních orgánů.[3]
Naopak systémy ve východní Evropě, ruský, ukrajinský či běloruský, postrádají šíři i tradici ideových konfliktů, které by se přirozeně jako konstitutivní element odrážely v procesu formování pluralitní institucionální podoby postkomunistické společnosti. Proto se do centra zájmů aktérů politických procesů v těchto zemích dostal pragmaticky vnímaný fenomén moci, respektive (v podobě základního konfliktního řezu) otázka jejího získání a následné praktické realizace. Vyzdvihneme-li pak ruskou politickou scénu jako typický příklad východoevropských trendů, pak je nutno upozornit na její významný rys, totiž značně limitovanou výpovědní hodnotu klasických západoevropských modelů cleavages[4] a koncentraci na relaci „moc versus podřízenost“, respektive držitel a vykonavatel (subjekt) moci versus objekt moci. Odtud pak též komplikovaná (ne-li nemožná) definovatelnost aktérů ruských politických procesů z ideového (ideologického, doktrinálního) či jednoduše programového hlediska.
Paralelně je u východoevropských systémů nutno upozornit na absenci klasické dělby státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní,[5] tedy standardního symptomu demokratických soustav. Neexistence stabilně zformovaného horizontálního rozdělení moci,[6] či přesněji permanentní konflikt mezi nositeli výkonné a zákonodárné moci o jejich přerozdělení, je pak v těchto systémech (především v ruském a ukrajinském)[7] nahrazována dělbou vertikální, tedy vazbou centrum - periferie (regiony). Tuto skutečnost, mající zásadní dopad na institucionální podobu politických systémů transformujících se zemí východní Evropy, lze hodnotit jako jeden z výrazných důkazů rozdílnosti středo- a východoevropských postkomunistických soustav tak, jak se konstituovaly v průběhu posledních deseti let XX. století.
Zájmem tohoto textu je v kontextu předcházejících vstupních úvah koncentrace na jednu ze specifických tendencí v rámci institucionální sítě stranicko-politických systémů postkomunistických zemí. Jako ideální typus stranického systému Ruské federace[8] lze totiž označit fenomén „proprezidentské strany“ („pro-presidential party“, srovnej Urban - Gelman 1997: 194 - 195). Analýza tohoto modelu odkazuje k podobě politického systému Ruské federace v 90. letech, tedy k „Rusku Borise Jelcina“ (Ševcova 1999) a jeho neoprezidentské[9] formě vlády, pro kterou je typická vedle slabé pozice parlamentního tělesa dualitní úprava výkonné moci, v níž postavení kompetenčně a elektorátně silného prezidenta formálně (více či méně, ale spíše méně) vyvažuje post předsedy vlády. Rozbor uvedeného osobitého ruského stranického modelu by měl přispět k hlubšímu pochopení politických procesů v Ruské federaci v 90. letech a jejich obsahové (a nikoli pouze formálně instrumentální) odlišnosti nejen od soustav středoevropských, ale též od modelů ukrajinského a běloruského.
Přiznání vlivu ruského neoprezidentského mocensko-institucionální modelu formy vlády na tamní stranický systém vede ke konstatování, že koncentrace nadstandardních (především faktických) pravomocí v rukou prezidenta a z tohoto faktu plynoucí i zásadní role prezidentských voleb (ve srovnání s parlamentními) vytvářejí pro zformování funkčního stranického systému mimořádně nepříznivý rámec (Urban - Igrunov - Mitrokhin 1997). Jak v období mezi jednotlivými parlamentními volbami, tak z hlediska vlastních voleb do Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace dominují v ruském stranicko-politickém systému jiná témata než soupeření jednotlivých stranických subjektů. Pokud k této skutečnosti připočteme již zmíněný motiv absence významu klasických ideologických konfliktů pro ruskou politickou scénu, pak se osobité modelování ruských stranických subjektů jeví jako přirozený fakt.
V rámci ruského stranického systému vedly popsané specifické parametry „místních“ politických procesů ke vzniku modelu „proprezidentské strany“. Jedná se o příklad takového stranického subjektu, který je podstatným způsobem propojen s danou vládní (v ruském případě kremelskou, prezidentskou) administrativou, aniž by nutně naplňoval atributy klasické u moci se nacházející strany, která na základě výsledků volebních klání buď disponuje majoritou v rámci příslušného parlamentního tělesa, nebo vystupuje jako součást vládní koalice.
Před vlastním rozborem tohoto stranického typu je nutno upozornit na odlišnost tohoto „vzoru“ od některých dalších speciálně ruských stranických modelů. Především je nutno uvést typ, který je v ruské politologické terminologii[10] znám pod pojmem „mocenská strana“ („partija vlasti“). Tento termín, mající původ v ruském mediálním světě, zdomácněl jak v ruské (Bunin 1999: 190 - 191; Korguňuk 1998: 141 - 163, Rjabov 1998: 80 - 96, ad.), tak neruské (Duleba 1999: 143 - 149) odborné i popularizátorské literatuře, navíc je v poslední době jeho dosah rozšiřován i do roviny regionálních stranických soustav (viz spojení „gubernátorská mocenská strana“, srovnej Makarenko 1998: 50 - 58). Je ovšem nutno konstatovat, že obsahový kontext tohoto termínu se při komparaci s pojmem „proprezidentská strana“ jeví mnohem širší, neboť vzorně odráží některé nadčasové vzorce interakcí v ruské politice. Konkrétně (1) vyjadřuje obecnou vazbu ruských politických stran na mocenských strukturách, která má, jak již bylo řečeno, systémový charakter, a (2) naznačuje přetrvávající provázanost ruských stranicko-politických elit se sovětskými administrativně-byrokratickými a ekonomicko-lobbyistickými kruhy. Takovýchto subjektů je ovšem možno na ruské stranické scéně rozeznat (přinejmenším z hlediska politické praxe, ale též s ohledem na těmito stranami proklamovanou orientaci) celou řadu, čímž se z této destinace vytrácí typologická „čistota“. Jinými slovy, většina ruských stranických subjektů je svým způsobem „mocenskými stranami“.
Soustřeďme se na samotný fenomén „proprezidentské strany“; ten je v ruské politické soustavě reprezentován potřebou (tendencí) prezidentského tábora mít v jednotlivých parlamentních volbách svého („tichého“ či „hlučného“) mluvčího. Tato potřeba měla a má podobu „testu“ voličského potenciálu případného kremelského kandidáta (v případech let 1992 a 1996 B. Jelcina, v posledním případě z března roku 2000 V. Putina) pro následné prezidentské volby. V této logice je proprezidentská strana budována především jako institucionální opora vládních (prezidentských, kremelských) kruhů. Cílem jejího vzniku tedy není zisk a zformování zázemí na půdě parlamentu pro jednotlivé exekutivní kroky prezidenta, nýbrž co možná nejzdařilejší realizace lineárního informačního algoritmu, který lze vyjádřit následující pětibodovou posloupností: (a) založení proprezidentské strany → (b) parlamentní volby → (c) jejich výsledek jako zpráva o aktuálním stavu preferencí → (d) výběr prezidentského kandidáta → (e) prezidentské volby. Podívejme se na jednotlivé kroky tohoto modelu:
ad a) založení proprezidentské strany - v opakujících se okamžicích geneze ruského politického systému v průběhu 90. let je formována síla,[11] která se primárně neprofiluje na základě standardních bodů, tvořících klasický portrét politické strany dle měřítek sociálních věd (vývojové kritérium, ideově-programatická orientace, vztah k volbám, velikost, členská základna, hledisko příslušnosti k určité části politického spektra, pozice ve stranickém systému - Beyme 1982: 25), nýbrž je z hlediska možné typologie vztahu k politické moci pevně a výlučně spjata s podporou soudobé exekutivy a ve formě politické strany reprezentuje a ztělesňuje prezidenta Ruské federace. Ba více - exekutiva (možná ne zcela přesně ztotožňovaná s novými politickými elitami) zde sehrává roli iniciátora vzniku daného subjektu, vystupuje v úloze původce a podněcovatele a představuje tím i zdroj příslušné (očekávatelné) legitimity .[12]
Zajímavé je vymezení takovéhoto subjektu z hlediska rejstříku klasických funkcí stran v politických systémech. Na jedné straně absentují funkce jako formulace (artikulace) a prezentace zájmů sociálních skupin, tvorba politických doktrín a programů (funkce vymezení cíle) či politická socializace. Z druhé strany ovšem je nutno hovořit o koncentraci na jiné funkce, uveďme účast v konstituování politického systému, vliv na formování veřejného mínění a tudíž i mobilizaci, aktivizaci a integraci určitých sociálních skupin prostřednictvím v některých případech až „dohledu“ nad médii a za pomoci autonomních finančních zdrojů,[13] dále přípravu (či lépe delegaci) politické elity a její vyzdvižení do státního aparátu[14] a pochopitelně účast v boji o moc a na jejím výkonu. Je tedy možno konstatovat, že daný subjekt (proprezidentská strana) není budován jako klasická strana, nýbrž jako institucionální ztělesnění jednoho z klíčových elementů ruského politického systému, konkrétně prezidenta, jako báze pro prezidentské aktivity a prostředek (nástroj) vytváření příznivého klimatu pro moment parlamentních voleb.
ad b) parlamentní volby - vlastní parlamentní střetnutí nepředstavuje (v logice fungování ruské politické soustavy) prostředek pro zformování majority v rámci parlamentního tělesa (v ruském systému ve Státní dumě), nýbrž spíše test potenciálu prezidentského tábora pro volby prezidentské. Tomu odpovídá i podoba (ne příliš aktivní) účasti ve volební kampani, proprezidentskou stranou používaná rétorika, destinace (výběr) potenciálních protivníků a posouzení míry jejich nebezpečnosti[15] a v neposlední řadě snaha opřít se v jednotlivých regionech nikoli o vlastní, zdola a postupně budované struktury, nýbrž o státní (správní, administrativní) síť, přímo podléhající Kremlu.
ad c) výsledek parlamentních voleb - funguje jako zpráva o aktuálním stavu preferencí prezidentského tábora a má zásadní vliv na rozhodnutí o taktice pro nadcházející prezidentské volební klání. Z hlediska vývoje politického systému Ruské federace v 90. letech nicméně dosud dominoval především stav, v němž se informace daná výsledkem voleb jevila relativně příznivou a skýtající oprávněnou naději na úspěch prezidentského Kremlu blízkého kandidáta. Analýza opačné situace (rok 1995 a neúspěch Černomyrdinovy NDR) a dotaz po pravděpodobné reakci Kremlu na stav, který by signalizoval potenciální neúspěch (porážku) jeho kandidáta a následně výměnu na postu prezidenta RF ve smyslu nástupu nové politické elity a triumfu jiného z pólů ruské politiky, tedy klíčový okamžik z hlediska odhalení skutečné povahy současné ruské politické soustavy, by byla odkázána vzhledem k tehdejšímu „řešení“ (Jelcinova druhá úspěšná kandidatura v roce 1996) k ryze spekulativním úvahám, neopírajícím se o žádoucí míru empirie.
ad d) výběr prezidentského kandidáta - vyjdeme-li z předpokladu úspěchu proprezidentské strany v parlamentních volbách,[16] pak další fází námi popisovaného procesu je realizace personálního kroku. Tedy buď fixace (1996), či naopak střídání na postu prezidenta federace (2000), tedy varianty odpovídající možnostem, které poskytuje ruská ústava.
ad e) prezidentské volby - vlastní prezidentské volby již zastupují přirozený moment završující celý proces mobilizace, aktivizace, integrace a především legitimizace (staro)nového prezidenta. Otevírá se další etapa fungování celého systému, pro kterou se právě osoba prezidenta stává opět základním charakterizačním znakem. Samotná proprezidentská strana se pro následující mezivolební období vzdává většiny aktivit, v podstatě nefunguje (ideově, organizačně, personálně), ba dokonce není zcela vyloučen její rozpad, či přechod do jiného politického tábora, to v případě, že došlo ke změně personální preference Kremlu z hlediska dalších (blížících se) voleb.[17]
Při hledání možných paralel vůči proprezidentskému stranickému modelu by se s ohledem na konstatované skutečnosti v jistém smyslu nabízelo srovnání s tzv. americkým typem politické strany. Ten reprezentuje příklad tzv. prezidentského vzniku, který odráží polohu těžiště politického systému USA, spočívající v prezidentském postu. Při bližším zkoumání však nalezneme mezi ruským a americkým modelem jisté odlišnosti. Není to dáno pouze skutečností, že jak již bylo konstatováno klasifikace ruského politického systému odkazuje na typ neoprezidentský (francouzský), nikoli prezidentský (americký), nýbrž především s ohledem na další rysy, které politická věda od prezidentského modelu strany požaduje. Tím je míněna především stratarchická struktura tohoto subjektu, tedy autonomie jednotlivých (až po základní) úrovní moci v rámci jejího organizačního pavouka (Eldersveld 1964: 48), ale také skutečnost, že americký stranický typ je možno (na rozdíl od ruského) definovat též na základě relativně ustálených a přirozeně kontradiktorních ideových (ideologických) schémat (konservatismus strany republikánské versus liberalismus strany demokratické).[18] Nikoli v neposlední řadě je pak nutno upozornit na fakt, že oba příklady amerického typu strany reprezentují v podstatě celou bipartistickou scénu USA, zatímco v rámci ruského multipartistického stranického systému je typ proprezidentské strany pouze jednou (třebaže významnou) variantou z většího množství stranických vzorů.
Prozatímní závěr tedy zní, že ruský typ proprezidentské strany jako ideální model neodpovídá politickou vědou již popsanému typu tzv. amerických stran. Přesto zůstává faktem, že prezidentský americký stranický model má pro ruské reálie specifickou výpovědní hodnotu a nelze vyloučit, že právě z hlediska formování se tohoto stranického typu lze usuzovat na širší kontext směřování ruské politiky začátku XXI. století.
Vedle interního rozboru fenoménu proprezidentské strany, tedy vedle akcentace vnitřních mechanismů, procedur a motivací tohoto politického jevu je ovšem nutno upřít pozornost také na roli proprezidentské strany z hlediska systémového, tedy z hlediska ruského systému politických stran (Golosov 1999). V této rovině uvažování je možno konstatovat, že proprezidentská strana hraje úlohu významného, ba s ohledem na možnost přímé participace při výkonu moci dominantního a rozhodujícího pólu[19] ruského stranického systému. Pokud jako další póly ruské stranické soustavy definujeme tábory komunistický (kolem KPRF) a liberální,[20] pak lze konstatovat, že pól prezidentský (exekutivní) při vzájemné komparaci disponuje záviděníhodným potenciálem. Ten se však, jak již bylo řečeno, neformuje na základě příslušného ideově či sociálně charakterizovatelného elektorátního zázemí uvnitř ruské společnosti, nýbrž je výsledkem procesů, které během první poloviny 90. let vedly k vytvoření takového mocensko-politického institucionálního modelu, který preferuje výkonnou složku moci. Chceme-li tedy hovořit o proprezidentské straně jako reprezentantu názorově jistým způsobem vyprofilovaného tábora, pak vycházíme z předpokladu (empiricky dokazatelného, viz Zubov: 1998: 41 an.), že v ruské společnosti existuje nikoli nevýznamný (ba právě naopak) vzorek obyvatelstva (voličstva), orientující se v politických procesech nikoli na základě ideových a programových proklamací jednotlivých aktérů, nýbrž především s ohledem na skutečnost, zda se daný subjekt nachází, či nenachází u moci.
Vysvětlení tohoto pragmatického (sic!) přístupu Rusů k politice odkazuje jednak k předcházejícím érám, jak carské, tak komunistické, které buď nepřispěly ke zformování standardního ideového rejstříku (carismus), nebo byly navzdory své přepjaté ideologičnosti v podstatě prosty myšlenkových konfliktů a vedly k absolutnímu zmatení a diskreditaci jakéhokoli ideologického fenoménu (bolševismus). V této situaci je možno apriorní nedůvěru k ideologiím a heslům a paralelní dosti křečovitou snahu hledat oporu v mocenských strukturách s jistou dávkou provokace nazvat relativně racionálním a koneckonců předvídatelným jednáním.[21]
Druhou stránkou této mince je samotný proces konstituování se ruského politického systému v 90. letech, který v logické míře vycházel z předcházejících sociálních zkušeností (či z opačného pohledu jejich absence) a přispěl k vychýlení těžiště této soustavy směrem k výkonné moci, což bylo (a je) voličskou obcí vnímáno a přijato jako pochopitelný a přirozený prvek. Je tedy možno s ohledem na právě řečené konstatovat, že výskyt stran proprezidentského typu v ruském stranickém spektru je předpokládatelný i nadále, a to po tu dobu, dokud celý politický systém Ruské federace bude vykazovat právě ty charakteristické znaky, které z něj činí silně mocensky laděný a na realizaci moci orientovaný model.
Pro teoretické vymezení fenoménu proprezidentské strany je ovšem namístě přinést též empirické důkazy, tedy popsat jednotlivé příklady v ruském stranicko-politickém systému z různých hledisek (struktura, personální obsazení, vztah k regionům, zařazení ve stranickém spektru, vztah k ostatním stranickým subjektům, účast představitelů vládní administrativy, aktivity na parlamentní půdě)[22] a komparovat úspěšnost této metody v jednotlivých nabízejících se okamžicích, tedy během parlamentních voleb let 1993, 1995 a 1999 a voleb prezidentských (1996 a 2000).
Jako první výrazný moment této deskripce je nutno uvést proměnlivost reprezentantů této pozice, tedy skutečnost, že v roli proprezidentské strany vystupovalo během 90. let několik subjektů.[23] Před volbami roku 1999 se pak objevil nový fenomén, totiž pokus převzít a realizovat tento model i strukturami mimo Kreml, jev, jehož výskyt nemusí vést k revizi předcházejících postřehů stran proprezidentského subjektu. V roli proprezidentské strany tedy střídavě vystupovaly různé subjekty: v parlamentních volbách roku 1993 uskupení Volba Rusko, o dva roky později (1995) v parlamentních volbách tuto úlohu plnil subjekt Náš dům Rusko a v posledních parlamentních volbách v prosinci roku 1999 meziregionální blok Jednota. Fakt „střídání” stran v této „funkci” lze komentovat jako odraz nestálosti (fluktuace) sympatií Kremlu během 90. let, z jistého pohledu je možno hovořit o „orientálních“ výměnách „palácových favoritů” v centru přízně prezidenta B. Jelcina a „Rodiny”. Proměny představ prezidenta B. Jelcina o jeho potenciálním nástupci a o zázemí, z něhož vzejde jeho pokračovatel, ztělesňující přirozenou kontinuitu v první polovině 90. let nastoleného režimu, se jednoduše odrážely v metamorfózách příslušných stranických uskupení, ať již existujících, či zakládaných (a rozpadajících se).
1) Volba Rusko - v parlamentních volbách roku 1993 vystupoval jako reprezentant Kremlu a „nomenklaturních kruhů“ (Zielinski 1995: 101) blok, v jehož čele stál J. Gajdar. Ten byl sice již v prosinci 1992 vystřídán na postu premiéra V. Černomyrdinem, přesto byl nadále považován za nejpravděpodobnějšího nástupce prezidenta B. Jelcina, ovšem až v relativně vzdáleném časovém horizontu, neboť během let 1992 a 1993 se B. Jelcinovi podařilo po řadě konfliktů s parlamentem a některými opozičními uskupeními soustředit a stabilizovat ve svých rukou faktickou politickou moc. Ve volbách roku 1993 blok navzdory ne zcela příznivému výsledku v poměrným systémem volené polovině Státní dumy (15,38 % hlasů) uhájil z hlediska počtu mandátů vedoucí postavení před „statistickým“ vítězem voleb - Liberálně demokratickou stranou Ruska (LDPR) V. Žirinovského. V následném období se ovšem J. Gajdarovi pod tlakem různorodých okolností, mezi kterými dominovala obava Kremlu z únosnosti jím zaštítěné a prováděné ekonomické reformy pro ruského voliče (Gajdar 1997: 218 an.), nepodařilo privilegované postavení možného nástupce B. Jelcina udržet, takže třebaže se pod názvem Demokratická volba Ruska seskupení zúčastnilo i parlamentních voleb roku 1995, jeho pozice již neodpovídala jevu proprezidentské strany.
2) Celoruské společensko-politické hnutí Náš dům - Rusko (NDR) - roli vládní strany v parlamentních volbách roku 1995 převzal subjekt, který následně v letech 1995 - 1998[24] reprezentoval tzv. „nomenklaturní střed“ (Belin - Orttung - Clem - Craumer 1997). Hnutí bylo vytvořeno jako konglomerát velmi rozmanitých a ne zcela kompatibilních (neboť výhradně vazbou na Kreml motivovaných) skupin postkomunistických byrokratických vrstev (Maximov 1996a). I proto se blok na přelomu let 1998 - 1999 rozpadl na oddělené subjekty (NDR, Hlas Ruska, Vlast a Celé Rusko), které vzájemně dále soupeřily o pozici (pověst) „chráněnce“ Kremlu. V čele hnutí stál a stojí V. Černomyrdin, v letech 1992 - 1996 předseda vlády RF a potenciální pokračovatel „jelcinovské“ prezidentské tradice. V parlamentních volbách roku 1995 ovšem hnutí získalo pouze 10,13 % hlasů[25] a umístilo se až na třetím místě. Lze spekulovat, zda právě ne příliš výrazný výsledek voleb nezapříčinil, že ani V. Černomyrdin nesplnil očekávání B. Jelcina a místo jeho nástupcem se stal jeho politickým rivalem.
3) V prosincových parlamentních volbách roku 1999 se role proprezidentské strany po překvapivě dlouhou dobu zdála být nenaplněnou, přitom motiv nadcházejících prezidentských voleb a fakt v souladu s ruskou ústavou povinného střídání na postu prezidenta opravňoval k předpokladu zásadního politického střetu, v němž model proprezidentské strany „musel“ sehrát klíčovou roli. Kreml v podstatě až na poslední chvíli inicioval sestavení bloku Meziregionální hnutí Jednota (MEDVĚD, založen dne 24. září 1999), do jehož čela se postavil ministr pro mimořádné situace S. Šojgu a který podpořil i premiér V. Putin (Holzer 1999a). Hnutí sice zprvu dle předvolebních průzkumů spíše zápolilo o pouhé politické přežití (pohyb kolem hranice 5 %), nakonec se ovšem po bezprecedentním vzestupu umístilo v prosincových volbách na druhém místě jen s nepatrnou ztrátou na vítěznou KPRF G. Zjuganova. Programově nevyhraněný blok sedmi stranických uskupení,[26] jehož bázi formovalo vedle především předvolební prohlášení 39 hlav regionů Ruské federace,[27] byl vytvořen jako projelcinovská síla a protiváha vůči koalici Vlast - Celé Rusko (OVR).
Právě tato levocentristicky orientovaná k „demokratickému federalismu“ se hlásící koalice[28] moskevského primátora J. Lužkova[29] byla pro parlamentní volby roku 1999 vytvářena dle modelu proprezidentské strany, ovšem jako antiteze, na antijelcinovském základě, což představuje jednak zásadní výpověď o tomto uskupení, jeho cílech a vizích, jednak potvrzení systémového charakteru v tomto textu popisovaného fenoménu proprezidentské strany pro politickou soustavu Ruské federace. Nikoli nevýznamným se v tomto smyslu jeví též nový prvek, totiž snaha bloku reflektovat již výše popisovaný štěpící bod ruské politické scény, tedy vazbu centrum - regiony, konkrétně vtáhnout do budování strany vládního typu i představitele regionálních struktur. Tento postřeh se ovšem v kampani roku 1999 týkal jak OVR, tak Jednoty.
Výsledky parlamentních voleb roku 1999 přinesly z hlediska tématu proprezidentské strany kýženou informaci (Holzer 2000b). Naplněn byl výše popsaný informační algoritmus, totiž skutečnost, že prezidentský tábor si v daném volebním klání ověřil vlastní potenciál a shledal premiéra V. Putina vhodnou osobou pro splnění role nástupce B. Jelcina na prezidentském postu. Následný raketový vzestup V. Putina z politické anonymity do pozice nejoblíbenější osobnosti ruské politiky 90. let vyřešil dilema Kremlu, jakým způsobem zachovat personální kontinuitu režimu i na začátku XXI. století. Není cílem tohoto materiálu analyzovat tento progres z hlediska obsahového, pro naše potřeby postačí konstatování faktu, že příznivý rámec pro tento „boom“ vytvořilo právě schéma proprezidentské strany. Silvestrovské odstoupení B. Jelcina z prezidentské funkce a výsledky prezidentských voleb z března 2000, tedy úspěch V. Putina již v prvním kole a zisk 52,52 % odevzdaných hlasů (Holzer 2000a), ale také aktuálně nijak vysoká funkčnost bloku Jednota např. na parlamentní půdě jako důkaz odlišných prakticko-politických priorit takto modelovaného stranického subjektu jsou pro toto konstatování dostatečným argumentem, majícím navíc pravděpodobně svůj širší časový rozměr.
Závěrečné hodnocení fenoménu „proprezidentské strany“ v ruském stranicko-politickém systému v průběhu 90. let lze tedy založit na předpokladu, že ruský politický systém představuje v množině postkomunistických transformujících se zemí svým způsobem specifický příklad. Na jedné straně se jedná o soustavu, která se v řadě znaků odlišuje od transformujících se systémů zemí střední Evropy (Parrott 1997: 1 - 27), na straně druhé z hlediska komparace s ostatními východoevropskými soustavami máme co do činění s modelem, který se tomuto prostoru v jistém smyslu vymyká, a to především naplněním víceméně standardních formálních rysů demokratické státní formy.
Toto „optimistické“ konstatování ovšem musí být provázeno též „pesimistickým“ upozorněním na podstatné problémy, plynoucí z obsahových nedostatků ruské politiky, tedy skutečnosti, že zmíněný formálně demokratický rámec není v ruské politické realitě často adekvátně využíván a naplňován, že v něm chybějí či nejsou aplikovány některé kontrolní mechanismy, a že se v tomto smyslu podstatným způsobem liší od modelů středo- či západoevropských. V této sentenci přitom pravděpodobně tkví jak komplikovanost a problematičnost, tak naděje ruské politiky začátku XXI. století.
Z hlediska v tomto textu rozebíraného fenoménu proprezidentské strany a její role ve stranicko-politickém systému Ruské federace je pak možno konstatovat, že „proprezidentská strana“ představuje osobitý model a ideální typus, propojující stranickou a exekutivní rovinu fungování ruské politické soustavy. Základní rámec tomuto modelu poskytuje neoprezidentská forma vlády Ruska v čele se silným prezidentem a slabým parlamentním tělesem. Ta relativně věrně odráží preference samotné ruské společnosti, pro niž na jedné straně představují aktuální paternalistické korporativní metody státní moci v náhle se proměnivších podmínkách vítané útočiště a orientační bod, na straně druhé požadující alespoň formální důkazy o demokratičnosti institucionální subsystému.
Tento model nevytváří příznivý prostor pro konstituování stabilního a ideologicky vyhraněného stranického spektra (aniž by přitom bylo možno hovořit o modelu nepluralitním a nesvobodném) a naopak vede k hledání ne zcela standardních cest k realizaci takových institucionálních a funkčních vazeb, které by umožnily efektivní výkon vlády a státní správy. Jev proprezidentské strany na jedné straně takovýto vztah vytváří, je spojujícím článkem mezi parlamentními a prezidentskými volbami, poskytuje informaci o možnostech prezidentského tábora, „řeší“ otázku podoby procesu personální výměny moci (viz události přelomu let 1999 a 2000). Na straně druhé prozatím blokuje možnost transformace proprezidentské strany do podoby buď standardního stranického subjektu, naplňujícího z hlediska politologických typologií klasické znaky politických stran,[30] nebo strany prezidentského (amerického) typu.[31] Otázkou též zůstává možný vývoj proprezidentské strany směrem k straně vládního typu po mexickém (Institucionálně-revoluční strana Mexika) či indickém (Indický národní kongres) vzoru (Rjabov 1998: 89 - 90).
Na základě této deskripce lze říci, že model proprezidentské strany zůstává výrazným jevem ruské stranicko-politické scény, která jej nadále pragmaticky preferuje právě vzhledem k tomu, že se během 90. let ukázal být funkčním a mocensky směrodatným. Jevem, jenž se etabloval jako přirozený odraz formálních a institucionálních struktur ruské politiky a jenž je zdrojem významné informace jak o podstatě a logice současné ruské politiky, tak o jejích přesazích do příštího století.
Literatura:
[1] Text byl zpracován v rámci grantového úkolu Stranicko-politický systém Ruské federace (GA407/99/P051).
[2] Komparace se západoevropskou realitou se z hlediska tématu tohoto textu nejeví modelově příliš vhodná. Možné srovnání s jihovýchodní Evropou viz např. Pridham, G. - Lewis, P. G. (eds.): Stabilising Fragile Democracies. Comparing new Party Systems in Southern and Eastern Europe, Routledge, London - New York 1996; komparace s Latinskou Amerikou z institucionálního hlediska pak viz např. Lijphart, A. - Waisman, C. H. (eds.): Institutional Design in New Democracies. Eastern Europe and Latin America, Westview Press, Boulder 1996.
[3] Toto konstatování obstojí i v souvislosti s debatou, která se rozeběhla v sociálních vědách v první polovině devadesátých let o využitelnosti a pozitivech „neokorporativního“ modelu pro transformující se postkomunistické soustavy. Viz např. Staniszkis, J. (ed.): W poszukiwaniu paradygmatu transformacji, Warszawa, Institut Studiów Politicznych 1994. K termínu neokorporativismus a jeho renesanci v 70. a 80. letech viz nejlépe Lehmbruch, G. - Schmitter, P. C. (eds.): Patterns of Corporatist Policy-Making, London, Sage 1982.
[4] Výjimku představuje vazba centrum - periferie, ostatní řezy (církev - stát, město - vesnice, práce - kapitál) jsou sice přítomny, ale jejich role je omezená. Srovnej Lipset, S. M. - Rokkan, S. (eds.): Party Systems and Voter Alignments. Cross-National Perspectives, New York, Free Press 1967.
[5] Někdy se v souvislosti s tímto modelem přímo hovoří o „jelcinovském“ modelu, srovnej Beljajev, S. A.: The Evolution in Constitutional Debate in Russia in 1992-1993. A Comparative Review, Review of Central and Eastern European Law, No 3, 1994, s. 305 - 319.
[6] Případný pokus o realizaci standardního dělení mocí v ruském politickém systému je možno z hlediska perspektivy Ruska přelomu XX. a XXI. století považovat za rozhodující moment. V této souvislosti srovnej Ševcova, L.: Režim Borisa Jelcina, Moskva, Moskovskij centr Karnegi 1999, s. 433 an.
[7] Charakteristika geneze běloruského politického systému během 90. let by s kritickými postřehy stran tohoto typu nevystačila.
[8] V dalších východoevropských soustavách se s tímto modelem v jeho čisté podobě nesetkáváme.
[9] Nikoli prezidentské, jak se často objevuje nejen v médiích, ale také v některých odborných pracích. Oporu pro toto konstatování je nutno hledat ve formálním uspořádání jednotlivých institucí v rámci ruského státního mechanismu, především ve skutečnosti, že prezident RF není přímo hlavou exekutivy a že v systému hraje nikoli nevýznamnou roli i post předsedy vlády, což odpovídá modelovému příkladu (polo-, semi-) neoprezidentského systému, totiž Francii v období V. republiky, či jiným variantám (Finsko, Polsko, Portugalsko). Stranou pro tuto chvíli ponechejme v ruské literatuře používaný pojem superprezidentský systém.
[10] Názvosloví ruských stranických modelů, majících určitým způsobem blízko k výkonné moci, je vůbec velmi bohaté: strana „hlavounů“ („načalstva“) či strana exekutivy („ispolnitelnoj vlasti“) apod.
[11] Je nutno si uvědomit, že prezidentský tábor nemá k daným cílům k dispozici pouze „stranickou“ cestu. Proprezidentsky naladěné struktury bez přesněji definovatelného voličského zázemí vznikají i na půdě Státní dumy po jednotlivých parlamentních volbách - viz např. existence frakce „Nová regionální politika“ po volbách roku 1993.
[12] S obdobným modelem je možno se setkat především v politických systémech, které procházejí modernizační fází.
[13] Tyto body zdůrazňuje A. Rjabov (Rjabov 1998: 81).
[14] Tento bod se jeví jako mimořádně důležitý z hlediska potřeby personálního střídání na prezidentském postu, viz události mezi prosincem 1999 a březnem 2000.
[15] V období před prosincovými volbami se např. Kreml (a Jednota) soustředil na souboj s OVR, neboť jako rozhodující pro další vývoj vnímal informaci o potenciálu lídra tohoto seskupení J. Lužkova jako prezidentského kandidáta. Přitom z hlediska vlastních parlamentních voleb se dle předvolebních výzkumů jako nejvýznamnější soupeř jevila KPRF, z jejíhož předsedy V. Zjuganova ovšem Kreml (jak se ukázalo oprávněně) neměl s ohledem na přímý střet o prezidentský post obavy.
[16] Jinou empirickou informaci dosud ruské volby neposkytují; výsledky KPRF prozatím nelze v souladu s preferencemi G. Zjuganova interpretovat jinak než jako důkaz existence druhého významného pilíře ruské stranické soustavy, nemající ovšem potenciál k přímému soupeření s Kremlem.
[17] Viz osud NDR po parlamentních volbách roku 1995.
[18] Jak již bylo uvedeno, tento ideologický (programový) rozměr naopak ruským stranám spíše chybí.
[19] K problematice pólů viz např. Strmiska, M.: Póly, polarita a utváření středo- a východoevropských multipartismů, Politologický časopis, No 4, 1998, s. 347 - 365.
[20] Tento pól je reprezentován proměnlivě: na úlohu hlavního liberálního uskupení, kterou v 90. letech hrálo seskupení Jabloko, si po parlamentních volbách roku 1999 činí nárok koalice SPS. Viz Holzer, J.: Vzestup a pád - konstanty v genezi ruských liberálních stran, Středoevropské politické studie (www.iips.cz/seps). Naopak stále evidentnější se jeví skutečnost, že průřezově působící nacionalistický proud v ruské politice nepředstavuje osobitou pólovou entitu. Srovnej Holzer, J.: Ruský nacionalismus. Pokus o klasifikaci v současné situaci, in: Dančák, B. - Fiala, P. (eds.): Nacionalistické politické strany v Evropě, Brno, MPÚ MU 1999, s. 158 - 168.
[21] Tyto postřehy mají pochopitelně široký a důležitý kontext; vypovídají totiž též o vztahu Rusů k samotnému státu, o jejich očekáváních a představách o patronských povinnostech státní moci apod.
[22] Aniž by bylo cílem podrobně se vracet ke známým datům.
[23] Nikoli nezajímavou skutečnost pak představuje postřeh, že jednotlivé budoucí „proprezidentské“ strany si musely vždy tuto svou pozici vydobýt: Volba Rusko vůči nárokům Strany ruské jednoty a souhlasu, v roce 1995 pak NDR ve střetnutí s Blokem Ivana Rybkina. Tato data svědčí v první řadě o rozporuplné situaci uvnitř samotných kremelských struktur.
[24] NDR bylo založeno z iniciativy B. Jelcina dne 12. května 1995.
[25] Není bez zajímavosti, že nejvíce hlasů získalo NDR v Čečensku (48 % odevzdaných hlasů); někteří komentátoři tuto skutečnost vysvětlují falzifikací voleb místní promoskevskou administrativou.
[26] K bloku se např. přidalo Ruské sjednocení voličů (ROI), které vedou V. Komčatov, představitel prezidentské kanceláře pro Moskvu, a S. Trube, organizátor Jelcinova vítězství do svazového parlamentu již v roce 1989.
[27] Ne všichni tito regionální reprezentanti však i následně participovali na aktivitách bloku. Neúspěšně též proběhla jednání o zařazení reprezentantů Strany důchodců a Ekologické strany Cedr na kandidátní listinu bloku.
[28] Zformována na začátku srpna roku 1999. Sestává z hnutí Vlast J. Lužkova, hnutí regionálních vůdců Celé Rusko M. Rachimova a V. Jakovleva a Agrární strany Ruska (APR) M. Lapšina, tedy s výjimkou APR z reliktů secese koalice Náš dům - Rusko (NDR).
[29] Výraznou postavu koalice představoval též bývalý ruský premiér J. Primakov.
[30] To neznamená, že se takováto strana nemůže vyvíjet směrem k „normálním“ stranickým strukturám, jako podmínku takovéhoto vývoje lze ovšem označit odpoutání se od kremelského zázemí - viz příklad OVR. Pomiňme v tuto chvíli skutečnost, že se tato varianta se ukázala v posledních volebních kláních jako ne zcela úspěšná.
[31] Není přitom naším cílem spekulovat, jak velká byla šance na etablaci takovéhoto modelu (především nepodléhajícího permanentním proměnám a zvratům) v ruských poměrech hned na začátku 90. let a jakou roli v tomto procesu sehrál B. Jelcin.