Bělorusko – obraz postkoloniální země

Břetislav Dančák

 

Úvodní studie k problematice současného politického vývoje Běloruska je zaměřena na fenomén prezidentství Alexandra Lukašenka a jeho nejcharakterističtější projevy. Politický program prezidenta má pro současnost a budoucnost Běloruska zásadní a v jistém smyslu i determinující význam. Stěžejním se přitom jeví úsilí podemlít zbytky suverénní státnosti Běloruska a nahradit je nějakou formou restaurovaného SSSR se zvláštním důrazem na relace s Ruskem.  To se projevuje v zahraniční i vnitřní politice. V tomto kontextu nelze ani zcela vyloučit, že Lukašenko ve své představivosti míří k výšinám kremelského trůnu. Na ruské politické scéně však nepředstavuje významnější mocenský prvek a nadále zůstává na periferii.

Pro současný stav politických, sociálních a ekonomických poměrů v Bělorusku jsou příznačné určité formy přetrvávajícího vztahu závislosti na bývalém centru sovětského impéria. Tuto situaci je podle autora možné označit za postkoloniální stav. Přičemž je nutné zdůraznit, že studie je pojata jako vstupní příspěvek do diskuse o dalším vývoji Běloruska a nevěnuje se otázce postkolonialismu v rozsáhlém teoretickém rámci, nýbrž se koncentruje na konkrétní případ Běloruska.

 

Čím lze charakterizovat postkoloniální stav Běloruska? Pokusme se popsat několik aspektů, které vytvářejí obraz země, jež se postupně zbavuje své nezávislosti v důsledku dlouhodobého vlivu ruského a sovětského impéria.

Za prvé se jako zcela zásadní faktor jeví udržení, resp. návrat k moci komunistické nomenklatury, která v minulosti formovala základní atributy podřízenosti Minska vůči Moskvě.

Za druhé se jako neméně důležité pro postkoloniální charakteristiku Běloruska ukazuje velmi chabý pocit národní identity současných Bělorusů.

Za třetí můžeme sledovat působení silného “magnetismu” bývalého centra impéria na běloruskou vládnoucí elitu. Její důsledné směřování zpět k tomuto bodu se děje i za cenu výrazného materiálního a kulturního úpadku vlastní společnosti.

Za čtvrté konstatujme, že bývalé centrum se od fáze postupného zbavování přímé odpovědnosti za vývoj periferie (1990 – 91) dostalo do fáze, kdy intenzivně usiluje o získání ztraceného vlivu a konsolidaci mocenských struktur, které ho mohou opět zajistit (1994 - do současnosti).

Za páté jsou místní vládci s Lukašenkem v čele vnímáni mezinárodním společenstvím spíše z hlediska regionálního významu a zůstávají ve svých projevech navenek ve stínu mocenské hry vedené silnějšími hráči. Vlastními kroky vyvolávají reakce okolí vedoucí k izolaci.

Za šesté je za určitý projev postkolonialismu možné považovat neschopnost pozitivně formulovat potřebu otevření se procesu evropské integrace, i když to může přinést žádoucí společenský a ekonomický rozvoj země. To je provázeno rigidním setrváváním na pozicích, které se ukázaly neudržitelné i pro dřívější centrum.

 

Budování paralelních struktur

První bod postkoloniální charakteristiky Běloruska nalézá svou oporu mj. v textu běloruských opozičních autorů J. Striełkowé a S. Owsiannika s titulem: “Moc a společnost, Bělorusko 1991 – 1998”. Podle zmíněných autorů se dá usuzovat, že komunisty deklarovaná “přestavba” v Bělorusku stále ještě trvá. A to ve smyslu, pod jakým si ji ve druhé polovině 80. let vyložili straničtí držitelé moci. Tedy jako proces systémové transformace, který sledoval upevnění pozic úzké skupiny lidí v politice, hospodářství a společnosti.

V Bělorusku se to dělo cestou cíleného vytváření paralelní stranické struktury, která měla stranickému vedení v první fázi změn zajistit formální odtržení od společností nenáviděné “strany”, ale současné udržení kontroly nad probíhajícími sociálními procesy a později opětovné převzetí moci.

Například poslanec Alexandr Lukašenko v té době neskrýval úmysl zlepšit situaci komunistů tím, že “pro zachránění všech střízlivě myslících komunistů, kteří se chtějí účastnit normálního politického života a vítězit v normálním parlamentním boji jsme plánovali vytvoření paralelních struktur uvnitř samotné strany”. A dále pokračuje stanovením “stranického” cíle: “Vytvořit výkonnou, jestli je možné to takto říct – stojící na zemi – politickou organizaci, s tváří obrácenou k prostému lidu. Obecně řečeno jde o to, jak se adaptovat na život v nových, nám neznámých tržních podmínkách.” (Owsiannik & Striełkowa 1998: 13 - 14) V kontextu dalšího vývoje je zřejmé, že poslanec Nejvyšší rady BSSR Lukašenko chápal počáteční demokratické změny, které částečně oslabily bývalý aparát moci, jako dočasné. V duchu “přestavbového” výkladu nutných reforem se stal jedním z iniciátorů prohlášení parlamentní skupiny “Komunisté Běloruska za demokracii”, které se objevilo 19. 6. 1991 v tisku. V prohlášení je mimo jiné kladen důraz na posílení suverenity republiky a na boj za demokratizaci společnosti proti diktatuře.

Konkrétním obratem k naplnění stranického cíle pak bylo provedení změny názvu paralelní struktury z “Komunisté Běloruska za demokracii” na “Frakce demokratických reforem”.  Celý proces odpoutávání se od neoblíbené strany byl charakterizován snahou vzbudit dojem, že “mladí” reformátoři zápasí o novou podobu společnosti proti “starým” partajníkům z ústředního výboru. Lukašenkova strategie se naplňovala ve vztahu k mladým stranickým kádrům z komsomolu. Lukašenko několikrát podpořil Komunistický leninský svaz mládeže Běloruska (KLSMB) s cílem získat jejich sympatie a pomoc v politickém boji. V jednom ze svých vystoupení adresovaných členům KLSMB se zamýšlel nad ohrožením demokracie a své obavy vysvětloval tím, že “strana je potlačena (mám na mysli KSB) a v republice je patrné výrazné narušení rovnováhy sil. To je neobyčejně nebezpečné. Měli byste zůstat. A Nejvyšší rada a Rada ministrů by měly uvažovat o tom, jak vaši strukturu zachovat za státní peníze.” Rozhodnutím Nejvyšší rady z 2. 10. 1991 se skutečně stalo, že komsomol nepřišel o svůj majetek a jeho další existence byla po materiální stránce zajištěna. Tato paralelní struktura se později přejmenovala na Běloruský svaz mládeže (BSM) a  “v terénu” se aktivně zapojila do předvolební kampaně Lukašenka v roce 1994. Jeho volební štáb sídlil právě v centrále BSM. (Owsiannik & Striełkowa 1998: 15)

 

Bělorusko bez Bělorusů

Slabě vyvinutý pocit národní identity řady Bělorusů se odráží především v jejich postoji k vlastní státnosti. Problematický vztah k získané suverenitě a nezávislosti na Moskvě se markantně promítl do oficiálních výsledků referenda konaného 14. května 1995 z iniciativy prezidenta Lukašenka.  Podle zveřejněných údajů se 83,3% voličů vyslovilo pro  zavedení ruštiny jako druhého úředního jazyka a tedy pro zrovnoprávnění s běloruštinou. Někteří představitelé opoziční Běloruské národní fronty připouštějí, že výsledek hlasování mohl být reakcí na administrativní zavádění běloruštiny, což u řady lidí vyvolalo protest a to i u těch, kteří jsou příznivci nezávislosti státu. Z pohledu normálně fungujícího demokratického státu by tato změna musela být interpretována pozitivně, neboť by reflektovala potřeby velké části obyvatelstva nehovořícího bělorusky. Nicméně v tomtéž referendu se 75,1% hlasujících vyslovilo pro nahrazení nové státní vlajky a znaku, zavedených po získání suverenity (vzor v tradiční běloruské symbolice), symbolikou velmi připomínající sovětské období. Pro Lukašenkovu politiku je rovněž významné procento kladných odpovědí ve prospěch hospodářské integrace Běloruska s Ruskem. Pro se v referendu vyslovilo 83,3% hlasujících. (Owsiannik & Striełkowa 1998: 111 – 112; Zieliński 1997: 230)

Nízký stupeň národní identity současných Bělorusů souvisí s tím, že Bělorusko až do roku 1918 neexistovalo jako samostatný politický subjekt. Významným impulsem pro vzkříšení pocitu národní svébytnosti byla německá podpora v období I. sv. války. Jen krátce připomeňme, že od roku 1914 vznikaly v Minsku a Vilniusu běloruské školy, knihovny, vycházely noviny a fungovala běloruská vydavatelství. Zásadní byl však dekret feldmaršálka von Hindenburga z 1. ledna 1916, na základě kterého byla běloruština uznána jako oficiální jazyk na územích okupovaných německou armádou. To napomohlo činnosti běloruských divadel, seminářů, vzdělávacích institucí a rovněž politických stran. První se iniciativy chopila skupina demokratických socialistů s názvem Hramada. V prosinci 1917 se v Minsku uskutečnil Běloruský národní kongres, který byl záhy rozehnán bolševiky. Nicméně německá ofenzíva v únoru 1918 umožnila převzetí vlády Bělorusy a Běloruská národní republika (BNR) vydržela až do konce roku 1918. V důsledku polsko – sovětské války a následné mírové smlouvy z Rigy z r. 1921 připadla, bez ohledu na vůli místního obyvatelstva, část západního Běloruska Polákům a část východní spravovala sovětská moc. Výsledek II. sv. války zpečetil osud Bělorusů, kteří byli vystaveni již před válkou a během ní fyzické likvidaci a deportacím jednak ze strany nacistů, ale v masovém měřítku zvláště sovětskými represivními složkami. Nucená rusifikace a sovětizace zanechala ve společnosti tristní následky. Systematická sovětizace se nejvíce projevila na úřednické a administrativní elitě. V důsledku toho stojí koncept běloruské nezávislosti na velmi nepevných společenských základech. (Davies 1996: 933)

Další kroky, které Lukašenko podnikl pro užší provázání s Ruskem získaly rovněž podporu obyvatelstva a do značné míry potvrzují skutečnost, že sovětizace postihla svými negativními důsledky velkou část populace. Obnovení plné státní suverenity Běloruska není pro prezidentovu administrativu cílem prioritního významu. Z hlediska rozložení politických sil se dá s velkou pravděpodobností usuzovat, že v nejbližší perspektivě se k moci nedostanou národně orientovaní politici, kteří by mohli realizovat projekt nezávislého Běloruska. Současné vedení země preferuje podporování sentimentálního vztahu k sovětské minulosti a konstruuje vizi zvláštních relací s Ruskem, které by měly nějakým způsobem nahradit rozpadlé struktury. Důkazem toho je vytvoření Společenství Ruska a Běloruska v dubnu 1996, v roce 1997 přeměněného na Unii Ruska a Běloruska. Postupná integrace je opozičními silami interpretována jako inkorporace Běloruska do Ruské federace. Naopak Lukašenkův režim nevidí v podpisu další deklarace o pokračování integrace Ruska a Běloruska z prosince 1998 ohrožení pro zachování suverenity republiky. Prezidenty podepsaný dokument předpokládá pokračování integrace především na ekonomické bázi. Výhody ze svazku s Ruskem jsou akcentovány zvláště na běloruské straně a jsou obyvatelstvu vysvětlovány jako svého druhu Evropská unie s tím rozdílem, že je zachován princip silného vůdčího subjektu. Pokud by se naplnily záměry deklarace, došlo by k výrazné kvalitativní změně ve vzájemných vztazích obou zemí, protože dokument předpokládá vznik jednotné právní úpravy pro působení firem, společné celní zóny apod. Mělo by také dojít k unifikaci daňové soustavy. Vzhledem k tempu zavádění integračních prvků např. na platformě Společenství nezávislých států se však dá usuzovat, že ambiciózní záměry formulované prezidentskou administrativou nedosáhnou v krátkém časovém horizontu svého naplnění. Rovněž malá pozornost věnovaná celému projektu z ruské strany, která je v dané situaci spíše “tlačena” Lukašenkem k prohlubování spolupráce, nezakládá předpoklad, že by v brzké době  došlo k úplnému splynutí Běloruska s Ruskem, i když se to v budoucnu nedá vyloučit.

Úspěch integrace je důležitější pro Lukašenkovu politickou kariéru než pro vládce v Kremlu. 

 

Jeden směr

Vliv “magnetismu” bývalého centra impéria na běloruskou vládnoucí elitu je patrný v několika oblastech, z nichž dominantní se jeví hospodářská a zahraničněpolitická.

Vytváření paralelních struktur pro nomenklaturu v ekonomické sféře předpokládalo udržení kontroly nad hospodářským vývojem země. Scénář změn měl vypadat následovně: “Stranické organizace musí – prostřednictvím komunistů pracujících v radách a výkonných orgánech – vzít pod kontrolu provedení privatizace majetku a usilovat o to, aby se tento proces uskutečňoval v zájmu pracujících.” (Owsiannik & Striełkowa 1998: 10)

Tomu napomohl také systém právních předpisů, které eliminovaly (a nadále eliminují) jakoukoliv relevantní konkurenci privátních subjektů. Státní podniky v držení dosazených ředitelů fungovaly na bázi sovětského způsobu práce a měly absolutní přednost např. v získávání dotací z rozpočtu státu, zakázek apod. Takto uspořádané ekonomické poměry vedly k udržení úzké vazby na Rusko a k postupnému prohlubování závislosti na něm.  A to systémem neracionálních obchodních transakcí, které se nezakládaly na logice trhu, ale na mechanismu centrálně řízeného hospodářství z doby SSSR. Transakce byly pro Bělorusko prokazatelně nevýhodné. V plánech dodávek vytvořených pro potřeby direktivně řízeného hospodářství byly zakódovány povinnosti dodávat zboží, i když ještě nejsou uhrazeny předešlé závazky. Zatímco běloruská strana vycházela z této zásady a vláda stimulovala svoji politikou plnění nevýhodných závazků, partnerem na ruské straně byly často dravé soukromé firmy, jejichž cílem bylo především dosažení zisku. Přičemž nebylo vždy naplňovaným kritériem dodržení stanovených smluvních ujednání. Přechod Běloruska na tržní podmínky byl od začátku poznamenán klamáním veřejnosti vládnoucími elitami a prosazováním jejich partikulárních zájmů bez ohledu na materiální úpadek zbytku společnosti.

Od zavedení dvoustranného clearingu v červenci 1992 dodalo Bělorusko Rusku, do listopadu téhož roku, produkci, za níž obdrželo pouze 37 mld. rublů, zatímco Bělorusko zaplatilo za ruské dodávky 137 mld. rublů. V krátkém období několika měsíců tak vláda podporovala vývoz, za který nedostala částku zhruba ve výši ročního průměrného příjmu všech obyvatel státu dohromady. Šéf běloruské centrální banky tuto situaci komentoval slovy: “Darovali jsme Rusku 100 miliard rublů při vyváženém obratu zboží a služeb. Takové momenty byly charakteristické pro administrativní hospodářství, ale v podmínkách trhu to způsobilo to, že jsme nedostali ruské peníze.” (Owsiannik & Striełkowa 1998: 43)

Za podstatnou vnitropolitickou slabost můžeme po obsahové stránce považovat také nevůli alespoň v omezeném rozsahu navázat na krátké období nezávislého Běloruska. Idea suverénního státu byla téměř zcela potlačena dlouhodobou převahou ruského a potažmo sovětského živlu. Návrat k tradici státnosti, kterou jsme zaznamenali v jiných zemích středovýchodní Evropy, je z dříve uvedených příčin, v této chvíli pro Bělorusko velmi málo pravděpodobný.

To úzce souvisí také se zvolenou cestou společenské a ekonomické transformace. Zatímco v úzce pojímaném středoevropském regionu, vymezeném visegrádskými státy, se za základní vzor transformace přijímá západoevropský model demokracie a tržního hospodářství, jenž je nahlížen jako model, který tyto země v minulosti ve větší či menší míře uplatňovaly, a tudíž se k němu v jistém smyslu vracejí, potýká se Bělorusko s primární otázkou významu jakékoliv transformace.

 

Zahraniční politika ve stínu Ruska

S výše uvedeným koresponduje další rys postkoloniálního obrazu Běloruska - neschopnost vládnoucích elit projektovat vnitřní i zahraniční politiku zcela nezávislou na bývalé centrální moci. Důvodem k tomu je již zmiňovaná jednostranná orientace režimu prezidenta Lukašenka na Rusko. Nezanedbatelný je ale také přetrvávající vliv kolonizátora, který se snaží zachovat svoji dominanci v jiné podobě. V případě Běloruska se oba motivy, jak vnitřní tak vnější silně prolínají. I proto hraje ve vztazích Běloruska s okolním světem nejdůležitější roli Rusko.

Bývalé centrum impéria se od fáze postupného zbavování přímé odpovědnosti za vývoj periferie (1990 – 91) dostalo do fáze, kdy intenzivně usiluje o získání ztraceného vlivu a konsoliduje mocenskou strukturu, která mu ho může opět zajistit (1994 - do současnosti). (Litera 1998: 9 - 16)

Zahraničněpolitické zájmy Moskvy vůči bývalým sovětským republikám jsou zřetelně definovány v koncepci “blízké zahraničí”. Ruská zahraniční a bezpečnostní politika je v tomto smyslu zvláště soustředěna na Bělorusko a Ukrajinu. Důvodů je několik. Na prvním místě je strategické postavení obou zemí, které stojí na cestě Ruska do Evropy (chápáno v nejširším slova smyslu počínaje tranzitními sítěmi až po civilizační vlivy). Druhým nezanedbatelným faktorem je tzv. slovanská vzájemnost, pro kterou je příznačná převaha Ruska nad jinými, jemu podřízenými slovanskými národy.  Protože si tento text nečiní nárok na podání zcela vyčerpávajícího výkladu vztahů Ruska s Běloruskem a s Ukrajinou, omezme se jen na krátkou analýzu.

S ohledem na velikost a geopolitickou váhu je bezesporu významnějším státem Ukrajina, které Z. Brzeziński přisoudil roli tzv. pivotního státu, jinými slovy země, jež svým geografickým rozložením zásadním způsobem ovlivňuje konstelaci geopolitických hráčů ve svém okolí. Brzeziński měl především na mysli pozici západně orientované Ukrajiny rozkládající se na východě Evropy v sousedství s euroasijským Ruskem. (Brzeziński 1998: 49 - 50) Zahraniční politika Ukrajiny, i přes usilovný nátlak Moskvy na Kyjev, zůstává již několik let nasměrovaná na spolupráci se Západem, a proto je prostor pro efektivní ruskou zahraniční politiku v tomto regionu omezen. Nelze však říct, že by bylo Rusko zcela zbaveno vlivu.

Bělorusko se naproti tomu samo snaží udržet i nevýhodné vazby na Rusko a přijímá roli předsunutého ruského spojence ve středovýchodní Evropě. Nezanedbatelná je poloha Běloruska pro alternativní transportní cesty pro export ruského plynu a ropy do Evropy. V bezpečnostní oblasti se Bělorusko zcela podřizuje strategickým zájmům silnějšího spojence.

Pro zahraničněpolitické působení Lukašenka jsou důležité dva momenty: a) zachování bipolárního vidění světa a projekce vnitropolitických cílů do relací s Ruskem. Tlak na hlubší integraci obou zemí je činěn za účelem otevření prostoru pro širší působení Lukašenka na ruskou společnost. Lukašenko neakceptuje rozpad SSSR, a proto považuje současný stav pouze za přechodný. O záměru unifikace s Ruskem již zřejmě není pochyb;  b) kontraproduktivními kroky ve vztahu k západnímu světu přivedl zemi k faktické mezinárodní izolaci.

Poslední iniciativa v souvislosti s krizí v Kosovu potvrzuje prvně zmiňovanou tendenci. Krize současně jasně ukázala jak malý je prostor pro mezinárodní působení diktátora Lukašenka. Lukašenkovi se přes snahu zviditelnit se nepodařilo vykročit ze stínu ruské zahraniční politiky. Pro západní společenství zůstává běloruský prezident nepřijatelnou postavou. Jeho nebezpečnost je vnímána spíše v regionálním kontextu. 

 

 

 

Použitá literatura

 

Brzeziński, Z.: Wielka szachownica. Główne cele polityki amerikańskiej,Warszawa 1998.

 

Davies, N.: Europe a History, Oxford – New York 1996.

 

Litera, B.: Problémy spolupráce a integrace zemí postsovětského prostoru, In: Litera, B., Švec, L., Wanner, J., Zilynskyj, B.: Rusko? Vzájemné vztahy postsovětských republik, Praha

1998.

 

Owsiannik, S. & Striełkowa, J.: Władza a społeczeństwo, Białoruś 1991 – 1998, Warszawa 1998

 

Zieliński, E.: Referendum w państwach Europy Środkowej i Wschodniej, In: Staszewski, M.,T. (ed.): Referendum konstytucyjne w Polsce, Warszawa 1997.