Zpracoval Lubomír Kopeček pro SEPS
Janusz A. Majcherek: Pierwsza dekada III. Rzeczypospolitej 1989 –1999, Presspublica, Warszawa 1999, s. 303, ISBN 83-86038-55-1
Práce filozofa a sociologa kultury Janusze Majcherka je věnovaná vývoji Polska po roce 1989. Nejde přitom o první pokus o zachycení tohoto relativně nového a dosud neukončeného období. Zmínit je možno například knihu historika a politologa Antoniho Dudka “První roky třetí Polské republiky 1989 – 1995” (Krakov 1997). Ovšem zatímco Dudek se zaměřil především na popis a analýzu politických dějin a další oblasti rozebírá jen okrajově (ekonomika, kultura atd.), Majcherek zvolil jiný přístup. Jeho cílem (byť to nikde v knize není výslovně řečeno) je komplexní zachycení událostí a změn, jimiž polská společnost prošla. Šířka tématu je taková, že vedle politických, hospodářských, sociálních a třeba i demografických otázek se kniha zabývá například i specifickým fenomén disco pola (pseudolidové hudby, která byla v Polsku velmi populární). Vzhledem k rozsahu knihy (270 stran textu, zbytek tvoří kalendárium důležitých dat, bibliografie a jmenný rejstřík) je nezamyšleným, ale nutným výsledkem takového přístupu určitá povrchnost některých rozebíraných témat (byť zdaleka ne všech). K tomu přistupuje ještě jeden rys a to často absentující hodnotící složka v závěru jednotlivých kapitol. Typicky je to vidět na kapitole o politických stranách, kdy sice autor poměrně přesně vykresluje polské potíže s formováním systému politických stran a správně si všímá některých příčin (charakter volebního systému, nadměrná váha osobností vůdců především u postsolidaritních stran atd.), ale v podstatě z uvedených faktů nevyvozuje žádný zásadní závěr nebo prognózu pro budoucnost.
Fakt, který knihu posunuje až někam na hranici mezi odbornou a žurnalistickou prací, je zcela chybějící poznámkový aparát, který nemůže seznam literatury na konci knihy nahradit. Dochází pak k takovým situacím, že třeba v kapitole o sociálním dědictví Polské lidové republiky se píše: “(…) člen bývalé nomenklatury měl o 65 procent větší šanci (v éře po roce 1989 – poznámka recenzenta) na to, že se stane soukromým podnikatelem, než ti kteří do této kategorie nenáleželi” (s. 57). Odkud tento údaj autor čerpal se ale nedá zjistit. Podobným handicapem je až příliš stručný obsah na konci knihy, který orientaci v textu nijak neusnadňuje. Zvláštní je i způsob používání některých zkratek v textu. Například u Patriotického hnutí národního obrození, což byla organizace svým charakterem blízká československé Národní frontě, kterou autor zmiňuje na straně 10, se zkratka objevuje (bez toho, aby u ní byl uveden plný název) až na straně 17. Nejde přitom o ojedinělý případ a vzhledem k tomu, že v knize chybí na závěr seznam použitých zkratek, opět to nepřispívá k orientaci v textu. Jistý problém představuje i zvolený název knihy “První dekáda III. Polské republiky 1989 – 1999”. Přes slibný časový údaj uvedený v názvu (1989 - 1999) je evidentně závěr této éry v práci zachycen velmi kuse. Například v části šesté, věnované vnitropolitickému vývoji země, je událostem po nástupu vlády Jerzyho Buzka v říjnu 1997 věnován jediný odstavec.
Ovšem kniha disponuje i určitými přednostmi. Pro člověka s malou znalostí polských reálií poskytuje, přes výše zmíněné výhrady, poměrně srozumitelný přehled toho, co se dělo v Polsku od konce 80. let. Důležité jsou také první dvě úvodní kapitoly, které předestírají stručný historický výklad posledního desetiletí Polské lidové republiky a jednání kulatého stolu. Jak správně autor usoudil, toto období velmi podstatně ovlivnilo éru po roce 1989. (Jde především o předestření vztahů mezi představiteli opoziční Solidarity a mimosolidaritní opozicí, jejichž názory na vyjednávání s tehdejším komunistickým režimem se výrazně odlišovaly. Dále autor popisuje rozpory uvnitř samotné Solidarity ohledně metod postupu při přechodu Polska k demokracii a konečně odstředivé tendence a postupný rozpad vládního tábora v závěru 80. let.) Na velmi slušné úrovni jsou rovněž zpracovány oblasti, které mají blízko k autorově profesi (především část třetí nazvaná “Lidé. Společnost III. Polské republiky”).
Vzhledem k šíři záběru knihy si všimnu jen některých otázek, které mě v knize zaujaly. Zajímavá je poznámka týkající se samotného počátku éry třetí polské republiky. Autor se přiklání k datu 4. června 1989, kdy proběhly první polosvobodné parlamentní volby. Podle Majcherka toto datum znamenalo zásadní mezník. Faktem je, že v této otázce nepanuje v polské odborné veřejnosti úplná jednota a shoda je pouze v obecnějším faktu přelomovosti roku 1989 jako takového. S tím dále úzce souvisí v knize podaný výklad o návaznosti třetí republiky na meziválečnou (druhou) republiku. Éra Polské lidové republiky (1944 – 89) tak nebyla do numerace polských republik zahrnuta a snaha alespoň symbolicky demonstrovat vztah k druhé republice se projevila například převzetím prezidentských insignií Lechem Walęsou od posledního exilového prezidenta Ryszarda Kaczorského.
Pozornost zaslouží i změny, kterými polská společnost v 90. let prošla a srovnání výsledného stavu na konci desetiletí s jeho počátkem. Majcherek uvádí, že střední délka života na přelomu 80. a 90. let u mužů dosahovala 66,8 a u žen 75,5 let, čímž byla o 5-8 let nižší než ve vysoce rozvinutých zemích západní Evropy. Situace dokonce došla tak daleko, že šance patnáctiletého Poláka na dožití se 60 let byla menší, než nejenom u jeho vrstevníka v západní Evropě, ale také v latinské Americe, Číně nebo Indii. To se ovšem začalo měnit na začátku 90. let a na konci tohoto desetiletí už délka života u mužů vzrostla o dva roky a u žen o více jak jeden a půl roku. Velkou proměnou prošla i vzdělanostní struktura společnosti, kdy počet vysokoškolských studentů se ze čtyř set tisíc zvedl na milión. Podobně se vyvíjel počet středoškoláků. Autor dále upozorňuje na určité překvapení, které prodělala polská společnost ohledně své homogennosti. Po roce 1989 se totiž s pádem ideologických bariér a historických předsudků náhle tří tisícová německá menšina v Polsku zvětšila na více jak čtvrt miliónu osob. Podobný vývoj, byť ne v tak velkém rozsahu, prodělala rovněž běloruská a ukrajinská menšina a také se vynořilo několik dalších "nových" národnostních skupin, které byly poměrně početné.
Lze souhlasit s autorem, že asi největším problémem třetí polské republiky, jež výrazně brzdí transformaci polské společnosti, je stav polského zemědělství a obecně obrovská zaostalost polského venkova. Díky situaci, kdy na konci existence Polské lidové republiky žilo 38 % obyvatel na vesnici, zaujímala země ve stupni urbanizace jedno z posledních míst v Evropě. To se v prvním desetiletí třetí republiky příliš nezměnilo. Nízká produktivita polského zemědělství je vidět třeba z toho, že celá jedna pětina vesnických hospodářství neprodává žádné produkty a zaměřuje se výhradně na samozásobitelství.
Z hlediska sociálního složení společnosti jsou velmi zajímavé údaje o tom, kdo tvoří novou polskou elitu. Ke konci 90. let bylo v Polsku 2,3 miliónu podnikatelů, z nichž část začala podnikat už před rokem 1989, kdy jejich počet dosahoval asi 900 tisíc, což bylo dáno tím, že ve srovnání například s Československem nebyl v hospodářství režim lidového Polska tak rigidní. Za důležitou část nové elity autor považuje politiky a vysoké státní úředníky, jejichž počet udává cifrou asi 150 tisíc. Další početnou skupinou jsou politici a vyšší úředníci pracující na úrovni samosprávy, přičemž si kniha všímá prudkého početního nárůstu této skupiny, v souvislosti se samosprávní reformou na konci desetiletí.
Jinak stojí za pozornost Majcherkovo pojetí dnešní polské střední třídy, která má podle něj původ ve třech sociálních skupinách: v soukromých podnikatelích působících už před rokem 1989, dále v příslušnících bývalé nomenklatury (jejich počet v závěru existence lidového Polska odhaduje na 360 tisíc osob) a v inteligenci. Představitelé dalších sociálních skupin z éry lidového Polska (dělníci a rolníci) mají jen zanedbatelný podíl v polské střední třídě. Co se týká vyšší třídy, tvoří ji vlastníci velkých firem, manažeři největších podniků a nejlépe kvalifikovaní specialisté.
Pro nezkreslený pohled na Polsko je důležitý i problém regionálních rozdílů mezi jednotlivými oblastmi. Polské území se v podstatě dělí na dvě hospodářsky velmi rozdílné oblasti – vyspělý a ekonomicky se rozvíjející západ státu (“Polsko A”) a zaostalý a stagnující východ (“Polsko B”). Majcherek sice uvádí, že tento rozdíl je dán díky historickým podmínkám a byl výrazný už v meziválečném Polsku, nicméně by neškodilo rozvést toto konstatování a dodat, že prapočátkem tu byl rozdílný ekonomický vývoj v jednotlivých záborech, na něž si Polsko v 18. století rozdělily Prusko, Rusko a Rakousko a které existovaly až do obnovení nezávislosti země v roce 1918.
Velmi podnětné jsou pasáže knihy týkající se vývoje dělby moci ve státě. Na počátku transformačního období se vláda (ústavní terminologií Rada ministrů) v čele s premiérem nacházela ve velmi problematickém postavení. Velký počet stran působících v parlamentu, konfrontační politika prezidenta Walęsy a rozvětvená a nepřehledná vládní struktura, znesnadňovaly činnost výkonné moci a vedly k rychlým pádům několika vlád. V této souvislosti se ukázala jako velmi důležitá reforma volebního systému, která proběhla před parlamentními volbami v roce 1993. Ta původně téměř čistě proporcionální volební systém (použitý ve volbách v roce 1991) modifikovala zavedením většinových prvků (zavedením 5% uzavírací klauzule, zvětšením počtu volebních obvodů, použitím ď Hondtovy metody). Výsledkem byl strmý pokles počtu subjektů zastoupených v parlamentu a možnost vytvořit funkční vládní koalici. Se schválením nové ústavy v roce 1997 potom došlo k oslabení pravomocí Sejmu. Poklesl také význam prezidenta v ústavním systému. Naopak se výrazně posílily pravomoci premiéra. To mělo důležitý vliv na stabilitu politického systému.
Při hodnocení Majcherkovy práce už bylo poukázáno na její drobná i větší pochybení, stejně jako na přednosti. V zájmu spravedlnosti je nutno dodat ještě dvě dost podstatné skutečnosti, které autora do jisté míry omlouvají. Jednak skutečnost, že napsání natolik tematicky široce pojaté publikace je velmi náročné a neobejde se téměř nikdy bez určitých pochybení v oblastech, v nichž autorovi chybí patřičná odborná erudice. Dále se jedná o skutečnost, že se autor musel vypořádat s malým časovým odstupem od popisovaných událostí, což nejenom velmi znesnadňuje sběr potřebného podkladového materiálu, ale také ztěžuje jejich objektivní reflexi.