Česká krajní pravice je v polistopadovém období tvořena různými organizacemi a skupinami. V tomto politickém prostoru nalezneme relativně velkou politickou stranu s určitým (byť malým) vlivem v rámci celého stranicko-politického systému, další strany (v kontextu stranicko-politického systému zcela marginální), občanská sdružení, neregistrované organizace (někdy tvořené okruhem přispěvatelů určitého periodika) i militantní skupiny (většinou pobočky mezinárodních, resp. transnacionálních organizací), propojené s ultrapravicovou skinheadskou scénou (Mazel 1998: 197-261).
Žádná z částí české krajní pravice se v průběhu polistopadového vývoje nestala natolik relevantní politickou silou, aby mohla významněji ovlivňovat směřování české zahraniční politiky. Určité možnosti v daném směru získalo pouze Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (SPR-RSČ) v letech 1996-1998, kdy tato strana měla možnost potencionálně zvrátit určité zahraničně politické kroky tehdejší menšinové Klausovy a později poloúřednické Tošovského vlády, avšak pouze v návaznosti na postoj České strany sociálně demokratické (popř. její části) a Komunistické strany Čech a Moravy. S ohledem na zaujetí státotvorných postojů většinou poslanců ČSSD se tak ale nestalo. Důsledky činnosti české krajní pravice na českou zahraniční politiku (resp. na “image ČR” v zahraničí) tak byly pouze nepřímé a souvisely s různými medializovanými aférami, skandálními výroky, jednáním či brachiálními útoky exponentů ultrapravice.
Přesto má politologický výzkum koncepcí zahraniční politiky české krajní pravice určitý smysl. Z hlediska politologických poddiscisplín, které se v daném předmětu výzkumu prolínají, je analýza českých krajně pravicových koncepcí zahraniční politiky méně významná pro teorii vytváření zahraniční politiky (s ohledem na výše zmíněný malý vliv krajní pravice). Při výzkumu “zahraničně-politické ideologické dimenze” (Lijphart 1981: 28-29 a 39-40), tj. zkoumání programově-ideových střetů politických stran, je možné konstatovat, že SPR-RSČ a krajní pravice tvoří (většinou spolu s komunisty a ostatními částmi krajní levice) protipól vůči prioritám zahraniční politiky, stanovenými majoritními prosystémovými silami (Mareš 1999: 14-15 a 18). Charakteristické jsou v tomto směru především odmítání vstupu České republiky do NATO, do Evropské unie a ostře protiněmecké postoje. Některé rysy zahraničně-politických koncepcí české krajní pravice jsou však zajímavé i z hlediska výzkumu politického extremismu v České republice, protože jejich rozbor přibližuje celkovou ideologickou a programovou úroveň českého pravicového extremismu, popř. jeho jednotlivých proudů, i roli, kterou hrají v rámci jejich celkové prezentace zahraničně-politické otázky.
1. Zahraničně-politická koncepce SPR-RSČ
Sdružení pro Republiku – Republikánská strana Československa vzniklo počátkem roku 1990. Po celou dobu své existence byla tato strana úzce svázána s osobou předsedy Miroslava Sládka, jehož názory fakticky vytvářely stranicko-politickou linii. SPR-RSČ mělo ve volebních obdobích 1992-1996 a 1996-1998 parlamentní zastoupení. Volební výsledky SPR-RSČ (v roce 1990 v koalici s Všelidovou demokratickou stranou) v % hlasů ukazuje následující tabulka:
|
Rok |
SL FS |
SN FS |
ČNR/PS PČR |
|
1990 |
0,94 |
1,00 |
1,00 |
|
1992 |
6,48 |
6,37 |
5,98 |
|
1996 |
- |
- |
8,01 |
|
1998 |
- |
- |
3,90 |
V roce 1992 získala SPR-RSČ v ČNR 14 mandátů, avšak do konce volebního období se díky odchodu poslanců, nespokojených se Sládkovým vedením, zmenšil počet členů poslaneckého klubu SPR-RSČ na pět. V dalším období již byli zvolení poslanci loajální a poslanecký klub SPR-RSČ měl v letech 1996-1998 stále 18 členů.
Programatika SPR-RSČ zůstávala po dlouhou dobu z formálního hlediska odlišná od programů ostatních politických stran. Její programy byly pouze krátké a heslovité (návrh podrobnějšího programu byl vypracován až v roce 1999). Proto je nutné při zkoumání názorů SPR-RSČ na zahraniční politiku soustředit pozornost i na jednotlivá prohlášení strany a jejích představitelů (především předsedy Sládka), letáky a jiné propagační materiály i na články publikované ve stranickém listu Republika. Při zkoumání názorů a koncepcí SPR-RSČ je nutné zohledňovat i skutečnost, že “politický styl” a priority strany prošly určitým vývojem, ovlivňovaným jak událostmi na české politické scéně tak i děním uvnitř strany samotné.
SPR-RSČ se již při svém vzniku vymezila vůči tehdejšímu hlavnímu “proreformnímu” proudu, reprezentovanému Občanským fórem a Veřejností proti násilí, z hlediska radikálnějších pravicových a antikomunistických postojů. V oblasti zahraniční politiky požadovala “okamžitý a bezpodmínečný odchod okupačních vojsk z naší vlasti”, který podle ní nebyl “jen přáním, ale životní nutností, nemáme-li ohrozit samu existenci našeho státu a ochránit zárodky demokracie proti pokusům o návrat diktatury.” (SPR-RSČ 1990: 15). SPR-RSČ dále prosazovala přehodnocení důvodů k udržování nadbytečného personálu zastupitelských a obchodních misí rozvojových a bývalých socialistických zemí u nás. Zasazovala se o “vyhlášení neutrality Československé republiky” (SPR-RSČ 1990: 16).
Poté, co se SPR-RSČ stala v letech 1990-1992 “hegemonem” v rámci ultrapravicové scény, výrazně vzrostl populismus a extremistické zaměření strany. Do popředí její politiky se dostala xenofobní propaganda, protiněmecké výpady a český nacionalismus, včetně odmítání účasti Československa v mezinárodních organizacích. Ve volebním programu z roku 1992 byly uvedeny požadavky na přepracování československo-německé smlouvy, jednoznačné určení viníka válečných útrap, náhradu za ztráty, způsobené německou okupací. Bylo zde rovněž uvedeno, že je třeba “jednou provždy uzavřít otázku sudetských Němců s tím, že nemají nárok na návrat a jakékoliv majetkové vyrovnání” (SPR RSČ 1992). Strana rovněž vznesla požadavek na připojení Podkarpatské Rusi k Československu. V Republice 21/1992 byl jako doplněk volebního programu otištěn materiál “SPR-RSČ vyhlašuje 17 naléhavých opatření pro záchranu životního prostředí v naší zemi”. V něm bylo v rámci snahy o získání prostředků pro “záchranu životního prostředí” např. požadováno omezení rozpočtu ministerstva zahraničí o polovinu, omezení diplomatické služby a spojování několika velvyslanectví v sousedních zemích do jednoho. Za zrušená velvyslanectví měly být jmenování honorární konzulové z řada “charakterních místních krajanů”. Důraz byl kladen na vymáhání našich zahraničních pohledávek v rozvojových zemích “všemi prostředky i žalobou u mezinárodního soudního dvora”. Republikáni přitom poukazovali na skutečnost, že “Veškeré tzv. rozvojové pomoci a půjčky cizím zemím jsou nezákonné, protože je poskytla nezákonná komunistická vláda. Za to jsou hmotně odpovědny komunistické nomenklaturní kádry.” Mělo být rovněž zastaveno “financování všech mezinárodních organizací kromě těch, jejichž financování se nám ve stejné finanční hodnotě vrací” (SPR-RSČ 1992a: 2). OSN mělo být placeno pouze takové minimum, aby “nám nehrozilo vyloučení”. Republikáni nehodlali dovolit “státní návštěvy do ciziny s obrovským doprovodem a uskutečněné velkoletadlem bez prokazatelného ekonomického přínosu”. (SPR-RSČ 1992a: 2).
Po rozpadu federace se SPR-RSČ zcela nevzdala požadavku na připojení Podkarpatské Rusi, předseda Sládek se jej však snaží interpretovat spíše jako snahu pomoci Rusínům zvolit si v referendu vlastní sebeurčení (Sládek 1996: 54-55).
Důraz v zahraničně-politické oblasti se u SPR-RSČ po vzniku samostatné ČR přesunul k protiněmeckým výpadům a odporu proti vstupu ČR do NATO a EU. Mediální pozornost vzbudily především různé aféry - mj. napadnutí účastníků česko-německého pietního aktu na Národním hřbitově v Terezíně v červenci 1994, šíření letáků s nepravdivými informacemi o dohodě české vlády se sudetoněmeckým landsmanšaftem v roce 1995 (za něž byl obviněn tehdejší místopředseda SPR-RSČ Jan Vik, který ovšem autorství a distribuci letáků popřel) a především výrok Miroslava Sládka z ledna 1997, kdy na demonstraci v den podpisu česko-německé deklarace prohlásil: “Můžeme litovat jen toho, že jsme Němců zabili ve válce málo.” Sládek byl za tento výrok po zbavení poslanecké imunity vzat do vazby a souzen, avšak soud první instance jej osvobodil. V souvislosti se soudem se objevily na veřejných prostranstvích republikánské plakáty, které svým tónem a stylem písma byly podobné vyhláškám z období protektorátu. Např. se v nich uvádělo: “Achtung-Pozor! Ministr vnitra Protektorátu Čechy a Morava oznamuje: I. pro hanobení nejvyšších představitelů sjednoceného velkého Německa, protektorátní vlády a státního prezidenta Havla a pro zlehčování jejich autority byl vydán příkaz k uvěznění předsedy SPR-RSČ PhDr. Miroslava Sládka. II. Tento krok je varováním všem, kteří se sanží či budou snažit postupovat proti zájmům Německa. Vláda protektorátu ve shodě s přáním pana státního prezidenta Havla bude napříště proti všem těmto živlům postupovat naprosto nekompromisně. III. Rozsudek nad PhDr. Miroslavem Sládkem bude vynesen dne 23. ledna 1998 v 9 hod. v pražské PANKRÁCKÉ VĚZNICI.” (SPR-RSČ: 1998a)
V roce 1996 měla SPR-RSČ ve volebním programu uvedeny požadavky na odmítnutí jakéhokoliv jednání se sudetoněmeckým landsmanšaftem. Ti politici, kteří by jednali o návratu sudetských Němců, popř. o zrušení Benešových dekretů, měli být odsouzeni jako vlastizrádci. Od Spolkové republiky Německo měly být nahrazeny “škody způsobené II. světovou válkou našim občanům (totální nasazení apod.) ” (SPR-RSČ 1996: 3). Ve volební kampani z roku 1998 se protiněmecký tón zostřil a v Programových tezích k volbám z roku 1998 bylo konstatováno, že odsun byl spravedlivým a velmi mírným trestem za příkoří, která nám sudetští Němci způsobili. Opětovně byly uvedeny požadavky na odškodnění českých obět nacismu (částky navrhované z německé strany byly označeny za projev cynismu), “zatracena” byla i česko-německá deklarace (s ohledem na údajné zpochybňování výsledků II. světové války a Postupimské konference). Republikáni protestovali proti účasti Němců v tzv. diskusních fórech i proti prodeji půdy a nemovitostí sudetským Němcům a jejich potomkům (SPR-RSČ: 1998).
Výrazně se SPR-RSČ profilovala na odporu vstupu ČR do NATO. V celém polistopadovém období trvala strana na požadavku neutrality. V situaci, kdy se přijetí ČR do Severoatlantické aliance stávalo stále reálnější, přičemž jeho podpora ve veřejnosti nebyla zcela jednoznačná, se Republikáni pokusili získat ostře deklarovaným odporem vůči vstupu další voliče. Na podzim 1997 SPR-RSČ tiskovým prohlášením ohlásila dokonce začátek systematicky vedené kampaně. Republikánské agitační plakáty proti vstupu do NATO znázorňovaly lidskou lebku v helmě wehrmachtu se symboly Bundeswehru a se stylizovaným železným křížem. Na propagačních letácích i v programových tezích byly uvedeny následující argumenty, resp. odpovědi na otázku “Proč nechceme do NATO?
- Protože nevíme, proč bychom do něj vstupovat měli. Zatím nikdo, kromě všeobecných frází a jednostranné reklamy, žádné pádné argumenty nepodal.
- Protože Česká republika nemá dnes, ani s výhledem do budoucnosti,žádného potencionálního vojenského nepřítele.
- Protože vstup do NATO bude znamenat omezení státní suverenity.
- Protože nechceme, aby v naší zemi byly rozmístěny jaderné zbraně.
- Protože nechceme v naší zemi cizí vojenské jednotky – buďme rádi, že jsme se zbavili Varšavské smlouvy a Sovětské armády.
- Protože nechceme, aby úředníci a vojáci z NATO rozhodovali o našich záležitostech podle osvědčeného “o nás bez nás”.
- Protože z NATO nebudeme moci vystoupit.
- Protože stále nevíme kolik nás to bude stát” (SPR-RSČ: 1998)
Republikáni kritizovali kromě vysokých nákladů i strach zastánců vstupu z referenda, dále konstatovali, že NATO není zárukou svobodné a bezpečné Evropy (“Jakou bezpečnost nám má přinést NATO, když není schopno vyřešit desetiletí trvající konflikt mezi dvěma členskými státy NATO, mezi Řeckem a Tureckem, jež stojí takřka na prahu války?”). V Programových tezích z roku 1998 bylo též uvedeno: “My, Republikáni, jsme toho názoru, že by náš národ měl být konečně sám sebou. Považujeme za nesprávnou jednostrannou orientaci nejprve na východ a nyní na Západ. SPR-RSČ prosazuje vyhlášení neutrality. Úlohu České republiky vidíme v budování mostu, který spojuje Západ s Východem, mostu, který spojuje Evropu. Evropu rovnoprávných a suverénních národních států, které vzájemně spolupracují pro blaho svých národů.” (SPR-RSČ: 1998). Po vstupu ČR do NATO se Republikáni začali zasazovat o vystoupení z vojenských struktur NATO, s odůvodněním, že “tento vojenský pakt je určen k potlačování svrchovaných a svobodných nálad jednotlivých národů. Nepřípustná je jakákoliv přítomnost cizích vojsk na našem území.” (SPR-RSČ 1999: 4). O vstupu do NATO hodlají Republikáni vyhlásit zpětné referendum. Ostré protesty a aktivity SPR-RSČ vyvolal i zásah NATO proti Jugoslávii v březnu až červnu 1999, poté se na stránkách Republiky objevují dále články prokazující “zločinnost” vojsk NATO a kosovských Albánců.
Čím dále tím důležitější roli získává v politice SPR-RSČ odpor proti plánovanému vstupu ČR do EU. Případné členství je podmiňováno referendem, jehož výsledek hodlají republikáni respektovat. Vyžadována je pravdivost informací o výhodách a nevýhodách členství (SPR-RSČ 1999: 4). V knize M. Sládka “To, co mám na mysli, je svoboda”, která fakticky sloužila jako rozšířený volební program ve volbách v roce 1996, je v kapitole “Rozhodné NE vstupu do Evropské unie” odmítnuta snaha o začlenění ČR do EU. Důvodem jsou mj. případné “finanční ztráty způsobené odvodem daní do Bruselu”, a negativní zkušenosti, které se vstupem do EU získalo Rakousko a (podle Sládka) zřejmě i Turecko (sic!) (Sládek 1995: 178-180). Na “evropském tématu” se SPR-RSČ snaží vymezit i vůči Občanské demokratické straně, jejíž předseda Václav Klaus má pověst “euroskeptika”. Odpor proti EU je uváděn i jako jeden z hlavních důvodů spolupráce s francouzskou Le Penovou Národní Frontou, která se zintenzivňuje od roku 1997 (vyvrcholením byla Le Penova návštěva v České republice ve dnech 14. – 18. října 1999) a v jejímž rámci se SPR-RSČ zapojuje do vytváření organizace evropských nacionalistických stran Euronat, iniciované Le Penem (doposud nachází odezvu především u extremistických a nacionalistických stran ze střední a východní Evropy).
Spolupráce a projevování sympatií vůči “tradičním” krajně pravicovým stranám (označovaným za autentickou pravici), je rovněž součástí politiky SPR-RSČ, byť v určitých obdobích je předseda Sládek naopak popíral a snažil se spíše poukazovat na údajné kontakty s americkými Republikány či s francouzským Sdružením pro Republiku (Sládek 1996: 78). Určité kontakty s Republikány v USA však zřejmě Sládek díky svému dočasnému spojenectví s českými emigranty počátkem 90. let navázal, avšak záhy ustaly. Problémy Sládkovi naopak způsobily jeho setkání s předsedou německých ultrapravicových Republikánů Franzem Schönhuberem (bývalým příslušníkem SS) v roce 1991, což mu bylo později s ohledem na jeho antiněmecké výpady často “předhazováno”, či setkání delegace SPR-RSČ s předsedou ruské Liberálně demokratické strany Vladimírem Žirinovským ve Varšavě v roce 1994 a následná snaha pozvat jej na návštěvu ČR (Sládek ji později ospravedlňoval zájmem o podání “nezkreslených informací” přímo od Žirinovského). Kontakty s Národní frontou se nakonec ukázaly jako nejperspektivnější. Počátkem roku 2000 Republikáni stáli na straně J. Haidera a rakouské FPÖ po jeho vstupu do rakouské vlády (ocenili však její výsledky již v roce 1994, Jan Vik tehdy dokonce prohlásil, že se SPR-RSČ pokusí ve volbách v roce 1996 své rakouské přátele “předběhnout”). Zatlačili do pozadí tradiční “antiněmectví” a dočasně pomlčeli o Haiderově snaze zrušit Benešovy dekrety. V Republice č. 6/2000 bylo např. uvedeno: “Skutečnost, že se na moci v Rakousku bude moci podílet pravicová národní strana, kterou svobodní bezpochyby jsou, musí být dobrou zprávou pro každého vlastence v Evropě.” Předseda SPR-RSČ Miroslav Sládek prohlásil 12. 2., že reakce EU na nástup nové rakouské vlády je přehnaná, hysterická a zcela zbytečná. Sládek rovněž odmítl, aby EU “ničila” národní státy. Úspěch FPÖ označil za symbol pro současný trend evropské politiky. Je přitom zajímavé, že FPÖ spolupráci s francouzskou Národní frontou a ostatními pravicově extremistickými stranami odmítá.
Kuriózním politickým zaměřením části SPR-RSČ (především poslance Krejsy) byla podpora Libye a jejího vůdce Kadáfího, která se projevila v několika článcích v Republice a v parlamentních vystoupeních.
Zahraničně politická koncepce SPR-RSČ je charakteristická izolacionalismem, vyvoláváním protiněmeckých a protiamerických nálad a výpady vůči mezinárodním organizacím. Silnou roli zde hrají apely na český nacionalismus, který se vymezuje proti “vnějším nepřátelům”. Strana se především na počátku devadesátých let s ohledem na kontakty k emigrantským pravicovým kruhům v USA snažila podporovat požadavky českého exilu, což v její politice v menší míře přetrvalo dodnes.
Ostatní krajně pravicové organizace v České republice nedosahují vlivu SPR-RSČ. Některým z nich je však věnována značná mediální pozornost s ohledem na excesy, související s jejich veřejnými vystoupeními (způsobenými mj. úzkými vazbami na militantní ultrapravicovou scénu). Zahraničně politické otázky hrají v politice těchto organizací relativně významnou roli. Názory na zahraničně-politické otázky úzce souvisí s jejich celkovou vnější prezentací a málo propracovanou ideologií. Většinou se jedná o organizace s malým počtem členů (v řádu desítek, maximálně stovek osob), kde vytváření výsledné politiky je zpravidla v rukou úzké skupiny jednotlivců.
Obecně lze konstatovat, že charakteristickým rysem těchto organizací je nacionalismus. Ten však často nebrání spolupráci s nacionalisty z jiných zemí, ačkoliv v názoru na některé otázky může docházet ke konfliktu.
Z nacionalistických pozic vyplývá i odpor k angažování státu v mezinárodních organizacích, což v českém prostředí znamená především odpor ke vstupu do EU a do NATO. Typická je v tomto směru výzva “10 let stačilo, neděkujme, odejděte!” z 27. 11. 1999, kterou v Ostravě podepsali zástupci několika krajně pravicových organizací – SPR-RSČ, Republikánské mládeže, Sdružení důchodců České republiky, Sdružení občanské solidarity V155, Vlastenecké fronty a Národní aliance. Mj. se v ní uvádí: “Před deseti lety jsme dali důvěru politickým i ekonomickým změnám v naší společnosti. Polistopadová vládnoucí garnitura v čele s Václavem Havlem nedosáhla slibovaných pozitivních změn. Zvolila cestu, která je cestou zkázy. Rozbili Československo. Jednají se sudetskými Němci o jejich nehorázných požadavcích, nehledě na to, že Německo dosud neodškodnilo oběti nacistické okupace. Zřídili Senát, pro Českou republiku naprosto zbytečný a drahý. Vtáhli nás do vojenského paktu NATO, který je pouze určen k potlačování svrchovaných a svobodných nálad jednotlivých národů. Chtějí nás vtáhnout do Evropské unie, aniž by občany informovali o nevýhodách, které členství v EU přináší především. Podporují globalizaci, promísení národů a nastolení Nového světového řádu. A také proto se nyní Česká republika nachází v absolutním ekonomickém, politickém a morálním úpadku” (Výzva “10 let stačilo, neděkujme, odejděte 1999: 4).
Odpor proti NATO a EU je společný pro různé směry české krajní pravice, ať již vycházejí z tradic předválečného fašismu, korporativismu či ultrakonzervativního katolicismu, husitských tradic či z myšlenek panárijské jednoty. Odpor ke vstupu do NATO byl u některých exponentů ultrapravice podmíněn i tím, že Spojené státy americké (jakožto vedoucí síla aliance) jsou vnímány jako představitel Nového světového řádu, který je odmítán zastánci tzv. “třetí pozice.” Velký odpor krajní pravice vzbudila i akce NATO proti Jugoslávii v březnu až červnu 1999. U části organizací přitom hrála roli i tradiční slovanská vzájemnost se Srby. V průběhu náletů NATO uspořádaly různé ultrapravicové organizace (ať již samostatně nebo společně) několik protestních demonstrací a manifestačních akcí, kterých díky zájmů médií využily i k širší prezentaci své politiky. Na následujících řádcích budou v základních rysech charakterizovány zahraničně-politické koncepce některých významnějších současných krajně pravicových organizací.
Republikánská mládež (RM), občanské sdružení blízké (fakticky podřízené) SPR-RSČ, které vzniklo koncem roku 1998 (předsedou je přispěvatel Republiky Martin Zbela), prakticky přejímá názory SPR-RSČ na zahraniční politiku. Hodlá prosazovat důsledné hájení národních zájmů, tj. suverenitu země, zbavené politické závislosti na velmocích a nadnárodních institucích. RM odmítá vstup do nadnárodních organizací, jako je NATO a EU. Vyjadřuje důvodnou obavu, že “vstupem do těchto organizací ztratíme podstatnou část naší státní suverenity. Požadujeme vyhlášení neutrality země a vybudování profesionální armády…Odmítáme současnou nevěrohodnou transformaci a odnárodňování majetkuve prospěch zahraničních společností. Důrazně odmítáme jakékoliv snahy, ať již domácích kolaborantů nebo bývalých sudetských Němců, o zrušení Benešových dekretů” (Republikánská mládež 1998: 4). RM se spolu s Vlasteneckou frontou a Národní aliancí podílela na organizování některých demonstrací proti náletům NATO na Jugoslávii.
Vlastenecká fronta (VF) vznikla v roce 1993 v Brně, později se těžiště její činnosti přesunulo do Prahy a dalších měst. V současné době je jednou z nejaktivnějších organizací, která se i díky starším členům ve vedení snaží profilovat jako “neextremistická” a seriózní. V roce 1999 ji však Ministerstvo vnitra upozornilo na překračování zákona o sdružování. Již ve svém prvním programu z roku 1993 odmítla Maastrichtskou smlouvu, která podle ní “je přímým ohrožením naší národní suverenity a nezávislosti” (Vlastenecká fronta 1993). V současnosti vidí VF jako základní cíl české zahraniční politiky v nutnosti vyloučit v maximální míře vliv zahraničních zájmových skupin na politickou a hospodářskou sféru v našem státě. Současné vládní strany jsou podle VF “ukázkovým příkladem zaprodávající se zahraniční politiky”, když prosazují vstup do NATO a Evropské unie. Budoucnost Evropy vidí VF v národních státech. Odmítnut je i vstup do NATO, mj. s poukazem na nesouhlas s “agresivní politikou USA skrývanou pod pláštěm světového policisty”. Dále je v programu uvedeno: “Nabídka vzájemné bezpečnostní struktury se státy, které nás v posledním století opakovaně zradily (1938,1848,1968), zní velmi nedůvěryhodně. Pevnost smluvních vztahů jsme si mohli ověřit v nedávných dnech, kdy stačilo pár desítek kočujících cikánů k jednostrannému rušení a vyhrožování rušením mezistátních smluv (Kanada, Velká Británie).” Rovněž další požadavky VF jsou zaměřeny izolacionalisticky (není však vyloučena vojenská spolupráce s evropskými státy) a s ohledem na státní suverenitu. Česká diplomacie má být podle VF očištěna od osob zkompromitovaných s minulým režimem a nemá se stát “odstavištěm pro zkrachovalé politiky” Česká republika má podle VF “za povinnost poskytovat péči a ochranu českým menšinám v zahraničí a musí podniknout vše pro to, aby jim byla zlepšena jejich základní lidská práva, včetně možnosti návratu zpět do ČR.” (Vlastenecká fronta 1998). V politice Vlastenecké fronty se výrazně objevují i prvky slovanské vzájemnosti, zvláště patrné v tiskových prohlášení pražské místní organizace a jejího předsedy D. Macháčka. VF např. ocenila konání Všeslovanského sjezdu v Praze v roce 1998, přestože jinak byl tento sjezd víceméně aktivitou ortodoxně komunistických struktur.
Národní aliance (NA) vznikla v roce 1998 a velmi rychle převzala vůdčí roli v organizování řady demonstrací a pochodů. Označuje se za mladou, radikální organizaci, založenou “na panárijských ideálech, stojící v první linii nesmiřitelného boje proti marxistickému moru, svobodnému zednářstvu a zhoubnému liberalismu” (Národní aliance: 1999a). Důrazně odmítá veškeré snahy o začlenění ČR do “pochybných struktur nadnárodních organizací typu Evropské unie nebo NATO”. Česká republika musí podle NA provádět zcela suverénní zahraniční politiku bez ohledu na zájmy USA, Izraele a jejich západoevropských satelitů. “Je nutné, aby česká vláda zaujala zodpovědné a objektivní stanovisko k expanzivní politice těchto zemí a vyjádřila zásadní protest proti jejich soustavnému vměšování do vnitřních záležitostí nezávislých států, kterým je mnohdy v přímém rozporu s mezinárodním právem vyhrožováno ze strany výše zmíněných sionistických velmocí vojenskou agresí.” (Národní aliance: 1999c). Národní aliance uspořádala protestní veřejné akce proti útokům NATO na Jugoslávii, počátkem roku 2000 získala pozornost díky demonstraci na podporu J. Haidera a FPÖ, konané 19. 2. v Praze, po níž byl zemská vedoucí NA V. Skoupý obviněn z trestného činu propagace hnutí, směřujících k potlačení práv a svobod občanů.
Vlastenecká liga (VL) je občanské sdružení vzniklé v roce 1993, které vychází z husitských tradic (tzv. kališnictví). Proto odmítá fašismus. Přestože byla VL dlouho Ministerstvem vnitra označována za extremistickou, koncem devadesátých let začala být chápána jako sdružení neporušující zákony. Ve svém programu odmítla všechny požadavky sudetských Němců, požadovala zastavení přílivu uprchlíků, podporu krajanů v zahraničí. VL nesouhlasí s Maastrichtskou smlouvou a uvádí, že “podpis této smlouvy způsobí pouze nárůst migrace, organizované zločinnosti, postupnou likvidaci národních kultur a vládu nadnárodní byrokracie”. VL chce rovněž “přehodnocení rozsahu našeho diplomatického sboru, jeho početnosti a vybavení v tzv. rozvojových zemích” (Vlastenecká liga).
Bratrské vlastenecké hnutí (BVH) je neregistrovaná, pravděpodobně již zaniklá militantní kališnická organizace. Ve svém programu odmítá rozprodávání národního dědictví, požaduje přísnější imigrační zákony, zamezující “stále masovějšímu přílivu ekonomických uprchlíků” a vyhlašuje “konec přejímání cizích kultur (německé, americké,…). Máme vlastní bohatou kulturu na slovanském základě.” (Bratrské vlastenecké hnutí 1995: 5).
Národní front castistů (NFC) je občanské sdružení, které si vytvořilo vlastní specifickou ideologii, castismus (Mazel 1998: 255-259). Ve své ideologii vychází mj. ze staroslovanských tradic. Čechy musí být pode NFC “samostatný, suverénní stát a jako takový i vystupovat a nenechat se ovlivnit politikou ostatních států. Nejsme a nebudeme vazaly jen proti, že máme menší rozlohu nebo počet obyvatel”. Do všech evropských i světových struktur chtějí castisté “vstupovat pouze jako rovnocenný partner”, v zahraniční politice mají být hájeny “pouze zájmy vlastních občanů.” V jejich programu je uveden i požadavek “ k problematice územních sporů s ostatními státy přistupovat razantně a hájit své hranice.” (Národní front castistů). NFC odmítl jako nálety NATO na Jugoslávii, tak i připravovaný vstup ČR do EU.
Hnutí národního sjednocení (HNS) je neregistrovaná organizace, vzniklá v polovině devadesátých let. Vychází z tradic prvorepublikového fašismu a ultrakonzervativního katolicismu. Poté, co bylo její původní vedení trestně stíháno, činnost HNS výrazně ochabla a dnes je již aktivní pouze minimálně. S ohledem na úzké napojení zakladatelů HNS na brněnský konzervativní katolicismus se v programu organizace projevily jeho vlivy. OSN a NATO jsou např. označeny za “zednářské organizace” (Hnutí národního sjednocení 1996: 11), odmítán je Nový světový řád. HNS odmítá vstup do NATO a navrhuje dohodu “se sousedními středoevropskými státy, s Polskem a Maďarskem, popř. Rakouskem, na vytvoření pásma neutrálních států, které by oddělovaly jako mezičlánek dva odlišné světy – Východ a Západ.” (Hnutí národního sjednocení 1996: 26). Dále HNS uvádí: Uvědomme si, že ač se o sousedních slovanských národech mluví s určitým despektem, jsou to naši nejbližší příbuzní. Navíc s nimi máme mnoho společného. Naše hnutí musí stavět, jak bylo výše řečeno, na katolické morálce a náboženství, jelikož to je jediné pro nás tradiční a přirozené náboženství, v něm byla ustanovena naše národní tradice a jím byla formulována naše minulost. Chceme-li oživit národní hrdost, pocit národní pospolitosti a vůli k přežití, musíme tuto snahu stavět právě na národní tradici, na největších lidech našeho národa a na jejich odkazu. A tito lidé byli v drtivé většině katolíci. Jen budeme-li prosazovat takovou národní tradici, můžeme se přiblížit znovu Slovákům, když byl působením zednářů právě mezi nás a je vražen již za První republiky klín náboženského nepochopení a z toho vyplývající podezíravost a rozkol. Můžeme se přiblížit i Polákům, kteří jsou jedním z nejkatoličtějších národů v Evropě. To by mohl být základní krok k vytvoření společného státu, mohutné a pevní slovanské říše, která by se stala domovem pro sedmdesát až osmdesát milionů lidí a jež by se rovnala Francii, Německu a Rusku. Tak velká společnost svázaná do pevných autoritativních organizací-korporací, by byla zárukou státní suverenity a mohutné hospodářské i politicko-vojenské síly. Trumfy v evropském prostoru by byly rovnoměrněji rozdány a hrozba válečného konfliktu by se tak zmenšila na minimum. Ale to je teorie budoucnosti, která pro nás momentálně nemá prakticky využitelnou hodnotu. (Hnutí národního sjednocení 1996: 27).
Rovněž pobočky mezinárodních, resp. transnacionálních militantních ultrapravicových organizací Bohemia Hammer Skins, Blood&Honour, Nacionálně socialistického hnutí Evropy, Combat 18 apod. vystupují proti základnímu směřování české zahraniční politiky, stanovené polistopadovými vládami. Specifickou roli u nich hraje aspekt jejich propojení v rámci ilegální transnacionální extremistické sítě, kdy je zdůrazňován prvek spolupráce s “bílými patrioty” na celém světě a příprava na “RAHOWA” (“Race Holy War – Svatou rasovou válku), popř. se (v případě Blood&Honour Division Bohemia) chápou jako nástupci příslušníků neněmeckých dobrovolnických divizí zbraní SS.
Závěr:
Přestože je vliv krajně pravicových organizací na zahraniční politiku v podstatě nulový, snaží se relativně častou profilací na zahraničně-politických tématech upoutat pozornost a vymezit se v rámci vnitropolitického boje, popř. i v rámci extremistické scény. Odpor proti majoritním prosystémovým silám zdůrazňují v oblasti zahraniční politiky, u jejíchž základních priorit je vyžadována shoda hlavních politických směrů. Tím dokazují svoji radikálnost a odpor vůči establishmentu.
Vymezení se vůči směřování české zahraniční politiky je nutné vnímat i v kontextu celkového politického působení těchto seskupení, tj. v rámci nacionalistické, xenofobní a populistické rétoriky (proto jsou časté apely “na nezaplétání se do mezinárodního dění” či na “omezení zastoupení v cizině”). Názory na zahraniční politiku jsou přitom jedním z “jednotících prvků” relativně roztříštěné ultrapravicové scény. Např. na protestních aktivitách vůči náletům NATO na Jugoslávii spolupracovalo více krajně pravicových organizací. Podnětem pro profilování se krajní pravice na daném poli je i skutečnost, že relativně velká část české veřejnosti nemá k prioritám zahraniční politiky natolik jednoznačný vztah jako vůdčí politické síly (což se projevovalo a projevuje např. relativně nízkou podporou vstupu ČR do NATO a EU) a představitelé ultrapravice proto spatřují možnost ostře formulovaným odporem vůči EU či NATO získat další příznivce. Doposud však krajní pravice v ČR nepředstavuje sílu, která by byla pro vytváření zahraniční politiky relevantní, a její postoje k tomuto tématu nepřinesly nárůst jejího vlivu. Do budoucna lze očekávat především zvýšení počtu aktivit proti přistoupení České republiky k Evropské unii.
Prameny:
Bratrské vlastenecké hnutí:
Program B. V. H., Česká krev 1/1995, str. 5.
Hnutí národního sjednocení:
Základní ideje Hnutí národního sjednocení, Hnutí národního sjednocení, Nejdek 1996.
Národní aliance:
Všem, kteří zůstali nepokořeni (propagační leták) 1999a.
Základní body programu Národní aliance (propagační leták) 1999c.
Národní front castistů:
Politický program Národního frontu castistů, nedat.
Republikánská mládež:
Republikánská mládež: Program Republikánské mládeže, Republika 45/1998, str. 4.
SPR-RSČ:
Rakousko povstalo, Republika 6/2000, str. 1.
Sládek, M.: Znamení doby, SPR-RSČ, místo vydání neuvedeno, 1994.
Sládek, M.: To, co mám na mysli, je svoboda, místo vydání neuvedeno, 1995.
Sládek, M.: Právě váš hlas rozhodne, SPR-RSČ, místo vydání neuvedeno, 1996.
Sládek, M.: Proč budu volit SPR-RSČ. Nikdy jsem vám nelhal, Duel, Praha 1998.
Úkoly současné a perspektivní, In: Materiály z ustavujícího sjezdu konaného dne 24. února 1990 v Praze, 1990.
Volební program Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa, 1992.
SPR-RSČ vyhlašuje 17 naléhavých opatření pro záchranu životního prostředí v naší zemi, Republika 21/1992, str. 2.
Program Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa k obnově naší země a jejímu ekonomickému, kulturnímu i politickému povznesení, 1996.
Programové teze (http://www.spr-rsc.cz/Teze.html) 1998.
Plakát “Achtung-Pozor!” 1998.
II. pracovní verze programu SPR-RSČ, Republika 43/1999, str. 4.
Výzva “10 let stačilo, neděkujme, odejděte”, Republika 50/1999, str. 4.
Vlastenecká fronta:
Program Vlastenecké fronty, nestr., 1993.
Akční program Vlastenecké fronty (http://www.vlast.cz/program.html), 1998.
Vlastenecká liga:
Program občanského sdružení Vlastenecká liga, nedatováno.
Literatura:
Beyme, K. von: Rechtsextremismus in Osteuropa. In Falter, J. W., Jaschke, H.-G., Winkler, J. R.: Rechtsextremismus. Ergebnisse und Perspektiven der Forschung. Politische Vierteljahresschrift Sonderheft 27/1996, Westdeutscher Verlag, Opladen 1996, str. 421-442.
Dvořáková, V.: Strany radikální pravice, Politologická revue 1/1997, str. 6-19.
Fiala, P. (ed.): Politický extremismus a radikalismus v České republice, Masarykova univerzita v Brně, Brno 1998.
Chmelík, J.: Extremismus, Ministerstvo vnitra České republiky – sekce personální práce a vzdělávání Policie ČR, Úřad vyšetřování pro Českou republiku, Praha 1997.
Institut pro kriminologii a sociální prevenci: Kriminologické a právní aspekty extremismu, IKSP, Praha 1999.
Kotyk, V. (ed): Česká zahraniční politika. Úvahy o prioritách, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1999.
Lijphart, A.: Political Parties: Ideologies and Programms. In Butler, D., Penniman, H. R., Ranney, A.: Democracy at the Polls. A Comparative Study of Competitive National Elections, American Enterprise Institute for Public Policy Research, Washington and London 1981, s. 26-51.
Mareš, M.: České politické strany a zahraniční politika, Mezinárodní vztahy 1/1999, str. 7-20.
Mazel, M.: Oponenti systému, In: Fiala, P. (ed.): Politický extremismus a radikalismus v České republice, Masarykova univerzita v Brně, Brno 1998.
Stöss, R.: Rechtsextremismus in vereinten Deutschland, Friedrich-Ebert-Stiftung, 1999.