Proces transformace KDU-ÈSL ve stranu moderního typu

Proces transformace KDU-ČSL ve stranu moderního typu

Petr Suchý

KDU-ČSL v rámci současného českého politického spektra zaujímá nezanedbatelné postavení. Tato pozice ovšem není výsledkem nahodilým, nýbrž je výsledkem mnoha důležitých politických procesů, které se ve straně udály, a jež byly ovlivněny jak průběhem celospolečenské transformace, tak mnoha důležitými změnami uvnitř strany. Cílem tohoto příspěvku je popsat a analyzovat, v časovém rozmezí od počátku devadesátých let do současnosti, nejdůležitější momenty relevantní pro přeměnu ČSL, poznamenané a zkompromitované svou dlouhodobou participací na činnosti Národní fronty, v křesťansko-demokratickou stranu moderního typu.

Československá strana lidová procházela hlubokou krizí již v závěru osmdesátých let. Tato skutečnost spolu s liknavostí a neochotou stranického aparátu i nejvyššího stranického vedení tento stav řešit měla za následek vznik proreformní frakce ve straně, tzv. obrodného proudu. Ten byl označen za výraz snah členské základny vtisknout ČSL rysy plně odpovídající politickému a náboženskému přesvědčení naprosté většiny členů strany. [1] Jeho aktéři sehrávali rovněž klíčovou roli v prvním období transformace strany po listopadu 1989.

Zásadní změnou, která otevřela mnohem větší možnosti pro řešení nepříznivé vnitrostranické situace, byla listopadová revoluce. Představitelé obrodného proudu podpořili všechny požadavky studentů, spolupracovali s Občanským fórem a rovněž se obrátili na předsednictvo strany s požadavkem, aby neprodleně odstoupilo. Byl také vznesen požadavek okamžitě svolat ústřední výbor ČSL, jenž by zvolil nové předsednictvo z členů strany, kteří by byli zárukou toho, že v období změn dokáží stranu vést alespoň do konání jejího sjezdu. [2] Předsednictvo společně s celým stranickým sekretariátem rezignovalo 26. listopadu 1989, o den později bylo zvoleno nové vedení strany v čele s předsedou Josefem Bartončíkem. Místopředsedy byli zvoleni Bohumil Svoboda a František Reichel, Richard Sacher se stal ústředním tajemníkem strany. ČSL se také podílela na činnosti tzv. vlády národního porozumění, ve které byla zastoupena ministry Reichlem (místopředseda vlády ČSSR a předseda státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj) a Sacherem (nejdříve byl ministrem bez portfeje, koncem prosince byl jmenován federálním ministrem vnitra) . Strana se od samého počátku svojí transformace ideově orientovala na návrat ke křesťansko-sociálním kořenům. Zároveň bylo všem jejím poslancům zasedajícím v ČNR uloženo, aby prosazovali zrušení interrupčního zákona.

Lze jednoznačně prohlásit, že rok 1990 byl pro vývoj a transformaci ČSL na moderní politickou stranu skutečně nejdůležitějším obdobím, bez ohledu na pozitiva či negativa tohoto procesu.

V dubnu 1990 se v Praze, ještě ve velmi optimistické atmosféře, konal 5. sjezd ČSL. Bartončík byl opět zvolen za předsedu strany. Na sjezdu bylo oznámeno uzavření dohody o vytvoření Křesťanské a demokratické unie - společné kandidátky politických subjektů zejména křesťanské orientace, bylo dohodnuto vytvoření odborných komisí, jež měly připravovat konkrétní návrhy na řešení aktuálních problémů.

Program ČSL schválený roku 1990 definoval ČSL jako svobodnou, nezávislou křesťanskou a demokratickou stranu s vlastním ideově politickým programem, měl však velmi obecný a nekonkrétní charakter. Také pořadí uvedených témat, problémů a návrhů na jejich řešení dokazuje, že ačkoli porevoluční ČSL hlasitě proklamovala své ovlivnění západoevropskými křesťanskými stranami, nedokázala si vzít příklad z toho, aby na první místo svého programu umístila celospolečensky nejpalčivější problémy, což by mohlo vést k oslovení širšího spektra voličů a tím také k dosažení vyššího volebního zisku. Umístění kapitoly pojednávající o tělesné výchově a o obnově jednoty Orel např. před problematiku ekonomiky či mezinárodních vztahů naznačuje velkou naivitu tehdejších představitelů strany, kteří se, místo aby začali budovat moderní křesťanskou stranu na nových základech, snažili restaurovat staré, zákonitě přežité modely fungování strany a její činnosti.

Prvních demokratických voleb se lidovci účastnili v rámci již zmíněné volební koalice Křesťanská a demokratická unie. Hlavní volební heslo ČSL znělo "Svoboda místo socialismu." Krátce před volbami ovšem došlo k obvinění předsedy Bartončíka ze spolupráce s StB. I když Bartončík všechna vznesená obvinění vytrvale odmítal, volební zisk ČSL byl zřejmě jeho pozitivní lustrací nepříznivě ovlivněn. KDU ve volbách dosáhla těchto výsledků: ve Sněmovně lidu obdržela 8,69 % - 9 mandátů, ve Sněmovně národů 8,75% - 7 mandátů a v ČNR 8,42% - 19 mandátů.

ČSL byla ve volbách poražena nejen OF, KSČ, ale v ČNR také HSD-SMS. Strana se po volbách rozhodla setrvat v opozici, nepodílet se na formování federální vlády, přijala ale účast ve vládě republikové. Tímto svým postojem byla ČSL silně handicapována, doplácela na něj a stále jestě nese jeho následky. Dominantní postavení v pravé části politického spektra obsadily jiné, díky aktivní participaci na transformační politice velmi dobře zviditelněné občanské strany (ODS, ODA). Strana svým negativistickým přístupem rovněž v žádném případě nemohla oslovovat voliče s ještě nevyhraněným politickým přesvědčením a byla tudíž stále podporována hlavně svými tradičními voliči. Krátce po volbách bylo rovněž přijato rozhodnutí o konání mimořádného sjezdu strany v září 1990. Přípravou většiny materiálů pro sjezdové jednání připravovala Komise pro přípravu mimořádného sjezdu ČSL. Byl-li předchozí program, schválený na dubnovém sjezdu nekonkrétní, jeho nová verze byla navíc neurčitou směsí filosofických pouček a vágních prohlášení typu "hlavním měřítkem je člověk," v demokratickém světě je člověk svobodný," či "partnerství znamená pro ženu více než emancipace," atd. [3] důsledkem čehož byla výpovědní hodnota zmíněného dokumentu nulová. Komise se rovněž zabývala otázkou profilace strany, tedy má-li ČSL vystupovat jako strana religiózní, či naopak jako politický subjekt otevřený široké veřejnosti. Komise ve svém dokumentu Zpráva za minulé období a nástin politické linie silně kritizovala vztah strany ke katolické církvi, protože svými prohlášeními občas budila zdání, že je stranou klerikální. Bylo proto zdůrazněno, že ČSL musí přestat deklarovat svůj katolicismus a je zapotřebí ji profilovat spíše jako stranu ekumenického charakteru, což by mohlo oslovovat i možné nové voliče.

Mimořádný sjezd ČSL se konal koncem září 1990 ve Žďáru nad Sázavou. K nejpalčivějším problémům, které měl řešit patřila volba nového předsedy a vedení strany, schválení nových stanov upravujících také otázku ustavení zemských organizací a řešení svízelné ekonomické situace strany.

Budoucí vývoj strany zásadně ovlivnilo rozhodnutí delegátů sjezdu o tom, kdo se stane novým předsedou strany. Na tuto funkci aspirovalo osm kandidátů: Josef Bartončík, Antonín Baudyš, Jaroslav Cuhra, Jiří Karas, Josef Lux, Jan Marek, Augustin Navrátil a Richard Sacher. Každý z kandidátů měl vlastní představu o fungování strany a každý by ji vedl odlišným způsobem a směrem. Dosavadní předseda Bartončík, který až do objasnění povahy svojí spolupráce s StB neměl vykonávat předsednickou funkci, což mu ale nebránilo v tom, aby znovu nekandidoval, nastínil projekt pojmu křesťanské strany, která nerozlišuje národ, národnost ani rasu a politiku chápe jako službu bližnímu. Při nástinu politiky ČSL v následujícím období se vyslovil pro důsledně opoziční postoj ČSL.

Jaroslav Cuhra se zaměřil na to, jak by ČSL měla vypadat, a za vzor jí položil západoevropské strany snažící se oslovit co nejširší spektrum voličů.

Jiří Karas prosazoval, aby ČSL vystoupila i z české vlády. Cílem jeho snah bylo vytvořit silnou křesťanskou stranu, jež bude schopná přesvědčit svými myšlenkami národ, že jedině křesťanský koncept vycházející z osvědčených evropských tradic je schopen mu dát demokratické, právní i ekonomické jistoty.

Josef Lux se vyslovil pro vytvoření pravicové, křesťansko-demokraticky orientované strany.

Jan Marek požadoval setrvání strany v opozici, vize Augustina Navrátila byly velmi všeobecného charakteru a Richard Sacher se opětovně zasazoval za poskytování podpory procesu formování lidoveckých osobností, kterých byl v ČSL nedostatek, a které mohly podle jeho názoru vyniknout také tím, že by strana tolerovala existenci jednotlivých názorových proudů. (LD 1. 10. 1990)

Do předsednické funkce byl výraznou většinou hlasů zvolen Josef Lux. Dosavadní předseda Bartončík se stal členem předsednictva ÚV ČSL.

Mimořádný sjezd krizi ve straně ani existenci jejího vnitřního názorového rozštěpení neukončil. Proces transformace ČSL vlastně započal až v období po sjezdu, které rovněž znamenalo konec výrazného angažování obrodného proudu. Za nejdůležitější událost období mezi mimořádným sjezdem a 6. sjezdem ČSL na jaře 1992 lze považovat zejména ustanovení Křesťanské a demokratické unie a nové zaregistrování její značky, což mělo velmi neblahý vliv na další vzájemné odcizení dvou křesťansko-demokratických stran ČSL a KDS. KDS se rozhodla vystoupit z poslaneckého klubu KDU a vytvořit samostatný poslanecký klub s LDS. ČSL tento krok ovšem zajistil přísun nezanedbatelného množství potenciálních členů, kteří do strany měli být v brzké době dalším manévrem ČSL automaticky začleněni.

6. sjezd strany, který se konal na přelomu března a dubna 1992, měl definitivně udělat jasno v kauze Bartončík. Polemika o jeho vině a nevině stále stranu hluboce rozdělovala a negativně ovlivňovala atmosféru ve straně i její vývoj. Lux možnost Bartončíkovy rehabilitace vyloučil s tím, že komise 17. listopadu jednoznačně prokázala, že Josef Bartončík byl veden jako agent.

Při analýze čitelnosti a srozumitelnosti stranické politiky, Lux ČSL označil za jedinou významnou a respektovanou křesťanskou stranu mající svůj program, který reaguje na základní otázky ekonomické a společenské transformace. Dále se zabýval také špatnou kvalitou vztahů mezi ČSL a KDS. K velmi důležitému rozhodnutí došlo v otázce schválení návrhu, jímž se KDU sloučila s ČSL s tím, že právním nástupcem KDU se stane ČSL bez přerušení kontinuity. Stávající členové KDU se podle usnesení stali členy ČSL a strana se přejmenovala na KDU-ČSL.

Význam 6. sjezdu spočíval v tom, že napomohl k dalšímu zklidnění vnitrostranického napětí. Strana se začala prezentovat jako sebevědomý politický subjekt, který má vlastní program a je připraven a ochoten se ucházet o politickou moc a rovněž na ní participovat. Dalším důsledkem sjezdu bylo uspíšení pokračujícího ideového a programového odcizování frakce stoupenců Josefa Bartončíka.

V parlamentních volbách v roce 1992 se ČSL ucházela o voličskou přízeň s volebním programem “Průvodce politikou ČSL.” Strana nicméně přes velmi optimistická očekávání nedosáhla příliš vysokého volebního zisku. [4] Ve volbách do FS získala 5,98% hlasů v SL, do SN 6,8% hlasů. Nově ustavený třináctičlenný parlamentní klub strany ve FS měl o čtyři poslance více než v předchozím volebním období. V ČNR strana dostala 15 mandátů. Potvrzením změny politické koncepce strany bylo přijetí rozhodnutí, že se strana stane členem vládní koalice společně s ODS, ODA a KDS.

Koncem srpna 1992 došlo k definitivnímu odchodu Bartončíkova křídla ze strany a k vytvoření nového politického subjektu nazvaného Křesťanskosociální unie. Nová politická strana podle svého programu hodlala usilovat o praktickou aplikaci křesťanského universlismu a o vyváženost v přístupu k potřebám člověka a společnosti. Na svém ustavujícím sjezdu v listopadu 1992 se KSU označila za stranu politického středu a za jediného pravého pokračovatele Šrámkovy ČSL. Odchod této frakce ze strany výrazně přispěl k celkové vnitřní stabilizaci KDU-ČSL i k vytvoření jejího nového image jako jednolité strany na české politické scéně.

Po rozpadu federace při práci ve vládě samostatné České republiky lidovečtí politikové začali používat celý svůj politický potenciál jak koaliční, tak vyděračský. Jedním z dlouhodobějších cílů, které strana prosazovala byla restituce církevního majetku. V roce 1994 se nejvíce zasazovala o schválení zákona o volbách do Senátu. Velký důraz kladla rovněž na vytvoření vyšších územněsprávních celků a na vypsání voleb do těchto správních jednotek. Některé nešťastné kroky lidoveckých politiků (např. působení A. Baudyše na ministerstvu obrany) však značnou měrou přispívaly k tomu, že KDU-ČSL byla nazírána jako strana, jež nemá ve svých řadách příliš mnoho výrazných politických osobností.

7. sjezd KDU-ČSL konaný na podzim 1995 v Brně potvrdil, že názorové krize, které jí zmítaly na počátku 90. let již byly definitivně překonány. Strana se chovala jako sebevědomý politický subjekt náležející k relevantním politickým stranám podílející se na vládě a snažící se zasahovat do všech probíhajících politických procesů. Při nastínění další politické strategie strany v období po parlamentních volbách předseda Josef Lux uvedl, že lidovci preferují stávající koalici, ale že půjdou do voleb jako suverénní strana samostatně. Sjezd přijal dokument Východiska politiky KDU-ČSL, který definoval základy na nichž má být založena politika strany.

7. sjezd potvrdil, že strana je vnitřně jednotná, že v ní vládne stranická disciplína, která v dalších politických seskupeních v té době neměla obdobu. Nicméně již krátce po něm ve straně začaly diskuse o jejím politickém zaměření. Například místopředseda Moravskoslezské zemské organizace Libor Ambrozek označil moravskou část lidovecké stranické základny za konzervativnější, popřel ale, že by byla nositelkou levicovějších názorů. Již tehdy se spekulovalo o tom, zda by strana byla ochotna vytvořit vládní koalici s ČSSD a o vlivu tohoto kroku na stabilitu strany. Právě na podzim roku 1995 se z jižní Moravy začaly ozývat hlasy podobnou koalici striktně odmítající.

V předvolební kampani pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 1996 se strana snažila oslovit potenciální voliče s programem, jehož hlavní heslo znělo: KDU-ČSL - Klidná síla - jistota - bezpečí.

Volební výsledek lidovců činil 8,08 % hlasů, což znamenalo zisk 18 mandátů. KDU-ČSL se opět účastnila koaličních jednání se svými dosavadními koaličními partnery ODS a ODA. Předseda Lux v průběhu jednání odmítl nabídku předsedy ČSSD Miloše Zemana, aby se stal premiérem a koalici s ČSSD označil za neperspektivní. Lux také vyjádřil nezájem svojí strany účastnit se menšinové vlády, jež by nezískala podporu ČSSD. Při koaličních jednáních lidovečtí představitelé požadovali čtyři ministerská křesla, která skutečně obsadili. Jan Kasal byl zvolen místopředsedou Poslanecké sněmovny.

V období, jež následovalo po parlamentních volbách představitelé KDU-ČSL stále častěji volili za účinnou strategii prosazování svých politických cílů dokonalé využívání blackamail potenciálu, čímž se strana snažila o svoje důraznější etablování v českém politickém spektru. KDU-ČSL se snažila prezentovat především jako třetí významná politická alternativa vedle nejsilnějších stran ODS a ČSSD.

Významným trendem, který byl uvnitř strany dosti diskutován a dodnes je v KDU-ČSL zdrojem četných kontroverzí, bylo rozhodnutí o umožnění kandidatury ve volbách do Senátu ČR v rámci lidovecké kandidátky různým osobnostem jak politického, tak společenského života, které nebyly členy strany. Lidovci v prvních volbách do Senátu získali třináct křesel a právě jejich kandidát Petr Pithart se stal jeho prvním předsedou. Tuto strategii, ve které KDU-ČSL stále pokračuje, však mnoho členů KDU-ČSL považuje za ohrožení identity strany.

Rok 1997 byl pro lidovce významný především způsobem jejich vystupování na politické scéně. Již počátkem roku, ještě před vypuknutím vleklých sporů v koalici, se KDU-ČSL sama označila za v současné době programově nejusazenější politickou stranu v zemi, která podle svých představitelů byla stejně ideově vzdálena ODS stejně jako ČSSD. Představitelé KDU-ČSL očekávali, že zvýšené aktivity strany a oslovování co nejširších vrstev obyvatelstva povedou k jistému nárůstu volebních preferencí a tím také ke zvětšení jejího politického významu. Velkým vzorem KDU-ČSL při vytváření jejího image jediné křesťanské strany v politickém spektru je německá CDU. Tuto skutečnost a možnost, že KDU-ČSL dosáhne v českém politickém spektru podobně významného postavení, ve svém rozhovoru pro Lidové noviny z 1. září 1997 naznačil její předseda Lux.

Nově vypracovaným dlouhodobým programem strany se měl zabývat 8. sjezd strany, jenž se konal v Hradci Králové na podzim roku 1997. Předseda Lux na sjezdu zdůraznil fakt, že se jeho strana stala třetím nejsilnějším politickým seskupením v zemi a také moderní demokratickou stranou nadkonfesního typu. Sjezd schválil předložené dokumenty zpracovávající dlouhodobou strategii strany - Křesťanskodemokratická politika pro 21. století, Zahraniční politika KDU-ČSL a Sociální doktrína KDU-ČSL. Dalším významným krokem, i když poněkud opožděným, bylo ustanovení primárních voleb jako způsobu výběru kandidátů pro účast ve volbách.

Závěr roku 1998 znamenal pro KDU-ČSL stejně jako pro ostatní politické subjekty především intenzivní jednání o možných způsobech řešení právě vrcholící politické krize. Nezanedbatelnou roli v jejím průběhu sehrávala i KDU-ČSL. I když četná názorová pnutí existovala mezi členy vládní koalice již dříve, podle názoru představitelů KDU-ČSL bylo zapotřebí provést v jejím rámci některé změny. Koaliční konference měla připravit nové programové prohlášení vlády, která by opět požádala Poslaneckou sněmovnu o vyjádření důvěry. Současně ovšem docházelo k dalšímu vyhrocování vztahu mezi Josefem Luxem a premiérem Václavem Klausem, jenž byl lidovci nejvíce viněn z neefektivního fungování koalice, což vedlo k tomu, že jimi byl několikrát vyzván, aby odstoupil. Krize kulminovala po vypuknutí finančního skandálu v ODS. Předseda KDU-ČSL Lux 27. listopadu 1997 naznačil, že pokud ODS aféru uspokojivě nevyřeší, lidovci koalici opustí. K tomuto rozhodnutí dospěli lidovečtí ministři již o den později, když se na mimořádné celostátní konferenci strany skutečně rozhodli podat demisi. Lux nicméně i nadále upřednostňoval pokračování vládní koalice ve stávající podobě, ovšem bez osoby Václava Klause v čele vlády.

Skutečnost, že byl Josef Lux 8. prosince 1997 požádán prezidentem Václavem Havlem, aby zahájil vedení rozhovorů s představiteli jednotlivých politických stran o výběru členů nového kabinetu výrazně napomohla zvýšení prestiže předsedy Luxe i celé KDU-ČSL. Jeho pověření skončilo 16. prosince jmenováním guvernéra ČNB Josefa Tošovského premiérem. Při jednáních o sestavení vlády lidovci netrvali na udržení řízení dosavadních resortů. Výjimku tvořilo ministerstvo obrany, jež si hodlali udržet kvůli případným obavám, že by případná změna ministra obrany mohla vyslat špatný signál do zahraničí před vstupem republiky do NATO. V nové Tošovského vládě zasedli tři lidovečtí ministři. Josef Lux zůstal i nadále ministrem zemědělství, Cyril Svoboda byl jmenován ministrem vnitra a exministr obrany Výborný se stal ministrem - předsedou legislativní rady.

V období před mimořádnými volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v rámci KDU-ČSL probíhaly četné diskuse zabývající se především podobou budoucí vládní koalice, povolební strategií strany a možnými variantami sestavování koalice a vlády, na nichž by byla ochotna participovat. V důsledku tohoto procesu začalo docházet k jistým sporům uvnitř strany, kdy její předseda Lux kritizoval místopředsedu strany Kasala za to, že se snaží stranu násilím tlačit doprava. Tyto snahy Lux označil za zbytečné a zároveň varoval před vyvoláváním paniky z možnosti případné povolební spolupráce strany s ČSSD. I když v této době byl proud prosazující v KDU-ČSL povolební spolupráci se sociálními demokraty skutečně velmi silný, existovala ve straně rovněž nezanedbatelná skupina politiků na rozdíl od Luxe stále ochotných a nakloněných ke spolupráci s ODS (např. Kasal, Holáň).

Na jaře 1998 došlo k přijetí lidoveckého volebního programu s názvem “Jak na to.” V něm se lidovci vyslovili zejména pro omezení imunity ústavních činitelů, zavedení referenda, ustavení úřadu ombudsmana, rozšíření střetu zájmů i na volené a jmenované veřejné funkce, zprůhlednění financování politických stran a uskutečnění daňové reformy. Strana ve volbách obdržela 9,00 % hlasů a získala ve sněmovně 20 mandátů.

V období následných povolebních jednáních o sestavení vlády Lux předpokládal, že se jeho strana na její práci bude opět podílet. Prosazoval variantu koalice ČSSD, KDU-ČSL a US a snažil se oba zbývající subjekty přesvědčit o jejích výhodách, s čímž ovšem vůbec neuspěl u představitelů Unie svobody. Tuto variantu rovněž upřednostňoval Cyril Svoboda, protože by tato koalice disponovala 113 mandáty, zatímco koalice ODS, US a KDU-ČSL pouze 102. Lidovci zároveň odmítali možnost vytvoření menšinové vlády KDU-ČSL a ČSSD, jež by se musela opírat o tichou podporu KSČM. Většina regionálních organizací však nicméně nadále upřednostňovala zformování pravostředové koalice. Koncem června vyjádřil ochotu jednat s předsedou ODS Klausem o sestavení koalice v případě, že bude prezidentem pověřen sestavením vlády po případném neúspěchu Miloše Zemana, i Lux.

Po odmítnutí Unie svobody podílet se na sestavení koalice společně s ČSSD a s KDU-ČSL, bylo další naplňování lidovecké politické strategie rovněž znemožněno vytvořením a podepsáním opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS v červenci 1998. Proto se vedení strany rozhodlo setrvat v opozici, v jejímž rámci dále předpokládalo navázání úzké spolupráce především s US.

Právě další sbližování menších demokratických parlamentních i neparlamentních stran bylo, vedle obvyklých snah o prosazení svých politických cílů, zřejmě nejdůležitějším procesem, který byl i díky KDU-ČSL zahájen na podzim 1998 v souvislosti s konáním komunálních voleb. I když tento trend pokračuje a vzájemná spolupráce se stále prohlubuje, např. nedávným přijetím tzv. Svatováclavské koaliční dohody [5], je ovšem zároveň třeba uvést, že i možnosti těchto integračních kroků menších politických stran jsou značně limitovány a to především neochotou KDU-ČSL jakkoli ohrozit svoji identitu sloučením s ostatními stranami Čtyřkoalice a její transformací na politickou stranu. Jak další vnitřní vývoj KDU-ČSL a Čtyřkoalice, tak i celkový vývoj politické situace v České republice a případný politický úspěch či neúspěch Čtyřkoalice nicméně může KDU-ČSL napomoci k dalšímu pokračování a dokončení procesu jejího přetváření na moderní politickou stranu, která bude schopna oslovit širší spektrum voličů než v současnosti.