Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 2-3, ROČNÍK IV, JARO-LÉTO 2002, ISSN 1212-7817 - PART 2-3, VOLUME IV, SPRING-SUMMER 2002, ISSN 1212-7817

Periferialita Dolní a Horní Lužice a národní otázka Lužických Srbů na pozadí teoretických východisek Steina Rokkana

Radim Gonda

Abstract

The present article analyses the problem of peripheriality of Upper and Lower Lusatia and the question of the nation of Lusatian Sorbs in the perspective of Stein Rokkan`s theory.

The analysed historical countries belonging to the category of enclave peripheries had a peripherial status both in horizontal and vertical dimensions of peripheriality throughout the history. Their key characteristics are distance, dependence and difference. The Lusatian Sorbs are the bearer of a different - distinctive identity, which is an important attribute of a periphery. Three domains of social life: politics, economics and culture, in which the peripheriality can exist are subsequently analysed. In political domain the political and administrative division of the Sorbian dwelling area and polycephalic net of predominantly German speaking towns is stressed. In economic domain the late industrialisation brought influx of non-Sorbian speakers, heightened the influence of German as dominant language standard and thus weakened the peripheral language. In cultural domain the language/educational and religious questions are discussed in detail. The existence of two Sorbian language standards was a barrier for the nation culture unification process and the measures reducing the usage of Sorbian language at schools endangered the perspective of development of Sorbian national identity. The religious Protestant/Catholic division is identified as the third one having impact on the evolution of Lusatian Sorbs.

Key words

centre-periphery relationship, enclave periphery, horizontal/vertical peripheriality, political/economic/cultural domains of social life in periphery, distinctive identity, national/language distinctiveness

Teritoria historických zemí Dolní a Horní Lužice jsou v současné době geograficky okrajovými součástmi spolkových zemí Sasko a Braniborsko v Spolkové republice Německo. Ačkoli se již nejedná o jednotky s teritoriálně-právní svébytností, jakou měly v historii, zachovávají si zvláštní charakter, spočívající v přítomnosti historicky a geograficky zakotveného a jazykově a etnicky distinktivního národa Lužických Srbů. Cílem textu je popsat vývoj obou Lužic z hlediska periferiality a nastínit formování národa Lužických Srbů jakožto nositele odlišné identity za použití teoretických východisek politologa Steina Rokkana.

Rokkan chápe periferii jako oblast geograficky vzdálenou od centra, která ale leží na území kontrolovaném centrem, jehož autoritě je periferie podřízená. Rokkan stanovuje dvě dimenze periferiality, a to periferialitu horizontální (geografickou) a vertikální (mocenský, vlivový rozměr) (Flora, Kuhnle, Urwin 1999: 113-114). Obě Lužice tyto dva rozměry periferiality naplňují. Od první poloviny 14. století až do roku 1635 byla tato území součástí českého státu, přičemž jejich periferní postavení vzhledem k mocenskému centru se odráží již v jejich označení jako "vnějších zemí Koruny české". V roce 1635 získal Lužice Pražským mírem jako korunní léno saský kurfiřt. V průběhu a po skončení napoleonských válek připadla celá Dolní (přičleněna k Braniborsku) a část Horní Lužice (přičleněna k Slezsku) sousednímu Prusku. Sasko si podrželo pouze část Horní Lužice. Obě sledovaná území zůstala součástí německého prostoru i po sjednocení Německa v 19. století. Zásadní mocenské a politické změny ve střední Evropě, které přinesl konec I. světové války, nastolily otázku dalšího osudu obou Lužic. Požadavek na připojení Lužic k Československé republice vyslovili čeští zástupci při řešení otázky vytyčování hranic na pařížských mírových jednáních. V Lužicích se výrazem praktického odmítnutí loajality Berlínu jako politickému centru stal požadavek nároku na sebeurčení, jehož hlavním propagátorem byl saský poslanec Arnošt Bart. V listopadu 1918 byl založen Lužický národní výbor, představitelem kterého se stal Bart, jenž se osobně, avšak neúspěšně, pokusil prosazovat své požadavky na pařížské konferenci. Také po skončení II. světové války artikulovaly lužickosrbské organizace Domowina a Lužickosrbský národní výbor nárok na sebeurčení a výslovně požadovaly připojení k Československu (Páta 1946: 238-244, 280-282). Tyto požadavky, znamenající odmítnutí příslušnosti k politickému centru, sice nebyly realizovány, ale je možné je označit za radikální projev distinktivní identity, která je jedním z definičních rysů periferie.

Po celé uvedené období až do současnosti si obě Lužice udržely periferní status. Rokkan, který srbské Lužice zahrnuje logicky do kategorie enklávových periferií, uvádí jako 3 klíčové charakteristiky periferie: vzdálenost, závislost a odlišnost (Flora, Kuhnle, Urwin 1999: 115, 194). Posledně uvedený rys, jak už bylo uvedeno, je v případě Lužic vyjádřen především distinktivností etnickou, jazykovou, národní a historicko-teritoriální. S tím bezprostředně souvisí Rokkanova teze, že v periferii působí "určitá minimální úroveň a smysl oddělené identity". Rokkan za ohnisko identity označuje jazyk, který je sice pouze jedním z několika vyjádření identity, ale je nejvíce prostupujícím a nejzřejmějším znamením odlišnosti (Flora, Kuhnle, Urwin 1999: 115, 171). Z tohoto důvodu bude v následné části textu pozornost zaměřena zvláště na národně-jazykovou otázku nejmenšího slovanského národa: Lužických Srbů, který je nositelem této odlišné identity. Rokkan tvrdí, že periferialita může existovat ve třech odlišných doménách sociálního života a jednání. Periferie je závislá na jednom či více centrech přinejmenším v jedné z těchto domén: A/ politické rozhodování (politika), B/ ekonomický život (ekonomika), C/ kulturní standardizace (kultura) (Flora, Kuhnle, Urwin 1999: 114-115).

A/ Periferialita Lužic v oblasti politického rozhodování je zřejmá. Nejedná se o oblast totožnou s umístěním politického centra na celostátní úrovni ani na zemské úrovni. Naprosto zásadní skutečností, jež silně negativně ovlivňuje národně distinktivní charakter Lužic z hlediska Lužických Srbů, je již výše zmíněné politicko-správní oddělení obou Lužic, ať již šlo o rozdělení na dvě historické země (Horní a Dolní Lužice), rozdělení mezi dva státy (Sasko a Prusko), či rozdělení mezi dvě spolkové země (Sasko a Braniborsko). Tento fakt politicko-správního rozdělení znamenal i roztříštění sídelního teritoria Lužických Srbů a bariéru jejich národně sjednocovacímu procesu. K tomu se ještě pojí další negativní činitel, představovaný existencí více městských center (hlavně Budyšín, Chotěbuz), z nichž ani jedno nezískalo charakter jediného nad ostatní vynikajícího hlavního centra Lužických Srbů. Existovala tedy polycefalita, jejíž nevýhodnost byla navíc posílena německých rázem těchto regionálních center.

B/ Obě Lužice měly po ekonomické stránce rovněž periferní charakter, jednalo se o zemědělské oblasti. V Chotěbuzi se začala rozvíjet textilní výroba až v polovině 19. století a teprve v poslední třetině 19. století byl průmyslovým rozvojem zasažen i dolnosrbský venkov, především mezi Chotěbuzí a hornolužickým pomezím. Mohutná industrializační vlna tam stála na bohatství hnědého uhlí a kvalitního písku. To s sebou ale přineslo velké negativum pro vývoj periferně distinktivního národa a jeho jazyka. Doposud řídce osídlený srbský zemědělský venkov byl totiž zaplaven německým a polským dělnictvem (Boháč 1993: 106). Tento pro periferní jazyk záporně působící moment související s průmyslovou revolucí uvádí i Rokkan, když říká, že ekonomické změny znamenaly velké pohyby obyvatelstva, ať už dominantním jazykem hovořícího směrem do periferie, či periferním jazykem hovořícího do oblasti dominantního jazyka. Industrializace proto obecně přinesla tlak ze strany centrálního jazykového standardu a drastické snížení šancí periferního jazyka na přežití (Flora, Kuhnle, Urwin 1999: 174, 197). Význam Budyšína byl sice zatlačován hospodářským a populačním vzestupem Zhořelce, ale pro celou hornolužickou oblast zůstal Budyšín i nadále přirozeným hospodářským střediskem. Oddělenému vývoji obou lužických oblastí napomáhalo nedostatečné komunikační spojení Budyšína a Chotěbuzi. Periferní charakter obou Lužic byl z ekonomického hlediska vyjádřen skutečností, že hornolužická oblast měla své ekonomické centrum vyššího řádu v Drážďanech a dolnolužická oblast v Berlíně (Boháč 1993: 106). Co se týká ekonomického rozvoje lužickosrbského národa a v konkrétní rovině například vytváření podnikatelské třídy, byla srbská situace velmi těžká. Monopolní postavení německých velkostatkářů a majitelů uhelných dolů a textilních závodů znemožňovalo vytvoření srbské podnikatelské třídy a zemědělský charakter lužickosrbského území rovněž znemožňoval vytvoření početnější dělnické třídy, jež se i tak ztrácela v jazykově odlišném prostředí. (Boháč 1993: 116) Postupný hospodářský rozvoj a osamostatňování se srbské společnosti, která v tomto smyslu těžko mohla soupeřit s ekonomickým potenciálem německým, našlo po I. světové válce vyjádření například v založení Lužické banky se sídlem v Budyšíně, hlavní pobočkou v Chotěbuzi a řadou filiálek na venkově (Páta 1946: 247).

C/ V kulturní sféře vytvářeli Lužičtí Srbové již od 19. století společenské a kulturní spolky a organizace.V roce 1912 došlo k založení střechové národní organizace Domowina a po I. světové válce se jednotlivé spolky spojovaly ve svazy, jako například učitelský, zemědělsky, studentský.[1] Po nástupu nacismu k moci byla v roce 1937 činnost Domowiny umrtvena a následně byla tato instituce zrušena. Po válce byla její činnost opět obnovena. Vedle toho došlo k založení například národopisného institutu, domu lidového umění, státního souboru písní a tanců a národního nakladatelství.

V oblasti kultury, v níž podle Rokkana leží velký díl identity, (Flora, Kuhnle, Urwin 1999: 191) je potřebné podrobněji prozkoumat, jaký význam pro formování a existenci lužickosrbské národní identity, má C1/ oblast jazyková a vzdělávací, C2/ oblast náboženská.

C1/ V otázce jazykové standardizace se musela lužickosrbská společnost potýkat s vážným problémem, jenž komplikoval formování národa. Tím problémem je existence dvou jazykových standardů: horní a dolní lužické srbštiny a navíc ještě řady místních dialektů. První hornolužickou mluvnici vydal v roce 1679 v Praze Lužický Srb jezuita Jakub Xaver Ticin. K sjednocení pravopisu obou spisovných jazyků došlo až koncem 19. století, přičemž evangelíci se až do II. světové války vyhýbali užívání latinky a dávali přednost kurentu.[2] Rokkan zdůrazňuje ve věci rozvoje a standardizace národního jazyka význam knihtisku (Flora, Kuhnle, Urwin 1999: 173). Jeho prostřednictvím se začala lužickosrbská literatura šířit od 16. století. První kniha v dolnolužické srbštině byla vydána v roce 1574, v hornolužické srbštině roku 1597 (Klégr, Zima a kol. 1989: 167, 168). Kromě knižní vydavatelské činnosti se již od 40. let 19. století rozvinulo i vydávání pravidelného tisku (Boháč 1993: 108).

Postavení lužickosrbského školství bylo neobyčejně těžké, školství bylo a je nástrojem germanizace. Německý jazykový tlak byl silný a úspěšný především v protestantské části Lužice. Značnou úlohu přitom sehrával i prvek národnostně smíšených rodin učitelů. Německou školní výukou často jen jedné generace byly vytvořeny předpoklady pro dvoujazyčnost a v další fázi pro přechod od dvoujazyčnosti k němčině. Situaci v Dolní Lužici ilustruje skutečnost, že v době kolem I. světové války byl v oblasti jediný srbský a s dětmi srbsky hovořící učitel (Boháč 1993: 112). Zoufalá byla i situace po I. sv. válce. V saském zákoně o lidových školách z 22.7.1919 bylo stanoveno, že srbské děti mají být v rámci pravidelného vyučování vyučovány srbskému čtení a že jim má být poskytnuta také možnost naučit se srbsky psát, ale to vše jen v případě, že o to rodiče přímo požádají. V pruské Horní Lužici bylo dovoleno používat srbštiny pouze prvních 6 týdnů vyučování, pokud si to rodiče přejí, a v pruské Dolní Lužici nebylo povoleno ani to. V této oblasti byly dokonce doloženy případy, že děti, pokud ve škole promluvily srbsky, byly za to fyzicky trestány (Hajn 1923: 93). Na vysokoškolské úrovni studovali evangeličtí srbští studenti hlavně v Lipsku a Vratislavi, katoličtí Srbové studovali především v Praze, kde byl pro ně roku 1727 zřízen Lužický seminář, jímž v letech 1727-1921, kdy byl zrušen, prošlo na 428 studentů srbské národnosti (Boháč 1993: 104, 132). Tato vazba na pražské slovanské prostředí byla a je pro hornolužické Srby velmi důležitá. Podpora z české strany našla vedle dalšího své vyjádření i v založení prvního Lužickosrbského gymnázia po II. sv. válce v České Lípě. Posléze bylo přesunuto do Varnsdorfu a zaniklo až po založení srbského gymnázia v Budyšíne.[3] Podpora Lužickým Srbům z české strany je dlouhodobou a tradiční záležitostí a z hlediska formování a zachovávání lužickosrbské identity má veliký význam.

Po II. sv. válce byly v jedné škole v Budyšíně a v převážné části katolické Lužice zřízeny školy typu A, v nichž bylo zavedeno vyučování v srbštině jako vyučovacím jazyce na nižším stupni a teprve ve vyšších třídách hlavně v technických předmětech bylo uplatňováno vyučování v němčině. V převážně německém Kulowě a v celé evangelické Lužici byly zřizovány školy typu B, v nichž se u prvňáků již předpokládala znalost němčiny. Povinná srbština se na těchto školách vyučovala až od druhé třídy. Zásadním negativním přelomem ve vývoji poválečného lužickosrbského školství bylo slučování malých venkovských srbských škol, stejně jako omezení výuky srbštiny v roce 1964. Na školách B byla zrušena povinná výuka srbštiny jako předmětu a byla dána možnost rodičům přihlásit děti k závazné výuce srbštiny. To vedlo na mnoha místech k radikálnímu snižování vyučování srbštiny.[4] Postupná likvidace lužickosrbského školství pokračuje i po roce 1990. V poslední době saské ministerstvo školství prosazovalo a od počátku školního roku 2001/2002 uskutečnilo likvidaci 5. třídy školy v obci Chrosćicy. Proti tomu se zvedla silná vlna protestů Srbů, kteří poukazovali na dohody uzavřené při sjednocení Německa a na menšinová práva obsažená v tzv. Kodaňských ujednáních o menšinových právech. Tento krok úřadů vedl k zformování široké fronty odpůrců uzavření 5. třídy chrosćické školy, tvořené mj. Domowinou, iniciativou rodičů a opozicí v saském zemském sněmu.[5]

V současné době existuje na území Dolní Lužice 25 základních škol (třídy 1-6), na nichž se učí lužická srbština ovšem jako cizí jazyk. V Horní Lužici se na šesti základních školách (třídy 1-4) všichni žáci učí lužickou srbštinu nebo se s ní do jisté míry seznamují. Na dvou z nich - v Chrosćicích a Ralbicích - fungují pouze třídy s lužickosrbským vyučovacím jazykem (A-třídy). Na čtyřech školách jsou kromě A- také B- třídy s lužickou srbštinou jako cizím jazykem. Vedle toho se na dalších 23 základních školách poskytuje předmět lužická srbština jako cizí jazyk.[6]

Následuje šest tzv. středních lužickosrbských škol (třídy 5-10), které v podstatě představují obdobu druhého stupně českých základních škol. Z těchto šesti škol jsou pouze dvě čistě srbské a čtyři jsou smíšené. Čtyři z těchto šesti škol se nacházejí v okrese Kamjenc. Saské ministerstvo školství delegovalo v roce 2001 odpovědnost za školní infrastrukturu na okresy, přičemž vedení okresu Kamjenc v prosinci 2001 za působení silné lobby CDU schválilo rozhodnutí o uzavření chrosćické střední školy. Zůstat má pouze centrální střední škola ve Worklecích s pobočkou v Pančicích-Kukowě a Ralbicích. Záměrem je tedy omezit v uvedeném okresu počet škol ze čtyř na jednu. Poslední slovo v této věci má saské ministerstvo školství. Spolkové předsednictví Domowiny proti tomuto záměru protestovalo,[7] neboť představuje likvidaci důležité části již tak v posledních desetiletích drasticky zmenšené sítě škol s lužickosrbským vyučováním. Na gymnaziální úrovni existuje Srbské gymnázium v Budyšíně, na němž fungují A a B třídy (5.-12. třída)[8] a Dolnosrbské gymnázium v Chotěbuzi, na kterém však neexistují A třídy, lužická srbština se tam vyučuje povinně jenom jako cizí či druhý jazyk, případně od 9 třídy se omezeně používá jako vyučovací jazyk v některých předmětech.[9] Významným a dost úspěšným projektem lužickosrbského školství jsou tzv. Witaj-školky. Jedná se o bilingvální mateřské školky, v nichž děti vyrůstají od nejútlejšího věku v oboujazyčném prostředí, což vytváří předpoklady pro další rozvíjení jejich jazykové kultury a schopností. Celkem existuje v Lužici 18 Witaj-školek, resp. školek s aspoň jednou Witaj-skupinou.[10]

Úsilí Srbů o zachování svého školství našlo v politické rovině podporu na německé straně zvláště u PDS, v jejímž rámci se za požadavky Srbů staví především srbský poslanec saského zemského sněmu Heiko Kosel.[11] PDS požaduje zakotvit práva Lužických Srbů v ústavě, přičemž ke zvláštním právům menšin PDS počítá mimo jiné používání vlastního jazyka a zřízení politického zastoupení. Na společném zasedání frakce zemského sněmu, zemského vedení a zemské skupiny Sasko ve frakci PDS ve Spolkovém sněmu bylo schváleno podporování samosprávy lužickosrbského národa právě v oblasti kultury a vzdělávání.[12] Také na české straně získali Lužičtí Srbové v úsilí o zachování svých škol jistou podporu. Velmi činně se za jejich zájmy angažují zvláště poslanci Jaromír Kohlíček a Miloslav Ransdorf (oba KSČM), jistá podpora se objevila i v ČSSD (Robert Kopecký). Na základě iniciativy především poslance M. Ransdorfa předala česká vláda lužickému školství, konkrétně organizaci Domowina, humanitární dar 180 000 Kč.[13]

C2/ Vedle vzdělávání a jazyka je do kulturní domény sociálního života periferie možné zařadit i oblast náboženskou, která má v případě vývoje distinktivní národní identity Srbů v Lužici velký význam. Celá Dolní a část Horní Lužice jsou evangelické, zatímco část Horní Lužice je katolického vyznání. Toto náboženské rozdělení je další z několika fragmentací národního společenství Lužických Srbů. Oblast evangelické Lužice byla germanizována mnohem rychleji a snadněji než její katolická část. Tato skutečnost má jistě celou řadu důvodů, například neexistence jasné náboženské hranice a naopak plynulý a historicky v neprospěch Srbů neustále se posouvající teritoriální přechod srbského a německého evangelického osídlení. Samotná evangelická církev byla ještě navíc správně rozdělená, což znemožňovalo v situaci nedostatku srbských duchovních v některé z oblastí, aby tam přišli na výpomoc Srbové z ostatních zemských protestantských církví (Boháč 1993: 132). Naopak malá katolická oblast má své náboženské hranice, které byly po velmi dlouhou dobu spolehlivou bariérou pronikání dominantního jazykového standardu. Staletá separace katolických vsí se z jazykového hlediska pozitivně projevila tím, že nedocházelo ke smíšeným sňatkům s partnery z přilehlých německých či národnostně lhostejnějších srbských evangelických obcí, a tím bylo zajištěno zachovávání distinktivní identity. Zásadní změnu však přinesl obrovský příliv odsunutých katolických Němců z Československa a Polska, kteří po II. sv. válce zaplavili oblasti srbské Lužice. Jejich počet často přesáhl i polovinu původního obyvatelstva. Nová situace otevřela cestu k národnostně smíšeným sňatkům i v katolické části Lužice a vedla k dvoujazyčnosti (Boháč 1993: 90), která posléze přechází v německou jednojazyčnost.

Jistou úlohu v procesu rychlejší germanizace evangelických Srbů sehrál i fakt, že evangeličtí duchovní studovali hlavně v německém Lipsku, Wittenbergu a Vratislavi a jejich manželství byla zpravidla národnostně smíšená. Pastoři byli ve své činnosti také závislí na šlechtických patronech kostelů a na německé církevní vrchnosti. Po polovině 19. století vyrůstali zejména v pruských částech Lužice v rodinách duchovních bohoslovci, jejichž německé národní vědomí bylo formováno vlivem matky a školy. Ve srovnání s tím byli katoličtí duchovní vzděláváni ve slovanském prostředí Prahy a celibát zamezoval vzniku národnostně smíšených manželství. Situace byla taková, že pro nedostatek srbských duchovních byly některé dvoujazyčné farnosti v Dolní Lužici obsazeny již v 60. letech 19. století a v 80. letech 19. století i v pruské části Horní Lužice německými pastory. Zavedením německých bohoslužeb v mnohých farnostech byla germanizace dovršena, neboť německá jednojazyčnost, jak bylo již výše naznačeno, byla zaváděna souběžně i ve školách (Boháč 1993: 110-112).

Po II. světové válce byl v evangelické Lužici naprostý nedostatek srbských duchovních, na čemž se do značné míry podepsala válka, ale poměrně brzy se ještě podařilo polovinu srbských far obsadit Srby. Situace se ale postupně vyvíjela negativně, takže v 80. letech 20. století byly v evangelické Lužici obsazeny Srby pouze 4 fary. V katolické Lužici byla po návratu katolických duchovních z války na srbských farách obnovena srbská kázání a pobožnosti, nicméně s přílivem německých přesídlenců se v liturgických obřadech rozšířila i němčina. V 80. letech 20. století působilo na teritoriu 9 srbských katolických far asi 14 srbských kněží (Boháč 1993: 102).

Obecně je možné konstatovat, že existence a vývoj lužickosrbského národa jakožto nositele distinktivní identity v oblasti obou Lužic, představujících periferii ve vtahu k centru, byl a je negativně poznamenán mnohonásobným rozdělením, a to v rovině teritoriálně-správní, náboženské i v oblasti jazykového standardu. Stein Rokkan se zabývá i spojitostí mezi velikostí distinktivní periferní komunity a perspektiv jejího přežití, což je v souvislosti s malým lužickosrbským národem případné. Rokkan tvrdí, že existuje práh pro udržení distinktivních institucí. Jakmile populace padne pod tento práh, nemůže shromažďovat zdroje potřebné pro odpor vůči integraci. Podle Rokkana zároveň velikost jako taková není rozhodující, důležitá je frekvence vnitřních ve srovnání s vnějšími interakcemi, což Rokkan definuje jako poměr mezi hustotou a izolací obyvatelstva (Flora, Kuhnle, Urwin 1999: 196).

Ačkoliv je tento poměr, tak jak jej Rokkan stanovuje, pro další perspektivu lužickosrbského národa nevýhodný, k čemuž dále napomáhá německá vláda, která například aktivně podporuje vystěhovávání mladých lidí z východu Německa, kde Srbové žijí, na západ, k čemuž jsou stimulováni ziskem státní podpory, není v současné době možné považovat národní a jazykovou existenci Lužických Srbů za uzavřenou kapitolu. Skutečnost, že vědomí distinktivní národní a jazykové identity národa Lužických Srbů existuje a že má dokonce aktivační potenciál, naznačuje neobyčejná mobilizace, kterou rozvinuli v roce 2001 v souvislosti s bojem o své školství. Rovněž projekt Witaj-školek představuje koncepci, jež může významným způsobem napomoci zajištění předpokladů pro reprodukci srbského národa a jeho identity.

Radim Gonda

Poznámky