Utváření stranicko-politických pluralismů v ruském regionálním kontextu
Jan Holzer, Maxmilián Strmiska
Je zřejmé, že v různých badatelských perspektivách mohou být zdůrazňovány různé faktory podmiňující a ovlivňující - ať přímo či nepřímo - utváření regionálních stranicko-politických soustav. V případě ruských regionálních systémů či subsystémů politických stran platí toto tvrzení dvojnásob, což je dáno nejen mimořádnou různorodostí osmdesáti devíti[1] “oficiálních” regionálních a celé řady subregionálních útvarů a kontextů, nýbrž také přetrvávajícími momenty fluidity a “nezralostí” ruské federální stranické soustavy a obecně nízkým stupněm rozvinutosti a konzolidovanosti politických stran, jejich aliancí či volebních bloků jakožto klíčových politických aktérů a nositelů politického pluralismu ať již ve federální, regionální či lokální sféře. V relativně konsolidovaných stranicko-politických uspořádáních není například velkým problémem rozlišení hlavních operačních jednotek a - obvykle dostatečně stabilizovaných - hlavních interakčních polí. Rovněž zde lze, samozřejmě s výhodou patřičného časového odstupu, stanovit míru “systémotvornosti” působení jednotlivých činitelů v procesu profilování a reprodukce stranické soustavy či vůbec stranicko-politického pluralismu a v této souvislosti posoudit momenty kontinuity a diskontinuity ve vývoji daného systému. V komplexním ruském případě však - až na výjimky potvrzující pravidlo - nemáme co do činění s ustálenými a zřetelně strukturovanými stranickými soustavami, nýbrž se stále ještě relativně křehkými a slabě rozvinutými, semistrukturovanými útvary, jejichž “systémové vlastnosti” je obtížné jednoznačně určit. Rovněž interpretace vývoje ruské stranicko-politické plurality - ve smyslu diferenciace a etablování se různých volebních, stranicko-politických opcí - je velmi problematická. Nejde zde pouze o samotnou proměnlivost konfigurací stranicko-politických opcí, nýbrž také o to, že tyto konfigurace se souběžně utvářejí, mění, vzájemně propojují a ovlivňují v různých - také více či méně proměnám podléhajících - kontextech.
Hovoříme-li tedy v ruském případě o politické pluralizaci, je pochopitelně třeba rozlišovat na jedné straně mezi pluralizací odehrávající se v rámci jednoho prostoru (makrosystému), jedné volebně-politické arény, a na straně druhé pluralizací spočívající primárně v diferenciaci volebně-politických arén, respektive v rozrůznění či oddělování jednotlivých rovin stranicko-politické soutěže, sekundárně pak v dalším rozrůzňování a pluralizaci aktérů operujících v těchto prostředích. Zkoumání této pluralizace - či přesněji řečeno pluralizací - představuje extrémně náročnou badatelskou výzvu, jež přirozeně daleko přesahuje horizont našeho dílčího příspěvku k diskusi o této problematice. Ostatně při současném stavu výzkumu ruské regionální stranické politiky si prostě není možné - alespoň prozatím - klást příliš ambiciózní cíle. Pokusíme se zde na několika příkladech stručně charakterizovat hlavní východiska a přístupy nabízející se pro zkoumání procesů utváření stranicko-politických soustav na ruské subfederální úrovni a při této příležitosti upozornit na některé z širšího teoreticko-metodologického hlediska velmi zajímavé momenty a souvislosti procesu profilování ruského stranicko-politického pluralismu v závěru devadesátých let XX. století.
* * *
Budování ruského federálně-regionálního pluralismu (který by bylo možné nazvat makropluralismem) v 90. letech v sumě svých perspektiv i peripetií, nadějí i neúspěchů, slibných, neutrálních i zhoubných momentů v poslední dekádě do značné míry kopírovalo (jak bude ostatně blíže ukázáno níže) celkový progres ruské politiky jako osobitého sociálního makrofenoménu. Představovalo proces, ve kterém se přirozeným způsobem odrážely a odrážejí v podstatě všechny podstatné okolnosti přechodu Ruska od totalitního sovětského mocenského modelu k alespoň nominálně kompetitivní (při vědomí všech jejích nedostatků) soustavě, přičemž rovinu územně-správního uspořádání můžeme v tomto ohledu označit za jeden z velmi signifikantních faktorů. Krach globální svazové struktury na konci 80. a na začátku 90. let, následný rozpad Svazu sovětských socialistických republik a vznik řady (staro)nových nezávislých státních celků, mezi nimi pak ovšem samostatné Ruské federace, toť etapy mimořádně intenzivního a výbušného procesu, ovlivněného navíc řadou krizových činitelů, na prvním místě spletitými historickými reminiscencemi, probouzejícími záhy překvapivě razantní a stěží zachytitelný potenciál místních etnických tenzí. To vše se ostatně projevilo i ve vzniku řady lokálních konfliktů, které v tomto období dominovaly postsovětskému prostoru a do značné míry zkomplikovaly pravděpodobnost brzké obecné stabilizace poměrů v tomto areálu.
Zcela přirozeně se proces rozpadu svazových struktur odrazil i v desintegračním trendu, který postihl území samotné Ruské federace, největšího nástupnického státu po SSSR a v tomto smyslu i dědice většiny sovětských “hříchů”. Centrifugální regionální tendence, které je možno vysledovat v podstatě v každém z jednotlivých míst federace - v regionech, oblastech, dokonce některých městech atd., přitom vrcholily v éře zásadních mocenských sporů a konfliktů v centru země, orámované léty 1988-1991-1993 a končící - opakovaně a “silově” potvrzenou - koncentrací moci v rukou nových prezidentských struktur kolem Borise Jelcina. Výjimečná příležitost omezeného dohledu a kontroly ze strany federálních (centrálních) mocenských struktur, okamžik po desetiletí nepoznaný, (s)vedla místní elity k rozpomenutí se na dávnou míru autonomie, k využití nabízejících se “možností”.[2] Jako příznivou okolnost pro tento nastoupený trend lze pak označit i v komunistické éře existující a v jistém smyslu pěstované klientelistické vazby, představující pro bývalou moc sovětů - navzdory přirozenému tradicionalismu těchto struktur - nikoli nebezpečí, nýbrž paradoxně vítaný prvek stability a mocenské fixace. Tendence k reinstalaci - nikoli však nutně k personální proměně - skladby mocenských pák v jednotlivých subjektech federace tak představuje nejvíce signifikantní bod ruské regionální politiky přelomu 80. a 90. let.
Zároveň však v žádném případě nelze říci, že by se v rámci celé federace a všech regionů jednalo o identické a nutně separační projevy, nadané stejnou intenzitou, shodným motivačním a cílovým určením, navíc reprezentované týmiž nositeli hesel změny či sociálním zázemím. Naopak, mimořádná regionální rozmanitost (národnostní, etnická, jazyková, kulturní, konfesijní, ekonomicko-sociální, teritoriálně-prostorová apod.)[3] Ruské federace v podstatě znemožňuje jednobarevnost a jednolitost - naštěstí však nikoli komparovatelnost - jednotlivých součástí tohoto areálu a do značné míry předznamenává i možné a dostatečně pestré varianty dalšího vývoje v jednotlivých regionech Ruské federace.
Z hlediska uvedených skutečností se ovšem jako logická jeví starost o předpověditelnost globální rovnováhy celku, v němž se tyto více či méně skryté desintegrační aktivity odehrávaly, tedy vlastní Ruské federace. Předpoklad pevné stability totiž Rusko jako samostatný stát v průběhu poslední dekády příliš nesplňovalo. Ba naopak, více či méně apokalyptická podobenství o nevyhnutelnosti rozpadu ruské “říše”, o neudržitelnosti jejích stávajících hranic, o nepřirozenosti jejího vnitřního uspořádání, či přinejmenším o v některých případech až fatální absenci loajality jednotlivých regionů a místních elit ve vztahu k moskevskému centru a jeho vnitro- i zahraničně-politické linii a předvídatelnosti jejich brzké separace,[4] stejně jako na druhé straně často obdobně “zaangažované” práce o osudové předurčenosti Ruska přinejmenším k obraně stávajících pozic a hranic (ve smyslu dědictví carské říše), či dokonce k naplnění jakési imperiální “povinnosti”,[5] nuže tyto vize provázely, provázejí a předpokládejme, že i budou provázet aktuální ruský mocenský kontext a jeho teritoriální a územně-správní rozměr. Aniž bychom měly v úmyslu tyto v jistém smyslu katastrofické - ať již je jejich motivace jakákoli - náhledy zpochybňovat, konstatujeme při vědomí všech z tohoto tvrzení plynoucích konsekvencí - především mezinárodně-právních, že navzdory všem pochybnostem je možno - ba nutno - Rusko vnímat na jedné straně jako jednotný (byť mimořádně “pestrý” a v některých “kvalitách” ne zcela kompaktní) stát, jako sice vnitřně bohatě strukturovanou, nicméně celistvou a životaschopnou entitu, na straně druhé pak jako z hlediska vnímání vlastního teritoria nikoli agresivně expandující, nýbrž spíše defenzivně reagující (v dané situaci k obraně “odsouzený”) celek.
Naznačená východiska procesu formace jednotlivých regionálních uspořádání v rámci již konstituovaného samostatného ruského státu opravňují pojmout jako vhodný výchozí postulát tezi o proměnlivosti potenciálu Moskvy zasahovat do regionálních záležitostí, tedy o měnícím se zájmu, který bylo centrum ochotno - či schopno - průběžně věnovat problematice jednotlivých regionů v systémovém slova smyslu, a to v rovině mocensko-politické, ústavně-právní, vojenské, sociálně-ekonomické, informační atd. Pojmeme-li začátek 90. let jako primární fázi procesu rekonstrukce vztahu mezi oblastmi a centrem, pak lze v tomto období hovořit o limitované schopnosti mocenského “ústředí” zásadně vstupovat do reálných procesů v rámci jednotlivých regionů. Razance a důsledky řady konfliktů, odehrávajících se v některých postsovětských, především pak zakavkazských republikách, tedy v ruském “blízkém příhraničí”, představovala sice pro Moskvu z hlediska recepce vlastních problémů zásadní memento, ovšem v centru se odehrávající mocenská tření do značné míry znemožňovala aktivnější regionální politiku. Je možno pouze spekulovat, zda právě jistá tehdejší decentnost či až ne příliš typická ochota k ústupkům ze strany Moskvy vůči některým místním provokativním tenzím nezapříčinila do značné míry překvapivou neproblematičnost - při vědomí všech výjimek - této fáze a v podstatě dosti ranou stabilizaci situace. Centrum se v této éře v jistém smyslu “vyčerpalo” zakotvením ústavně-právního rámce vztahu federálních struktur vůči 89 regionům, a to jednak sérií prezidentských výnosů během roku 1991,[6] které sehrály úlohu důkazu o kontrole centra nad územím federace a zároveň měly napomoci dosazení projelcinovsky orientovaných osob do regionálních administrativních struktur posílením prezidentských kompetencí (Zlotnik 1996), jednak v hlavě třetí[7] Ústavy Ruské federace z roku 1993, která mj. klasifikovala výlučnou působnost federace a společnou působnost federace a subjektů RF a definovala roli regionů v legislativním algoritmu. Z hlediska reálného postavení regionů a vazby centrum - periferie v ruské politice pak za rozhodující body označit jednak vymezení pravomocí prezidenta jako stěžejního prvku ruské ústavní soustavy vůči regionální správě, jednak destinaci instituce zástupců prezidenta v jednotlivých regionech (Clark 1998: 36 ad.),[8] a v neposlední řadě status a pravomoci Rady federace, horní parlamentní komory, institucionálního ztělesnění regionálního uspořádání v zákonodárné rovině (Zlotnik 1996).
Následující období (1993-1996), charakterizovatelné obecnou stabilizací v procesu realizace mocenských instrumentů novými politickými a ekonomickými elitami, bylo v rovině vztahu k regionům ve znamení negociací mezi centrem a jednotlivými subjekty federace. V jednáních o specifických ekonomických a politických právech regionů, na jejichž konci stály smlouvy v podstatě bilaterálního charakteru, se projevila rozdílná (asymetrická) “váha” zúčastněných stran, a to především v reflexi rozmanitě rozloženého potenciálu jednotlivých subjektů, mezi kterými začala krystalizovat skupina požadující vzhledem ke svému podílu na ekonomické potenci federace výrazné přednostní práva - daňová, kompetenční apod. Regiony v této éře přistoupily k realizaci širokého rejstříku značně variabilních variant lokálních normativních a stranicko-politických uspořádání, bez podstatnějšího zasahování – a tudíž často nikoli v přímé souvislosti – ze strany moskevského centra, ústředních orgánů, celofederálních stranických subjektů, apod. Interpretace této éry[9] jako kroku ke “konfederalismu”, popřípadě - častěji - “regionalismu” se ovšem jeví jako příliš jednostranná, neboť odpověď na otázku o posílení, či naopak o oslabení vazeb regionů na centrum a schopnosti centra uchovat si v regionech vliv se odvíjela vždy specificky, v závislosti na tom kterém příkladu (Filippov - Shvetsova 1999: 61 ad.). Viz zcela rozdílné případy Tatarstánu a Čečenska.
Významný zlom ve vztahu centra a regionů představovaly prezidentské volby v roce 1996. Snaha - v podstatě úspěšná - zajistit si loajalitu ze strany regionálních vůdců dovedla stávajícího prezidenta B. Jelcina k deklaraci ochoty tolerovat autonomnější linie regionálních vůdců a elit. Následné Jelcinovo vítězství nad G. Zjuganovem ve druhém kole ovšem bylo v subjektech federace interpretováno jako indicie do jisté míry stále limitovanějších možností centra realizovat razantní místní politiku, což se záhy – již na podzim 1996 - projevilo jednak masivními úspěchy opozičních kandidátů při volbách hlav regionálních administrativ, jednak stále otevřeněji autonomními kroky lokálních elit. Lze tedy konstatovat, že fáze po roce 1996, tedy druhého prezidentského mandátu B. Jelcina – a to více než éra let 1993-1996 - byla ve znamení vzrůstající úlohy subjektů – ovšem pouze některých - Ruské federace, promítající se nikoli do jejich snahy o zisk další právní autonomie, či dokonce mezinárodně-právní suverenity, nýbrž spíše do vzmáhající se “suverénnosti” regionů, tedy do tichého kontraktu mezi centrem a subjekty o recipročním respektu a v podstatě rezignaci na vzájemné zásahy.
Důležitost vazby celofederálních politických struktur na regionální administrativy, tedy v podstatě důkaz o proměně těžiště zájmu popisované vazby - již nikoli region závislý na centru, nýbrž centrum “doprošující se” některých oblastí, se potvrdila v kampani před parlamentními volbami v prosinci roku 1999. Dohoda s regiony, s jejich vůdci a místními elitami se jevila – oprávněně - základní premisou potenciálního úspěchu jednotlivých stranických seskupení. Prvním z realizátorů této ideje se stal J. Lužkov jako “mer” Moskvy a jeho jménem zaštítěný jeden z favoritů voleb - blok Vlast - Celé Rusko, zformovaný na začátku srpna roku 1999, v němž právě hnutí Celé Rusko prezentovalo seskupení regionálních reprezentantů a gubernátorů. V reakci na tuto strategii opozice vzniká pak “péčí” kremelské administrativy nové uskupení - proprezidentská koalice Jednota, využívající v podstatě totožný model jako Lužkovovo OVR. Při okamžiku sestavení tohoto bloku regionálních vůdců totiž stálo předvolební prohlášení 39 hlav regionů federace k volbám (Holzer 1999: 371-372). Hodnotu naznačených “kontraktů” regionálních vůdců s adepty parlamentních postů, respektive následně prezidentské funkce, lze ocenit především ve světle výsledku Jednoty ve volbách do Státní dumy a pochopitelně následně Vladimira Putina ve volbách prezidentských v březnu roku 2000.
Nástup V. Putina jako druhého ruského prezidenta do úřadu, obestřený prapodivnými spekulacemi a tajemně se tvářícími úvahami, přinesl záhy z hlediska vazby centrum - regiony několik aktuálních kroků. Prezidentskou administrativou navržené nové administrativní členění Ruské federace na 7 superoblastí,[10] pokyn V. Putina uvést oblastní zákonodárství do souladu s federální legislativou (viz např. případ Ingušska) či snaha o větší kontrolu až podřízenost regionálních hlav administrativ se staly logickými podněty k hned dvojí reakci: na jedné straně komentáře hovoří o přirozené tendenci Moskvy znovuzískat mocenské páky vůči jednotlivým regionálním lídrům, vůči místním politickým elitám, realizujícím často politické linie na míle vzdálené vizím nového prezidenta.[11] Svou roli v tomto smyslu hraje též obava centra z opakování se čečenského scénáře v dalších regionálních kontextech. Centralizační snaha prezidenta Putina jako nejaktuálnější fáze geneze vztahů mezi moskevským centrem a jednotlivými ruskými periferiemi ovšem nemusí nutně - navzdory mínění druhé skupiny komentátorů, poukazujících především na klasickou potřebu Moskvy permanentně zasahovat do jakýchkoli nezávisle se vyvíjejících struktur a varujících před údajně strmě se zdvihající křivkou snah nového prezidenta po zavedení autoritativních metod (přinejmenším) do fungování exekutivní moci, ne-li přímo sklonu k nedemokratickému vládnutí - znamenat zánik autonomních politických subsystémů v jednotlivých ruských regionech, jeví se spíše jako přirozená a v řadě případů potřebná tendence uvést do praxe dosud v některých případech spíše formální právní pořádek, tedy to, co V. Putin - jistě ne příliš obratně - nazval “diktaturou práva”. Jinou, a to mimořádně důležitou a zároveň velmi zajímavou otázkou pochopitelně zůstává ochota, připravenost, či naopak “neúslužnost” a potenciální rezistence regionálních elit vnímat a přijímat tyto kroky prezidentské administrativy.
Jako parciální konkluze tohoto textu, komentující následné úvahy o rozmanitosti stranicko-politických pluralismů ruského regionálního uspořádání, se tedy nabízí konstatování, že se proměny podob vazby centrum - periferie v kontextu vývoje Ruské federace v průběhu 90. let významným způsobem odrazily i v genezi jednotlivých subjektů federace. Různorodost výše popsaných čtyř etap “interesu” moskevského centra a prezidentské administrativy o problematiku regionální správy a paralelně pestrost ruské regionální soustavy přitom opravňuje pracovat s tezemi o na jedné straně společných rysech globálního ruského makrorámce a na straně druhé o mimořádné variabilitě sumy 89 ruských regionů, jejich elit, stranických soustav apod. V tomto ohledu lze distanci, či naopak blízkost politických linií aktuálních lokálních honorací budoucímu celofederálnímu kursu, tedy centrifugální, či naopak centripetální tendenci v otázce jejich potenciální loajality vůči centru nazvat z hlediska politické vědy jednou z nejzajímavějších “studijních” problematik Ruska jako klasického příkladu postsovětského politického systému.
* * *
Ruský politolog Vladimir Geĺman (Geĺman 1999), náležející k okruhu badatelů intenzívně se zabývajících ruskou regionální politikou, nedávno opětovně poukázal na fascinující diverzitu politického vývoje v 89 regionech Ruské federace, zahrnující jak “pluralitní demokracii” v St. Petěrburgu, tak autoritářské, absencí politické soutěživosti a dominancí neformálních institucí se vyznačující uspořádání v Kalmycku, stejně jako specifické militárně-politické panství (warlordism) v Primorském kraji či nejrůznější hybridní režimy v dalších regionech.
V. Geĺman se při vysvětlování této rozmanitosti rozhodl upřednostnit “tranzitologický” přístup, spočívající nejprve v rozlišení různých fází přeměny “starého režimu”, následně pak různých scénářů transformace a “východisek z nejistoty” a především krátkodobých a střednědobých důsledků aplikace těchto scénářů a východisek. Rozlišil pět fází transformace režimu: úpadek (fáze č. 1) a rozpad (č. 2) “starého režimu”, dále období všeobecné nejistoty, dotýkající se všech komponentů daného politického uspořádání (č. 3) a následně experimentování s “východisky z nejistoty” (outcomes of uncertainty), jinak řečeno fáze postupného etablování se (č. 4) a institucionalizace (č. 5) nového režimu. Na toto schéma pak navázal rozlišením čtyř scénářů experimentování s “východisky z nejistoty”: boj všech proti všem (scénář č. 1); vítězství dominantního mocensko-politického aktéra ve hře s nulovým součtem (scénář č. 2); dohoda elit o institucionálním uspořádání zajišťujícím jim jejich stávající pozice (scénář č. 3); přijetí formálních institucí, respektive “pravidel hry” jakožto hlavních “nástrojů” boje o politickou moc ze strany elit (scénář č. 4).
Vladimir Geĺman přitom zdůraznil, že z hlediska perspektivního etablování pluralitní demokracie uvedené scénáře naprosto nejsou rovnocenné. Scénář č. 1, tedy boj všech proti všem, nejenže vlastně žádné východisko nepředstavuje, avšak je též mimořádně destruktivní, nakolik se jedná o boj bez pravidel. Vítězství dominantního aktéra ve hře s nulovým součtem (scénář č. 2) zase reprezentuje nastolení v podstatě nekontrolované moci a vymizení veřejně-politické soutěže. Třetí scénář, dohoda elit, v Geĺmanově pojetí znamená nikoli jakýkoli konsensus elit, nýbrž dohodu dominantního mocenského aktéra s jinými (slabšími, subalterními) aktéry na institucionálním uspořádání zajišťujícím status quo. Jedině čtvrtý scénář tak tedy otevírá relativně přímou cestu k pluralitní demokracii: jevy jako nejistota o skutečném poměru sil, hrozba ztráty současných pozic ve hře s nulovým součtem, obava z vývoje na federální úrovni a další potenciální “fobie” vedou elity k přijetí formálních institucí jako “nástrojů” či zbraní v boji o moc a přežití. Pak lze hovořit o “boji o pravidla” který je opakem “boje všech proti všem”, primitivního boje bez formálních pravidel.
Vladimir Geĺman zmíněné scénáře považoval za ideální typy, které pochopitelně nemusejí do podrobností odpovídat experimentům s “východisky z nejistoty” v jednotlivých ruských regionálních kontextech. Pokoušel se však zároveň ukázat, byť spíše na úrovni pracovních hypotéz, že logika vývoje ruských regionálních mocensko-politických uspořádání v zásadě odpovídá těmto ideálním typům. Tak například zápas o mocenské pozice v Primorském kraji mu posloužil jako ilustrace “boje všech proti všem” (Geĺman 1999; cf. Golosov 1999b: 88). V Kalmycku[12] zase Geĺman shledal výmluvné ztělesnění nekompetitivních uspořádání, jež sice neeliminovalo, avšak znehodnotilo stranicko-politický pluralismus a poskytlo široké uplatnění populistickým vůdcům, často preferujícím tradiční způsob legitimace, neslučitelný s moderní demokracií.
Míra politické soutěživosti je však sporná i v uspořádáních, která lépe splňují kritéria delegativní demokracie, včetně příslušné legitimace vůdčích složek politické elity. Podle Geĺmana masová “voličská” podpora v prostředí bez etablovaných formálních institucí vede k maximalizaci moci exekutivy skrze kombinaci různých strategií a využívání různých institucí, jak ukázal např. vývoj městského mocenského establishmentu v Moskvě v éře Gavrila Popova a po něm Jurije Lužkova. Tato akumulace moci je doprovázena snahou o minimalizaci vlivu alternativních aktérů prostřednictvím jejich veřejné diskreditace, administrativního znevýhodňování a poškozování. Politická stabilita režimu tohoto typu je zajišťována masovým klientelismem; politická mašinérie proniká všechny úrovně místní (městské, oblastní atp.) správy a je zajišťována, eventuálně “zakrývána” volební legitimací dominantního aktéra stejně jako daného politického režimu jako celku. Stabilizace moci dominantního aktéra může ovšem následovat až po dlouhé “válce” všech proti všem, což V. Geĺman dokládá na vývoji v Saratovské oblasti v letech 1991-1996, kde oslabení potenciálu všech zúčastněných regionálních aktérů vedlo k jejich únavě a posléze k přijetí menšího zla, jímž se stalo nastolení gubernátora Dimitrije Ajackova, provázené vymizením smysluplné politické soutěže z regionu. Podobně i G. Golosov se domnívá, že volební aspekt soutěže o výkonnou moc v saratovské oblasti byl v zásadě vedlejší, čemuž také odpovídala spíše skromná role politických stran (Golosov 1999b: 89). Naopak v Tatarstánu[13] vlastně nedošlo ke zhroucení “starého režimu”, komunistický establishment se prostě transformoval v novou vládnoucí a mocenským monopolem disponující elitu, navíc disponující osobitým statutem ve vztahu k centru.[14] Vyústěním těchto na principu “vítěz bere všechno” založených scénářů jsou uspořádání s četnými prvky autoritářské vlády.
Varianta dohody elit je naopak založena na odmítnutí logiky hry s nulovým součtem. Povaha a obsah dosažených mocenských kompromisů, sjednaných přechodů k novému režimu či dohod o dělbě a kontrole moci se však může velmi různit a přinášet rozmanité systémotvorné momenty, což samozřejmě závisí též na kontextu těchto procesů. V Geĺmanově schématu “východisek z nejistoty” je tato skutečnost reflektována rozlišením třetího a čtvrtého scénáře. Situaci, kdy dominantní aktér kooptuje do vládní koalice (ať již koalice formálního či spíše neformálního charakteru) slabší, podřízené aktéry, V. Geĺman rozebral na případu Nižněnovgorodské oblasti, přesněji řečeno prostřednictvím deskripce a analýzy mocenské strategie Borise Němcova (z let 1991-1996/97), jejímž produktem byl regionální politický režim vyznačující se převahou výkonné moci nad zákonodárnou, neformální smlouvou o vzájemné loajalitě mezi regionálními a národními orgány,[15] nepřímou kontrolou regionálních orgánů nad masovými sdělovacími prostředky, neutralizací či omezením relevantních ohnisek opozice v regionu a patronáží regionální exekutivy nad veřejnými asociacemi a “třetím sektorem” nevládních organizací výměnou za jejich loajalitu. V. Geĺman však odmítl nižněnovgorodský regionální režim charakterizovat jako “regionální autoritářství”, a to s ohledem na zachování relativní autonomie legislativy a politických stran a též na okolnost, že zde nebyla explicitně porušována politická a občanská práva. Domníval se, že v tomto případě se spíše jedná o hybridní režim či semidemokratické uspořádání. Dané uspořádání ostatně nebylo dostatečně stabilní, protože pozdější přechod B. Němcova do federálních mocenských struktur vedl v letech 1997-1998 k rozkladu dohody místních elit, spjatému sice s expanzí soutěže o gubernátorský úřad a vedoucí mocenské postavení v regionu, ovšem soutěže poněkud ambivalentního charakteru a pochybných výsledků.
Prvky podobných dohod elit shledával Geĺman také v případě regionálního politického vývoje v Tomsku, částečně v Omsku (cf. Melvin 1998), v menší míře rovněž v Baškortostánu (kde však byla dohoda elit následována nastolením monopolu moci) či v (neúspěšném) pokusu Anatolije Sobčaka o stabilizaci moci v St. Petěrburku. Podle Geĺmanova názoru tyto dohody elit vedly k vytváření poměrně křehkých režimů, založených na kooptaci mocenských elit, sdílení moci mezi dominantními a podřízenými aktéry s cílem omezit otevřenou soutěž, a rovněž na supremaci neformálních spíše než formálních institucí (Geĺman 1999).
Specifický případ realizace čtvrtého scénáře, tedy “boje o pravidla”, v situaci vyčerpání potenciálu “silových” strategií, poskytlo Udmurtsko v letech 1994-1997, kde byl zápas dvou přibližně stejně silných soupeřů - mocenských elit - neschopných monopolizovat moc, nakonec usměrněn v daném ústavním rámci.[16] Za příklad ještě pokročilejší verze “boje o pravidla” pokládá Geĺman vývoj politického uspořádání ve Sverdlovské oblasti, kde zvláštní role připadla volební mobilizaci a kde se vyvinula pozoruhodná, v ruském kontextu až v překvapivé míře kompetitivní stranicko-politická soustava, vyznačující se jednak absencí předpokladů pro úplnou monopolizaci moci vládnoucí skupinou, jednak v podstatě blahodárným působením diferenciace a boje regionálních elit, který - spíše než dohoda elit - omezoval vliv neformálních institucí.[17]
Není jistě náhodné, že právě v Udmurtsku a ve Sverdlovské oblasti nalezli ruští politologové (cf. Golosov 1999a; Golosov 1999b) jediná dvě ztělesnění regionální stranické soustavy či snad alespoň uspořádání, jež mohou být - cum grano salis - nazvána regionálním systémem politických stran. Interpretace těchto případů realizace Geĺmanova čtvrtého scénáře je ovšem poněkud obtížná, a to ať již z užšího hlediska posouzení “systémových vlastností” těchto pluralitních soustav, tak v širší tranzitologické perspektivě, zahrnující i další dimenze utváření a reprodukce režimů v Udmurtské republice a ve sverdlovském regionu. Ruští politologové Vladimir Geĺman a Grigorij Golosov v této souvislosti upozornili, že “boj o pravidla” a soutěž složek regionální politické elity nemusejí vést k ustavení pluralitní kompetitivní stranicko-politické soustavy, pokud v této soutěži nejsou stranicko-politické formace dlouhodobě využívány elitami jako skutečně hlavní - a nikoli vedlejší, doplňkový - nástroj volebně-politické mobilizace (Golosov, Geĺman 1998; Golosov 1999a; Golosov 1999b).[18]
Důležitým bodem sporu je v tomto kontextu role masového klientelismu a “personalizované politiky”, ať již ve federálním (celoruském), či v regionálním a subregionálním rámci. Geĺmanovo tranzitologické schéma, soustředěné na problém strategií volených elit v zápase o mocenské pozice, neposkytovalo pro posouzení rozsahu uplatnění a systémotvorných důsledků působení těchto fenoménů vhodné vodítko. V. Geĺman si nicméně také uvědomoval, že masový klientelismus a na jeho základě vytvořené politické mašinérie jsou v ruském prostředí účinnější než sociální cleavages, a že - podle jeho názoru - v krátkodobé perspektivě bude klientelistická vazba široce používána nejen ke stabilizaci stranicko-politických systémů a s nimi související plurality, nýbrž že měla, má a ještě bude mít významný podíl při institucionalizaci politického systému jako celku. Je zřejmé, že systémy patronáže-klientely se nejsnáze uplatňují tam, kde politický pluralismus vzniká diferenciací elit a “shora”, kde post-nomenklaturní elity využívají zdrojů státní provenience (dostupných v zásadě jen jim) k utváření takového politického systému, jež by nejlépe vyhovoval jejich zájmům - což je právě ruský případ.[19] Rovněž je třeba vzít v úvahu, že úloha shora kontrolovaných systémů patronáže-klientely je obvykle zdůrazněna nedostatkem jiných, alternativních zdrojů (cf. Afanasjev 1998; Matsuzato 1999). Nelze ovšem také zapomenout na skutečnost, že četné rysy klientelismu, vyskytujícího se v současném Rusku, mají kořeny v neformálních strukturách a reflektují nahromaděný potenciál paralelních interpersonálních vazeb, jež v někdejším sovětském režimu nalézaly široké uplatnění a které nemusely být nutně utvářeny “shora”. Bylo by tedy opravdu naivní očekávat, že klientelismus bude v ruské politice jen nevýznamným, efemérním jevem.
Na druhé straně se však generalizace absolutizující roli klientelistických mašinérií při institucionalizaci stranicko-politických uspořádání v ruském federálním i subfederálním (regionálním a lokálním) kontextu jeví jako poněkud problematická. Lze zde například skutečně hovořit o “postkomunistickém kazikismu” jako o univerzálním fenoménu (cf. Matsuzato 1999)? V perspektivě upřednostňující právě ty prvky fungování a reprodukce ruské stranicko-politické soustavy spjaté s uplatněním klientelistických mašinérií zřejmě ano; samozřejmě s vědomím nebezpečí desinterpretace historicko-politických konotací “kazikismu” a rizik přenášení těmito konotacemi zatížených pojmů z kontextu do kontextu.[20] Zároveň je však třeba brát více v úvahu různorodost modelů a zdrojů politické legitimace a volebně-politické mobilizace a možnost různých způsobů efektivního propojení těchto vzorců a zdrojů, stejně tak jako okolnost, že nyní nedisponujeme takovým časovým odstupem a dostatečně bohatými soubory verifikovaných dat, jež by umožňovaly dospět k jednoznačným závěrům ohledně životaschopnosti a efektivnosti těch či oněch modelů a kombinací. Prozatím nelze jednoznačně odpovědět ani na otázku po míře “systémotvornosti” působení klientelismu v procesu stabilizace stranicko-politických uspořádání v Rusku. Je zřejmé, že ideově-programové krystalizaci politických stran a hnutí klientelismus a personalizovaná politika neprospívají, nedá se však zároveň tvrdit, že by ji bezezbytku vylučovaly. Stabilizace skrze systémy patronáže-klientely je patrně lepší než žádná stabilizace. V takovém případě je však třeba připustit, že (mocensko)politická pluralita znamená především pluralitu klientelistických mašinérií, pro které obvykle není podstatná volebně-politická legitimace a jejichž soupeření není veřejně kontrolováno, resp. není veřejností kontrolovatelné. V takovém prostředí je obtížné představit si dynamickou, úspěšnou demokratizaci.
Vrátíme-li se ke Geĺmanovu čtvrtému scénáři, pak lze konstatovat, že jeho výsledkem může, ale nemusí být pluralitní, kompetitivní demokracie. Nelze předpokládat, že takové demokratické uspořádání představuje samozřejmý produkt jakéhokoli konfliktu elit “o pravidla” a “podle pravidel”, že jde především a pouze o to, aby aktéři konfliktu přijaly demokracii jako nejmenší možné zlo. Zbývá zde ještě problém masové participace a kontroly “zdola”, ovlivňující dilema tendování systému spíše k buď kompetitivní, nebo k delegativní, “neúplné” demokracii. Tento problém ovšem Geĺmanovo schéma neřeší. Tomu se ale nelze příliš divit. Vzato z tranzitologického úhlu pohledu, v ruském kontextu jde nyní realisticky řečeno právě o etablování fungující delegativní demokracie, pokud možno s minimem autoritářských prvků. Ustavení vyspělejší formy polyarchie či liberální demokracie není na pořadu dne. Zůstává jinou otázkou, že ne všechny tranzitologické studie tento fakt otevřeně přiznávají.
Literatura a prameny:
[1] Ruská federace je v současné době rozdělena (dle článku 65 Ústavy RF) na 89 vzájemně si rovných subjektů, konkrétně 21 republik (etnicky definovaných), 6 krajů, 49 oblastí, 1 autonomní oblast, 10 autonomních okruhů a 2 města federálního významu - Moskvu a St. Petěrburk. Blíže viz Kotyk, V.: Vztahy centra a regionů Ruské federace, s. 10 ad.
[2] Nejviditelnější z těchto lokálních tenzí pochopitelně představuje čečenský separatismus.
[3] Možných klasifikací ruských regionů - s akcentací rozmanitých kritérií - lze v odborné literatuře nalézt značné množství. Srovnej Filippov - Shvetsova (1999), Hanson (1996), Kotyk (1998) ad.
[4] Viz např. Boffa, D. (1996): Ot SSSR k Rossii, istorija nekonečnnogo krizisa 1964-1994, Moskva; Clark, B. (1995): An Empire´s New Clothes, London; Dunlop, J. (1993): The Rise and Fall of the Soviet Empire, Princeton; Kampfner, J. (1994): Inside Yeltsin´s Russia, London; Kapuscinski, R. (1993): Imperium, Warszawa; Lewin, M. (1995): Russia, USSR, Russia, New York; Malia, M. (1998): Sowiecka tragedia. Historia komunistycznego imperium rosyjskiego 1917-1991, Warszawa; Neumann, I. B. (1996): Russia and the Idea of Europe, London; Nunn, S., Stulberg, A. N. (2000): The Many Faces of Modern Russia, Foreign Affairs, Vol 79, No 2, March/April 2000, pp. 45-62; Remnick, D. (1997): Grobowiec Lenina. Ostatnie dni radzieckiego imperium, Warszawa; Remnick, D. (1997): Zmartwychwstanie, Warszawa; Zajaczkowski, W. (1993): Czy Rosja przetrwa do roku 2000?, Warszawa. Stojí za povšimnutí, že vedle západních autorů v této množině hrají nikoli zanedbatelnou roli polští autoři (a překladatelé).
[5] Takto zaměřená literatura je skutečně mimořádně četná. Nikoli překvapivě v ní, na rozdíl od předcházející poznámky, dominují ruští autoři. Srovnej např. Bagramov, E. A., Dorončenkov, A. I., Morozova, M. M., Nadolišnij, P. I. (eds., 1993): Razdelit li Rossija učast Sojuza SSR?, Moskva; Buldakov, B. P., May, V. A., Cipko, A. S. (1993): Rossijskaja imperija, SSSR, Rossijskaja federacija: istorija odnoj strany, Moskva; Lemiješev, M. (1994): Vozroditsja li Rossija?, Moskva; Solženicyn, A. I. (1995): “Russkij vopros” k koncu mira, Rossija i sovremennyj mir, 1995, No 2, s. 111-146; Surovcev, J, I. (1995): Rossijskaja geopolitika: fantomy i realnosť, Rossija i sovremennyj mir, 1995, No 4, s. 106-125, či řadu dalších textů.
[6] Viz např. prezidentské výnosy o vztahu prezidenta k hlavám regionálních administrativ, či o prosazení jednoletého moratoria ve věci konání voleb v regionech.
[7] Konkrétně články 65 - 79 Ú RF.
[8] Viz dekrety č. 87 O zástupcích prezidenta RSFSR v krajích a oblastech RSFSR a č. 765 O pravomocích zástupců prezidenta RSFSR v krajích a oblastech RSFSR.
[9] Na půdě rámci Rady federace se v tomto období zformovalo 9 zájmových uskupení regionů: Severozápadní asociace, Asociace území centrálního Ruska, Černozemská asociace, Asociace severokavkazských regionů, Velkovolžská asociace, Asociace uralských regionů, Asociace “Sibiřská dohoda”, Asociace Dálného východu a Rada regionů přispívajících do federálního rozpočtu.
[10] Centrální (Moskva), Severozápadní (Petrohrad), Severokavkazský (Rostov na Donu), Povolžský (Nižnij Novgorod), Uralský (Jekatěrinburg), Sibiřský (Novosibirsk) a Dálněvýchodní (Chabarovsk). Tyto oblasti kopírují dělení Ruské federace na armádní okruhy.
[11] Svou roli hraje též do značné míry oprávněná obava centra z opakování se čečenského scénáře v dalších regionálních kontextech.
[12] Ale též např., rozšíříme-li náš záběr z horizontu Ruské federace na širší postsovětský prostor, v Bělorusku.
[13] Ke specifické pozici této republiky v rámci Ruské federace srovnej Kotyk, V.: Vztahy centra a regionů Ruské federace, s. 78 - 79.
[14] V této souvislosti Geĺman (cf. Geĺman 1999) odkazoval na koncept “autoritářské situace” (authoritarian situation) použitý Juanem Linzem pro charakteristiku fáze vývoje režimu v Brazílii. Jde o situaci či stav (spíše než režim - autoritářský režim), kdy sice existují formální instituce demokratického režimu, ale mají malý vliv na procesy rozhodování. Dominantní aktér nečelí významným překážkám při vylučování jiných aktérů z politického procesu a vykonává přímou či nepřímou kontrolu nad politickým životem a médii. Výsledkem je absence reálných alternativ vůči dominantnímu mocensko-politickému aktérovi.
[15] Geĺman explicitně připouštěl možnost ustavení specifické vazby regionálního (subfederálního) mocenského establishmentu k národnímu centru na základě “výměny loajality za neintervenci”. Neintervence federálního centra pochopitelně vyhovovala koncentraci moci vůdčími složkami regionálních establishmentů. Otevřena je otázka motivů, jež vedly k takovým vazbám a dohodám. Pokud federální centrum (ve druhé polovině 90. let) doposud mnoho neintervenovalo, nebylo to pro něj prioritou a/nebo nemělo dostatek volných zdrojů pro takové intervence. Čečensko je samozřejmě výjimkou.
[16] Další politický vývoj Udmurtska však příliš neodpovídal relativně optimistické vizi spjaté s Geĺmanovým čtvrtým scénářem. G. Golosov v případě Udmurtska zdůraznil, že vládnoucí koalice na bázi Agrární strany nebyla příliš “regionalizována”. Ostatně v roce 1998 se tato koalice propojila s jednou “moskevskou” stranou (Otěčestvo) a v parlamentních volbách roku 1999 nevystupovala pod svým jménem, což vedlo k setření specifičností jejich legitimačních zdrojů (Golosov 1999a). Kromě toho se - jak se zdá - v udmurtském prostředí silně uplatnily prvky “personalizované politiky” a klientelismu, omezující prostor pro jakoukoli programovou krystalizaci a kultivaci stranicko-politické soutěže.
[17] V této souvislosti bylo ruskými politology jako obzvláště významné a “systémotvorné” vyzdviženo působení tří momentů: za prvé, rozdělení a soutěže složek regionální politické elity; za druhé, skutečnosti, že v této soutěži jsou stranicko-politické formace - a nikoli jiné alternativní nástroje - využívány elitami jako hlavní nástroj volebně-politické mobilizace a legitimace; za třetí, absence absolutní dominance určité složky regionální elity a tudíž absence základního předpokladu pro ustavení monopolistického režimu, jež by radikálně omezil prostor pro stranicko-politickou soutěž, eventuálně by ji zbavil smyslu (Golosov 1999b; Golosov, Geĺman 1998).
[18] Jako ilustrace takové varianty posloužil G. Golosovovi vývoj v Novosibirské oblasti, který vykazoval v letech 1993-1995 podobné rysy s událostmi ve Sverdlovské oblasti. Také zde se svržený gubernátor A. Mucha vrátil do svého úřadu po volebním vítězství v roce 1995, přičemž využil podpory regionální odnože KPRF. Stranická podpora však netvořila podstatný element Muchova mocensko-politického potenciálu a Muchova vazba k této regionální formaci zůstala velmi volná. To se pak projevilo v celkové nerozvinutosti stranické politiky v regionálním novosibirském rámci (Golosov 1999b: 89-90). Podle Golosova a Geĺmana je rovněž nežádoucí, pokud soutěž elit vyústí v absolutní dominanci jedné ze složek (regionální) mocensko-politické elity, protože tato dominantní složka nejenže může snadno ztratit zájem na dodržování dosavadních “pravidel hry” a kultivaci pluralitního prostředí, nýbrž rovněž na udržování vlastní stranicko-politické formace jakožto privilegovaného nástroje volebně-politické soutěže a legitimace. Golosov při této příležitosti poukázal na stranicko-politický vývoj v Burjatsku, kde soupeřící složky regionální elity, vedené L. Potapovem, resp. V. Saganovem, vytvořily volebně-stranické bloky (Sociální spravedlnost, resp. Jednota a pokrok), avšak příliš jasná vítězství Potapova a Sociální spravedlnosti vedly k degeneraci stranicko-politické soutěže (Golosov 1999b: 90).
[19] Je přitom třeba připustit, že může dojít k monopolizaci moci určitým dominantním aktérem, doprovozenému vytvořením monopolistického klientelistického systému, což ve svých důsledcích znamená relativizaci jakékoli stranicko-politické pluralizace.
[20] “Kazikismus” (caciquismo) je bytostně spjat s určitým typem volebního chování charakterizovaný “směnou” hlasů za služby či statky (různého druhu), probíhající v relativně stabilním paternalistickém uspořádání, vyznačujícím se klíčovou, systémovou rolí místních “kaziků”-zprostředkovatelů. Je otázkou, nakolik “postkomunistický kazikismus” (cf. Matsuzato 1999), spjatý s fluidním postkomunistickým kontextem, odpovídá tomuto pojetí kazikismu. Další otázkou je hodnocení důsledků (potenciálního) dlouhodobého působení “kazikismu” na politický systém.