Extrémismus,  xenofobie, “organizovaná intolerance”

    (Politologický komentář)

Maxmilián Strmiska

 

Článek byl zpracován v rámci výzkumného záměru “Etnika, minority a marginalizované skupiny v ČR”, identifikační kód MSM142300001.

 

         Jedno z vysoce aktuálních a kontroverzních politických témat - v evropském a zejména ve středoevropském kontextu - představuje rozšíření politického vlivu politických formací  a skupin využívajících xenofobního populismu a “organizované intolerance” vůči - v různých prostředích různě definovaným - menšinám. Nejedná se přitom jen o téma dočasně hypertrofované v důsledku reakcí na volební úspěch Haiderovy Svobodomyslné strany Rakouska a její participaci v rakouském vládním kabinetu, nýbrž o problematiku jež vzbuzovala a vzbuzuje  značnou pozornost minimálně po celá devadesátá léta XX. století. Nicméně je pravda, že izolace a bojkot  nynější rakouské vlády ze strany hlavních institucí Evropské unie a vlád ostatních členských zemí Evropské unie, představuje kvalitativně nový moment ve vývoji diskuse o vztahu xenofobie, (ultra)nacionalismu a demokracie v  celoevropském kontextu. Netroufám si v této souvislosti tvrdit, že tu jde o skutečný “bod odkud není návratu” - na tuto otázku bude možné odpovědět až s patřičným časovým odstupem - avšak řada různých znamení  nasvědčuje, že tomu tak vskutku může být. Nikdy předtím nebyla v evropském kontextu otázka xenofobie a s ní spjatých projevů intolerance natolik politizována a internacionalizována, jako je tomu nyní. Nikdy předtím nebyly natolik propojeny různé - a navíc zřetelně různorodé - oblasti této problematiky  a nebyl jim připisován takový politický význam.  Je ovšem třeba zároveň dodat, že nikdy předtím nedocházelo k tak častým desinterpretacím této problematiky, a to jak úmyslným desinterpretacím, spjatým s její politickou instrumentalizací, tak neúmyslným, vyplývajícím prostě ze složité povahy tohoto tématu.  Oba zmíněné typy desinterpretace vyžadují alespoň stručný komentář. Je samozřejmé, že  politická instrumentalizace  problematiky xenofobie a intolerance  byla a je více méně úměrná politickému významu tohoto fenoménu.   (či lépe řečeno souboru různých fenoménů obvykle souhrnně označovaných jako xenofobní populismus, xenofobní nacionalismus, extremistická “organizovaná intolerance” atp.[1]), přinejmenším v tom smyslu, že politicky bezvýznamný fenomén by s největší pravděpodobností nestál ani za politicky motivovanou desinterpretaci. To  umožňuje lépe pochopit proměnu horizontu diskusí o xenofobii a (ultra)nacionalistické intoleranci v Evropě v posledním desetiletí. Až do počátku devadesátých let byla kritika politických ztělesnění xenofobního nacionalismu v západoevropském kontextu namířena jednak proti politickým subjektům extrémně pravicové provenience typu francouzské Národní fronty či  německé Republikánské strany, jednak proti substátním nacionalistickým politickým aktérům typu Lombardské ligy, resp. Ligy Severu (v Itálii) či Vlámského bloku (v Belgii) (cf. Ignazi 1994). I když je těžké činit v této souvislosti jednoznačné závěry, lze tvrdit, že bez ohledu na příležitostné zveličování volebního a politického potenciálu těchto formací nebyly tyto obecně považovány za reálnou alternativu hlavních etablovaných evropských politických stran. V průběhu devadesátých let však v tomto směru došlo k závažným změnám. Konec Studené války, zhroucení sovětského mocenského bloku a zahájení procesu demokratizace (či skromněji řečeno detotalitarizace) postkomunistických zemí významně rozšířily a diversifikovaly pole, v němž dochází ke konfrontaci mezi přívrženci principů otevřené, inkluzívní multikulturní občanské společnosti a přívrženci různých modelů uzavřených, etnicky definovaných komunit a jim vyhovujících politických uspořádání. Mezi “politicky zajímavé” předměty kritiky nežádoucího xenofobního  nacionalismu  či ultranacionalismu se tak zařadily nejrůznější projevy xenofobní “organizované intolerance” a exklusivistického (vylučujícího) etnického nacionalismu středo- a východoevropské provenience. Politickou relevanci těmto postkomunistickým nacionalistickým fenoménům dodával přitom fakt, že jejich nositele  nebylo možné obecně považovat za  vedlejší politické formace, představující nanejvýš potenciální alternativu vůči nějakému podle evropských měřítek vcelku respektabilnímu establishmentu, nýbrž že v řadě případů - především na Balkáně a v řadě nových či staronových státních útvarů v postsovětském východoevropském prostoru - právě tyto nacionalistické formace často samy představovaly establishment a ztělesňovaly hlavní politické opce. Nešlo však pouze o postkomunistické nacionalismy. V průběhu devadesátých let zaznamenala problematika multikulturalismu a nacionalismu další konjunkturu rovněž v západoevropském prostředí, což souviselo především s tím, že ve změněné atmosféře - po skončení Studené války a s ní spjaté ideologické makrokonfrontace - se v západoevropském kontextu absolutně i relativně zvýšil význam kulturních cleavages, kulturních  konfliktních linií, což se plnou měrou projevilo právě v oblasti střetů dotýkajících se problémů multikulturalismu, xenofobie a  nacionalismu či ultranacionalismu. V závěru devadesátých let různí multikulturalističtí kritikové nacionalismu čím dále tím více poukazovali na četné - a podle jejich názoru nikoli náhodné - momenty afinity u skupiny politických stran a hnutí, spojujících prvky pravicového populismu a etnického nacionalismu, resp. mikronacionalistického regionalismu, o nichž  se domnívali, jsou bytostně příbuzné a že de facto utvářejí jakousi “ethnonacionalistickou internacionálu”, přímo či nepřímo ohrožující v celoevropském kontextu základní principy  demokracie a občanské společnosti (cf. Luvera 1999). Určitou novinku pak představovalo to, že mezi nejvýraznější reprezentanty této “internacionály” začaly být často otevřeně  řazeny nejen “klasické” xenofobní populistické formace jako Liga Severu (LN), Národní fronta (FN) a od ní odštěpené skupiny,  Vlámský blok  (VB), ale také  rakouští Svobodomyslní,  a zejména bavorská  Křesťansko-sociální unie (CSU),  představující specifickou součást soudobého německého establishmentu. Mikronacionalistická politika Ligy Severu, rakouských Svobodomyslných,  CSU a Vlámského bloku byla představována jako příklad   splynutí populistické politiky, ethnofederalistických projektů a ideologie nové pravice, představující - podle názoru multikulturalistů - jasný krok zpět vzhledem k žádoucímu heterogennímu národnímu státu, založenému na principu inkluzívního, občanského národa.  To vše se odehrávalo a odehrává na pozadí počínajícího nového cyklu konfrontace mezi západoevropskými evropskými levicovými a pravicovými stranami a názorovými proudy, v němž jde o renovaci hodnotových matricí evropské pravice a levice, o posílení vlastní politické legitimace a o oslabení legitimace soupeře, o redefinování politického prostoru (cf. Ignazi 1994) - a to nejen jednotlivých prostorů vnitrostátní politiky, nýbrž politického prostředí Evropské unie a potažmo celoevropského rámce. Do této konfrontace jsou nyní více a více vtahovány také politické strany zemí postkomunistické střední a východní Evropy, neboť jde také o definování toho, kdo  - kulturně a politicky - “patří do Evropy” a může se tedy  podílet na její integraci. Tento aspekt má pochopitelně klíčový význam pro země, jež představují kandidáty členství v Evropské unii, a přitom zjevně nejsou s to se v krátké době dokonale přizpůsobit všem normám interiorizovaným v západoevropských společnostech a politických systémech. Tento dílčí moment jen dokresluje komplexní, mnohovrstevný charakter současných evropských polemik vztahujících se k problému xenofobního populismu a intolerantního, exklusivistického nacionalismu. Jak bylo již naznačeno,  jedná se tu o neobvykle rozsáhlou kulturně-politickou konfrontaci, odehrávající se současně v různých vnitrostátních a mezinárodních kontextech. Tato konfrontace ovšem sama o sobě překvapením není; schylovalo se k ní již delší dobu.  Svým způsobem nečekaný a překvapivý je  moment intenzívní “internacionalizace” či “europeizace” tématu sporu. V tomto případě se zdá, že došlo k vytvoření významného precedentu, ne-li přímo k prolomení dosavadního tabu. Vzhledem ke komplexnímu charakteru zmíněné konfrontace nelze samozřejmě přesně předpovědět, jaké budou všechny její peripetie a konsekvence. Lze nicméně  předpokládat, že nynější způsob evropské “oficiální”, institucionalizované kritiky xenofobního nacionalismu a intolerance s největší  pravděpodobností předznamenavá povahu evropské politiky na počátku nadcházejícího tisíciletí.

                                                      *      *     *

        Jednotlivé mocensko-politické a kulturně-politické aspekty této problematiky  se pochopitelně  staly předmětem  četných politologických výzkumů a diskusí, přičemž celé toto téma zaznamenalo právě v několika posledních letech pozoruhodnou konjunkturu. Pokud  při této příležitosti ponecháme stranou, nakolik je to jen možné, sféru zřetelně a více méně bezprostředně politicky angažovaných a normativisticky zabarvených komentářů, jejichž primárním účelem nebyla a není nepředpojatá analýza fenoménů xenofobního ultranacionalismu a extrémismu, je třeba říci, že prozatímní bilance těchto výzkumů a polemik je  poněkud sporná. Především je zřejmé, že  zde nedošlo k žádnému výraznému teoreticko-metodologickému průlomu; spíše lze říci, že v některých ohledech se situace v oblasti pojímání a typologie xenofobního (ultra)nacionalismu a projevů etnicko-politické “organizované intolerance”  dále zkomplikovala, což souviselo - mimo jiné - se snahou absorbovat  do povýtce nedostatečně diferencovaného výzkumného pole příliš různorodý okruh fenoménů a procesů, přináležejících k odlišným prostředím.  Tato tendence se jevila obzvláště  patrná tehdy, byla-li spjata s - často naprosto účelovým - ztotožňováním v podstatě jakýchkoli politicky relevantních (či zdánlivě relevantních) projevů xenofobie a etnické intolerance s vyhraněně extrémistickými  postoji,  s následným sdružením či dokonce  umocněním negativních konotací pojmů jako “xenofobie”, “extrémismus”, “organizovaná intolerance”, “nacionalismus” (“ultranacionalismus”)  “ethnonacionalismus” atp. V tomto kontextu se - příznačně zejména v perspektivě  soustřeďující se na projevy xenofobie a intolerance postkomunistické středo- a východoevropské provenience - objevily pokusy o široké uplatnění nových anebo staronových pojmů jako “ethnocentrismus”, “ethnokracie”, “ethnarchie”, “ethno-anarchie” atp.  (Ramet 1999; Shafir 1999). Heuristická hodnota   konceptů typu “ethnokracie” či “ethnarchie se však  - alespoň prozatím, soudě podle dosavadních pokusů o jejich aplikaci a popularizaci (cf. např. Ramet 1999; Shafir 1999)  ukazuje být velmi omezená. To ovšem nic nemění na tom, že aplikace těchto pojmů mohla a může plnit svůj delegitimační účel a také - což je v této souvislosti důležitější - umožňuje obejít po teoreticko-metodologické stránce náročnou problematiku vymezení jednotlivých aspektů - aktuálně či potenciálně xenofobního,  rasistického, sexistického aj. - “ethnocentrismu” ke koncepci národního státu, k modelům používaných teorií demokracie a k teorii pluralitních demokratických politických systémů. Z politologického hlediska právě tento moment představuje zřejmou slabinu většiny současných pokusů o radikální kritiku etnicko-politické intolerance v evropském kontextu. Nejde totiž o prosté  odmítnutí xenofobie a “organizované intolerance” na základě nepřiměřeně zjednodušující a rádoby soběstačné  normativistické argumentace. Má-li být kritika etnicko-politické “organizované intolerance” skutečně účinná a přesvědčivá, musí být v dostatečné míře doprovozena analýzou  příčin, jakož i důsledků expanze tohoto fenoménu z hlediska fungování příslušných politických systémů, včetně rozboru možných různých dopadů potlačování a/nebo tolerování jevů tohoto druhu. Pouhé odkazy na to, co je anebo naopak není “politicky korektní”  v tomto případě nepostačují. Dalším krokem, přinejmenším z analyticko-heuristického hlediska výhodným a žádoucím, by pak mělo být oddělení roviny posuzování “organizované intolerance” jako nebezpečného a nepřijatelného jevu z hlediska demokratického procedurálního konsensu, reprezentace a participace  od roviny posuzování širšího hodnotového konsensu, kde - s největší pravděpodobností - již není  možné dospět k tak jednoznačným závěrům o principiální nepřijatelnosti všech hodnotových matricí s nimiž je – či může být - spjata “organizovaná intolerance”.  Je třeba vzít v úvahu, že  se zde jedná o natolik kontroverzní oblast, že ani v případě seriózních politologických prací nelze očekávat úplný triumf nepředpojatého,  věcného a střízlivého přístupu, což pochopitelně nemůže neovlivnit charakter závěrů učiněných na základě politologických analýz.

 

 

 

Vybraná literatura

 

Barša, P., Strmiska, M. (1999): Národní stát a etnický konflikt. Politologická perspektiva, CDK, Brno.

Evans, G., Need, A. (2000): Explaining Ethnic Polarization Over Attitudes Towards Minority Rights In Eastern Europe: A Multilevel Approach, Estudio/Working Paper 2000/146, CEACS IJM, Madrid.

Griffin, R. (1999): Afterword: Last Rights?, in: Ramet, S. P. (red.): The Radical Right in Central and Eastern Europe since 1989, The Pennsylvania State University Press, University Park, s. 297-321. 

Ignazi, P. (1994): L’estrema destra in Europa, il Mulino, Bologna.

Ishiyama, J. T., Breuning, M. (1998): Ethnopolitics in the New Europe, Lynne Rienner Publishers, Boulder, London 1998.

Luvera, B. (1999):  I confini dell’odio. Il nazionalismo etnico e la nuova destra europea, Editori Riuniti, Roma.

Mudde, C. (1996): The War of Words. Defining the Extreme Right Party Family, West European Politics, XIX, April 1996, s. 225-248.

Mudde, C. (nedat.): The New Roots of Extremism. The ABCs of the Rising Right, Transitions (on-line), nedatováno (http://www.ijt.cz/transitions/thnewroo.html).

Ramet, S. P. (1999): Defining the Radical Right: The Values and Behaviors of Organized Intolerance in Post-Communist Central and Eastern Europe, in: Ramet, S. P. (red.): The Radical Right in Central and Eastern Europe since 1989, The Pennsylvania State University Press, University Park, s. 3-27. 

Shafir, M. (1999): Radical Politics in East Central Europe. Part III: X-Raying Post Communist “Radical Minds”. A) The New Ethnocracy, East European Perspectives (RFE/RL), December 1, 1999 (http://referl.org/eepreport/1999/12/03-011299.html).

Williams, Ch. (1999): Problems of Transition and the Rise of the Radical Right, in: Ramet, S. P. (red.): The Radical Right in Central and Eastern Europe since 1989, The Pennsylvania State University Press, University Park, s. 29-47.

 

[1] Konceptu “organizované intolerance” - jako klíčového pojmu - použila např. Sabrina Petra Rametová, jež nabídla i příslušnou pracovní definici: “(...) organized intolerance will be defined as that segment of the political landscape which arose, historically, as a dimension of cultural “irrationalism”, and is inspired by intolerance (of any defined as “outsiders”), and hostility to notions of popular sovereignty or popular rule (Ramet 1999: 4).