Jan Holzer

Kdysi jsem napsal, že mám apriorní odstup od autorů, kteří vyjadřujíce se k tématu Ruska a jeho politické scény, tedy tématu věštícímu především problémy a komplikace, ne-li nezdar (jen malou útěchu přitom skýtá oprávněné konstatování, že se nejedná o osobitou aktuálnost, že tomu naopak nikdy nebylo jinak, že je prostě osud tohoto námětu již takový), neváhají použít tradiční metodu, totiž přednesení klasického zaklínadla “kdo za to může?”. Kouzlo Černyševského dotazu již více jak století spočívá v možné (pravděpodobné, ba takřka jisté) odpovědi, že “někdo jiný” - doba, okolnosti, Západ, třídní nepřítel, počasí atd. V tomto smyslu je tato otázka nadále metodou použitelnou jako spolehlivé rozlišovací kritérium, oddělující “nás” od “nich”.

Jiná ze zvyklostí pak velí přistupovat k tématu Ruska s povinnou úctou k tolstojovským tradicím ruské literatury, tedy pojmout tento námět ve smyslu tématické nevyhnutelnosti jako mohutné plátno, krajinu netušených scenérií, syžet maximálního rozmachu, neohlížející se na pochyby, jak rozumné je stavět si daný cíl přehnaně ambiciózně a, vztáhnu-li tento postřeh na recenzovaný text, zda je vůbec v reálných silách jednoho autora zvládnout úkol popsat v jedné knize posledních deset let politického vývoje Ruska.

Povrchní prolistování knihy L. Ševcovové Režim Borise Jelcina[†] by mohlo vést k závěru, že i soudobá ruská politologická produkce, kterou kniha reprezentuje, se v zásadě neodlišuje od naznačených klišé, se kterými jsme si místní publikační scénu tradičně propojili. A přesto, rád bych tuto recenzní stať pojal jako objasnění toho názoru, že v případě práce L. Ševcovové máme co do činění s textem podstatně jiného kalibru. A to navzdory skutečnosti, že práce např. obsahuje podkapitolu se sugestivním názvem “Proč je všechno jinak a kdo za to může?”, či že se autorka navzdory názvu snaží zachytit celou ruskou politickou scénu posledního desetiletí. Dodejme však, že se zde nejedná o volbu, v níž by byla L. Ševcovová zcela svobodná, ale spíše reflektující logiku věci a beroucí ohled na podobu modelu ruského politického systému a jeho kvaziprezidentskou formu vlády. Ostatně v úvodu je přímo konstatováno, že cílem není pouze “proanalyzovat charakter a styl Jelcinovy vlády, nýbrž také ty konflikty a protiklady, které jeho režim podlamují, také ty problémy, se kterými se Rusko muselo potýkat v postkomunistické etapě”.

Nelze z pochopitelných důvodů komplexně analyzovat obsah recenzované práce. Více jak pětisetstránkový text se nevyhýbá žádnému z témat, kterými žila ruská politická scéna od roku 1989 do léta 1999 a byť i jen jejich výčet by tuto recenzní stať učinil takřka nepřehlednou. Co naopak smysl má je seznámit se s autorčiným náhledem na zařazení transformace komunistického režimu do širšího rámce transitologických studií a dále upozornit na to, co autorka nazývá “novými kvalitami ruské politiky” (s. 479), tedy charakteristické znaky vývoje Ruska, které by nám mohly (měly) pomoci orientovat se v tomto bludišti či dokonce činit si naděje na předvídatelnost některých budoucích jevů a trendů (aktuálně např. prosincových parlamentních voleb). Obě naznačená témata, tedy komparace “ruské cesty” s transformačními přechody ostatních totalitních či autoritativních režimů (srovnání neprobíhá pouze v rovině postkomunistických zemí - není bez zajímavosti, že český, respektive československý příklad není ve srovnání s Polskem či Maďarskem příliš hojně zastoupen - nýbrž též zemí jižní Evropy, především Španělska, a Latinské Ameriky či Jihoafrické republiky) jsou použita jako metoda nalezení odpovědi na otázku, do jaké míry jsou ruské reformy “unikátní".

Základní rozdíl ve srovnání s jinými zeměmi autorka vidí především ve skutečnosti, že se Rusku vyhnula seriózní fáze liberalizace (perestrojka jí nebyla), kterou by realizovaly reálně existující opoziční, demokraticky orientované struktury, ochotné vstoupit do dialogu s pragmaticky zaměřenými reformními částmi dosud vládnoucích struktur. Ševcovová se zde opírá o klasické práce J. J. Linze, S. M. Lipseta, A. Przeworského či A. Stepana. Tyto “pakty”, v současnosti tak často kritizované jako příčiny následných vnitřních problémů jednotlivých zemí, totiž dle Ševcovové umožňují nutnou konsolidaci systému a přinášejí mu ve svém důsledku kýženou legitimitu.

Při analýze ruského případu sice lze hovořit o neformální alianci mezi některými skupinami pragmatiků ve svazových strukturách a představiteli soudobého demokratizačního hnutí, problematickým se ovšem jeví jednak jeho primární zaměření pouze na některé otázky (rozpad SSSR a nástupnická role Ruska plus nastartování ekonomické reformy), jednak pouze privátní charakter této domluvy, nepředstavující širší konsensus stran dalšího vývoje a fungování politického systému. Výsledkem se stala absence dohody o plně demokratické podobě další geneze Ruska, v podstatě kabinetní ujednání vytvořilo situaci, v níž se trvání na demokratickém modelu mohlo jevit jako svým způsobem slabost, kterou si nová vládnoucí elita v podstatě nemůže dovolit. Autorka v této souvislosti hovoří o “problematické tradici” ruské politiky, která až do současnosti v podstatě neumožňuje kompromisní přístup, a zdůrazňuje absenci široce sdíleného pocitu odpovědnosti, ústícího do upřednostnění povrchního, s odvoláním na F. Zakariu “neliberálního” přístupu (“illiberal democracy”) k samotnému pojmu demokracie, za nímž je viděn pouze relativně široký rejstřík svobod, bez adekvátního konsensuálního a “povinnostního” zázemí.

Transformační proces, jímž prošlo Rusko v posledních deseti letech, tedy dle Ševcovové v obecné rovině nepředstavuje svébytný model překonávání levicového totalitního systému a nevybočuje z globálního kontextu změn ve střední a východní Evropě konce 80. a začátku 90. let. Specifičnost ruských reforem spočívá spíše (především) ve skutečnosti, že svým způsobem standardní procesy a jevy jsou realizovány v sociálním prostředí, které v podstatě nemá žádnou zkušenost s demokracií jako státní formou a logicky tak upřednostňuje spíše zvyková schémata. Radikalita změny (a jejích nositelů) je zde tedy konfrontována a následně formována s tíhou tradice.

V návaznosti na transitologickou analýzu se L. Ševcovová pokouší o hodnocení současné fáze vývoje ruské politické scény, tedy již zmíněnou identifikaci základních aktuálních rysů politického sytému Ruské federace. Vychází z paradoxního konstatování, že se ruská politika během 90. let dočkala i nedočkala konsolidace. Na jedné straně došlo ke kardinální přeměně základních principů mocenské soustavy, přeměně, které se nevyhnul v podstatě žádný z podstatných systémových znaků, počínaje stranickým a ideologickým spektrem, odrážejícím pluralitní názorovou paletu ruské společnosti, přes transformaci soukromovlastnických vztahů v ekonomické sféře či konflikt centra s regiony, podporujícími decentralizačními trendy, až po zásadní (a nikoli samozřejmé) přehodnocení zahraničněpolitické linie Ruské federace. Svou klasickou roli tak nyní v ruské politice hrají jevy jako pravidelné volby na nejrůznějších úrovních, tlak mediální scény, vliv globálních trendů na ruskou společnost apod. V tomto smyslu dnes ruský systém přinejmenším ve formálních parametrech v zásadě odpovídá západním soustavám.

Na druhé straně však lze dle Ševcovové v ruském politickém systému jen těžko přehlédnout přítomnost některých vzájemně se takřka vylučujících tendencí, které přitom nepřerůstají v ustálené konfliktní řezy a které nemají svůj přirozený prostor k profilaci. Ruskému mocenskému systému se stala vlastní komplikovaná a nepřehledná, horizontálně i vertikálně rozprostřená síť vzájemných stabilitou dosud nenadaných zájmů a tlaků, reprezentujících lobující centra, která ještě nelze nazvat standardně fungujícími a k rovnováze tendujícími silami. Podle Ševcovové tyto skutečnosti umožňují hovořit o svého rodu autoritativním způsobu výkonu vlády, způsobeném právě nutností obcházet (nahrazovat) dosud ne zcela funkční metody realizace moci. Druhou stránkou zmíněného trendu je ovšem nepravděpodobnost (nemožnost) otevřené oligarchizace ruského režimu, neboť k této variantě, k takovému modelu vládnutí v systému absentuje skutečně kompletní rejstřík použitelných prostředků. Jakákoli vládní garnitura je svým způsobem závislá jak na administrativně-byrokratické struktuře ruské moci, tak na řadě sekundárních faktorů, znemožňujících definitivní odmítnutí demokratické procedury a plnou ignoraci mocenské i názorové plurality ruské společnosti.

Obdobně problematickým se autorce jeví jeden ze základních a nejtypičtějších rysů současné ruské politiky, totiž kartelizace většiny sfér ruského politického života. Vazba např. mediální scény na jedné straně na stát, na straně druhé na finanční skupiny vede k situaci, v níž lze za běžné označit vyvíjení tlaku na orientaci jednotlivých nositelů masové komunikace, ba dokonce předpoklad jejich aktivního vstupování do konkrétních politických kaus. Ševcovová zde hovoří o “nové stranickosti” (s. 483) jako významném strukturálním elementu, majícím zásadní výpovědní hodnotu pro analýzu jednotlivých procesů.

Místní “zamrzlost” politického pluralismu lze dokumentovat např. poukazem na nerozvinutost ruského stranického spektra. Kvantita v tomto případě nemůže nahradit kvalitativní znaky, např. stínovost některých stranických subjektů nebo pokřivený vztah stranická elita versus parlamentní zázemí versus příslušná část elektorátu. Viz z jedné strany neschopnost stranických špiček kontrolovat celý subjekt či dokonce byť jen např. parlamentní klub, z druhé strany všemocnost stranických elit a především jejich vůdců a trend častého výskytu tzv. “one-man party”.

Mimořádně komplikovaným až neuralgickým bodem analýzy ruského politického systému je pak téma možné mocenské (nemluvě o občanské) kontroly tzv. silových struktur, v první řadě armády. Navzdory realizovaným změnám Ševcovová upozorňuje na přetrvávající mocenský potenciál ruské armády a obecně ozbrojených složek, jehož použití při vnitrostátních konfliktech nelze s ohledem na ruskou praxi 90. let jednoduše vyloučit. A to se autorce z časových důvodů nedostalo důkazu v podobě kavkazského vojenského dobrodružství na podzim 1999 v Čečensku, při němž Kreml takřka ztratil kontrolu nad postupem generálního štábu.

Deskripce klíčových “kvalit” ruského politického systému L. Ševcovové umožňuje položit důraz na poznatek, totiž skutečnost, že popisovaná soustava nese těžko smazatelné znaky působení Borise Jelcina, člověka, který nesymbolizuje pouze desetiletí odklonu Ruska od totalitní formy státu, nýbrž který měl zároveň zásadní vliv na tvářnost nově budovaného systému, reflektující stejně tak rozchod s bolševismem jako snahu po zajištění vlastní dominace.

Vnímání pozice ruského prezidenta jako ztělesnění ruské politiky posledního desetiletí by ovšem nemělo znamenat “carskou” totální odpovědnost za jakýkoli krok ruské politické scény po roce 1989. Spíše se jedná o zdůraznění na jedné straně nesporně mimořádného vlivu B. Jelcina na podobu postsovětského politického modelu, a to nejen ve formální rovině, ale též (ne-li především) co se týče jeho obsahu, na straně druhé pak zcela nerealistických (a proto i těžce naplnitelných) nadějí vkládaných v jeho osobu ruskou veřejností. Tíha odpovědnosti, logicky plynoucí z takto dominantního postavení, toť klíč k analýze osobnosti B. Jelcina.

L. Ševcovová, hovoří-li o faktorech, které měly vliv na formování podoby ruského politického systému, zdůrazňuje pojem “vůdcovství” jako zásadní pro pochopení trendů 90. let. Nikoli tedy podřízení se zákonům či institucionální bázi, nýbrž ochota předat jakoukoli pravomoc do rukou “vůdce”, který by svou politickou budoucnost spojil se schopností (či neschopností) prosadit žádoucí reformy. Takto nestandardně široký prostor však byl Jelcinem jako symbolem rozchodu se sovětskou a svazovou érou použit jiným způsobem, či lze též říci za jiným účelem; totiž s cílem vytvořit soustavu, která mu i v případě neúspěchu zaručí vlastní privilegované postavení. Jelcin se stylizoval do role lídra, čerpajícího legitimitu nikoli pouze ze standardních politických jevů (voleb), nýbrž také z opakovaně projevované připravenosti mobilizovat ruskou společnost a silově zasáhnout proti svým protivníkům. Odtud i arbitrážní potenciál jeho pozice, garantující mu nebývalou možnost kontroly nad konflikty mezi rozmanitými strukturami, činícími si nárok participovat na mocenském rozhodování.

Těžko říci, zda je navzdory předcházejícím postřehům namístě schválit autorce termín “byzantijské pojetí moci” (s. 486), kterým objasňuje jak úspěch Jelcinovy volby mocenského modelu, tak ochotu jiných struktur přijmout tato pravidla hry, považovat je za legitimní, adaptovat se na ně. Adekvátními lze pak nazvat i prostředky, užívané v mocenských střetnutích, totiž konflikt, zápas, násilí, a naopak opovržlivý vztah ke kompromisu a konsensu či jen neochotný přístup k dialogu. Otázka, zda se zde skutečně jedná o rozhodující rysy vrozené a nevykořenitelné mentality ruského národa, přetvořené do osobité podoby místního politického systému, je možná klíčem k chápání ruské politické scény jako celku.

Lilia Ševcovová následně, po formulaci svého náhledu na aktuální vnější stav ruského politického systému, staví poněkud sugestivně otázku, jak daleko má současné Rusko k demokracii? Jak již bylo řečeno, pozitivní ocenění formálních stránek systému, relativně odpovídajících standardním západním modelům, podle autorky nepostačuje k vynesení konečného soudu. Nutno je pokusit se odhalit i vnitřní procesy a kvality, mezi nimiž autorka klade důraz především na pocit “neodpovědnosti”, prostupující všemi rovinami ruského politického režimu. Absence odpovědnosti pak jednak logicky zpochybňuje výpovědní hodnotu jednotlivých procedur ruských politických procesů, počínaje volbami a konče akty výkonné, zákonodárné či soudní moci, jednak má svým způsobem deformující vliv na některé konstanty jakéhokoli standardního systému, v ruském případě kupříkladu relaci vláda versus opozice či vztah mezi výkonnou mocí a parlamentními strukturami.

V závěru se autorka pokouší o naznačení budoucích scénářů. Své mlčení o argumentaci ve prospěch stagnace, diktatury či demokratizace si však dovolím pojmout jako pozvání čtenářů ke knize, která mimořádným způsobem uvádí do natolik zásadní a přitom tak interesantní problematiky, jakou je Rusko devadesátých let.

Ševcovové práce nepředstavuje absolutní výjimku z hlediska již v úvodu komentovaných tendencí přistupovat k různým tématům, spojeným s ruskými reáliemi, v maximální rozsahu. Pominu-li knihu Martina Malii Sovětská tragédie (The Soviet Tragedy, New York 1994), která mému hledání paralel nevyhovuje časovým záběrem, ale jistě by nabídla analogie metodologické, pak se jako první komparace hodný příklad jeví v roce 1997 v USA a v Kanadě vydaná kniha Zmrtvýchvstání. Boj o nové Rusko (Ressurection. The Struggle for a New Russia, New York - Toronto 1997) amerického novináře Davida Remnicka. Tato práce navázala na jeho knihu Leninův hrob. Poslední dny sovětského impéria (Lenin´s Tomb. The Last Days of the Soviet Empire, New York 1994), za niž v roce publikování získal Pullitzerovu cenu. D. Remnick si v obou pracech stanovil úkol popsat v jednolitém tvaru historické události, kterými Rusko prošlo v posledních letech. Jistě, Remnickův záběr je ve srovnání s Ševcovovou o něco časnější, začíná již v druhé polovině 80. let v době Gorbačovovy perestrojky, a končí naopak dříve, totiž úspěchem B. Jelcina v prezidentských volbách roku 1996. Navíc, Remnick v sobě nezapře žurnalistu, jeho styl je publicistický v tom nejklasičtějším smyslu tohoto slova (což ovšem nebrání vybavit knihu poznámkovým aparátem, podrobným seznamem literatury a jmenným indexem). Ovšem široký ohlas jeho práce, pohotové překlady do řady jazyků, to vše svědčí o dovedném autorově odhadu “hladu” po knihách právě s takovouto tématikou, po moderních “ságách”, ve kterých půvab a rozmanitost legendárních postav dávných časů nahrazují aktéři současných politických procesů a dějů. Stejně jako rozvoj moderních médií umožnil divákům celého světa aktuálně vstupovat do jakékoli situace, ba dokonce být jejich nebezpečím nevystaveným účastníkem, pak následnou adekvátní reakcí je požadavek na mytologizaci událostí, jejich “zpřehlednění”, fixaci na bázi rozčlenění “černá - bílá”, určení hrdinů apod. Tuto úlohu plní Remnickovy práce, zvláště pro neruského čtenáře, nadmíru zdatně a spolehlivě.

Minulý rok pak ruský historik Roj Medvěděv publikoval práci Kapitalismus v Rusku? (Kapitalizm v Rossiji?, Moskva 1998). Pravda, v centru jeho zájmu stojí události pouze od podzimu 1991 do konce roku 1995, ovšem cíl je stejně jako u Ševcovové či Remnicka “mohutný”: na základě deskripce dané éry formulovat názor autora k dění v Rusku po pádu komunismu, k peripetiím transformačních procesů a v podstatě v přirozené návaznosti zaujmout postoj k možným osudům “ruského kapitalismu”. Čtenář se tedy dočká i odvěké otázky každého intelektuála na východ od Bugu (či dnes raději od Dněpru) po specifičnosti “naší = ruské” cesty, “domácímu” se pak dostane i skeptických vývodů autora.

Troufám si tvrdit, že práce L. Ševcovové, i ve srovnání s možnými analogickými texty jiných autorů, rehabilituje ruskou společenskovědní produkci. Do rukou se nám dostává nikoli subjektivně pojatý motiv, vyhraněně hlásající jakékoli definitivní pravdy, ani apriorní, angažovaný materiál, předstírající přitom objektivitu a dodržení žádoucího odstupu. Naopak, spíše až “netradiční”, data preferující deskripce (přesto zařaditelná z hlediska možné ideové preference autorky), přitom deskripce nikoli suchopárná, nýbrž velmi čtivá. Práce, ctící metodologické zákony sociálních věd, a přitom si uvědomující, že tím nejhorším, co by se jí mohlo stát, by byl osud katederního spisu, interesantního pouze pro kastu akademických solitérů a oprašovaného jejich studenty jen ve chvílích nejvyšší nouze.