Moldavský multipartismus
Poznámka k interpretaci utváření moldavského systému politických stran
(1990-1999)
Maxmilián Strmiska
Vývoj moldavského multipartismu v devadesátých letech XX. století byl nepochybně výrazně ovlivněn dědictvím patrimoniálního komunistického (sovětského) režimu. Tento fakt ovšem příliš nezjednodušuje interpretaci vývoje moldavského mnohastranického uspořádání. V tomto případě je aplikace modelů politického vývoje předpokládaných pro daný typ postkomunistických útvarů poněkud sporná, především v otázce působení křížících se, resp. překrývajících se a posilujících se cleavages (cf. Kitschelt, Mansfeldová, Markowski, Tóka 1999; Crowther 1997). Komplexní a konfliktní politická, sociální, ekonomická, kulturní transformace prolínající se s národotvornými a státotvornými procesy s sebou přinesla četné překážky pro zformování pluralitní a přitom soudržné demokratické politické obce a vytvořila nepříliš nadějné vyhlídky na etablování přiměřeně strukturovaného a konsolidovaného kompetitivního systému politických stran v moldavském kontextu, přinejmenším v krátkodobé (a konec konců i ve střednědobé) perspektivě. Nelze samozřejmě tvrdit, že by se snad všechny aktuálně či potenciálně destabilizující momenty a konfliky bezprostředně a přímočaře promítaly do vývoje stranicko-politického uspořádání Moldavska.[1] Tato utvářející se stranicko-politická soustava byla ovlivňována různými, více či méně proměnlivými kombinacemi exogenních a endogenních činitelů, přičemž některé z těchto kombinací favorizovaly relativní stabilizaci stranického systému; pochopitelně ovšem nikoli bezpodmínečně, trvale a neomezenou měrou, nýbrž vždy určitým způsobem v daném - a proměnám podléhajícím - partikulárním rámci v konkrétních fázích vývoje moldavské stranické soustavy. Jednalo se však spíše jen o náběhy, které nevedly k jednoznačnému a efektivnímu překonání prvků chaotičnosti a k dynamické stabilizaci pluralitního kompetitivního systému. Z tohoto úhlu pohledu není souhrnná bilance vývoje moldavského multipartismu příliš příznivá. Na sklonku devadesátých let XX. století se moldavská mnohastranická soustava ve svých základních, nejvíce "systémových" rysech a co do své celkové performance jevilo stále jako velmi "nezralé" a svým způsobem také zranitelné, křehké uspořádání. To z něj ovšem nečiní nezajímavý předmět studia; spíše naopak Na moldavském příkladu se totiž dají ilustrovat obecné problémy institucionalizace postkomunistických (zejména postsovětských) stranicko-politických soustav, přičemž zvláštní kontext, průběh a výsledky utváření moldavského multipartismu jsou velmi zajímavé rovněž samy o sobě.[2]
Z deskriptivního hlediska se jeví jako účelné rozlišení několika period vývoje moldavského stranicko-politického uspořádání, vymezených lety 1989 a 1991, 1991 a 1994, 1994 a 1996, 1996 a 1998, a konečně období po roce 1998. První dvě období zde není zapotřebí obšírně pojednávat, neboť již byla dostatečně popsána v jiných pracích (cf. King 1994; Crowther 1997; Crowther 1998). Nicméně je třeba alespoň stručně upozornit na několik důležitých momentů, vztahujících se k těmto počátečním fázím formování moldavské stranické soustavy. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let XX. století představovala rozhodující faktor etnicko-politická polarizace, s níž byl spjat působivý vzestup vlivu Lidové fronty Moldavska (FPM), široce pojatého, heterogenního reformistického a zároveň nacionalistického či "národně-osvobozeneckého" hnutí. Etnické mobilizace a kontramobilizace (včetně kontramobilizací "separatistického" charakteru) hluboce ovlivnily povahu a průběh postkomunistické transformace, včetně jejích státotvorných a národotvorných momentů a vyústění. Zpočátku úspěšným radikálním moldavským (“moldovským”) či přesněji řečeno besarábsko-panrumunistickým nacionalistickým složkám, jež ovládly FPM, se však nepodařilo využít vlny etnické mobilizace ke konsolidaci své moci a proto byly postupně politicky izolovány a zatlačeny do opozice (cf. Crowther 1998). Tento proces, jenž s sebou přinesl rovněž konec "frontového" období moldavské politiky, se prolínal s přetrvávajícími prvky chaotičnosti na stranicko-politické scéně, takže v letech 1991-1993 nebylo dost dobře možné hovořit o skutečné stabilizaci této scény spjaté s její přehlednou a efektivní strukturalizací. Do popředí moldavské politické scény se dostala pragmaticky - a pokud jde o vztah k národotvornému projektu tak "moldovanisticky" - orientovaná postkomunistická uskupení typu Agrárního klubu (transformovaného v Agrární demokratickou stranu Moldavska, PDAM)., úzce spolupracující s prezidentem, někdejším komunistickým předsedou moldavského Nejvyššího sovětu, Mirceou Snegurem (cf. King 1994: 298-299, 303; Siscanu 1997). Další relativně významné postkomunistické uskupení představovala Socialistická strana Moldavska (PSM), resp. aliance Socialistické strany s Hnutím "Jednota" (MU/E), opírající se o voličskou banku převážně rusofonních menšin v Moldavsku, ovšem v Moldavsku již zmenšeném o de facto odtržená území (cf. Oprunenco 1997). Další dva důležité orientační a "krystalizační" politické body představovaly nacionalistické frakce vzešlé z Lidové fronty Moldavska. Hlavní nástupnickou formací FPM se stala pravicová, konzervativní antikomunistická či anti-postkomunistická Křesťansko-demokratická lidová fronta (FPCD), jež se i nadále profilovala především militantní "unionistickou", besarábsko-panrumunistickou orientací. Militantnost FPCD nepochybně souvisela s její snahou o naprostou hegemonizaci sektoru pravicové, nacionalistické opozice vůči postkomunistickému establishmentu (cf. Enciu 1997).[3] Relativně umírněnější pozice, ať již vzhledem k filorumunistickému zaměření či k pravostředové "liberálně sociální" orientaci, zaujal hlavní soupeř FPCD, Kongres intelektuálů (CI). Jak FPCD, tak Kongres intelektuálů, se pokoušely posílit svoje pozice spojeneckými svazky s jinými menšími, podobně orientovanými formacemi. Úspěšnější byl v tomto směru Kongres intelektuálů, prokazující v daném kontextu vyšší míru flexibility než Křesťansko-demokratická lidová fronta. Kongres intelektuálů přitom sledoval dvojí linii: jednak linii utváření předvolební aliance (jíž se stal Blok rolníků a intelektuálů, BTI), jednak linii slučování s menšími podobně orientovanými pravostředovými skupinami. Tento proces vyústil v založení Spojeného demokratického kongresu (CDU), později přejmenovaného na Stranu demokratických sil (PFD) (cf. Juc 1997).
Tendenci k etablování quadripolárního uspořádání moldavské stranicko-politické scény potvrdily parlamentní volby v roce 1994. Agrární demokratická strana Moldavska získala 43,18% hlasů a absolutní většinu v parlamentu (56 mandátů z celkových 104), blok Socialistické strany Moldavska a Hnutí "Jednota" dosáhl 22% hlasů a 28 mandátů, Blok rolníků a intelektuálů získal 9,21% hlasů a 11 mandátů, Křesťansko-demokratická lidová fronta se svými satelity obdržela 7,53% hlasů a 9 mandátů (cf. Crowther, Roper 1996: 147-149). Ostatní politické strany, resp. předvolební bloky či aliance nepřekročily čtyřprocentní bariéru a nedosáhly tudíž parlamentního zastoupení.[4] Interpretace výsledků a zejména "systémotvorného" impaktu těchto voleb se ovšem ukázala jako ošidná záležitost. Při pohledu "zvnějšku" do popředí vystoupily momenty jako relativně nízký efektivní počet stran "volebních" (rovnající se téměř přesně čtyřem)[5] a zejména parlamentních (2,63), dosažení "jednobarevné" absolutní parlamentní většiny (PDAM; 53,8% mandátů) a - mimo jiné - volební porážka panrumunistických nacionalistů. Systémotvorný vliv těchto tří momentů se však již záhy ukázal jako omezený a vcelku nikoli tak klíčový, jak se původně zdálo.
V prvé řadě se hegemonie PDAM ukázala jako velmi křehká a založená na souhře působení konjunkturálních faktorů, které - a to poměrně rychle a nenávratně, v podstatě během necelých dvou let - naprosto pominulo. Profil i pozice PDAM nepostrádaly řadu ambivalentních prvků, které v dané fázi vývoje moldavské stranicko-politické soustavy představovaly strategickou-taktickou výhodu, avšak v jiné situaci a za měnícího se poměru sil se rychle proměnily ve zřejmou nevýhodu. "Opatrná", umírněná reformistická orientace PDAM se sice vyplatila v roce 1994, avšak v souvislosti s neuspokojujícími výsledky sociálně-ekonomické politiky vládního agrárně-demokratického kabinetu A. Sangheliho se tato orientace PDAM nakonec vymstila. PDAM totiž nedokázala ani důsledně prosazovat reformy, ani budovat svou popularitu na odmítání reforem. Několik strategicko-taktických chyb (z nichž však přinejmenším některé je třeba považovat za chyby "vynucené") pak vedlo k fragmentaci PDAM, jež zasáhla jak její politicko-parlamentní reprezentaci, tak voličskou základnu. Nová vlna polarizace "jazykové otázky" a problému moldavské identity v roce 1995 vedla k roztržce s prezidentem Snegurem a k oddělení filosnegurovské frakce od PDAM (a v jejím důsledku ke ztrátě kontroly nad 11, resp. 10 parlamentními mandáty). Tak byla fakticky eliminována "jednobarevná" agrárně-demokratická parlamentní většina. To však zdaleka nebyl konec tříštění PDAM, neboť v letech 1995-1996 její fragmentace pokračovala. Katalyzátorem tohoto procesu se stal konfliktní výběr kandidátů do prezidentských voleb roku 1996. Na úkor PDAM se zformovala Strana pro sociální pokrok (PPSM) a hnutí podporující "nezávislou" kandidaturu P. Lucinschiho (tehdejšího předsedy parlamentu), zatímco zbývající jádro PDAM podpořilo kandidaturu A. Sangheliho (tehdejšího předsedy vlády). V tomto kontextu se pak s velkou naléhavostí vynořila další hrozba pro volebně-politický potenciál PDAM, vyvolaná expanzí vlivu obnovené komunistické strany, resp. Strany komunistů Moldavska (PCM).[6]
Komunistická strana byla v Moldavsku postavena mimo zákon v roce 1991 (po neúspěšném "srpnovém puči" v Moskvě). Nezmizely ovšem základní předpoklady pro rekonstrukci (neo)komunistické politické reprezentace a nezmizela ani poměrně silná filokomunistická, socialisticky orientovaná voličská základna, tím spíše, že neúspěchy politiky reforem, obtíže sociálně-ekonomické transformace a nacionalistické excesy vytvářely příznivé podmínky pro kult "starých zlatých časů" a pro účinné propojení neokomunistické identity s antireformně naladěným, vůči vládní elitě "odcizeným" elektorátem. Až do prezidentských voleb roku 1996 (pomineme-li v této souvislosti sféru lokálních a/nebo regionálních voleb) byla "poptávka" tohoto sektoru moldavského elektorátu po politické reprezentaci částečně uspokojována Socialistickou stranou (resp. aliancí Socialistické strany a Hnutí "Jednota"), přičemž z této voličské banky v menší míře pravděpodobně čerpala v polovině devadesátých let rovněž PDAM. Odhadnout všechny politické důsledky legalizace (neo)komunistické strany bylo přitom obtížné. Někteří moldavští politologové v této souvislosti obhajovali tezi o "přílišné velkorysosti" PDAM, která - podle jejich názoru jednoznačně chybně - kalkulovala s tím, že legalizace (neo)komunistické strany povede ke stabilizaci levého okraje moldavské stranicko-politické scény, přičemž nejenže neohrozí, nýbrž nepřímo posílí strategické středové, resp. levostředové postavení Agrární demokratické strany (cf. Munteanu 1997). Je otázkou, do jaké míry se opravdu jednalo o od počátku mylnou a velmi riskantní kalkulaci. Je totiž zřejmé, že hlavní - a zcela "přirozenou" - obětí expanze Strany komunistů Moldavska se nestala PDAM, nýbrž Socialistická strana (a Hnutí "Jednota"). Je rovněž jasné, že ve změněném kontextu (1995-1998) přispělo etablování se PCM jako nového agresívního levicového pólu bezprostředně k úpadku PDAM, avšak je nezbytné též dodat, že levicově vyhraněnější PDAM z let 1996-1997 již nepředstavovala stejnou formaci jako v předcházejícím období. Je třeba připomenout, že některé nové centristické formace, především filolucinschiovské hnutí, skutečně využily (neo)komunistické expanze k potvrzení a valorizaci svého strategicky výhodného středového postavení umírněných reformistů
Výsledky prvního a druhého kola prezidentských voleb v roce 1996 ukázaly na důležité změny v rozložení a charakteru sil na moldavské stranicko-politické scéně. V prvním kole získal Mircea Snegur 38,7% hlasů, Petru Lucinschi 27,7%, Vladimir Voronin (PCM) 10,3, Andrei Sangheli (PDAM) 9,5% a Valeriu Matei (PFD) 8,9% hlasů. Ve druhém kole P. Lucinschi s 54% hlasů zvítězil nad dosavadním prezidentem M. Snegurem (46% hlasů). Pentapolární struktura z prvního kola prezidentských voleb byla zajímavá z několika různých hledisek. Především se nejednalo o rovnocenné póly, přičemž tato skutečnost byla očividná již předem. Kandidatury V. Voronina a V. Matei byly zřetelně účelové, podpůrné; byly již a priori zamýšleny a také posloužily ke "zviditelnění" jimi reprezentovaných politických stran. De facto o totéž se, ovšem z poněkud odlišnými, defenzívními motivy a nepříliš úspěšně, pokoušelo "jádro" PDAM podporující A. Sangheliho. Obě hlavní prezidentské kandidatury - což bylo v daném kontextu signifikantní - nepředstavovaly vyhraněné "stranické" opce. Jak Snegur, tak Lucinschi, oba bývalí komunisté, patřili k vládnímu establishmentu. Snegur, který na počátku devadesátých let XX. století svou politickou "identitu" přizpůsoboval převládajícím trendům, se v polovině této dekády začal posunovat "doprava" a doplnil svoji verzi "moldovanismu" o výraznější nacionalistické, filorumunistické prvky, zatímco Lucinschi usiloval o ztělesnění (poněkud "doleva" inklinujícího) umírněného, ostentativně nenacionalistického středu (cf. Crowther 1998). Snegurova kandidatura (zaštítěná Občanským hnutím "Za Snegura", MC "Pro Snegur") byla otevřeně podpořena FPCD, hledající příležitost k uplatnění svého "profilujícího" působení v celé sféře moldavské pravice a pravého středu. Snegur se ovšem snažil svoji pozici zesílit vybudováním a profilováním vlastní (pravo)středové stranické formace, Strany obrody a usmíření Moldavska (PRCM). Lucinschiho kandidatura a následné zvolení pak poskytly příležitost k reagregaci sil umírněných reformistů a levicových centristů (za aktivní účasti významné frakce z PDAM), jejímž produktem se stalo Hnutí "Za demokratické a prosperující Moldavsko" (PMDP). Strana obrody a usmíření Moldavska i filoprezidentské Hnutí "Za demokratické a prosperující Moldavsko" se staly novými relevantními politickými stranami s nezanedbatelným parlamentním zastoupením, které ovšem nezískaly "legitimním" způsobem ve volbách. To byla ovšem spíše druhořadá okolnost, nepříliš udivující vzhledem k předcházející tradici měnění stranické příslušnosti poslanců v moldavském parlamentu. Významná byla již sama skutečnost fragmentace a nového uspořádání stranicko-politické scény v souvislosti s prezidentskými volbami. V této souvislosti stála za povšimnutí zejména tendence k vytváření "personalizovaných" stran a aliancí, která ve spojitosti s působením dalších faktorů zvýraznila prvky chaotičnosti a neustálenosti v moldavské stranicko-politické soustavě, neustálenosti která se zdaleka netýkala jen převládajích vzorů interakcí politických stran, nýbrž také vlastností a umístění jednotlivých operačních jednotek (stran či aliancí) a utváření celé sféry mechanických predispozic pro fungování a reprodukci stranicko-politické s soustavy. Za těchto podmínek nemělo velkého smyslu uvažovat o nějakém bezprostředním "pokroku" ve směru institucionalizace moldavského systému politických stran. Taková institucionalizace se jevila být stále ještě poměrně vzdáleným cílem.
V období od prezidentských do parlamentních voleb (1996-1998) byly pozoruhodné především tři následující momenty vývoje moldavské stranicko-politické scény. První z těchto momentů představovalo v zásadě nové, "trojúhelníkové" uspořádání vztahů v oblasti pravice a pravého středu. Podpora FPCD poskytnutá Snegurovi a následně sílící tendence ke spojení "demokratických a národních sil" ve společném volebním bloku vytvářely základní podmínky pro kooperaci FPCD, PRCM a PFD. Realizace takového svazku se však ukázala jako příliš komplikovaná, vzhledem k četným konfliktním momentům v interakčních polích FPCD-PFD a PRCM-PFD (cf. Munteanu 1997; Enciu 1997). Nakonec přece jen vznikla pravostředová aliance Demokratická konvence Moldavska (CDM), založená však jen na ose FPCD-PRCM a spolupráci některých menších formací různé provenience. Strana demokratických sil (PFD) nakonec zůstala mimo tuto alianci a dala přednost nárokování si pozice samostatného, byť menšího stranicko-politického pólu. Druhým význačným momentem byla pokračující expanze Strany komunistů, úspěšně usilující o hegemonizaci celé moldavské levice a proto (z taktickách důvodů) odmítající - v dané fázi pro ni nepříliš výhodné - utváření širších aliancí, jež by jednoznačně neovládala. Třetím pozoruhodným momentem byla relativní konzolidace filoprezidentského "středu" (ztělesňovaného především PMDP) v prostoru "mezi" antireformní levicí a opoziční nacionalistickou pravicí. Tento "střed" nicméně zůstával poněkud amorfním útvarem, ideologicky nepříliš vyhraněným a vyznačujícím se relativně nízkou mírou ideově-programové krystalizace (cf. Shafir 1998).[7]
Všechny tři výše zmíněné momenty se projevily jak v předvolební konfiguraci politických sil, tak ve výsledku parlamentních voleb v březnu roku 1998. Strana komunistů (PCM) zvítězila s 30,1% hlasů a 40 mandáty (z celkových 104), Demokratická konvence Moldavska (CDM) získala 19,4% hlasů a 26 mandátů, Hnutí "Za demokratické a prosperující Moldavsko" (PMDP) získalo 18,1% hlasů a 24 křesel, Strana demokratických sil (PFD) dosáhla 8,8% hlasů a 11 mandátů.[8] Efektivní počet "volebních" stran činil 5,9, efektivní počet parlamentních stran 3,6.[9] Opět bylo možné hovořit o quadripolárním uspořádání, jež bylo však velmi odlišné od quadripolarity z roku 1994. Strana komunistů ovládla moldavskou levici, ztělesnila hlavní alternativu vůči establishmentu a získala statut hlavního pólu, ovšem izolovaného, nedisponujícího vládním či koaličním potenciálem. Poněkud složitější byla odpověď na otázku, kdo vlastně (pokud vůbec) představuje druhý hlavní pól. O jasně profilovaném druhém hlavním pólu se dalo jen stěží hovořit. Relativně nejblíže k této pozici měla Demokratická konvence Moldavska (CDM), ovšem její mobilizační zdroje byly stále ještě příliš omezené. Rozdíl mezi voličským potenciálem CDM a elektorátem podporujícím třetí nejsilnější formaci, Hnutí "Za demokratické a prosperující Moldavsko" (PMDP), byl příliš malý na to, aby umožňoval jejich rozlišení na hlavní a vedlejší pól. Navíc CDM představovala "složený" pól, pól-alianci bez jednoznačně vymezeného jádra či vůdčí formace. Ve srovnání s centristickou opcí PMDP byla sice CDM co do svého ideologického zaměření a legitimační zdrojů výrazněji profilována, ovšem nebylo možné přehlédnout, že se vedle této aliance prosadila - byť v omezené míře - příbuzná, leč separátní stranicko-politická opce, reprezentovaná Stranou demokratických sil, jež si tak podržela statut vedlejšího pólu. Skutečným hlavním pólem se tedy Demokratická konvence mohla stát pouze za předpokladu expanze na úkor PFD, popřípadě PMDP - či obou těchto formací - pochopitelně však jen při splnění "podmínky bez níž nic" - tj. zachování elementární vnitřní koherence. Takové redefinování a/nebo přímo "systémotvorná" redukce či alespoň hierarchizace polarity moldavské stranické soustavy však nebylo na pořadu dne. Povolební poměr sil donutil všechny tři nekomunistické parlamentní formace ke koaliční spolupráci. Pravostředová koalice nazvaná Spojenectví pro demokracii a reformy přetrvala ovšem ve své původní podobě jen po velmi krátkou dobu (necelý rok) a její bilance byla povýtce neuspokojivá. Jednalo se o inherentně nestabilní koalici, v níž zpočátku největším vlivem disponovalo filoprezidentské Hnutí "Za demokratické a prosperující Moldavsko", pokoušející se hrát úlohu pivotální formace, jež je s to "držet v šachu" levici i pravici. Pozice tohoto hnutí byla však záhy oslabena jeho postupným rozchodem s prezidentem Lucinschim a paralelní ztrátou části politického potenciálu a manévrovací kapacity. Mezitím se zhroutila koaliční vláda I. Ciubuce a v souvislosti s utvářením nového koaličního kabinetu I. Sturzy došlo k faktickému vydělení se nespokojené FPCD z vládní sestavy, což bylo doprovozeno rozkolem v rámci Demokratické konvence. Rovněž Sturzova vláda byla nestabilní a brzy padla (na podzim roku 1999), přičemž pozoruhodnou roli při této příležitosti a rovněž při nastolení provizorního nestranického kabinetu sehrála účelová spolupráce Strany komunistů a Křesťansko-demokratické lidové fronty (koncem roku 1999 přejmenované na Křesťansko-demokratickou lidovou stranu, PPCD).[10] To vše se odehrávalo na pozadí krize demokratické vládnutelnosti, bujícího klientelismu, korupčních skandálů zasáhnuvších rovněž stranicko-politické elity, nemluvě o sociálně-ekonomických obtížích (cf. Shafir 1999). Projevy politické destabilizace byly přitom ještě umocněny pokusy úřadujícího prezidenta P. Lucinschiho, již proslulého jako "rozbíječ stran", o zavedení prezidentského systému. V tomto kontextu nebyla překvapivá relativní konzolidace pozice Strany komunistů Moldavska, nyní již spolupracující s menšími mimoparlamentními formacemi (zejména s PDAM a se socialisty) a kultivující okruh užitečných satelitních spojenců.[11] Před nadcházejícími prezidentskými volbami se tedy v Moldavsku vytvořila opět situace zralá k novému uspořádání stranicko-politické scény, uspořádání, které však nemusí mít s efektivní institucionalizací fungujícího pluralitního kompetitivního systému politických stran mnoho společného.
Literatura
Ágh, A. (1998): The End of the Beginning: the Partial Consolidation of East Central European Parties and Party Systems, in: Pennings, P., Lane J.-E. (red.): Comparing Party System Change, Routledge, London, s. 202-216.
Crowther, W. (1997): The Politics of Democratization in Postcommunist Moldova, in: Dawisha, K., Parrot, B. (red.): Democratic Changes and Authoritarian Reactions in Russia, Ukraine, Belarus, and Moldova, Cambridge University Press, Cambridge, s. 282-329.
Crowther, W. (1998): Ethnic Politics and the Post-Communist Trqansition in Moldova, Nationalities Papers, XXVI, n. 1, March 1998, s. 147-164 (el. verze).
Crowther, W., Roper, S. D. (1996): A Comparative Analysis of Institutional Development in the Romanian and Moldovan Legislatures, in: Olson, D. M., Norton, Ph. (red.): The New Parliaments of Central and Eastern Europe, Frank Cass, London, s. 133-160.
Enciu, N. (1997): Frontul Popular Crestin Democrat, in: Partide politice, Arena Politicii (http://ziua.rdsnet.ro/Political_ Arena/).
European Forum (1997): The Political Landscape of Moldova, European Forum, (http://www.europeanforum.bot-consult.se/cup/moldova/parties.htm).
Juc, V. (1997): Partidul Fortelor Democratice, in: Partide politice, Arena Politicii (http://ziua.rdsnet.ro/Political_ Arena/).
King, Ch. (1994): Moldova, in: Szajkowski, B. (red.): Political Parties of Eastern Europe, Russia and the Successor States, Longman, Harlow, s. 293-311.
Kitschelt, H., Mansfeldová, Z., Markowski, R., Tóka, G. (1999): Post-Communist Party Systems. Competition, Representation, and Inter-Party Cooperation, Cambridge University Press, Cambridge.
Kolsto, P., Malgin, A. (1998): The Transnistrian Republic: A Case of Politicized Regionalism
Nationalities Papers, XXVI, n. 1, March 1998, s. 103-127 (el. verze).
Mark, R. A. (1995): Moldova. Probleme mit der nationalen und staatlichen Selbstfindung, Ethnos-Nation, III, H. 1, s. 27-39 (el. verze)..
Meurs, W. van (1998): Carving a Moldavian identity out of history, Nationalities Papers, XXVI, n. 1, March 1998, s. 39-56 (el. verze).
Munteanu, I. (1997): Partidul Comunistilor din Moldova, in: Partide politice, Arena Politicii (http://ziua.rdsnet.ro/Political_ Arena/).
Oprunenco, A. (1997): Miscarea "Unitatea-Edinstvo", in: Partide politice, Arena Politicii (http://ziua.rdsnet.ro/Political_ Arena/).
Shafir, M. (1998): Moldova’s Upcoming Parliamentary Elections (Part One; Part Two), RFE/RL Newsline, 19-20 March 1998 (http://www.rferl.org/newsline/1998/03/)..
Shafir, M. (1999): Lucinschi Baba and the Moldovan Parliamentary Deputies, RFE/RL Newsline, 13 July 1999 (http://www.rferl.org/newsline/1999/07/).
Siscanu, I. (1997): Partidul Democrat Agrar din Moldova, in: Partide politice, Arena Politicii (http://ziua.rdsnet.ro/Political_ Arena/).
Strmiska, M. (1999): Pluralita, polarita a geneze nových středo- a východoevropských systémů politických stran, in: Strmiska, M. (red.): Postkomunistické stranické soustavy a politická pluralita, Masarykova univerzita, Brno, s. 11-36.
Uniunea Social-Democrata din Moldova, 1999 (http//www.furnica.md/usdfs/usdfsmain.htm).
[1] V této stati používám v českém prostředí vžité označení Moldavsko. Je však třeba přitomenout, že různá označení Moldavska (Moldovy; Moldávie, Besarábie) mají různé, z politického hlediska významné či alespoň pozoruhodné konotace.
[2] To se také pokouší ukázat tato krátká stať. Nepůjde zde o podrobný popis vývoje stranicko-politické soustavy Moldavska, nýbrž - jak ukázal již podtitul této stati- o dílčí příspěvek či komentář k několika teoreticko-metodologicky nejzajímavějším problémům interpretace vývoje tohoto pozoruhodného uspořádání.
[3] Opoziční strategie FPCD nebyla zaměřena pochopitelně jen proti postkomunistickému vládnímu establishmentu, nýbrž rovněž vůči hlavnímu konkurentovi FPCD, tedy Kongresu intelektuálů, resp. jeho nástupnickým stranám. FPCD v podstatě usilovala o vytlačení Kongresu intelektuálů do prostoru “středu” a do role jakési nárazníkové formace (formatiune tampon), která nemůže účinně ztělesňovat hlavní alternativu vůči postkomunistickému “středu” a levici (cf. Enciu 1998; Juc 1998).
[4] Z okruhu relativně profilovaných a “programově krystalizovaných” formací kupříkladu “občansky” a reformně orientovaný Sociálně demokratický blok získal 3,66% hlasů, Strana reforem 2,36% hlasů.
[5] Nutno ovšem upozornit na skutečnost, že jako operační jednotky stranicko-politické soustavy jsou při této příležitosti posuzovány jednotlivé předvolební aliance (volební bloky).
[6] V moldavské kontextu je používán rovněž poněkud delší název Strana komunistů republiky Moldavsko (resp. Moldova) a zkratka PCRM.
[7] V tomto smyslu bylo moldavskými publicisty nikoli neoprávněně poukazováno na skutečnost, že Lucinschiho centrismus (zejména z let 1997-1998) nebyl organickým centrismem, nakolik přinejmenším zčásti čerpal z legitimačních a mobilizačních zdrojů levice a do jisté míry také z nostalgie části voličů po starém systému; což nebyly zdroje právě vhodné pro volebně a politicky úspěšnou kultivaci centrismu a středového pólu. Cf. Tanase, C.: Manevrele de centru sunt dirijate din flancul stang, Flux, 18-2-1998.
[8] Ostatní strany a volební bloky nedokázaly překonat hranici 4% hlasů (PDAM - 3,6%, Občanské spojenectví "Mravenec" (AC"Furnica") - 3,3%, Spojenectví demokratických sil (AFD) - 2,2%, Strana sociálně ekonomické spravedlnosti (PDSE) - 1,9%, Sociálně demokratická strana Moldavska (PSDM) - 1,9%, Socialistická jednota (Unitatea Socialista) - 1,8% hlasů) atd. (cf. BASA-Press 24-3-1998).
[9] Je však třeba poznamenat, že CDM je v tomto případě posuzována jako jedna formace, stejně jako předtím v roce 1994 například Blok rolníků a intelektuálů (BTI).
[10] Formálně nestranický kabinet D. Braghise získal podporu PPCD (FPCD), PCM a skupiny nezávislých poslanců (zformované z větší části na úkor poslanecké frakce PMDP).
[11] Tato alianční strategie se projevila zcela jasně při příležitosti lokálních voleb v květnu roku 1999.