Kontinuita a diskontinuita ve vývoji stranicko-politického systému Lotyšska
Jakub Šedo
Od roku 1918, kdy vyhlásilo Lotyšsko samostatnost, prožila tato země řadu politických zvratů. Nebudeme-li se věnovat nestabilnímu období od vyhlášení nezávislosti do počátku 20. let, došlo k první výrazné změně v roce 1934, kdy byl demokratický systém nahrazen autoritativním režimem Karlise Ulmanise. Do Ulmanisova státního převratu existovala v Lotyšsku parlamentní demokracie s funkčním systémem politických stran. Další změna proběhla v roce 1940, kdy bylo Lotyšsko ovládnuto SSSR. Období komunistické diktatury v roce 1941 přerušila německá okupace, trvající do roku 1944, na části území do roku 1945. Následuje období komunistického režimu, který se začal od 2. poloviny 80. let měnit směrem k parlamentní demokracii. Od roku 1990 země směřovala k obnovení nezávislosti, která byla vyhlášena 21. srpna 1991. Od počátku 90. let se začal vytvářet systém politických stran současného Lotyšska.
V řadě zemí komunistického bloku, ve kterých existovala po určitou dobu demokracie, došlo po jejím obnovení k pokusům o přijetí prvků meziválečného demokratického systému a o obnovení bývalých stran, proto bude jednou ze sledovaných linií otázka obnovování stran, případně snahy navázat na jejich tradici či pozici v rámci systému. Politické strany mohly navázat na tradici stran z meziválečného období těmito způsoby:
Další tematikou bude případné prosazování nebo přihlášení se k prvkům některého staršího nedemokratického systému (vzhledem k přijetí demokratické formy vlády nelze předpokládat vliv na celý politický systém, ale pouze možné využití symbolů či rétoriky). V tomto případě je lepší použít místo termínů kontinuita a diskontinuita termíny zavržení nebo přijetí. V případě Ulmanisova režimu nelze vzhledem k jeho povaze předpokládat pokus o obnovení politické strany, která byla oporou režimu, protože Ulmanis žádnou takovou stranu nevytvořil. U Lotyšska z období let 1941 – 1944/5 lze pouze předpokládat, že se mohla stát relevantní otázka chování Lotyšů za okupace.
Vedle toho bude sledována kontinuita a diskontinuita ve vývoji od počátku přechodové fáze do současnosti, v rovině personální i celého systému politických stran.
Druhá kapitola bude věnována stručné charakteristice systému politických stran v Lotyšsku v letech 1922 – 1934 s cílem vymezit jeho typické rysy, třetí kapitola se zaměří na charakteristiku autoritativních a totalitních režimů od roku 1934, čtvrtá na přechod Lotyšska k demokracii do roku 1993, pátá na vývoj Lotyšska v letech 1993 – 2000 a šestá na projevy a důvody kontinuity a diskontinuity ve vývoji Lotyšska.
Lotyšsko mělo od voleb v roce 1922 do pádu demokratického systému v roce 1934 jednokomorový parlament (Saeima) se 100 poslanci (pouze Ústavodárné shromáždění zvolené v roce 1920 mělo 150 poslanců). Volební období bylo tříleté, používal se poměrný systém bez klausule. Lotyšsko vykazovalo nejvyšší efektivní počet stran ze systémů pobaltských zemí a probíhala jeho dekoncentrace. Počet zastoupených stran přesahoval 20, nejvíce 27 po volbách v letech 1928 a 1931.[1] K extrémní dekoncentraci přispívaly tyto faktory:
O roztříštěnosti politického systému dobře vypovídá, že pouze dvě strany dokázaly v průběhu let 1922 – 1931 obsadit více než 10 křesel v parlamentu. Byly to Svaz zemědělců a Lotyšská sociálně demokratická dělnická strana (LSDSP). Její orientace, levicovější než u jiných tehdejších sociálních demokracií, omezovala její koaliční potenciál, přesto se podílela na několika vládách. Svaz zemědělců lze naopak považovat za pilíř systému, jeho členové obsadili 12x úřad předsedy vlády (z 18) a 2 ze 4 prezidentských úřadů (Švec 1996: 182; von Rauch 1995: 93; v přílohách obou knih uváděno 17 vlád). Zastoupení ostatních stran nepřekročilo 8 mandátů. Přesto nebyly v parlamentu zastoupeny žádné pravicové extremistické strany a marginální roli v něm hráli v letech 1928 – 1934 komunisté, vystupující jako Syndikát levice (úředně byli zakázáni).
V rámci systému převažovaly dle von Beymeho rozdělení do ideologických rodin (Fiala – Strmiska 1998: 89) strany agrární, sociálně demokratické a lokální a menšinové.
|
strany/volby |
1922 |
1925 |
1928 |
1931 |
|
agrární* |
17 |
20 |
20 |
23 |
|
sociálně demokratické** |
31 |
33 |
28 |
22 |
|
lokální a menšinové |
30 |
27 |
32 |
31 |
|
ostatní |
22 |
20 |
20 |
24 |
* Svaz zemědělců, Svaz novozemědělců a Nový svaz zemědělců.
** Lotyšská sociálně demokratická dělnická strana a Nezávislá sociálně demokratická strana.
Tabulka 2: Počet získaných křesel dle ideologických rodin, pokud budou latgalské strany rozděleny dle svého ideologického zaměření:
|
strany/volby |
1922 |
1925 |
1928 |
1931 |
|
agrárníx |
28 |
29 |
32 |
34 |
|
sociálně demokratickéxx |
31 |
33 |
29 |
22 |
|
menšinové |
15 |
16 |
18 |
17 |
|
ostatní |
26 |
22 |
21 |
27 |
x Svaz zemědělců, Svaz novozemědělců, Nový svaz zemědělců, Latgalští křesťanští zemědělci a Latgalské pokrokové zemědělské sdružení.
xx Sociálně demokratická strana, Nezávislá sociálně demokratická strana a Latgalská sociálně demokratická strana.
Zdroje: Švec, L.: Dějiny pobaltských zemí, s. 185.
von Rauch, G.: The Baltic states, s. 91 – 97.
Charakteristické pro Lotyšsko v meziválečném období bylo:
V roce 1934 byl v Lotyšsku nastolen autoritativní režim prezidenta Ulmanise, který v roce 1940 nahradil totalitní komunistický režim. Období komunistické totalitní diktatury v Lotyšsku trvalo do přelomu 80. a 90. let s přestávkou v letech 1941 – 1944 (v části Lotyšska 1945), kdy bylo Lotyšsko okupováno německou armádou a pod vládou totalitního nacistického režimu.
Demokratický systém v Lotyšsku ukončil státní převrat provedený v noci z 15. na 16. 5. 1934 tehdejším předsedou vlády Karlisem Ulmanisem (premiérem byl popáté). Převrat následoval poté, co parlament v roce 1933 odmítl posílení exekutivy na úkor parlamentu, který vzhledem k vysokému počtu zastoupených stran nebyl příliš efektivní. Nebyl (na rozdíl od estonského) proveden z důvodu ohrožení systému pravicovými ani levicovými extremisty. Po převratu byly zrušeny politické strany a během Ulmanisova režimu žádná strana nevznikla ani nepokračovala v legální činnosti. Postupně byl vybudován kult “vůdce národa” a “hospodáře” Ulmanise. Ústava z roku 1922 nebyla nahrazena, nedošlo ani k jiné formě legalizace nového systému. Vzhledem k znechucení většiny obyvatel z nestability parlamentu a hospodářské krize měl Ulmanisův režim značnou podporu (Švec 1996: 192 – 194).
V letech 1939 – 1940 Lotyšsko postupně ovládl SSSR (od vynucení si přítomnosti posádek Rudé armády v zemi, přes vytvoření “lidové” vlády s prosovětským premiérem a komunistickým ministrem vnitra, okupaci, volby s možnou účastí pouze jedné kandidátky, provedené za dozoru vojáků Rudé armády, po žádost těmito volbami zvoleného parlamentu o přijetí do SSSR, které bylo 5. 8. 1940 vyhověno) (Švec 1996: 215 – 222; Bojtár 1994). Postavení Lotyšska bylo, vyjma období německé okupace, neměnné do poloviny 80. let. Místní komunistická strana a Nejvyšší sovět Lotyšské socialistické republiky sloužily pouze jako vykonavatelé rozhodnutí učiněných v Moskvě, ačkoliv měly formálně do určité míry autonomní postavení. Výjimkou byl pokus prolotyšského křídla ve straně na konci 50. let o určité změny v postavení Lotyšska (Švec 1996: 224 – 225). Řadu obyvatel postihly represe (o povaze Stalinova režimu dobře vypovídá, že postiženi byli i někteří představitelé “lidové” vlády z roku 1940). Další represe následovaly po skončení německé okupace v letech 1944 – 1945. Celkem bylo komunistickým režimem 230 000 lidí deportováno do SSSR a 10 000 popraveno. 45 000 lidí padlo v bojích proti Rudé armádě, válka si vyžádala 5000 civilních obětí, 110 000 lidí zahynulo za nacistického režimu, 140 000 uprchlo na západ a 60 000 Němců bylo repatriováno v roce 1940 do Německa. Země měla před válkou 2 mil. obyvatel (Lappuke 1994: 96).
Přestávku v trvání komunistického režimu představovala léta 1941 – 1944/5, kdy byla země okupována nacistickým Německem. Vzhledem k několikaměsíční zkušenosti Lotyšů s komunistickým režimem byla německá armáda vítána. Naděje vkládané Lotyši do Němců nebyly naplněny, Lotyšsko pouze dostalo místní samosprávu v čele s direktoriem s minimálními pravomocemi. V budoucnosti mělo být Pobaltí dle německých plánů germanizováno (Švec 1996: 228 – 231).
Přes určité rozčarování z chování Němců došlo v Lotyšsku k řadě projevů kolaborace, které jsou dodnes citlivou politickou otázkou hlavně jak ve vztahu Lotyšska k Rusku a ruské menšině v Lotyšsku, tak v lotyšské společnosti, která se s touto kapitolou své minulosti ne zcela vypořádala. Průvodním jevem postupu německé armády byly antisemitské excesy prováděné hlavně pravicovými extremisty (tzv. Hromový kříž – Pérkonkrusts). Část Lotyšů se rovněž podílela na terorizování Židů oddíly SS (Einsatzgruppe A), které si vyžádalo v zemi na 30 000 mrtvých, část sloužila při ostraze ghet a koncentračních táborů. V roce 1943 byly v Lotyšsku postaveny také 2 divize SS, 15. a 19. divize SS (Schildberger 1990: 306 – 307).
Vedle kolaborace se rovněž postupně rozvíjel odboj, komunistický i občanský (mezi oběma směry nebyly kontakty). V roce 1943 vznikla Lotyšská národní rada, reprezentující občanský odboj, složená ze zástupců hlavních stran demokratického Lotyšska. Postavení občanského odboje bylo komplikované, byl zaměřen protiněmecky i protisovětsky. Naděje na podporu Západu (který neuznal anexi Lotyšska v roce 1940) byly vzhledem k vývoji situace na východní frontě a Stalinovu nátlaku na Američany a Brity marné. Po příchodu Rudé armády byl v Lotyšsku obnoven komunistický režim, proti kterému občanský odboj pokračoval v marném boji i několik let po válce. Neuznání anexe Lotyšska de iure bylo významným faktorem při vyhlášení nezávislosti (byla obnovena de facto při zachování právní kontinuity s obdobím před rokem 1940).
4. Přechod Lotyšska k demokracii
Způsob, kterým byla v Lotyšsku obnovena demokracie, vysvětluje mnohé prvky budoucího vývoje, především roli špiček bývalé Komunistické strany Lotyšska.
V 2. polovině 80. let dochází ke změně v rámci komunistického systému v Lotyšsku. Začíná se projevovat disidentské hnutí, převážně nacionalisticky orientované. V Komunistické straně Lotyšska se objevuje proreformní (a prolotyšské) křídlo. Od podzimu 1986 začínají protestní akce, zaměřené převážně environmentálně (Švec 1996: 256), od roku 1987 počínají demonstrace v dnech významných pro dějiny Lotyšska. Někdy došlo k rozehnání demonstrantů, ale protestní hnutí se dále šířilo, přibýval počet účastníků a jelikož při demonstracích davy demonstrantů zpívaly, mluví se v Pobaltí o “zpívající revoluci”.
Proreformní křídlo lotyšských komunistů mělo problémy s prosazením se v rámci strany, přesto obsadilo na podzim roku 1988 křeslo předsedy Nejvyššího sovětu Lotyšské SSR, kterým se stal Anatolijs Gorbunovs. Reformisty významně podpořil vznik Lidové fronty, spojující reformní křídlo komunistů s masovým občanským hnutím. Začalo také obnovování bývalých politických stran a z disentu se zformovalo Lotyšské národní hnutí za nezávislost (LNNK). Jeho mluvčím se stal jeden z protagonistů vnitrostranického boje z konce 50. let Eduards Berklavs, který patřil ke skupině požadující větší hospodářskou autonomii a liberalizaci systému v Lotyšsku, byl vyloučen ze strany a do 70. let nuceně pobýval u Moskvy (Švec, L. 1996: 246 – 247). Konzervativní křídlo komunistické strany vytvořilo Interfront, opírající se mj. o ruské důstojníky v Lotyšsku, proti Lidové frontě vystupovali i ruští pravicoví šovinisté. V Lotyšsku tak vznikly 3 základní proudy, nacionalistický (z disentu), reformní (kolem lidové fronty) a protireformní. Lidová fronta v této fázi představovala hnutí, které bylo přijatelné i pro část Rusů, což jí pomohlo prosazovat její program. O šíři podpory lidové frontě svědčí její úspěch ve volbách do městské rady v Rize, kde získala 61 ze 120 křesel, ačkoliv v Rize tvořili Lotyši jen třetinu obyvatel (Švec 1996: 258 - 260). V červenci 1989 byla schválena deklarace republikové suverenity (republikové zákony byly nadřazeny všesvazovým) a na základě této deklarace začal přechod k plné nezávislosti. Nejvyšší sovět SSSR deklaraci odmítl, ale republikový sovět nebral jeho připomínky na vědomí (Darski 1994: 100).
Na jaře roku 1990 vznikl Lotyšský národní kongres, zvolený občany žijícími v zemi před rokem 1940 a jejich potomky (voleb se účastnilo na 500 000 lidí). Postup sovětu, ovládaného Lidovou frontou, a kongresu se lišil, sovět chtěl dosáhnout samostatnosti postupně (Lidová fronta na podzim 1989 opustila autonomistický program), kongres okamžitě (Švec 1996: 261).
V Nejvyšším sovětu Lotyšské SSR zvoleném v roce 1990 obsadila Lidová fronta 131 z 201 křesel, v jeho čele zůstal Anatolijs Gorbunovs. Reformní křídlo opustilo Komunistickou stranu Lotyšska a vytvořilo Demokratickou stranu práce (strana později neuspěla, protože značná část jejich členů v čele s Gorbunovsem přešla do Lotyšské cesty). Napětí mezi Lotyšskem a Moskvou vyvrcholilo v roce 1991. V lednu obsadil OMON (Otrjady miliciji osobogo naznačenija), zvláštní jednotky svazového ministerstva vnitra, tiskový dům v Rize a později také budovu lotyšského ministerstva vnitra, kde došlo ke střelbě, které padlo za oběť 5 osob. Pod tlakem mezinárodní veřejnosti a představitelů RSFSR se situace uklidnila a přechod Lotyšska k samostatnosti pokračoval. Na jaře 1991 potvrdil plebiscit vůli občanů po osamostatnění, referendum o zachování reformovaného SSSR bojkotovala většina obyvatel, včetně části lotyšských Rusů. Jako katalyzátor dalšího vývoje zapůsobil srpnový pokus o převrat v Moskvě, po kterém vyhlásilo Lotyšsko 21. srpna 1991 nezávislost.[4]
Každá země ovládaná komunistickou diktaturou musela po jejím pádu řešit otázku, jak vytvořit právní rámec pro nové období. Nabízely se 3 možnosti:
U prvních dvou bodů by se jednalo pravděpodobně o provizorní řešení. V praxi postkomunistických zemí se zmíněné postupy kombinovaly. První dvě varianty lze označit jako kontinuitní a třetí jako diskontinuitní.
Lotyšsko se rozhodlo budovat především na Ústavě z roku 1922, jejíž platnost byla obnovena na jaře 1990 (Darski 1994: 100). Kromě toho byly přijaty prvky Ústavy Lotyšské SSR, které nebyly v rozporu s bývalou Ústavou. Jelikož Ústava nezakotvovala lidská práva, byla doplněna v prosinci 1991 Ústavním zákonem o právech a povinnostech občanů a osob. V říjnu roku 1998 byla přijata novela Ústavy, která připojila k Ústavě hlavu obsahující občanská práva (Rakovský 2000: 1 – 4). Ve srovnání se stavem k roku 1922 se změnily rovněž body týkající se parlamentu, u kterého se prodlužovalo volební období na 4 roky (platné pro parlament zvolený v roce 1998), snížil se věk pro výkon aktivního volebního práva na 18 let (pro volby v roce 1993) a přibyl Ústavní soud. Jádrem Ústavy nadále zůstává původní Ústava z roku 1922, doplněná řadou prvků, které v ní chyběly, patří tedy k významným projevům kontinuity ve vývoji Lotyšska. Lotyšsko také přijalo řadu prvků z meziválečného volebního zákona. Od něj se současná úprava volby lišila především zavedení 4% volební klausule, zvýšené před volbami 1995 na 5%, a prodloužením volebního období parlamentu a prezidenta ze 3 na 4 roky v roce 1997.[5]
Do roku 1993 pokračovala existence Nejvyššího sovětu zvoleného v roce 1990. Délka přechodného období mezi zvolením Nejvyššího sovětu a 5. Saeimy (pro zdůraznění kontinuity mezi meziválečným a současným Lotyšskem se parlament zvolený v roce 1931 označuje jako 4. a zvolený v roce 1993 jako 5. Saeima) přispěla ke krystalizaci politické scény, především k rozkladu Lotyšské lidové fronty, představující široce založenou stranu typu fóra, typickou pro počáteční fázi přechodu k demokracii ve střední a východní Evropě (Rakovský 2000: 5).
Po 50 letech od ztráty samostatnosti se Lotyšsko výrazně změnilo. Radikálně se změnilo složení obyvatelstva, kde dramaticky poklesl podíl Lotyšů ze 75% v roce 1935 na 52% v roce 1989. Výrazně poklesl počet Němců následkem repatriace v roce 1940 a vysídlení po roce 1944 a Židů následkem událostí 2. světové války. Výrazně vzrostl počet i podíl Rusů a Bělorusů a v Lotyšsku se rovněž objevila ukrajinská menšina. Ostatní menšiny zůstaly přibližně stejně početné (Šatava 1994: 165 – 170).
Tabulka 3: Vývoj národnostního složení obyvatel Lotyšska
|
národnost |
1935 |
%1935 |
1989 |
%1989 |
|
Lotyši |
1 438 000 |
75,5 |
1 388 000 |
52,0 |
|
Rusové |
168 000 |
8,8 |
905 000 |
34 |
|
Němci |
62 000 |
3,2 |
3 800 |
0,1 |
|
Židé |
93 000 |
4,8 |
23 000 |
0,9 |
|
Poláci |
49 000 |
2,5 |
60 000 |
2,3 |
|
Bělorusové |
27 000 |
1,4 |
120 000 |
4,5 |
|
Ukrajinci |
1 800 |
0,1 |
89 000 |
3,0 |
|
Litevci |
23 000 |
1,2 |
35 000 |
1,3 |
|
Estonci |
6 900 |
0,4 |
3 300 |
0,1 |
|
Celkem |
1 905 000 |
100 |
2 680 000 |
100 |
Zdroje: Švec, L.: Dějiny pobaltských zemí, s. 369.
Šatava, L.: Národnostní menšiny v Evropě, s. 165 – 170.
Drábek, A.: Vývoj lotyšského hospodářství, s. 8.
Do roku 1995 došlo k určitým změnám ve složení obyvatelstva, celkový počet kvůli migraci a stárnutí populace klesl. Počet obyvatel ruské národnosti klesl skoro o 100 000, po 20 000 ubylo Bělorusů a Ukrajinců, menší pokles počtu obyvatel postihl také Lotyše (Drábek 1998: 8).
Rusové, kteří se přistěhovali během komunistického režimu, nezískali lotyšské občanství, pro jeho získání je vyžadována řada podmínek (znalost jazyka a více než 16, případně 10 let pobytu na území Lotyšska). Zůstala jim pouze ekonomická práva (Lappuke 1994: 98).[6] Otázka postavení ruské menšiny je dodnes citlivým tématem lotyšské politiky, některé strany požadují udělení občanství všem obyvatelům s trvalým pobytem na území Lotyšska, jiné mají naopak protiruský program. Štěpící linii v lotyšském systému politických stran na protiruské a neutrální (pragmatické) strany jako druhou osu vedle klasické pravolevé uvádějí Hloušek i Rakovský (Hloušek 1998; Rakovský 2000). Rakovský navíc připojuje kategorii proruské.
Kromě otázky ruské menšiny Lotyšsko řešilo problém vlastních představitelů komunistické moci. Funkcionáři byli znevýhodněni při privatizaci[7], zaměstnanci KGB mohli být poprvé zvoleni do parlamentu v roce 1998, např. Juris Bojars, dnes předseda poslaneckého klubu Lotyšské sociálně demokratické aliance - LSDA (Rakovský 2000, 17 – 18), někteří činitelé byli odsouzeni do vězení za chování v době srpnového puče v Moskvě (např. Alfreds Rubiks, předseda Lotyšské socialistické strany – LSP[8]) a někteří za zločiny, kterých se dopustili během komunistického režimu (ve vězení v roce 1996 zemřel Adolfs Noviks, šéf NKVD v Lotyšsku v letech 1940 – 1953, odsouzený za zločiny proti lidskosti na doživotí[9]). Zákony omezující pasivní volební právo nejvíce ovlivnily lotyšskou politickou scénu před prezidentskými volbami v roce 1996, kdy LSP usilovala o možnost zvolení tehdy vězněného Rubikse prezidentem, jeho právo kandidovat podporovala i ruská duma.[10]
5. Vývoj Lotyšska po roce 1993
Od roku 1993 se v Lotyšsku po každých volbách významně změnilo zastoupení politických stran v parlamentu. Zde je možno vidět největší projev diskontinuity ve vývoji od počátku demokratizace do současnosti.
Efektivní počet stran, vypočítaný dle Laakso/Taageperova vzorce (Novák 1997, 130 – 131), byl po volbách v roce 1993 5,05, po volbách 1995 7,59 a po volbách 1998 5,49, vývoj lze tedy charakterizovat jako dekoncentraci a posléze koncentraci systému politických stran (čímž se liší od meziválečného, ve kterém efektivní počet stran neustále stoupal a po volbách v roce 1931 překročil 10). V roce 1993 se do parlamentu dostalo 8, v roce 1995 9 a v roce 1998 6 subjektů. Do parlamentu se volbami v letech 1993 – 1998 dostalo 15 různých stran a koalic, další strany získaly zastoupení v parlamentu po rozpadech poslaneckých klubů, např. v letech 1995 – 1998 se v parlamentu objevilo 15 různých poslaneckých klubů (Rakovský 2000: 6, 7). Každé volby vyhrála strana, která v době předchozích voleb neexistovala. K výsledkům voleb, vývoji a programům jednotlivých politických stran existuje dostatečná literatura a řada internetových zdrojů[11], proto bude následující část zaměřena na určité projevy kontinuity v pozicích některých stran a na napojení jednotlivých stran na osobnosti z přechodového období pro posouzení, nakolik v Lotyšsku existuje kontinuita s tímto obdobím.
Dle volebních výsledků se jeví jako stabilizované Lotyšská cesta (Latvijas celš, LC) a koalice Za vlast a svobodu/Lotyšská národní konzervativní strana (TB/LNNK), do jisté míry také Strana jednoty lidu (TSP). Ostatní 3 strany zastoupené od roku 1998 v parlamentu buď ve volbách v roce 1995 neuspěly (LSDA), nebo vůbec neexistovaly (Lidová strana – TP a Nová strana – JP).
LC, vítěz voleb v roce 1993 (36 mandátů), posléze zaznamenala pokles pod 20%, na této úrovni se posléze udržela. LC vzešla z Lotyšské lidové fronty, v roce 1993 představovala nesourodé spojenectví reformních komunistů a vedení lotyšské exilové reprezentace, které se udrželo a svými volebními výsledky se řadí mezi silnější politické strany (Rakovský 2000, 6, 14 – 15).
Obě strany tvořící TB/LNNK mají původ v hlavním představiteli nacionálního směru z přechodového období, v Lotyšském národním hnutí za nezávislost (LNNK). Součet zisků stran před vytvořením koalice se pohyboval těsně nad 20 mandáty, po volbách v roce 1998 má koalice TB/LNNK 17 křesel, patří také k silnějším politickým stranám (Rakovský 2000, 6, 12 – 13).
TSP prodělala značné výkyvy, v roce 1995 ztratila více než polovinu hlasů (z 12% na 5,5%) a v roce 1998 naopak získala 14,2%. TSP se opírá o hlasy lotyšských Rusů disponujících volebním právem, spojila se v ní část reformních a protireformních komunistů (Rakovský 2000: 6, 15, 19).
Necelou polovinu křesel v lotyšském parlamentu obsadily v roce 1995 i 1998 strany, které předtím neměly parlamentní zastoupení, zcela nové strany vždy získaly kolem 1/3 křesel. Míra volatility v lotyšském systému politických stran představuje jeden z výrazných prvků diskontinuity ve srovnání s meziválečným Lotyšskem, kdy byl elektorát stran relativně stabilní.
Vedle značné diskontinuity ve vývoji systému politických stran lze sledovat personální kontinuitu s přechodovým i předpřechodovým obdobím. V lotyšských politických stranách mají významné pozice bývalí čelní představitelé komunistického režimu, především v středových a levicových stranách. Např. Anatolijs Gorbunovs, bývalý předseda LC, předseda parlamentu do roku 1995 a dnes ministr dopravy, měl funkce hlavního ideologa Komunistické strany Lotyšska a předsedy Nejvyššího sovětu Lotyšské SSR od roku 1988 (Darski 1994: 101), předseda vlády z roku 1993 za LC Valdis Birkavs byl místopředsedou Nejvyššího sovětu Lotyšské SSR. V čele LSDA je bývalý major KGB Juris Bojars. Bývalý představitel konzervativního křídla v Lotyšské komunistické straně Alberts Kauls měl významný podíl na vstupu Strany lotyšské jednoty (LVP) do parlamentu v roce 1995, v této straně (nyní mimoparlamentní) měli významné postavení mnozí vedoucí činitelé sovětského hospodářství (Rakovský 2000: 16 – 18). Na konzervativní křídlo Komunistické strany Lotyšska navazuje především LSP.
Mezi pravicovými politiky byl významným komunistickým funkcionářem Eduards Berklavs, který byl z komunistické strany vyloučen již na konci 50. let (Švec 1996: 247). Berklavs je především symbolem bojovníka proti rusifikaci Lotyšska.
Kromě komunistických funkcionářů se v politických stranách rovněž uplatnily osobnosti z disentu konce 80. let, především v rámci TB. Objevily se i osoby představující kontinuitu s předválečným Lotyšskem, především v LC, kde měli významné postavení představitelé lotyšských emigrantů, např. Gunárs Meierovics, předseda Světového svazu svobodných Lotyšů a syn ministra zahraničí z roku 1918 (Rakovský 2000: 12, 14). Z emigrace přišli také oba lotyšští prezidenti, Guntis Ulmanis a Vaira Vike-Freiberga.
Dalším náznakem personální kontinuity jsou pokusy o návrat politiků z přechodového období. Někteří byli úspěšní, např. bývalý předseda Lidové fronty Janis Peters, který se do parlamentu dostal v rámci JP. Jiní, např. bývalý ministr financí Aivars Kreitus, neuspěli.[12]
6. Projevy a příčiny kontinuity a diskontinuity ve vývoji Lotyšska
Přes přijetí řady prvků z období před rokem 1934 se současný stranicko politický systém od meziválečného značně liší, jak svými aktéry, tak mechanismy. Určitý podíl na tom mají:
Z menšinových stran zastoupených v meziválečném parlamentu zmizely polské, německé a židovské (tyto menšiny obsazují několik křesel v parlamentu v rámci jiných stran) a možnost úspěchu takových stran v budoucnosti je mizivá. Německé a židovské obyvatelstvo nedosahuje ani 1% obyvatel (Židé 0,5%, Němci 0,1%) a Poláci 2,2%, tedy výrazně méně než 5% hranici (Drábek 1998: 8). Možnost výraznějšího prosazení ruské menšiny je blokována zákonem o občanství, který neumožňuje volit značné části ruské populace v Lotyšsku. Na možnou podporu lotyšských Rusů se orientovala LZS, která se před volbami v roce 1998 spojila s TSP, mající také značnou podporu ruských voličů.[13] Počet Rusů s lotyšským občanstvím bude růst a v budoucnosti lze očekávat problémy plynoucí z postojů jejich značné části, záporný k Lotyšsku a kladný k extremistickým silám v Rusku, podporu Rusů v Pobaltí získal Žirinovský (Lappuke 1994: 98) a později Zjuganov).[14] Další početnější a na právech omezené menšiny, Bělorusové a Ukrajinci, nevystupují se svými požadavky samostatně (autorem nebyla zjištěna žádná situace, kdy by některá z těchto menšin vznášela nějaké požadavky a literatura ani prameny nemluví o ničem, kromě jejich existence).
K neúspěchu většiny obnovených stran vedle volební klausule přispěly změny složení obyvatelstva. Na neúspěchu Lotyšského zemědělského svazu (LZS) se podílela změna struktury obyvatel na venkově, kde po kolektivizaci zmizeli přirození voliči agrárních stran (agrární tábor v Lotyšsku získával kdysi 1/4 voličů, dnes nemá parlamentní zastoupení). Strana, která v meziválečném období přitahovala i přirozené voliče občanských neagrárních stran jako jediná reálná alternativa sociální demokracie, se změnila v úzce zaměřenou a vnitřně nejednotnou stranu (před volbami v roce 1998 se rozpadl její poslanecký klub), která neobhájila svůj skromný zisk z let 1993 a 1995. Svaz je úspěšný pouze na lokální úrovni, což mu dává určitou naději (Rakovský 2000: 10, 11).
Neuspěl ani Lotyšský křesťansko – demokratický svaz (KDS), navazující na tradice křesťanských stran meziválečného období. Získal samostatně zastoupení ve volbách 1993, v roce 1995 se udržel v parlamentu v koalici s LZS a Latgalskou demokratickou stranou, v roce 1998 v koalici s Unií strany práce (DP) a Lotyšskou stranou zelených (LZP) již parlamentní zastoupení nezískal. Strana se nemůže ani opírat o dobrou organizační strukturu jako LZS.[15]
Jedinou obnovenou stranou v parlamentu zůstala po volbách v roce 1998 Lotyšská sociálně demokratická dělnická strana (LSDSP), působící v koalici s Lotyšskou sociálně demokratickou stranou, složenou z části bývalého proreformního křídla lotyšských komunistů. Strany vystupují jako Lotyšská sociálně demokratická aliance, LSDSP je v koalici slabším partnerem (Rakovský 2000: 17 – 18).
Restaurace lokálních latgalských stran na celostátní úrovni neproběhla. Ve volbách v roce 1998 nekandidovala samostatně žádná strana hlásící se k Latgalsku.[16] Samostatné zastoupení Latgalska je mj. blokováno klausulí a oslabením významu rozdílů mezi Latgalskem a zbytkem Lotyšska. Do parlamentu se dostala pouze v roce 1995 v koalici s LZS a KDS Latgalská demokratická strana (Rakovský 2000: 10).
Podobně jako v letech 1918 – 1934 jsou v Lotyšsku značně nestabilní vlády, od roku 1990 se jich vystřídalo 9.
Na období Ulmanisova režimu z let 1934 – 1940 upomínají pouze dvě reálie v současném či nedávno minulém Lotyšsku:
Období nacistické okupace vyvolává problémy při pochodech bývalých příslušníků SS v Rize a jejich střetech s demonstracemi lotyšských Rusů. Moskva využívá těchto situací k obviňování Lotyšska z podpory fašismu. Lotyšsko reagovalo přijetím přísnějších bezpečnostních opatření a propuštěním úředníků účastnících se demonstrací.[19] Kromě pochodů bývalých příslušníků SS se období německé okupace dotýká politického života Lotyšska okrajově, usiluje se o vyšetření válečných zločinů.
Období komunistické diktatury je v Lotyšsku připomínáno jako nejhorší kapitola dějin země. Lidé spojení s komunistickým režimem byli různým způsobem potrestáni (uvěznění špiček, omezený podíl na privatizaci). Na druhé straně v středových a levicových stranách působí řada osob spojených s minulým režimem, ať již v rámci bývalého proreformního křídla (u těchto osob lze mluvit o “odčinění” jejich viny aktivním podílem na rozbití totalitního systému), tak nástupců protireformního křídla komunistické strany. Kromě stranických funkcionářů se prosadila také řada osob spojená s řízením hospodářství. Bývalé reformní křídlo má silné pozice v LC a LSDA, protireformní křídlo v dnes marginální LVP a po připojení LSP v TSP. Vazba některých osob na minulý režim přestává být postupně problémových faktorem, např. ještě ve volbách 1995 koalice Práce a spravedlnost (předchůdce LSDA) neuspěla mj. proto, že měla na kandidátce řadu bývalých prominentních komunistů, dnes má parlamentní zastoupení (Rakovský 2000: 17).
7. Závěr
Navzdory přihlášení se k tradici meziválečného demokratického Lotyšska vykazuje stranicko politický systém současného Lotyšska málo prvků typických pro meziválečné Lotyšsko. Zůstala zachována nestabilita vlád při malé alternaci vládnoucích stran, počet poslanců v parlamentu a z politických stran jako relevantní LSDSP. Ostatní obnovené strany neuspěly, výrazně klesl počet v parlamentu zastoupených stran, zaniklo silné zastoupení menšin (s možností budoucího většího prosazení se lotyšských Rusů), samostatné zastoupení Latgalska a významná pozice agrárních stran. Na tomto vývoji se podílely změny ve složení obyvatelstva a zavedení volební klausule (4, později 5%). V současném Lotyšsku se také objevily silné extremistické strany (v meziválečném období byly extremistické jen v rámci marginálních skupiny). Tradiční silné ideologické rodiny, agrární, sociálně demokratická a lokální a menšinová jsou značně oslabeny, případně zcela ztratily své pozice (agrární, z lokálních a menšinových lokální). Tradiční sociální demokracie se do parlamentu dostala jen jako slabší partner bývalých komunistů. Menšinová strana může vzniknout u ruské menšiny, ale nelze vyloučit, že její zájmy bude hájit TSP, aniž by se deklarovala jako menšinová strana. Ostatní menšiny se mohou prosadit jen v rámci jiné než menšinové strany.
Větší kontinuita se objevuje v chápání současného Lotyšska jako přímého pokračování období před rokem 1934 obnovením platnosti Ústavy z roku 1922, která se stala jádrem, doplňovaným dalšími články, aby vyhovovala potřebám současnosti. Tento proces byl završen přijetím Ústavy v roce 1998, která nadále vychází především z původní Ústavy z roku 1922. Obnovení Lotyšska de facto je pravděpodobně nejvýraznějším projevem kontinuity.
Období let 1934 – 1940 neovlivňuje výrazněji současné Lotyšsko, k čemuž přispívá fakt, že nikdy nebylo právně legitimováno. Lotyšsko tedy mohlo přijímat do právního řádu prvky platné před sovětskou okupací, aniž by se tím přihlašovalo k jiné než demokratické tradici. Nepřímé odkazy na osobu Karlise Ulmanise jsou minimální.
Doba německé okupace a chování Lotyšů během ní dodnes přispívá k napětí mezi Ruskem a Lotyšskem, ačkoliv význam osob spojených s tímto obdobím je prakticky nulový.
Komunistické období je většinou lotyšské společnosti odmítáno, výjimku tvoří především ruská menšina. Přesto se na politické scéně dokázala prosadit řada osobností z tohoto období včetně těch, kteří “neodčinili” svou vinu aktivním podílem na demokratizaci.
Současný stranický systém se vyznačuje značnou diskontinuitou a vysokou volatilitou, což znemožňuje provedení analýzy základních trendů a reálné síly jednotlivých ideologických směrů. Otázka dalšího vývoje zůstává otevřená. Přes diskontinuitu stranického systému lze pozorovat určitou personální kontinuitu, protože v různých stranách působí osoby spojené s minulým režimem a s přechodovým obdobím. Také lze sledovat původ stran a jejich představitelů v základním rozdělení politické scény z konce 80. let, tj. v nacionálním (disidentském), reformním a protireformním směru.
Literatura:
Bojtár, E.: Oloupení Evropy. Praha, Mladá fronta, 1994, 267 s.
Darski, J.: Politický vývoj v Pobaltí. In.: Střední Evropa, 40/1994, s. 100 – 109.
Drábek, A.: Vývoj lotyšského hospodářství. Studie průběhu hospodářské reformy v Lotyšsku 1993 – 1997. Praha, BALT – EAST, 1998, 79 s.
Fiala, P. – Strmiska, M.: Teorie politických stran. Brno, Barrister & Principal, 1998, 263 s.
Hloušek, V.: Stranické systémy Litvy a Lotyšska ve srovnávací perspektivě. In: Politologický časopis 2/1999, s. 104 - 120
Lappuke, R.: Lotyšsko. Historicko - politický medailon. In: Střední Evropa, 40/1994, s. 91 – 99.
Novák, M.: Systémy politických stran. Praha, Sociologické nakladatelství, 1997, 275 s.
Pospíšil, I.: Ruská menšina v Pobaltí: “etnické čistky” či náprava “minulých nespravedlností”? In.: Politologický časopis, 2/98, s. 204 – 209.
Rakovský, A.: Komunistická strana Lotyšska – od hegemonie k infiltraci. 22 s.
Rakovský, A.: Lotyšsko. In: Pobaltí v transformaci – politický vývoj Estonska, Litvy a Lotyšska, Brno 2000, 20 s.
von Rauch, G.: The Baltic states. The years of independence. London, Hurst & Company, 1995, 265 s.
Schildberger, V.: Označení, organizace a dislokace ozbrojených organizací SS (Waffen SS). In: Morava v boji proti fašismu II, s. 293 – 314.
Šatava, L.: Národnostní menšiny v Evropě. Praha, Ivo Železný, 1994, 385 s.
Švec, L. a kol.: Dějiny pobaltských zemí. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1996, 423 s.
Internetové zdroje:
Basic facts of Latvia. http://www.europeanforum.bot-consult.se/cup/Latvia
Cerúzis, R.: Dějiny Lotyšska. Lotyšský institut. http://www.latinst.lv/cz/dějiny.htm
Elections in Latvia. http://www.agora.stm.it/elections/election/country/lv.htm
Girnius, S.: Duma deputies urge Latvia to let Rubiks run for president. http://www.omri.cz
Girnius, S.: Former Latvian NKVD head dies in prison. http://www.omri.cz
Girnius, S.: Imprisoned former communist nominated for Latvia's president. http://www.omri.cz
Goble, P.: A disaster that did not happen. http://www.rferl.org/nca/features/1993/03/F.RU.9903191307.html
Guntis Ulmanis. A brief biography. http://www.rferl.org/nca/special/ulmanisúbio.html
History of legislature. http://www.saeima.lv/LapasEnglish/History-Visa.htm Lotyšský parlament. http://www.saeima.lv
Morvant, P.: Baltic Russians prefer Zyuganov; other ex-pats support Yeltsin. http://www.omri.cz
The political landscape of Latvia. http://www.europeanforum.bot-consult.se/cup/latvia
7th Saeima. http://www.saeima.lv/LapasEnglish/Saeima-Visa.htm
7th Saeima Elections. http://www.saeima.lv/LapasEnglish/7SaeimaElections-Visa.htm
Szymanowski, M.: Ruský už neznamená cizí.
http://www.respekt.inway.cz/842-15a.htm
Summary:
Continuity and discontinuity in development of party system in Latvia
The article presents an analysis of development of the party system in Latvia from 1918 and shows how continuity and discontinuity is reflected: elements taken over from previous establishments, personal continuity of contemporary political heads with the preceeding ones and continuity and discontinuity in the development from restoration of democrarcy.
Latvia took over a lot of elements from the inter-war period (e.g. the 1922 Constitution as a core of the present one), from the characteristcic features of the inter-war Latvia a unstability of goverments was preserved together with small alternation of governing parties, attempts on parties' renewal failed (only LSDSP remained in the parliament), the number of parliamentary parties decreased and independent representation of minorities as well as Latgale vanished. The autoritative establishment of 1934 – 1940 does not have any influence on the contemporary situation except for some references to the president of that period Karlis Ulmanis. German occupation and behaviour of Latvians during those years still contribute to the tension between Russia and Latvia. Many personages from the communist period managed to assept themselves on the political scene. The development from the democracy restoration is marked by high volatility and discontinuity, firts of all it is possible to follow the origin of parties and their representatives in the basic division of the political scene from the end of eighties on to national, pro-reform and anti-reform trends.
Zusammenfassung:
Kontinuität und Diskontinuität in der Entwicklung des Systems der politischen Parteien in Lettland
Der Artikel analysiert die Entwickluing des Systems der politischen Parteien in Lettland seit dem Jahre 1918 und verfolgt die Äußerungen der Kontinuität und Diskontinuität: die Übernahme der Elemente von den vorhergehenden Regimen, die personale Kontinuität der heutigen und vorhergehenden politischen Spitzen und die Kontinuität und Diskontinuität in der Entwicklung seit der Erneuerung der Demokratie.
Lettland übernahm viele Elemente des Systems der zwanziger und Anfang dreißiger Jahre des zwanzigsten Jahrhunderts (z.B. die Verfassung aus dem Jahre 1922 als Kern der heutigen), von den charakteristischen Zügen dieser Zeit blieb die Unstabilität der Regierungen bei einer geringen Alternation der regierenden Parteien, die Versuche der Wiederherstellung der Parteien hatten keinen Erfolg (heute ist im Parlament nur die LSDSP), die Anzahl der Parteien im Parlament sank und die selbstständige Vertretung der nationalen Minderheiten und Lettgallens ging ein. Das autoritative Regime aus den Jahren 1934 – 1940 beeinflusst die Gegenwart nur durch die Hinweise an die Person des damaligen Präsidenten Karlis Ulmanis. Die Taten eines Teils von Letten in den Jahren der Okkupation durch nazistische Truppen trägt zur Spannung zwischen Russland und Lettland bei. Politischen Erfolg haben viele Personen aus der Zeit des Kommunismus. Seit der Erneuerung der Demokratie ist Lettland durch hohe Volatilität und Diskontinuität gekennzeichnet, man kann nur die Kontinuität der Parteien und ihrer Repräsentanten mit der elementaren Einteilung der politischen Szene am Ende der achtziger Jahre in die nationale, Reform- und Antireformrichtung verfolgen .
[1] History of legislature. http://www.saeima.lv/LapasEnglish/History-Visa.htm
[2] Podrobné sledování osudů těchto vévodství není vzhledem k rozsahu a zaměření práce možné.
[3] Vypovídací hodnotu tabulky poněkud snižuje širší než pouze agrární orientace těchto stran.
[4]Cerúzis, R.: Dějiny Lotyšska. Lotyšský institut. http://www.latinst.lv/cz/dějiny.htm
Období přechodu Lotyšska k demokracii a obnovení nezávislosti nově podrobně zpracovává Rakovský. (Rakovský, A.: Komunistická strana Lotyšska – od hegemonie k infiltraci.)
[5] Basic facts of Latvia. http://www.europeanforum.bot-consult.se/cup/Latvia
[6] Podrobněji viz Pospíšil, I.: Ruská menšina v Pobaltí: “etnické čistky” či náprava “minulých nespravedlností”? In.: Politologický časopis, 2/98, s. 205 – 206.
Liberalizaci zákona o nabývání občanství přineslo referendum v roce 1998. Szymanowski, M.: Ruský už neznamená cizí. http://www.respekt.inway.cz/842-15a.htm.
[7] Darski, J.: Politický vývoj v Pobaltí, s. 107. Privatizační kupony vydávané dle délky pobytu nebyly vydávány za dobu služby funkcionářům komunistické strany od městského výboru výše a zaměstnancům KGB.
[8] The political landscape of Latvia. http://www.europeanforum.bot-consult.se/cup/Latvia
[9] Girnius, S.: Former Latvian NKVD head dies in prison. http://www.omri.cz Noviks byl odsouzen v roce 1995 ve věku 87 let.
[10] Girnius, S.: Imprisoned former communist nominated for Latvia's president. http://www.omri.cz Girnius, S.: Duma deputies urge Latvia to let Rubiks run for president. http://www.omri.cz
[11] Např. Rakovský, A.: Lotyšsko. In: Pobaltí v transformaci – politický vývoj Estonska, Litvy a Lotyšska, Brno 2000, 20 s.
Hloušek, V.: Stranické systémy Litvy a Lotyšska ve srovnávací perspektivě. In: Politologický časopis 2/1999, s. 104 – 120.
Lotyšský parlament. http://www.saeima.lv
Basic facts about Latvia. Parliament (Saeima), president and government. http://www.mfa.gov.lv/ENG/LATVIA/saeima.htm
Elections in Latvia. http://www.agora.stm.it/elections/election/country/lv.htm (částečně nepřesné).
Basic facts of Latvia a The political landscape of Latvia. http://www.europeanforum.bot-consult.se/cup/latvia
[12] The political landscape of Latvia. http://www.europeanforum.bot-consult.se/cup/Latvia
[13] The political landscape of Latvia. http://www.europeanforum.bot-consult.se/cup/Latvia
[14] Morvant, P.: Baltic Russians prefer Zyuganov; other ex-pats support Yeltsin. http://www.omri.cz
[15] Rakovský, A.: Lotyšsko, s. 11.
LZS a koalice DP, KDS a LZP dosáhly v roce 1998 skoro stejného výsledku, 2,47% LZS a 2,29% koalice. 7th Saeima Elections. http://www.saeima.lv/LapasEnglish/7SaeimaElections-Visa.htm
[16] 7th Saeima Elections. http://www.saeima.lv/LapasEnglish/7SaeimaElections-Visa.htm
[17] Guntis Ulmanis. A brief biography. http://www.rferl.org/nca/special/ulmanisúbio.html
[18] 7th Saeima Elections. http://www.saeima.lv/LapasEnglish/7SaeimaElections-Visa.htm
[19] Goble, P.: A disaster that did not happen. http://www.rferl.org/nca/features/1993/03/F.RU.9903191307.html