Zpracoval: Lubomír Kopeèek

Polsko-ukrajinské vztahy: úspěšný model řešení etnických problémů?

Lubomír Kopeček

V perspektivě středovýchodní Evropy hrají velmi podstatnou roli vztahy mezi jednotlivými národy žijícími v tomto prostoru. Zvláštní místo tu zaujímají vztahy zatížené obtížným historickým dědictvím. Je možno zmínit poměr mezi Maďary a Slováky, Chorvaty a Srby nebo Poláky a Rusy. Specifickým vývojem potom prošlo soužití Poláků a Ukrajinců. Po roce 1989 se pokusily politické reprezentace obou národů o nastolení nového modelu vzájemných vztahů. Úspěšností tohoto pokusu po deseti letech se zabývá tato stať.

Historický pohled

Soužití Poláků a Ukrajinců byl v průběhu dějin velmi složitý a často nepřehledný řetězec vzájemného stýkání a potýkání, ne nepodobný tomu, jaký je nám důvěrně znám z historického soužití Čechů a Němců. Nelze pochopit současnou situaci, bez alespoň základní znalosti dějů, které se v minulosti odehrály. Je příznačné, jak píše polský historik Andrzej Zi 234 \f "Times New Roman" \s 12ba, že snahou řady dnešních polských i ukrajinských politiků je distancování se od společné historie a strach z jejího připomínání.[1] Důvody snahy zapomenout přesně vystihuje následující citát jiného tentokráte ukrajinského historika Mikolaje Sivického: "Poláci po dlouhá staletí utiskovali Ukrajince, a když útisk dosáhl vrcholu Ukrajinci masakrovali Poláky. Opláceje stejnou mincí, Poláci vraždili Ukrajince. Tím pádem se sousedské vztahy staly tragédií obou národů."[2]

Kořeny nepřátelství sahají do 17. století, kdy velká část dnešního území Ukrajiny patřila Polsku. Polský náboženský a sociální útisk vedl k řadě povstání. Andruševským mírem v roce 1667 pak byla Ukrajina rozdělena mezi Rusko a Polsko, což stabilizovalo situaci až do období parcelace Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko na konci 18. století.

Na začátku 20. století byli Poláci a Ukrajinci společně součástí dvou státních útvarů: Rakousko-Uherska a Ruska. Postavení v obou z nich se značně lišilo. V Rakousku-Uhersku žili Poláci s Ukrajinci v Haliči, která měla v rámci říše jistou míru autonomie. Vedoucí pozici ve všech důležitých haličských institucích zaujímala polská politická elita převážně aristokratického původu. Byla vzdělaná a těšila se všestranné podpoře z Vídně. Své nadřazené postavení využívala k polonizaci národnostně značně indiferentního obyvatelstva, které se teprve začínalo nacionálně vyhraňovat. (Značná část obyvatel se ještě v prvních desetiletích 20. století národně neoznačovala a hovořila o sobě jako o "místních", tj. "tutejszych".) Ukrajinsky mluvící rolnické obyvatelstvo žilo převážně ve východní části země. Ukrajinská politická elita byla početně velmi slabá. Chyběla jí silnější vrstva inteligence. Stejně tak se Ukrajincům nedostávalo nižších a středních škol (nemluvě o univerzitě). Podle sčítání lidu v roce 1910 hovořilo 58,5% obyvatel Haliče polsky a 40,2% ukrajinsky. Nicméně v případě Rakouska se dá hovořit o právním státu s určitou mírou demokracie. I díky tomu se právě toto území stalo ohniskem ukrajinského národního obrození a bylo proto nazýváno ukrajinským Piemontem.[3]

V carském Rusku naproti tomu vládly výrazně odlišné podmínky. Postavení obou etnik zde bylo dost podobné a chybělo preferování jedné komunity ze strany centrální vlády. Obě byly postiženy odnárodňovacím rusifikačním tlakem a pronásledováním národních aktivistů. O politických právech se také nemá cenu příliš zmiňovat - žádné neměly.

První světová válka změnila situaci. Dvě ukrajinské republiky, které vznikly v letech 1917 - 1918 (jedna v Haliči, druhá v části bývalého ruského impéria obydleného Ukrajinci), příliš dlouho nepřežily i díky polským vojenským akcím. Navíc polské úsilí bylo zaměřeno na obnovu polské hranice co nejdále na východě. S tím se snahy Ukrajinců o vlastní stát musely nutně dostat do rozporu. Sovětsko-polská válka, která skončila teprve v roce 1921, stanovila podobu nové hranice mezi Polskem a SSSR tak, že rozdělila Ukrajinu mezi oba státy. Politiku polského státu uplatňovaná vůči Ukrajincům tvořícím nejpočetnější menšinu s více než 5 milióny příslušníky lze stěží označit za tolerantní. Sliby Polska dané dohodovým Spojencům ohledně autonomie Ukrajincům se nikdy nenaplnily. Násilná polonizace, doprovázená persekucí jakýchkoliv projevů ukrajinské národní příslušnosti vedla k protireakcím. Jen v letech 1929-30 provedlo ukrajinské podzemí 2 200 teroristických akcí. Neúspěšně se mimo jiné pokusilo o likvidaci zakladatele polského státu J. Pi 179 \f "Times New Roman" \s 12sudského (1921) nebo prezidenta S. Wojciechowského (1924). Úspěšné bylo naopak při atentátu na ministra vnitra B. Piareckého (1934). Právě v tomto období nabývá na síle tzv. ukrajinský integrální nacionalismus, jehož hlavním nositelem se stala Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a za druhé světové války její vojenská složka Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). Cíle integrálního nacionalismu lze stručně vyjádřit následovně: vytvoření Ukrajiny jako národního, etnicky čistého státu Ukrajinců vedeného silným vůdcem, jehož autorita bude neomezená.[4]

Druhá světová válka znamenala konec nezávislého polského státu. Německo 1. září 1939 přepadlo Polsko. SSSR po 17. září 1939 obsadil východní oblasti Polska v rámci "ochrany obyvatel a osvobození ukrajinského a běloruského lidu", jak to charakterizovala sovětská propaganda. Situace Ukrajinců byla komplikovaná. Většina ukrajinských nacionalistů přivítala zářijovou porážku Polska. Po přepadení SSSR se 30. června 1941 ve Lvově (v té době už obsazeném Němci) rozhodla skupina nacionalistů vedená S. Banderou vyhlásit nezávislost Ukrajiny. Nacisté ovšem pro ně neměli příliš pochopení a vládu nového "státu" v čele s Banderou deportovali do koncentračního tábora. To znamenalo konec nadějí části Ukrajinců, že se od Němců dočkají nezávislé Ukrajiny. OUN pak přešla do ilegality a postupně si vytvářela vlastní bojové jednotky (UPA) a zahájila boj jak proti Němcům, tak proti sovětským jednotkám.

Třetím nepřítelem ukrajinského hnutí odporu se stala polská Armia Krajowa (podzemní antifašistické hnutí řízené polskou vládou z Londýna) a později dalším i polské komunistické partyzánské oddíly. Nepřátelství mezi Poláky a Ukrajinci se pak během války vyhrocovalo. Poláci začali vyvražďovat ukrajinské vesnické obyvatelstvo a naopak Ukrajinci zabíjeli Poláky. Němci, a poté co smíšené polsko-ukrajinské oblasti obsadila v roce 1944 postupující Rudá armáda, i Rusové, vzájemnou nenávist obou stran podporovali, protože jim to usnadňovalo pacifikaci národnostně smíšeného teritoria. Vzájemná nenávist obou národností pokračovalo i po válce. Odhady počtu obětí tohoto konfliktu jsou velmi nejisté, nicméně se uvádí číslo od 35 do 65 tisíc mrtvých.[5]

Nová polská poválečná hranice posunutá daleko na západ drasticky snížila početnost ukrajinské menšiny v Polsku. Zbytek Ukrajinců potom bylo v roce 1947 násilně přesídleno tzv. akcí Visla do nově získaných severovýchodních oblastí Polska, kde byli rozptýleni. Ukrajinci v SSSR byli díky připojení bývalých polských území, části Rumunska a Podkarpatské Rusi soustředěni po několika staletích do jednoho státního útvaru Ukrajinské sovětské socialistické republiky, která ovšem byla součástí SSSR. Po několik desetiletí až do druhé poloviny 80. let, kdy se začínají hroutit komunistické režimy v obou státech, se pak nedá o nějakých polsko-ukrajinských vztazích příliš mluvit. Sovětsko-polská hranice sloužila jako spolehlivá izolační závora. To ovšem neznamenalo, že zmizely vzájemné antipatie.

Východiska na konci 80. let

V poválečném období probíhaly jak v Polsku samém tak v polské emigraci v zahraničí rozsáhlé diskuse nad otázkou východní hranice Polska. Postupně byl většinou polské společnosti akceptován fakt neměnnosti této hranice. Revizionistický směr se stal naprosto marginální. První výrazné projevy navazování zpřetrhaných vztahů mezi Poláky a Ukrajinci se projevily v souvislosti s postupným rozkladem východního bloku. Představitelé polské Solidarity (Adam Michnik, Bogdan Borusewicz) se zúčasnili v září 1989 na prvním kongresu Národního hnutí Ukrajiny (zkráceně Ruch), což byla hlavní opoziční síla prosazující nezávislost a demokracii na Ukrajině. V postupně vznikajících kontaktech obou stran, které rychle získávaly vliv na domácí politické scéně (Solidarita po vítězství v polosvobodných volbách sestavila vládu vedenou Tadeuszem Mazowieckim, Ruch výrazně uspěl v březnových volbách 1990 do ukrajinského parlamentu), převážila vůle po "překonání" minulosti a navázání co nejlepších vztahů. Tato tendence převládla jak v nově se formující polské, tak v ukrajinské politické elitě. Vyhroceně nacionalistické proudy na obou stranách zůstaly málo vlivné. Nicméně názory veřejnosti na smíření mezi oběma národy jsou značně odlišné a liší se od stanovisek zastávaných oficiálními představiteli obou států.

Snaha zapomentout na minulost, případně přenést odpovědnost za ni na někoho jiného, se projevovaly už ve stádiu obnovení nezávislosti obou států. Senát Polské republiky schválil 3. srpna 1990 usnesení v němž vinu za akci Visla přisoudil "totalitnímu systému" a "komunistické vládě". Pominul přitom fakt, že tento čin etnické čistky získal tehdy velkou podporu polského veřejného mínění a téměř všech politických proudů. V odpovědi ukrajinský parlament podobně ignoroval odpovědnost podzemních ukrajinských organizací za vraždy spáchané na polském obyvatelstvu za 2. světové války a po ní. Vinu pro změnu přenesl na stalinský režim.[6]

Pohled politických elit a obyvatel na spolupráci a etapy vývoje oficiálních vztahů po roce 1989

Jak vypadala chronologie vývoje oficiálních dvoustranných vztahů mezi Polskem a Ukrajinou. V roce 1989 po nástupu první polské nekomunistické vlády se začíná znovu formovat nezávislá polská zahraniční politika. Plně to platí i ve vztahu k Ukrajině. Situace na přelomu 80 a 90. let ve středoevropském a východoevropském regionu byla velmi komplikovaná a rychle se měnila. K tomu je nutno připočíst fakt, že Ukrajina získala mezinárodně uznanou nezávislost až v prosinci 1991, přestože ji fakticky vyhlásila už o několik měsíců dříve. Dále tu hrála ještě několik let po jejím vyhlášení velkou roli otázka, zda vůbec dokáže Ukrajina udržet přes obrovské hospodářské, národnostní a politické problémy svoji samostatnou existenci.

V polsko-ukrajinských vztazích lze rozlišit několik fází.[7] V období let 1989-1992 se začaly vytvářet základy vztahů mezi oběma zeměmi. Politika tehdejšího polského ministra zahraničí K. Skubiszewského vycházela ze snahy udržet rovnocenné vztahy s Moskvou, tj. tehdy ještě SSSR, a jednotlivými sovětskými republikami především právě s Ukrajinou, ale i s Litvou, Běloruskem, Kazachstánem a jinými. Proto dostala název politika dvou kolejí. V červenci 1990 deklarovala Ukrajina svou suverenitu a přibližně od tohoto data se začíná utvářet její (polo)nezávislá zahraniční politika. V polovině října 1990 Skubiszewski přicestoval do SSSR, kde se vedle oficiálních jednání se sovětským vedením sešel i s republikovými představiteli: ruskými, ukrajinskými a běloruskými. Skubiszewski podepsal s ruskými a ukrajinskými zástupci deklarace o přátelství a spolupráci. V ukrajinsko-polské deklaraci se mimo jiné píše, že oba státy vůči sobě nemají územní nároky, zavazují se respektovat práva národnostních menšina a zlepšit situaci etnických Poláků na Ukrajině a etnických Ukrajinců v Polsku.[8] Skubiszewski se setkal v Kyjevě s představiteli ukrajinské opozice včetně Ivana Drače (prvního předsedy Ruchu). Důležité bylo, že teď už nešlo o setkání disidentů, ale ministra zahraničí s představiteli stále vlivnějších politických sil. Skubiszewského politika dvou kolejí se ukázala neobyčejně účinnou a podle mínění některých analytiků se stala jedním z faktorů, který uspíšil rozpad SSSR.

Když po neúspěšném moskevském srpnovém pokusu o puč přijel do Varšavy ukrajinský ministr zahraničí A. Zlenko, Polsko ještě nebylo ochotné nezávislost Ukrajiny uznat. Roli tu hrála obava s reakce Moskvy a také ohled na USA a další západní země. V mezifázi mezi srpnem 1991 a prosincem 1991 (datem referenda o nezávislosti), ale Polsko podporovalo samostatnost Ukrajiny více, než kterýkoliv jiný západoevropský nebo středoevropský stát (snad s výjimkou Maďarska). Polsko také vůbec jako první stát Ukrajinu uznalo (2. prosince 1991). Ukrajinská nezávislost výrazně ovlivnila geopolitické postavení Polska, protože poprvé v tomto století se na její východní hranici nacházel přátelsky nakloněný stát. V květnu 1992 se konalo setkání ukrajinského prezidenta L. Kravčuka s polským prezidentem L. Wa 179 \f "Times New Roman" \s 12 234 \f "Times New Roman" \s 12sou ve Varšavě. Jednání, při nichž byla podepsána základní smlouva upravující vztahy mezi oběma státy, demonstrovalo snahu Kyjeva "vrátit se do Evropy" s pomocí Varšavy. Ukázalo ale také problémy. Ukrajina se snažila zapojit se s pomocí Polska do už existujících středoevropských struktur především do Višegrádské trojky. To se ovšem nesetkalo s pochopení ani v Praze ani v Budapešti. Polsko proto od této ideje ustoupilo.[9] Institucionální bázi spolupráce mezi oběma prezidenty od konce roku 1992 zajišťoval Konzultační výbor prezidentů Ukrajiny a Polska. Od roku 1992 se také objevuje v polsko-ukrajinských vztazích idea strategického partnerství. V dalším vývoji vzájemných vztahů se právě toto stalo jakýmsi lakmusovým papírkem. Místo strategického partnerství se totiž později mluvilo o těsném případně blízkém partnerství. Sémantický rozdíl je naprosto zřetelný.

V období let 1993-1994 měly ale vliv vývoj dvoustranných vztahů nové okolnosti. V první řadě to byla americká politika preferování Ruska na úkor ostatních postsovětských republik ("Russia first policy"). Dále tu měla význam neochota Ukrajiny zříct se jaderných zbraní a absence politických a ekonomických reforem. To nevyvolávalo na Západě příliš kladný ohlas a vzhledem k úsilí Polska integrovat se do NATO a EU na to polští politici museli brát ohled. V neposlední řadě se projevil nástup polské postkomunistické levice (Svazu demokratické levice - SLD a Polské lidové strany - PSL) k moci po parlamentních volbách 1993. Výsledkem byl pasivní přístup k vzájemných vztahům hlavně z polské strany. Důležitou otázkou strategického významu byla i otázka výstavby plynovodu Jamal, jehož trasa šla mimo území Ukrajiny a umožňovala exportovat ruský plyn přes Bělorusko a Polsko do Německa. Nový ukrajinský prezident L. Kučma označil ochotu Polska souhlasit s touto trasou za zjevně antiukrajinský akt.

V polské zahraniční politice došlo navíc na přelomu let 1993/1994 k zvláštní situaci. Zřízením ministerstva zahraničních ekonomických vztahů, které se ocitlo pod vlivem levicové vládní koalice došlo ke vzniku dvou center realizace zahraniční politiky. Nastal tak stav, že ministerstvo zahraničních věcí, které bylo pod vlivem prezidenta Wa 179 \f "Times New Roman" \s 12 234 \f "Times New Roman" \s 12sy preferovalo Ukrajinu a naopak ministerstvo zahraničních ekonomických vztahů z hospodářských důvodů dávalo přednost Rusku. Místopředseda sejmové zahraniční komise Longin Pastusjak tehdy dokonce vystoupil s návrhem vytvoření trojúhelníku Varšava - Berlín - Moskva.

Ukrajinské rozhodnutí z přelomu let 1993/1994 vzdát se jaderných zbraní bylo prvním krokem k prolomení jisté izolace v kterém se země nacházela. Vliv měl i politický obrat nově zvoleného prezidenta L. Kučmy, který se původně výrazně projevoval jako prorusky orientovaný. Ukrajina se velmi aktivně zapojila do amerického programu Partnerství pro mír. Velmi důležitý vliv na ukrajinsko-polské vztahy potom měla událost na varšavském východním nádraží v říjnu 1994. (Polská policie zde po útoku ruské mafie na skupinu svých krajanů brutálně zasáhla proti ruským cestujícím čekajícím na vlak Moskva - Paříž. Ruské ministerstvo zahraničí odpovědělo ostrou nótou a byla odložena plánovaná návštěva ruského premiéra V. Černomirdina.)[10] Ochlazení polských vztahů k Rusku výrazně přispělo k zlepšení vztahů s Ukrajinou.

Velký vliv na úroveň polsko-ukrajinských vztahů měly aktivity nového polského prezidenta A. Kwaśniewského. Tomu se podařilo překonat nechuť některých levicových politiků (především z PSL) k zintenzivnění spolupráce. V červnu 1995 byl zveřejněn společný dokument nevládního polského Ruchu sta a ukrajinského Ruchu nazvaný Strategické partnerství Polska a Ukrajiny. Podepsali ho velmi známé osobnosti tehdejší polské a ukrajinské opozice (bývalí prezidenti obou států Wał 234 \f "Times New Roman" \s 12sa a Kravčuk, bývalí premiéři Mazowiecki, Bielecki, Suchocká aj, šéf Ruchu Čornovil, známý disident ze sovětských časů Lukjanenko aj.). Mezi cíly dokumentu bylo ustavení společných institucionálních struktur, zintenzivnění politické, vojenské, kulturní a ekonomické spolupráce, polská podpora ukrajinského vstupu do evropských a středoevropských struktur a jiné.[11] Část těchto cílů už krátce poté začala být realizována i oficiální mezistátní cestou. Na podzim 1995 padlo rozhodnutí vytvořit společnou vojenskou jednotku. Polsko dále bylo hlavním advokátem ukrajinského členství v Radě Evropy a podpořilo výrazně úsilí o vstup Ukrajiny do Středoevropské iniciativy.

Pohyb ve vzájemných vztazích vyvrcholil červnu 1996, kdy byla díky iniciativě prezidentů obou zemí podepsána ve Varšavě Deklarace o strategickém partnerství Polska a Ukrajiny a šest dalších smluv. Byla současně oživena po několik let utlumená činnost společného prezidentského konzultačního výboru. Definitivně se tak do polské zahraniční politiky vrátila Ukrajina jako důležitý partner. Kwaśniewského vztah ke Kučmovi byl přesvědčivě demontrován už krátce předtím na třetím setkání hlav středoevropských států. A. Kwaśniewski, který byl hostitelem, pozval na toto střetnutí poprvé ukrajinského prezidenta. V listopadu 1996 pak prezidenti Polska, Ukrajiny a Litvy vydali (z polské iniciativy) společné prohlášení, v němž vyzvali běloruského prezidenta A. Lukašenka v souvislosti s jeho postupem vůči opozici k respektování univerzálních principů demokracie.[12] Tímto krokem současně Kučma signalizoval zcela jasně, že hodlá hledat oporu pro svou zahraniční politiku v (západo)evropských strukturách a chce toho dosáhnout právě s pomocí Varšavy. Tento krok byl vcelku oprávněně vykládán jako snaha definitivně vymanit Kyjev z ruské sféry vlivu.

Pro udržení úzkého vztahu s Polskem byl Kučma ochoten zajít velmi daleko a to bez ohledu na tichý nesouhlas Moskvy a velmi hlasitý odpor části parlamentní opozice (komunistů a části postkomunistů). Když se v září 1999 konalo na Ukrajině setkání představitelů států Baltského a Černého moře, odvolal Kučma na Kwaśniewského přání na poslední chvíli pozvání pro prezidenta Lukašenka.[13] To bylo bráno jako důležitý signál zahraničněpolitických priorit Kyjeva.

Snaha přenést zlepšení z mezistátní roviny i na úroveň normálních obyvatel se pak projevila např. ve snaze propojit polské a ukrajinské regiony. V září 1995 vzniká euroregion Bug a v téže době další euroregion Karpaty. Euroregion Bug je jedním z největších v Evropě. Tvoří ho čtyři polská vojvodství (chelmské, tarnobřežské, zamojské a lublinské) a z ukrajinské strany volyňská oblast. Dohromady v euroregionu žije 3, 5 miliónu obyvatel a zabírá rozlohu 44 000 kilometrů čtverečních. Mezi jeho základními cíli je zakotveno (vedle podpory ekonomického rozvoje, ochrany životního prostředí atd.) i společné úsilí o porozumění mezi Poláky a Ukrajinci.[14] Právě snaha zahladit špatné vzpomínky na minulost a provést proces sblížení, který by se podobal např. francouzsko-německému sblížení, patřila tak k hlavním důvodům jeho vzniku. Na základě toho co bylo výše přiblíženo je možno říci, že jak polská tak ukrajinská politická elita se sjednotily (až na jedinou významnější výjimku) na stanovisku národního usmíření a vyvinuly během 90. let velké úsilí o sblížení obou národů. A právě tady se zdá, že je mnohem větší problém provést smíření mezi řadovými Poláky a Ukrajinci než mezi relativně málo početnou politickou elitou. Tou výjimkou v rámci politické elity je radikálně nacionalistické Ukrajinské národní shromáždění - Ukrajinská národní sebeobrana (UNA - UNSO). Jde v podstatě o politickou stranu (UNA) propojenou s paramilitární organizací (UNSO). Její bojovníci (odhaduje se že je jich 3-4 tisíce) se zúčasnili celé řady konfliktů na území bývalého Sovětského svazu. Heslem UNA-UNSO je "Síla, řád a prosperita". V zásadě se hlásí k vytvoření "Velké Ukrajiny" a zásadám historického integrálního nacionalismu.[15] Většinou ostatních politických stran na Ukrajině je její činnost odmítána. Někteří umírnění ukrajinští nacionalisté (především z Ruchu) označují UNA-UNSO dokonce za provokační organizaci podporovanou z Moskvy. Ve vztahu k Polákům je UNA-UNSO naladěna krajně nepřátelsky. Mezi jejími požadavky se objevuje např. připojení dnes polských měst Přemyšlu a Chelmu k Ukrajině nebo striktní odmítání polsko-ukrajinské spolupráce.

Přestože význam UNA-UNSO nelze politicky přeceňovat (v parlamentních volbách v roce 1998 získala pouhých 0,4 % hlasů, a i na západní Ukrajině kde je její hlavní bašta nepřekročila 1%), hraje velmi významnou roli rušivého a velmi hlasitého odpůrce polsko-ukrajinského smíření. Evergreenem její činnosti se staly útoky na hroby polských vojáků na lvovském hřbitově Orl 185 \f "Times New Roman" \s 12ty, přičemž ovšem se projevila tichá benevolence místních úřadů k těmto akcím.[16]

Vraťme se nyní k srovnání názorů politické elity a řadových obyvatel. Skutečnost, že se neshodují demonstrují výzkumy polského Centra výzkumu veřejného mínění (CBOS). To provádělo výzkumy po celá 90. léta a zjistilo, že se zásadně nezměnily stereotypy pohledu Poláků na Ukrajinu a Ukrajince. Zvláště to vynikne při srovnání obdobného vztahu Poláků k Němcům a SRN. Ještě na počátku roku 1991 60% dotazovaných tvrdilo, že nezávislost Ukrajiny je pro Polsko prospěšná. Bylo to víc než ve vztahu k Německu, jehož sjednocení budilo velké obavy. O rok později pak na otázku, kterých států se má Polsko nejvíce obávat, Ukrajinu jmenovalo 30% dotázaných, o polovinu méně než Německo (58%). Ale zatímco v následujících letech se vztah k Německu měnil tak rychle, že v roce 1997 už tři čtvrtiny Poláků považovalo za možné trvalé smíření polsko-německé, na tutéž otázku k polsko-ukrajinskému vztahu bylo 58% optimistických, zatímco 39% tomu nevěřilo. Podobné to bylo se sympatiemi. Ještě ve výzkumu v roce 1993 deklarovala sympatii k Němcům jen každá čtvrtá osoba a dvakrát více bylo těch, kteří k nim cítili antipatie. Ale už v roce 1996 sympatie převážili nad antipatiemi. Jinak tomu bylo u Ukrajinců. V letech 1993 až 1998 antipatie klesly pouze z 65% na 59% a čtyřikrát převažovaly nad sympatiemi.[17] Na podobné úrovni jsou názory Ukrajinců na Poláky, přičemž celkem logicky jsou na západní Ukrajině názory vyhraněnější než ve východní části země, kde je silná skupina lhostejných.

Závěr

Je možno konstatovat, že vztahy nastolené mezi Polskem a Ukrajinou po roce 1989 jsou nejlepší ve 20. století. Vznikla celá řada společných institucí (Konzultační výbor prezidentů Polska a Ukrajiny, Komise pro hospodářskou spolupráci, Meziparlamentní ukrajinsko-polské skupiny aj.) a Polsko výrazně pomohlo Ukrajině při snaze zapojit se do různých západních institucí. Vytvořil se velmi silný konsens politických elit v obou státech ohledně názoru na společné vztahy. Je třeba říci, že na vrcholné politické úrovni deklaratorně došlo k usmíření a prosadila se snaha nejitřit staré rány. Právě to se ale stalo určitým kamenem úrazu. Na rozdíl od politických elit obou států masa obyvatel zůstala mnohem méně ochotná přenést se přes vzpomínky na minulost. Po desetiletí bylo téma událostí, které se odehrály mezi Ukrajinci a Poláky ve 40. letech, ale i dříve tabu jak v Polsku, tak na Ukrajině. Jak se ukazuje dnes, to, že se o tématu německo-polských vztahů začalo diskutovat již řadu let před zhroucením železné opony, výrazně ulehčilo a urychlilo odstranění vzájemných předsudků po jejím pádu. Naopak problematika historických křivd mezi Poláky a Ukrajinci se stala tématem diskusí až koncem 80. let, v důsledku čehož se odstraňování vzájemných předsudků v názorech na obou stranách zdrželo. K dalším důvodům patří dále i to, že zájem politických reprezentací obou stran není tak intenzivní, jako byl např. zájem německých a francouzských politiků na poválečném usmíření. Pro polskou politickou elitu zůstává primárním zájmem ve vztahu k sousedům vztah k Němcům a Německu, což je dáno řadou politických a hospodářských důvodů především pak úsilím o integraci do EU. V případě Ukrajiny není tento zájem tak silný.

Poznámky