Parlamentní volby v Chorvatsku 2000
Vít Hloušek
3. 1. 2000 proběhly volby do dolní komory chorvatského parlamentu - Poslanecké sněmovny (Zastupnički dom). V následujícím příspěvku se pokusíme shrnout vývoj volebního zákonodárství v letech 1992-1999, průběh a výsledky voleb a z nich plynoucí důsledky pro chorvatský politický (a zejména stranický) systém.
Volební inženýrství na chorvatský způsob
Chorvatská ústava předepisuje způsob sestavení dolní komory chorvatského parlamentu (Hrvatski Sabor) velmi volně. Stanovuje pouze čtyřleté volební období a rozpětí mandátů od 100 do 160. Podrobnosti pak stanoví volební zákon, jehož proměny si jako zajímavý příklad volebního “inženýrství” stručně nastíníme.
Volební zákon pro první volby do Poslanecké sněmovny Saboru po dosažení nezávislosti, které se konaly nezvykle o prázdninách 2. 8. 1992, byl schválen 9. 4. 1992. 60 mandátů bylo voleno proporčně. Zde mohly kandidovat strany a koalice, kterým se podařilo získat pro celostátní kandidátku 5000 podpisů. Mandáty se přidělovaly stranám, které překročily 3% uzavírací klausuli. Dalších 64 mandátů bylo obsazováno na základě relativního jednokolového většinového systému v jednomandátových obvodech. Aby se mohl kandidát účastnit voleb, musel nasbírat 400 podpisů na podporu své kandidatury. Chorvatsko bylo rozděleno na 60 volebních obvodů, zbývající čtyři obvody byly určeny pro kandidáty malých národnostních menšin, jejichž podíl na celkovém obyvatelstvu Chorvatska nepřesahoval 8% (natýkalo se to tedy Srbů, jejichž podíl v té době dosahoval zhruba 12%). Specifickým prvkem chorvatských volebních zvyklostí je možnost zahraničních Chorvatů hlasovat ve volbách. Zákon z roku 1992 předpokládal započítání hlasů tzv. diaspory do proporčně volené části sněmovny, pro tyto účely bylo v zahraničí zřízeno 12 volebních místností. Ve volbách kandidovalo 29 politických stran (17 stran s celostátními kandidátkami, 26 stran soupeřilo o většinově volené mandáty) z tehdy registrovaných 58 a nezávislí kandidáti. (CSCE 1992)
Další - předčasné - parlamentní volby se konaly 29. 10. 1995. Už v termínu voleb byla vidět snaha vládnoucího HDZ vytěžit maximální zisk pro sebe. Termín voleb v podstatě koincidoval s ukončením války v Bosně, z níž Chorvatsko vzešlo jako v podstatě vítězný stát a špičky HDZ včetně presidenta Tudjmana kalkulovaly s efektem, jaký tato skutečnost bude mít na voliče. Snaze napomoci HDZ k vítězství odpovídaly další i faktory: relativně krátká volební kampaň, v níž byl zejména ve státem kontrolované televizi ponechám oposičním stranám výrazně menší prostor, ale také nový volební zákon, přijatý narychlo 18. 9. 1995. 80 křesel bylo obsazováno na základě proporčního systému s 5% uzavírací klausulí pro jednotlivé strany, 7% klausulí pro dvojčlenné koalice a 11% klausulí pro koalice tří a vícečlenné. Aby kandidujícímu subjektu byla kandidátka uznána, musela opět nasbírat 5000 podpůrných podpisů. 28 křesel bylo obsazováno na základě prostého většinového systému v jednomandátových obvodech, kandidáti museli získat předem podporu 400 občanů. 7 křesel bylo vyhrazeno menšinám. Nejvíce kontroversí vzbudil opět způsob hlasování diaspory. Ta dostala přiděleno fixně dalších 12 mandátů, které byly obsazovány ze zvláštních kandidátek politických stran, přičemž platila opět 5% uzavírací klausule. Nezáleželo přitom, kolik zahraničních Chorvatů se hlasování zúčastní. Tentokrát bylo v zahraniční vytvořeno 42 volebních místností. (CSCE 1995) Diaspora nakonec výrazně napomohla HDZ, které obsadilo všech těchto 12 křesel.(Hloušek 1999b: 430)
Před volbami 1999 HDZ musela čelit několika faktorům, které mohly ohrozit její parlamentní majoritu. Vedle obecné únavy z dlouhé vlády této formace a latentní vnitřní nestabilitě dosti inkoherentního HDZ byla takovým faktorem bezesporu koordinace mezi hlavními relevantními oposičními stranami. HDZ se tedy pokoušela oposici rozdělit a jeho špičky se snažily vysondovat postoj případné vítězné oposice k presidentu Tudjmanovi a nejvyšším představitelům strany. K oběma účelům měly sloužit konsultace představitelů SDP a HSLS a Franjo Tudjmanem. Na těchto jednáních v únoru 1999 nabídl Tudjman těmto stranám možnost vstoupit do vlády, což obě strany odmítly. V průběhu podzimu dále probíhaly spory o podobu volebního zákona. Pokus o vytvoření komise složené z HDZ i oposice, která měla vytvořit konsensuální návrh, zkrachoval. Nakonec vznikly čtyři návrhy volebního zákona (HDZ, “oposiční šestka”, HSP a HČSP). HDZ navrhlo poměrný volební systém. Chorvatsko by bylo rozděleno na 9 volebních jednotek, do desáté by volila diaspora. “Oposiční šestka” počítala se smíšeným volebním systémem: 80 poslanců by bylo voleno poměrně (zde by se počítaly i hlasy diaspory), 40 poslanců většinově, přičemž v tomto případě by měli aktivní volební právo pouze Chorvaté s trvalým pobytem v zemi. (Hloušek 1999a: 116)
Už začátkem září 1999 vyhlásil president Tudjman, že volby vyhlásí koncem prosince, což znamenalo, že by občané mohli k urnám fakticky až v lednu 2000. Spekulovalo se rovněž o datu 22. 12. 1999. Toto neobvyklé datum vyvolalo dokonce reakci EU, která přijala vůči Chorvatsku demarši, v níž komentovala nejen toto “specifikum”, ale rovněž skutečnost, že ještě těsně před vypuknutím volební kampaně absentoval volební zákon. EU dále vyslovilo pochybnosti o možnostech volit pro chorvatské Srby, o metodě volební účasti “diaspory”, zastoupení menšin v Saboru, monitorování voleb a transparentnosti financování volební kampaně. Chorvatská vláda vzala demarši na vědomí s rozporuplnými vyjádřeními. Hlavní námitkou bylo, že Srbové, kteří “neaktualisovali” své chorvatské občanství v posledních čtyřech letech, nebudou moci volit. Srbští poslanci Veselin Pejnović a Milan Djukić označili z tohoto důvodu volební zákon za způsob, jak odradit Srby od účasti na volbách. Požadovali, aby menšiny získali 15 křesel s tím, že sedm z nich by bylo vyhrazeno pro representanty srbské minority.
Volební zákon byl nakonec přijat v podobě, v jaké jej navrhovala HDZ. Do dolní komory Saboru tak bylo voleno 140 poslanců proporčním způsobem v deseti volebních obvodech s 5% volební klausulí. Diaspora a příslušníci národnostních menšin volili ve speciálním jedenáctém a dvanáctém volebním obvodě (diaspora přitom získá mandáty podle volební účasti, nikoliv předem fixně a ve dvanáctém menšinovém obvodě se volí pět poslanců). (CER 20, Vol 1) Systém dále zahrnoval vytvoření mnohostranických volebních komisí a vyplácení příspěvku na volební kampaň těm stranám, které překonají volební klausuli. Oposici, která hlasovala proti tomuto zákonu, se nepodařilo dohodnout se s HDZ ani na rozdělení vysílacích časů k volební propagaci ve státním rozhlase a televizi a nedosáhla ani jasného vyjádření presidenta Tudjmana k tomu, jaké bude podnikat kroky v případě vítězství oposičních formací. Vladimir Šeks, který vedl na těchto jednáních delegaci HDZ, popsal poté přerušení jednání ze strany oposice jako její pokus o “přípravu alibi pro případ prohry ve volbách”. (CER 19, Vol. 1).
Parlamentní volby 2000 - komplikovaná cesta ke změně vlády
Vlastní parlamentní volby předcházela značně komplikovaná politická situace. Problematika diskusí kolem podoby nového volebního zákona zde byla již pojednána, neméně zásadní událostí ale bylo onemocnění a smrt presidenta Franjo Tudjmana. 1. 11. 1999 byl Tudjman hospitalisován, aby podstoupil naléhavou a komplikovanou operaci tlustého střeva a jeho zdravotní stav se dále zhoršoval. Parlamentní většina HDZ se v reakci na tento stav rozhodla stáhnout svůj návrh na rozpuštění dolní komory Saboru, který chtěla podat 12. 11. 1999 (podle ústavy trvalo funkční období Poslanecké sněmovny až do 27. 11.) (CER 21, Vol. 1)
Zdravotní stav presidenta Tudjmana představoval rovněž vážnou překážku pro konání parlamentních voleb. Z ústavy vyplývalo, že se volby musí uskutečnit do 27. 1. 2000. Problém spočíval ve skutečnosti, že jejich termín musel vypsat president republiky, což ale jeho zdravotní stav neumožňoval. Člen vedení Poslanecké sněmovny Šeks, který byl zároveň čelným představitelem HDZ, naznačil proto už 19. 11. 1999 možnost přijetí zvláštního zákona, kterým byl byl Tudjman prohlášen za dočasně neschopného vykonávat svůj úřad (ústava přitom zná pouze možnost trvalého zproštění funkce presidenta) a jeho funkci by vykonával předseda Poslanecké sněmovny Vlatko Pavletić (HDZ). O tomto zákoně, který byl nakonec navržen ve formě ústavního dodatku, jednal parlament 24. 11. 1999. Hlavním bodem sporu mezi politickými stranami v průběhu tohoto jednání byla otázka, zda Tudjmana prohlásit za neschopného vykonávat úřad trvale či pouze dočasně. HDZ se vehementně bránila první možnosti, neboť počítala s tím, že by se Tudjman mohl ještě uzdravit. (MF Dnes 25. 11. 1999: 10) Vzhledem k jasné většině se HDZ podařilo přijmout ústavní doplňek podle svých představ. Na jeho základě pak vláda poté, co obdržela zprávu lékařského koncilia o presidentově zdravotním stavu, vyzvala ústavní soud, aby prohlásil Tudjmana neschopného vykonávat funkci, k čemuž došlo už 26. 11. Presidentské pravomoci přešly na Pavletiće. Lhůta tohoto opatření byla stanovena na dva měsíce s tím, že ji lze opakovaně prodlužovat. (MF Dnes 27. 11. 1999: 10)
Pavletić skutečně okamžitě po převzetí funkce stanovil termín parlamentních voleb na 3. 1. 2000 s tím, že Chorvaté v zahraničí budou hlasovat už 2. 1. na ambasádách a pondělí 3. 1. bude prohlášeno kvůli volbám dnem pracovního klidu. Tento časový rozvrh voleb zůstal v platnosti i přes rozhořčené protesty oposice, která poukazovala na skutečnost, že vánoční svátky znemožní fakticky politickým stranám vést regulérní volební kampaň. (CER 24, Vol. 1)
Hlavními aktéry voleb bylo HDZ a předvolební uskupení šesti politických stran, převážně centrolevé profilace. Ještě koncem listopadu 1999 vedlo HDZ v průzkumech veřejného mínění před oposicí. HDZ byla však soustavně oslabována nejistotou, která panovala kolem presidenta Tudjmana. Vedení strany si uvědomovalo malou pravděpodobnost Tudjmanova uzdravení a tak vedle oficiálního jmenování Nikici Valentiće kandidátem na premiéra a Vladimira Šekse na předsedu Poslanecké sněmovny začalo hledat i kandidáta na presidenta (Granić) a předsedu strany (Pašalić). (CER 24, Vol. 1) Pokles preferencí HDZ ale pokračoval a počátkem prosince 1999 průzkumy přisuzovaly straně pouze zhruba třetinu mandátů v nové Poslanecké sněmovně. (MF Dnes 9. 12. 1999: 11) Další pokles popularity HDZ způsobila smrt Franjo Tudjmana. Kampaň HDZ byla ostatně nepříliš dobře připravená a soustředila se spíše na verbální útoky proti oposici a jejím představitelům, aniž by se pokusila presentovat positivní politický program. (CER 1, Vol. 2)
“Oposiční šestka” byla tvořena SDP, HSLS, HNS, IDS, LS a HSS. V jejím rámci existovaly dva základní bloky. Jednak to byla koalice SDP a HSLS, dále pak tzv. “oposiční čtverka” složená z ostatních stran. Už koncem listopadu 1999 konstatovaly SDP a HSLS harmonisaci svých volebních programů (volební programy pod heslem “Nový směr pro chorvatskou politiku”) a dosažení shody o obsazení společné kandidátní listiny pro volby do Poslanecké sněmovny. (CER 21, Vol. 1) Podobně se rozhodla postupovat “oposiční čtverka”, když rovněž zformovala koaliční kandidátku. Spolupráci mezi oběma oposičními bloky zajišťovala dohoda, podle které “oposiční šestka” v případě vítězství zformuje koaliční vládu za účasti zástupců všech šesti stran, předem odmítla vytvořit po volbách koalici s HDZ. Tato dohoda dále stanovila, že po vítězných volbách přikročí strany “šestky” k přehodnocení stávajícího semipresidentského politického systému posílením role parlamentu a dále že se pokusí depolitisovat armádu a policii.(CER 24, Vol. 1) Styl kampaně, který “šestka” vedla, byl diametrálně odlišný od stylu HDZ. Oposiční strany se vyhýbaly útokům na vládní stranu a snažily se přilákat voliče spíše věcnou a na aktuální ekonomické a zahraničněpolitické problémy země zaměřenou rétorikou. Zatímco SDP a HSLS vedly skutečně jednotnou kampaň, strany “oposiční čtverky” bojovaly o hlasy voličů individuálně.
O křesla v Poslanecké sněmovně se ve volbách 2000 ucházelo 35 samostatně kandidujících stran, 15 koalic a 20 nezávislých kandidátek. Poslední předvolební průzkumy z 31. 12. 1999 dávaly šanci na vstup do dolní komory Saboru stranám dvou oposičních bloků (SDP-HSLS: 56 křesel, “čtverka”: 29), HDZ (50) a rovněž koalici HSP a HKDU (5). Volby samotné proběhly bez incidentů a vyznačovaly se relativně vysokou volební účastí (76%). Jejich výsledek byl však překvapením:
Poznámky:
1) Společná kandidátka SDP a HSLS, na které kandidovaly své zástupce i PGS a SBHS).
2) Společná kandidátka HSS, LS, HNS a IDS, na níž kandidovali i členové ASH.
3) Společná kandidátka HSP a HKDU.
Vedle těchto 140 poměrně zvolených poslanců bylo ještě 5 poslanců zvoleno jako zástupci národnostních menšin a poslancům za diasporu bylo přiřčeno 6 křesel (všechna tato křesla obsadili kandidáti HDZ). ( Derksen 2000; Sabor 2000)
Přestože se vítězství oposice očekávalo, nikdo nepředpokládal, že zisk koalice SDP-HSLS bude tak velký. Výsledek voleb umožnil realisaci předvolebních dohod “oposiční šestky” a 27. 1. 2000 jmenoval úřadující president Pavletić novou vládu v čele s Ivicou Račanem (SDP). SDP získala ve 23 členné vládě nejvíce křesel (10), mimo jiné i post ministra financí, zahraničí, vnitra a spravedlnosti. HSLS obsadila 5 křesel (ministerstvo obrany, ministerstvo hospodářství), dva ministři jsou nestraníci jmenovaní SDP a HSLS, tři členové vlády jsou jmenováni za HSS, po jednom za HNS, LS a IDS. (CER 4, Vol. 2).
Presidentské volby - nepředvídané vítězství
Pavletić vypsal 22. 12. 1999 presidentské volby na 24. 1. 2000, respektive na 7. 2. 2000 (případné druhé kolo). Volilo se přímo dvoukolovým absolutně většinovým způsobem. (CER 1, Vol. 2)
Do voleb se původně přihlásilo 22 kandidátů, pouze devět z nich však bylo schopno sehnat požadovaný počet 10 000 podpisů na podporu své kandidatury. Ministr zahraničí v poslední vládě HDZ Mate Granić byl představitelem pragmatického křídla HDZ, projevoval se jako dosti umírněný politik nejen ve své ministerské funkci (byl dokonce akceptován jako rozumný politik i západními státy), ale i jako potenciální nástupce Tudjmana v presidentském úřadě. Nakonec se mu podařilo prosadit uvnitř HDZ svou kandidaturu proti Pavletićovi, Vladimiru Šeksovi a radikálně nacionalistickému Ivicovi Pašalićovi. Granić oznámil navíc svůj úmysl kandidovat ještě dříve, než o oficiálním kandidátovi rozhodla HDZ. Tím postavil stranické vedení před hotovou věc, neboť jako jediný z potenciálních kandidátů HDZ disponoval širokou podporou voličů. Granić ale zcela jednoznačnou podporu HDZ nezískal. Základním důvodem této skutečnosti bylo vyhrocení frakčního boje uvnitř strany po Tudjmanově smrti. Granić reagoval na danou situaci tím, že 13. 1. 2000 oznámil odstoupení ze všech svých stranických funkcí a obviněním HDZ z toho, že svým vnitřním soupeřením poškozuje jeho presidentskou kampaň. Granić zároveň deklaroval, že nadále povede svou kampaň individuálně.
Problematického postavení Graniće dovedl mistrným způsobem využít kandidát “oposiční čtverky” Stjepan (“Stipe”) Mesić, který se v polovině ledna dostal v průzkumech veřejného mínění před Graniće. Jeho populisticky vedená kampaň zdůrazňující Mesićovo proevropské směřování (“...připojení k EU a NATO bude dosaženo během mého mandátu...”) oslovila řadového chorvatského voliče účinněji, než střízlivě vedená rétorika Dražena Budiši (HSLS), hlavního oposičního kandidáta. První kolo voleb skončilo překvapením. Na prvních dvou místech skončili kandidáti oposice a Granić byl odsunut až na třetí místo. Ještě překvapivější než tento fakt však byla skutečnost, že Mesić suverénním způsobem předstihl Dražena Budišu a vytvořil si tak vynikající náskok pro druhé kolo voleb. Druhé kolo voleb jeho prvenství potvrdilo. Zatímco během prvního kola voleb byla vedena polemika mezi Budišou a Mesićem kulantním způsobem, byla kampaň před druhým kolem ve znamení populismu a vzájemných osobních útoků mezi oběma kandidáty. Nejvýraznější pokus diskreditovat Mesićovu reputaci byla kampaň části médií, která tvrdila, že Mesić byl spolupracovníkem bývalé jugoslávské tajné služby. (MF Dnes 9. 2. 2000: 11)
Chorvatský stranický systém - opět v “roce nula”?
Posuny na stranicko - politické mapě Chorvatska, ke kterým došlo v letošních parlamentních i presidentkých volbách, byly větší, než se všeobecně očekávalo. Jasné vítězství “oposiční šestky” provázené zřejmým propadem vládního HDZ dává naději na zásadní změnu chorvatské politiky. Před stranami nové vládní koalice ale stojí na cestě k této změně řada problémů. Vedoucí politici oposice neměli vesměs dosud možnost vyzkoušet si práci v nejvyšších funkcích státu a tato nezkušenost by mohla limitovat akceschopnost jejich politiky. Navíc není možno předem přesně určit, jak se budou vyvíjet vztahy uvnitř oposiční koalice. Ta je dosti heterogenní, skládá se z centrolevých stran (SDP, HSLS, LS), z centristických HSS a HNS, které na počátku 90. let hájily v mnoha věcech ještě nacionalističtější vidění světa, než oficiální Tudjmanova politika a z regionální IDS. Teprve reálná vládní spolupráce prověří, zda spojení těchto formací nebylo motivováno pouze negativně v odporu proti politice HDZ. Vedle skutečnosti, že nová vláda se bude muset zabývat značnými ekonomickými problémy země, existuje některé čistě politické předpoklady, jejichž naplnění by mohlo koalici destabilisovat. Jednak je třeba vzít v úvahu, že koalice je rozdělena na dva bloky a není vyloučeno, že “oposiční čtverka” přestane být do budoucna spokojena s podílem na vládě. Toto nebezpečí hrozí zejména ze strany HNS, která získala presidentský post a na základě tohoto faktu se může pokusit o valorisaci svého vládního postavení. (Pelikán 2000) Obdobně problematické bude hledání vhodného postu pro neúspěšného presidentského kandidáta Budišu.
Další zajímavou “hádankou” je budoucí osud HDZ. Po smrti presidenta Tudjmana, který představoval ten nejdůležitější svorník strany, vyplynuly na povrch vnitřní rozpory. Nejdramatičtěji se projevily navenek rozchodem Graniće s HDZ uprostřed jeho presidentské kampaně. Vzhledem k tomu, že v HDZ neexistuje integrující osobnost adekvátní Tudjmanovi a že už za jeho éry existovala ve straně řada frakcí (názorových i personálních), je pravděpodobné určité rozdrobení HDZ do více politických stran. (Srov. Hloušek 1999a: 120-121) Kolik nástupnických formací ale takto vznikne, jaký bude jejich politický a ideologický profil a jejich voličská podpora nelze zatím stanovit. Největší životnost ale bude mít pravděpodobně organisace vzniklá na bázi umírněného křesťansko demokratického proudu HDZ.
V jistém slova smyslu se chorvatský stranický systém jakoby vrací do fáze, v níž se nacházel na přelomu 80. a 90. let. Predominantní systém HDZ totiž neumožnil profilaci dostatečně zralých politických stran a teprve letošní volby otevřely v tomto směru nové možnosti. Proces “dotvoření” chorvatského stranického systému nebude zřejmě vůbec jednoduchý a bude velmi pravděpodobně ovlivněn dědictvím systému predominantní strany v tom smyslu, že bude nutno překonat formu politické kultury, která byla s “Tudjmanovou” vývojovou fází chorvatského stranického systému spjata. (Srov. Hloušek, Strmiska 1999)
Použité zkratky politických stran:
ASH - Akcija socijaldemokrata Hrvatske - Akce sociálních demokratů Chorvatska
HČSP - Hrvatska čista stranka prava - Chorvatská čistá strana práva
HDZ - Hrvatska demokratska zajednica Chorvatské demokratické společenství
HKDU - Hrvatska kršćanska demokratska unija - Chorvatská křesťansko demokratická unie
HNS - Hrvatska narodna stranka - Chorvatská národní strana
HPS - Hrvatska pučka stranka - Chorvatská lidová strana
HSP - Hrvatska stranka prava - Chorvatská strana práva
HSLS - Hrvatska socijalno-liberalna stranka - Chorvatská sociálně liberální strana
HSS - Hrvatska seljačka stranka - Chorvatská selská strana
IDS - Istarski demokratski sabor - Istrijské demokratické shromáždění
LS - Liberalna stranka - Liberální strana
NH - Nova Hrvatska - Nové Chorvatsko
PGS - Primorsko gorenski savez - Primorsko gorenjský svaz
SBHS - Slavonsko-baranjska hrvatska stranka - Slavonsko baranjská chorvatská strana
SDP - Socijaldemokratska partija Hrvatske - Sociálně demokratická strana Chorvatska
Použité prameny a literatura:
Central Europe Review (http://www.ce-review.org) (= CER)
CSCE (1995): Parliamentary Elections in Croatia - 1995 (http://www.house.gov/csce/croatia95.htm).
CSCE (1992): Parliamentary And Presidential Elections in an Independent Croatia (http://www.house.gov/csce/croatia92.htm).
Derksen, W. (2000): Elections in Croatia (http://www.agora.stm.it/elections/election/croatia.hrm).
Izborne jedinice (http://www.izbori.net/izbori/Jedinice/index.htm).
Izborni zakon (http://www.izbori.net/izbori/zakon/ZOIJ.htm).
HLOUŠEK, V. (1999a): Stranický systém Chorvatska - nedokončená transformace. In: Strmiska, M. (ed.): Postkomunistické stranické soustavy a politická pluralita (= Studie MPÚ, svazek 9). Brno, s. 105-130.
HLOUŠEK, V. (1999b): Uměle vytvořená většina? Systém politických stran Chorvatska. Politologický časopis, č. 4, s. 414-433.
HLOUŠEK, V.; STRMISKA, M. (1999): The Predominant Party System In The Post-communist Croatia. Some Remarks. Středoevropské politické studie, č. 1, (http://www.iips.cz/cisla/texty/clanky/prepa1.html).
MF Dnes, roč. 1999-2000.
Sabor 2000 (http://www.izbori.net/r/index.htm).
PELIKÁN, J. (2000): Mesičova káva má zvláštní příchuť. Právo, 9. 2., s. 6.
Rezultati izbora ukuopno za cijelu Republiku Hrvatsku (http://www.izbori.hr/predsjed/prezult/krez_p01.htm).
Ustav Republike Hrvatske. In: Blaustein, A. P.; Flanz, G. H. (1992): Constitutions of the Countries of the World. Bd. V. New York.
Zakon o izborima zastupnika (http://www.izbori/zakon/ZOIZ.htm).