Jindøich Svoboda

Jindřich Svoboda

Slovenská vládní koalice: její typová charakteristika

Úvod

V roce 1998 došlo v konfiguraci politických sil na Slovensku k rozsáhlým změnám. Mimo jiné proběhla i úplná obměna vládních stran. Právě vládní aliance konstituovaná po volbách 1998 se stala předmětem mého zájmu. Chci se pokusit jednak na úvod o deskripci nového vládního uspořádání a posléze o vymezení typové charakteristiky současné slovenské vládní koalice.

Vznik vládní koalice po volbách 1998

25. a 26.září 1998 proběhly na Slovensku parlamentní volby. Jednalo se o druhé volby v rámci samostatné Slovenské republiky.(1) Jejich výsledek nejlépe ilustruje následující tabulka:

politický subjekt	platné hlasy	podíl v procentech	získané mandáty
HZDS (Hnutí za demokratické Slovensko)	907103	27	43
SDK (Slovenská demokratická koalice	884497	26,33	42
SDĹ (Strana demokratické levice)	492507	14,66	23
SMK (Strana maďarské koalice)	306323	9,12	15
SNS (Slovenská národní strana)	304803	9,07	14
SOP (Strana občanského porozumění)	269343	8,01	13

(Bútora, Bútorová, Mesežnikov, 1999:305)

Voleb se zúčastnilo celkem 17 politických stran či hnutí, ale pouze subjekty uvedené v tabulce překonaly pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Národní rady Slovenské republiky. Fakticky se tak generovalo šest relevantních stran. Vítězem se dle procentního zisku stalo Hnutí za demokratické Slovensko, které však se svým tradičním partnerem z minulé vládní koalice Slovenskou národní stranou nebylo schopno sestavit většinovou vládu (dohromady mají pouze 57 poslanců z celkového počtu 150). Ostatní strany už předem deklarovaly neochotu k vládní spolupráci s HZDS.

Další parlamentní subjekty pak po poměrně krátkém vyjednávání sestavily vlastní variantu vlády, která byla jmenována předsedou Národní rady Slovenské republiky Gašparovičem 29.října 1998 (Bútora, Bútorová, Mesežnikov, 1999:128).

Složení nové vládní koalice

Nová vláda byla konstituována ze čtyřech parlamentních uskupení - Slovenské demokratické koalice, Strany demokratické levice, Strany maďarské koalice a Strany občanského porozumění. Předsedou vlády se stal Mikuláš Dzurinda mluvčí SDK. Koalice jako celek disponuje ústavní většinou.(2)

Nejsilnějším a také klíčovým prvkem vlády je Slovenská demokratická koalice. Jedná se fakticky o volební formaci, která vznikla jako reakce na nový volební zákon diskriminující klasické volební koalice (zákon mj. stanovil nutnost překonat 5% bariéru každému subjektu koalice). SDK sice formálně vstoupila na politickou scénu jako jedna politická strana, ve skutečnosti je však účelovým uskupením u jehož zrodu stálo pět samostatných politických stran: Křesťansko-demokratické hnutí, Demokratická unie, Demokratická strana, Sociálně demokratická strana Slovenska a Strana zelených Slovenska. Oficiálně byla strana zaregistrována ministerstvem vnitra v březnu 1998 (Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:66). Vzápětí se mateřské strany (3) dohodly, že jejich členové půjdou do voleb na kandidátní listině SDK, přičemž ony samotné se voleb nezúčastní. V důsledku novely volebního zákona z května 1998 museli nakonec všichni kandidáti SDK ukončit své členství v mateřských stranách (Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:66).

SDK je svou podstatou značně heterogenním uskupením. Střetávají se tu téměř protichůdná programová východiska o kterých si můžeme udělat dobrou představu na základě výčtu existujících platforem: křesťanskodemokratická, liberální, konzervativně-liberální, sociálně-demokratická a zelená (Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:66). Z uvedeného přehledu vyplývá nemožnost vytvoření skutečně politicky vyhraněného volebního programu. Značná ideologická vzdálenost zmíněných platforem umožnila vznik zhruba těchto východisek (4): snaha o vytvoření alternativy k politice HZDS, úsilí o zabezpečení svobodných parlamentních voleb, prosazení přímé volby prezidenta, radikální změna mocenských poměrů a vytvoření nové vlády s SDL, SMK a SOP (Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:65). Hlubší programová shoda nastala pouze v oblasti zahraniční politiky, kde se představitelé SDK dohodli na jednoznačné podpoře vstupu Slovenska do EU a NATO. Do nové vlády tedy Slovenská demokratická koalice nevstupovala jako programově homogenní subjekt, ale fakticky jako další mnohačlenné značně heterogenní seskupení, jehož programové cíle ve většině nenabyly konkrétní podoby.

Druhým nejsilnějším subjektem vládní koalice je Strana demokratické levice. Na rozdíl od SDK se před volbami 1998 profilovala jako jasně programově vyhraněné levicová strana. Předseda SDL Jozef Migaš charakterizoval svou stranu jako “jedinou levicovou alternativu” (Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:84). Vedení strany se obecně orientovalo na koalici s těmi, kteří “respektují ústavu, právní stát, chtějí více sociálních jistot a integraci Slovenska do evropských struktur” (Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:85). Volební zisk 1998 byl pro stranu velkým úspěchem, protože podstatně převyšoval výsledek z roku 1994 (5). Po počátečním váhání se nakonec strana na základě pověření svého 5.sjezdu rozhodla vstoupit do vládní koalice s SDK, SMK a SOP. Od počátku mělo vedení SDL zdrženlivý postoj ke vstupu SMK do vlády. Zaznívaly výhrady ke stíženému rozhodování ve čtyřkoalici oproti jednodušší trojkoalici (SDK-SDL-SOP) a zazněly také připomínky k nejasnému postoji SMK k Benešovým dekretům. Nakonec však SDL po jednáních do vládní koalice i s SMK vstoupila.

Třetím členem vládní koalice jsou zástupci Strany maďarské koalice. Z určitého úhlu pohledu se geneze SMK podobá vývoji vzniku SDK. I tato formace totiž vznikla integrací samostatných politických stran (Maďarské křesťanskodemokratické hnutí, Maďarské občanské hnutí a Spolužití) pod tlakem nově přijatého volebního zákona. Po sloučení jmenovaných subjektů v červnu 1998 (Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:90) došlo v maďarské koalici k vytvoření dvou základních platforem křesťansko-konzervativně-lidové a občansko-liberální. Programově se strana zaměřila na prosazování zájmů maďarské menšiny, přičemž mezi hlavní body patřilo přijetí zákona o používání jazyků menšin a popírání teze o nadstandardní úrovni práv menšin na Slovensku. Cílem se také stala účast v budoucí vládě. Po volbách na jednání mezi budoucími členy vlády předseda SMK Béla Bugár prohlásil: “vstup SMK do Vlády SR znamená nastoupení cesty historického smíření mezi Slováky a Maďary žijícími na Slovensku” (Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:91). Už při těchto jednáních se však projevily budoucí třecí plochy hlavně mezi SMK a SDL v některých sociálně-ekonomických otázkách. Hlavní těžiště rozporů se však dotýkalo obsazení místa ministra zemědělství. O tento post usilovalo jak SDL tak SMK. Maďaři toto střetnutí nakonec prohráli. Celkově se maďarské politické reprezentaci podařilo vytvořit poměrně homogenní subjekt, který reprezentuje svou národnostní menšinu jako celek.

Poslední stranou vládní koalice je Strana občanského porozumění. Jedná se zcela nový politický subjekt, který se objevil na slovenské politické scéně takřka těsně před volbami 1998 (6). Zakladatelem strany byl současný prezident SR Rudolf Schuster, jenž již delší dobu projevoval ambice účastnit se politiky na celoslovenské úrovni. Z dalších známých osobností se k němu přidal bývalý ministr zahraničí Mečiarovy vlády Pavol Hamžík a primátor Banské Bystrice Igor Prosperín. Sám Schuster od počátku zdůrazňoval překonávání celospolečenské konfrontační atmosféry a poněkud neurčitě také hovořil o nových lidech, kteří vyřeší novým způsobem existující problémy (Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:93). Po svém zakládajícím sjezdu se pak SOP vyprofilovala jako opoziční strana s těmito programovými zásadami: zvyšování životní úrovně prostřednictvím 10% hospodářského růstu, posilování středních vrstev, omezení zasahování státu do ekonomiky, reforma daňového systému a stabilizace a demokratizace politiky v SR (In:Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:93). K otázce ideologické profilace strany se její představitelé stavěli opatrně, většinou hovořili o středovém postavení SOP se silným sociálním cítěním. Po volbách strana okamžitě usilovala o vládní spolupráci s SDK a otevřeně podporovala i plnou účast SMK v koalici.

Charakter vládní koalice

Charakter vládních koalic můžeme posuzovat z nejrůznějších hledisek. Osobně jsem zvolil typologii, “která uvažuje na horizontální rovině rozličné postoje stran v politickém spektru. Lze tak rozlišovat mezi 1)levicovými nebo pravicovými koalicemi, 2)aliancí středu nebo koncentrací, 3)spojením extrémů a 4)celonárodním sjednocením” (Novák, 1997:179).

Pokud bychom chtěli současnou slovenskou vládní koalici typologicky zařadit, můžeme konstatovat, že se jedná o variantu celonárodního sjednocení (Novák, 1997:181). Jistě se nejedná o jeho plnohodnotnou formu, protože v tomto případě by taková vládní aliance musela zahrnovat všechny velké strany bez výjimky (7). Slovenská vláda však vykazuje mnohé jiné znaky, které odkazují k oslabené variantě celonárodního sjednocení. Jsou to zejména tyto faktory:

 pokud zúčastněné strany ve vládě rozprostřeme v pravolevém spektru, pak pokrývají celou jeho škálu od konzervativní a liberální pravice, přes křesťansko-demokratický a občanský střed až k socialistické levici. Uvedené zjištění podtrhuje i ten fakt, že pokud podrobíme podrobnější analýze programy mateřských stran SDK, tak i zde nalezneme téměř celé pravolevé spektrum. Dokládám to následujícím krátkým přehledem.

Křesťansko demokratické hnutí (KDH) - představitel křesťansko-demokratického ohniska. Křídlo kolem Jána Čarnogurského klade důraz na tradiční hodnoty jako je náboženství, rodina, vyzdvihuje tradiční antikomunismus a hlásí se k některým bodům národního a konzervativně-sociálního programu prvorepublikového uskupení Andreje Hlinky. Čarnogurský sám mnohdy vystupuje i značně antiliberálně. Tato frakce má 16 poslanců. (Mesežnikov, Ivanytyšyn, 1999:72)

Demokratická unie (DU) - liberální skupina v rámci SDK, její frakce má 12 poslanců (Mesežnikov, Ivanytyšyn, 1999:76). Mezi známé představitele patří E.Kukan (ministr zahraničí). Za blízké politické uskupení označují vedoucí činitelé německou FDP. V programové rovině se výrazně soustředí na zahraničněpolitické otázky vstupu Slovenska do evropských struktur.

Demokratická strana (DS) - se sama charakterizuje jako konzervativně-liberální platforma v rámci SDK. Její program akcentuje ekonomický liberalismus, právní stát, odmítání nacionalismu, rasismu apod. Zásadně také prosazovala přímou volbu prezidenta. V parlamentu tuto skupinu reprezentuje její předseda Ján Langoš a pět dalších poslanců (Mesežnikov, Ivanytyšyn, 1999:74).

Sociálnědemokratická strana Slovenska (SDSS) - deklaruje se jako levicová demokratická strana s proevropskou orientací. Mezi své základní hodnoty počítá svobodu, solidaritu, demokracii a spravedlnost. Strana požaduje maximálně podporovat sociálně slabé vrstvy. Předsedou je Jaroslav Volf a SDSS má 4 poslance (Mesežnikov, Ivanytyšyn, 1999:73).

Strana zelených na Slovensku - zviditelňovala se hlavně na tématech životního prostředí. “Žádala přijmout zákon o právu na informace o stavu životního prostředí, protestovala proti záměru vlády uspořádat zimní olympijské hry ve Vysokých Tatrách, poukazovala na provázanost vodohospodářské, vojenskoprůmyslové, jaderno-energetické lobby s korumpovanými mocenskými strukturami.” (Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:83) V parlamentu zasedají 4 zelení.

Je nutno také zvážit fakt, že více než polovinu poslanců SDK - celkem 33 představují poslanci pravicových formací - KDH, DU, DS, což má jistě vliv na celkovou profilaci koalice. Na druhou stranu nesmíme ale zapomínat na poněkud protiliberální postoje části KDH a v takovém případě je velice problematické uvažovat o jednotném pólu pravice v Slovenské demokratické koalici.

 charakteristika vládních stran i při zběžném pohledu vypovídá o jejich značné programové inkompatibilitě. Při podrobnější analýze musíme konstatovat, že vláda není složena ze čtyřech, ale fakticky z 9 subjektů (8).

 strany zúčastněné na vládě pociťovali ohrožení systému parlamentní demokracie ze strany minulé koalice HZDS-SNS-ZRS(9).

 slovenská vládní koalice nepředstavuje ani jeden z modelů teorie minimální vítězné koalice. Tato teorie sloužící k predikci budoucího uspořádání vládních aliancí obecně určuje čtyři základní typy minimálních vládních koalic:

1)Von Neumann tvrdí, že “koalice nezahrne žádnou stranu, která nebude potřebná k vítězství” (Novák, 1997:186). Do vlády tedy vstoupí jen takový počet stran, jež stačí k prosté většině v parlamentu.

2)W.H.Riker stanovuje podmínku podle ,které “se vytvoří jen ty koalice s nejmenším možným počtem křesel ve sněmovně” (Novák, 1997:186).

3)”Podle M.A.Leirsensona vzniknou jen takové koalice, které sdružují nejmenší počet stran” (Novák, 1997:186). Může tedy vzniknout i koalice dvou velkých stran.

4)A konečně R.Axelrod považuje za rozhodující ideologické hledisko a stanovuje, “že se vytvoří jen nejmenší vítězné koalice stran sousedících ne ideologické škále levice pravice” (Novák, 1997:186).

Pokud bychom uvedené teorie aplikovali na situaci po volbách 1998, pak můžeme uvažovat o těchto variantách minimálních vítězných koalic:

podle Neumanna: HZDS-SDK, HZDS-SDL-SNS, SDK-SDL-SMK,

SDK-SDL-SOP, SDK-SDL-SNS.

podle Rikera: SDK-SDL-SOP

podle Leirsersona: HZDS-SDK

podle Axelorda: nejprve je nutné určit posloupnost stran na pravolevé ideologické škále. Pro svůj účel jsem využil Blondelovo schéma šesti ideologických rodin. Blondel stanovil těchto šest rodin - nalevo komunisté, socialisté či sociální demokraté, ve středu liberálové a radikálové, napravo agrárníci, pak křesťanští demokraté a nakonec konzervativci. (Novák, 1997:171)

Dle tohoto schématu se mi slovenská politická scéna jeví takto - SDL - SOP - HZDS - SDK - SMK - SNS. Můžeme uvažovat o těchto aliancích: HZDS-SDK, SDL-SOP-HZDS.

Jak je zřejmé, ani jedna z modelových variant nevyjadřuje skutečné stranické uspořádání vlády Slovenské republiky. Koalice SDK-SMK-SOP-SDL tedy není rozhodně minimální vítěznou aliancí.

Zajímavých variací koaličního uspořádání se nám také dostane, pokud namísto SDK budeme počítat s existencí pěti mateřských stran - KDH (16 poslanců), DU (12), DS (6), SDSS (4), SZS (4). Pravolevá ideologická osa vypadá potom následně:SZS - SDL - SDSS - SOP - HZDS - DU - SMK - DS - KDH - SNS. V takovém případě vidím jako nejpravděpodobnější koalice - dle Axelorda:SDL-SDSS-SOP-HZDS, dle Leisersona: HZDS-SDL-KDH, dle Rikera: HZDS-DU-SMK-DS, dle von Neumanna je z povahy jeho teorie mnoho variant. Musím podotknout, že tato má úvaha je pouze určitým modelem reality, který však dle mého názoru dokládá tezi o existenci celonárodní koalice na současné politické scéně Slovenska. Dokresluje totiž složité uspořádání a velkou různorodost stavebních kamenů, ze kterých je uvedená aliance složena.

Koaliční smlouva

Koaliční dohodu jako výsledek svého povolebního vyjednávání podepsali na konci října 1998 za SDK Mikuláš Dzurinda, za SDL, Josef Migaš, za SDL, Béla Bugár, za SMK a Rudolf Schuster, za SOP.

V první části smlouvy se hovoří o společných vládních programových cílech zmíněných stran. Zejména je to:

 rozvoj pluralitní parlamentní demokracie a zachovávaní principů právního státu zejména v oblasti lidských a občanských práv.

 utváření příznivých podmínek pro rozvoj tržního hospodářství a postupně zastavit hospodářský pokles.

 upevnění mezinárodního postavení Slovenské republiky a usilování o členství v Evropských uskupeních (NATO a EU), budování přátelských vztahů zejména se sousedními státy.

 dosažení politické stability a udržování sociálního smíru. Důraz je také kladen na národnostní a náboženskou toleranci.

(www.sdl.sk)

Hlavním znakem uvedených programových zásad je jejich vysoká míra obecnosti. Fakticky se jedná o několik málo základních zásad (10), které nemůže odmítnout žádná politická strana, jež chce nést označení demokratická. Jako příčinu tohoto stavu vidím právě existenci určité formy celonárodní koalice na Slovensku. Subjekty v ní sdružené jsou si tak ideologicky vzdáleny, že nejsou schopny se shodnout na politicky vyhraněnějším programovém dokumentu.

Druhou obsáhlejší část koaliční dohody tvoří ujednání o technologii fungování vládní koalice. Oproti zmíněným programovým zásadám je detailněji propracována. Zřejmě nejdůležitějším oddílem je ustanovení zavazující koaliční partnery k respektování jejich dohodnutého poměru ve vládě a dalších institucích.

Pro dokreslení uvádím zmíněné obsazení některých postů jednotlivými stranami koalice:

předseda vlády - SDK, místopředseda vlády pro legislativu - SDL, místopředseda pro ekonomiku - SDK, místopředseda pro evropskou integraci - SOP, místopředseda pro lidské práva a národnostní menšiny - SMK

ministerstvo hospodářství SDK (státní tajemník SDL, SOP)

ministerstvo financí - SDL (SDK, SMK)

Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny - SDL (SMK)

Ministerstvo pro správu a privatizaci státního majetku SOP (SDK)

Ministerstvo zemědělství - SDL (SDK, SMK)

Ministerstvo vnitra - SDK (SOP)

Ministerstvo zahraničních věcí - SDK (SDL, SDK)

Ministerstvo obrany SDL (SDK). (11)

(www.sdl.cz)

Stejným způsobem si zúčastněné strany rozdělily ostatní vládní a parlamentní funkce. Ve smlouvě je popsáno i obsazení stálých mezinárodních delegací (např. OBSE).

Na smlouvě samotné není zajímavé to, že se věnuje otázce obsazení jednotlivých funkcí představiteli koaličních stran. Pozoruhodný je však prostor věnovaný této problematice. Už výše charakterizovaný program je zmíněn v úvodu (asi 60 řádků), kdežto personálním problémům a mechanismu vyjednávání (tedy formální stránce) je vyhrazeno cca 240 řádků.

Uvedená fakta dokládají neschopnost shody stran slovenské vlády na propracovaném politickém programu, což je dle mého názoru způsobeno jednoznačně existencí celonárodního sjednocení namísto klasického koaličního kabinetu, který z pochopitelných důvodů nemůže spolupracovat na linii shodné či příbuzné ideologické báze.

Závěr

Ve svém příspěvku jsem se pokusil prokázat typologickou přináležitost současné vládní koalice Slovenské republiky k aliancím tzv. celonárodního sjednocení. Novák k tomuto typu dodává: “Celonárodní sjednocení v plném slova smyslu je aliance všech velkých stran bez výjimky. Dochází k ní za výjimečných okolností, zejména v dobách válečného ohrožení. Existují také oslabené podoby celonárodního sjednocení, ... např. zahrnující celé spektrum s výjimkou krajní pravice ... či krajní levice” (Novák, 1997:181). Slovenská vláda, dle mého názoru, spadá do oblasti právě onoho oslabeného typu. Součástí vlády jsou totiž všechny relevantní politické strany, s výjimkou dvou - HZDS a SNS. Oba tyto subjekty mají však přídomek “nestandardní politické strany” (Bútora, Mesežnikov, Bútorová, 1999:43), což je staví do podobné oblasti, jako ve výše uvedené Novákově definici, krajní pravici či levici, které jsou právě už svou podstatou určeny ocitnout se mimo omezenou variantu celonárodního sjednocení.

V slovenském případě byla dle mého mínění jedním z hlavních impulsů k vytvoření “velké celonárodní koalice” obava z možného návratu k specifickému fungování parlamentní demokracie dle receptu minulé vlády HZDS-SNS-ZRS, což sice nebylo zmiňované “válečné ohrožení”, rozhodně to však bylo ohrožení pro klasickou politickou participaci či samotnou existenci všech ostatních relevantních stran - SDK, SDL, SMK, SOP.

Použité zkratky

DS – Demokratická strana

DU – Demokratická unie

KDH – Křesťansko-demokratické hnutí

HZDS – Hnutí za demokratické Slovensko

SDK – Slovenská demokratická koalice

SDL – Strana demokratické levice

SDSS – Sociálně-demokratická strana Slovenska

SMK – Strana maďarské koalice

SNS – Slovenská národní strana

SOP – Strana občanského porozumění

SZS – Strana zelených na Slovensku

ZRS – Svaz dělníků Slovenska

Poznámky:

(1) komplexní zprávu o předvolební kampani a o průběhu voleb samotných přináší publikace Bútora, M., Mesežnikov, G., Bútorová, Z. (1999): Kto?Prečo?Ako? Slovenské volby 98. Bratislava.

(2) nejsilnějším motivem pro sestavení vlády na bázi ústavní většiny byla dle mého názoru snaha o bezproblémové schválení návrhů ústavních zákonů, které strany nové koalice připravovaly. Mezi nimi dominoval zákon o přímé volbě prezidenta.

(3) označení pro původní strany, které SDK založily jako volební uskupení, tedy KDH, DS, DU, SDSS, SZS. Slovo “mateřské” zřejmě vyjadřuje velkou míru sepjetí mezi SDK a uvedenými stranami a jako takové se vžilo v médiích.

(4) uvedená východiska jsou zároveň stručnými programovými tezemi, se kterými šlo SDK do voleb 1998.

(5) volební výsledek SDL z roku 1994 byl 10,4% (Bútora, Mesežnikov, Bútorová, 1999:245).

(6) SOP byla zaregistrována ministerstvem vnitra v únoru 1998 (Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:92).

(7) plnohodnotná forma celonárodního sjednocení by tak dle uvedeného pojetí musela nesporně zahrnovat i HZDS jako nejsilnější stranu dle volebního výsledku.

(8) uvedený počet získáme pokud k SDL, SOP a SMK připočítáme SDK a pět jeho mateřských stran. SDK není možné zcela nahradit pouze mateřskými stranami, protože někteří ministři včetně premiéra Dzurindy se s ním identifikovali a pokládají ho tak za svoje primární politické stanoviště, kdežto svou příslušnou mateřskou stranu chápou víceméně sekundárně.

(9) ZRS – Sdružení dělníků Slovenska.

(10) například se tam objevují zmínky o podpoře parlamentní demokracie, právního státu, respekt k lidským právům, politická stabilita a sociální smír.

(11) celou koaliční dohodu lze nalézt například na internetových stránkách www.sdl.sk nebo www.sdk.sk .

Literatura:

Bútora, M., Mesežnikov, G., Bútorová, Z. (1999): Kto?Prečo?Ako? Slovenské volby 98. Bratislava.

Bútora, M., Ivanytyšyn, M. (1998): Slovensko 1997. Bratislava.

Kubín, L., Velšic, M. (1999): Slovensko a jeho volebné pravidlá. Mesežnikov, G., Ivanytyšyn, M.: Slovensko 1998-99. Bratislava.

Mesežnikov, G. (1998): Volby 1998. Analýza volebných programov politických strán a hnutí. Bratislava.

Novák, M.(1997): Systémy politických stran. Praha.

Fiala, P., Strmiska, M. (1998): Teorie politických stran. Brno.

Szomolányi, S. (1997): Slovensko:problémy konsolidácie demokracie.Spor o pravidlá hry pokračuje. Bratislava.

Internet: