České politické strany a spolupráce s postkomunistickými zeměmi střední Evropy

 

Miroslav Mareš

 

 

Zahraniční politika Československa a později i samostatné České republiky byla od roku 1989 orientována výrazně prozápadně. Dominovaly jí snahy o začlenění státu do západoevropských integračních procesů a (po krátkém polistopadovém “snění“ o celoevropském bezpečnostním systému založeném na bázi KBSE) i o vstup do Severoatlantické aliance. Těmto krokům byla do jisté míry podřízena i další prioritní oblast, a sice spolupráce se sousedními zeměmi. V rámci středoevropského prostoru byla  pozornost věnována především vztahům československo - resp. česko-německým, neboť Německo se stalo “obhájcem“ východního rozšíření EU i nejvýznamnějším obchodním partnerem ČR, veřejnost i média navíc sledovaly aktuální vývoj “sudetoněmecké“ otázky. 

Vnitropolitické diskuse vyvolaly i spory o intenzitu a formu vztahů s postkomunistickými středoevropskými státy – především s Polskem, Maďarskem a po rozpadu federace i se Slovenskem, popř. i s některými dalšími “novými demokraciemi“. Odlišné názory na středoevropskou spolupráci v této oblasti lze rozeznat i v postojích českých politických stran (další vnitropolitickou “dimenzi“ tohoto sporu je možné hledat např. v rozdílných názorech prezidenta Václava Havla a Václava Klause, předsedy ODS, který zastával v letech 1992-1997 funkci předsedy vlády). Ve svém článku se zaměřuji právě na problematiku stranických postojů k otázkám spolupráce s postkomunistickými zeměmi. Cílem je popsat okolnosti vzniku mezistranické konfliktní linie, související s uvedenou problematikou, a zhodnotit význam této linie pro názorovou polarizaci v českém stranicko-politickém systému obecně.

Politické strany v rámci své programatiky reflektovaly jednotlivé fáze vývoje české “středoevropské“ politiky. V letech 1990-1991 se především prezident Václav Havel pokusil  o zintenzivnění spolupráce Československa, Polska a Maďarska. Výsledkem těchto snah byl  vznik tzv. Visegrádské skupiny v únoru 1991. Klausova vláda přenesla důraz do ekonomické roviny (CEFTA) a – jak bude dále uvedeno - byla kritizována za nedostatečný důraz kladený na politiku v této oblasti. Verbální zdůrazňování významu středoevropské spolupráce, podpořené i některými faktickými kroky a vyjádřeními, se stalo charakteristické pro sociálně demokratickou vládu Miloše Zemana (Dančák: 1999: 9-67).

Při zkoumání postojů politických stran ke středoevropské spolupráci je smysluplné brát do úvahy názory stran relevantních, tj. takových, které dokázaly v průběhu polistopadového vývoje stabilně získávat parlamentní zastoupení, jež jim umožňuje významným způsobem prezentovat a částečně i prosazovat zahraničně politické postoje.   V současnosti jsou těmito stranami Česká strana sociálně demokratická (ČSSD), Občanská demokratická strana (ODS), Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL), Unie svobody (US) a Občanská demokratická aliance (ODA). Určitá pozornost může být spíše z důvodu “komplexnosti záběru“ tohoto článku  věnována i nejvýznamnějším mimoparlamentním stranám.

 

Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) vznikla krátce po sametové revoluci (pod názvem Československá sociální demokracie). Ve volbách v roce 1990 nezískala parlamentní zastoupení, v průběhu volebního období 1990-1992 však po rozpadu OF někteří jeho poslanci k sociální demokracii přestoupili. Ve volbách v roce 1992 ČSSD obdržela 6,53% hlasů ve volbách do ČNR. Po nástupu Miloše Zemana do čela strany počátkem roku 1993 se stala ČSSD hlavní opoziční stranou. Výrazného úspěchu dosáhla v parlamentních volbách v roce 1996 (26,44%) a zvítězila  v předčasných volbách v roce 1998 (32,31%), po kterých vytvořila “jednobarevnou“ vládu tolerovanou ODS.

Ve volebním programu z roku 1990 se Československá sociální demokracie sledovanému problému nevěnovala. V Zásadách volebního programu z roku 1992 uvedla, že za důležité považuje “budování normálních vztahů s Polskem, Rakouskem a Maďarskem; jen koordinované úsilí těchto zemí může přispět k demokratizaci střední Evropy, jen jejich spolupráce zajistí rovnováhu směrem k Západu.“[1]  Ve východiscích volebního programu České strany sociálně demokratické “Společnost vzdělání, spoluúčasti a solidarity“, zpracovaných programovou komisí ČSSD v roce 1995 se sociální demokraté vyjádřili ke středoevropské spolupráci následujícím způsobem: “Důležitým faktorem bezpečnosti České republiky je stabilita regionu, v němž se nacházíme. Musíme usilovat o vyvážené přátelské vztahy a spolupráci se sousedními státy, spoluvytvářet podmínky pro jejich stabilitu a demokratický rozvoj, podporovat všestrannou regionální spolupráci v širším spektru států střední Evropy.   Zvláštní péči chceme věnovat vztahům se Slovenskou republikou, zejména dořešení mezistátních a humanitárních problémů vzniklých dělením Československa. Spolupráce se státy Visegrádské skupiny a podpora Středoevropského sdružení volného obchodu není institucionalizací regionálního bloku, ale snahou o vytvoření optimálních podmínek pro bezkonfliktní evropskou integraci. Přijetí zásad solidarity a schopnost regionální spolupráce zvýší naši šanci na přijetí do Evropské unie, která tento přístup prosazuje. Podporujeme nadhraniční regiony jako prostředek překonávání nacionální konfrontace.[2] Ve volebním programu z roku 1996 “Lidskost proti sobectví“ ČSSD v zestručnělé podobě tyto požadavky zopakovala, stejně jako v programu “Alternativa pro naši zemi“, schváleném XXVIII. sjezdem v březnu 1997 a volebním programu “Společně s vámi pro lepší budoucnost z roku 1998.

Ve vládním prohlášení z roku 1998 se sociálně demokratická vláda zavázala pokračovat v rozvíjení a rozšiřování dosavadních dobrých vztahů s Polskem a s Rakouskem, koordinovat přípravu na vstup do NATO a EU s Polskem a Maďarskem a zasazovat se o rozvíjení všestranné spolupráce se státy střední Evropy, zejména o prohloubení a rozšíření Středoevropské dohody o voleném obchodu.[3] Ve “Zprávě vlády o stavu české společnosti“ z počátku roku 1999 bylo uvedeno, že v letech 1993-1998 “došlo k ústupu od středoevropské politické spolupráce, jejímž symbolem byla Visegrádská deklarace (1991) a k přenesení důrazu na ekonomické aspekty spolupráce“ a zanedbání “rozvíjení bilaterálních vztahů s Polskem a Maďarskem.“[4]  V “Koncepci zahraniční politiky České republiky“  schválené v březnu 1999 sociálně demokratickou vládou, jsou rozvíjení dobrých vztahů se sousedními státy a posílení regionální spolupráce zahrnuty mezi základní priority zahraniční politiky (byť až za úsilím o začlenění do euroatlantických struktur). Dále je zde mj. uvedeno, že ČR “přikládá zvláštní význam vztahům se Slovenskou republikou a usiluje o to, aby dosáhly nadstandardní úrovně“, pozitivní ocenění se dostává dlouhodobému pozitivnímu rozvoji česko-polských a česko-maďarských vztahů. ČR se vylovuje pro to, aby kontakty mezi visegrádskými státy se rozvíjely na všech úrovních státní správy a samosprávy. Vyzdvižen je význam příhraniční spolupráce, podporováno je rozšíření CEFTA o další státy. Důraz je kladen na větší “dynamičnost, účinnost a neformálnost aktivit Středoevropské iniciativy“.[5]

 

Občanská demokratická strana (ODS) vznikla počátkem roku 1991 jako jeden z nástupnických subjektů Občanského fóra. Zvítězila ve volbách v roce 1992 (ČNR: 29,73%, v koalici s KDS[6]) i 1996 (29,62%), v letech 1992-1997 byla dominantní vládní stranou, která obsazovala post ministra zahraničí. V roce 1998 (27,74%) se stala nejsilnější opoziční stranou, která toleruje vládu sociální demokracie.

Ve svém programovém prohlášení z roku 1991 “Cesta k prosperitě“ ODS uvedla: “chceme mít dobré vztahy se všemi sousedními zeměmi. Zejména různé formy spolupráce s našimi západoevropskými sousedy považujeme za důležitý krok směrem k integraci Československa do Evropského společenství. Oblast střední a východní  Evropy prochází transformací a případná nestabilita v některé z bývalých socialistických zemí by mohla ohrozit i klidný vývoj Československa. Máme zájem, aby se i v těchto zemích vytvářely podmínky, které umožní jejich postupné zapojování do evropských bezpečnostních, politických a hospodářských struktur. Tento proces budeme všestranně podporovat.“[7] Ve volebním programu z roku 1992 však již ODS kritizovala některé aspekty středoevropské politiky tehdejšího ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera (OH)[8]. Vytýkala mu nezřetelnost jeho doktríny, představu Československa jako mostu mezi západem a východem a “utopické snění“ o tom, že by se prostor střední Evropy měl stát institucionální základnou celoevropského bezpečnostního systému. Kriticky se ODS vyjádřila i k iniciativám typu Hexagonály a “Trojky“ (Československo, Maďarsko a Polsko), které podle ní představovaly náhražky za neexistující západoevropskou politiku a vtahovaly Československo do problémů věčně nestabilního jihovýchodu Evropy na úkor integrace se západní Evropou. Zároveň však ODS uvedla, že s Maďarskem a Polskem nás pojí historické vazby a “nynější společné úsilí napravit škody napáchané komunismem…Dobré sousedské vztahy budou vždy jedním z důležitých prvků politiky ODS. Jsme si vědomi, že naše integrace do Evropy se nesmí dít na úkor těchto zemí.“[9]

Bližší vysvětlení svého postoje ke středoevropské spolupráci podal předseda ODS a vlády Václav Klaus v projevu při udělení Peutingerovy ceny 22. 3. 1993, když mj. uvedl: “Také vztah k tzv. “Visegradské skupině“, která je především na Západě předmětem dalekosáhlého omylu, si zaslouží – domnívám se - vysvětlení. ČR je v současné době proti institucionalizaci této spolupráce a proti jejímu pojímání jako alternativy k členství ČR v ES. Na druhou stranu jsou vztahy s Polskem, Maďarskem a Slovenskem jednoznačně přednostní. Jde o sousední země a my máme zájem na tom, aby jejich vývoj nezůstal pozadu za našimi vztahy s jinými částmi Evropy nebo jinými partnery…V mnoha případech tedy multilaterální přístup ztěžuje spolupráci, a je proto výhodnější jednat jen bilaterálně. Jednoznačně odmítáme představu “Visegrádské skupiny“ jako “poor man´s club“ a zároveň “cordon sanitaire“, který by měl za úkol držet problémy Balkánu a bývalého Sovětského svazu v bezpečné vzdálenosti od západní Evropy.“ (Klaus 1994:  36).

V “Politickém programu“ z roku 1995 ODS uvedla, že “velmi důležitou součástí našeho mezinárodního postavení jsou dobré vztahy se sousedy. V našem zájmu je, aby byli všichni naši sousedé součástí stejného politického,hospodářského a bezpečnostního uskupení jako Česká republika. Bylo by to zásadní, vpravdě historické zlepšení našeho geopolitického postavení. Je samozřejmé, že tím nezmizí význam pozitivní aktivity  v oblasti dvoustranných vztahů s dalšími zeměmi, zejména se sousedy.“[10] Ve volebním programu z roku 1996 ODS zopakovala důraz dobré vztahy se sousedními státy, zdůraznila svoje zásluhy o bezkonfliktní převedení  vztahů se Slovenskem na mezistátní úroveň a přínos CEFTA pro liberalizaci obchodu a obchodní výměny v regionu.[11] Ve volebním programu “Hlavu vzhůru“ z roku 1998 se ODS ke středoevropské spolupráci nevyjádřila.  

 

Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) vznikla v březnu 1990 jako územní organizace KSČ. Ve volbách v roce 1990 získala KSČ ve volbách do ČNR 13,24% hlasů. V roce 1992 kandidovala KSČM v koalici s hnutím Demokratická levice ČSFR s názvem Levý blok, přičemž tato koalice získala ve volbách do ČNR 14,05% hlasů. Ve volbách do PS PČR v roce 1996 získala KSČM 10,33% hlasů  a ve volbách v roce 1998 11,03% hlasů.

KSČ se ve volebním programu  z roku 1990 k otázce regionální spolupráce nevyjádřila (s výjimkou požadavku na rozpuštění Varšavské smlouvy), stejně jako KSČM v Politickém programu, schváleném jejím 1. sjezdem v říjnu 1990.  Ve volebním programu z roku 1992 se KSČM vyslovila za účast ČR v regionálních i subregionálních seskupeních a za rozvoj bilaterálních mezinárodních vztahů. Odmítla však vytváření seskupení v duchu bývalého “Cordon sanitaire“. Uvedla též, že “ve vztahu k zemím bývalého socialistického společenství bude oboustranně prospěšné neztratit pozitivní prvky z tradic a dlouhodobých, vzájemně výhodných vztahů. Pro spojenectví a partnerství zemí střední a východní Evropy zůstává i nadále mnoho společných zájmů v ekonomické a politické rovině.[12] V “Politickém programu“ z roku 1992 se KSČM opět přímo ke středoevropské politice nevyjádřila, avšak v “Úkolech KSČM v nejbližším období 1993-94“, schválených III. sjezdu KSČM v roce 1993 se strana rozhodla prosazovat “tvorbu podmínek pro co nejužší spolupráci ČR a SR a otvírání možností opětovné integrace obou zemí“ a “těsnější spolupráci se zeměmi střední Evropy“.[13] V politické deklaraci IV. sjezdu  KSČM z roku 1995 komunisté vyjádřili podporu “oprávněných subregionálních integračních seskupení, jako např. CEFTA“ a  vyslovili se pro co nejužší spolupráci mezi blízkými národy původního Československa.[14] Ve Zprávě ÚV KSČM IV. sjezdu KSČM činnosti strany v období po III. sjezdu byla tehdejší vláda kritizována za “arogantní“ nezájem o těsnější  styky s nejbližšími sousedy a s dalšími bývalými socialistickými zeměmi východní Evropy v rámci Visegrádu a CEFTA a za “chladné“ vtahy se Slovenskou republikou.[15]

Ve volebním programu “Socialismus – šance pro budoucnost“ z roku 1996 komunisté vyslovili požadavky na “upevnění spolupráce s nejbližšími sousedy ve střední a východní Evropě“  a na “sbližování České a Slovenské republiky na principech dobrovolnosti, rovnoprávnosti a vzájemné výhodnosti, bez umělých hranic“.[16]  V roce 1998 označila KSČM ve volebním programu vztahy se Slovenskem a dalšími tzv. “transformujícími“ se zeměmi střední Evropy za prioritní  a mj. se rozhodla aktivně využívat spolupráce v rámci CEFTA.[17]

 

Křesťanská  a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL) vznikla v současné podobě počátkem roku 1992 sloučením hnutí Křesťanská a demokratická unie (KDU) a Československé strany lidové (ČSL). ČSL kandidovala ve volbách v roce 1990 v rámci koalice Křesťanská a demokratická unie a získala 8,42% hlasů (ČNR). KDU-ČSL získala ve volbách v roce 1992 do ČNR 6,28% hlasů, v roce 1996 do PS PČR 8,08% hlasů a v roce 1998 9,00% hlasů. V letech 1990-1998 byla v České republice zastoupena ve vládě. 

ČSL ve volebním programu v roce 1990 mj. prosazovala “rozvíjet těsné styky se západoevropskými demokraciemi a s těmi středo- a východoevropskými zeměmi, které se definitivně oprostí od komunistického systému a marxistické ideologie.“[18]  Na výše zmiňovaném sjezdu v roce 1992 přijali lidovci programové teze s názvem “Místo  chaosu řád – místo řečí skutky“. V nich uvedli,  že v oblasti zahraniční politiky vidí jako jeden z cílů “prohlubování a rozšiřování dobrých vztahů se všemi bezprostředními sousedy“ a že chtějí, aby “se přirozený střed Evropy stal jejím duchovním centrem“.[19] Jako svůj prioritní zahraničně-politický požadavek ve volebním programu z roku 1992 KDU-ČSL označila “návrat k tradicím upřímného partnerství národů a úzké spolupráci zemí střední Evropy, který umožní naše zapojení do evropského společenství do konce roku 1997“.[20] Ve střednědobém programu z roku 1995, nazvaném “Východiska politiky KDU-ČSL“ lidovci prohlásili, že chtějí “usilovat o rozvoj spolupráce se všemi zeměmi, včetně těch, které s námi v nedávné minulosti sdílely podobný osud a nyní řeší podobné problémy jako ČR“.[21] Tento požadavek zopakovali i ve volebním programu z roku 1996. 

V dlouhodobém programu z roku 1997 “Křesťanskodemokratická politika pro 21. století“ středoevropská problematika přímo zmiňována není, avšak velké pozornosti se jí dostává v  materiálu “Zahraniční politika KDU-ČSL“ z téhož roku. Dobré sousedské vztahy jsou pro lidovce “základem  evropské spolupráce“. Lidovci dále prohlašují, že “každý člověk, který chce žít se svým okolím, se snaží spolupracovat se svými sousedy na základě rovnoprávnosti a vzájemné úcty. Stejně tak je tomu v mezinárodních vztazích. Vztahy se sousedními státy jsou přirozeným zdrojem vzájemného kulturního obohacování, oboustranně výhodného obchodu i bezpečnostní stability. Ať už se odehrávají formou kulturní výměny, turistiky, sportu, studia, pracovních příležitostí, společného podnikání či spolupráce na společných projektech, vždy vedou k posílení pocitu solidarity  a vytvářejí prostředí pro vzájemné porozumění a důvěru. Bez dobrých sousedských vztahů si lze jen obtížně představit úspěch evropských integračních procesů…I mimo kontext Evropské unie budeme nadále intenzivně prohlubovat a dále rozvíjet vztah k našim sousedním zemím v rámci politiky aktivního sousedství. Zde budeme obzvlášť usilovat o vyvážené využívání všech našich možností v oblasti politiky, hospodářství, kultury, vědy i společenského života. Intenzivní přeshraniční spolupráce ve všech oblastech lidské činnosti je nejlepší cestou k tomu, jak zbavit hranice jejich rozdělujícího charakteru. Podporujeme proto projekty vedoucí k zintenzivnění přeshraniční spolupráce a k odstranění překážek, které jí brání. Vítáme a podporujeme vytváření euroregionů jako praktického základu přátelského a solidárního života ve sjednocené Evropě.“[22] Základ vztahů se Slovenskem tvoří podle KDU-ČSL “dlouholetá zkušenost ze společného života v jednom státě, společné zájmy a významné ekonomické vazby.“ Zdůrazněna je i podobnost jazyků a intenzivní občanské vazby. Za prioritní jsou označeny oboustranně výhodná celní unie a směřování do stejných  evropských a euroatlantických struktur. Lidovci vyjádřili zájem na příznivém demokratickém a ekonomickém vývoji na Slovensku. Proto podporují snahy Slovenska o vstup do NATO a EU. Ohledně česko-polských vztahů KDU-ČSL uvádí, že jejich intenzita “vyplývá z dlouhé společné hranice, jazykové a kulturní příbuznosti, snadnosti vzájemného obchodu i z podobného historického vývoje v obou zemích. Chceme i nadále pokračovat v rozvoji všestranné spolupráce, výměny zkušeností a názorů na vývoj v našem regionu a mezinárodních vztahů vůbec. Máme zájem o další spolupráci a vzájemnou podporu při snaze obou zemí o začlenění do evropských a euroatlantických struktur.“[23] Lidovci podporují i rozvoj vztahů v rámci CEFTA, která podle nich přispívá  k oživení obchodu  a stabilizaci vztahů mezi zeměmi regionu. Je zároveň prostředkem k přípravě na členství v jednotném vnitřním trhu EU. KDU-ČSL podporuje rozšíření CEFTA o další státy střední a východní Evropy tak, “aby se stala plnohodnotným nástrojem harmonického vývoje v našem regionu.[24] Podpora rozvoji vztahů se sousedními zeměmi je vyjádřena i ve volebním programu “Průvodce politikou KDU-ČSL z roku 1998“.

 

Unie svobody (US), která vznikla počátkem roku 1998 odštěpením z ODS a získala ve volbách do PS PČR v roce 1998 8,60% hlasů, se ve svém základním programu “Svoboda a řád, brána do 3. tisíciletí“ středoevropské spolupráci přímo nevěnuje. Ve volebním programu US z roku 1998 “Nová volba“ se uvádí, že “klíčové jsou pro nás vztahy se sousedními zeměmi – především s Rakouskem, Polskem, Maďarskem a v neposlední řadě se Slovenskem. Dobré vztahy s našimi největšími obchodními partnery – Německem a Slovenskem, jsou nezbytným předpokladem našeho hospodářského růstu.“ Unionisté hodlají prosazovat i rozvoj spolupráce mezi regiony, městy a obcemi různých zemí a tím se podílet na budování “Evropy regionů“. Jedním ze tří základních zahraničně-politických cílů US je vedle členství v NATO a členství v EU “co nejširší spolupráce s našimi sousedy“.[25]   

 

Občanská demokratická aliance (ODA) vznikla v roce 1989. Voleb v roce 1990 se zúčastnila v rámci Občanského fóra, v roce 1992 se stala získala ve volbách do ČNR 5,93% hlasů a v roce 1996 do PS PČR 6,36% hlasů. Ve volbách v roce 1998 nekandidovala, a proto má v současnosti zastoupení pouze v Senátu Parlamentu ČR.

Ve svém základním programovém dokumentu “Cesta ke svobodné společnosti“ z roku 1989 se ODA zahraniční politice nevěnuje. Ve volebním “Programu pro všechny, kteří se narodili pro svobodu z roku 1992“ bylo uvedeno, že “ODA považuje za prospěšné rozvíjet co nejtěsnější spolupráci s Polskem a Maďarskem“ V oblasti branné politiky prohlásila, že “vzhledem ke geopolitické situaci našeho státu může naše armáda plnit své úkoly pouze v podmínkách co nejužší vazby ČSFR na NATO a co nejtěsnější spolupráce s vojenskými strukturami sousedních zemí, především Polska a Maďarska.“[26]  Ve volebním programu ODA z roku 1996, nazvaném “Dál na cestě ke svobodné společnosti“, aliance uvedla, že ČR je “obklopena zeměmi, které mají demokraticky ustavené vlády a tržní hospodářství, což  dává předpoklady pro co nejlepší vztahy“[27]. Proto je ODA  hodlala rozvíjet.

 

Strana Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (SPR-RSČ) vznikla na přelomu let 1989/1990. V prvních parlamentních volbách nezískala v koalici s Všelidovou demokratickou stranou zastoupení v žádné z parlamentních komor, v roce 1992 získala ve volbách do ČNR 5, 98% hlasů, v roce 1996 do PS PČR 8,01% hlasů a v roce 1998 ve volbách do PS PČR 3,90% hlasů.

V programu “Úkoly současné a perspektivní“ z roku 1990 strana požadovala “přehodnocení důvodů k udržování nadbytečného personálu zastupitelských a obchodních misí rozvojových a bývalých socialistických zemí u nás“.[28] V dalších letech se strana ve sledované oblasti profilovala deklarovanou snahou o “znovupřipojení Podkarpatské Rusi, která nám byla protiprávně odňata komunistickým režimem bývalého Sovětského svazu“.[29] Tento cíl předseda SPR-RSČ Miroslav Sládek upřesnil v tom smyslu, že republikáni nechtějí “připojení za každou cenu. Nám plně postačí, když si Rusíni v referendu zvolí sami svou budoucnost.“[30] Ve volebních programech z let 1996 a 1998 se však již tento požadavek neobjevil, rovněž v nich nebyla zmiňována středoevropská problematika (s výjimkou česko-německých vztahů).

 

Demokratická unie (DEU) vznikla v roce 1994. V roce 1996 jeden její kandidát uspěl ve volbách do Senátu PČR.[31] Ve svém programu podporuje “dobré a rovnoprávné vtahy se všemi sousedskými státy“.[32]  Důchodci za životní jistoty (DŽJ) (kteří se však počátkem roku 1999 přetransformovali na Stranu za životní jistoty) ve volebních programech z let 1996 a 1998 podporovali dobré vztahy se sousedními zeměmi (v roce 1996 byl kladen důraz na vztahy se Slovenskem).

 

Závěr

 

Problematika spolupráce se středoevropskými postkomunistickými zeměmi se stala specifickou konfliktní linií v rámci českého stranicko-politického spektra. Na základě několika vyjádření ODS (především z let 1992-1994), ve kterých tato strana poměrně jasně formulovaným a věcným způsobem kritizovala neurčitě zaměřené aktivity Havlovy a Dienstbierovy zahraniční politiky v této oblasti, se v programatice některých dalších stranicko-politických subjektů (především ČSSD, KDU-ČSL a KSČM) objevila vyjádření výrazně podporující spolupráci ČR s Polskem, Slovenskem a Maďarskem. ODS se stala “symbolem“ (bezesporu i díky jejímu podílu na rozdělení Československa) odporu vůči středoevropské spolupráci, ačkoliv řada jejích programových postojů k dané problematice byla s názory ostatních stran konformní a obecný význam dobré sousedské spolupráce zpochybněn nikdy nebyl. V letech 1996 i 1998 byly součástí volebních programů politických stran, které se určitým způsobem snažily profilovat vůči ODS, pasáže, v nichž byl vysvětlován význam středoevropské spolupráce (což lze mj. interpretovat i jako snahu  vyvrátit údajné “kritické postoje“ ODS).  ODS na prezentaci svých názorů na tuto problematiku v roce 1998 ve volebním programu rezignovala. V rámci stranicko-politického spektra v ČR je tedy otázka spolupráce s postkomunistickými zeměmi střední Evropy charakteristická polarizací ODS – zbytek stranicko-politického spektra. Ve sledované otázce se však tato polarizace s ohledem na rozbor stranických dokumentů jeví jako mírná (její mediální prezentace proto neodpovídá programovým rozdílům) a v letech 1996-1998 se stává spíše otázkou rozsahu, který je danému tématu věnován v programových dokumentech politických stran.

Kuriózní požadavek SPR-RSČ na připojení Podkarpatské Rusi nevyvolal odezvu, což dosvědčuje, že zahraničně-politickým názorům republikánů není ostatními politickými stranami přikládána velká důležitost. KSČM se ve svých vyjádřeních snaží apelovat na nostalgii svých voličů po bývalém “východním bloku“ a společném československém státu, což paradoxně přispívá k tomu, že její podporu má i CEFTA (která je “dítětem“ ekonomického pojetí spolupráce prosazovaného ODS).

Do budoucna není třeba zkoumanou problematiku považovat za dlouhodobou příčinu rozdělení stranicko-politického spektra. Spolupráce a dobré vztahy se sousedními státy budou prioritou jakékoliv vlády a spory mohou vyvolat pouze krátkodobé (např. celní či obchodní otázky) či střednědobé (vlády odlišných politických směrů) problémy. Rozdělení postojů politických stran však v těchto případech není determinováno dosavadními postoji ke středoevropské politice, ale spíše jejich obecnými ideovými a ekonomickými východisky.

 

 

 

 

 

Literatura:

Bugge, P. (1998): České vnímání perspektivy členství v EU – Havel vs. Klaus, Politologická revue, č. 2, 1998, s. 76-110.

 

Dančák, B.(1999): Geneze spolupráce ve střední Evropě, in: Dančák, B. (ed.): Integrační pokusy ve středoevropském prostoru II., Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity v Brně, Brno 1999, s. 9-67.

 

Klaus, V. (1994): Česká cesta, Profile, Praha.

 

Leška, V., Dančák, B., Mareš, M., Morvay, P. (1997): Česká republika a region střední Evropy, in: Kotyk, V. (ed.): Česká zahraniční politika. Úvahy o prioritách, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1997, s. 87-124. Též angl. Leška, V., Dančák, B., Mareš, M., Morvay, P: The Czech Republic and Central European Region, Perspectives 8, Summer 1997, s. 13-27.

 

Machonin, P., Štastnová, P., Kroupa, A., Glasová, A. (1996): Strategie sociální transformace české společnosti a jejich úspěšnost v parlamentních volbách,  Nakladatelství Doplněk, Brno.

 

Mareš, M.(1999): České politické strany a zahraniční politika, Mezinárodní vztahy, č. 1, 1999, s. 7-20.

 

Ort, A. (1998): Pět let české zahraniční politiky, Mezinárodní politika 3/1998, str. 31-32.

 

Timmermann, H. (1991): Die Staaten Osteuropas und die europäische Integration, in: Bundesinstitut für ostwissenschaftliche und internationale Studien (Hrsg.; 1991): Aufbruch im Osten Europas. Chancen für Demokratie und Marktwirtschaft nach dem Zerfall des Kommunismus, Carl Hanser Verlag, München.

 

 

 

 

[1] Zásady volebního programu Československé sociální demokracie (1992).

[2] Východiska volebního programu České strany sociálně demokratické “Společnost vzdělání, spoluúčasti a solidarity“ (1995).

[3] Programové prohlášení vlády České republiky (1998). 

[4] Zpráva vlády o stavu české společnosti. (Příloha Hospodářských novin z 5. března 1999), str. 3.

[5] Koncepce zahraniční politiky České republiky (http://www.vlada.cz/vlada/tiskove/dokumenty/konczahr.win.htm)

[6] Křesťansko-demokratická strana ve volebním programu z roku 1990 (kdy však kandidovala spolu s ČSL v rámci koalice KDU) prohlásila, že “nechceme stát stranou integračních procesů v Evropě a zvláště v Evropě střední.“ V programu “Obnovit tvář země“, přijatém v roce 1992, KDS uvedla: “Oblastí nejvyššího zájmu jsou pro nás sousední země. Chceme se vyvarovat chyby, které se československá diplomacie v minulosti dopouštěla, když hledala spojence pouze v geograficky vzdálených silných mocnostech, zatímco vztahy s nejbližšími sousedy byly velmi problematické. Všestrannou spolupráci s Polskem, Maďarskem a Rakouskem na státní, zemské i regionální úrovni chceme přispět k obnově středoevropské kulturní oblasti. Spojují nás nejen společné dějiny, společné kulturní tradice, ale i společný cíl včlenit se do integrující Evropy. Tohoto cíle chceme dosáhnout ve vzájemné shodě a bez politického napětí s jinými zeměmi. Podporujeme různé formy konzultací politických představitelů těchto zemí, zejména v oblasti bezpečnostní. Podporujeme rovněž odstraňování celních bariér mezi zmíněnými oblastmi. Společné zájmy se musí projevit i v koordinaci postupu při řešení ekologické situace v hraničních regionech.“ Žďárský program “Obnovit tvář země“. Základní program KDS (1992).    

[7] Cesta k prosperitě – programové prohlášení ODS (1991).

[8] Občanské hnutí, které v roce 1992 neuspělo ve volbách do žádného ze zastupitelských sborů, se ve volebním programu z roku 1992 vyslovilo za “vyváženou a aktivní východní politiku. Víme že Evropa bude tím bezpečnější, čím dále na východ se posune pásmo demokracie a prosperity. Úspěchem politické a hospodářské transformace i vyřešením problémů státoprávního uspořádání se Československo může stát význačným stabilizačním faktorem ve střední Evropě. Spolupráce s Polskem a Maďarskem dává tomuto úsilí širší rozměr.“ Program Občanského hnutí (1992).  

[9] Svoboda a prosperita. Volební program Občanské demokratické strany (1992).

[10] Politický program ODS (1995).

[11] Svoboda a prosperita. Volební program ODS (1996).

[12] Levý blok – KSČM – DL ČSFR. Volební program (1992).

[13] Úkoly KSČM v nejbližším období 1993-94. In Dokumenty III. sjezdu KSČM (interní materiál KSČM), str. 50.

[14] Politická deklarace IV. sjezdu  KSČM. In Dokumenty IV. sjezdu KSČM. (interní materiál KSČM), str. 104.

[15] Zpráva ÚV KSČM IV. sjezdu KSČM činnosti strany v období po III. sjezdu. In Dokumenty IV. sjezdu KSČM. (interní materiál KSČM), str. 25.

[16] Volební program Komunistické strany Čech a Moravy 1996-2000: Socialismus – šance pro budoucnost (1996). 

[17] Jiní o lidech, my s lidmi. Volební program KSČM (1998).

[18] Československá strana lidová: Volební program (1990).

[19] Místo chaosu řád – místo řečí skutky. Programové teze KDU-ČSL pro období po sjezdu 1992 (1992).

[20] Průvodce politikou KDU-ČSL. Volební program (1992).

[21] Východiska politiky KDU-ČSL (1995).

[22] Zahraniční politika KDU-ČSL. Programový materiál KDU-ČSL(1997)

[23] Tamtéž.

[24] Tamtéž.

[25] Nová volba. Volební program Unie svobody (1998).

[26] Program pro všechny, kteří se narodili pro svobodu. Volební program ODA (1992).

[27] Volební program ODA 1996 “Dál na cestě ke svobodné společnosti (smlouva pro budoucnost)“ (1996).

[28] Úkoly současné a perspektivní (programový dokument). In Materiály z ustavujícího sjezdu (interní materiál SPR-RSČ (1990).

[29] Volební program Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa (1992).

[30] Sládek, M.: Právě váš hlas rozhodne. Praha 1996, str. 55.

[31] Nebyl však členem strany a vstoupil do senátorského klubu KDU-ČSL.

[32] Volební program Demokratické unie: Vize budoucnosti proti politice minulosti. (1996).