Utváření rumunského multipartismu (1990-1999)
Pluralita a polarita rumunského systému politických stran
Maxmilián Strmiska
Geneze rumunského stranicko-politického uspořádání představuje specifickou kapitolu vývoje postkomunistických stranických systémů středovýchodní Evropy a Balkánu. Formování rumunského multipartismu bylo nesporně výrazně ovlivněno zvláštními, ambivalentními rysy rumunského procesu demokratizace z počátku devadesátých let XX. století, včetně způsobu svržení Ceausescova regimu, podoby popřevratové stabilizace a reprodukce post-Ceausescovského establishmentu, relativní kontinuity byrokratického aparátu, erupcí manipulovaného davového násilí a jejich politického impaktu, extenzívního uplatnění elementů vyostřené adversariality v boji o moc a při profilování hlavních stranicko-politických opcí apod. Není proto divu, že při hodnocení popřevratového politického vývoje byl často zdůrazňován fenomén “rumunské výjimečnosti” (Romanian exceptionalism; cf. Tismaneanu 1997) a že někteří badatelé v této souvislosti zdůrazňovali prvky “latinoamerikanizace” (cf. Gallagher 1995; Ágh 1998a) rumunského politického života. Nic se ovšem nemá přehánět a tudíž ani provokativní teze o “latinoamerikanizaci” by neměla vést k heuristicky kontraproduktivnímu vyčlenění či k periferizaci “rumunského tématu” v rámci výzkumu evropských postkomunistických fenoménů. Nejde tu však o propagování eliminace teze o “latinoamerikanizaci”. Jde spíše o to, posoudit jednotlivé aspekty tohoto fenoménu v patřičných souvislostech. To platí i pro zkoumání utváření rumunského mnohastranického uspořádání. Samozřejmě není a nemůže být záměrem tohoto krátkého článku pokoušet se pojednat tuto problematiku v její plné šíři. Chci zde prozkoumat několik dle mého názoru pozoruhodných a s výše zmíněným tématem úzce souvisejících momentů vývoje plurality a polarity rumunského multipartismu, které jsou důležité pro jeho typologii a komparaci s jinými postkomunistickými stranickými soustavami.
1. Raná fáze: momenty dominance, adversariality a chaotičnosti
Není nutné ani účelné pokoušet se zde o souhrnný popis a bilanci evoluce rumunské stranicko-politické scény z počátku devadesátých let. Takové více či méně výmluvné bilance byly již ostatně učiněny (cf. Tismaneanu 1997; Ágh 1998a; Mihut 1994; Szajkowski and Bing 1994). Lze se tedy při této příležitosti spokojit s glosováním některých zajímavých a zároveň nepominutelných momentů, jež ovlivnily další vývoj a profilování rumunského multipartismu. V úvodu byla již učiněna zmínka o zvláštnostech rumunské postkomunistické transformace a demokratizace; je však třeba vzít v úvahu, že ne všechny tyto zvláštní rysy skutečně dlouhodobě ovlivnily proces strukturování rumunského stranického uspořádání. To se týká především - avšak nejenom - fenoménu prozatímní dominance Fronty národní spásy (FSN) z počátku této dekády. Jednalo se nesporně o velmi viditelný a svým způsobem charakteristický aspekt rumunského “přechodu k demokracii”, jehož dopad nebyl však podle mého názoru tak dalekosáhlý, jak se původně předpokládalo (cf. Tismaneanu 1997; Ágh 1998a; Mihut 1994; Szajkowski and Bing 1994). Zde je ovšem třeba upřesnění - a to přinejmenším ve dvojím ohledu. Za prvé, systémotvorný impakt této prozatímní dominance mohl být velmi značný či přímo determinující, kdyby se v Rumunsku prosadil tzv. mexický model (model predominantní, resp. hegemonní strany), svého času prosazovaný vlivným sektorem FSN, včetně samotného Iona Iliesca.[1] To znamená, kdyby se zde bývala pevně etablovala “latinskoamerická” varianta semipluralitního predominantního stranického systému s omezenou soutěživostí a kdyby celá rumunská politická obec byla “adjustována” tak, aby tento model mohl dlouhodobě fungovat a úspěšně se reprodukovat. To se nestalo, neboť proti etablování takového modelu působila silná kombinace endogenních a exogenních činitelů. Pád “mexického modelu” jako věrohodné a reálné alternativy formování rumunského pluralismu měl dalekosáhlé konsekvence. Rumunský demokratizační proces nepřestal sice vykazovat některé zvláštnosti, z hlediska vytváření liberálně-demokratického zřízení představující povýtce nežádoucí překážky, nicméně horizont demokratizace se projasnil a to se postupně projevilo v převládajícím směru vývoje rumunského stranicko-politického uspořádání. Řečeno jinými slovy, rumunské “zvláštnosti” zůstávaly rumunskými “zvláštnostmi, ale v měnícím se kontextu se měnil také jejich systémotvorný dopad či vůbec možnost výraznějšího systémotvorného působení. Za druhé, navazuje na to, co bylo výše řečeno, lze poznamenat, že ani v takto se měnícím kontextu nepřišly FSN a pak po rozštěpení FSN její de facto hlavní nástupce a dědic, Demokratická fronta národní spásy (FDSN) o všechny výhody, jež jim poskytovala jejich privilegovaná výchozí mocenská pozice; tyto výhody byly však značně relativizovány. To bylo jasně patrné v případě Iliescovy FDSN, která byla nucena - byť dosti úspěšně - čím dále tím více se přizpůsobovat trendům politického vývoje, aniž přitom mohla povahu a dynamiku tohoto vývoje určovat anebo účinně kontrolovat.
Celkový formativní impakt dočasné dominance FSN tedy není vhodné přeceňovat. Zajímavé je ovšem posouzení vazby tohoto fenoménu k působení prvků adversariality a chaotičnosti (inchoateness) utvářejícího se stranického pluralismu v Rumunsku. Není nic překvapivého na tom, že interakce politických stran v raných postkomunistických politických uspořádáních charakterizovala vysoká míra konfliktnosti a prvky adversariálního jednání (cf. Mair 1997). Obecně platí, že tato adversarialita zpočátku usnadňovala profilování hlavních volebních a politických opcí a že nepochybně ovlivnila proces raného strukturování postkomunistických stranicko-politických soustav. Rovněž je jasné, že zmíněná adversarialita byla spojena především - byť nikoli výlučně - s cleavage starý režim versus nový režim a s rozpory a konflikty z tohoto cleavage vyplývajícími. V tomto smyslu šlo o v postkomunistických kontextech vskutku univerzální fenomén. Problém však spočívá v tom, že střednědobé konsekvence pro strukturování postkomunistických stranických systemů již univerzální nebyly. Zatímco v některých případech záhy došlo k nezanedbatelné proměně výchozího rozdělení politických sil a k převrstvení s tímto rozdělením spjatého - a nevyhnutelně poněkud primitivního - pluralismu a tento fakt se následně projevil v profilování jednotlivých hlavních pólů stranických soustav, v jiných případech se do značné míry reprodukovala porevoluční adversarialita a s ní spjaté stereotypy, které nadále hrály velmi důležitou, ne-li určující roli při profilování hlavních stranicko-politických pólů a omezovaly působení jiných faktorů, příznivějších pro rozvíjení více sofistikované politické diferenciace a tudíž i více sofistikovaných vzorců soutěže a kooperace politických stran. Důsledkem pak bylo přetrvávání poněkud chaotického (inchoate) charakteru těchto postkomunistických stranických soustav.[2] Rumunsko přináleželo do této druhé skupiny případů. Tento závěr platil zejména - ale nejenom - pro periodu evoluce rumunského multipartismu v první polovině devadesátých let XX. století. Tento fakt se projevil rovněž ve způsobu diferenciace a strukturování tohoto stranicko-politického uspořádání, které rozhodně nebylo jednoduchým, přímočarým procesem.[3]
2. Semistrukturovaný pluralismus
Annellie Ute Gabanyi při popisu vývoje rumunského multipartismu v první polovině devadesátých let - s upřednostněním diferenciace podle doktrín a sebeidentifikace stran - rozlišila šest jeho “krystalizačních bodů” či ohnisek, představovaných sociálně-demokratickými stranami (Strana sociální demokracie v Rumunsku, PDSR; Demokratická strana, DP; Rumunská sociálně-demokratická strana, PSDR; podmíněně též Socialistická strana, PS), liberálními stranami (Národní liberální strana, PNL, Liberální strana 1993, PL’93; Strana občanského spojenectví, PAC; a různá další liberální uskupení), křesťansko-demokratickými stranami (Křesťansko-demokratická rolnická národní strana, PNTCD), sociálně-nacionalistickými stranami (Strana rumunské národní jednoty, PUNR; Strana velkého Rumunska, PRM; Socialistická strana práce, PSM), etnickými stranami (Maďarský demokratický svaz v Rumunsku, UDMR; Demokratické fórum Němců v Rumunsku, FDGR), a environmentalistickými stranami (Rumunská ekologistická strana, PER; Ekologistické hnutí Rumunska, MER, etc.) (Gabanyi 1997: 192-193). Toto rozčlenění pak Gabanyi doplnila diferenciací mezi “byrokratickými” a “ne-byrokratickými” stranami podle jejich vztahu, resp. kontinuity jejich vazby k aparátu “starého” režimu (Gabanyi 1997: 194-196).[4] Nejednalo se však o plnohodnotnou symetrickou diferenciaci podle dvou os (ideologické orientace a vazby k aparátu ancien regime), neboť rozlišování “byrokratických” a “ne-byrokratických” stran se de facto dotýkalo pouze sociálně-demokratických a v menší míře sociálně-nacionalistických stran. Dalším momentem komplikujícím posouzení pluralitního charakteru rumunského multipartismu, resp. rozčlenění jednotlivých formací do specifických stranicko-politických táborů či proudů byla zřejmá heterogennost takto vymezených skupin politických stran. Tato heterogennost se přitom vztahovala jak k politické reprezentaci jednotlivých stranických táborů, tak k jejich voličské základně. Některé dělící linie vskutku procházely skrze jednotlivé politické reprezentace a příslušné sektory elektorátu. To ovšem nepředstavovalo zdaleka jediný problém. Konstrukce jednotlivých stranických táborů (zejména sociálně-demokratického a sociálně -nacionalistického) byla očividně velmi sporná. Především však tímto způsobem vymezené “krystalizační body” rumunského pluralismu příliš nepomáhaly k identifikaci a charakteristice skutečných operačních jednotek tohoto stranicko-politického uspořádání, zejména z hlediska zdrojů politické legitimace a mobilizace používaných jednotlivými operačními jednotkami (popřípadě celými stranickými tábory). Pokus Gabanyi o diferenciaci rumunských stranicko-politických ohnisek měl proto jen malou hodnotu a nebyl příliš užitečný ani jako východisko k povšechné deskripci rumunské stranické soustavy.
Z heuristického hlediska byl mnohem zajímavější pokus o popis rumunského postkomunistického stranicko-politického spektra učiněný Vladimirem Tismaneanem. Tismaneanu zvolil jiný postup než A. Ute Gabanyii. Chtěl totiž vzít v úvahu nejen ideologickou orientaci a sebeidentifikaci stran, nýbrž rovněž jejich umístění v politickém prostoru. Riskoval proto uplatnění konceptů “levice”, “pravice” a “střed”, byť zároveň připouštěl, že “levice” a “pravice” nemusí v rumunském kontextu představovat adekvátní, plně srozumitelné kategorie a že deskripce skutečného spektra musí brát v úvahu rychlé proměny, nejednoznačnost a těkavost politických a ideologických označení a příslušností v “období přechodu” (Tismaneanu 1997: 433). Nicméně i s těmito výhradami považoval Tismaneanu za možné na levici umístit tři ideologické “orientace” a jim odpovídající stranicko-politická uskupení: tradiční komunisty (traditional communists; Socialistická strana práce, PSM; Socialistická strana, PS), národní či nacionalistické populisty (national populists; Strana rumunské národní jednoty, PUNR; Strana velkého Rumunska, PRM; Agrární demokratická strana Rumunska, PDAR; nacionalistické křídlo Maďarského demokratického svazu v Rumunsku, UDMR), socialistické populisty (socialist populists; Strana sociální demokracie v Rumunsku, PDSR). Do sféry středu, resp. levého středu pak Tismaneanu zahrnul Demokratickou stranu (DP), za reprezentanty pravého středu označil Stranu občanského spojenectví (PAC), Liberální stranu 1993 (PL’93) a liberální křídlo Maďarského demokratického svazu v Rumunsku (UDMR). Rumunskou pravici (Romanian right) v jeho schématu reprezentovala křesťanská demokracie, tedy Křesťansko-demokratická rolnická národní strana,[5] dále Občanské spojenectví (hnutí Občanského spojenectví, AC; jež není totožné s PAC) a různé pravicové antikomunistické skupiny v rámci Demokratické konvence Rumunska (CDR), včetně hnutí bývalých politických vězňů a monarchistických uskupení. Za extrémní pravici (extreme right) Tismaneanu považoval radikální nacionalisty a náboženské fundamentalisty jako například Hnutí za Rumunsko (MPR), Stranu národní pravice (PDN) a jiné šovinistické skupiny a hnutí (cf. Tismaneanu 1997: tabulka 10.6).
S využitím Tismaneanuova schématu lze ilustrovat několik největších obtíží diferenciace rumunských stran podle jejich ideologické orientace, historických tradic či vazeb a podle jejich umístění v politickém prostoru. Velmi problematické se jeví především vymezení rumunské levice, zatímco poněkud jednodušším úkolem se zdá být základní charakteristika pravice a středu.
Pokud jde o rumunskou levici, jejími nejdůležitějšími reprezentanty jsou PDSR a PSM. PSM by se dala označit za neosocialistickou stranu.[6] PDSR je obtížné jednoznačně charakterizovat, a to přinejmenším ze dvou důvodů; jedním z nich je zřejmá heterogennost této strany, druhým poněkud sporná vazba mezi touto stranou používanými zdroji politické legitimace a mobilizace a nárokovanou sociálně-demokratickou identitou. Vladimir Tismaneanu v souvislosti s PDSR příznačně hovořil o fenoménu “rumunského perónismu” (“Romanian Peronism”; cf. Tismaneanu 1997), pro který je poněkud rozostřená, rozplizlá identita vlastně výhodná. Důsledné objasnění složité záležitosti s identitou PDSR by vyžadovalo detailní rozbor, přesahující rozsah a účel této stati. Proto se zde omezím jen na zdůraznění momentu, že FDSN a poté PDSR se přes vytrvalé úsilí a různé manévry nepodařilo dosáhnout efektivní monopolizace sociálně-demokratické identity, což mělo negativní důsledky pro její “demokratickou” legitimaci jakožto jednoho ze dvojice hlavních pólů rumunské stranicko-politické scény. Čím méně mohla PDSR disponovat sociálně-demokratickou identitou, tím hůře překonávala podezření (ne zcela neoprávněné) že tu jde o nereformovanou a poněkud beztvarou postkomunistickou “mamutí stranu” (post-communist “mammoth party”; cf. Ionescu 1993), přičemž tím více se v jejím rámci mohly uplatňovat populistické tendence, zdůrazňující různé konfliktní sociální a nacionální prvky a hojně využívající “obrazu nepřítele”. V tomto ohledu bylo označení PDSR za socialisticko-populistickou formaci více méně oprávněné, a to až do závěru devadesátých let. Výrazné uplatnění prvků populismu naznačovalo také jistý stupeň spřízněnosti mezi PDSR a nacionalisticko-populistickými stranami jako jsou PUNR a PRM. Je však otázkou, jak výstižně charakterizovat ambivalentní vztah mezi PDSR, PUNR a další spornou otázkou je, zda PRM a PUNR představují levicové strany či alespoň formace, jež se levicovým stranám podobají. Určitá konjunkturálními i strukturálními faktory podmíněná kompatibilita mezi nimi a PDSR existuje, jak ostatně ukázala také jejich - byť dočasná a nikoli bezproblémová - spolupráce a podpora poskytovaná vládní PDSR (FDSN) v období 1992-1996, což se týkalo také PSM a PDAR. Příznačně se při této příležitosti hovořilo o “rudém čtyřúhelníku” (red quadrangle; PDSR-PUNR-PRM-PSM), o “rudém Pentagonu” (uvedená čtveřice plus PDAR) či též o specifické “rudo-hnědé” alianci (cf. Ishiyama 1998; Szajkowski and Bing 1994; Ágh 1998a). Nejednalo se však o homogenní stranicko-politický blok ani o nějakou zřetelně profilovanou levicovou alianci. V této souvislosti bylo namístě spíše uvažovat o uskupení populistických stran ve větší či menší míře de facto sledujících hodnotově-politickou linii kontinuity či dokonce radikální kontinuity (“radical continuity”) ve vztahu k Ceausescovu národně-komunistickému patrimoniálnímu režimu (cf. Szajkowski and Bing 1994; Shafir 1999; Shafir 2000).[7] Jestli je možné PUNR a PRM označit za levicové strany, to je opravdu velmi sporné: PUNR podle všeho nikoli, PRM snad v jistém ohledu ano, ale jen s velkými výhradami.[8] V jejich případě nejsou prvky levicovosti či pravicovosti pro jejich profilování podstatné. Bylo by tedy lepší vyhnout se zjednodušujícím generalizacím a připustit, že místo levice ve specifickém rumunském kontextu zaujaly populistické strany, které v daných podmínkách mohou představovat jakýsi substitut levice. Kromě socialisticko-populistické a nacionálně či nacionalisticko-populistické orientace, ponecháme-li stranou neosocialistický proud, se přitom - zejména v post-iliescovském období evoluce PDSR - otevřel větší prostor pro uplatnění sociálně-liberálních tendencí. O tom svědčila mimo jiné expanze vlivu nové sociálně-demokraticky orientované strany, Spojenectví pro Rumunsko (APR), jejíž jádro utvořily reformistické skupiny, jež se odtrhly od PDSR. V tomto kontextu je zapotřebí nepředpojatě posuzovat také možnost věrohodné “sociáldemokratizace” PDSR.
Rumunské pravicové a tudíž z definice antikomunistické a/nebo anti-postkomunistické strany měly ve srovnání například s PDSR mnohem menší potíže s dostatečným profilováním svých ideologických vzorců a zdrojů politické legitimace, ovšem o to větší byly jejich počáteční obtíže s efektivním propojením těchto vzorců a zdrojů s patřičným volebním potenciálem. Obzvláště významnou roli hrály přitom dva momenty; za prvé, že vůdčí roli v antikomunistickém pravicovém sektoru rumunské politiky na sebe strhly “historické strany”, především Národní liberální strana (PNL) a Rolnická národní strana (PNT, záhy transformovaná, resp. přejmenovaná na Křesťansko-demokratickou rolnickou národní stranu, PNTCD), zatímco nové “občanské” strany a hnutí se jako hlavní stranicko-političtí aktéři prosadit nedokázaly; za druhé, že několik strategicko-taktických chyb liberálů a jejich následná diaspora umožnily PNTCD relativně snadnou hegemonizaci rumunské pravice (včetně nezanedbatelné části pravého středu) a příslušné střechové aliance (Demokratické konvence Rumunska, CDR). Ačkoli je PNTCD obvykle charakterizována jako křesťansko-demokratická formace (cf. Tismaneanu 1997; Gabanyi 1997), je křesťanskou demokracií opravdu jen “ve slabém smyslu” (Ionita 1997). Tato okolnost však žádný velký systémotvorný dopad neměla, především proto, že PNTCD - narozdíl od svého hlavního protivníka, PDSR - nebyla (přesněji řečeno doposud nebyla), nucena k žádnému dlouhému, vyčerpávajícímu zápasu o svou identitu a s ní spjaté zdroje politické legitimace se silným vnějším protivníkem. Podobně jako PDSR je ovšem i tato významná rumunská politická formace heterogenním útvarem, oscilujícím mezi konzervativně-liberální, reformistickou a proevropskou stranou a nacionálně-konzervativní promonarchistickou “vlasteneckou” stranou se silnou vazbou k meziválečným politických tradicím a vzorcům. Ostatním pravicovým formacím, ať již uvnitř či vně Demokratické konvence (CDR), zbývala doposud vyhrazena role satelitů PNTCD, byť postupem času sílily tendence k ustavení samostatného alternativního pravicového pólu (cf. Cartarescu Ilinca 1998).[9]
Pokud jde o extrémní pravici, tento sektor prozatím zůstával poněkud v pozadí a nevzešla z něj, alespoň prozatím, ani žádná relevantní strana.[10] Zde je ovšem nutno učinit několik vysvětlujících poznámek. Výše uvedené konstatování lze vztáhnout pouze na extrémní pravici, tak jak byla při této příležitosti vymezena. Tedy platí pro extrémně pravicové strany “radikálního návratu” (“radical return”), za jejichž ztělesnění lze pokládat Hnutí za Rumunsko (MPR) či Stranu národní pravice (PDN), nikoli pro populistické strany “radikální kontinuity” jako PRM či PUNR, které ovšem s extrémní pravicí sdílejí některé důležité rysy, zejména xenofobní nacionalismus (cf. Szajkowski and Bing 1994; Shafir 2000; Shafir 1999). Klíčovou roli zde hraje koncept “radikálního návratu”, ukazující na profilující, klíčový význam vazby k autoritářskému či totalitárnímu dědictví a vzorům pocházejícím z rumunské meziválečné éry. Problém vytýčení ostré hranice mezi pravicí a ultranacionalistickou, fašizoidní extrémní pravicí v rumunském kontextu spočívá v tom, že jisté projevy tendencí k “radikálnímu návratu”, bylo možné zaznamenat i v samotné PNTCD a v jistých kruzích CDR, především u těch křídel PNTCD a u těch skupin z Demokratické konvence Rumunska, které skutečně nelze pokládat za centristy či umírněné liberální konzervativce a jejichž přilnutí k demokratickým principům a hodnotám je poněkud sporné.[11] Na druhé straně nelze popřít, že s největší pravděpodobností právě tato okolnost (kromě samotného ústavního zákazu obnovy a činnosti fašistických stran) bránila extrémní pravici monopolizovat a patřičně politicky využít své relativně bohaté meziválečné dědictví. Expanzi extrémně pravicových stran nepřímo bránila také přítomnost populistických stran “radikální kontinuity”, přinejmenším v tom, že omezovala jejich kapacitu akumulovat protestní hlasy.
Na základě toho, co bylo již řečeno o rumunské levici a pravici, lze stranicko-politický “střed” charakterizovat jako doménu umírněných centristů. Ani rumunský “střed” však nepředstavuje ideově-politicky homogenní oblast. Je nutné přinejmenším rozlišovat mezi levým a pravým středem, jejichž curriculum je zřetelně rozdílné. Levý střed, v dosavadní fázi vývoje rumunské stranické soustavy nesporně důležitější, utvářela Demokratická strana (PD; někdejší Fronta národní spásy - frakce Petre Romana, resp. Demokratická strana-Fronta národní spásy, FSN-PD), spolu s “historickou” Rumunskou sociálně-demokratickou strana (PSDR) a případně dalšími sociálně-demokraticky orientovanými skupinami (zejména Spojenectvím pro Rumunsko, APR). Pravý střed tvořila různá sociálně-liberální anebo občanská-neoliberální (nikoli však konzervativní) uskupení, pocházející z diaspory Národní liberální strany (PNL) a/nebo z centristických kruhů z CDR (Liberální strana 1993, PL’93; Strana občanského spojenectví, PAC, apod.). Větší část z těchto skupin byla ovšem v závěru devadesátých let absorbována či reabsorbována Národní liberální stranou, jež tímto způsobem dokázala posílit svoji pozici v rámci Demokratické konvence vůči PNTCD.
Pokud jde o Maďarský demokratický svaz v Rumunsku (UDMR/RMDSZ), jeho umístění v rumunské stranické soustavě lze charakterizovat jako “vybočující” pozici. Také ideologická orientace UDMR je sporná. Jedním z důvodů je jeho zřejmá vnitřní heterogennost. Není náhodné, že Tismaneanu ve svém schématu zařadil radikální nacionalistické křídlo UDMR jinam, než jeho umírněný liberální proud. Vnitřní rozrůzněnost politických stran, projevující se výskytem odlišných frakcí, však není v rumunském kontextu ničím výjimečným. Zvláštní význam nemá v této souvislosti ani fakt, že UDMR zahrnuje strany různé ideologické orientace a historických tradic.[12] Podstatný je etnicko-regionální charakter UDMR, který rozhodujícím způsobem vymezuje jeho postavení v rumunském stranicko-politickém uspořádání a který z něj v daném kulturně-politickém rámci činí druhově odlišného aktéra.[13] Proto vlastně nemá velký smysl usilovat o jeho přesné umístění v politickém spektru; existence UDMR je prostě výrazem heterogenní a “složené” povahy stranicko-politického prostoru postkomunistického Rumunska.[14]
Výše uvedený stručný přehled nezahrnul zdaleka všechny problémy diferenciace rumunských politických stran podle jejich ideologické orientace, s přihlédnutím k jimi používaným zdrojům politické legitimace a volební mobilizace. Pro ilustraci alespoň některých důležitých souvislostí mezi touto diferenciací a procesem utváření vzorců interakcí politických stran však takový přehled postačuje. Je samozřejmě třeba zdůraznit, že strany a aliance stran, ztělesňující jednotlivé ideologické a politické orientace či stranicko-politické tábory, nepředstavovaly ani zdaleka rovnocenné volební a politické opce a tudíž ani rovnocenné operační jednotky systému. Z tohoto hlediska je zřejmé, že mimořádně zajímavý problém představuje profilování obou dosavadních hlavních pólů rumunského stranicko-politického uspořádání, reprezentovaných Stranou sociální demokracie v Rumunsku (PDSR) a Demokratickou konvencí Rumunska (CDR), resp. “jádrem” této aliance, Křesťansko-demokratickou rolnickou národní stranou (PNTCD). Přesněji řečeno jde zde v prvé řadě o důsledky tohoto profilování (eventuálně o důsledky zvláštností procesu profilování) ve vztahu k vývoji mechanismu fungování a dynamiky reprodukce rumunského stranického systému.
Pokud jde o PDSR, musíme vzít v úvahu její neúspěch při úsilí o efektivní přivlastnění si či monopolizaci sociálně-demokratické identity. Tento neúspěch přímo souvisel s etablováním se sociálně-demokraticky orientované Demokratické strany (PD) jako menšího, leč středově, strategicky výhodně umístěného pólu, což nezůstalo bez významných následků pro fungování a reprodukci celé stranické soustavy.[15] Především tak bylo poněkud omezeno uplatnění dualismu hlavních pólů (PDSR a CDR, resp. PNTCD) jakožto základního, klíčového elementu rumunského systému politických stran.
V tomto ohledu byla CDR (PNTCD) úspěšnější než PDSR - přinejmenším v tom smyslu, že nedovolila (alespoň prozatím) etablování nějakého dalšího samostatného pravostředového menšího pólu.[16] Z celkového pohledu se také spíše jako výhoda než nevýhoda jevil “složený” charakter CDR jako aliance-pólu s rozlišitelnou vůdčí stranou. Je ovšem zapotřebí vyvarovat se nepodložených generalizací, neboť CDR prošla často velmi dramatickým vývojem, její složení se opakovaně měnilo stejně jako se vyvíjely vztahy mezi jejími komponenty a v neposlední řadě také představy jednotlivých stran-komponentů této aliance, jak by se měla rozvíjet samotná CDR (cf. Roper 1998; Roper 1994). Nicméně je zřejmé, že experiment anti-postkomunistické opozice s Demokratickou konvencí (CD) v lokálních volbách (roku 1992) a na něj navazující vytvoření Demokratické konvence Rumunska (CDR) před parlamentními volbami v roce 1992 představovaly důležitý krok v procesu zjednodušení a profilování rumunské stranicko-politické scény.[17] Tento krok se následně významnou měrou projevil i ve změně polarity a mechanických predispozic této stranické soustavy. Ovšem politická a volební expanze CDR a PNTCD nebyla prosta problémů. Kromě úskalí spjatých s neodstranitelnými a neukončitelnými třenicemi mezi komponenty CDR potenciální nebezpečí představoval také fakt, že subsumování různých stranicko-politických identit v rámci daném CDR naprosto nevyloučilo, že tyto identity a s nimi spjaté zdroje legitimace a mobilizace nebudou eventuálně využívány aktéry vůči CDR nezávislými a “vnějšími”. V letech 1997 až 1999 toto nebezpečí vzrostlo v důsledku eskalace vnitřních konfliktů a následného odštěpování se různých frakcí z PNTCD (frakce vedené V. Ciorbeou a R. Vasilem) či vydělování se některých stran z CDR (PAR). Uplatnění nových stran, využívajících ovšem zdrojů politické legitimace, jež již byly “v oběhu”, popřípadě usilujících o jejich kombinování s novými prvky, představuje potenciálně destabilizující prvek a svědčí rovněž o přetrvávající “semistrukturovanosti” a jisté vulnerabilitě rumunského stranicko-politického pluralismu.
* * *
V současném Rumunsku lze nalézt příklad postkomunistické stranické soustavy se dvěma hlavními a dvěma až třemi vedlejšími póly (CDR - PSDR - PD anebo APR; přičemž přinejmenším potenciální vedlejší pól ztělesňuje PRM; UDMR pak představuje přídavný etnicko-regionální pól). Je třeba říci, že dosavadní trendy vývoje rumunského stranicko-politického uspořádání příliš nefavorizovaly redukci této multipolarity, i když ani tuto možnost nelze vyloučit. Této multi-polaritě také více méně odpovídala přetrvávající skladba stranicko-politických identit a s ní spjaté dispozice jednotlivých stran či aliancí k roli hlavních nebo vedlejších pólů. V případě Rumunska se sice občas objevovaly pokusy charakterizovat jeho stranicko-politické uspořádání jako dvoustranický systém (cf. Ionita 1997), avšak taková charakteristika byla nepodložená a nesprávná. Existenci dvou hlavních pólů nelze totiž zaměňovat s dvoustranickým systémem; v této souvislosti stačí poukázat na fenomén předvolebních aliancí a především koaličních vlád v Rumunsku. Prozatím se ozřejmovaly a prosazovaly spíše mnohastranické rysy rumunského pluralismu, přičemž nějaký náhlý zvrat směrem k bipartismu není pravděpodobný. S dalšími hypotézami, komentáři a úvahami o variantách příštího vývoje rumunské soustavy politických stran je ovšem vhodné počkat do blížících se parlamentních voleb.
Literatura
Ágh, A. (1998a): Emerging Democracies in East Central Europe and the Balkans, Edward Elgar, Cheltenham.
Ágh, A. (1998b): The Politics of Central Europe, Sage, London.
Ágh, A. (1998c): The End of the Beginning: the Partial Consolidation of East Central European Parties and Party Systems, in: Pennings, P., Lane J.-E. (eds.): Comparing Party System Change, Routledge, London, s. 202-216.
Cartarescu Ilinca, C. (1999): Cealalta parte: opozitia, Sfera Politicii, n. 66, on-line (http://www.dntb.ro/sfera/66/bilant-art7.html).
Coppedge, M. (1998): The Dynamic Diversity of Latin American Party Systems, on-line version (http://www.nd.edu:80/~mcoppedg/crd/ddlaps.htm).
Crowther, W, Roper, S. D. (1996): A Comparative Analysis of Institutional Development in the Romanian and Moldovan Legislatures, in: Olson, D. M., Norton, Ph. (eds.): The New Parliaments of Central and Eastern Europe, Frank Cass, London, s. 133-160.
Gabanyi, A. U. (1997): Das Parteiensystem Rumäniens, in: Segert, D., Stoss, R., Niedermayer, O. (eds.): Parteiensysteme in postkommunistischen Gessellschaften Osteuropas, Westdeutscher Verlag, Opladen, s. 181-236.
Gallagher, T. (1995): Romania After Ceausescu: The Politics of Intolerance, Edinburgh University Press, Edinburgh.
Gallagher, T. (1996): The Emergence of New Party Systems and Transitions to Democracy. Romania and Portugal Compared, in: Pridham, G., Lewis, P. G. (eds.): Stabilising fragile democracies. Comparing new party systems in Southern and Eastern Europe, Routledge, London, New York, s. 206-228.
Gilberg, T. (1990): Nationalism and Communism in Romania. The Rise and Fall of Ceaucescu's Personal Dictatorship, Westview Press, Boulder.
Grilli di Cortona, P. (1997): Da uno ai molti. Democratizzazione e rinascita dei partiti in Europa orientale, il Mulino, Bologna.
Ionescu, D. (1993): Has Romania's Ruling Party Become Stronger or Weaker?, RFE/RL Research Report, II, n. 34, 27 August 1993, s. 15-20.
Ionescu, L. (1998): PNL - iesirea din pluton, Sfera Politicii, n. 59, aprilie 1998, on-line (http://www.dntb.ro/sfera/arhiva/nr59a/articole/articol6text.htm).
Ionita, S. (1997): Sistemul de partide din Romania, Sfera Politicii, n. 52 , on-line (http://www.dntb.ro/sfera/52/ionita.htm).
Ishiyama, J. T. (1998): Strange Bedfellows: Explaining Political Cooperation Between Communist Successor Parties and Nationalists in Eastern Europe, Nations and Nationalism, IV, Part 1, January 1998, s. 61-85.
Mainwaring, S. (1999): Rethinking Party Systems in the Third Wave of Democratization. The Case of Brazil, Stanford University Press, Stanford.
Mainwaring, S., Scully, T. R. (1995): Introduction. Party Systems in Latin America, in: Mainwaring, S., Scully, T. R. (eds): Building Democratic Institutions. Party Systems in Latin America, Stanford University Press, Stanford, s. 1-34.
Mair, P. (1997): Party System Change. Approaches and Interpretations, Clarendon Press, Oxford.
Mihut, L. (1994): The Emergence of Political Pluralism in Romania, Communist and Post-Communist Studies, XXVII, n. 4, December 1994, s. 411-422.
Minnick, B. (1999): Changes and Inconsistencies in the Romanian Parliament and Government, East European Studies Occasional Paper, (http://wwics.so.edu/PROGRAMS/REGION/ees/occasional/minnick51.html).
Perseil, S. (1996): Fenomenul partizan în România, Sfera Politicii, n. 44-45, on-line (http://www.dntb.ro/sfera/45/perseil.htm).
Pop-Eleches, G. (1999): Separated at Birth or Separated by Birth? The Communist Successor Parties in Romania and Hungary, East European Politics and Societies, XIII, n. 1, Winter 1999, s. 117-147.
Roper, S. D. (1994): The Romanian Party System and the Catch-All Party Phenomenon, East European Quarterly, XXVIII, n. 4, Winter 1994, start page 519 (on-line version).
Roper, S. D. (1998): From Opposition to Government Coalition: Unity and Fragmentation within the Democratic Convention of Romania, East European Quarterly, XXXI, n. 4, January 1998, pp 519-542 (on-line version).
Shafir, M. (1992a): Romania's Elections: Why the Democratic Convention Lost, RFE/RL Research Report, I, n. 43, 30 October 1992, s. 1-7.
Shafir, M. (1992b): Romania's Elections: More Change that Meets the Eye, RFE/RL Research Report, I, n. 44, November 1992, s. 1-8.
Shafir, M. (1993): Romania: The Rechristening of the National Salvation Front, RFE/RL Research Report, II, n. 27, 2 July 1993, s. 22-26.
Shafir, M. (1994): Romanian Politics in Turmoil, RFE/RL Research Report, III, n. 29, 22 July 1994, s. 1-6.
Shafir, M.: (1996): Alegerile din România: un sufragiu istoric, Sfera Politicii, n. 45, on-line (http://www.dntb.ro/sfera/45/shafir.htm).
Shafir, M. (1999): The Mind of Romania’s Radical Right, in: Ramet, S. P. (ed.): The Radical Right in Central and Eastern Europe, The Pennsylvania University Press, University Park, s. 213-232.
Shafir, M. (2000): Radical Politics in East-Central Europe, Part I-III, RFE/RL East European Perspectives, I-II, November 1999 - January 2000, (http://www.rferl.org/eepreport/index.html).
Strmiska, M. (1999): Pluralita, polarita a geneze nových středo- a východoevropských systémů politických stran, in: Strmiska, M. (ed.): Postkomunistické stranické soustavy a politická pluralita, Msarykova univerzita, Brno, s. 11-36.
Szajkowski, B. (1991): Romania, in: Szajkowski, B. (ed.): New Political Parties of Eastern Europe and the Soviet Union, Longman, Harlow, s. 219-249.
Szajkowski, B., Bing, R. (1994): Romania, in: Szajkowski, B. (red.): Political Parties of Eastern Europe, Russia and the Successor States, Longman, Harlow, s. 343-405.
Tismaneanu, V. (1997): Roman Exceptionalism? Democracy, ethnocracy, and uncertain pluralism in "post-Ceausescu" Romania, in: Dawisha, K., Parrot, B. (eds.): Politics, Power and Struggle for Democracy in South-East Europe, Cambridge University Press, Cambridge, s. 403-451.
Verheien, T. (1999): Romania, in: Elgie, R. (ed): Semi-Presidentialism in Europe, Oxford University Press, Oxford, New York 1999, s. 193-215.
[1] V této souvislosti se někdy hovořilo a psalo též o argentinském “perónistickém” modelu či příkladu (cf. Tismaneanu 1997).
[2] K pojetí “chaotičnosti” a “chaotické stranické soustavy” (inchoateness, inchoate party system) viz práce Michaela Coppedge, Scotta Mainwaringa a Timothy Scullyho (Coppedge 1998; Mainwaring and Scully 1995).
[3] Tento fakt se tedy projevil - přesněji řečeno - v dynamice a ve výsledcích procesu profilování stran, bloků a aliancí jakožto formací disponujících separátními identitami, používajících svých zdrojů politické mobilizace a legitimace a představujících navzájem dostatečně odlišitelné politické opce, jež jsou relevantní z hlediska utváření a reprodukce daného stranicko-politického uspořádání.
[4] Tyto pojmy použil rumunský politik Petre Roman, od něhož je A. Ute Gabanyii převzala. Uvedené dělící linii přitom Gabanyi přikládala značný význam (cf. Gabanyi 1997: 194 a n.).
[5] V rumunském stranicko-politickém spektru se objevila řada dalších skupin nárokujících si křesťansko-demokratickou identitu. Obvykle se nejednalo o politicky významné subjekty. Zdá se, že jistou výjimkou v tomto ohledu může být strana Křesťansko-demokratická národní aliance (ANCD), zformovaná z frakce vedené bývalým premiérem Victorem Ciorbeou, jež se odštěpila od PNTCD.
[6] Na tomto hodnocení není zapotřebí prozatím nic měnit ani po posledním vývoji, zahrnujícím sloučení PSM s jinými socialistickými skupinami, jejichž výsledkem je vznik Demokratické socialistické strany. Nelze vyloučit, že i ve vývoji této strany se budou více projevovat některé sociálně-liberální tendence, avšak nelze přehlížet ani přítomnost prvků filokomunistické či neokomunistické provenience. K problému pojetí nástupnických postkomunistických socialisticky či neosocialisticky orientovaných stran viz např. studii A. Mahrové a J. Nagleho (Mahr, Nagle 1995: 404-405).
[7] Pojem strana “radikální kontinuity” by samozřejmě vyžadoval důkladnou diskusi. Při této příležitosti používám tento termín především pro zdůraznění profilujícího působení vztahu jednotlivých rumunských politických stran k “minulé realitě”, ovšem s tou výhradou, že tento vztah či vazbu je zapotřebí vždy posuzovat v souvislosti v politickými opcemi, jež se týkají současného “období přechodu”, resp. budoucnosti.
[8] PRM se sama definovala také jako strana “levého středu”. Cf. Doctrina P.R.M., PRM, 1998 (http://www.romare.ro/partid/doctrina.htm).
[9] Tyto tendence byly patrné například ve vývoji Strany rumunské alternativy (PAR), jež se zformovala uvnitř Demokratické konvence Rumunska (před parlamentními volbami roku 1996), kterou nicméně pak opustila aby se na sklonku devadesátých let pokusila o vytvoření nového liberálně pravicového pólu. V této souvislosti se PAR - příznačně - transformovala ve Svaz pravicových sil (UFD).
[10] V posledních dvou letech byly nicméně zaznamenány určité potenciálně významné posuny, spjaté s vytvářením nových, resp. slučováním “starých” politických formací, jež se přímo dotýkaly přinejmenším některých sektorů krajní pravice. Těchto experimentů se - poněkud překvapivě - zúčastnila mimo jiné i skupina disidentských představitelů PNTCD, vedená bývalým premiérem Radu Vasilem. Skutečný dopad těchto experimentů na rumunskou stranicko-politickou scénu nelze ovšem, vzhledem k nedostatku časového odstupu, prozatím adekvátně posoudit.
[11] Jedná se zde zejména o konzervativně-monarchistické křídlo v PNTCD, příznačně publicisty nazývané “talibánské”; v rámci CDR jde pak jednak o skupiny typu Křesťansko-demokratického svazu (UDC či PUDC), jednak o některé “občanské” radikální “fundamentalistické” antikomunistické skupiny.
[12] Například Maďarská křesťansko-demokratická strana v Rumunsku (PCDMR), Maďarská malorolnická strana v Rumunsku (PGMR), “svobodní demokraté” (PLDMR) atd.
[13] V této souvislosti ponechávám stranou regionální (regionálně-teritoriální) aspekt odlišností volebního chování elektorátu v jednotlivých historicky definovaných územích Rumunska.
[14] V rumunském stranicko-politickém uspořádání působí rovněž další etnicko-politické formace, reprezentující národnostní menšiny. Jejich minimální reprezentace (po jednom mandátu) v parlamentu je zajištěna zvláštním ustanovením, zprošťujícím tyto formace povinnosti překonat bariéru zisku tří (nyní již pěti) procent odevzdaných hlasů v parlamentních volbách. Politická role těchto etnických “ministran” je však marginální. Pouze Demokratické fórum Němců v Rumunsku (FDGR) se pokoušelo o aktivnější politiku, přesahující rámec vyjednávání o alokaci zdrojů ve prospěch rozvoje etnických menšin.
[15] Pozici PD jako vedlejšího pólu ve druhé polovině devadesátých let potvrzoval i pohled na vývoj a strukturu soutěže o prezidentský úřad v roce 1996. Jednalo se o v zásadě tripolární soutěž se třemi hlavními kandidáty (I. Iliescu - E. Constantinescu - P. Roman) a pouze marginální rolí ostatních kandidátů. Dalším stranám či blokům účast jejich vlastních kandidátů sloužila jen k podpůrnému zviditelnění jimi reprezentované politické opce, nic více. Vzhledem k určité erozi popularity a volební podpory PD, patrné v závěru devadesátých let, je možné, že PD pozici samostatného vedlejšího pólu neobhájí. V takovém případě by roli středově umístěného sociálně-demokratického pólu s největší pravděpodobností převzalo Spojenectví pro Rumunsko (APR).
[16] Z tohoto hlediska byla příznačná neúspěšná performance PNL v parlamentních volbách v roce 1992 a neúspěch Národní liberální aliance (ANL; volebního bloku vytvořeného PAC a PL’93) v parlamentních volbách v roce 1996.
[17] Relativní stabilitu heterogenní aliance představované CDR zajištovalo kombinované působení dvou faktorů: jednak vnějšího tlaku vyvolávaného nutností vytvoření protiváhy vůči Iliescově FDSN (PDSR), jednak okolnosti, že dominantní postavení uvnitř CDR získala PNTCD. Vzestup PNTCD a její dominantní postavení uvnitř CDR byly nepochybně podstatně usnadněny roztříštěností liberálního tábora, která liberálům znemožnila utvořit alternativní anti-postkomunistickou vůdčí stranu, ať již uvnitř CDR či případně mimo ni. Liberální formace, procházející bouřlivým vývojem štěpení a opětného slučování, nedokázaly ustavit nezávislý vedlejší pól a uvnitř aliance dominované PNTCD pro ně zbývalo postavení druhořadého partnera, které (až do roku 1999, kdy pozice PNTCD byla oslabena) nebyly schopny radikálně změnit. Další důležitou součástí CDR - ovšem pouze dočasnou - byl UDMR, jehož pozice uvnitř CDR byla ovšem velmi specifická. Ostatní strany a hnutí, jež tvořily součást CDR, hrály roli satelitních organizací, ovšem jistým způsobem důležitých, nakolik rozšiřovaly působení a volební apel této aliance a dodávaly jí jakýsi “catch-all” charakter (cf. Roper 1994; Roper 1998). Tomuto “catch-all” či “quasi catch-all” charakteru vděčila CDR také za to, že získala určitou “vlastní” skupinu voličů, která není svázána s žádnou jednotlivou stranou a která je tudíž spjata “přímo” s CDR.